pátek 29. listopadu 2019

Hunové v 6. století


Hunové v 6. století. Výzbroj a výstroj
12. 7. 2019

Vaščenko E., CSc

Předmluva

V literatuře zaměřené na rekonstrukce výzbroje Hunů, je obecně přijato zabývat se poměrně širokým obdobím. V tomto případě se ztrácí konkrétnost. Je možné to vysvětlil také tím, že nemáme k dispozici zdroje s konkrétně určeným obdobím.
https://topwar.ru/uploads/posts/2019-07/thumbs/1562582588_p1170970-brit-muz-386_534gg-sev-kitaj-vsadnik-1.jpg

Soška jezdce. Severní Čína. Období let 386 - 534. Britské muzeum. Velká Británie. Foto autora.

Pokračujeme cyklem statí, zasvěcených Byzanci, spojencům a nepřátelům v 6. století, pokoušíme se zaplnit mezeru, popisem výzbroje a výstroje Hunů – kočovných národů, obývajících na územích přiléhajících k hranicím Římské říše.

Je nutno věnovat pozornost na jeden důležitý aspekt, vyvolávající velké spory v neodborné literatuře o etnickém základě těch nebo jiných rodových kočovných svazků. Jak ukazuje srovnávací historická metoda, v čele kočovného rodového svazku vždy stála mono etnická skupina při zapojení jiných etnických skupin, vstupujících do takového svazku, zde měly, vždy druhořadou, podřízenou úlohu. Všechny kočovné skupiny tohoto období stojí na různých stupních svého rodového zřízení a představují tak bojovný národ, spojený železnou disciplínou, spojenou jediným cílem – přežít a zvítězit.

Zbytečné obohacování, majetková diferenciace a „obrůstání tukem“ v tomto okamžiku přeměňují dominantní kočovný národ na objekt útoků ze strany více chudých, hladových po úspěchu, skupin a národů. V takové situaci se nachází velké kočovné svazky (Avaři, Pečeněhové, Polovci), stejně tak i „říše kočovníků“ (turkitské kaganáty, Chazaři), jedině symbióza kočovníků se společenstvími zemědělců a usedlostí prvních na půdě, přivádí společenství k utváření státních útvarů (Bulharů, Povolžských Bulharů, Maďarů, Turků).

Úvod
Hunové – jsou (podle některých pramenů) mongolského původu (podle nejnovějších sibiřského původu), v 1. – 2. století začali svou cestu od hranic s Čínou směrem na západ.

Ve čtvrtém století se objevili ve stepích východní Evropy a zničili „svazek národů“, nebo tzv. „stát“ Hermanaricha. Na místním základě utvořili svůj „svazek národů“, do kterého vešli mnohé germánské, alanské a sarmatské (íránské) národy, a také slovanské národy Východní Evropy. Hegemonie v tomto svazku přecházela od jedné skupiny ke druhé skupině kočovníků.

Vrcholem jejich moci bylo dosaženo za vlády Attily v polovině 5. století, kdy Hunové málem zničili západní Římskou říši. Po smrti svého vůdce se svazek rozpadl, nadále však v 6. století národy kočovníků zůstávali mohutnou vojenskou silou. Římané na svých hranicích využívali oddíly „barbarů“: hunského původu v 6. století jako pohraniční oddíly Sacromotisi a Fossatisii, o čemž sděloval Jordanes.

Hunové, jako federáti (spojenci), tak i jako nájemci, bojovali na straně Říma v Itálii i Africe, na Kavkaze, a na druhé straně je bylo možné vidět i ve stavu vojsk vládce Íránu. Bojové vlastnosti těchto kočovníků byly ceněny Římany, kteří je využívali.
https://topwar.ru/uploads/posts/2019-07/thumbs/1562582647_federaty2.jpg

Hunové federáti. Rekonstrukce autora

V bitvě u pevnosti Dara (soudobá obec Oguz, Turecko) v létě roku 530 sehrálo 1200 hunských jezdců důležitou roli při vítězství nad Iránci.

Hunové vedeni Sunikou, Egažou, Simmem a Askanem udeřili na pravém křídle na Peršany a zničili útvar „nesmrtelných“, Simma osobně zabil praporečníka vojevůdce Varesmana a posléze i samotného vojevůdce.

