Konec dávné Balchary a přesídlení Bulharů na Kavkaz a do Evropy

Konec dávné Balchary a přesídlení Bulharů na Kavkaz a do Evropy

Pondělí 2. 3. 2015

http://alexandradelova.blogspot.cz/2015/03/blog-post.html

Sága o dávných Bulharech

Poslední část ... Bulharské stezky v Eurasii /Petar Dobrev/

z předchozí části –

"Průběh oslav 1300 let Bulharska byl skutečně inspirován výročím 2500 let Perské říše. V roce 1971 rok během oslav založení Perské říše, o výročí nikdo v Bulharsku nevěděl, a protože Íránci věří, že se Bulhaři zúčastnili budování Perské říše, byl to zároveň podnět k pozvání oficiální bulharské delegace!"

-http: //alexandradelova.blogspot.com/

Dostali jsme se k poslední části o dějinách vzdálené pravlasti ...

Konec starověké Balchary

Stopy Bulharů na Kavkaze, společný původ proto-Bulharů, Sarmatů, Alanů, dnešních Balkarců a Osetinců byl doložen řeckými, arabskými, íránskými a arménskými písemnými prameny.

V oblasti vědy, každý krok vpřed přináší nejen radost a osvícení, ale nové bolavé problémy. Tak tomu bylo po objevu dříve neznámé skutečnosti, že jedním z nejstarších míst na světě, kde se Bulhaři usadili, bylo vzdálené pohoří Pamíru a Hindúkuše. Ve starobylém a věhlasném království, které Indové a Arabové jsou nazývány Balch a Balchara, Arméni – Bulch, Peršané a Tádžikové - Bulgar a Bulchor.

Al Omari, 14. stol., cituje část práce Ibn Numana a poskytuje velmi zajímavé informace, že hranice Bulgaru, dosáhla až na konec poznatelné svět (oikoumenos), a tam byla postavena velká věž připomínající maják. Musíme poznamenat, že právě taková věž je opakovaně zmíněna ve spisech řecky píšících autorů starověku a raného středověku. Tato "kamenná věž", která se nachází ve východní části Baktrie a Sogdiany, v historické čtvrti Tocharistanu a stejně jako maják slouží pro orientaci karavanám, které se pohybovaly na Velké hedvábné stezce! Podobné věže používané jako průvodce pro karavany byly postaveny i v Povolžském Bulharsku. Taková  věž se nachází v blízkosti města Perm, zřejmě byly postavena v 10. století, Rusové jí říkají "Čertova věž" - ďáblova věž ...

Bezprostředně poté vyvstává otázka: proč se poté, co se starověcí Bulhaři usadili na tomto požehnaném konci světa, kde se si užili vysoké úcty a hojnosti pozemských statků, dále hromadně přestěhovali do Evropy, jako to udělali kdysi většinou méně rozvinuté kočovné národy?

Zdá se neuvěřitelné, že lidé, které dosáhli vysokého stupně rozvoje a vystavěli ve své zemi stovky pevností a měst, pro které některé vysoce civilizované národy nazývaly jejich stát "Zemí s tisícem měst" se náhle rozhodli opustit plody své tisícileté práce a vydali se na dlouhou a riskantní cestu po celém světě.

Historické údaje, nicméně přesvědčivě ukazují, že lidé ze starověkého státu Balchara přijali právě tato zdánlivě naprosto nelogické a nevysvětlitelné rozhodnutí, které vede některé soudobé autory k pochybnostem, že dávní obyvatelé Balchary a starověcí Bulhaři jsou jedni a ti samí lidé.

Autoři, kterým se to zdá neuvěřitelné, že Bulhaři, kteří se objevili v Evropě, přišli spíše ze slavného království Balchara, než z divoké stepi, si nevšimli celé řady zjevných historických indikací.

Mimo povšimnutí zůstalo, že právě v těch oblastech Kavkazu, kde se usídlili starověcí Bulhaři, se objevila nová města, z nichž některá převzala jméno Balch, na památku starobylého hlavního města Balchary, zatímco jiná obdržela název BALCHAR, který zřejmě byl také přenesen ze starého bulharského území. A napříč Centrálním Kavkazem se objevila celá velká oblast s názvem Balkaria také připomínající starobylou Balcharu.

Prostřednictvím těchto jmen měst a území nám  dávní Bulhaři na Kavkaze ukazují jednoznačně, kde se nacházela jejich starší vlast. Přestože to zní neuvěřitelně, stává se v dějinách starých a civilizovaných národů, že dochází ke změnám jejich území a skoro se tomu nedá věřit, že právě tuto těžkou zkoušku vzali na sebe i obyvatele starověké Balchary. Existují proto i další indikátory, které to naznačují.

