úterý 31. května 2016

Kubrat - Nové údaje o vládci Kubratovi v letech 641 - 665.

Kubrat

Nové údaje o vládci Kubratovi v letech 641 - 665.


09. 03. 2016

Před lety historikové na počátku 20. století jako například prof. V. Zlatarski považovali rok 641 za poslední mez života panovníka Kubrata. Dnes je jasné, že se jednalo o chybu. Přestože byla chyba historiky opravena a správně se uvádí, že Kubrat zemřel, kolem roku 665 zůstává období jeho panování mezi lety 641 – 665 neprozkoumáno.

http://arhivar.blog.bg/photos/171249/1234576_635324319834835_1071204333_n.jpg

Jak byl určen rok 665 za rok jeho úmrtí?
Jedná se o svědectví zanechané v letopisech z 9. století od Teofana a Nikifora. Teofan ve své celosvětové kronice píše: „V dobách vlády Konstantina (= Konstans II. pozn. autora), který vládl na Západě (vstoupil do Itálie roku 662 pozn. autora), Krovat, panovník Bulharska a Kotragů, zahynul …“.
Bylo to právě roku 662 kdy Konstans II. (Κώνστας Β', Kōnstas II, dne 7. 11. 630 až 15. 9. 668 byl byzantským císařem, v letech 641-668, syn Konstantin III. a vnuk Iráklia) se vydal bojovat na západě s Langobardy a zaútočil na italská jižní pobřeží.
V roce 641 umírá císař Iráklius (v letech 610 - 641), který učinil složitou závěť, podle které jeho dítě z prvního manželství a jeho dítě druhé manželky Martiny, společně se samotnou Martinou se ujmou společně vedení a vlády v byzantském hlavním městě. Martina však nebyla oblíbena lidem a zástupci senátu, protože byla sestřenicí Iráklia (dcerou jeho sestry), a na jejich manželství bylo pohlíženo jako na krvesmilstvo, církev je neschvalovala, byť nechávala otázku otevřenou.
Právě v této těžké době života Martiny a jejich syna bezprostředně po smrti Iráklia (v roce 641), podal Jan z Nikie jedno zajímavé svědectví ve své kronice z počátku 8. století, podle kterého po smrti císaře si Martina zachovala své pozice a spoléhala na podporu a přátelství Kubratovo.
Zjevně Kubrat navštívil Martinu v Konstantinopoli již v roce 641, protože Nikifor popsat, že Senát nařkl Martinu, že přijímá barbarské poselstvo, jako by byla císařovnou.
Jan z Nikie ve své kronice (hlava CXX; 46, 47) píše, že Martina a konstantinopolský patriarcha Pir napsali dopis vojevůdci Davidovi do Kapadokie, tj. stratég oblasti Anatolie, jehož jméno bylo David Mataruem. Doručitelem dopisu stratégovi byl – podle letopisu Jana z Nikie:
47. Kubrat, panovník Hunů, synovec Organa, který v mládí přijal křesťanství v Konstantinopoli a vyrostl na císařském dvoře.
48. Mezi jím a Irákliem panovalo přátelství a mír a ten, po smrti císaře dokázal přízeň jeho synům a Martině…
49. Dnes hájil zájmy Iráklia (syna Martiny – pozn. autora) a postavil naproti zájmům Konstantina (potomka Iráklia z prvního manželství – pozn. autora)…“
Martina vyslala Kubrata s tajným dopisem vojevůdci oblasti Anatolka Davidovi s nabídkou sňatku a možností stát se císařem. Mise byla utajovaná a vyžadovala být svěřena důvěryhodné osobě, podle Martiny, jí byl Kubrat. Usilovala tímto uchovat si svou pozici císařovny. Její postup nebyl v dějinách ničím mimořádným. Adriana, manželka Zenona (v letech 474-475; 476-491) se také provdala za Anastásia (v letech 491-518), proto aby si zachovala postavení císařovny.
Do plánu Martiny byl také seznámen i patriarcha Byzance Pir. Oba důvěřovali Kubratovi. Poslední přichází s poselstvem do hlavního města a ohlas této události je uchován v letopise Nikifora. Okamžitě po smrti císaře, senát, proti vůli testamentu Iráklia, odmítl uznat Martinu za císařovnu – vdovu a vypracoval formuli „matka císařů“. „Ty máš úctu jako matka císařů a oni jako císaři – vládcové“. (Nikifor, patriarcha Konstantinopole. Krátké dějiny po panování Maurikia, Sofia, 1997, str. 44). „Ty paní nemůžeš – jak sdělili senátoři – vést rozhovory s barbary a cizími národy, kteří navštívili naší zemi; nedej bůh, aby do takové míry upadl římský stát“. (Nikifor, str. 44).
Právě poslední sdělení Nikifora je jasným ohlasem na návštěvu Kubrata u Martiny, ihned po smrti Iráklia roku 641. Zapojen do tohoto ujednání zůstal Kubrat na straně Martiny.
Snahy Martiny a pozice Kubratova vedou v hlavním městě k rozčarování, kdy David byl sesazen a na jeho místo byl senátem vybrán nový stratég oblasti Anatolie, Teodor, který byl synem starého Teodora, který byl již v roce 635 Irákliem vybrán za stratéga této oblasti. David, který očividně souhlasil s návrhem stát se císařem, utekl do Arménie.
Následně se Kubrat rozhodl nevměšovat se nadále do vnitřních záležitostí Byzance, protože David byl zadržen, jeho hlava byla useknuta a rozvážena po městech. Martina a její potomstvo bylo mučeno a vyhnáno do vyhnanství.
Z vnitřních problémů Byzance Kubrat vytěžil o nic méně než později v 8. století vytěžil vládce Tervel, který určil, kdo bude císařem v Konstantinopoli. Tervel, jak víme, za uvedený čin dostal území, oblast Zagora/Záhoří.
Jakou výhodu získal Kubrat od Konstantinopole, že přestal podporovat nároky Martiny a jejich dětí po Irákliovi na císařském trůně?
Epizoda ze vzájemných vztahů z roku 641 mezi Kubratem a Martinou bývá nezaslouženě opomíjena badateli. Odhaluje, že Kubrat, který v letech 619 až 624 pobýval na dvoře Iráklia, nejenom dobře znal druhou císařovu ženu, se kterou byli asi stejně staří, ale také, poznal jakým způsobem je vedena diplomacie v Konstantinopoli.
Panovníci Organ a Kubrat, jako zaznamenal Nikifor, přijali již v roce 619 v Konstantinopoli křesťanství, což je fakt (neznámo proč svévolně popíraný L. H. Gumiljovem v jeho knize o Turkitech; viz Drevnie tjurki, Sofia, 2007, str. 234, 235).