V bitvě u Decime v Africe 13. září roku 533 Hunové federáti sehráli důležitou úlohu, zničili vojevůdce Gibamunda, zničili celý jeho oddíl. Zde stojí zato zdůraznit, že to Římané přinutili Huny vypravit se do Afriky.
A vojevůdce Narses osobně využil sjednaný hunský ústup, v čele tří set jezdců a tím zmátl a potom zničil 900 Franků.

V jedné noční bitvě na Kavkaze Hunové-Savirové v pěším útvaru (!), porazili nájemce Peršanů – Dejlimity.

O bojovnících Hunech a jejich charakteristických vojenských rysech napsal Prokopius:

Mezi Massagety byl člověk, vyznačující se výjimečnou odvahou a silou, přestože velel nevelkému oddílu. Od svých otců a předků dostal čestné právo útočit jako první na nepřítele ve všech hunských pochodech.

V tomto období národy Hunů, nebo tak nazývaných Hunů, obývali rozsáhlá prostranství od Panonie (dnešního Maďarska) až do stepí Severního Kavkazu, podél celého pobřeží Černého moře. Proto jak je zřejmé se lišili oděvem i výzbrojí. Pokud je Emmian Marcellin ve 4. století vyobrazil jako „strašlivé divochy“ v oděvech z kůží, s chlupatýma holýma nohama v kožených botách, tak Prisk, účastník poselstva u Attily v 5. století je vykresluje ve zcela odlišném obraze skladby národů podřízených tomuto vůdci.

Etnické složení

Je nutno pochopit, že byzantští autoři považují „Huny“ žijící ve stepích střední a východní Evropy za jedny a ty samé. Přestože soudobí jazykovědci a z části i archeologické údaje nám pomáhají rozlišit různé národy „hunského společenství“ jak v dobové ale i jazykové podobě. Z velké části se zde spojovali jak ugrofinské tak i indoevropské národy. Je to známé i z písemných pramenů.

Při určování etnické sounáležitosti národů žijících ve stepích podél hranic s Římany, je zde mnoho důvodů považovat takové závěry za předpoklady bez uzavření.

Jde o vazbu na krátká sdělení písemných pramenů nemnohých byzantských autorů i nedostatkem údajů archeologie.

Zůstaneme u těch etnických skupin, které jsou zachyceny byzantskými (římskými) autory od 6. století.

Akacirové – v 6. století se nacházeli ve stepích podél Černého moře.

Bulhaři, nebo Protobulhaři – kmenová únie národa, který podle všeho obýval území stepí podél Černého moře, východně od Akacirů. Také je možné říci národ ne hunského původu. Přepokládá se, že se sem přemístili do této oblasti v časech pádu hegemonie “státu“ Attily. Bitvy Římanů (Byzantinců) s Protobulhary načaly až na konci 5. století.

Je nutno poznamenat, že tzv. Protobulhaři nebo Bulhaři ovládali rozsáhlá území od Dunaje až po Předkavkazí. V 6. století část tohoto národa se nachází v Podunají společně se Slovany, začínají obsazovat Balkánský poloostrov.

https://topwar.ru/uploads/posts/2019-07/thumbs/1562582644_p1170975-brit-muz-386_534gg-sev-kitaj-pehota.jpg

Cizinec. Soška. Severní Čína. V letech 386- 534. Britské muzeum, Foto autora.

Kutrigurové, nebo Kuturgurové – národ žijící v 6. století západně od řeky Donu. Dostávali „dary“ od Římanů (Byzantinců), přesto prováděli útoky na jejich hraniční pásmo. Po jejich porážce od Utigurů se část z nich s pomocí Gepidů přemístila v letech 550-551 na římské území a jiná část se později podřídila Avarům.

Utigurové – na počátku 6. století obývali území východně od Donu, podplacení Justiniánem roku 551 zničili území Kutrigurů. V 60. letech se podřídili nově příchozím Turkitům (Chazarům). Jiné části národa odešli na protilehlé strany, jedna na sever k řece Káma, druhá za Dunaj, kde každá část utvářela své nezávislé státní bulharské útvary – pozn. překladatele.

Alciagirové (Altziagiri) kočovali, podle Jordanese na Krymu, u Chersonesu.

Savirové obývali stepi Severního Kavkazu, stávali se z nich nájemní bojovníci Římanů i spojenci Peršanů.

