úterý 4. září 2018

Prototrácké písemnosti na Balkáně


Prototrácké písemnosti na Balkáně

Sobota 26. května 2018
Autor: Alexandra Delova 
http://alexandradelova.blogspot.com/

Trácká písemnost


Článek byl publikován v díle 2 / 2017-2018 časopisu Gorgoni, časopise o mytologii, historii, literatuře a umění, Sofia

Předmět zkoumání je diskutabilní, kontroverzní a dokonce i výbušný. Pro některé odborníky jak se zdá, vůbec neexistuje, a pro jiné se vztahuje k dobře organizovanému spiknutí o dějinách Balkánu. Toto je jedno z tajemství starověké evropské minulosti - existence paleo-balkánského skriptu nebo způsobu, jakým Trákové přišli ve svých dějinách o svá písmena; nebo už od dávných dob Trákové a Řekové psali stejnými znaky; a kdy ve skutečnosti vznikly základy starobylého bulharského skriptu známého z pozdějších zdrojů pod názvy „cyrilice“ a „hlaholice“?

 Nebo zkrátka zde budeme diskutovat otázku trácké písemnosti!


Archeologové v Makedonii odhalili 4 000 let staré popsané artefakty z 2. tisíciletí př. n. l. na území dnešní Makedonie, na níchž jsou vyryté znaky podobné písmenům používaným v dnešní cyrilici.


„Před časem v rozhovoru pro časopis “Bulharský diplomatický přehled„ Ředitel Ústavu tráckých studií prof. Kiril Jordanov argumentoval, že Trákové neměli svou písemnost.“ - píše Todor Christov ve svém článku „Trákové a jejich písemnost.“ (T. Christov, „Trácká písemnost neexistuje, Trákové jsou národem bez písemností“ - elektronická publikace


Aby bylo možné tvrdit, že Trákové neměli písemnost, je třeba poskytnout důkazy!
Nápis ve svatyni Belitaš nalezený v roce 2006

Foto 1. Nápis z trácké skalní svatyně v místě Belintaš, který byl nalezen v roce 2006.

Důkazů, ale zcela opačných, bezesporu existují. Například nápis z trácké skalní svatyně Belintaš, který byl odhalen v létě 2006 návštěvníky z Burgasu (snímek č. 1). Tento nápis naopak potvrzuje tezi, že naši předkové v Rodopech měli písmo dříve než je nejranější písmo řecké.
Nápis nalezený v Belintaši - jedné ze svatyní kmene Besi/Boesi v Rodopech – je zasvěcen bohu Sabaziovi. Na konci roku 2008 byl nasnímán, zaměřen a zdokumentován (archeologem Borislavem Borislavovem, NIM – Národní historické muzeum). Tento nápis má délku 70 cm, výška znaků má 20 cm a obsahuje sekvenci 14 nebo 15 znaků vydlabaných ve skále ve vodorovném směru v časech 5. – 4. tisíciletí př. n. l. Nápis je nepopiratelným důkazem toho, že Trákové byli lidmi se znalostmi písemných znaků a v některých případech je zaznamenávaly na skalách (i když ne jenom tam?), na počátku používali přitom piktografické znaky.
Rekonstrukce skalních značek z Belintaše - ústředním ze znak IYI
Foto 2. Rekonstrukce skalních značek z Belintaše, na počátku je znak IYI.
Senzační v tomto případě není skutečnost, že na nápis z Belintaše začíná znaky IYI na samém počátku (snímek č. 2). Toto znamení, které se obvykle spojuje s Protobulhary, se také nachází na jiných tráckých svatyních (např. Štud u Sitova). Tradiční bulharská historiografie však donedávna tvrdila, že před rokem 681 v Rodopech nebyli žádní Bulhaři.
Vyvstává rezonující otázka: jak se nejvýznamnějším a typický bulharský symbol – náležící bulharskému nejvyššímu bohovi - objevil mnoho let před naším letopočtem vytesán na posvátných skalách trácké svatyně?
Možná, že odpověď na tuto otázku bude na straně vah ve prospěch teorie „autochtonního původu bulharského národa na Balkáně“, podle kterého jsou Bulhaři původními a nejstaršími obyvateli na balkánském poloostrově, kteří se rozsídlili odtud do dalších i vzdálených zemí a později dospěli k návratu (části z nich) do míst svého původu pod vedením bulharských vládců Asparucha (Isperih/Espor) a Kubera. Nápis z Belintaše je velmi důležitým argumentem ve prospěch této teorie, která teprve dnes dostává stále větší podporu s rozvojem historické vědy a podrobným výzkumem tisíců posvátných míst na území dnešního Bulharska.
Staré historické prameny opakovaně ztotožňují staré Bulhary s Tráky, a archeologické důkazy také ukazují, že naši předkové byli původním, a nejstarším – paleo-balkánským národem!

Čatalarský nápis vytesamá do kamene - knížete Omurtaga 
Obrázek 4. Chatalarský nápis vytesaný do kamene – na pokyn panovníka knížete (Kanas uvigi) Omurtaga.



Foto 3. Kamenný nápis z Plisky


Runový nápis vyznačuje označení Kanas Uvigi - knížete
Foto 5. Runový nápis z města Bjala, okres Varna

Znak IYI můžeme vidět znovu v runovém nápisu z obce Bjala, okres Varna (snímek 5). Nápis pochází z 8. - 9. století, kdy jsou takové znaky charakteristické pro celé území prvního bulharského carství (snímky 3, 4).

Zdá se, že znaky JUVI (IYI), zaznamenané v kameni po bulharských zemích po celých 6000 let, v průběhu let od 5. – 4. tisíciletí př. n. l. do 8. – 9 století našeho letopočtu včetně, jsou jasnými znaky označující kontinuitu v jazyce a písemnosti obyvatel, které je obývá od starověku do konce prvního bulharského carství?

V poslední době byly v Bulharsku nalezeny artefakty s lineárním písmem A i B (před řeckého písma, které bylo poprvé nalezeno na Krétě), které jsou uloženy v Národním historickém muzeu v Sofii. „bylo nalezeno oválné hliněné razítko“ s textem psaným pomocí lineárního písma A z trácké svatyně u obce Drama, v jihovýchodním Bulharsku, které se nachází na mořském břehu 100 km od Burgasu. Tento text se znaky, z nichž dva mohou pocházet z lineárního písma B, vynesl na svět několik starých nálezů z oblasti stejného města, které před půl stoletím bylo prohlášeno za minojské písmo.

Dnes všechny, tyto tvoří impozantní řadu raných písemných záznamů prokazujících zámořské kontakty na tráckém pobřeží se zeměmi v jihovýchodní Evropě a stejně tak v Malé Asii (Troja) mezi ostrovem Samothraki a ostrovem Kréta po celém druhém tisíciletí před naším letopočtem. Jedná se o jistý způsob komunikace po moři, která je nepřímá, ale silně potvrzující, a to i v opačném směru rozšíření lineárního písma A i B v trácké oblasti. Nalezené texty na kameninových výrobcích z ostrova Samothraki posouvají rozšíření tohoto na počátku minojského písma daleko na sever od svých původních bodů nálezů v Malé Asii a Tróje.


„Trákie Pontika - nebo Trákie zámořská - jsou nazývána pobřeží Marmarského a Egejské moře, jejichž severní část se nazvána již od časů Homéra za Trácké moře a stejně tak i západní pobřeží Černého moře“ autor Kalin Porožanov).

Německý jazykovědec profesore Harald Haarmann ve své knize „Das Rätsel der Donauzivilisation“- Tajemství Podunajské civilizace“ píše, že piktografické písmo nalezené v Bulharsku a Rumunsku (obr. 6, 7), je ve skutečnosti o 2000 let starší než za dosud považované nejstarších písemné soustavy ve světě - egyptské a čínské! V knize dokazuje, že území dnešního Srbska, Makedonie, Bulharska, Rumunska a Řecka jakož i část Ukrajiny a Maďarska bylo obýváno civilizací, kde - podle Haarmanna – se rozvinula první abeceda. Podle archeologických nálezy, jeho první nálezy lze zařadit do 7. tisíciletí před naším letopočtem.

(H. Haarman, The Mystery of the Danube Script" Mystery of Danube civilizace: Objev nejstarší vyspělé civilizace v Evropě", translated by Ivan Zlatev, S., ed "Usilovat", 2015, s. 10-54, první vydání v němčině: 2011).


Obrázek 6. Oblast Podunajské civilizace je (vyznačena zelenou linkou)
a oblast Dunajského skript (vyznačena červenou čárou) ze 7. tisíciletí před naším letopočtem.
("Prostor stare Evrope i vinchanskog pisma, prema italiјanskom Institutu "Euro Innovanet ",

Jednotlivé znaky "Podunajské abecedy"

Obrázek 7. Jednotlivé znaky „Podunajské abecedy - základu písemnosti

Haarmannův výzkum je založen na hliněných pečetích (pintaders) z Bulharska (nálezů z Gradešnice, Karanova, Varny a Plovdivu) a Rumunska (Terteria) nejstarších písemných znaků na světě ve stáří více než 6000 let ukazují, že na Balkáně bývala dávnověká předpotopní kultura, která předcházela nejméně o 2000 let kulturu Egypta, Mezopotámie a Číny.

Jedním z nálezů podporující zjištění Haarmann, je tabulka z Dispilia, Egejská Makedonii. Jedná se o dřevěnou tabulku, na které jsou znaky, které jsou datovány jako neolitický nápis. Tabulka byla objevena v roce 1993 nedaleko obce Dupjak (oblasti Kastorie)/ Dispilio, v Řecku, týmem vedeným Georgiosem Hurmuziadisem, profesorem prehistorické archeologie na univerzitě v Soluni. Tabulka byla nalezena ve vodách jezera Kastoria, kde se podařilo jí zachovat, konzervovanou v prostředí, postrádajícím kyslík. Kromě tohoto nálezu, během výzkumu sídliště z doby neolitu byla na břehu jezera, nalezena keramika, dřevěné prvky stavebních konstrukcí, semena, kosti, šperky, figurální sošky, hudební nástroje (flétny). Osada byla osídlena od konce 8. do konce 3. tisíciletí před naším letopočtem. Ukázalo se, že takovými dřevěnými tabulkami psali původní obyvatelé Balkánu dlouho předtím, než na jejich tradice navázali Orfikové (Orphics).

Nález byl uveřejněn v roce 1994 na vědeckém symposiu v Soluni. Radio-uhlíková analýza částečně poškozené tabulky a zároveň zakonzervované dřevěné tabulky (obrázek 8) umožnila datování nálezů do období mezi lety 7260 a 5260 před naším letopočtem. Symboly na něm samozřejmě patří do kultury Vinča. Je dalším příkladem písemnosti Podunajské civilizace.

Dřevěná tabulka se znaky z období neolitu nalezená pod hladinou jezera Kastoria

Obrázek 8. Dřevěná tabulka se znaky z neolitu, nalezená pod hladinou jezera Kastoria blízko Dispilio/Dupjaku, Egejská Makedonie, dnes severní Řecko, datováno na základě analýzy uhlíkového mezi 7026-5250 př. n. l.

