pondělí 14. prosince 2015

Lví hlava, pod kterou se nachází mystické město, kultovní jeskyně a zlatý poklad

Lví hlava, pod kterou se nachází mystické město, kultovní jeskyně a zlatý poklad


11-ranuli9

¨
Pod lví hlavou, která se tyčí nad řekou Ropotámo se skrývá dosud neprozkoumané mystické starověké město z doby 16. století př. n. l. Pod skalami je rozlehlá jeskyně, ve které je údajně ukryt i poklad místního piráta Vlčana vojvody. Na některých italských námořních mapách z konce 14. století a počátku 15. století je jižně od Sozopolu zakreslen přístav a městečko Ropotámo. Jeho pevnost byla umístěna na vrcholku asi 100 metrů nad mořem, která je známa pod jménem „Vlčanovo kale“ a nachází se 2 km od ústí řeky Ropotámo do moře.
Řeka tekoucí bezprostředně vedle pevnosti je na jejím zadní straně široká 60 - 80 m a její hloubka je 8 – 9 m, díky tomu byla dostupná pro relativně velké lodi. Podél místa „Vlčanovo kale“ procházela kamenitá dlážděná cesta antické pobřežní silnice, která přesně pod pevností překračovala řeku na jediném brodu. Pevnost měla mimořádně důležitý strategický význam. Dosud se uchovala pevnostní stěna, která ohraničuje plato na vrcholu a zabírá celkově 30.000 m2.
11-ranuli10

Na nápise z let 812-813 (Chambarlijský nápis) je pevnost zmiňována pod jménem Ranuli, společně s dalšími pevnostmi Anchiálo, Debelt a Sozopol, všechny čtyři pevnosti byly v 8. století svěřeny do správy kavchana Irataise. Hluboká řeka Ropotámo s pevností, kontrolující jediný místní brod byla hraniční. Určovala, že pevnost „Vlčanovo kale“ je dnes ztotožňována s antickým městem Ranuli (z nápisu Chambarlijského) a dávnou ropotámskou pevností podle námořních map, což je velmi pravděpodobné.
11-ranuli6

Ranuli je jméno dávného města, umístěného poblíž ústí řeky Ropotámo, v místech kde se řeka vlévá do Černého moře je asi 3 km severně od současného města Primorsko. Na skalnatém, stromovou zelení obrostlém vrchu, na místě dnes řečeném Lví hlava, které se nachází nad ústím řeky je pevnost, která zajistila počátek tohoto města. Skalní fenomén je vulkanického původu a je tvarován skalami Rosenského paleo-vulkánu ve stáří 65-70 mil. let. Díky klimatu a reliéfu se zde v těchto místech vyplatilo založení města a přístavu.
Podle způsobu stavby odborníci řadí stavbu pevnostní stěny a nejstarší zachované stavby do doby Krétsko-mykénské civilizace – 16. – 14. století př. n. l. Do stejného období je zařazen počátek výstavby města Perperikon (jižní Bulharsko). Život na samotném vrchu existoval i tisíce let před tím, masivní výstavby však zničila velkou část artefaktů. Má se za přijaté tvrzení, že v dobách Římské nadvlády bylo město jedním z důležitých center na pobřeží Černého moře.
11-ranuli4

V naší době je pevnost známa jako „Vlčanovo kale“, tím, že byla využívána místním vojvodou Vlčanem, který využíval místní pevnostní stěny za svůj sídlo v dobách nadvlády Osmanské říše (loupil na lodích odvážené daně do Istambulu). Pravidelné archeologické výzkumy zde nebyly dosud prováděny, protože pevnost se nachází na území přírodní rezervace Ropotámo. V současné době je prozkoumána jenom svatyně, která se nachází několik kilometrů od města v místě Begliktaš, které plnilo analogickou funkci jako dnešní kláštery.
Bezprostředně nad Lví hlavou se tyčí vrch obestavěný pozůstatky pevnostní stěny. Jsou zde ruiny malého chrámu. Ruiny středověkého kostela připomínají existenci byzantské a starobulharské pevnosti. Podle legendy je zde zasypána studna, plná zlatých mincí. Poklad byl zakopán samotným vojvodou Vlčanem po přepadení turecké výběrčí lodi v ústí řeky Ropotámo.
11-ranuli3