Hunugurové – hunský národ, blízký nebo slévající se se Saviry, je také možné, že podstatnými tohoto národa byly ugrofinské etnické skupiny.

Je nutno zde poznamenat, že politická situace ve stepi se vždy lišila extrémní nejistotou: jeden národ převládal dnes, jiný zítra. Mapa rozmístění kočovných národů nebyla statickou.

V polovině 6. století se do těchto míst přesunul kmenový svaz nemilosrdných stepních válečníků, Avarů, což vedlo k tomu, že části hunských kočovníků se s nimi spojili a odešli do Panonie, (nově příchozím z východu, kterým bylo dovoleno přejít přes území Bulharů až do Panonie, kde měli za úkol chránit západní hranice – pozn. překladatele), jiní se zaměřili na území Byzance, další do Íránu. Po pádu západní Římské říše zde Hunové neměli partnera pro obchod a ostatní mezistátní vztahy, což donutilo přesunout těžiště, své hlavní sídlo, do stepí pod Kavkazem a řešit své zahraniční vztahy s východní Římskou říší a posléze s Íránem – pozn. překladatele.

Historické památky nám neuchovali vzhled Hunů v 6. století. Autoři té doby nepopisovali vnější vzhled, zato se podařilo uchovat mnoho zbraní a jiných materiálních svědectví na územích, která obývali. Je již mnohem méně než v 5. století. Je možné učinit dílčí závěr, že tzv. Hunové nebo kočovníci ze stepí hraničící s Římem a Íránem, v množství shodných předmětů výzbroje a opaskových předmětů atd. měli mezi sebou podstatné rozdíly a zvláštnosti. Podmíněně je možné je rozdělit na kočovníky, blízké Evropě, kteří přejali nebo se nechali ovlivnit evropskou obecně barbarskou módou od doby Attily, jako například okrouhlý účes, košile v podobě tuniky, kalhoty, zasunuté do měkké boty a podobně.

Takovou zvláštnost je možné nalézt v popisech Priska. Ve stejné době, kočovníci žijící na východě si uchovali do značné míry otisky staré stepní mody. Archeologické nálezy a některá vyobrazení, která se zachovala, nám mohou ukázat hranici na zjevném materiálu u Alanů: nálezy z Krymu nebo mozaiky z Kartága popisují Alany, ovlivněné germánskou módou, a ze stejné doby Alany na Kavkaze, kteří se drží „východní“ módy. Je možné přesně určit, evoluci výstroje u Hunů, v časech jejich popsání Amiánem Marcelinem, je zcela zjevná. Avšak jak poznamenává archeoložka V. B. Kovaleskaja: “Vymezení hunských nálezů – je pokusem o vysvětlení soustavy vládnutí, kde je velké množství neznámých“.

Opasek

O významu řemenu v armádě Říma a Byzance jsme už psali jinde. To jisté můžeme říci o významu zavěšování výstroje v kočovných společnostech, o významu řemene u kočovníků raného středověku víme z práce S. A. Pletněvové. O jejich významu v té době můžeme jen odhadovat použitím retrospektivní metody.

Co se týče heraldických pásů, existují zde dva názory. Jedni tvrdí, že do evropské módy je přinesli právě Hunové, jiní tvrdí, že se jedná o čistě římskou vojenskou módu. Důkazem toho může být, to že zcela chybí v euroasijských stepích v polovině 6. století, kdy se začínají rozšiřovat v důsledku kontaktů nových národů s Římany.

Opasková výzdoba se skládala ze základního koženého řemenu opásaného kolem trupu bojovníka a pomocného řemenu, který se spouštěl zprava do leva, na kterém viselo pouzdro meče. Ze základního opasku viseli řemínky zakončené kulatým kováním. Zakončení byla kovová a zdobené různými ornamenty. Ornamenty mohou mýt význam „tamgi“ rodového erbu, který dokládal příslušnost bojovníka k rodu nebo skupině původu.

Množství visících řemínků, možná, dokládalo o sociálním statusu majitele. Měli zároveň i praktickou funkci, k řemenu bylo možné připojit nůž, kabelu nebo kožený váček.

Luk

Nejdůležitější zbraní Hunů je luk, o mistrovském ovládání psali historikové již od okamžiku příchodu nových národů na hranicích Evropy: Jejich zásluhy je nutno přiznat jako vynikajícím válečníkům, kteří zdálky bojují luky, umně vybaveným kostěnými zakončeními.

https://topwar.ru/uploads/posts/2019-07/thumbs/1562582610_tjurki-mogilnik-jakonur-tuva-6_7v.jpg


Luk. Tjurki. 6. - 7. století. Mohyla Jakonur, Tuva.