Bohužel, dříve než byli učiněny tyto objevy, převládal názor, že Trákové neměli svou písemnost a řada osobností oficiálních historiků a archeologů stejně jako náš slavný jako již zesnulý archeolog Dr. Kitov. Hypotéza profesora Alexandra Fola spočívala v tom, že Trákové měli písmo, které používají pouze zasvěcenci - v uzavřeném okruhu zasvěcených kněží.

Jaký skutkový základ měl profesor Alexandr Fol pro takový názor?

Za prvé, měli bychom se odvolat na to, co psali dávní autoři k tématu existence písemností u Tráků, Frýgijců, Pelasgů, Makedonců, Peonců, Etrusků.

Strabon ve své "Geografii"/knize VII, 3] a Herodot [Hdt. Historie, VII, 73] prohlašují, že Frýgijci jsou tráckým kmenem, dříve nazývaný Brígové. Ti vytvořili svou zemi v historickém prostoru Frýgie v Malé Asii s hlavním městem Gordion. Do dnešního dne jsou uložená svědectví o dvou frýgíjských panovnících, králi Midasovi a jeho otec Gordiasovi. Předpokládá se, že Frýgové/Frýgijci se přestěhovali do Malé Asie z pobřeží Dolní Strumy v Makedonii v letech 1100 př. n. l.

Je úžasné s jakou lehkostí a ochotou moderní odborníci na helenismus raději zapomínají, že Frýgové/Frýgijci jsou mnohem starším národem než Řekové. „Knihy věnované Frýgijcům, a Mízijcům“, o kterých píše Strabón, - nás vrací do doby před Trojskou válkou." (Strabón, 12.8.4). Mohlo by to být pravdou, kdyby Frýgové a Mízové neměli vlastní písmo?

Při zkoumání souvislostí nesmíme zapomenout na skutečnost, že jedno z řeckých slov pro „psací destičku“ je δελτος (deltos), a to pochází z tráckého jazyka. Vychází ze slova, jehož kořen (del) znamená "sdílet" nebo "delo" (práce). Dokonce spisovatel, jakým byl Androtion, který je neměl v oblibě evropské Tráky, poskytuje zcela jasnou informaci o tom, že Trákové v Malé Asii používali své písmo (Fr. 36, Fr. Hist. Gr. (Mueller), Paris, 1843 (díl 1, str. 375).

Platón přiznává, že Řekové si půjčili a používali frýgijské výrazy jako "pyr" a "hydor". Pausanias hlásí, že došlo ke sporu mezi Frýgijci a Egypťany, v tom, že se přeli, který z těchto dvou národů je mnohem starší. (Plato, Cratylus, 410a, Pausanias, I.XIV.2)

Hérodotos v jedné ze svých historických novelách pod názvem „Experiment“ říká (HDT, II.2.), že Psametih (což je řecký název faraona Psam-teak I (663-609 př.n.l.) provedl pokus, kterým se mělo zjistit, zda je frýgijský jazyk starší než egyptský. Můžeme mít námitky proti krutosti faraonova krutému způsobu dokazování, ale rozhodně spor samotný je odrazem obecně přijímané víry té doby o tom, které národy byly -starší než jiné. Jestliže frýgijský jazyk byl stejně starý jako jazyk Egypťanů nebo starší, již touto pravděpodobnosti předcházela frýgijská písemnost a abeceda řeckou má zcela určitou dimenzi. Stane se přesvědčivým faktem, jakmile postoupíme v historickém šetření a stane se ještě zjevnější skutečností.

Co byli zač Frýgové (nebo také Frýgijci), kteří v dobách Trojské války se vypisovali svá jména na svých štítech a zasílali dopisy svým příbuzným, a zaznamenaly různé věštby?

Strabon říká: "Frýgové jsou Brígové, trácký národ". Přesná citace zní:. „pohoří Bermion ... /v bulharštině Kara Kamen – ve střední egejské Makedonii - autor / ... za starých časů, ovládali Brígové, trácký národ; někteří z nich se přesídlili do Malé Asie a jejich pojmenování se změnilo na Frýgy.) Geografie/ vol. VII, "Fragmenty", 25). O čtyři století dříve Herodotos také napsal, že "podle vyjádření Makedonců tito Frýgijci se dříve nazývali Brígové, dokud žili v Evropě, a sousedili s námi Makedonci. Ale protože někteří lidé změnili svá bydliště a odešli do Asie, jejich jméno tak dostalo podobu Frýgové". (HDT. VII 0,73).

Lemnoská stéla, donedávna považovaná za etruskou
Lemnoská stela, byla do nedávna považovaná za etruskou.

Předpokládá se, že tato migrace z Makedonie do Anatolie nastala v letech 1200 př. n. l. 800 let po úpadku království Chetitů. Malé skupiny Brígů po své migraci do Anatolie a pod tlakem rozšiřování makedonského království, nadále žili v Pelagonii a okolí Epidamnu.

Pausanius zmiňuje v „Popise Řecka, že Frýgové, kteří žijící z oblastí v blízkosti řeky Skamander v Troje se usadili na ostrově Sicílie“ (Paus. 5.25.6.). Pausanias - znovu říká „Frýgové obývají území Řecka“ (Paus.10.32-3). Atreus, je otcem Agamemnona a Menelaa, je pojmenován po ušlechtilém Otreovi, zmiňovaném Homérem jako vůdci Frýgíjců - (Hom. l.3.186).

Strabón jde ještě dále, když vysvětluje, že „značná území - Peloponéského poloostrova dostala jméno od frýgijkého Pelopse, který se zde usadil společně se svými krajany“ (Strabón 7.7.1).

Peoni/Peonové pravděpodobně jsou potomky Tráků migrujících zpět z Malé Asie, tráckého národa Frýgů, který zde smísil maloasijské vlivy s těmi stávajících Tráků a potračtěnými illyrijskými kmeny. Peoni se dlouho odlišovali od okolních Tráků, a to navzdory mnoha dynastickým a jiným souvislostem mezi nimi.

Podle dávné legendy zapsané Herodotem (Herodotus, V, 13) „Peoni jsou přesídlenci z Troje. Homer (Ilias, kniha II, řádek 848) zmiňuje Peony usídlené podél AXIOSu (řeka Vardar), kteří se zapojili s dalšími balkánskými Tráky spolu s těmi za Malé Asie na straně Troje proti Danajcům. Homer, Herodotes, Thucydides a jiní zmiňují jako peonské kmeny: Siropeoni, Peopli, Doberi, Laeli, Deroni, Sapaean, Graie, Lei, Oreski, Elimei, Eordaea, Timfei, Paravei , Alindei , Sinti, Gortini a další a Agriani jsou přímo považováni za trácký kmen.
(Christo M. Danov, „Herodotus jako pramen k dějinám Thrákie, Makedonie, Peonia a Západního Černomoří“ - GSU IFF, 8-106; Gavril Katzarov „Peonia přispěvek ke staré etnografii a historii Makedonie“ v roce 1921).

Peoni jsou pravděpodobně směsicí starousedlého pelasgijského, illyrijského a tráckého osídlení spolu s kmeny a potomky kolonistů z Malé Asie, jako tzv. Meoni (Peoni) z území starověké Lýdie, - samy o sobě smíšení se sousedními Chetity, stejně jako z Balkánu přestěhovanými tráckými kmeny mízíjskými, frýgijskými a karskými a zde usedlými Tráky z Malé Asie.

Peoni, rozšiřovali své státně kmenové útvary a tvořily se sousedními kmeny mnohé dynastické a jiné vztahy. Antičtí Leleges, Chetité, Karové, Lekové, Lýdové, Brígové, Kilikové a jiné kmeny jsou základním jádrem Meonů nebo Peonů, původně žili na území starověké Lýdie (Malá Asie).

Meoni, kteří se přestěhovali na Balkán dávných dobách, pravděpodobně kolem roku 2000 – 1500 př. n. l., a integrovali se s místními kmeny a zapsali se v historii jako Peoni. V roce 687 př. n. l. panovník Gig, zakladatel dynastie starověké Mermnaditů v antické Meonii si podmanil trůn Herakliditů a nechal změnit jméno státu z Meonie na Lýdii. Až do vlády Giga byla Meonie ovládána rodem Herakliditů s jejich posledním panovníkem Marsilem (Hérodotes 1.7).

Peoni v Evropě obývali říční údolí (v dolním toku) řeky Mesta (Nestos), Struma (Strymon), Vardar (Aksis), Bregalnica (Astib), Bistrica (Haliakmon) a Černá (Eheydor). Peoni měli svá vlastní města nebo tak zvaná sídlištní centra. Názvy některých kmenů jsou totožná s názvy jejich sídelních center. Shodně je pojmenovávali Sintové, kteří založili města Herakleia Sintica a Sinda (záliv Soluně); Orestida náležela Orestům (dnešní Kostursko.); Linkestité měli Heracleii Linkestis; město Dober patřilo Déronitům atd. Slavné velké peonské městské pevnosti – se stavěli z kyklopského zdiva - jen údolím řeky Vardar jsou takové: Eydomene, Atalanta, Gortinia, Evrop, Alkomena, Terma a další.

Máme svědectví Velleia Patercula, který píše v časech Tiberia, že Peoni uměli používat písmena a „jejich používaní je projevem duchovna(„V omnibus autem Pannoniis non disciplinae tantummodo, sed linguae quoque Notitia Romanae, plerix etiam litterarum usus, et familiaris animorum erat exercitatio. "Kniha II. CX).

Některé z názvů měst - kmenových metropolí v Peonii nebo vůbec jejich státní kmenových aliancí byla: Bilazora (dnešní Veles), na řece Vardar; Balla patřila Pieritům (dnes Palatica); Terma náležela Migdonitům (Soluň); Antemunt byl u Krestonitům; Brigiz bylo sídlo Brígů (nedaleko od ústí řeky Strouma); Lebea – velmi staré město, známé pěstováním koz; Brusida, na břehu dnešního Ochridské jezera; Sinda v Soluňském zálivu; Kedoniton - někde v severní Peonii (předpokládá se, že to byli přesídlenci z Kréty); Kirdrajon na řece Erigon; Galikon patřil Krestonitům na řece Ejchedor (současné Galliko); Leta a Ser-Siris – patřila Siropeonitům (současný Sjar); Krusidon (Krudida) náležela Migdonitům; Gortinia a Meland patřili Krestonitům a Edonitům; Edessa-Ege patřila starým Egesteum (Edesteum), Palenon; Bizaltikon pařil Bizalitům a další. Město Toskion, jižně od řeky Škumba, oddělovalo Illyrije, Makedonce a Peony.

Přicházíme k sousedícím Frýgijcům a Makedoncům. Co jiného se můžeme o nich dozvědět? Pompeus Trog výslovně říká, že za starých časů byl makedonský stát nazýván Ematia a jeho obyvatelé jsou - Pelasgové. Toto bylo před rokem 757 př. n. l., kdy se tvrdí, že makedonskému státu panoval Karan. Některá města v Trákii a Makedonii jsou nadále nazývána "města Pelasgů" a to až do Peloponéské války, po níž staré názvy postupně zmizí. (Thucyd., IV.14.109.)

