středa 30. března 2016

Bojová taktika v antice

Bojová taktika v antice

Nastal čas, aby historikové uznali, že mezi zmizelými Tráky a novými příchozími na Balkán Bulhary od Pamíru a Altaje je překvapivě mnoho shod. Dá se dokonce říci, že se těžko hledají rozdíly mezi těmito „kočovnými“ národy.

Zde je další důkaz v pořadí:

Naprosto shodný způsob vedení boje, který dokázal zmrazit nepřítele a činil z nich dominující sílu na Balkáně po celá tisíciletí. Shoda je neuvěřitelná a znovu vyvolává důležitou otázku:

„Nejsou Trákové a Bulhaři jeden národ se dvěma jmény?“

(Jméno původního obyvatelstva Balkánského poloostrova bylo Pelasgové, které nově příchozí na Balkáně Řekové, hanlivě označovali za Tráky. Po ovládnutí balkánského poloostrova Římany se místním dostalo nového označení a zejména jejich svobodným příbuzným žijícím severně od Dunaje – Sarmaté. Zatímco tento lid sám sebe označuje za Bulhary – pozn. překladatele)

Rozumí se, že důkaz této teorie se vůbec nebude líbit našim sousedům v jejich snahách dokázat, že Bulhaři jsou příchozí z dalekých zemí na rozdíl od nich, kteří ovládli tato území teprve „nedávno“.

Zde jsou fakta:

V dávnosti jednotlivé národy utvářeli své armády různým způsobem. Dokonce i jejich používaná taktika byla rozdílná.

Zatímco Galové kladli důraz na nenadálí útok a sílu prvního úderu, Římané utvářeli železnou stěnu ze zkušených legionářů, kteří měli za cíl zastavit nápor protivníka a později ho odrazit, obklíčit, zbavit možnosti manévrování a na závěr ho dorazit.


útočící Galové

Útočící Galové Illustr. Zvezda/Karatchuk

Bojové postupy potomků Romula byli vždy dobře promyšleny, perfektně zkoordinovány a sladěny s činností bojových strojů jako například s balistami. Nebylo náhodné, že si ve druhém století Římská říše podřídila i část Tráků a rozšířila svou působnost na třech kontinentech. Najednou se však stalo něco podivného, něco co bylo považováno za nemožné. V letech 169 – 170 strašliví bojovníci ze zemí severně od Dunaje ne jenom překročili, velkou řeku zničili římské pohraniční stanice a uskutečnili hluboký průlom, jaký se žádnému „barbarskému“ národu nikdy nepodařilo uskutečnit.

římská pěchota


„Útočníci“ zaplavili celou Trákii a doslovně převálcovali staniční ležení legií na celém území. Pochod útočníků neskončil v Orfeově zemi, pokračoval až do samotného srdce soudobého Řecka – až do Thermopyl. Jednalo se o první, ne však poslední útok proti okupační nadvládě Říma. Po tomto útoku bylo na Balkáně vystavěno o 800% více pevností než na celém asijském území Římské říše (F. Curta).


Strach z útočníků přicházejících ze severu byl bezesporu mimořádně veliký, jinak by nebyla přijímána draze stojící opatření a nebylo zapojeno tolik mnoho dodatečných zdrojů do obrany podél jižní podunajské hranice.

(Pevnostní stěny Serdiky byly vystavěny mezi lety 176 – 180 našeho letopočtu viz. http://nikolajnikolov.blogspot.cz/2016/03/pevnostni-steny-mesta-serdika.html )


Pochod svobodných Tráků z území severně od Dunaje

Kdo byli těmi tajemnými bojovníky, kterým se podařilo postoupit stovky kilometrů na Římem kontrolovaném území? Tito smělí lidí obývali území podél východních Karpat a severně podél Černého moře. Oficiálně bylo napadení Římem obsazených území z let 169-170 uskutečněno Tráky Kostoboky (v římské terminologii Sarmaty pozn. překladatele). Reálným pohledem jeden národ nemohl rozmačkat římskou vojenskou mašinérii. Je mnohem zřejmější, že se jednalo o koalici různých příbuzných národů, které se spojili s cílem osvobodit své bratry obývající území na jih od Dunaje.

Na počátku 2. století přistoupil císař Traján k rozhodnutí pokořit východní Dakii. Vládce Decebal byl poražen, jeho bohatství bylo odcizeno, tuny zlata a stříbra zachránily Řím před finanční krizí. Po smrti Trájana žádný jiný vládce se ani nepokusil vstoupit do hornatých a zalesněných oblastí Dákie.