Co se stalo?

Roku 208 před naším letopočtem provdal král Selevkidů svou dceru za manželku synovi baktrijského vládce. Tímto krokem Evtidemos rozšířil Baktrijské království. Zemřel roku 189 př. n. l. a jeho syn se chopil moci a pokračoval ve stejné linii vedení státu. Roku 167 generál Selevkidů porazil v bitvě Demetria, který byl zabit. O třináct let později, byla Bactrie na krátkou dobu podmaněna indickým panovníkem Menanderem I. V té době hordy středoasijských turkitských hord začali masově obsazovat Baktrii.

V polovině třetího století před naším letopočtem, Qin Shin Huang Ti sjednotil Čínu a vyhnal kočovníky mimo svá území. Ti zamířili na západ. V roce 140 let před naším letopočtem obsadili Baktrii a Sogdianu. Zanechali po sobě Kušansko-Sassanidskou dynastii, ze které byl Kaniška největším vládce.

Kušanské mince

Kušané byli kočovnými kmeny východo-íránského původu, kteří obsadili střední Asii mezi lety 140-130 př. n. l. ze severu. Jde o národ, příbuzný s Bulhary, který se usadil v Baktrii po bulharském migraci na jimi uvolněném území ... Na kušanských mincích, je vidět, řada symbolů převzatých od původních Bulharů... Panovníci Kušanské říše jsou znázorňováni s čelenkami na hlavách (lněný proužek byl charakteristický i pro Prabulhary v dobách Boris I. - Michaila) a lebečními deformacemi. Na většině kušanských mincí (jako na druhé minci) je znak trojzubec, symbolu státnosti u Bulharů.

O Kušanech se mluví v dodatku k předchozímu dokumentu sepsanému v roce 220. V dodatku byli popsány Sogdiana, Kábul a další území...

Římská říše, Perská říše, Kušanská říše, Dynastie Satavachanská v Indii, Sarmaté (pod tímto původně řeckým označením se skrývají obyvatelé z oblasti Balchu, kteří se na počátku našeho letopočtu odstěhovali na nová území na severním pobřeží dnešního Kaspického moře a na Kavkaz pozn. překladatele).

Bulhaři (Bulchové v arménštině), jsou popsáni v arménském atlase Ašcharacujc, z 5. - 7. století. Jsou popsáni jako usedlí národ řemeslníků a obchodníků, nejsou kočovným národem z oblasti kolem největšího starobylého města Balch, což dnes odpovídá přibližně dnešnímu severnímu Afghánistán a velké části Tádžikistánu. Příchod Bulharů na Kavkaze, a jedné jejich části na jih od tohoto pohoří se vztahuje do doby vlády dvou po sobě jdoucích arménských vládců: Vacharšaka a jeho syny Aršaka (tj . Artavazda II. a Artašese II.).

Historická rekonstrukce ukazuje, že tato událost se vztahuje na dobu nejpozději z 1. století před Kristem. Tato raná fixace v arménských pramenech etnonymu Bulch je specifikována v souvislosti s pohořím Paropamiz (horského systému Pamíru a Hindúkuše) – pohoří Imeón. Historiografie starověku a raného středověku dle autorů jako byli Agatius Mirinejský, Theophilactus Simokata a Michael Syríjský rovněž naznačují, pohoří Imeón jako území dávných Bulharů.

Obrázek - beran ze zlata z Baktrijského pokladu nalezeného v provincii Jovzjan v šesti různých hrobech z 1. století př. n. l. (kdy Bulhaři byli ještě většinovou populací Baktrie – red. pozn.).

Jména jako VANAND, VCHNdur, Avitochol, ZIEZI mají své přímé shody v jazycích, kterými se dnes hovoří v zemích starověké Balchary, a také se vyskytují u lidí, kteří se přistěhovali na Kavkaz. To ukazuje, že Bulhaři přišli na Kavkaz z Baktrie. Na územích středního Kavkazu se utvořila celá velká oblast pojmenovaná Balkarie připomínající odkaz starobylé Balchary.

Dnešní název Balkarů pochází ze jména starověkých kavkazských Bulharů, kteří jsou od 11. století, různými arménskými prameny zmiňováni jako obyvatelé sídlící na různých místech kavkazských lesů. Íránský spisovatel Ibn Ruste, napsal, že uvnitř hranic Gruzie žil národ Taulu-Asů, což znamená Horních Asů. Tento název se kryje s vlastním jménem Balkarců - Taulu – Horalů. V letech 1395-1396, Timur a jeho kronikáři tvrdohlavě označují Balkarce-karačajevce – výrazem Asi (Asové), a uvádějí kruté bitvy mezi nimi. K této skupina Asů jsou v letopisech dále zmiňováni Osetinci.

