úterý 12. června 2018

Zbraně Trojské války. Luky a šípy (část šestá)


Zbraně Trojské války. Luky a šípy (část šestá)
8. října 2015 Vjačeslav Špakovskij


Luk a šípy jsou jednou z nejstarších a nejznámějších zbraní dokonce nejpohodlnější zbraní každého lovce. Používání jednoduchého luku a šípů je doloženo v Evropě již od počátku staršího paleolitu (do 10550 let př. n. l.) V Řecku se luk pravděpodobně objevil v dobách neolitu, nikdy však nedosáhl takového významu, jaké měl ve východních (a severních) společnostech Trákie (a Skýtie). V dobách bronzového Egejského světa se největšího rozšíření dostalo dvěma základním typům luku: prostému dřevěnému luku zesílenému šlachami zvířat, které měli za úkol zamezit zlámání luku a zesílit sílu; druhou podobu má složený, které byl sestavován ze čtyř různých druhů materiálu: dřeva, paroží, šlach zvířat a zvířecího klihu. Ke zhotovení bylo vybíráno i několik různých druhů dřeva s rozdílnou pružností.

Оружие Троянской войны. Лук и стрелы (часть шестая)

Odysseus střílí ze svého znamenitého luku. Záběr s filmu „Dobrodružství Odyssea“ (z roku 1954). V hlavní roli Kirk Douglas.

Prosté a složené luky je možno rozdělit do několika typů na základě jejich tvaru: a) prostý ohnutý luk; b) dvakrát vypouklý luk; c, d) dvojitě ohnutý luk; e) dvoustraně ohnutý luk; f, g) trojúhelníkový luk do značné míry charakteristický pro Blízký východ a Egypt doložený na freskách. Některé další luky se ztotožňují s národy, které je používali. Například skytský luk (h) jsou doloženy také v Řecku nejdříve námezdními bojovníky (námezdní trácká policejní služba vykonávala činnost, která se pro samotné občany řeckých měst poněkud nehodila – zjednávala pořádek – pozn. překladatele) a posléze i samotnými Řeky.

http://topwar.ru/uploads/posts/2015-10/1444118619_tipy-lukov.jpg

Typy luků podle jejich tvaru

Jeden z nejlépe zachovalých luků náležící do doby Trojské války byl nalezen v hrobce faraona Ramessese II., panujícího v letech 1348 – 1281 př. n. l. Ke zhotovení tohoto luku bylo použito dřevo, rohovina a zvířecí šlachy, byl ozdoben lakem a pozlacen – výzdoba bezesporu hodná důstojného velikého faraona!

Historikové uznávají, že v časech Trojské války bylo používáno obou výše popsaných typů luků: prostých a složených luků východního typu (v tomto případě spíše dle nám známého egyptského vzorku). Není nic neuvěřitelného na tom, že některé luky se stavěly z rohoviny. Například v Egyptě v místě Abydos byl nalezen luk z časů První dynastie sestavený ze dvou rohů antilopy oryx spojených dřevěnou rukojetí. Stejně tak je možné připustit, že Odysseův legendární luk nemohl natáhnout žádný z proradných ženichů, to bylo asi tím, že byl zhotoven z dílů opracované rohoviny.

Autor Antinon se pokoušel zhotovit luk mnohem pružnějším, proto držel rohovinu nad ohněm, která posléze změkla po nahřátí. Ke zhotovení takového luku jsou dostatečné rohovinové destičky vyřezané z rohů divokého kozla, který byl chován jak v Řecku, tak i na ostrovech Egejského moře. Jsou známy rohy, které po své spojení do jednoho celku dosahují až 120 cm, což je zcela dostatečné, z nich sestavit dvě protilehlá zakončení jednoho luku.

http://topwar.ru/uploads/posts/2015-10/1444118750_nakonechniki-iz-pilosa-around-1370-bc.jpg

Hroty šípů z Pilosu (kolem roku 1370 př. n. l.)

Na základě velkého množství nálezů hrotů šípů nalezených v achajských mohylách a s odkazem na umělecká vyobrazení se dá tvrdit, že střelba z luku byla všeobecně známa od počátku mykénské civilizace a používala se jak při lovu ale také k obraně. Ikonografické památky také dokládají, že luk byl používán bojovníky pěšími, ale také bojovníky na povozech. Zajímavé je, soudě podle Homérových textů, že lučištníci bojovali ne samostatně, ale ukrývali se obrovskými štíty rovnostranného tvaru nebo s velkými kulatými, které nesli štítonoši. Velké rozšíření luku v achajské společnosti také dokládá přítomnost odpovídajících řemeslníků, specializujících se na zhotovování pouze luků a šípů s tím, že tito jsou náležitě za své dílo odměňováni.
http://topwar.ru/uploads/posts/2015-10/1444118758_mikenskiy-krater-s-luchnikami-decorated-with-men-some-of-them-carrying-bows-1300-1200-bc-lh-iiib.-found-in-tobm-45-enkomi-cyprus.-british-museum2.jpg

Mykénský kráter s lučištníky (kolem let 1300 – 1200 př. n. l.) Nalezen v hrobce č. 45, Enkomy, Kypr (Britské muzeum).