Mapa Trákie z knihy "Po stopách prvních Řeků"

Fotografie 10. Mapa z knihy "Po stopách prvních Řeků" od profesora Jana Besta a Sybil Von Redden
Výše uvedená mapa (obr. 10) je převzata z knihy "Na stopách prvních Řeků" od profesora Jana Besta a Sybil Von Redden. Oba napsali, že sedmdesát století před naším letopočtem bylo více než 80% -90% území Řecka obýváno lidmi nazývanými od starověku Trákové. Na bíle označených oblastech, žili „Řekové, a to včetně po jejich migraci od Olympu až po Peloponés a po jejich „transformaci“ na Dorijce /Hérodotos, „History“, X, 1, 65 /. Tmavé vyznačená pole jsou území osídlená Tráky.

Strabón také říká, že v minulosti celá Attika byla trácká [4, VII. 7.1.]; Thucydides také dodává důkazy, že město Daulis, nazývané také Fokisem (severně od poloostrova Attika) bylo obýváno Tráky před Trojskou válkou (v časech Tereových) [10,II-29.].

Hérodotos uvádí, že Pelasgové sklízeli úrodu z dříve nehostinné půdy, čímž působili závist u Řeků, a také, že Akropole v Aténách byla postavena pelasgijskými architekty. Již jsme se zmínili, na jiném místě, že Pelasgové vládli na moři, což znamená, že jsou odborníky ve stavbě lodí a navigaci.

Pokud tedy samotný Hérodotos, jako otec dějepisu, nám poskytuje svědectví, že Pelasgové stavěli aténskou akropoli, můžeme mu skutečně věřit.

Podívejme se, co napsal Hérodotos ve své "Historii" /I., 56, 57 /:

„56. .... Lakedemonci a Athéňané jsou na prvním místě, první mezi Dóríjci, a druzí mezi Jónijci. Tyto dva odlišné národy, Jónijci a Dóríjci byli ve skutečnosti nejznámějšími, z nichž první mezi Pelasgijci, a druzí mezi Helény. První z nich nikdy zemi neopustili a nebyli na jiném území, zatímco druzí často měnili svá místo osídlení. Řekové skutečně žili nejdříve ve Ftiodii za vlády Deucaliona, zatímco Doris, syn Ellenův, v zemi zvané Histiotida na úpatí vrcholků Ossa a Olympu. Byli vyhnáni z těchto míst Kadmejci, usadili se na úpatí pohoří Pindos. Odtud přecházejí do Driopidu, pak do Peloponnés, kde jsou nazýváni Dórijci.

57. Jakým jazykem hovořili Pelasgové, to nemohu přesně říct. Ale pokud je to možné, mohu říci, že když usuzuji o národě Pelasgů, kteří i dnes obývají nad Tirsenity město Kreston, a kteří předtím žili v zemi, dnes nazývaná Tesaliotida, kde byli sousedy národa, dnes nazývaného Dorijským, jakož i o Pelasgijcích, kteří založili Plakii a Skjulake na Helléspontu a kteří předtím po určitou dobu žili společně s Athéňany, nebo když usuzuji o některých z dalších osad, které jsou pelasgijské – pouze změnili svá jména – tak ze všeho toho můžeme učinit závěr, řekl bych, že Pelasgové hovořili barbarským jazykem“.

Hérodotos otevřeně zdůrazňuje, že „Řekové, když byli vyhnáni z Olympu předtím Kadmejci (Tráky), se usadili na úpatí masivu Pind/Pindos a následně opustili toto podhůří a přešli na Peloponés, ale nyní jsou nazýváni Dórijci“.

Ale nejdůležitějším v tomto textu je, že Jónijci jsou vlastně Trákové - Pelasgové! Text Herodota je prostě ohromující, tím že objasňuje mnoho věcí.

Takže od teď, když se setkáváme s tvrzením jako, že „Jónijci byli Řekové“, musíme vědět, že je to lež, protože Jóníjci nebyli Řekové, ale Trákové-Pelasgové!
Hérodotos argumentuje, že Pelasgové (Jónijci) nikdy neopustili svá území. A dále vysvětluje, že kolem roku 1600 př. n. l. obývali pobřeží Malé Asie a ostrovy v Egejském moři. A to v 7. století před naším letopočtem, "svým původem především z Miletu, založili řadu kolonií podél pobřeží Černého moře".

Homer znal Pelasgijce z Dodonu, stejně jako ty, na Krétě, a nazval je dioi, tj. "úžasné" nebo "božské" (Homér Od. XIX.177). Vzhledem k tomu, Pelasgové a Makedonci byli titíž lidé, a stejně jako Frýgové jsou součástí tráckého společenství, to vysvětluje podobnost mezi frýgijskou, tráckou a pelasgijskou písemností.

Budu citovat další velmi zajímavý Herodotův text /Historie, srov. V, 58, 59/, podle kterého měli Řekové získat svou abecedu od Féničanů (Phoenicians):


„58. Féničané, kteří přišli s Kadamem ... přinesli Řekům, po svém usazení /v Beotii, kde vystavěli své město Théby – od autora/ nesčetné a různorodé znalosti a zejména psaní písma, jaké Řekové do té doby neměli...zpočátku je používali jenom Féničané. Časem se změnil jejich jazyk a forma zápisu jazyka. V té době většina okolních oblastí (Attica demos) byla již osídlena Hellény; a právě tito převzali písmena, které do té doby používali Féničané a byli vycvičeni a tak s malými změnami v jejich formě je začala používat; přitom je začali nazývat písmem Féničanů, neboť spravedlnost to vyžadovala, protože je Féničané přinesli do Řecka. Od dávných dob Jónijci říkají papyru pergamen, protože papyrus, byl velmi vzácný, a oni místo toho používali pergamen z kozích a ovčích kůží; v mé době mnozí z barbarů stále psali na takových kůžích“.

59. „Sám jsem viděl kadmejské nápisy v Apollonově chrámu v Thébách, v Beotii vyřezané na třech trojnožkách; většina z písmen připomíná Jónijská“. (Zde je přímým důkaz, že Jónijci v Beotii v době Herodota už měli svou vlastní abecedu rozdílnou od kadmejské/fénické!).

Na jedné trojnožce byl epigram:

"V Božím daru mi dal Amphitryon z kořisti Telebojské."
Muselo to být během doby Laia, syna Labdakova, syna Poljodora, syna Kadamova.

Na druhé trojnožce se v hexametrech říká:
"Skajos ze své vítězství v pěstním souboji, v daru nejkrásnějším pro mě, který mi Feb věnoval, Apollonovi dalekostřelnému."

To by měl být Skajos, syn Hipokoonův, měl by to být dárce, ne někdo jiný se stejným jménem - , který žil ve stejné době, kdy žil a Oidipus, syn Lajose.

Na třetí trojnožce, se opět v hexametrech píše:

"Tuto trojnožku, stativ - sám v časech své vlády, Laodamas, daroval
nejkrásnější dárek tobě, Apollonovi dalekozrakému."


„Právě v době vlády tohoto Laodamse, syna Eteoclesa byli Kadmejci vyhnáni Argosany ... "/ Hérodotos," History ", vol. V, 58, 59).

Hérodotos správně vysvětluje, že Heléni měli prospěch z nové a úžasné akvizice - abecedy přinesené do Řecka princem Kadamem, fénickým princem. Ve skutečnosti Kadamovův otce - král Agenor - mu poskytl lodě a armádu najít unesenou sestru Europe, se kterou Kadam vyplul z fénického hlavního města Tyru, které se nachází na levantském pobřeží. Po dlouhé pobřežní plavbě v Bílém moři u pobřeží Tróje a Trákie Kadam vstoupil do Egejského moře a nakonec provedl výsadek na pobřeží Beotie, kde se usadil se svými muži.

V minulosti se předpokládalo, že kadmejský mýtus je východního původu, ale jak poznamenává S. Janakieva, legenda o fénických Kadmejcích je paleo-balkánská, tj. trácko-pelasgijská. D. Herm potvrzuje, výklad K. Porožanova a C. Janakieva, kteří vysvětlují, že Féničané jsou amalgámou Hanaanců a mořských národů. Ty jsou nepochybně trácko-pelasgijského původu. Egypťané nám předali některé jejich pojmenování jako Peleset ("Pelasgové"), Drd ("Dardanové"), Črk ("Tevkrové"), Meshue ("Mízové"), Uešeš ("Vesové"), Sherden ("Sardové/Meoni“), Trsh ("Trausové").
Srovnávací tabulka písma fénického a aramejského
Obrázek 11. Porovnávací tabulka mezi fénickými a aramejskými písmeny.
Jak jsme se již uvedli, shodné písmeno měli Frýgové v Anatolii, sousedé Féničanů v Levantě jakož i příbuzní FrýgijcůBrígové, stejně tak i Tirsenité - v Makedonii. Kromě toho, i materiál na, kterém psali naši předkové shodný je - pergamenu a papyrus, Hérodotos si neodpustil poznámku: „V mé době mnoho barbarů ještě psalo na takové kůže“, tj. mnoho století před dobou Herodotovou - 5. století př. n. l.- "barbaři" (Trákové, Pelasgové, Makedoni, Brígové, Frýgové, Trojané, Tirsenité, Féničané a jiní) "již tehdy psali na vyčiněných kůžích".

Kdo však byly Pelasgové, o který psali s takovým nadšením, Homér, Thucydides, Hérodotos a Strabón, a kteří společně s Frýgijci a Ilyry byly zvažovány tři větve téhož společenství – Trákové - Kadmejci?

Kdo byl ten bohem povolaný lid, který si dovolil sklízet úrodu z jinak neúrodné půdy, což jim tolik záviděli Řekové, jejichž architekti postavili, podle Herodota, aténské Akropoli (HDT, VI.137., Pausanias (I.XXVIII.3), který dokonce uvádí jména architektů - Agrol a Hiperbius – jsou Pelasgové z Akarnanie), a zároveň lidé, kteří po staletí vládli bezkonkurenčně na moři, zběhlí ve stavbě lodí a námořní navigace?

Ze všeho, co dnes víme o Pelasgijcích, je zřejmé, že to byli lidé s vysokou kulturou a gramotností. Existovali desítky pelasgijských osad na hoře Aton v Trákii, na ostrovech v Egejském moři a Malé Asie. Hérodotos říká, že obyvatelé ze Samotraké (ostrov v Egejském moři) se naučili kabirijské obřady od Pelasgijců (HDT, II.51). To je docela důležité, protože se věřilo, že Prometheus – umělecký kovář - pocházel z rodu Kabirijců (Paus, IX.XXV.), zároveň jeho bratr Atlas byl slavný astronom. (Eusebius popisuje Atlase jako bratr Promethea a prohlašoval, že on byl podrobně obeznámen s astronomií, což přivádělo lidi té doby k tvrzení, že „je podporován nebesy“).

Pelasgové (Πελασγοί) jsou paleo-trácké kmeny, které představují nejstarší obyvatelstvo jižního Balkánu. Podle starověkých řeckých autorů jsou Pelasgové lidmi, kteří obývali starověké Řecko v časech před Helény. Pelasgové jsou poprvé zmiňováni v „Iliadě“, kde jsou prezentovány jako spojenci Trójanů, uvedeni mezi tráckými kmeny, tj. jsou zvažováni za Tráky. Herodotos a Thucydides hlásí, že v 5. století před naším letopočtem, stále existují pelasgijsky hovořící enklávy mezi řeckým obyvatelstvem (Hérodotos, Historie, I, 57, 1-3;Thucydides, Historie Peloponneské války, I, 2-3). Hérodotos vyjadřuje své mínění s tím, že Řekové převzali většinu svých bohů od Pelasgijců a uvádí to na příkladech uctívání itifalického kultu Hermése v kultu samotráckých (HDT, II. 51, 2-4) Kabirů.