Historicky doloženým faktem je skutečnost, že v minulých stoletích od 7. do 15. stol. na západní hranici Alánie žili předkové současných Balkarců a Karačajevců, tj. Bulhaři, které Alani-Osetinci do dnešních dnů nazývají Asi (Jasi). V těch dobách Abcházie hraničila nikoliv s Alánií, ale s jižní části Asů. Alané nebyli sousedy Abcházců, ale Asové (také Jasové) tj. Bulhaři - předkové Balkarců a Karačajevců. Balkarští lingvisté dnes nalezli tisíce slov balkarských, ne turkických, ale íránského nebo sumérského původu.

V zachovaném letopise Michaila Sýrijského se popisuje ne první, a jedna z pozdějších migrací, z doby Maurica. K prvnímu těžkému exodu došlo v desetiletích před rokem 165, nejpravděpodobně v období mezi lety 153 a 165, kdy byla střední Asie a Bulhaři napadeni z Číny vyhnanými severními Huny, kteří zřejmě byli stejným národem, který Indové nazývají Chara hung, kdy bereme v potaz, že v turkitském a mongolském jazycích slova Hara a Kara znamená jak "černý", tak "severní".

Následně byly i jiné, pozdější migrace v napříč pouští Karakum, ne náhodou je nazývána Černou pouští. Nikdo neví, kdy přesně proběhli, štěstím pro vědu je, že o jedné z nich - poslední a nejtěžší migraci – napsal výše uvedený syrský patriarcha, známý dnes jako Michail Sýrijský, nazývaný pro jeho vzdělanost Mar Michail Veliký. Zde je to, co napsal o tom posledním exodu, k němuž došlo za vlády císaře Mauricia – kolem roku 570:

"A tehdy vyšli z vnitřní Skýtie /střední Asie/ tří bratři s 30 tisíci Skýty. Všichni cestovali v zimě, aby cestou snáze nalézali vodu. A po 60 dnech cesty od horských soutěsek u řeky Imeón došli až k řece Donu, který se vlévá do Azovského moře ... Když přišli k řece Donu, která se vlévá do Azovského moře, jeden z bratrů Bulgarios, požádal byzantského císaře, o poskytnutí pozemků na osídlení a ten jim věnoval Dákii a Mízii ... Další dva bratři se usídlili ve městech na alanském území Kavkazu, které je také nazýváno Kaspickou nebo Torajskou bránou. Tito lidé byli Římany nazýváni Bulhary“.

Arménský historik Vardapet Gevond (8. století) ztotožnil Sarmaty s Bulhary, kteří se trvale usadili na Kavkaze nejpozději do prvního století před naším letopočtem v dobách vlády dvou po sobě jdoucích arménských vládců: Vacharšaka a jeho syna Aršaka (tj Artavazd II. a Artašes II.). Z celkového kontextu jeho práce je jasně vidět, že píše o stejném území, ovládaném Velkém Bulharskem, ve kterém zůstane i nejstarší ze synů Kubrata - Bat Bajan.

V stejném duchu je i poselství arabského kronikáře Abu-el-Faradže Grigorius Bar Gebrej (v letech 1226-1286):

"Lidé tohoto bratra, kteří byli Skyty, Římané nazývali Bulhary".

Jedná se o sérii orientálních a exotických pramenů, kterým dnes vděčíme do značné míry své poznání o těchto Bulharech. ... Zde je to, co napsal Ibn Ruste (v 10. století): "Bulhaři jsou rozděleny do tří skupin: První se nazývá Bersula, další na Esegel a třetí Bulgar".

Bersula nebo Bersilie je bezesporu označením bulharského národa Bersilů, který odvozuje své jméno od avestiiského slova berez ve významu vysoký. To je spojováno s vlastním pojmenováním Kušanů, národa příbuznému Bulharům, jehož malá část společně s Bulhary, a dalších východoíránskými národy (Bersily, Esegely, Avary, případně Sabiry), osídlili rané Bulharsko společně. Zajímavé je pojmenování Esegelů, které je stále ještě záhadou. Je připisováno pojmenování "Sakalibitů" podle Ibn Fadlána totožných se Szekely z Transylvánie a západního Podunají.