Do dnešního dne nebyla zamítnuta pokřivená tvrzení sovětské a ruské nauky, že Organ a Kubrat neutvrdili, pozice Velkého Bulharska se statutem státu pouze vytvořili „nomádsko - rodový svazek“ (Pletňova,.Novoselcev), přitom již v roce 555 Pseudo-Zacharius Rétor jasně a kategoricky píše, že „Bulhaři mají v Předkavkazí svá (kamenná) města“.
Stále ještě se nesprávně dotuje obnovení „starého Velkého Bulharska“ (podle Teofana a Nikifora) za vlády Organa a Kubrata, ke kterému došlo v roce 629. K tomu došlo dva roky po pádu Persie za Iráklia a ve stejné době se podařilo zahnat Turkity na východ, kde měli problémy s Ujgury.
V roce 635 Kubrat úspěšně bojoval s Avary (podle Nikifora), po tom „vyslal své zástupce k Irakliovi a uzavřel s ním mír, který oba dodržovali do konce svého života, protože ten mu zaslal dary a uctil jej hodností Patricia“ (Nikifor, patriarcha Konstantinopole) Krátké dějiny po vládě Mauricia, Sofia, 1997, str. 41).
Vítězství Kubratovo nad Avary, pokud neproběhlo v Panonii, tak určitě bylo v Malé Skýtii (dnešní Dobrudža, severně od ústí Dunaje), protože Avaři východně od Karpat nežili.
Důvodem proč Kubrat vyslal své zástupce k Irákliovi po tomto vítězství je očividný: uzavírá mírovou smlouvu s Irákliem a dostává titul „patricia“, protože Kubrat rozšířil své panství na starých římských územích (Malá Skytie). Ovládnutím uvedených území jako spojenec Říše, je Kubrat uznán za federáta/fedeoráta (pod eufemismem „obdržel dary“ se vždy v pozdních antických letopisech rozumí přátelská daň) a byl mu přiznán významný římský titul „patricia“.
Význam geopolitického vlivu Kubrata se prostírá od Balkánu až po Kavkaz.
Díky tomu, že roku 641 obdržel Kubrat od Konstantinopole privilegia nechal na Balkán přesídlit část svých podaných „Slovanů“ z Podkarpatí. Cílem pravoslavného křesťana Kubrata bylo vytěsnit z Dalmacie zde žijící Góty-ariány, kteří spoléhali na podporu od svých z Itálie.
Dokonce po roce 641 Kubrat udržuje svou účast ve vnitřních záležitostech Byzance, spolupracuje s novým císařem Konstantinem III. (únor roku 641 – květen roku 641), synem Iráklia z prvního manželství? Potom i s Konstansem II. (v letech 641-688), synem Konstantina III. a vnukem Irákliovým? Tento Konstans II. Je otcem Konstantina IV. a ne národně Asparuch (syn Kubratův) pokračuje v otcových požadavcích na území jižně od Dunaje v dobách, kdy byl Konstantin IV. císařem (od roku 668 do jeho smrti roku 685).
Bylo Kubratovi předáno území na Balkáně, aby rozšířil své Velké Bulharsko?
Do vedení říše bylo k dispozici potomstvo Iráklia z prvního manželství, a potomstvo jeho oblíbené Martiny, jeho druhé ženy, bylo odvrženo. Kan Kubrat stál na straně Martiny, plnil její misi, byť byla neúspěšná. David byl zabit, Martina a její syn skončili ve vyhnanství. Kubrat se dále přestal vměšovat v jejich prospěch, což mělo očividně nějaký důvod. Co to bylo? Co mu bylo přislíbeno?
http://arhivar.blog.bg/photos/171249/split-0(1).jpg
Split
Salona antické město v Dalmácii na břehu Adriatického moře, kde se narodil císař Dioklecián (v letech 284 - 305). Právě Dioklecian založil poblíže Salony roku 303 město Spalatum, Slatato, dnešní Split.
Z druhé části „Římského soupisu arcibiskupů Salony a Spalata“, vyplývá zřejmá skutečnost. Zde je zapsán arcibiskup Jan, který první řídil v letech 650 – 680 církevní správu byl současníkem: „papeže Martina I., Evžena I., Bitaliána I., Adeodata II., Dona I., Agatona I. a v dobách panování císařů Konstantina III., Konstanse II., Konstantina IV Pogonata, a také v době vlády králů Východní Dalmácie a Srbska Selimira a Dudimíra a Západní Dalmácie a Chorvatska Kubrata a Porina.
http://arhivar.blog.bg/photos/171249/1238321_424040901038525_600421625_n.jpg
Kubrat, panovník Chorvatský
Tímto králem západní Dalmácie a Chorvatska je v podstatě samotný Kan Kubrat.
Ve druhé části „Římského soupisu arcibiskupů Salony a Spalata“ máme svědectví o Kubratovi z let 650 – 665, kdy umírá. Je to velmi důležité, protože poslední svědectví řecko jazyčných pramenů o vládě Kubrata jsou do roku 641 a nebylo prozkoumáno, co se s ním dělo po roce 641 až do jeho smrti kolem roku 665.
Chorvaté jsou dosídlenci na Balkáně, kteří žili původně severně od Karpat. Původ jejich jména „Charvati, Hrvati, Кроа́ти“ připomíná jméno jejich panovníka Χουβρατις/Kubrata. Otázkou zůstává, zda se tito „Slované“ osídlili západní Dalmácii v dobách vlády Kubrata a proto nosí jeho jméno, je dosud neprozkoumanou částí životopisu Kana Kubrata z poslední části jeho života.
LLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLL
Kan Kubrat byl v době jednání o nástupnictví na byzantském trůně velmi dobře informován o událostech na západě jeho říše. Nejdůležitějším zdrojem byly informace, které shromáždil během svého pobytu na západním cípu říše jeho bratr Sámo/Sambat/Šámbat. Ten prožil přes třicet let ve středu Evropy, kde odrážel útoky Franků a byl přijat místními za svého panovníka.
V dobách ohrožení Bulharského státu Chazary, byl Sambat povolán do hlavního stanu, kde se zodpovídal před radou starších, zástupců parlamentu a musel se hájit před obviněním ze zrady (obdržel přezdívku Kyj). Po tomto jednání byl pověřen neméně důležitým úkolem přenesení sídla hlavního města z Fanagorie dále na západ na místo, kterému se do dnes říká Sambatas (dnešní Kyjev). Pomáhal svému synovci Asparuchovi při upevňování a rozšiřování území na západě po smrti Kubratově.
Snahou bulharských panovníků v té době bylo udržet pozice na Kavkaze, podél Černého moře a rozšířit vládu na svých historických územích v Panonii, ve střední Evropě i na Balkáně. Historikové to nazývají dobou tzv. velké „Slovanské invaze“. Dobou, která znamenala obsazení rozsáhlých území od Rujány na březích Baltského moře, přes území Bavorského lesa k Alpám až po severní část Adriatického moře. Poznámky překladatele.
Další informace viz dále:




přeložil N. Nikolov, 31. 05. 2016

úterý 24. května 2016

Peter Juhas - Cyril a Metoděj na bulharské Moravě

Peter Juhas
Cyril a Metoděj na bulharské Moravě

Neven Iliev

Литературен форум

 číslo 21 (462), 23. 5. – 4. 6. 2001

http://www.slovo.bg/old/litforum/121/niliev.htm

O životě a díle svatých bratří bylo napsáno tisíce statí, studií a monografií. Díky úsilí odborníků z celého světa jsme se domnívali, že víme všechno, nebo skoro všechno, spojené s nimi. Proto jsem zůstal překvapen, když jsem si přečetl knihu vydanou na konci minulého tisíciletí od Petera Juhase „Cyril a Metoděj na Bulharské Moravě“. Na nevelkém rozsahu 220 stránek – se autorovi podařilo zahlédnout „nové světlo“ ve slavné „moravské misi“ bratří ze Soluně.

Po pravdě řečeno jsem nečekal, že se za svého života dozvím něco zásadně odlišného od toho, co víme všichni o životě a díle Cyrila a Metoděje, dokonce jsem pochyboval, že by někdo mohl napsat něco nového. Najednou se objevila kniha Petera Juhase, který nám prostřednictvím této knihy říká: „Milí moji přátelé, zdá se mi, že dlouhou dobu jste bloudili. Moravská mise Cyrila a Metoděje neproběhla na oné Moravě, rozkládající se na územích bývalého Československa ale ve skutečné Velké Moravě, která byla v 9. století podstatnou součástí Bulharského státu“. Na počátku jsem byl přímo zaražen přečteným textem, s tím, že jsem přeci „věděl“, kde se odehrála „moravská mise“ Cyrila a Metoděje.

Znovu jsem si knihu přečetl, kdy jsem pozorně sledoval autorova tvrzení doložená prameny. Přesvědčil jsem se, že jsem byl slepý! Stalo se, že Bulhaři slepě důvěřovali nesporným velikým autoritám v oblasti cyrilometodějského bádání – vlastním i cizím, prostě jsme si nepřečetli s nezbytnou pozorností některé texty z 9. až 10. století. Právě ty rozhodujícím způsobem podporují závěry Petera Juhase: „moravská mise“ Cyrila a Metoděje proběhla v územním rámci Bulharského státu!

Nyní přistoupím ke splnění úkolu – představit knihu Petera Juhase „Cyril a Metoděj na Bulharské Moravě“. Autor jí rozdělil do 14 oddílů. Měl při tom šťastný nápad každou uvést v podobě otázky, a samotný text se stal v podstatě odpovědí na položenou otázku. Již v prvním oddílu autor hledal odpověď na otázku: Kolik bylo moravských území v dobách „moravské mise“ soluňských bratří – jedna nebo dvě?