Někteří staří autoři poskytují informace o tom, že „Pelasgové-Tirsenité – jsou lidmi, kteří kdysi obývali Peloponés a Thesálii před příchodem Řeků.“ Například Thucydides nazval Pelasgijce "Thyrenes/Tirénci", jiní - "Tirsenité". (Thuc.IV.109;). E. Potie připouští přemístění Pelasgijců z Řecka přes Jaderské moře do Itálie.

Hellanicus Mytilene z Lesbosu (5. století př. n. l.) říká, že „Tirénci byli dříve nazýváni Pelasgijci" Řekové je vyhnali a po svém usazení v Itálii přijali jméno Etruskové. (José J. Caerols, Helanico de Lesbos (1991). To také sdělují Thucydides a Strabón, tvrzením, že 17 generací před Trójskou válkou (v roce 1184 př. n. l.) se Pelasgové usídlili v Itálii (kolem roku 1750 př. n. l.).

V antických časech byli dávní Frýgijci, Pelasgové a Ilyrové považováni za tři větve stejného etnického společenství. Vladimir Georgiev vyjádřil názor, že trácko-pelasgijským jazykem se hovořilo v jihovýchodní Evropě již v období neolitu. Zástupci trácko-pelasgijského společenství jsou prvními Evropany, kteří měli vlastní písemnost.

Vladimir Georgiev se domnívá, že lidé na ostrově Kréta v neolitu, chalkolitu a době bronzové (7000-1600 př. n. l.) byli Pelasgové.
„Před invazí starých Řeků do Egejské oblasti po moři, na Balkánském poloostrově žili spřízněné národy - Pelasgové, Trákové, Telmilové, Leleges atd., a jazyk Pelasgů byl blízký jazyku tráckému.“ („Úvod do dějin indoevropských jazyků“/V. Georgiev.„Itroduction to the History of the Indo-Evropean Languages“ - monografia, Sofia, 1981). Podle Diodora Sicilijského (Diod. Sic. III. 67), (Alkidamant, 8, str. 465) a další staří spisovatelé, Trákové a Pelasgové používali písmo dávno před příchodem Řeků.

Srovnávací tabulka H. Harmann

Obrázek 12. Srovnávací tabulka knihy H. Harmanna (německé vydání z roku 2011), ve které se porovnávají znaky evropské proto písemnosti, nalezené na Balkáně se symboly Lineárního písma A (dosud považovanou za Krétskou písemnost/script), nejméně o dvě tisíciletí starší před evropskou.

Je nutno poznamenat ještě něco velmi pozoruhodného poznamenal: Pelasgové jsou uvedeny v Bibli pod jménem Filištinci a území podél řeky Struma na Balkáně bylo od starověku nazýváno Palestinou. Bible říká, že Filištýni opustili Krétu, ale podle vědců byl ostrov jen přechodným místem bodem jejich dalšího stěhování. A. M. Kondratov uvádí ve své knize „Atlantidy moře Tethys“, že břehu starověkého Epiru byl přístav s názvem Palajste nebo Palajstinos a na dolním toku řeky Struma se říkalo v těchto dobách Palajstinos.

Lineární písmo A nahradilo piktografické znaky
Obrázek 13. Lineární písmo A nahradilo staré piktografické znaky z disku Festos. Jedná se o hliněnou destičku popsanou znaky písma Linear A z období nových paláců v Knossosu mezi lety od 1700 do 1450 př. n. l..

Pro Herodota (I.57), byl jazyk Pelasgijců, místního obyvatelstvo zde po příchodu Řeků za „barbarský“, ne však nějaký z barbarských jak by se vyjádřil, pokud se domníváme, že sousedé zde hovořili v rozdílných jazycích. Na podporu tohoto je také Hérodotos napsal, že „… (Trákové) mají mnoho pojmenování - každý podle svého místa původu, ale všichni mají stejné zákony pro všechny věci ...“ ( ‚History‘, I.57).

Akademik Vladimir Georgiev tvrdí, že Etruskové - Tirsenité - to jsou samotní Trójané, tj. trácký kmen. „O příbuzenském vztahu mezi Trojany, tj. Tráky lze nyní usuzována nejen podle zpráv v egyptských a asyrských textech, a nejenom podle řeckých autorů, ale i z archeologických údajů, jakož i studií lingvistů ...“ (V. Georgiev, Úvod do dějin indoevropských jazyků, Introduction to the History of the Indo-European Langueges, Sofia, 1981).

V našem příběhu klíčovou roli hraje trácký národ Mízů/Moezů, jehož jméno je doloženo v Iliadě a starších pramenných zdrojích. (Alexander Fol, Historie bulharských zemí v dávných dobách. První část, Sofia 1981, str. 85.)  Zde se předpokládá, že jazykově jsou Mízové/Moesians spříznění s Frýgijci. Strabon nám říká, že Knihy zanechané nám Frýgijci a Mízijci nás vrací zpět do doby před Trojskou válkou.“ (Strabon, 12.8.4.) V „Iliadě“ jsou Mízové zmiňováni jako spojenci na straně trojské (Iliada, 25).

Na základě jazykových údajů byla postavena hypotéza, že v době bronzové Mízové/Moesians obývají území na východ od řeky Moravy (jižní) a podél řeky Dunaje, později začalo jejich přesídlování v jihovýchodním směru do Malé Asie, dosahující až do Mezopotámie.

Někteří autoři (O. R. Gurney, Bedřich Hrozný) akceptují, že chétitská expanze v jihozápadní Malé Asii ve 14. a v první polovině 13. století před naším letopočtem měla za následek návrat místního obyvatelstva směrem na Balkán, včetně části Mízů/Moezů. Po rozpadu Chetitského státu získaly znovu Mízové v Malé Asie znovu příležitost samostatného rozvoje.

Herodotos psal, že před Trojskou válkou Mízové/Moesians a Tevkrite přešli Bospor do Evropy, podrobovali zde všechny Tráky a dosáhli až k Jónskému moři a řece Penea v Thessalii. (Historie, 7.20). Také sděluje jiné svědectví, že "Veneti/Venetové“ žili v sousedství s Dáky/Dacian, dalšími tráckými kmeny, jehož země se rozpínala od hranic s Venéty až po ústí Dunaje. /znovu tam, V, 9).

Podle Strabóna, „Dákové a Gétové mluvili stejným jazykem“ (7.3.13). Znovu tam též říká: "Getové žili na obou stranách toku Dunaje a Mjuzové, který jsou také Trákové a jsou ti samí lidé, kteří jsou dnes nazývané Mízové. Od těchto Mjůzů pochází také Mjůzové, které dnes žijí mezi Lýdijci, Frýgijci a Trójany. Frýgijci samy o sobě jsou Brígové/Brígians, trácký kmen, jakými jsou Migdonité, Bebrykité, Medovitinite, Vitinité a Tinité, a podle mne, také i Mariandinite. Všechny tyto národy samozřejmě úplně opustily Evropu, ale Mjuzové (Mízové) zde zůstaly“. (Strabón, Kniha 7-3, 2).

Je zde ještě jeden příklad od starověkých historiků, že Malá Asie a Balkán jsou neoddělitelně spojeny - společný svět příbuzných, což je silně zdůrazněno starými autory.
Mapa oblasti Mízie hraničící mezi Frýgií a Vitýnií
Foto 14. Mapa oblasti Mizie, provincie v Asie (mezi Frýgií a Vitýnií)

Mízie/Moezie v Malé Asii:

Historická oblast Mízia se nacházela v severozápadní části Anatolie, dnešního Turecka (obrázek 14.). Na severu a severozápadně měla pobřeží s Marmarským/Mramorovým mořem a Dardanelami, na západě s Egejským mořem, na jihu hraničila – s Lýdií na východě a severovýchod – s Frýgii a Vitýnií. Mízie/Moesie byla země s poměrně malým počtem měst. Mezi Mizií a Vitýnií se v Malé Asii tyčil Olympus, jak Strabón říká, „že název Mízie pochází z lýdijského buku (starověký řecký: myos)“, kterým byl v dávných dobách silně zarostlý celý Olympus. (Strabón, kniha XIII,1,22).

Strabón také říká, že ve starověku „byla Mízie obývána Frýgijci (Brígians), Trójany a Eolijci, tj. Mízijci nebo jejich vlastními tráckými kmeny“. Pro něj, jazyk Mízijců představoval směsici jazyků Frýgijců a Lýdijců. (Strabón 7, 3, 10, 7, 3, 12-13).

Hlavní město Mízie byl Pergamom a další velká města jsou – Kyzik, Priap, Lampsak, Abydos, Apollonia, Ilion, Perkote, Dardan, Alexandria Trojská, Larisa, Miletopol a další. Podle Herodota, byl Pergamem také nazývána citadela města Troje. (Historie, VII-43)

V roce 1870 německý archeolog Heinrich Schliemann vyvrátil názory pesimistů, kdy při vykopávkách v Mízii nalezl mýtickou Tróju, udělat to jeden z nejdůležitějších objevů v dějinách lidstva a ukázal nevěřícím, že každý příběh má alespoň zrnko pravdy, s odkazem na HomérovuIliadu“.

MÍZIE na řece Dunaji, v Evropě

Eusebius Kesarijský (v letech 256-340) a Jeronýme Blažený (v letech 347-420) napsali, že mimo pro „Mísii, provincie v Asii (mezi Frýgií a Vitýnií) existuje provincie stejného jména v Podunají“ (CH 15, 16.):

"Tam je také další provincie se stejným jménem na Dunaji. Po dobytí území kolem dolního toku řeky Dunaje v 1. století římští dobyvatelé nazývali oblast Mízia. Předpokládá se, že tuto oblast tak nazývali s odkazem na archaickou slávu maloasijských Mízů, jako vynikajících válečníků, známých ještě od Homéra. S vytvořením římské provincie Moesia se toto pojménování rozšířilo na její obyvatele." /Eusebius, Církevní dějiny, XVI/.

Dion Cassius Koktsean, o dvě stě let později napsal: „... ti ..., kteří žijí za řeku až po zemi Triballů, patřící do provincie Mízia a jsou nazýváni Mízí všemi, kromě těch, kteří žijí v okolí.“ (Historia Romana, LIV).

Mízie/Moezie podle Claudia Ptolemaia

Fotografie 15. Mapa vytvořená podle Claudia Ptolemaia, je zřejmé, že Moesia se rozkládá až na hranici na řece Dněstru.

Ve středověku je jedním z archaických jmen používaných byzantskými autory běžně používané pro označení Bulharů bylo „Mízové“ - spolu s „Skýty“, „Myrmidony“ a dalšími. Na začátku 11. století ve svém „Velebení“ Photius z Thesálie určuje „lid Moesie“ za poddané bulharského cara Samuila. „Historie“ od Michaela Attaleiata tvrdí, že Bulhaři jsou bývalí Mízové, který později přijali nové jméno. Ve 14. století byzantští autoři pokračují označovat výrazem „Mízové“ hlavně „Bulhary“.