Podle prof R. Raševa jsou velké bulharské nekropole v místě Devnja dílem Bersilů. Pravděpodobně od těchto Bersilů pochází osobní jméno Boris – z podoby bars, sněžný leopard, horská puma, totémové zvíře Bersilů. Jedná se o rodové jméno Berzitů (Berezitů, Varsaců) a toponymu Preslav (Berslav), porovnej označení Pliskav - Pliskava, Abav - Aboba.

Kamenný reliéf Barse (horského lva) symbolu královské moci, je zvýrazněn množstvím starověkých znamení IYI na jeho hřbetu.

Esegelové a Asové jsou dalšími hlavními součástmi proto-bulharského masivu, kteří zanechali mnoho toponymu v oblasti severně od Dunaje a Černého moře (město Brašov, město Jaš – prof. Todor Balkanski) a jejich příbuzní Rosové zanechali desítky toponymu a hydronymu poblíž severní části Černého moře (prof. Riza Bariev. Dále je možné, že (ne-slovanské) bulharské rodové jméno Severů a panovnické jméno Sevar pochází od národa Savirů.

Jméno Sugdeja je označení velkého a starobylé města na Azovském pobřeží, odvozuje se od etnonymu Sogdijců. Blízkému prabulharskému národu ze kterého pocházela i manželka Alexandra Velikého – Roxana. Znamená to, že prvními lidmi tohoto města byly Sogdové ze Střední Asie (více o nich http://alexandradelova.blogspot.com/2015/02/blog-post_26.html. )

Je známo, že počet toponymu utvořených na základě bulharského etnonymu činí na původním bulharském území na Balkáně více než 40 pojmenování.

Pro Povolžské Bulharsko je také typická tvorba toponym základě místních etnonymu: Bolgar a Biljar odvozené od Bulharů, Suvar se odvozuje od Sabirů, Ošel od Esegelů a další. V "království Honi – od Hionitů Bulharů" na sever od Kavkazu, je také známé jako Bersilia, zde je známé město Belendžer (město bulharských-Bersilů), Bulgar-Balk, s hlavním městem Varačan a další.

Kronikář Michail Sýríjský rovněž zmiňuje Bersily, nazývá je však Alany (potomci Alanů jsou dnes Osetinci) ... To je nepochybně kvůli blízkosti jazyků mezi starověkými Alany a Bulhary, a stejně tak skutečnosti, že oba národy jsou pontijského původu (Středomořského rasové typu), charakteristického pro íránského národy, a zejména pro Bulhary. Lidé stejného typu jsou rozšířeni v Povolží, na Balkáně, na Ukrajině, na Kavkaze a na některých místech ve Střední Asii.

„ … Další dva bratři přišli do země Alanů nazývané Bersilie..."

Abu-l-Faraj Grigorius Bar Gebrey také zaznamenal shodu mezi národy Barsílie a Alánie. To nás můžeme svádět k výroku, že Bersilové a Alané jsou vlastně jedním a týmž bulharským kmenem:

„... Oba z bratří dosáhli země Alanské, která je Barsilií, kde se nalézá Kaspijské město, kterému Bulhaři a Panguři říkají "Brána turecká".

Alané, jejichž dědicové jsou soudobí Osetinci a Bulhaři jsou příbuzné národy nebo část celkového Alansko-východo-íránského masivu, který se prohnal východní Evropou v dobách od druhého století před naším letopočtem až do 2 století našeho letopočtu. Kulturně patří ke stejnému společenství, což je skutečnost, doložená jak archeologii, tak i jazykovými srovnáními.

Do dnešního dne etnické vztahy mezi Bulhary a Alany jsou příčinou sporů mezi vědci a historiky. Tento problém je zcela řešitelný, pokud k němu budeme přistupovat z hlediska etno-sféry. Je to dáno tím, že v roce 372 Hunové porazili Alany, "mnoho jich bylo zabito a okradeno a zbytek se připojil sám". Hunové se stáli pány Kaspického moře a Donských stepí – vlasti Alanů. Část Alanů se spolu s Huny podílela na Velkém přesídlení národů směrem na západ ve 4. - 5. století.

Další události ukázaly, že tato část Alanů, jejich následníci, jsou soudobí Osetinci spojila svůj osud s bulharskými kmeny. Následně v 7. století byli asimilováni Bulhary, to však neznamená, že se tato událost neprojevila i na samotných Bulharech. Adoptovali mnoho z kulturních a hospodářských vymožeností a náboženských rituálů Alanů, které více odpovídali změněným podmínky života, a to zejména po přechodu od kočovného k polo-kočovnému způsobu života, až k trvale usedlému životu. Alané, kteří se ocitli přilákáni do etno-sféry života Bulharů, přijali jejich mentalitu a jazyk, i posléze etnonymum. Asimilace Alanů Bulhary probíhala od počátku 4. stol. až do 10. století, zvláště intenzivně na začátku a na konci z tohoto období. Jedná se o počátek vytváření svazku bulharských kmenů na Severním Kavkaze v průběhu 2. poloviny 8. století. V té době Chazaři přestěhovali část Alanů na severozápadní hranice svého kaganátu, do oblasti Horního Donu, kde v té době žili Bulhaři.