Autor se opírá o řadu pramenů, které jsou na sobě nezávislé (anonymní „Bavorský geograf“, „O správě říše“, od byzantského císaře Konstatina VII Bagrenorodného, svědectví abbého Reginona a Gardiziho), Juhas přesvědčivě dokazuje, že v té době existovala dvě moravská území, téze obhajovaná řadou jiným odborníků, mezi kterými jsou i autoři jako Imré Boba, Senga Toru, Peter Pjustpeki Nagy a další. Zvláštní důraz autor udělil svědectví encyklopedickému vzdělání byzantského císaře Konstantina VII Bagrenorodného, který výslovně jmenuje existenci dvou území se shodným názvem Morava, jím rozlišovaných „Megali Moravia“ a prostě „Morava.

Podle byzantského císaře „jižně od nich (od Maďarů pozn. autora) se šíří Megali Moravia, je to země panovníka Svatopluka, kterou zcela zničili a ovládli. Směrem k horám Turkité (Maďaři – pozn. autora) hraničí s Chorvaty“. Na jiném místě píše, že v sousedství Maďarů jsou „na východní hranici Bulhaři, oddělení řekou Istros, kterou nazývají Dunajem, severně od Tukritů jsou Pečeněhové, západně od nich – Frankové, na jihu – Chorvaté“. Na první pohled v protikladu „dvojí“ sousedství Maďarů na jihu – jednou s „Megali Moravií“ a podruhé s Chorvaty je vysvětleno logicky: císař vypráví o rozložení území před a po válce: zpustošená a ovládnuta Maďary Megali Moravia již nemohla být jejich sousedem.

Analýza těchto odkazů je velmi důležitá, protože ukazuje, že Velká Morava není totožná s dnešním územím Moravy a Slovenska – protože tyto oblasti nikdy nebyly jižně od Maďarska. Dále císař Konstantin VII zmiňuje o poloze ohybu řeky Dunaje u Sirmia (antická cestovní stanice na Via Diagonalis, středověké bulharské město Srem, dnešní Sremska Mitrovica v Srbsku), která se nachází „dva dny cesty od Bělehradu a od toho místa začíná Megali Moravia – nepokřtěná“.

Autor uzavírá oddíl, že podle svědectví císaře Konstantina VII., se Megali Moravia „nachází mezi Drávou a Sávou, v oblasti Sirium, a dále směrem na jih podél řeky Morava a na sever Megali Moravia se prostírá až k oblasti řeky Tisa při jejím ústí do řeky Dunaje“ str. 20. Juhas má za doložené, podle mě, že Megali Moravia hraničila na jihu s Chorvaty a Bulhary. Důkazem existence dvou území se stejným názvem Morava koriguje ve vědě ustálený názor, že v díle Panonské legendy o Životě Cyrila a Metoděje jsou obsažena protikladná svědectví. Do velké míry záměny bylo dosaženo sjednocením obou území Morava za vlády Svatopluka kolem roku 873.

Autor zejména zdůrazňuje zprávu o jmenování rukou položení papeže Adriana II. na Metoděje za biskupa „na trůně sv. Andronika, jednoho ze sedmdesáti apoštolů Kristových“, tj. ve městě Sirmium (středověký Srem, dnešní Sremska Mitrovica, bylo za vlády bulharského cara Borise I., včetně okolních území převedeno do správy Papežského státu jako církevní vlastnictví pro budoucího primase na tomto území – pozn. překladatele). Juhas se zastavuje u územního rozsahu panství Mojmíra I. a Rostislava, posuzuje osud slovanských národů tzv. „bulharské skupiny“ – „Abodrity, Timočany, Braničevce, kteří byli nazývání společným jménem „Moravci“ a kdy došlo k jejich oddělení od Bulharska roku 818 a následně jejich část se znovu vrátila do hranic Bulharska (str. 53; do dnešních dnů zůstává nevyřešena, bulharskými historiky, jedná otázka pro nedostatek pramenů).

Zdáme se mi, že se Peterovi Juhasovi podařilo „uchopit“ důvody, pro které byla „moravská misi“ Cyrila a Metoděje v Bulharsku: byla to snaha Byzance dostat severní sousedku do závislého postavení (str. 60). Když citoval vyjádřená míněné o bulharském původu Cyrila a Metoděje, autor posiluje přesvědčivým způsobem důvody jejich autorů. Zajímavé jsou úsudky o plném „utajování“ činnosti Cyrila a Metoděje v Byzanci (str. 70-75), stejně tak předpoklady „… období Moravské, a přesněji Bulharsko-Moravské mise se shoduje s dobou znovu pokřtění Bulharska a nejenom zapadá, ale samotná mise je částí zmiňovaného pokřtění“ (str. 76), bratři Cyril a Metoděj „přešli od Bulharů k Moravanům a zahájili činnost přitahující jedny i druhé ke křesťanské víře“ (str. 78). (Před konáním samotné mise na Moravě je málo zmiňováno odzkoušení výuky nového písma u Bulharů severně od Soluně, které přesvědčilo oba bratry o připravenosti na mnohem náročnější úkol na Velké (jižní) Moravě – pozn. překladatele).

Mnoho stran věnoval autor boji mezi Cařihradskou patriarchií a Římskou kurií a Německou církví, mezi nimiž se zamíchali osudy soluňských bratří, to bylo i důvodem pro jejich označení za „agenty“ některých ze zúčastněných v této akci (str. 79). Přesvědčivé jsou úsudky Petera Juhase o místě biskupského zmocnění Metoděje, jakož i to zda byla „panonská nebo illyrijská“ (str. 108). Zvláštní místo v dokazování této téze, že hlavní sídlo Metodějovo bylo umístěno ve městě Sirmium, je svědectví tzv. „Salcburského memoranda“, jakož i komentář k němu Josefa Simonia Asemaniho. Velmi důležité bylo i upřesnění autora, že Metoděj byl „bulharským biskupem, perspektivně arcibiskupem“, protože odešel „nenáhodně“ ne do města Sirmium, ale do města Morava, které od roku 865 bylo „jedním z arcibiskupských sídel bulharského státu“.