Zakončení střel šítů, nalezené při vykopávkách jak na pevninském Řecku, tak i na ostrovech Egejského moře (po celém území Bulharska – pozn. překladatele) i v Malé Asii, jsou zhotovovány z různého materiálu a mají různou konstrukci. Část zakončení hrotů je z křemene nebo obsidiánu.

Obsidiánové hroty ve tvaru srdce z Pilosu (kolem roku 1370 př. n. l.). Soudě podle tvaru zářezu, mohly být upevněny se dřevem obvázáním žíněmi nebo lepením smůlou a klihem na konci. Je také možné, že tento tvar byl záměrný k tomu, aby se hrot snadno vylamoval a zůstával přímo v ráně.

Je známo, že takové hroty šípů, a jedno jak i vybroušené z kostí zvířat se používaly v boji a při lovu velmi dlouho, protože kov byl drahý a ztráta hrotu, byť zasáhl nepřítele, bylo zbytečným luxusem! Je známo například, že i později angličtí lučištníci v dobách Stoleté války v bitvách u Kresčaku a Poitiers při první možnosti vybíhali ze svých úkrytů a snažili se vytrhávat své šípy z raněných lidí a koní, přestože mohli doplnit šípy ze zásob. Dělali to zcela záměrně, protože zásoby bylo nutno chránit a protože byl nedostatek kovu a množství šípů bylo omezeno.

Jak je známo existují, dva základní druhy hroty šípů podle jejich nasazování: ploché přivazované/zarážené do výřezu šípu a nasazovací nejčastěji lepené klihem. První se zpravidla odlévaly v kamenných formách a k jejich zhotovení se používalo lehce tavitelného bronzu. Shodnými hroty jsou nasazovány na šípy používané Tráky a Skyty v mnohem pozdějších dobách. 

http://topwar.ru/uploads/posts/2015-10/1444118826_skifskie-nakonechniki.jpg

Skytské hroty šípů (z období 8. stol.– 4. stol. př. n. l.)

Svým tvarem připomínali list nebo trojhran, na svém boku měly ostrý trn, který nedovoloval vytrhnout hrot z rány bez podstatného poškození rány. Narážecí – jsou spíše charakteristické pro období středověku. Ty jsou zhotovovány ze železa a jsou kované, připevňovali se pomocí bočního otvoru hřebíčkem a ovazovali se žíněmi a šlachami. Zajímavostí je, že místem vzniku listových hrotů zakončení šípů jsou euroasijské stepy. Zde se objevily kolem 2 tisíciletí př. n. l. v tzv. Andronovské kultuře. Zde se souběžně objevili i bronzové hroty. Narážecí hroty jsou také známé, neměli však větší míru rozšíření.

http://topwar.ru/uploads/posts/2015-10/1444118943_bronzovye-litye-nakonechniki-iz-santorina-1500-bc.jpg

Bronzové lité narážecí hroty ze Santorina na ostrově Kréta (rok 1500 př. n. l.)

Tyto hroty se rozšířili až ve Střední Asii a Kazachstánu na počátku 1. tisíciletí př. n. l., kdy se staly rozhodujícím typem. Rozlišovacím znakem euroasijských hrotů byla propracovanost forem, dovolující je snadno klasifikovat. Hroty z dalších oblastí Předního a Blízkého východu se liší různorodost tvarů, což se vysvětluje růzností významu daného druhu zbraně podle jednotlivých oblastí.

http://topwar.ru/uploads/posts/2015-10/thumbs/1444118916_bronzovyy-nakonechnik-strely.-4-v.-do-n.-e.-olintus-halkidika.jpg

Bronzové zakončení hrot šípu, ze 4. stol. př. n. l. Olintus, Chalkidika

Ještě jedním druhem hrotu, který bylo možné nalézt na území Řecka v mykénském období byl hrot upínací, který svým uspořádáním je zmenšenou alternativou kopí (viz. předchozí stať).

Přeložil N. Nikolov 13. 06. 2018