Je nutno poznamenat, že v 6. století také Římané uměli zacházet s lukem stejně jako Hunové: „Rozdíl je v tom, že téměř všichni Římané a jejich hunští spojenci jsou dobrými lukostřelci“.

O významu luku pro hunské národy hovoří fakt, že se stal atributem pro jejich vůdce, společně s mečem. Takový luk se lišil zlatou fólií a nesl symbolický význam: archeologové nalezli dva také luky se zlatým obložením. Navíc Hunové měli i toulce zdobené foliemi z barevných kovů. 

O dalekonosném luku kočovníků o délce kolem 1,6 metru se dá hovořit jako o „revoluci“ ve vojenství. Z pohledu archeologie „první“ luky Hunů z 5. století jsou identické se sarmatskými. Složený luk na svém počátku nemusel mýt kostěné obložení. Zakončení se skládalo ze čtyř, později dvou ohebných částí s výřezem na konci pro připojení tětivy; střední kostěné obložení bylo široké a tenké na konci se seříznutým úhlem. Ve srovnání s 5. stoletím, v 6. století je obložení luku (ve východoevropských stepích) mnohem masivnější (nálezy z 6. století z města Engels). Hroty šípů, se kterými je možné se setkat v archeologických památkách: jsou malé tříhranné, velké se třemi křidélky a ploché kosočtvercové s římsou v přechodu na řapík, odpovídající síle „hunského“ luku. Zbraň se přenášela v sadě typu řecké toxofarethry. Takový bojovníci se shodnou výzbrojí, kde je luk a toulec se šípy jednotnou zbraní, je možné vidět u bojovníků z 2. až 5. století v Kyrgyzstánu.

Přenášení mohlo být i oddělené. Známe takový toulec z 6. až 7. století z Kudirge, Altajský kraj. Výrobním materiálem byla - březová kůra. Parametry: 65 cm dlouhý, 10 cm v ústí, a 15 cm v základně. Toulce z březové kůry se potahovali tkaninou nebo kůží, museli být pevné a vyztužené, byly také měkké, jako u jezdců na freskách z „modrého“ sálu, umístěné v místnosti č. 41 Pendžikentu.

Je nutno poznamenat, jak nám ukazují archeologické nálezy, bez ohledu na to, jak chudé jsou životní podmínky kočovníka, výzdobě a výstroji byla věnována nesmírná pozornost.

Výzbroj svědčila vždy o statutu bojovníka, který určoval i místo a pozici bojovníka v boji: Jezdec-bojovník se snažil vlastnit takovou výzbroj, kterou se přímo lišil od ostatních.

Obranná a útočná výzbroj.

Meč.

Tato zbraň, byla společně s lukem pro hunské národy významným symbolem. Hunové, jako bojovný národ se klaněli meči jako božstvu, o tom psal v 5. století Prisk, a v 6. století to opakoval Jordanes.

Společně s meči Hunové používali podle archeologických údajů také sekery, kopí, přestože o nich nemáme písemné potvrzení, kromě Iešu Stilista, který psal o to, že Hunové používali také palcáty.

Již Ammian Marcelin psal o síle Hunů v bojích s meči. Například zmínil Uldach-Huna, vedoucího římské a hunské oddíly u města Pizavra (Pezaro) v Itálii, jak meči posekali alamánské rozvědčíky.

Pokud v nálezech ze 4. – 5. století nalézáme dostatečné množství nálezů identické hunské výzbroje, tak ve zkoumaném 6. století je nalezená výzbroj již hypotetická.

Ve stepní zóně východní Evropy nalézáme dva druhy mečů, lišící se gardou. Meče se zdobeným křížením ve stylu navíjené inkrustace, je možné nalézt i ve zkoumaném období, přestože vrchol této „módy“ proběhl v 5. století. Jsou známé takové meče z konce 5. století a počátku 6. století na černomořském pobřeží Kavkazu a z Dmitrievky Doněcké oblasti Ukrajiny. Někteří badatelé je považují za importované z Byzance, což podle našeho názoru nevylučuje jejich držení u Hunů.