Na tomto místě byla objevena jeskyně – „útroba“, rozložená nad ústím řeky Ropotámo. Jedná se o druhý podobný skalní útvar odhalený v Bulharsku. První taková jeskyně – (útroba/vnitřnost/lůno pozn. překladatele) byla nalezena v roce 2002 v oblasti Kardžaly u obce Nenkovo. Druhou jeskyni odhalil archeolog Nikolaj Ovčarov pod skalním fenoménem Lví hlava. Jeskyně je v hloubce 5 m pod vrcholem a vstupuje se do ní speciální horolezeckou technikou. Uvnitř jeskyně byla nalezena keramika z rané doby železné (10. – 6. stol př. n. l.), dále z doby antiky a středověku. V nejvzdálenější části jeskyně se nachází kamenné lože nebo oltář, opracovaný lidskou rukou. Jeskyně je nepochybně přírodním útvarem, přeměněným již v dálných dobách na kultovní chrám. Pravidelně v pravé poledne sem proniká štěrbinou sluneční paprsek, který se promítá proti skále.
11-ranuli8


Odhalení dvou jeskyní – „útrob“ dokazuje jednu teoretickou myšlenku prof. Alexandra Fóla o existenci takovýchto jeskyní, do kterých v jistém okamžiku jednou v roce proniká sluneční paprsek. Tímto způsobem staří Trákové znázorňovali své představy symbolického oplodňování lůna (bohyně) Země a Velké bohyně Matky slunečním falosem (paprskem) Nebeského boha, který takto určoval nový rok a zajištění plodnosti a úrody. Určování okamžiku takového paprsku vyžadovalo značné poznání pohybu slunečního kotouče a přesného výpočtu směru pohybu světla.
11-ranuli1

V blízkosti pevnosti na povrchu se nachází více jak 15 dolmenů z rané doby železné (10. – 6. století př. n. l.), jakož i známá megalitická svatyně v místě nedaleko vzdáleném Begliktaš. Místo bylo prozkoumáno archeoložkou z Burgasu Conjou Draževou. Výzkum zde začal až v roce 2003 a odhalil dva kruhy gigantických skalních částí, částečně opracovaných lidskou rukou. Celková plocha je kolem 6 arů.
11-ranuli5

Snímky: Evgeni Dinev, internet
Přeložil: N. Nikolov

14. 12. 2015

středa 9. prosince 2015

Skutečné hranice Podunajského Bulharska

Skutečné hranice Podunajského Bulharska

PAVEL SERAFIMOV - THE TRUE BULGARIAN HISTORY


Příběh o útěku knížete Asparucha před Chazary a přesídlení Bulharů na jih od Dunaje jsou zapsány v každé učebnici dějepisu. Málo lidí si však položí otázku jak je možné, že se jednomu uprchlíkovi se spoustou zmučených lidí podařilo zvítězit nad nejsilnější a nejlépe vycvičenou armádou té doby, jakou měla Římská říše. Je málo těch, kteří vědí, že římská správa na Balkáně vystavěla osm krát více pevností, než na celém území Říma a v Asii. Přestože zde byla mocná římská armáda, s velkým počtem opevněných staveb, se podařilo oslabenému uprchlíkovi, jak popisují knížete Asparucha dějepisné knihy, srazit na kolena císaře Konstantina Pogonata.