Vzpomínky na legie ztracené o století dříve v Teutonském lese jsou příliš čerstvé. Žádný vojevůdce si nepřeje postavit se vedle Quintilia Vara, který ztratil všechny své vojáky. Husté lesy, blata a nedostupné vrcholy nedovolují použít odzkoušenou tradiční římskou bojovou taktiku včetně osvědčených střelných zbraní (balisty, hiro balisty, onagry).
onager


ballista


Na územích severně od Dunaje museli legionáři bojovat muž proti muži v soubojích se syny Árese (boha Války), kde potomci Romula často přicházeli o své hlavy. V dobách pochodu Kostoboků a jejich tráckých příbuzných již přesně znali římské způsoby vedení válek, kterým se přizpůsobili. Na počátku zasypávali protivníky šípy, posléze se přeskupili do útoku, po kterém se dávali na útěk, kterým zaváděli pronásledovatele okupanty do pastí, ze kterých zřídka vycházeli živí.

Trácká válečná taktika z doby před římskou okupací byla podrobně popsána Georgi Michailovem: „Trákové při svém útoku začínali s nesmírným hlukem a bušením zbraní… Každé střetnutí bylo přizpůsobováno terénu … Každá bitva začínala náporem, ale tak, aby nedocházelo k promísení jednotek s nepřáteli…útočilo se na pěší útvary hoplitů – Řeků, aniž by byli sami útočníci ohrožováni, Řekové neměli střelce, ani vrhače kopí, ani jezdce na koních. Naopak Trákové je zasypávali kopími v běhu, nebo je házeli za jízdy z koní proti nim a velmi často Řeky napadali a po chvíli se stahovali...“.

Zajímavé je, že tato trácká bojová taktika byla vlastní i starým Bulharům. Od Ivana Bogdanova se dozvídáme následující: „Hrozivost Bulharů byla v jejich útoku. Nehlučně se přiblížili ke svému cíli, a jakmile, došlo k rozmístění rezervních útvarů, nastoupili do útoku nejzkušenější bojovníci, kteří zaútočí na nepřítele z úkrytů kopců, lesů a zeleně se strašlivým hlukem. Pokud byl nepřítel v číselné převaze, ukazovala se před ním jen malá skupina útočníků, která na sebe vázala část sil protivníka při následném ústupu, se bojovníci vydávali na útěk. Cílem bylo vyvolat pronásledování nepříteli, obklíčení pronásledovatelů a jejich postupného ničení…

Je s podivem, že nikdo obeznámený s bulharskými dějinami nepostřehl fakt, že bojová taktika starých Bulharů byla identická s taktikou dávných Tráků.

Je pochopitelné, že i zde vidět určitý vývoj, základní prvky však zůstávají identické. Severní Trákové mají základní bojovou jednotku v podobě jízdního střelce. Zdrojem této informace je již Tukididés, který tvrdí, že skoro všichni Gétové jsou jízdními střelci. Geza Feher zdůraznil, že základní zbraní bulharského kočovného národa byl luk. Tato zbraň v rukách zkušeného bojovníka rozsévala smrt v řadách nepřátel.

Jinou dosud důležitou podrobností je fakt, že povstání a pochod Kostoboků a dalších svobodných Tráků se shoduje s počátečním rokem „Jmenovitého seznamu“ (bulharských panovníků), ve kterém je uvedeno, že 515 let před knížetem Asparuchem předkové měli své knížectví na druhé straně Dunaje:
“…сii ҃е кнѧз дръжаше кнѧженïе обону страну Дунаѧ лѣтъ. ҃ф.҃еі. остриженами главами

Území severně od Dunaje bylo vždy osídleno svobodnými Tráky. Na tato území, na která Římané nesmějí ani vstoupit, žili Besové, Gétové, Tiragétové a také Mízové, kteří v délce 1100 let jsou současně nazýváni Bulhary.

Zdrojem informace o tom, že pod Karpaty žili Besové je Cladius Ptolemeus. Strabon vyprávěl o Tiragétech a vypověděl i to, že stejně jako Gétové, a stejně tak i Mízové žijí jižně i severně od Dunaje. Z práce S. Krikina je zřejmé, že v daleké minulosti Trákové obývali prostory i na Krymu a v zemích Starého Velkého Bulharska. Po tom co se císaři Trajánovi nepodařilo zcela porazit tyto svobodné Tráky, je otázka kam se vypařili a jak je možné, že „nově příchozí“ národ Bulharů zabral jejich sídla? Z jakého důvodu „nový“ národ Bulhaři používá starobylou tráckou bojovou taktiku?