Jiné jsou meče s diamantovou ochranou, jako zbraně z 6. století z Arcibaševa v Rjazaňské oblasti a z Kamutu na Kavkaze.

Na počátku století máme k dispozici pochvy zdobené shodně jako v 5. století. Jsou zhotoveny ze dřeva a kovu, potažené kůží, tkaninou nebo folií z barevných kovů. Pochva je zdobená polodrahokamy. Je to zjevná imitace bohatství, kdy při jejich zhotovení je použita zlatá folie a polodrahokamy. Do první poloviny 6. století jsou meče zavěšené na sponách, nebo jsou zde spony, které se připevňovali vertikálně. Často zhotovovány ze dřeva, bývají i kovové.

V 6 století se technologie výroby pochvy neměnila, pouze je méně zdobná. Hlavní odlišnost u pochvy meče je jiný způsob připevnění k nosnému řemeni, na plášti se objevily ploché boční výstupy v podobě písmene „p“ na vnitřní straně, pro připevnění řemeny k opasku. Meč je připevnil k opasku na dvou řemenech pod úhlem 45°, což usnadnilo nasedání do sedla.

https://topwar.ru/uploads/posts/2019-07/thumbs/1562582596_ser-tys-gim2-kopija.jpg

 Upevnění meče. Stepní „bába“. Kolem roku 500. Tuva. Státní hist. muzeum Moskva, Rusko. Foto autora

Přestože autoři té doby nepíší nic o sekerách, jako o zbraních Hunů, někteří badatelé považují sekeru za zbraň pěchotní. Právě sekera z Chasautu (severní Kavkaz) dokládá něco jiného. Vypadá jako předobraz nástroje kouzelníka. Na jedné straně je část sekery, na straně opačné zaostřený konec, který se dal použít na prorážení brnění.

https://topwar.ru/uploads/posts/2019-07/thumbs/1562582598_5_6vv-topor-hasaut1.jpg

 Sekera. Chasaut. Severní Kavkaz 5. – 6. stol. Státní hist. Muzeum. Moskva. Rusko. Foto autora.

Co se týče brnění, o kterém jsme psali v jiné stati, většinová ochrana v té době se řadila k lamelárnímu brnění, je také možné se setkat s brněním šupinkovým. Ve Státním historickém muzeu je uloženo také zachovalé článkové brnění z této doby, nalezené v Kerči.

Stejně tak je možné hovořit o přilbách té doby, kdy je nejvíce užívaným typem rámová přilba svérázné konstrukce, nalezeno společně se sekerou u Bosporu. Přilba je také uložena v Archeologickém muzeu v Kolíně nad Rýnem, v Německu, nalezená pravděpodobně na jihu Ruska. Co se týče první z nich je často spojována s Avary, kdy rámové přilby jsou nacházeny v jejich mohylách, nebo mohylách jejich sousedů a spojenců (Bulharů), Langobardů (Kastel Trozino. Mohyla 87). Podle všeho Avaři při svém postupu mnoha oblastmi, mohli přebírat tento typ přilby od místních kočovníků.

https://topwar.ru/uploads/posts/2019-07/thumbs/1562582649_p1040297-shlem-jug-rossii-inv-d977.jpg


Přilba. Jižní Rusko. 5. – 6. století. Nález č. D977. Archeologické muzeum Kolín. SRN. Foto autora.

Laso

Toto je zbraň a pracovní nástroj kočovníků, jak je vidět z písemných pramenů, používaných Huny v 6. století. O tomto psali Malala a Theofan Byzantský.

Roku 528 v časech vpádu Hunů do provincie Skýtie a Mízie/Moezie, se místní stratégové vypořádali s jedním oddílem a posléze narazili na jiný jezdecký oddíl. Hunové proti nim použili lasa: „Godila, vytasil svůj meč, přesekl řemen a osvobodil se. Konstantiol byl sražen lasem z koně na zem. Askum byl zajat“.

Celkový vzhled

Jak jsme psali výše, vnější vzhled Hunů se časem značně proměnil od okamžiku jejich příchodu na hranice „civilizovaného“ světa až do zkoumaného období. Toto poznamenal Jordanes:

Zdá se, že vítězili nejenom v boji, také budili nesmírnou hrůzu svým vzhledem; jejich vzhled děsil temnotou, nehledě na obličeje, kdy je možné říci, na ošklivé masky s otvory místo očí. Jejich divoký vzhled prozrazoval krutost ducha… Vzrůstem nebyli velicí, avšak převyšovali ostatní rychlostí svých pohybů a jízdními schopnostmi; jsou širocí ve hrudi, hbití při střelbě z luku a jsou vždy vzpřímení díky pevnosti šíje. 