http://www.promacedonia.org/en/dr/dr_map_06.jpg


Každému alespoň trochu soudnému člověku je zjevné, že v tomto příběhu něco skřípe. Na prvním místě je to skutečnost, že území na jih od Dunaje jsou nazývány Bulharskem již tři sta let před příchodem Asparucha. To prohlašoval již ve 4. století žijící sv. Jeroným. V pátém století již museli žít na Balkáně, protože jak poznamenává prof. Cenov, nejdříve zde museli být poraženi, (zjevně jde o události po Attilově smrti pozn. překladatele) aby bylo možné propojit hranici mezi Východní a Západní Římskou říši. V šestém století jsou známí Bulhaři žijící dokonce jižně od pohoří Hemus (Stará planina), protože z důvodu jejich útoků nechává císař Anastásius vystavět tak zvanou Dlouhou stěnu - Μακρά Τείχη της Θράκης. Ta se nacházela přibližně 60 – 70 km od hlavního města Římské říše.

Nemělo by to žádnou logiku utrácet velké množství prostředků do výstavby Dlouhé stěny na ochranu před protivníkem, který v té době v letech 491-518 se nacházel několik tisíc kilometrů východně na územích dnešní Ukrajiny (a severního Kavkazu – pozn. překladatele). Pokud však již Bulhaři obývali území Trákie, znamená to, že podunajské a pevnosti ve Staré planině vůbec nesloužili k ochraně Konstantinopole. Jestliže Bulhaři žili v blízkosti hlavního města (východního Říma) v takovém případě byla výstavba Dlouhé stěny rozumným řešením.

Na základě analýzy této nepopulární informace prof. Cenov uzavírá, že První Bulharské carství se nerozkládalo pouze ke Staré planině, ale dosahovalo až k branám Konstantinopole – „Bulhaři v dobách panování Asparucha již obývali území od Horní Panonie ke Karpatům, podél Černého, Egejského a Jónského moře“. Ta území zabírala větší část Balkánu.

Ke škodě věci učenci ze školy Zlatarského neuznali argumenty Cenova. Byly vnuceny jiné pohledy. Území osvobozená knížetem Asparuchem byla prezentována jako nesrovnatelně skromné území. Bylo vnuceno mínění, že v té době byla ustanovena bulharská vláda na jih od Balkánu až v dobách vlády knížete Tervela, kdy došlo k jeho nevýznamnému rozšíření.

V zásadě mapy předkládané odborníky nevyjadřují odraz skutečnosti. Mapy jsou sestavovány podle svědectví různých letopisců. Vždy je otázkou zařazení informací, které z letopisů budou používány. Pokud by se učenci ke znázornění našich dějin drželi tvrzení Dimitri Chomatiana, Wilhélma Tirského a dalších byl by výsledek zcela odlišný. Bylo by zřejmé, že již v 7. století dosahovala hranice Bulharska až ke Konstantinopoli, že území dnešní Albánie, Makedonie, Srbska a dokonce části Řecka, Turecka a Chorvatska byli pod jednou správou.

Podle Dimitri Chomatiana nebyli Bulhaři nic jiného, než do té doby známý trácký národ Mizíjců /Moezians/. V dávnověku část těchto Mízů/Mízijců obývala Malou Asii a druhá část stejného národa žila v Evropě. Ve 4. století před n. l. vstoupili do konfliktu s Alexandrem Makedonským a jistá část tohoto národa odstoupila na sever (za Dunaj). Po jistém čase (v dobách kdy byly síly velkého vojevůdce na východě) se poražení navracejí a silou mocí obsadili nejenom Malou Skýtii (území Dobrudže), a vládnou Panonii, Dalmácii, Illiryku, po té celé Trákii dále značné části Makedonie a Tesálie.:
„… evropští Mízové, které národ obyčejně zná jako Bulhary. Ti byli vysídleni v dávném čase vojenskou silou Alexandra z území Brusa Olympu až k Severnímu moři a Mrtvému moři a potom, co uplynulo mnoho času, s velkým vojskem překročili Dunaj a obsadili všechny sousední oblasti: Panonii a Dalmácii, Trákii a Illiryk a velká část Makedonie a Tesálie …“

Oblast Trákie zahrnuje území od pohoří Hemus (Staré planiny) ke Konstantinopoli, o Makedonii není vysvětlování nutné, Tesálie zahrnuje dnešní severní Řecko. Na místě Panonie vzniklo mnohem později Maďarsko a území Dalmácie a Illiryku jsou území dnešních Chorvatů a Srbů.