Je zřejmé, že vazby mezi Bulhary a Alany (potomci Alanů jsou dnešní Osetinci) existují. Nejsou však zdaleka jediným národem na Kavkaze, v jehož žilách koluje příbuzná nebo přímo bulharská krev.

V centrální Kavkaz dnes existuje celá velká oblast s názvem Balkarie připomínající označení starobylé Balchary. Balkarci jsou pokrevně spřízněni s Bulhary. Říkají si Malkarci, podle starého zvyku, kdy písmeno "B" přechází do jiného zvuku. Je to shodné jako u Baktrie-Paktrie nebo v případě města Pliska, které logicky vyznívá jako Blýskavé město. Druhá hypotéza se opírá o fakt, že město Pliska bylo nazýváno "Slančev grad"(Sluneční město) ve středověké knize "Prorocký příběh" od Pandecha a Byzantinci používali označení Pliska - Pliskova a Pliskuva. Mnohem více je respektována tradice tím, jak byla pojmenována města, protože město Balch etymologicky znamená "bílé, zářící" město.

Vrchol Balkarie - Ullus Malkar v Centrálním Kavkazu, kde se usadili Bulhaři nejstaršího Kubratova syna – Bat Bajana - v dnešní Balkarie.

Dnes se možná nejméně hovoří o jednom ze synů Kubrata Bat Bajanovi. Jako by byl méně důležitým, než ostatní z vládců bulharských skupin. Bat Bajan byl unikátem v bulharských dějinách to skutečností, že na sebe převzal (a svůj národ) převzal úlohu ochranného štítu, kterým zajistil bezpečný ústup svým bratřím, aby se vydali na nová území, a sám vystoupal do vrcholy Kavkazu u pevnosti Chumar. Tímto způsobem Bulhaři naplnili svůj záměr, získat především kontrolu nad obchodními cestami z Konstantinopole ve směru na západ, a od Uralských průsmyků opět západním směrem. Tento úkol byl zadán ostatním bratrům Asparuchovi, Kotragovi a Kuberovi, kteří se bez větších problémů vyrovnali se svými úkoly, když do dnešního dne Bulhaři ovládají klíčová místa na cestách mezi Orientem a Evropou, mezi Východem a Západem.

V tak zvaném „Jmenovitém seznamu Bulharský panovníků“ je Bat Bajan zmiňován pod jménem Bezmer: „Bezmer (vládl všem) po 3 roky, je původem z rodu Dulo a jeho rokem vlády byl rok šegor večem“.

Historici spojují jméno Bezmer, jako poslovanštěnou variantu známého z byzantských údajů nejstaršího Kubratova syna Bat Bajana nebo Bajana. Jméno Bezmer však není slovanského původu je íránské. V. Beševliev odvozuje jeho původ ze základu Bozmirch – „drahý Mitrovi“, zatímco jméno Bajan, přesněji Bojan je odvozen z jiného významu v íránských jazycích výraz bojan je ve významu bohatý.

Počátečním bodem panování Bajana-Bezmera byl pátý měsíc roku šegor tedy mezi 26. 10. a 20. 11. roku 665. Právě v této době zemřel Kan Kubrat. Všichni byzantští kronikáři píšící o Kubratově smrti jedno hlasně sdělují, že se tak stalo „v letech panování (císaře) Konstatina, který vládl (zemřel podle Nikifora) na západě“. Je obecně přijímáno, že zmiňovaný Konstantin byl v podstatě císař Konstanc II. (v letech 641-668). Ten nechal přemístit svou rezidenci do města Syrakuzi na ostrově Sicílie a začal vládnout říši z tohoto místa. Byl zabit roku 668. Proto je rok 665 skutečně obdobím, ve kterém císař panoval ze Sicílie.