(Osvědčená taktika dávného jezdeckého národa, byla dále rozvinuta o použití obrněné jízdy chránící samotného panovníka. Boj jízdního těžce obrněného útvaru proti pěchotě bylo něco naprosto nového ve vojenské praxi nevídaného. Proti takovému nepříteli neměli pěší šanci na úspěch. Římanům nakonec nezbylo než si takéto jednotky smluvně pronajímat. Je historicky doloženo, že části pronajaté těžké jízdy byli nasazeny i v Británii na ochranu římského valu. Sarmatská těžká jízda z počátku 2. století našeho letopočtu se tak stala předobrazem středověkého rytířstva pozn. překladatele).

Bojová taktika – proč ne. Panovník Krum Strašný používal rituál zhotovování číší z lebek svých nepřátel, tu nepřevzal od Pamírců nebo Turkitů. Jedná se o starou tráckou tradici, jak se dozvídáme od Lucia Ania Flora: „Ti (Trákové) prováděli obětiny lidskou krví a pili z lidských lebek“. –They sacrificed to the gods withhuman blood, they drank from human skulls.”-Fl. Bello Thracico, XXXVIII.III.4

Obyčej holení části hlavy tak, že na zátylku byl ponechán pruh vlasů, nebyl donesen ze Střední Asie. Plutarchos dokládá to, že Trákové Abanté a Mízové si nechali holit část hlavy, aby je při čelném boji nemohli nepřátelé uchopit za vlasy.
”Now the Abantes were the first to cut their hair in this manner, not under instruction from the Arabians, as some suppose, nor yet in emulation of the Mysians, but because they were war-like men and close fighters, who had learned beyond all other men to force their way into close quarters with their enemies.“ – Plut. Tes. 5.2.

Umělá lebeční deformace není zcela novým fenoménem na Balkáně. Podle J. Jordanova se tento obřad praktikoval na tomto území již od dob neolitu. S. Jordanov k tomu dodává, že Trákové a Pelasgové znají obyčej deformování lebky cíleně. John Lorance Algel také sděluje, že u Tráků existuje umělá lebeční deformace, těmto důležitým informací nebyla věnována pozornost.

Velmi málo je těch, kteří vědí o neuvěřitelném objevu Stamena Michailova. Tento odborník zjistil, že staro-bulharská černě lesklá keramika má dlouhou tradici zhotovování na Balkáně. Stejný autor předložil solidní důkazy o tom, že posvátný symbol předků znak IYI byl nalezen na dávné balkánské keramice již před 6000 lety!

Před jistou dobou se stalo již zřejmé, nad hroby významných starých Bulharů byli navršovány mohyly, stejně tak jako u Tráků. Někteří autoři v údivu jak vysvětlit tento fenomén, vypustili tvrzení, že starobulharské mohyly se objevují v údolích řek, trácké tam nejsou. Toto prohlášení nemá žádné opodstatnění, protože jedna z největších koncentrací tráckých pohřebních mohyl se nachází v Údolí růží, kterým protékají řeky Tundža a Strjama.

Je to strašné když si člověk uvědomí, jako nesmysly jsou nám vnucovány, jaké hlouposti jsou nám nalévány do hlavy jenom a jenom prosadit tvrzení, že Trákové vymizeli, nebo že byli jen jednou romanizovanou, pohelénštěnou menšinou před příchodem sil Asparucha v 7. století. Děsivé je to, že už je zjevné, jak důležité množství informací je ponecháváno nepovšimnuto.

Oprávněnou zůstává otázka – proč? Pokud by Trákové byli divocí nevědomí barbaři, parazitující příživníci, obchodníci s otroky, neschopní kulturního projevu, dalo by se uznat, že ze studu se historikové rozhodli ponechat skutečnost pokřivenou.

Reálně řečeno národ nazývaný v antice Trákové je unikátní. Trákové předali náboženství a kulturu Řekům prostřednictvím Homéra, Tamira, Lina, Zalmoxise, Eumolpa, Imarada, Ezopa. V dobách perského útoku Athény zachránil Temistokles mající trácký původ.

O Orfeovi se tvrdí, že vynalezl písmo, Zalmoxisovi se připisuje, že učil keltské druidy. Římané od Tráků přejímají kult Dionýsův, Atisův, Kibely a dalších. Plinius je přesvědčen, že Pelasgové jsou těmi, kteří přinesli abecedu do Lácia.