Z výše uvedeného je zřejmé, že v dobách Asparucha, kdy došlo, k vyhánění Římanů z uvedených území byl Bulharský stát mnohem větší, než jak je prezentován některými vědci. De fakto byl mnohem větší, že je představován v dobách panování cara Simeona I.

http://www.promacedonia.org/en/dr/dr_map_01.jpg


Mapa Podunajského Bulharska, reálná hranice je vyznačena červenou linkou
http://2.bp.blogspot.com/-dDOB4jxtqHc/VV3zs3UfNNI/AAAAAAAAA8k/o6XQQne41IU/s640/BULG%2BIST%2B2.jpg

Hranice byla mnohem blíže Konstantinopoli, území zahrnovali poloostrov Chalkidiki a velké části Tesálie. O tom, že jižní hranice byla nedaleko hlavního města Římské říše (Byzance), více od Viktora Tirského, který sděluje následující – „Bulhaři, kteří sem přišli ze severní strany, zabrali již v dávných dobách rozsáhlou oblast od Dunaje až ke Konstantinopoli a dále od stejné řeky až k Adriatickému moři“
(Inter quas Bulgarorum gens inculta а tractu Septentrionali egressa а Danubio usque ad Urbem regiam et iterum ab eodem flumine ad mare Adriaticum uni-versas occupaverat regiones).

Rozhodující slova zde jsou „když přišli“ a „již v dávných dobách“. Z toho vyplývá, že příchod Asparucha byl jenom osvobozeneckým hnutím vlastního území, je teď zřejmé každému pokrokovému člověku. Rozumí se, že pro okupanta – Římskou říši, jsou bojovníci Asparucha „špinavým a nečistým národem“. Zlobná určení přicházejí z faktu, že dochází k oddělení nesmírných území Římské říše a přinucení císaře Konstantina Pogonata platit daně. Pogonat nejen ztrácí příjmy z bohaté země je zároveň donucen vynakládat značné prostředky z rozpočtu svým sousedům.

Z vyjádření „již od dávných časů“ je zřejmé, že Bulhaři byli rozšířeni po celém Balkáně již v raném středověku. O tom, že bulharská hranice nebyla daleko od hlavního města Římské říše, se dozvídáme i z dopisu chazarského Chagana Iosifa. Ten napsal o konfliktu mezi Bulhary a Chazary a umístil jižní bulharskou hranici do blízkosti Konstantinopole (Kunstandin, překlad V. Gjuzeleva).  

Máme k dispozici i jiné údaje, že v 7. století, že bulharské panství nebylo nijak skromné území na sever od Staré planiny, ale prostíralo se na větší části Balkánu. Prof. Cenov se opírá o slova anonymního Ravenského kosmografa, který tvrdí, že podle svědectví Jordanese (roku 550), že na územích Mízie, Makedonie a Trákie žijí pouze Bulhaři - “Inter vero Thraciam vel Macedoniam et Mysiam inferiorem modoBulgari habitant”.