Roku 671 nastoupili armády Chazarského kaganátu útok na Bulharsko. První útok nesli národy Onogurů, žijící ve východní části Velkého Bulharska a Utigurů, obývající jihovýchodní část země, nebo také národy Asparucha a Kotraga. Jejich odpor byl krátký – Asparuch se svými Onogury a částí Kutrigurů ustoupili na západ a opevnili se na druhé straně Dněpru, Kotrag s částí Utigurů a Kutrigurů se odsunul na sever a obsadil soutok řek Volhy a Kámy. Roku 672 (podle kroniky Baradž Tarich roku 669) byl poražen Bat Bajan, který uznal své vazalství vůči Chazarům. Tímto způsobem Bat Bajan panoval samostatně pouze po tři roky v letech 668-671.

Četné názvy „Bílé město“ raných bulharských měst se odvozují ze sémantiky bulharského etnonymu (Bulhar -> bílý) ve významu „bulharské město“, většinou se taková města stavěla na hranicích a vymezovala nová bulharská území. (Sarkel – Bílá věž, Belgorod, Belgorod Kyjevský, Belgorod Pridněstrovský a další na Balkáně, Karpatech a v Podunají).

Teofan: „A první ze synů (Kubratových) jménem BatBajan dodržel přísahu svého otce a zůstal na územích původní vlasti …“… když dodržel závěť svého otce a zůstal na územích původní vlasti do dnešních dnů“.

/Nikifor/
Zajímavý je osud těch Bulharů vedených nejstarším synem Kana Kubrata, kteří po rozpadu Velkého Bulharska zůstali na severním Kavkaze, Přiazoví, na dolním toku Donu a na územích kolem severního Černého moře. Zatímco přesídlenci na Střední Volze a Dolním Dunaji utvořili své státy na odlišném náboženském a ideologickém základě – první přijali islám a druzí křesťanství – nesčetným kmenům ostatních Bulharů se nepodařilo se spojit a utvořit vlastní státní útvar.

V průběhu 9. – 10. století napsal byzantský císař Konstantin Bagrenorodni ve svém díle a dále ve staroruském letopise jsou tito nazýváni „Černými Bulhary“ a podle arabsko-perských autorů se jedná o „Vnitřní Bulhary“.

Podle smlouvy z roku 945, uzavřené mezi Kijevským knížetem Igorem a byzantských císařem je v jedné pasáži tento text: „A proto pokud přijdou Černí Bulhaři a začnou bojovat na Korsunské zemi (město Cherson na Krymu) nařizujeme ruskému knížeti je nepouštět dále, v opačném případě způsobí škody i jeho zemi“. Na základě tohoto svědectví se dá usuzovat, že Černé Bulharsko přímo hraničilo s Kyjevskou rusí podél Černého moře a zabíralo území dále až k Severskému Donci.

N. J. Merpert se odvolává na rukopis z anonymní perské geografie z konce 10. století „Chudud al-Alam“ („Na okrajích světa“), je zanechán popis hranic Černého (vnitřního) Bulharska: „Podle výkladu textu perského pisatele byla východní hranice národa vnitřních Bulharů na dolním toku řeky Donu, západní na Dněpru, protékající územím Slovanů (Sakalibitů), severní až do Severského Donce, za kterými žili Slované a Rusové, na jihu je Černé a Azovské moře.

Pouze takové rozmístění opravňuje samotný termín národ „Vnitřních Bulharů“ se nacházel mezi vnějšími (podunajskými) a povolžskými Bulhary, ke kterým se mohli vztahovat, jak ukazují svědectví z díla „Chudum al-Alam“. „Tento národ je smělý, píše perský autor, bojovný a vyvolávající úžas. Jeho charakter je podobný Turkům, žijící podél země Chazarů. Vnitřní Bulhaři válčí se všemi Rusy, zároveň obchodují se všemi v jejich okolí. Vlastní stáda, zbraně a výzbroj pro válku“.

Město Chumar postavené dávnými Bulhary – dnešní Balkárie

Až do konce 19. stol. byl vysokohorský řetězec pohoří utvářený jednotlivými hřbety - Ferganským, Alajským, Kirgizským a Kokšetajským považován místním obyvatelstvem za jediný řetězec a pokračování Tjanšanu a Pamíru byl jako celek pojmenován Bolorem. V díle „Chudud al Alam“ (Hranice světa) neznámého perského autora a v díle Mahmuda Kašgari byl řetězec také pojmenován Mani, Manas. Pojetí výrazu Manas je spojováno s dávnou legendou o původu Kirgizů, zasvěcenou mýtickému hrdinovi Manasovi („Epos o Masanovi“). Svým rozsahem je srovnáván s Iliadou. Toponymy Manas se nacházejí v Sinczijanu – severně od Urumči a v Indii, řekou Manas nedaleko Butanu. Místa jsou spojována s rozsídlením národa Gurgaritů (Heftalitů, pravděpodobně Protokirgizů). Ptolemeus znal pojmenování Manasu a použil je v mapách ve výrazu Imaus, Imeón kterým je označován celý horský masiv Pamíru, Boloru, Hindúkuše, Karakorumu a Tjanšanu.