Dá se předpokládat, že Hunové obývající území na hranicí Impéria se odívali podle obecně barbarské módy, jak je vyobrazena na rekonstrukcích vydavatelství „Osprey“, podle Grehema Sumnera.

Národy kočující ve stepích východní Evropy a Předkavkazí se spíše odívali podle tradičních pravidel kočovníků, jako na fresce z Afrasieba (Muzeum historie, Samarkand, Uzbekistán), tj. široký a dlouhý kabátec s přesahem doleva, široké kalhoty a plstěné holínky.

V soudobých vydáních se často vyskytují kočovníci s kníry, natočenými dolu jako u Záporožců. Nemnohé dochované památky z oné doby ukazují jezdce-kočovníky s kníry, natočenými vzhůru, trčící, aniž by spadly.

https://topwar.ru/uploads/posts/2019-07/thumbs/1562582618_bospor2-shlem-4_6v-gim.jpg


Přilba. Bospor. 4. – 6. století. Státní historické muzeum. Moskva. Rusko. Foto autora.

Při shrnutí výše uvedených údajů, je nutno poznamenat, že jsme se dotkli otázek spojené s národy obývajícími území při hranicích Byzantské říše ve stepích severního Přičernomoří a východní Evropy. V literatuře jsou označováni jako Hunové. Při příchodu Hunů do této oblasti jsou uvedené prostory Řeky a Římany označovány jako území sarmatská. Samotní Sarmaté, měli povědomí o svém původu, od svého příchodu z území Střední Asie, sami sebe označovali za Bulhary. V dohodě mezi Sarmaty a Huny, došlo k jejich vzájemnému propojení, nikoliv pohlcení většinových Sarmatů menšinovou části Hunů. Hunové, kteří převzali vedení po vzájemné dohodě, dodali tomuto spojenectví nový rozměr a sílu a tím i nové jméno v dějinách – pozn. překladatele.

Šesté století je obdobím, kdy se s nimi setkáváme naposledy, byli pohlceni zapojeni do souhrnu kočujících zde národů, kteří se rozšířili o další vlnu nově příchozích z východu (Avarů), nalezli nové rozvinutí v rámci následného státního útvaru Protobulharů. 

Prameny a literatura:

Аммиан. Марцеллин. Римская история/ Перевод с латинского Ю. А. Кулаковский и А. И. Сонни. С-Пб., 2000.
Иордан. О происхождении и деянии гетов. Перевод Е. Ч. Скржинской. СПб., 1997.
Малала Иоанн „Хронограф"// Прокопий Кесарийский Война с персами. Война с вандалами. Тайная история. СПб., 1997.
Прокопий Кесарийский Война с готами/ Перевод С. П. Кондратьева. Т.I. М., 1996.
Прокопий Кесарийский Война с персами/ Перевод, статья, комментарии А. А. Чекаловой. СПб., 1997.
Степи Евразии в эпоху средневековья. М., 1981.
Хроника Иешу Стилиста/ Перевод Н. В. Пигулевской // Пигулевская Н. В. Сирийские средневековая историография. С-Пб., 2011.
Айбабин А. И. Этническая история ранневизантийского Крыма. Симферополь. 1999.
Амброз А. К. Кинжалы V в. с двумя выступами на ножнах// СА. 1986. № 3.
Амброз А. К. Кочевнические древности Восточной Европы и Средней Азии V–VIII вв.//Степи Евразии в эпоху средневековья. М., 1981.
Казанский М.М., Мастыкова А. В. Северный Кавказ и Средиземноморье в V–VI вв. К вопросу о формировании культуры варварской аристократии// ГУП «Наследие"// ttp://www.nasledie.org/v3/ru/?action=view&id=263263
Ковалевская В. Б. Кавказ и аланы. М., 1984.
Сиротенко В. Т. Письменные свидетельства о булгарах IV–VII вв. в свете современных им исторических событий// Славяно-Балканские Исследования, М., 1972.

autor Vaščenko E., CSc

přeložil N. Nikolov 29. 11. 2019