Svědectví Dimitri Chomatiana, Wilhelma Tirského, chagana Iosifa a Ravenského kosmografa jsou jednoznačné, tyto hodnotné údaje nebyly zpracovány na mapě Stivena Rancimana ani bulharských odborníků Vaklinova, Rizova, Koledarova a dalších.
http://www.promacedonia.org/sv/sv_229.jpg


Špatné je, že ti co sestavovali mapu Bulharska, odřízli nejenom území na jihu ale také území na západě. Připomínám, že mapy nejsou snímky vyjadřující skutečnost. Mapy je nutno sestavovat podle svědectví kronikářů. Jedním z důležitých kronikářů byl Pavel Orozius (v letech 375 - 420). Právě on sestavil dílo „Geografie“, ve které zmiňuje, že vně Karintie (Korutany/Rakouska) jsou území Bulharska.
http://www.promacedonia.org/en/dr/dr_map_08.jpg

Znamená to, že mnoho věků před Asparuchem, již byla území Panonie, na který se nalézá dnešní území Maďarska, Slovenska, Srbska a Chorvatska – územím pod jednou vládou. Nelze opomenout i to, že Panonie, byla územím na kterém Maďaři zastihli své předchůdce Bulhary. V Panonii je bulharské město Pést, které bylo zmiňováno Claudiem Ptolemeiem před více než tisíci osmi sty lety město Pesium – Ptol.III.7.

To že město Pést je Pésium bylo zjištěno již v 19. století - Dr. Wilchelm Friedrich Volger, (Vergleichende Darstellung der alten, mittleren und neuen Geographie, Hannover, 1837, str. 184). Proč odborníci, kteří sepsali bulharský dějepis, přehlédli tento důležitý fakt, je pro mne úplnou záhadou. Touto významnou chybou byla způsobena významná škoda v poznání, protože nemůžeme hovořit o příchodu Bulharů do východní Evropy v 7. století, když o půl století dříve, ve II. století Claudius Ptolemeus zmiňuje město s bulharským jménem ve střední Evropě.

http://www.promacedonia.org/pk1/pk1_karta_1.jpg


V Panonie je i dávné město Volgum/Bolgum, od jehož jména utíkají vědci jako ďábel od kadidla. Na starém místě Volgum/Bolgum se nachází dnešní S. Fenekpuszta- Barrington Atlas of the Greek and Roman World, map 20, P. Kos, M. Šašel Kos.
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/7b/Pannonia01.png


Přítomnost Bulharů v Panonii staletí před příchodem Asparucha se vysvětluje konfliktem mezi Bulhary a Langobardy na těchto územích v letech 440 – 460. Díky nočnímu překvapujícímu útoku Bulhaři vítězí nad králem Agelmundem, Paul. Deac. Historia LangobardorumXVI-XVII. Přitom podle tvůrců našeho dějepisu by Bulhaři měli být daleko v Přiazoví, avšak svědectví Pavla Orozia, Pavla Diakona a Claudia Ptolemeia již dávno před tím Bulhaři obývali území dnešního Maďarska, Slovenska a dalších již v dobách pozdní Antiky.

Archeologové přesvědčivě vědí, že trácké nálezy jsou nejen na Balkáně a podél Černomořských stepích, na Kavkaze ale také na územích Chorvatska, Slovinska, Slovenska, Maďarska. Pokrokoví historici dále vědí, že národ nazývaný Římany jménem Trákové je znám z pozdějších dob jako Bulhaři. Jedná se o realitu doloženou řadou antropologických a genetických výzkumů.

Rozšíření starých Bulharů, které v minulosti nazývali Tráky na tak velkém území, je doloženo tím, že tento národ byl rozsáhlým národem, který měl možnost postavit nesmírnou armádu. Římské legie se nezastavovali před hrozbami ani před chytrostí. Římská armáda byla profesionální a to i v dobách Asparucha. Římská říše (Byzantská) najímala stovky tisíc vojáků různých národností.

Je bezpochyby zřejmé, že porazit armády Říma k tomu bylo nezbytné veliké vojsko. Pro udržení rozsáhlého území je zapotřebí opět veliká armáda, to bylo možné pro nespočetný národ, jakým byli v minulosti v Evropě Trákové, kteří jsou v pozdějších letech nazýváni Bulhary.