Původ těchto jmen je třeba hledat v přeturkistické tocharsko-usunské jazykovém vrstvě. Jako paralelu nacházíme v keltštině bretonském menez – pohoří, latině mons - chlumec, v angličtině mountain – pohoří, převzato z francouzštiny, keltské slovo *men, bretonské maen, perské asman – kámen. Zajímavou je paralela z tráckých jazyků Aimun, Aimon, Haimos – název pohoří Stará planina na Balkáně a Hemus – respektive vysoké pohoří. Tímto se vysvětluje, že název Manas má svůj přesvědčivě indoevropský původ, možné jsou před tocharské, afanasijevské paralely. Samotné pojetí významu Bolor je v úplném slova smyslu analogem v pamírských jazycích, šugnanské bōlōr znamená vysokohorské místo, vrcholek. V díle „Ašcharacuic“ je pohoří Imeón srovnáváno podobou arménského písemného znaku „ljun“ v podobě protáhlého „L“

Pohoří Imeón je známé svými nalezišti drahokamů lapisu, lazuritu v západním Badachšánu, což bylo vyznačeno i na mapách Šikaraciho. Doly, ve kterých se těžily drahokamy v Sar-e-Sangu, zásobovaly dávné civilizace Egypta, Mezopotámie, Indie a Říma a do dnešního dne produkují nejkvalitnější lapis lazuli na světě.

Provincie Badachšan – osídlená pamírskými národy je základním místem nálezů lazuritu ve světovém rozsahu. Vlevo je na sošce zhotovené z části z lazuritu z 3. tis. př. n. l. – civilizace Protobaktrijců, vpravo ozdoby z lazuritu z Baktrijského pokladu (z 1. - 2. stol. našeho letopočtu)

Co se stalo s Bulhary, kteří zůstali na původním území Baktrie?

Mnohými těžkostmi prošli Bulhaři, aby došli na nová území, zachovali si svobodu a čest nestali se otroky svých nepřátel – Hunů a Turků.

O několik století později roku 646 jeden čínský mnich popsal území Baktrie a Balchu. Takto vypadalo toto území po několika stoletích po odchodu Bulharů z těchto míst. Zříceniny a vybledlé vzpomínky na minulou velikost vycházejí z jeho popisu.

„Tato země je 800 li široká, a 400 li dlouhá od severu na jih. Na severu hraničí s řekou Amudarja. Hlavní město má po svém obvodu 20 li. Město Balch přestože, je dobře opevněné, je velmi slabě osídleno. Zboží, kterým se zde obchoduje, je velmi různorodé a druhy květin se dají těžko spočítat“.

Krátká zpráva z Baktrie nám na první pohled poskytuje jiný pohled o zemi, nový pohled na způsob života Bulharů. Což nám umožňuje porovnat civilizaci v této oblasti před a po odchodu Bulharů z těchto míst.

Někteří z Bulharů, kteří zůstali ve staré Balchaře, protože se nechtěli rozloučit s rodným místem. Velice těžce, až hořce zalitovali, že prošli neslýchanými bědami a mukami. Jako dravci se na ně vrhli divocí kočovníci a uvedli je do otroctví, které po mnohá další století prodávali na trzích s otroky nejkrásnější dívky a jejich vlastní chlapce.

Co se stalo s těmito Bulhary je nejlépe vidět z veršů tádžického básníka Nasira Husrauje, který byl svědkem jejich strádání v 10. století:

„Otrokyně vezou z Bulgaru!

Ach můj jazyku! Proč tak vysycháš

Před touto podivnou krásou!“

A ještě jeden ještě krásnější verš:

„Jste krásní, přestože jste otroky, vy, lidé z Bulgaru!:

Srdce mi mukami sténá,

Duše je spalována žárem!“

I do dnes se v oblasti krasavicím říká, že jsou „krásné jako Bulharky“!!!

Těžko bylo velkému básníkovi při pohledu, jak v otrockých okovech sténali poslední z Bulharů dávné Balchary, nikdo jim však nemohl pomoci a zachránit je. Pokud se jeden národ stane málo početným, lehce je přemožen svými nepřáteli, a Bulhaři, kteří zůstali v Balchaře již velmi prořídli.