Obrázek 16. Mapa vytvořená Abrahamem Orteliusem se zeměmi obývanými Dáky a Mízi, z roku 1595.

Vedle Strabóna (Strabón, 12.8.4.) nám další zdroj o těchto časech nám dává důkaz, že kromě Mízíjců/Moesians, trácký kmen Gétů také měl svou vlastní literární tradici. V osmém roce po Kristu ušlechtilý Ovidius - velký básník v „čase Augusta“ (Octavian Augustus) - byl poslán do vyhnanství ve městě Tomy (dnešní Constanta.), na pobřeží Černého moře, asi 150 km od města Preslav. Básník zde žil 10 let, toužil po domově a často píše svým přátelům v naději, že ovlivní Octaviana, aby dovolil jeho návrat z vyhnanství do Říma. Mezi jeho dopisy existují dva texty Ovidiových dopisů, které jsou zvláště zajímavé.

První je adresován "králi Kotysovi z Trákie", téměř básníkova souseda. Možná je to jeden z posledních králů Odrysů – Kotys VII.. Zde je to, co lze v ní přečíst:

"Žádný král není lépe vycvičen v humanitním směru a věnoval tomu tolik času. Váš verš mi ukazuje, že pokud odstraníte své jméno, mohu popřít, že je složil mladý muž z Trákie. Bistonská země [bývalá Trákie - od autora] je hrdá na váš talent, že Orfeus nemusí být jediným básníkem na ní."

Druhý dopis je obzvláště důležitý. V dopise žádá Ovidius jednoho ze svých přátel, který se jmenoval Carus o službu, ale zároveň řekl: „Nenech se zmást, pokud mé verše vyznívají zkaženě, protože jsem se stal básníkem gétským. Ach! Pro se stydím! Dokonce jsem napsal báseň v jazyce Gétů, pomocí barbarských slov, ve shodném počtu slov jako v jazyce našem: dokonce jsem byl oslavován - pozdravuj mě! Mé jméno básníka začalo vycházet mezi necivilizovanými Géty."

Latinský básník byl potěšen mládím krále Odrýsů Kotisem, vystupujícím před ostatními panovníky s přípravou filozofa a dovedností básníka. Máme však, zajímá otázku: Jakou abecedu, používal Ovidius při psaní básně v gétském jazyce té době? A pokud by Gétové neměli abecedu, jak by mohl Ovidius psát báseň v jejich jazyce?

Ještě jeden zdroj uvádí, že různé trácké kmeny měly své vlastní písmo. Zde je to, co píše v 5. století před naším letopočtem, Herodotos o Satrech, největším z tráckých kmenů:

"Satrové (Satrae) … žijí v majestátních horách, oděných do lesů z různých stromů a pokrytých sněhem, a jsou v bojích velmi odvážní. Jsou to Trákové, kteří zde mají ve své zemi svatyni Bacchuse, která se nachází na nejvyšším hřebenu pohoří. Besové/Boesové jsou národem Satrů, sdělují různá proroctví, ale jejich orákulem je žena, jako v Delphách, a její odpovědi nejsou složitější ke čtení[K. Georgi Sotirov, z jeho knihy "ELEMENTANOVA"].

Z tohoto textu vidíme, že již v 5. stol př. n. l. Trákové měli své vlastní písmo. Kdyby tomu tak nebylo proto, Hérodotos by nemohl porovnávat kaligrafii kněží národa Besů v chrámu Bacchuse s kaligrafií kněží sloužících Apollonovi u Delfách. Nezapomínejme, že trácký kněžský klan - Trakidite – byli staří strážci posvátného poznání, ovládali kultovní činnost v Elevzině, Řecku, včetně legendárního svatyně v Delfách. Dokonce Hellenská Amphictionia (instituce chrámových komunit) byla střežena speciální tráckou gardou - před útoky, hájíce tajemství.

Znovu se vracíme do země a k národům jihovýchodu Balkánu ke shrnutí výše uvedeného, a k jeho doplnění. Zmínili jsme se, že poprvé označení Trákové“ je zmíněno Homérem v druhé písni „Iliady“, kde je jméno uvedeno pro celou populaci tráckého Chersonesu: “...A tak Pejroj s Akamantou vedli všechny Tráky, žijící v míru společně podél rychle tekoucího Helespontu.

Ve starověku byl dnešní poloostrov Gallipoli v Malé Asii znám jako trácký Chersonesos (řecky: Χερσoνησoς Θραικια) nebo také Trácký poloostrov (obrázek 17.). Dnešní Bospor byl v minulosti označován jako Trácký Bospor, tj. „Trácký průliv“.

Přítomnost Tráků v Thesálii, v Beotii, Attice a dokonce na ostrově Evbea je výslovně doložen nejen starověkými řeckými historiky, má svůj odraz v toponymech těchto oblastí, stejně jako v mnoha řeckých mýtech. Trácké kmeny osídlili ostrovy Egejského moře i Marmarského/Mramorového moře. Zvláště silná byla trácká populace na ostrovech nacházejících se v severní polovině Egejského moře. Tyto části Egejského moře byly nazývány již velmi dávno Tráckým mořem.

Není náhodou, že některé z těchto ostrovů nesou trácká pojmenování. Například ostrov Samothraki/Samotrake. Název ostrova znamená "Trácký Samos". Také se nazýval  Saonesesos – Ostrov Sajtů, kteří byli jedním z prvních tráckých národů, který pronikl do egejského bazénu. Tráckého původu je název ostrova Imbros. Trákové obývali nejen ostrov Thassos, ale také ostrovy Lemnos, Naxos, Lesbos a další. Trácký poloostrov (Thracian Chersonesos) bylo řecké pojmenování dnešního galicijského poloostrova. Trácký Bospor, tj. Trácká úžina měla jméno dnešního Bosporu.

Podle řecké legendy Trákové byli také zmiňováni jako Talasokrati, tj "Mistři" na mořích. Trákové zůstali pány moři i po Trojské válce a jejich „Thalasocratia“ („dominance“) trvala 79 let (kolaps řecké armády po vyplenění Troje popsal Dion Chrysostomos – Eleventh (Trojan) Discoursu (v letech 123-144); dále v „Kronice“ Eusebia, Diodorus Sicilský říká, že kontrola nad mořem trvala 304 roky po Trójské válce. Nadvláda na moři byla držena: Lýdijci a Meonijci - 92 let, Pelasgy - 85 let, Tráky - 79 let, Rodosci - 23 let, Frýgijci - 25 let.)

Trákové se po Trójské válce stali pány na mořích, když se sjednotili v koalici tzv. "Mořských národů", která dokonce zaútočila na Egypt – v roce 1191. během vlády panovníka Ramesse III. Na stěně chrámu v Medinet Abu jsou zmíněny některá jejich jména jako: Peleset (Pelasgians), Drd (Dardanians), Chkr (Tevkri/Ttrojané), Meshue (Mízové/Moesians), Ueshesh (Vesi/Vésové), Sherden (Sardi/Meoni), Trsh (Trausové).

Etnonymu Trákové se poprvé objevilo v Homérově eposu. Od tohoto okamžiku se postupně stalo jednotícím etnonymem populace mezi Karpaty a Egejským mořem, mezi Černým mořem a podél říčního toku řek Moravy (jižní) a Vardaru pro národy mluvící podobnými nebo blízkými dialekty jednoho jazyka.

Podle antické mytologie hrdina Traks byl považován za jednoho z nejznámějších synů boha Árese. Ve své tragédii „Alchestida" Euripides zmiňuje, že jedno z vlastních jmen Árese bylo také Traks. Ve starořeckých mýtech se zmiňují, že Trákové pocházejí právě od mýtického panovníka Trakse, syna Árese a od něho odvozují své jméno. Opět podle tohoto mýtu mají válečné sklony, protože jsou následníky Árese, který byl považován za ochránce Trákie (jeho zlatý, nebo zlacený štít byl umístěn v chrámu v Bistonii, v Trákii)

Existují jednoznačné důkazy ne řeckého, zato tráckého původu boha Árese. Sofokles o něm hovořil, že je "zrozený v Trákii" (Sophocles, Antigone, 970). Jeho kultura se rozšířila do Řecka a Říma a ještě před tisíci lety byl uctíván na ostrově Kréta pod jménem „Arej“. Aresovy epitety jsou zuřivý, hněvivý, divoký, sveřepý, jeho jméno je spojováno s bulharským slovem hněv/jarost. Navíc byl Áres také uctíván ve Skýtii (Scythians) obývajícími dnešní Dobrudžu a stepích severně od Dunaje. Herodotos píše, že tam byl vyobrazován s železným mečem. (Herodot, Historie, IV-5, 60-63). Přísaha starých Bulharů na meči se stala dědictvím tohoto starodávného kultu.

Archeologické důkazy o existenci starověkých tráckých skriptů

Po přezkoumání historických pramenů, se nyní podívejme na artefakty potvrzující tvrzení, že nesčetné národy nazývané tráckými žili, které více než dvě tisíciletí obývali území Anatolie a Balkánského poloostrova od Karpat až po Egejské moře, měli svou abecedu a písemnost.

1. Zlatá orfická kniha, která se nachází v depozitáři Národního historického muzea v Sofii.

Zlatá "Orfická kniha" v depozitáři Národního historického muzea v Sofii

Fotografie 18. Zlatá orfická kniha, uložená v depozitáři NIM v Sofii.

Zlatá orfická kniha / Golden Orpheus book (foto 18 a 19), je jedním z nejtajemnějších artefaktů v muzeu naší archeologické sbírky a je uložena v suterénu NIM (Národního historického muzea), a to navzdory velkému zájmu a mnoho otázkám pokládaným k tomuto artefaktu! Skládá se ze šesti destiček z 23,82 karátového zlata o velikosti 5 cm až 4,5 cm, spojených s zlatými kroužky, spadá do období 6. stol. př. n. l.. Byla nalezena asi před 60 lety vojákem, který pracoval při výkopu kanálu kolem řeky Struma.

Texty na pohřebních zlatých destičkách obsahují formule, které jsou interpretovány jako svědectví tajemných obřadů. Na zlatých plátcích je vytepaný text s písmeny, považovanými za etruské, přesto že existující důkazy, že na Balkáně byla abeceda, která předcházela písmu řeckému, a těmi jsou tzv. pelasgijská písmena, která se rozšířila mezi tráckými kmeny a později převzatá i etruskými emigranty (z Balkánu a Anatolie); stejně jako vyobrazení posvátného rituálního tráckého kotle, jezdce, grifona, sirény, znaku lyry a bojovníků nesoucích rituální nádoby.



Obrázek 19. Vnitřní listy Zlaté orfické knihy, NIM
Podle archeologů je to nejstarší zachovaná kniha světa, vytvořená 600 let před naším letopočtem! Zatím bylo po celém světě nalezeno asi 30 zlatých stránek, je to první, plně zachovalá Orfická kniha! Podle typického bulharského zvyku, je tajemně uložená v suterénu historického muzea Národního historického muzea „je nedostupná!“.