V dobách Asparucha žila jedna část Tráků, již tehdy nazývaných Bulhary pod nadvládou Říma a další jejich část žila svobodně severně od Dunaje, kde měli svůj nezávislý stát. Tato informace je zmiňována ve „Jmenovitém soupisu bulharských panovníků“ ve kterém je jasně řečeno, že 515 let před Asparuchem měli Bulhaři své knížectví na druhé straně řeky Dunaje.

Z tohoto území také napadají Římskou říši se záměrem osvobození své vlasti od okupantů. První masový útok proběhl v letech 169 - 170. Tehdy osvoboditelé nejenom ničí pohraniční římské útvary, překračují celou Trákii a zastavují se až u Termopyl. V dalších stoletích pokusy o vyhnání Římanů pokračují a až v letech 680-681 toho bylo dosaženo.

V letech 680 – 681 nedošlo k založení prvního Bulharského státu (na evropském kontinentě, jak tvrdí všechny učebnice dějepisu). Došlo ke spojení dvou částí národa, jedné, která dříve žila pod římskou nadvládou a té svobodné, která žila na severní straně Dunaje. Podle údajů „Jmenovitého seznamu …“ jsou počátky bulharského knížectví již od roku 165 – 170, právě tehdy byl proveden první pokus o osvobození okupovaných území Římskou říší.

Knížectví předků bylo založeno v letech 165 – 170 a bylo jen prodloužením staré státní tradice, kterou narušil císař Traján v letech 105 – 106. Zatímco státní tradice Řeků, Galů, Iberů zůstali přerušené, bulharské tradice se po šedesáti letech podařilo obnovit a znovu, byly položeny základy nového státu. Na počátku neměla svou moc, ale již roku 270 došlo k vyhnání všech římských legionářů a kolonistů ze severní Trákie (Dákie). Za další čtyři století došlo k osvobození i území na jih od Dunaje.

V dobách vlády císařů tráckého původu, měli předkové pod římskou správou příznivé podmínky svého života. V. Beševliev sděluje, že v obcích měli dva starosty, jednoho římského a jednoho vlastního. Na nalezených nápisech se jméno vlastního starosty psalo před jménem starosty římského. To je dokladem úcty k našim předkům. Konstantin Veliký pro své Tráky zakládá samostatnou církevní organizaci.

Přítomnost Tráků na císařském trůně v Konstantinopoli byla přerušena za vlády císaře Foka v letech 602-610. Nastali těžké časy, až potom oběma rozděleným bulharským skupinám dochází, že pokud se nespojí, očekává je asimilace a zničení. Pochopitelně mezi oběma skupinami byli rozdíly. Byli i tací, kteří požadovali věčnou římskou přítomnost. Způsoby útlaku obyvatelstva však překročili únosnou mez, která se změnila ve volání po svobodě a přání vyhnat z Trákie nežádoucího okupanta co nejdříve.

Na štěstí ta část volajících po svobodě a nezávislosti byla silnější. K té se připojilo nemálo legionářů tráckého původu. Vojsko bylo nabíráno ze zemědělského obyvatelstva, které výrazně chránilo svůj starý jazyk a kulturu, kterou císaři cizího původu silně ohrožovali.

Nebyl to zázrak ani nemoc, která donutila císaře Konstantina Pogonata k útěku před bitvou, nýbrž obrovská armáda. Zbaven podpory velké části legionářů nezbylo Pogonatovi přiznat existenci „nového“ státu a počátek placení. Tato daň nebyla ničím jiným než kompenzace a náhradou za šest století nadvlády, po které Řím ždímal bohatství jedné země. (Šlo zároveň o navázání na tradice, kdy západní Řím byl donucen platit poplatky/roční daně při nedodržení mezistátních dohod mezi západním Římem a Hunskou říší, kde Bulhaři měli své rozhodující pozice již ve 4. století n. l.. Po smrti vojevůdce Attily tvrdí mnozí odborníci, že jeho synové byli poražení a odešli někam k Volze. Ve skutečnosti národ zůstal Panonii, pouze hlavní sídlo nového panovníka se přesídlilo dále do stepí. pozn. překladatele)