Peter Juhas se striktně drží svědectví pramenů, podle kterých „prvním biskupem Panonské Moravy, v té době Bulharska, byl Metoděj“. Toto vyjádření se zcela shoduje s již citovaným vyjádřením Chomatiana, že „Metoděj byl pozvednut do pozice arcibiskupa Moravy a Bulharska“ (str. 165). Autor se kategoricky staví proti praxi ztotožňující Moravu v bývalém Československu se skutečnou (bulharskou) Velkou Moravou z 9. století.

„Proč bylo vhodné pomlčet o zmíněných autentických historických pramenech? Odpověď je prostá a logická: pokud by je citovali, pseudoučenci by nemohli odmítnout jejich hodnověrnost. Dále: pokud by přijali neotřesitelná fakta, na základě jejich autenticity z 9. století, nebylo by možné vnucovat (podle svého vkusu) téze českých historiků ze 14. století, na základě kterých se v Evropě zformovalo tradiční (byť nesprávné) pojetí kde se nacházela Morava.
Odhalení pravdy s pomocí autentických historických pramenů z 9. století strhává aureolu přívrženců tradičního chápání (těch, kteří se celý život zabývají určením geografického místa Moravy při opomíjení autentických historických dokumentů z 9. století), ale bourá do základů staletí budované a nafukované až k prasknutí mýty, líbící se jistým historickým kruhům“ (str. 35-34).

Na jiném místě Peter Juhas prozkoumal některé z nejrozšířenějších mýtů o původu a základech nároků (územních, kulturně-historických, etnografických a přírodovědných) mezi různými evropskými národy (str. 183 a dále). Zvláštní místo věnuje českým kronikářům z 14. století, kteří se v podstatě stali „geografickými – architekty“, kteří přemístili bulharskou jižní Velkou Moravu do míst severní (běžné) Moravy.

Dále píše, že v dobách Obrozeneckých „byly mystifikace tohoto typu odvrženy, tak jako se zahazuje použitý a roztrhaný oděv“. Pozice v Českých zemích a na Slovensku, však byla odlišná. Básníci, spisovatelé tisíce neznámých nadšenců („buditelů“ v československém dějepise), „bojující za nezávislost a národní obrození nacházejí v představách českých kronikářů z 14. století představu Moravy, mimořádně příhodnou motivaci pro tehdejší politické snahy a díky tomu se postupně a více masivně razila představa uleželá v podvědomí národa.
Jména apoštolských dvou bratří ze Soluně se zapojují do českého duchovního dědictví a jsou zveličeny v nejstarší Kronice české - Kosmase pražského. V následujících staletích kronikáři spojují jejich dílo s českou minulostí, s českými historickými událostmi. Obrazy minulosti organicky vrůstají do podvědomí českého a slovenského národa a mají velmi důležitou roli při jejich národním obrození“ (str. 190).

Dovolil jsem si záměrně použít dva dlouhé citáty z knihy, kterými jsem chtěl ukázat styl a jazyk Petera Juhase, a způsob, kterým vidí a vede svou polemiku proti celé Evropě. Je to lehce pochopitelné: kniha, kterou dostal za úkol sepsat, měla být knihou vědecko-populární, a sám autor dával přednost čtivému, čtenáři blízkému a pochopitelně rychle pochopitelnému sdělení odpovídajícího textu.

Někomu se mohou zdát příliš ostré útoky proti příznivcům tradičního chápání místa umístění Velké Moravy severně od Dunaje, v prostorech bývalého Československa. Precizní historický výzkum má být veden i publicistickým žárem, který bude dostupný čtenáři, aby na něj působit více srozumitelně a emociálně. Pokud jste měli tu možnost si přečíst krátkou „Odyseu“, která proběhla v souvislosti s touto knihou (str. 211-213), pochopíte a důvody čistě lidského rozčarování Petera Juhase.

Jeho kniha ležela celá dvě desetiletí stranou, vydavatelství ji z různých důvodů nepovažovali za zajímavou k tisku …“Vydavatelství mé vlastní Alma mater …nechalo rukopis „zrát“ celá léta, protože mnoho lidí bylo zainteresováno, aby toto dílo nebylo publikováno. Chápu, že napsaný text může být nepřijatelný pro ty, jejichž díla opakují tradiční mínění – vystavěné na opomíjení autentických pramenů, tedy na chybném chápání umístění Moravy. Ve světle nálezů a analyzovaných v uvedené knize, zamlčených nebo neznámých dokumentů z 9. – 10. století, se ideje „neotřesitelných“ tradicionalistů degradují do fixe. To nechť zůstane starostí posledních“ …(str. 213).

Hodnotím vysoce knihu Petera Juhase. Máme před sebou dílo, které by mělo rozhodujícím způsobem změnit naše představy o činnosti svatých bratří ze Soluně, o jejich díle při pokřtění Bulharů a Moravců (Moravanů), při jejich mysy na územích dnešního skutečného Srbska a Severozápadního Bulharska (v dobách 9. – 13. století jsou tato území nedílnou součástí severozápadu Bulharského carství). Domnívám se, že odborníci budou čestně a nezúčastněně hodnotit vědecké argumenty autora a budou odpovídat shodně vědeckými argumenty věcně, pokud s tímto autorem nesouhlasí. Aby nedošlo ke znevažování (zatajování zásluh – poznámka překladatele) historika z politických důvodů, což je pro mě nepřijatelné. Argumenty typu “Co tomu poví v Čechách a na Slovensku?“, „Jak budou reagovat v Rusku?“, „A nebudou požadovat Srbové „přisuzování“ bratří Cyrila a Metoděje?“ atd. to vše jsou závažné otázky, jenom ne vědecké.