Obsah knihy napovídá, že byla zhotovena v souvislosti s pohřbem aristokrata, vyznávající kult Orfeův. Řecký filozof Pythagoras v 6. století př. n. l. popularizoval tento kult pocházející z Trákie, v jižní Itálii a mezi sousedními kmeny.

Bylo již nalezeno, asi 30 samostatné stránek z etruských „Orfeových“ knih, ale pouze v Bulharsku byla nalezena celá kniha, jejíž stránky jsou spojeny se zlatými kroužky. Na zpracování publikace tohoto nálezu pracuje tým bulharských a italských vědců, ale vědci dosud nezveřejnili a neuvedli překlad textu.

2. Zlaté orfické destičky nalezené v celé jižní Evropě - od Itálie po ostrov Kréta.

Zlaté orfické destičky jsou součástí rituálního obřadu a obsahují formule mystického zasvěcování, symbolické zpěvy, možná popisují konkrétní počínání nebo kroky tajných rituálů, orficko-pythágorijských společností.
Orfické sakrální památky nalezené ve Středomoří pokrývají značné vzdálenosti v prostoru a čase, pocházejí ze společného koncepčního základu a tvoří systém, jehož prvky jsou komplementární a vzájemně do sebe zapadající. Taková jsou Orfické papyrusy z Derveni (nejstarší dochovaný rukopis Evropě), Gurob a Kalatis, zlaté destičky z jižní Itálie, Kréty a severního Řecka, kostěné graffiti a posvátné předměty z milétské kolonie Olbia, nápis na váze z Attiky a jižní Itálie.

Ačkoli jsou destičky nacházeny na různých místech (jižní Itálie, Kréta a severní Řecko), popisy na nich jsou podobné a svědčí o rozšířené jednotné tradici. Podle orfické tradice může paměť ukrytá v klíčových obsaženích pomoci zasvěcenému nahlédnout do lůna za hranicemi světa tím, že se dotýkáme samotné nesmrtelnosti. Z tohoto důvodu, bohyně paměti Mnemosyne je protagonista v textech, které dávají návod zasvěcovanému jak najít svou cestu do posmrtného života a hovoří tak o jednotě života, smrti a znovuzrození.
Výjimečným příkladem orfického modlitebního svitku je zlatý list z Tessálie (2,54 až 3,81 cm, snímek 21) z pohřbu ženy. Ten pochází z konce 4. století před naším letopočtem a do hrobky je umístěna terakotová postavička Bacchanky.
Foto 21. ZLATÝ LIST s orfickým mystickým nápisem deseti veršů, 5-4. století před naším letopočtem. Nalezeno v Pharsale (Larissa).
Zdroj: http://amphipolis.gr/bg/ to-orphan-funeral-gold-foil-of-koně /
Text přeložený ze starověké řečtiny:
"Hořím žízní a umírám! Avšak dávej mi pít (vodu) z věčně tekoucího pramene!
Vpravo bílý cypřiš:
Kdo jsi? Odkud pocházíš?
"Jsem synem Země a Hvězdné oblohy, ale můj původ je nebeský."
Fotografie 22. Zlaté destičky z města Pirgi, starobylého etruského přístavu ve střední Itálii, založeného také Pelasgijci.
Strabón píše o městě Pirga: "Ve městě Pirgi je chrám Alettuya založený Pelasgijci; dříve bohatý ... A od Pyrgi do Ostie je vzdálenost dvě stě šedesát stádii ..." /Strabón, Geografie, Kniha V, 2).
Kromě Pelasgů se ve střední Itálii usadil i Trójané - tráckého kmene Dardanů, jejích vůdce podle „Iliady“ byl trojským princem Aeneasem, od kterého pochází Romulus a Remus - mýtičtí zakladatele Říma.
O etnickém a příbuzenském vztahu mezi Tráky a Etruský se zmiňuje rakouský vědec Alexander Randa ve své knize „Balkán - klíčový prostor ke světové historii“ (Randa, A. Der. Balkan Schlusselraum der Weltgeschichte, Wien, 1949).
Zajímavým je výrok, Plinia staršího o tom, že Pelasgové (nikoli Řekové) přinesli abecedu do Lacia (Itálie). Pliny, Natural History, Harvard University Press, Londýn, 1942, VII. LVI-192-195).
3. Nalezené archeologické artefakty, s votivními nápisy na nich.
Obrázek 23. Písemnost Venétů na keramice, datované do 6. století před naším letopočtem, Lozzo Atestino, kultura Este (dnešní Ateste), v severovýchodní Itálii.
Následuje na citát z díla „Predkirilskata písemnost v slovjanskite zemi“ Georgi Sotirova, část jeho knihy „ELEMENTANOVA“, napsal jí v dávném roce 1986:
„O velkém kmeni Venetů víme na základě svědectví o Juliana Apostata (Juliana Odpadlíka – pozn. autora) při zmínce o městě Akvileia (Aquilea), nyní v severovýchodní Itálii, v regionu Friuli-Venezia, říká Julian:"
Je to ve skutečnosti jen obchodní centrum Mízů, Panonců a Italů žijících ve vnitrozemí. V minulosti byli nazváni, myslím, Veneti (Heneti); Dnes, ačkoli Římané ovládají jejich vlastní města, uchovali si své původní jméno s triviálním doplněním jednoho písmene na začátku slova; to představuje jedinečný symbol, který oni vyslovují „o v“ a oni často používají místo beta - vyslovované, jak si myslím, že jde o specifický výdech v jejich vlastním jazyce„
(Discourse on Royalty, 17. (Lesa Belles Lettres, Paříž, 932, I., p. 143, francouzský překlad).
Julian, který psal v řečtině, zde zmiňuje, že etnonymum, které Řekové vyslovuje jako "Heneti" byl vyslovován místními jako „Veneti". Řekové měli potíže s vyslovením, protože v řečtině B e t a je zvukem mezi B a V, zatímco v jazyce mluveném na severu Řecka, tyto dva zvuky se jasně odlišují a vyžadují dva různě psané znaky."
Protože Julian napsal tyto řádky v roce 358 n. l., měli Venétové v té době svou vlastní abecedu. Ale která to byla? Pokusíme se odpovědět na tuto otázku.
Podle slov archeoložky prof. Diany Gergové: "Starověcí autoři píší, že svatyně Dionýsovi, náležící Mízům/Moesians a Besům/Boesi užívali tabulky s nápisy. Víme také, že Orfické učení bylo prvním, které se šířilo prostřednictvím knih. Řekové samotní věří, že jim písmena jim přinesl Orfeus a další zpola mystičtí, ale hrdinové stále spojeni s Trákii. Znamená to, že spojení Tráků s jejich písemností pochází od dávných časů." (zdroj: https://www.24chasa.bg/Article/640807)

Alkidamant tvrdí (VIII, 465), že ne jen tak někdo, ale trácký Orfeus je tvůrcem písma. Dalším důležitým svědectvím je výrok Diodora Sicilského, který říká, že Orfeus a Lynn jsou první, kteří použili nejstarších abecedu (Diod. Sic., III, 67).

Nelze pochybovat o existenci tráckých knih i v raném středověku – v 7. století n. l. U Fotia najdeme jasné svědectví na podporu tohoto tvrzení, protože říká, že slavný byzantský autor použil trácké knihy po skončení vlády císaře Heraclia. (Flavius Heraclius Augustus – 610 - 641) To znamená, že po 641. Můžeme jen litovat, že Fotius nepovažoval za nutné říci sdělit, s jakou abecedou byly napsány trácké knihy.

Ale pojďme se vrátit k starověku. Podle Euripida, starověkého řeckého básníka a dramatika, který žil mezi rokem 480 př. n. l. a 406 př. n. l: "Slovo Orfeovo je napsáno na tráckých destičkách." O takovýchto destičkách jsou zmínky u Platóna, Pythagora a Heraclita. Orfické zlaté destičky byly nalezené v oblasti od jižní Itálie až po ostrov Kréta.

Ve společné práci publikované v západní Evropě prof. I. Marazov a prof. Alexandr Fol zmiňují svědectví Euripida, které se vztahuje k lékařskému poznání – medicines on the Tracian tablets, recorded Orpheus - léky, bylinky a postupy jejichž použití bylo napsáno na tráckých destičkách Orfeusem. (Al. Fol & I. Marazov, Ancient Thrace, Cassel & Co. Ltd, Londýn, 1977, s. 30).

Zvláštní je, že na rozdíl od některých moderních bulharských vědců nikdo ze starověkých autorů nepovažoval staré obyvatele našich území (Balkánu) za nedouky a nevzdělance. Herodotos, Tuikidites, Strabón, Xenofont, Plinius a další dosvědčují o bohatství, kultuře a duchovním nadšení Tráků a jejich příbuzných - Pelasgů.
Ve své práci o starých civilizacích, V. Duruy také poukazuje na to, že v dávných dobách byli Trákové, Pelasgové a Illyři považováni za tři kmeny stejné etnické komunity. Tento názor potvrzuje Vladmír Georgiev, který tvrdí, že v jihovýchodní Evropě bylo v době neolitické hovořeno jazykem trácko-pelasgijským. Zástupci trácko-pelasgijské komunity jsou prvními Evropany, kteří znali a používali písmo.
To samé se dozvídáme z díla Diodora Sikulského, který napsal, že Pelasgové byli prvními, kteří používali kadmejská (fénická) písmena a proto jsou také nazývána písmeny pelasgijkými.
Diodorus stále říká:
Lynn sepsal příběh s použitím pelasgijkých písmen o činech prvního Dionýse a dalších bájných legendách, které odkazuje ve svých pamětech. Stejným způsobem Orfeus a Propanid, který byl učitelem Homéra a talentovaný básník, chválí pelasgijská písmena; a také tak je použivat Timoet - syn starého Timoeta, který byl synem Laomedona, který žil v době Orfea. Tento Timoet byl synovcem krále Priama, také napsal „frýgijskou báseň“, a tak se jí říká, protože jí napsal, používaje starobylý jazyk a písmena Frýgijců..."
V Trákii bylo nalezeno poměrně velké množství nápisů z předřímské éry a graffiti, které ukazují, že na oficiální úrovni, v náboženské praxi a každodenní potřebě bylo psaní součástí trácké kultury. Vytesané znaky jsou na kamenných stélách, na nádobách z tráckých rituálních servisů, na osobních předmětech.
Jedním z nejslavnějších svědectví o trácké kultuře je nápis ze Sitova (viz 24). Byl objeven místními lidmi a později byla unikátní trácká památka studována řadou vědců. Někteří definují písmena jako frýgijská a o jejich stáří ještě není konsensus. Někteří věří, že stará písmena byla vytesána před 6500 lety. Jiní však zastávají názor, že památka je stará tak 3200 let.
I za předpokladu, že nápis ze Sitova byl vytesán, později v 9. - 11. století před naším letopočtem, i to jej činí nejstarším nápisem evropského lidu! Trákové mnohem dříve před Řeky, Římany, Kelty a Germány se naučili psát a tesali monumentální nápisy (písmeny s výškou znaků asi 40 cm).
https://1.bp.blogspot.com/-7CtIbphy5t8/WwmlzfyCJ_I/AAAAAAAADNM/cg85yWWKy-oK7c8N-qhe1v4CsmCoLnwDQCLcBGAs/s640/sitovski-nadpis_1820x1365-1024x683.jpg


Fotografie 24. Nápis ze Sitova, Plovdiv.