Trákové dali nejschopnější císaře Římu. Můžeme začít Maximem Trákem, Maximem Dákem, Justinem, Justinianem, Konstantinem Velikým, Markianem, panoval do roku 610, Fokou a mnoho dalších. Nejlepší generálové Věčného města přicházejí z tráckého prostředí, jakými byli Velizárius a Aecius. V dobách vlády Konstantina Velikého byl gubernátorem Egypta a Kyrenejky trácký správce jménem Remetalk.

Panovnické vlastnosti národa nazývaného Trákové nemohou být negovány, mohou však být zamlčovány, aby nebylo vidět pokračování tradice u starých Bulharů, kteří jsou fakticky shodným národem. Ne náhodně mnich Fulko napsal: „Bulhaři, které nazývají Tráky podle předchozích památek“ – „Vulgariorum, quos vocitant Thracas, ut habent monumenta priorum.“

Jména národů se mění, to je normální, tradice jsou však trvanlivé a naše tradice jsou pradávné. Nejdůležitější svátky a obřady pocházejí od doby Orfeovi. Národní kroje nesou prvky s ozdobami našich idolů od rané doby bronzové. Posvátný znak Bulharů IYI pochází z mnohem starší doby, je zaznamenám na Balkáně již před 6000 lety. Den svatého Jiří je slabým ohlasem staršího kultu Tráckého jezdce, jarní oslavy vína (Trifon Zarezan) v sobě skrývají ohlasy Dionýsových oslav.

Jeden národ nemůže přežít, pokud nezná své předky. Ti jsou jako ukazatele cesty, jsou příkladem, který je třeba následovat a od vzdálených předků se máme čemu přiučit. Těm se podařilo nejenom přežít a uchovat kulturu v dobách římské okupace ale v jistém okamžiku se zástupci našeho národa stali správci v Římě.

Předkové stavěli nejenom na síle a chrabrosti ale také na jednotě, moudrosti a soudnosti. Jakoby výbušný Ares a krotký Orfeus se podávali ruku s cíle ochránit svůj národ, a takto se jim to dařilo. Jak se bude dařit dnes nám navzdory překážkám, zaprodancům a nepřátelům. Ani v čase, ani krvelačnosti se nepodařilo smazat naši posvátnou zemi, zlé časy pominou, my zůstaneme.

Použitá literatura:

1. Г. Михайлов, Траките, Второ допълнено и преработено издание, НБУ, София, 2015;
2. И. Богданов, Прабългари, Изд. Народна Просвета, София, 1976;
3. В. Бешевлиев, Проучвания върху личните имена у траките, БАН, Археологически Институт;
4.Епиграфска Поредица Nr. 8, София, 1965;
5. М. Москов, Именник на Българските Ханове, Д-р Петър Берон, София, 1988
6. Ст. Михайлов, Относно произхода на ранносредновековната чернолъскава керамика в България, Археология, кн. 4, 1961 г.
7. Ст. Михайлов, Към тълкуването на сложния знак IYI и на израза Медното Гумно, Известия на Народния Музей във Варна 23 (28), Книгоиздателство “Георги Бакалов”, Варна, 1987;
8. Д. Ангелов, Образуване на Българската Народност, Наука и Изкуство, 1971;
9. Г. Фехер, Ролята и Културата на Прабългарите, Значениетона прабългарската и старомаджарската култура в изграждането на цивилизацията на Източна Европа, Библиотека Елбеген, Издателска Къща Огледало, София, 1997;
10. С. Крыкин, ФРАКИЙСКИЙ СУБСТРАТ В АНТИЧНЫХ КОЛОНИЯХ СЕВЕРНОГО ПРИЧЕРНОМОРЬЯ, Thracia 8, Аcademia Litterarum Bulgarica, Serdicae, 1988;
11. F. Curta, The Making of Slavs, History and Archaeology of the Lower danube Region 500-700, Cambridge UniversityPress, 2007;
12. J. L. Angel, The physical Identity of the Trojans, Troy and the Trojan War: A Symposium Held at Bryn Mawr College, October 1984, еd. M.Mellink, 1999;
13. Strabo, Geography, Books 10-12, transl. H. L. Jones, THE LOEB CLASSICAL LIBRARY, Harward University Press, London, 2000;
14. Thucidydes, The Peloponesian War, transl. R. Warner, Penguin Books Ltd, Harmondsworth, 1972; A.Marcellinus, History, Books 27-31, transl. J. C. Rolfe, THE LOEB CLASSICAL LIBRARY, Harward University Press, London, 2001;
16. ON THE TRIBES OF ANCIENT GAUL



Přeložil: N. Nikolov 30. 3. 2016