Konec koncu nejsme to my Bulhaři, kteří to tvrdí (bohužel!). Tvrdí to jeden cizí odborník, který podtrhuji, není na „straně“ traktující „politické otázky slovanské písemnosti“. My Bulhaři, si cizího nežádáme – to jsme dokazovali již mnohokrát. Není již čas se zamyslet, proč to lehce necháváme na jiných a nehájíme svá práva? Nejde o falzifikace za účelem glorifikace bulharského národa, jde o zjištění historického poznání, které na velkém základě nás vedou být hrdými, že jsme Bulhaři!“

Někteří naši sousedi jsou „mistry“ v přisvojování cizího, dnes hořce platí za rozprášení svých mýtů. Nepřeji si něco takové pro svou Vlast, nepřeji si snášet, kdy někdo cizí si přivlastňuje části našich dějin, osobnosti z naší minulosti a všemi možnými způsoby je pokřivují. Proto jsem nazval ohlas na knihu Juhase „Bulharská mise Soluňských bratří“. Zakončím s tím, co bylo napsáno na počátku: historická pravda stojí vysoko nad všelijakými idoly, dokonce i nad „velkými bratry“. Nebo jak to na jiném místě napsal ze stejného důvodu Peter Juhas: „Skutečnost vadí pouze těm, kteří ji zasluhují“.



Přeložil N. Nikolov 23. 05. 2016

čtvrtek 12. května 2016

O čem vypovídají naše geny

O čem vypovídají naše geny






Takto vypadá genetická mapa, soudobý průřez genetickým složením obyvatel Bulharska, podle jednoho velkého provedeného genetického výzkumu. Pro ty, kteří mají jisté představy o dějinách Balkánu, bude velmi zajímavé provést srovnání uvedených údajů srozumitelným a populárním jazykem.

1. Tím nejvýznamnější je, že 45% genetického složení obyvatel soudobého Bulharska náleží do haploskupiny I označené za Proto balkánskou skupinu. Co tedy říká věda o této skupině:

https://4.bp.blogspot.com/-VvkVloV4xjU/VyzEofSWyEI/AAAAAAAADAM/S3qeWhm3uRgw337nhSqZtMJVXB-8rcNPwCLcB/s400/1.jpgHaploskupina I je nejstarší evropskou haploskupinou. Předpokládá se o ní, že zabírá Evropu a Blízký východ, jako haploskupina IJ je ve stáří kolem 35000 let. Na Balkáně se rozvíjí haploskupina I již před 25000 lety. V současnosti haploskupina I představuje 10 až 45 % všeho obyvatelstva Evropy. Dělí se na čtyři podskupiny. Co je pozoruhodné, zejména nositelé této skupiny stavěli megalitické struktury (v letech 5000- 1200 př. n. l.) všude tam, kde se vyskytovali.

https://3.bp.blogspot.com/-kKaCb6EbdRE/Vyu3vNdmFWI/AAAAAAAAC9Y/m5LatIjDay0qplMnH8X4436x0Fg3-egdQCLcB/s400/aea63690c456f85b8bfe0bbfa028bcbe.jpg

Mapa výskytu haploskupiny I v Evropě.

Nejstarším národem jsou Pelasgové, kteří jsou nositeli haploskupiny I. Jsou definováni jako původní (autochtonní), místní obyvatelé Balkánu z období mezolitu. V Bulharsku se nacházejí i podskupiny: : I1, I2* и I2a2, z nich nejrozšířenější jsou zástupci I2а2.

Ranný Mezolit (v letech 9000-7000 př. n. l.)

Pozdní Mezolit (v letech 7000 / 6500-5500 / 4500 př. n. l.)

2. Následující dvě skupiny jsou mutacemi tzv. „árijské skupiny“, proto o nich budeme hovořit společně. R1a byla určena antickým pojetím jako Skytská a v současnosti je chápána zobecněným názvem „slovanská“. Zatímco R1b je označována za Kimerijskou s současně je pod zobecňujícím názvem Keltská. Obě skupiny společně představují 25% průřez celkového vyjádření. Společně s dominující haploskupinou I znamenají 70% geneze soudobého občana Bulharska. Zajímavou je otázka, od kdy se tyto skupiny objevují na Balkáně?

https://3.bp.blogspot.com/-u07CYjShINo/VyvHavOCKRI/AAAAAAAAC94/fZEXmyaPGLMyF-LKbt8cBUG-tJs2R-duACLcB/s1600/2.png
V průběhu roku 2009 byly zveřejněny výsledky nejrozsáhlejšího genetického výzkumu. Jedním z největších překvapení bylo, že v Evropě se nejstarší varianta skupiny R1a1 (první mutace skupiny R1a) objevuje na Balkáně, její nositelé zde žili od dob Paleolitu. Reálně se tedy tato mutace formovala zde. Árijská rodina, o jejíž pravlasti se předpokládala území nalézající se dnes severně od Indie, byla nalezena na Balkáně a na územích podél Černého moře, a to o tisíce let dříve než se objevila v Indii. Tímto je zřejmé, že základní komponenty tvořící genotyp soudobých Bulharů byl utvořen na Balkáně v dávné minulosti. Navíc se formovali podél Černomořského regionu.