Rozumí se, že římští císařové se nesmířili se ztrátami Trákie. Země to byla bohatá, ze které teklo zlato, stříbro, měď, železo, obilí a jiná blaha, která udržovala životní úroveň říše. Uznání Bulharska ze strany Říma bylo velkou ztrátou prestiže, něco na co nebyly vládnoucí v Konstantinopoli zvyklí. Proto nikdy nekončili zrádná ujednání proti Bulharsku, neustále docházelo k uzavírání nepřátelských svazků zaměřeným proti bulharským zájmům.

Zkušenost ukazuje, že po staletí prosperity, přichází reálná hrozba existence národa, přesto národ přežívá. Nejedná se o zázrak, jedná se o jednotu národa a vztah jednoho ke druhému. V dobách každé nadvlády se jedni Bulhaři se vzmáhali a pomáhali jiným. Vždy se našel někdo, kdo pomohl okradeným, mučeným a zneuctěným a pomstil je.

Dnes je nebe nad námi opět černé a opět máme situaci jako v minulosti kdy východisko je jenom jedno – podat si ruce a pracovat společně. Žádnému cizinci nebudou více milí, než jeho vlastní lidé. Každý si dnes hledí jen svého, každý chce, aby jeho národ přežil. Naše právo je požadovat totéž, a naší povinností je tak učinit. Dnes jsme tu, protože předkové překonali své rozdíly a sjednotili se. Abychom zajistili budoucnost svým dětí, musíme se sjednotit také.

Přeložil N. Nikolov

9. 12. 2015

pondělí 7. prosince 2015

Hlavní města na území Bulharska aneb 10 antických hlavních měst

Hlavní města na území Bulharska aneb
10 antických hlavních měst

Středa 18. 02. 2015

http://www.10te.bg/wp-content/uploads/2014/06/images_Images_drevni-stolici-1-820x510.jpg

Pokud v Bulharsku uslyšíte slovo „hlavní město“ v podvědomí se každému vyrojí pojmenování: Pliska, Preslav, Veliko Trnovo, Plovdiv (byl krátce hlavním městem Východní Rumélie), Sofia. Středověká a nová hlavní města bulharského státu jsou jasné a do dnešního dne důležité a masově navštěvované objekty kulturního dědictví. Možná většina z nás neví, že na územích dnešního Bulharska se nachází alespoň 10 hlavních měst malých království z antických (před římských) období). Je to tím, že na těchto územích žili Trákové (a dočasně i jiní „hosté“), kterých bylo více jak 120 různých národů (od nichž se odvozují známé názvy).
O nich psal Herodot: „Trákové jsou po Indech nejpočetnějším národem na světě. Pokud by byli někým spojeni a žili pod vládou jediného panovníka, byli by neporazitelní a modle mého názoru nejmocnější ze všech, kteří existují“. Žijí však v různých kmenech, které se vždy snaží uchovat si samostatnost a utvořit svůj vlastní stát. Část Evropy osídlená Tráky byla rozsáhlá – jedná se o současná území Bulharska, Rumunska, Moldávie, východního Řecka, Anatolie (v Turecku), Pomoraví a část Makedonie. Podívejme se na hlavní města tráckých (i ostatních ne tráckých) království, na dnešním území. 
Mapa rozmístění tráckých národů v antice
ap_Pavel-BulgariNa rozdíl od situace před nedávnými lety, kdy někteří odborníci tvrdili, že u Tráků nejsou dosud známá žádná konkrétní města, na rozdíl od antických řeckých měst. Dnes je situace taková, že můžeme představit náhled přímo hlavních měst jednotlivých tráckých států a to jsou jen ta na územích dnešního Bulharska - pozn. překladatele