Dnes je připomínkou těchto nešťastných Bulharů malé pohoří Balgar v horách nad Samarkandem, které bylo jejich posledním úkrytem před nepřáteli. Lidé, kteří zde žijí, již dávno nejsou Bulhary a dokonce jméno Balgar vyslovují jako Palgar nebo Falgar, avšak do 10. století nazývali toto území Arabové Bulgar a z těchto území dováželi otroky, které viděl i básník Nasiri Husrau.

Řeka, která teče napříč Balgarem si do dnešního dne uchovala své dávné bulharské jméno. Jmenuje se Zerav-šan – Zlato-kamenná řeka – a připomíná tak jméno naší bulharské řeky Žeravny, která na našem Balkáně připomíná daleký východní Balchán…

Koruna z Bakrijského pokladu, nalezeného v provincii Jovzajan v šesti různých hrobech z 1. století př. n. l. (kdy byli v Baktrii Bulhaři většinovým obyvatelstvem - redakční poznámka)

Téma k zamyšlení:

Dále jen poznámky překladatele

Na základě předešlého výkladu, je zřejmé co se stalo na počátku našeho letopočtu ve Střední a Centrální Asii. Není však zjevné, proč došlo k tak mohutné migraci z těchto míst? Dále proč nositeli této migrace vůbec nejsou divoké kočovné kmeny, nýbrž usedlé rozvinuté národy s vysokým stupněm životní úrovně, mající svůj kalendář, svou paměť dávného národa s hlubokými dávnými zkušenostmi. Se znalostmi využívání zavlažovacích soustav, vodovodní kanalizace a schopnostmi uživit nesmírný počet svých občanů.

1. Odpověď na tuto otázku nalézají dodnes archeologové po celé střední Asii, v současných místech pouští a polopouští byli v minulosti civilizace s vyspělými soustavami zavlažování a zároveň je zřejmé, že v průběhu života jedné generace lidí došlo k tak dramatickému poklesu povrchových i spodních vod, že lidem nezbylo nic jiného než z těchto oblastí hromadně odejít (důkazem jsou mnohokráte prohlubované studny dosahující až do hloubek 10 – 15 m, které zjevně nestačili zajistit dostatek vody tak velkému počtu obyvatel žijících na jistém stupni rozvoje, využívající velkého počtu domácího zvířectva). Dalším momentem je i to, že město Balch bylo nejenom centrem mezinárodního obchodu, ale i centrem výměny zahraničních informací. Podle zpráv z jiných oblastí řeky tekoucí na severu, směrech na jih (dnešní řeky Volha a Ural) měli vody pořád dost k zajištění obživy a přiměřeného způsobu života.

2. Rozhodnutí přesídlit celý národ nebylo rozhodnutím jednotlivce panovníka, ale výrazem kolektivního rozumu, usnesením rady zástupců jednotlivých rodů (tyto staré tradice platí na území Afghánistánu dodnes). Zde bylo přijato usnesení, že lidé ze "Země tisíce měst" se přesunou a svá města postaví jinde!!! 

3. Velké stěhování národů se netýkalo jen jednoho jediného převážně bulharského národa. Po jednotlivých etapách proběhlo stěhování právě ve Střední Asii, došlo zde ke spojení dvou civilizací stejně tak postižených nedostatkem vody. Došlo zde ke spojení části stěhujících se Bulharů a Hunů, kteří trpěli shodně nedostatkem vody. Následek spojení těchto dvou civilizací měl přímý dopad na západní Řím, projevil se však se zpožděním o čtyři století později.

4. Moudrost národa, který si pamatoval i zkušenosti od doby po „Potopě světa“ (na Černém moři) napověděla, že k záchraně celého národa je nutné být chráněn severními hřbety vysokých pohoří. Tím se vysvětluje hustota původního osídlení Hindúkuše, hustota osídlení severních svahů na Kavkaze, stejně tak hustota osídlení severních stahů Staré planiny na evropském Balkáně nebo také hustota osídlení severních stahů v Alpách od 5. – 6. století n. l. provedená Bavory, kteří ve svých kronikách mají zapsanou vzpomínku na své přesídlení z Kavkazu. Nejednalo se zde o přechodná sídla kočovníků, ale o trvalá kamenná sídla města a pevnosti, s trvalými základy, výrazy státní suverenity.

5. Uměle vyvolané stěhování lidí dnes ze Středního východu není nic proti tomu, co by se stalo, až v celé Asii opět nastane to opravdové sucho …

Lidé prohlédněte!!!

Konec

… dále navazuje spojená publikace "Sedm Bulharských států utvořených na evropském kontinentě"

http://alexandradelova.blogspot.com/2015/02/blog-post.html

kráceno, přeložil N. Nikolov 29. 10. 2015