V roce 2014 byl proveden obrovský výzkum Andarhil do kterého bylo zapojeno 16244 osob ze 126 zemí Evropy a Asie. Díky rozsahu výzkumu bylo doloženo, že nejsou důkazy pro tvrzení, že mutace R1a-M420 (Árijská) se formovala v Íránu. Je tedy zřejmé, že tato mutace se formovala v oblasti Černomořského regionu a to konkrétně v severním Přičernomoří a na Balkáně.

Poslední obnovený průzkum rodiny R1a je z roku 2015 a první skupina je podle nejstaršího místa výskytu nazvána „Stará Evropa“ a týká se zejména Balkánu a je dotována do období více jak 7000 let. Výsledky je možné vidět ve stromové struktuře vývoje rodiny v nejnovějších výzkumech (R1a Project)

R1a se liší několika unikátními makry včetně mutace M420, je podskupinou haploskupiny R-M173 (dříve nazývanou R1). R1a má svou sestru-podskupinu v haploskupině R1b-M343 a paraskupině R-M173 *.

https://2.bp.blogspot.com/-OObi45N3hn0/VyxbSJMtEUI/AAAAAAAAC-Q/g3XDwnLFC9I2bPfcwRdNRhbTpeSctnUnQCLcB/s400/arian-home_thumb1.gif

Nejpopulárnější mapa se, kterou se můžete často setkat má představovat epicentrum zrození mutace R1a1a:
https://1.bp.blogspot.com/--wTbna1zzzI/VyxafFe7nPI/AAAAAAAAC-I/mRACQ_OSrqMpgeGUOSC8lFvkX4y04zfNQCLcB/s400/20051003134116%2521IE_expansion.png

Při zahrnutí posledních výsledků výzkumu je nutno provést již známou korekci pro odstupňování etap rozvoje jednotlivých skupin. Následující mapa ukazuje zejména tento trend:


Tato mapa je nazývána „Árijskou pravlastí a směry rozsidlování“, která je založena na evoluci indoevropských jazyků.

Znamená to, že genetika potvrdila výzkumy evoluce indoevropských jazyků. Oblasti Balkánu a severního Přičernomoří a dokonce území severního Kavkazu a jižního Uralu mohou být směle určeny jako epicentrum intenzivního rozvoje Árijců s příslušnými upřesněními po časových etapách.

https://3.bp.blogspot.com/-QSA_wJTO_ig/VyxgP14m72I/AAAAAAAAC-g/ZRcRsfsIgYMlcncNRKzj252WdM7s2xpswCLcB/s400/europa1000bcsm.gif

Na této mapě jsou Trákové, Dákové a Kimérové určeni jako jedna skupina v jazykovém vztahu.

S uvedeným výzkumem se můžete seznámit zde:

Proč jsem ve výše napsaném textu dosud nezmiňoval Tráky, ani soudobé Bulhary, zmiňované v první mapě se haploskupinami?

Odpovím takto: Ze všeho s čím jsem se dosud seznámil, je signální uzavření, že na samotném počátku jejich geneze se slévají dvě základní skupiny. Těmi jsou haploskupiny I a další sesterské R1a a R1b. Zejména ty jsou dominující v genezi soudobého Bulhara.

Existuje hypotéza, která není ani nová ani nepodložená, která tvrdí, že samotný etnonym je ukazatelem dávného svazku BOLG-ARIJCŮ. Nebo jinak řečeno -> P(B)elasgů a Árijců. Pokud to znamená, že Trákové, jejichž název je transformací (řeckého) označení jména legendárního jejich praotce, Tira, Tirase, Árese, Jarese, který se stal božstvem a jsou tedy nazýváni podle jeho jména Tirasiani, Áriové, Jariové, jsou to v podstatě staří Bolg-Ariové/Pelasgo-Ariové, ponechávám na každém k jeho uvážení a dalšímu posouzení.

Moje osobní přesvědčení je, že Bulhaři náleží do dávného svazku zejména národů náležících k těmto dvěma základním skupinám. Etnonymum Bulhar je jedním z nejsilnějších ukazatelů právě toho. Dále nepovažuji, že tento svazek je omezen pouze hranicemi Balkánu. Národy, které se sjednotily, již v dobách paleolitu žili pospolu, jak na Balkáně a podél severního Přičernomoří. Na Balkáně je vidět dominanci haploskupiny I, ke které můžeme připojit i skupinu J Anatolijskou, obě skupiny jsou sesterské a vycházejí z IJ, z nichž druhá dominanta je árijská. V zemích dnešní Ukrajiny, Krymu a části Kavkazu se proporce mezi oběma rodinami vyrovnávají. Znamená to R1a a R1b je ve stejném poměru mezi I a J.

3. Společně se skupinou J se podíl dostává k 80%. Do této chvíle vidíme, že soudobí Bulhaři jsou stejní lidé, kteří žili na dnešním území minimálně 10000 let.

https://1.bp.blogspot.com/-vzWodC3Nxuk/VyyE3U6RrCI/AAAAAAAAC_A/kLGqMy40AskVDCeQfrUUGXTYJAtQr9GdwCLcB/s400/Haplogroup_J2.jpg
Mapa vymezení a rozšíření haploskupiny J2

Má se za uznané, že muži ze skupiny J2 osídlili Anatolii, Jižní Kavkaz, Írán před 12000 lety. Tato skupina, jak jsme již zmínili je příbuzná se skupinou I. Tyto dvě skupiny opodstatňují europeidní rasu společně s představiteli skupiny R1a a R1b. Jsou obdařeni matným odstínem pleti a náleží k bílému odstínu pleti. Skupina J2 se silně rozšířena v jižních Rodopech, Bělomořské Trákii a pobřežních oblastech skoro celého Středozemního moře. Z toho důvodu je považován za charakteristický marker helénistické expanze po Středozemním moři. Mezi Bulhary se nacházejí nejčastěji podskupiny:J2, J2a a J2b, z nichž nejrozšířenější je J2 (M172), nejméně rozšířená je skupina J1.