1. Bila Zora je zmiňována antickým kronikářem Titem Liviem jako sídlo Peónských panovníků. Význam pojmenování je opravdu Bílá zora. Do 5. století před n. l. tento trácký národ obýval území v rámcích současného Bulharska a později byl přesídlen Peršanem Dáriem do Asie.
2. Vizia, Bizia, Viza, Vize, Vison (Vizya, Bισυα) byla hlavním městem národa Astitů v 5. stol. před n. l., podle odborníků, kteří se odvolávají na antického spisovatele Strabona. Tento trácký národ ovládal území na jihovýchodních svazích pohoří Strandža (na současné bulharské i turecké straně, podél stávající hranic od roku 1944), tomuto národu vládl dynasticky panovník Terej.
3. Gordion (Gordium) – bylo sídelním městem panovnického rodu Frýgů/Frýgijců. Sídlo dostalo jméno podle moudrého panovníka Gordia, o kterém se psalo v mnoha legendách. Frýgové pocházeli z Asie a po osídlení balkánských území ovládali prostor mezi řekou Belasica a o podél dolního toku řeky Struma.
4. Tile – na počátku 3. století před n. l. se ze střední Evropy na balkánská území zpět vrátili bojovní Keltové. Keltové zde vytvořili svůj státní útvar s hlavním městem Tile v oblasti východní Staré planiny. Tento státní útvar existoval do 20. let 3. století před n. l. Panství Keltů bylo zničeno mohutným povstáním podrobených Tráků.
5. Duasdava, Helis, v překladu „město vlků“ nebo „město slunce“ takto bylo nazýváno hlavní město Gétů. Království Gétů se nacházelo v dnešním severovýchodním Bulharsku. Jeho hlavní město se nacházelo v dnešní rezervaci „Sborjanovo“ nedaleko města Isperich. V časech 4. století př. n. l. se království Gétů prostíralo po obou stranách řeky Dunaje.
6. Jamvorina (Jamphorina) – v překladumísto s mnoha javorovými stromy“ tak se nazývalo hlavní město tráckého národa Médu/Médijců, jejichž území bylo v pohoří Pirin. Médové byli známí svou bojovností a tím, že z jejich národa pocházel porobený vojevůdce – později zajatý gladiátor Spartakus, jehož vzpoura rozklátila Římskou říši.
7. Perperikon, Perperek (Perpericon, Περπερικον) je místem dnes archeologického komplexu ve východních Rodopech, které stojí na místě megalitické svatyně před 8000 lety, na základech památek města z doby antiky a středověké pevnosti. Patřilo národů se jménem Satrové a město Perperikon bylo jejich posvátným skalním městem, hlavním městem, pevnostní s panovnickým palácem.
8. ? - název hlavního města národa Tribalů stále ještě nebylo vyjasněno. Samotné město bylo lokalizováno v oblasti místa Gradište, nachází se 1,5 km západně od města Vraca, v údolí řeky Leva (podle odborníka Dr. Narcise Torbova, který již sedm sezón se svým týmem provádí výzkum v této lokalitě).
9. Sevtopolis je dávné město, založené tráckým panovníkem Sevtem III., jehož hlavní město království Odrýsů je známé od roku 320 před n. l. Rozvaliny města byly nalezeny a prozkoumány v roce 1948 bulharskými archeology. V pozdějších letech bylo město zatopeno přehradou „Koprinka“ (nedaleko města Kazanlak a dnes leží na dně této přehrady.
10. ? – další nesmírné (na ploše 8 akrů) dynastické centrum panovníka Odrýsů, Amatoka bylo nalezeno na vrchu Kozi gramady uprostřed centrálního pohoří Sredna gora. Podle sdělení vedoucího průzkumných prací Ivana Christova. Jsou zde zachovány architektonické struktury (s vysokými stěnami 2,5 – 3 m a velkým množstvím staveb).

Pramen: 10te

 přeložil: N. Nikolov