A pokud zde najdete podobnost některých znaků s cyrilikou, podívejte se na obrázky artefaktů uvedených níže (viz. 25).


Foto 25. Keramický objekt - artefakt objevený na území Makedonie z 2. tisíciletí před naším letopočtem s písemnými znaky na jeho povrchu.

Fotografie, kterou vidíte, jsou bezkonkurenční! Jedná se o jedinečný artefakt s písemnými znaky z 2. tisíciletí př. n. l. Nalezeno na území dnešní Makedonie
Vzniká racionální otázka: jak se tyto znaky cyrilské abecedy ocitly před čtyřmi tisíci lety na této nádobě?



Zde opět detailní fotografie (obr. 26 a 27) artefaktů z 2. tisíciletí před naším letopočtem z Makedonie, na které je podle profesora paleo lingvistiky Duško Aleksovského v jazyce pelasgijkého obyvatelstva, které žilo v té době v tomto regionu je napsáno jméno bohyně Vsefa známé později jako Vesta.


Fotografie 26 a 27. Makedonští archeologové objevili písemný artefakt 4.000 let starý písemný z 2. tisíciletí před naším letopočtem z Makedonie.

Chceme-li odpovědět na tyto otázky, prostudujme ve krátce historii vzniku a etapy vývoje řeckého jazyka a řeckého písma na Balkáně:

1) V průběhu 2. tisíciletí př. n. l. se v Řecku objevuje starověký řecký jazyk, který patří do rodiny indoevropských jazyků. Během své interakce s jazyky blízkých a vzdálených národů prošel obrovskými fonetickými, morfologickými, lexikálními a syntaktickými změnami. Předpokládá se, že na počátku vycházela řecká abeceda ze semitského počátku, a to zejména z fénického, jako začátek je používáno silabické (slabičné) písmo.

2) Kolem roku 1100 př. n. l. (Archaické období). Fénické písmo je používáno ve Fénicii a později v Kartágu bylo přijato v Řecku. Obsahovalo 22 symbolů konsenzu, ale nebyly tam žádné znaky hlasových zvuků. Právě v Řecku, přidali písmena α, ε, ι, ο, υ, které reprezentují samohlásky v řeči. Původně bylo používáno (silabické) slabikové písmo. Zde je řecká archaická abeceda z období 9. a 8. stoletím př. n. l.

3) 8. – 5. století př. n. l. (klasické období). Archaická abeceda, byla nahrazena slabikovou, prošla mnoha změnami. Nejdůležitější změnou byla změna směru psaní - ne zprava doleva, ale zleva doprava. Městské státy měly různé dialekty, ale jsou rozděleny do čtyř hlavních dialektů: arkádo-kyperský (Arcado-Cyprian), dorijský (Doric), eolijský a jónsko-atický.

4) 400 př. n. l. Období let 350 - 200 let před naším letopočtem. (Helénismus). Jónijská verze abecedy byla přijata ve většině městských států, a také ve všech částech Řecka, byla vytvořena jednotná abeceda. Byla používána Jónijci a jejich příbuznými na celém balkánském poloostrově, Malé Asii a pobřeží Egejského moře. Například nápis v Sevtopolisu, hlavním městě Odrysského království 4. - 3. století př. n. l., je zcela z klasického jónského dialektu a písmu.

Jónijci jsou však Pelasgové podle původu (Hérodotos, I-56). Takže obyvatelé Balkánu, celé Řecko, Trákie, Makedonie, Mísie, Vitínie a řecky hovořící svět, ve skutečnosti přejali abecedu pelasgijskou s jejími písmeny. Pozdější „starořecká“ abeceda, rozuměj jónijská nebo v podstatě fénicko-pelasgijská, posloužila jako vzor pro tvorbu latinky a cyrilice!



Obrázek 29. Keramická nádoba, na níž je malovaná jónijská počáteční abeceda, 4. století před naším letopočtem. Národní archeologické muzeum, Atény.

Písmena zobrazená na této nádobě (snímek 29) se podstatně liší od příznaků archaické „řecké“ abecedy klasického období 8. – 5. př. n. l. Není to dokonce ani známá starověká řecká abeceda, který vypadá docela jinak. Viz písmeno „C(es)“, které je odlišné od řeckého písmeno „sigma“ (Σ σ ς ), tak i písmeno Rho (v případě - R a je nutno zmínit, že název bulharského vládce napsaný v KANAC - s tímto „C“ na ne řeckém Σ σ ς ).

Pokud Vám, toto tvrzení zní kacířský, vzpomeňme si ještě na nápis z Kolmenu, zlatý prsten z obce Ezero, naškrábaném nápise na obyčejném kameni „Skias“ v trácké mohyle Kapinovo, o nápisech se jménem panovníka Sevta na jeho přilbě a stříbrných nádobách z jeho servisu. V Rumunsku, Makedonii a Itálii byly nalezeny orfické zlaté tabulky se znaky, z nichž některé jsou posvátné formule. Jako každá písemnost i tato začíná v návaznosti na náboženské praktiky.



Foto 30. Stříbrná mince tráckého panovníka Berga (Bergaios), 4. př. n. l. /KINGS OF THRACE. Bergalos (počátkem 4. století před naším letopočtem).

Trácký národ Frýgijců, zanechal v Anatolii přes 340 epigrafických památek a na územích samotné Trákie se dochovali památky ze Sitova, Kolmenu, Duvanlie, Ezerova, a nesmíme nezapomenout na dvě desítky nápisů z ostrova Samotraki.

Ve vykopávkách po druhé světové válce americký archeolog K. Leman /K. Lehmann/ objevil na ostrově Samothraki dvacet nápisů, které označil za "trácké". Jedná se o asi o 40 keramických fragmentů co do délky s písemnými zápisy na nich. Jak byl překvapen vědecký svět, když byly zveřejněny výsledky a ukázalo se,  že na dvou z nich (fragmenty № 1 a 33) se vyskytují znaky bulharského písmena z „cyrilice“ znaku „Ƃ(snímek. 31).

K. Lehmann interpretuje tento znak s fonetickou hodnotou "Ƃ". Fragmenty pocházejí z období 7.- 3. století př. n. l.. Přítomnost "cyrilského znaku" v textu "tráckém" není precedens. Proslulé jsou nápisy z ostrova Théra, který rovněž obsahují písmeno „Ƃ“.

Tyto nápisy souvisí s pelasgickou populací ostrova Samothraki a veliké trácké svatyni, spojené s uctíváním kultu boha Herma a kultu tráckého jezdce, rozšířeného na balkánských územích. S těmito božstvy se spojují a jsou doloženy antickými autory "trácké" obřady na ostrově Samtraki. V dávných dobách ostrov byl ostrov osídlen tráckými kmeny a odtud nese jeho jméno. (Národ Dórijský se tam usadil již od 7. století před naším letopočtem).


Obrázek 32. Část kamenné stély z tráckých osad ostrova Samotraki datované do 4. století před naším letopočtem, nebyla v řeckém jazyce.

Tento nápis (snímek 32) nalezený u svatyně velkých bohů v blízkosti města Kamariotica, na ostrově Samothraki pochází z 4. století př. n. l.. Diodorus Sicilský hlásí, že po příchodu na ostrov Samothraki zde byl Féničan Cadmus zasvěcen do tajemných obřadů předtím než se oženil s Harmonii - dcerou tráckého boha Árese, a také, že v průběhu 4. století před naším letopočtem je tráčtina ještě používala v náboženských obřadech kněžími samotrackých Kabirů. (Diodorus Sicilský Library of History, knihy III - VIII., Transl CH Oldfather, Loeb Classical Library, Cambridge, MA, Harvard University Press,. London, William Heinemann Ltd., 1935).

Francouzský archeolog a lingvista Claude Briggs v dokumentu „Seuthes Immortal“ stručně prezentuje dvojjazyčný nápis nalezený také na ostrově Samotraki. Dvojjazyčná podoba dekretu v tráckém jazyce a řečtině je jedním ze tří tráckých nápisů z 6. – 5. století př. n. l. Nachází se ve svatyni boha Apolla (tráckého Abolo) v samotrácké kolonii Zone na pobřeží Bílého moře a je ze 220 epigrafických památek nalezených na ostrově před více než dvaceti lety, ale jsou dosud nepublikovány.


Obrázek 33. francouzský archeolog a lingvista Claude Brix ve filmu Seuth Immortal ....„proč tam jsou dvojjazyčné nápisy...“

„Dva z nich jsou plně trácké“- říká francouzský vědec ve filmu - a třetí kámen je velmi zajímavý, protože má dvojjazyčný nápis ... Máme zde 3 - 4 řádky vyhlášky v řečtině a níže je dlouhý dokument v tráčtině. Řecká archeoložka, která prováděla vykopávky, publikovala pouze fotografie/kresby tří nebo čtyř krátkých věnování na nádobách. /Claude Brixhe. Zoné et Samothrace: louvers sur la langue thrace et nouveua chapitre de la grammaire comparée? [Zóné a Samotrake: Paprsek světla na tráckém jazyce a nová kapitola v komparativní gramatice]. - Comptes Rendus des seance de l'Académie des Inscriptions et Belles -Lettres, Janvier-Mars, 2006, s. 121-146).



Obrázek 34. Věnování Kotise, panovníka Tráků, Heraklovi, ve kterém se používá etnonymum - Trákové.
Grafický zápis:
BAΣIΛEΥΣ ΘPAKΩN K[OTIΣ] ΠOPEΩΣ ΗPAPΛEI.
Popsáno jako: "Věnováno Kotisem, panovníkem Tráků, Heraklovi";
Ve významu: "Bazilevsat (Panovník) Tráků Kotis[je] následovníkem Heraklovým."
Slovo ΠOPEΩΣ (poreos) je odvozeno od slova ΠOPEIa (porea), které znamená chod, nebo ve vojenském významu pochod. V tomto případě "Basileus Tráků Kotis", je identifikován jako "ΠOPEΩΣ ΗPAPΛEI" (poreos Heraclea), tj. "Jdoucí po stopách Herakles", jinými slovy, "stoupencem" velkého válečníka a hrdiny.
Mimořádný význam tohoto nálezu je, že na nápisu je doloženo etnonymum „Θράκη“ (Trákové/Fraki), jak je používáno při věnování, samotným tráckým panovníkem Kotisem! Infinitiv Θράκη dává genitiv ΘPAKΩN (Trakon / Frakon):  BAΣIΛE ΥΣ ΘPAKΩN KOTIΣ = "Bazilevsat Tráků Kotis" Jméno Herakles je také psáno v jiné podobě než řecké Ηρακλής - ΗPAPΛEI. HPAPΛEI - xrobr/chrabrý očividný trácký způsob, jak hláskovat jméno Héraklovo ...
Nápis (34) byl nalezen v roce 1938. v ruinách na jihozápadním úpatí pevnosti Didimoticho (Didimotiho nebo Dimotika), v Egejské Trákii, který se nachází mezi řekami Mesta a Marica (Xanthi, Rodopi a Evros). Je datován do období let 42 - 31 př. n. l. - poslední roky vlády panovníka Kotise VI. Jedná se o pravoúhlou dobře opracovanou mramorovou desku o rozměrech 0,15 x 0,30 x 0,50 cm. Nápis je umístěn v horní části hlavní dlouhé strany desky. Výška písmen: 0.025-0.03. Zveřejněn Národní řeckou nadací výzkumu - Centrum pro řeckou a římskou antiku.
/X. Drakontidis , Thrakikas 10 (1938) 199-218, s poznámkami a doplněním nápisu K. M.Αποστολίδη (J. EAE L. Robert, BullEpigr 1939, 206 · Μπακαλάκης, "Ἀρχαιολογικὲς ἔρευνες" 24 ·Bakalakis, "Rayonnement" 287) · IThrAeg E458 /.
Je třeba poznamenat, že na začátku minulého století začalo masivnější publikování tráckých nápisů z 5. století před naším letopočtem. Později, s objevem frýgijských epigrafických památek z města Gordion vyšlo najevo, že trácké kmeny měly vysokou úroveň kultury i v 10. -9. století př. n. l.