https://4.bp.blogspot.com/-94TD5nxg7QE/VyyYSN_pxkI/AAAAAAAAC_Q/RP9lWQiyLNQR9nYHjI0Q_5RdO0naWizKQCLcB/s1600/3.png

4. Přeskočil jsem skupinu E3b protože jsem chtěl vysvětlit spojení skupin I a J. Tato skupina E3b je určena za blízko-východní, jejíž nejčasnějším rozšířením jsou prostory severní Afriky, z toho důvodu je velmi často označována jako Africká. Existuje také hypotéza, že tato skupina pochází z místa zrodu v Etiopii. Typickou je hamitská skupina. V Bulharsku se nejčastěji vyskytují její větve Е1b1b1a (М78) a podskupina  Е1b1b1а2 (V12- α – klaster). Předpokládá se, že tato skupina vstoupila na Balkán před 12-10000 lety z jižní části Anatolie a Blízkého východu přes ostrovní Řecko a Krétu směrem do středního Řecka a následně na sever do Makedonie. Tam se rodí i nejrozšířenější v Evropě skupina E-V13 před 10000 lety.

Ze skupin E1b1b1 (M35), jakož i E1b1b1a (M78), pocházejí i částí egyptských faraonů z pozdních dynastií, z 30% typické pro Židy. Od první dynastie do páté se uchovává krevní linie příchozích z Balkánu, jejichž představitelé byli amalgámem dvou základních dominantních skupin, které jsme posuzovali u soudobých Bulharů.

5. Haploskupina N se vyskytuje v nejmenším rozsahu. Je typická pro Euroasijskou skupinu a pochází z území dnešní Číny. Je zcela identická malou přítomností v celé západní a střední Evropě, vyskytuje se více ve východní Evropě zejména v Rusku a Pobaltských státech. Stejně tak ve Skandinávii a konkrétně na hranicích s Ruskem.

6. Nejslabší je přítomnost haploskupiny K v uvedeném výzkumu, o které mohu říci, že je starší než I a J a je příbuzná s těmito, z nichž vychází obě IJ, které jsou mutacemi IJK.

Pro zajímavost ukážeme blízkost Bulharů se současnými Tatary, kteří žijí na územích původního Povolžského Bulharska.
https://3.bp.blogspot.com/--MYRxII1fgU/VyyhucfUpsI/AAAAAAAAC_g/7VuplHRWqMEKoGCMu28CA79cyvbEJKEDgCLcB/s320/2.jpg



Zde je grafické znázornění podle shodného výzkumu soudobého obyvatelstva Tatarstánu.

Pro jejich vizuální srovnání ponechávám pouze dominantní skupiny a doplňuji je o území Ukrajiny a Ruska.
https://3.bp.blogspot.com/-3s9qhFd4e3I/Vyyl26jzz5I/AAAAAAAAC_s/AtKYISNDi_IB7kfEab7xz8s9akLOBbXpACLcB/s400/3.jpg
Je zde jasně vidět, že máme mnoho společného se všemi těmito národy, o tom se již nedá spekulovat, jenom pokud nechceme vyhovět jistým politickým zájmům.

Tatarstán má celkem 60% podíl BOLG-ÁRIJCŮ. Což se nedá popřít, stejně tak silný asijský vliv kolem 20%. Není na tom nic divného, když se území nachází v kontaktní zóně s asijskými národy.

V Bulharsku je 80 % podíl BOLG-ÁRIJCŮ s nejslabším asijským faktorem.

Ukrajina má 80% podíl BOLG-ÁRIJCŮ s poměrným 12% asijským vlivem

Rusko má 70% BOLG-ÁRIJCŮ s 25% asijským faktorem.

Předpokládám, že do jisté míry pomůžu vyvážit tvrzení, které stojí od silného popírání, že máme něco společného s těmito národy, až ke krajnímu přirovnávání. Zejména u Tatarstánu, Ruska a Ukrajiny je evidentní asijská přítomnost, v Bulharsku je to kompenzováno geny z Levandy a Afriky.


Haploskupiny v Evropě

Chci podtrhnout, že toto není z daleka jediný výzkum a existuje známá statistická závislost mezi těmito výsledky.

Zde je něco velmi zajímavého, co bylo zveřejněno zcela nedávno.


Údaje výzkumu DNK Bulharů z 8. až 10. století, shromážděné v místě Nožarevo a Mostič. Jedná se o výzkum BAV (Bulharské akademie věd) a skupiny vedené Akademikem Angelem Galabovem a Italským národní genetickým institutem. Jsou publikované v prestižním časopise Human Biology.

Soudobí Bulhaři jsou starými Evropany, identičtí s Bulhary Asparucha (7. století). Co je silně zajímavé je i jejich identičnost s lidmi ze střední Itálie. To je možné vysvětlit pouze dvěma způsoby příchodem Etrusků do Itálie z Anatolie a Alcekových Bulharů (7. století) z Panonie.

Já osobně nepodporuji krajní vyjádření typu „Nemáme nic společného“, protože je očividné, že máme mnoho společných znaků s národy z východu i ze západu Evropy. O jedné věci však nemůže být sporu. Jsme národem, který plným právem může o sobě říci, náležíme k nejstarším Evropanům.



Přeložil: N. Nikolov 12. 5. 2016