Připomínáme čtenářům, že dávní obyvatelé našich území disponovali svou abecedou dokonce před tímto obdobím. Diodor Sikulski dokládá, že Orfeus a Linnaeus používali pelasgickou abecedu ještě před Trojskou válkou. Oba žili ve druhém tisíciletí př. n. l.

O mnohem dřívější trácké písemnosti/abecedě 4. a 3. tisíciletí před naším letopočtem napsal náš lingvista Ivan Duridanov „Nakonec o kulturní historii těchto Tráků je důležité zmínit, že území dávné Trákie a v jejím sousedství byly nalezeny dva nápisy s obrázkovým (pikrografickým) písmem ... Existence těchto základů písma ve starověké Trákii dokládá rozvoj vysoké kultury obyvatel této oblasti ve 4.- 3. tisíciletí před naším letopočtem" (Ivan Duridanov, " Jazyk Tráků, „Věda a umění, Sofia, 1976, str. 92).

Dnešní datování destičky z Gradešnice a také razítka z Karanova jsou korigovány a je jasné, že písemností na našem území jsou mnohem starší, než tomu bylo u Sumerů a Egypťanů. Nápis z Karanovo je starý 6000 let!

Prof. Vladimir Georgiev určil písemnost Karanova za tráckou a v jiné,  mnohem starší práce tvrdí, že „ ... nejstarší kultura, která byla nalezena na území Trákie, jako například v Karanovu I., náleží skutečně Trákům.“ (V. Georgiev, "Otázky bulharské etymologie" BAN, Sofia, 1958, str. 113).
Americký spisovatel-spisovatel Richard Rugley psal o nejstarší balkánské písemnosti, identifikoval zároveň důvody zamlčování tohoto tématu:
"Myšlenka existence staré evropské literatury je v rozporu s mnoha hluboce zakořeněnými názory archeologii a tradičními představami vývoje civilizace… Důsledky by byly enormní v případě, že existence takového systému písma byla přijata všemi, bude mnoho klíčových pozic zpochybněno. To znamená odmítnout myšlenku, že vyspělé civilizace na Středním Východě, který se objevili před 5000 lety‚ poprvé vynalezli písmo ... Ještě zásadnější změnou bude přesun historie daleko mnohem zpět do „primitivní“ temnoty doby kamenné."(Richard Ragley, "Ztracené civilizace z doby kamenné", Bard, Sofia, 1999, s. 108).
               
Pokud vyjmenované argumenty o existenci a použití písma u Tráků, které jsou zde popsány, z období od 2. tisíciletí  př .n. l. - do 6. století n.l. (Podle svědectví Fotia, že známý byzantský autor používal trácké knihy po skončení vlády císaře Heraclea), a před tím – ještě víme od 4. – až 3. tisíciletí před naším letopočtem, od Frýgijců a Mízijců, kteří měli své knihy v období před Trojskou válkou, podle Strabóna (Strabó, 12.8.4), pokud jsou nedostatečné, zde jsou jiné další mezi nekonečnou škálu antické literatury:

Některé Orfeovi práce jsou známe z pozdějších kopií – přepisů z řeckého jazyka, jako například je „Theogonia“, zkompilovaná Hesiodem z 7. století před naším letopočtem; Epická báseň "Argonauté" skládající se z 1384 veršů (zachována dodnes); "Hymny o tajemstvích", vyprávění o síle přírody a různých tajemstvích; "Magická botanika" - o léčebných vlastnostech trav a další.

A dále: „Xenofónes říká, že Trákové vlastnili i mnoho knih“. (Prameny k dějinám Trákie a Trákové, Díl II., „Anabáze“ VII, 2), ve svém pojednání „O státě“ Platon napsal: „Kněží mají hromady knih od Orfea a Muzea". Podle vyprávění Herodoto (HDT., VII.6), Diodorus Sicilský napsal, že Muzeus byl synem Orfeovým (IV.25.1). Pausanias říkal, že práce, které jsou obvykle připisovány Muzeovi, jsou zřejmě falešné „kromě glorifikace bohyně Demeter, napsané pro Likomida“ (Pausaniás, I.XXII.7). Jako syn Orfeúv, Muzeus rozhodně použil písmo, které se naučil od svého otce.
Nejvíce překvapivým je fakt, že staří Řekové uznávali přítomnost tráckého písma, zatím co tuto zřejmou skutečnost dnes někteří popírájí!
Trácká písemnost/skript zjevně nebyla novinkou pro staré antické autory. Euripides mluví o "tráckých tabulkách sepsaných pěvcem Orfeusem" [Euripides, Alcest. 967]. Připomeňme si, že Orfeus psal poezii, jejíž součástí jsou citovány Filochorem a Platonem [Philoch., 191, s Fr. Hist.Gr. (Mueller),.Plato, Cratyl., 402b-c.]. Později Diodorus, Macrobius a Jan Malala také citují poezii Orfea, a mají všechny důvody se domnívat, že autentická [Diod. Sic.Fragment 1, kniha VII; Macrob. Sat.I.18.12; Joannes Malalas, Chronographia, kniha IV, Bonn ed. (1831), str. 73f]. Podle Pompea Troga, jmenovitě Orfeus zasvětil krále Midase do náboženských tajemství, a že Midas je rozšířil po celé Frýgii [Historiarum Philippicarum Liber XI.VII.14].
Z jakého důvodu bychom mohli pochybovat o tom, že společně s náboženskými obřady se šířila i trácká pelasgijská abeceda ... přitom mezi příbuznými kmeny Pelasgů, Frýgijců, Mízů, Vitínů, Satrů, Gétů, Dáků a jinými tráckými společenstvími?
Je zajímavé si všimnout, v této souvislosti, že starověký římský básník Vergilius také neváhal představit gramotného muže tráckého vůdce Aeneas. Vergilius vkládá do úst Aenease tato slova: „Mosazný štít, kdysi nesený velkými hrdiny, stavím ke sloupům u bran, a na něj píši: Takové (štíty) bránily Aenease proti Řekům“. (Virgil, Aeneas, III.286f ).
V pohoří Rodopy a na ostrově Samotraki vznikl i posvátný náboženský jazyk Tráků, který byl k dispozici pouze pro některé - pro zasvěcení. Prof. Nikolaj Ovčarov řekl, že "Keramika nalezená v objektu [v obci Tatul] vznikla v Malé Asii, na ostrovech v Egejském moři a Mykénách, což znamená, že ve 2. tisíciletí před naším letopočtem, a že k uctívání ke svatyni poblíž obce  Tatul přicházeli poutníci z různých koutů starého světa". (Ovčarov, N;. Kodžamanova, D, Dimitrov Z.,,. Leštakov, Kr - Archeologický výzkumu skalní svatyně u obce  Tatul, Momčilgrad.. , C: AOP 2007, BAS, Sofia, 2008)

Nikola Gigov napsal ve své knize „Orfeus a abeceda“: „Mezi kmenem Besů v Rodopech a Kopty v Egyptě (původní obyvatelé Egypta) byla kontinuální mírové unie a vzájemná pomoc. Orfeus - "největší smrtelný muzikant světa" - reformoval koptskou abecedu.
Dnešní srovnávací lingvistika nám dává důkazy na podporu této hypotézy. Teoreticky by neměla existovat žádná shodná slova mezi bulharštinou a jazykem egyptským a mezi bulharštinou a jazykem koptů, avšak existují: soulad slov a znaků písma, kterých je více než dvacet.
Zkoumáním nejstarší egyptské kultury - od nulové ke třetí dynastii (mezi lety 3500 - až 3150 před naším letopočtem, se vědci setkali v egyptském hieroglyfickém skriptu používaném pouze zástupci prvních dynastií s podivnými znaky, které zůstávají bez jasného výkladu. Možná, že tím důvodem je, že většina z nich pochází z neolitické písemnosti v Trákii asi před dalšími 2000 roky.
A nyní další překvapení. Tím je další obrázek. Toto je koptská abeceda, jak se jí egyptologové učí po celém světě; abeceda, od které začali luštit střední egyptský dialekt.
Foto 35. Kniha je Middle Egyptian, James P. Allen, Cambridge Edition, 2010. Je naprosto jisté, že tento člověk nefalšoval cyrilskou abecedu a nahradil ji koptskou abecedou.
Ne, to nás neklame zrak. Není to ani úprava ve fotoshopu. Pan Allen neukazuje cyrilskou abecedu, ale středo egyptskou abecedu! Obě jsou však téměř totožné.
To samé platí i pro níže uvedenou abecedu severně egyptského bocharského dialektu, používaného hlavně v kostelech Koptů. Zdali pak nesouvisí to s církevní bulharštinou?
 
Abeceda Koptů tzv. "Bocharština"

Foto 36. Koptská BOCHARŠTINA se používá zejména v kostelech Koptů.
Následující text na černém podkladě s bílými písmeny je výňatek z rukopisu „Kebra Nagast ...“, nebo „Kniha o slávě králů Etiopie“ / „Kebra Nagast or Glory of Kings“, držená v Orientálním rukopisném oddělení Britského muzea: British muzeum Manuscript Orient, № 818, following 26a, columns 1 a 2 /. Je zde zřejmá podobnost mezi grafikou starověkou etiopskou abecedou a hlaholicí.
Karba Nagast
Foto 37. prototyp hlaholice, známý jako Kebra Nagast nebo Kniha o slávě králů Etiopie.
Kebra Nagast je tradiční etiopská kronika napsaná skriptem, který existoval nejméně od 7. století před naším letopočtem. Podle etiopských křesťanů a rastafariánů ze společenství Beta Izraele popisuje opravdivý příběh o původu dynastie Šalamouna v Etiopii. Je přijímána jako nesporný historický zdroj o přechodu Etiopanů od uctívání Slunce, Měsíce a hvězd k "Bohu Izraele".
Zeptejme se sami sebe, co společného může být mezi naší hlaholicí a etiopskou kronikou v Britském muzeu, vyprávějící příběh krále Šalamouna a královny ze Sáby, který je také napsán prototypem hlaholice?
S plnou silou zůstává stejná otázka o vztahu mezi bulharskou cyrilici a mnohem starším antickým bocharským písmem Koptů v Egyptě, z časů od Střední říše...?

.... pokračování .....
„Kdy a kde vznikli archaičtí předchůdci obou bulharských abeced? "

Přeložil: N. Nikolov 03. 09. 2018