Trojská válka - rekonstrukce zhotovení meče (část
sedmá)
12. října
2015 Vjačeslav Špakovskij
Na konci uvedeného tématu Trojské války (ke kterému
zbývá připomenout význam povozů, lodí a zmínit se o významu „Mořských národů“) se
ozvala celá řada aktivních čtenářů, kteří mě přinutili toto téma rozšířit. Za prvé při výkladu faktického
materiálu, podloženého archeologickými nálezy, zazněly dotazy, které se
vztahují k taktice používání a zvláště efektivnosti – toho kterého druhu zbraně
mykénské doby. Je pochopitelné, že taková věda, jakou je dějepis na tyto otázky
odpovědět nemůže, může odpovědět jen prostřednictvím práce odpovědných autorů. Za druhé vznikla polemika vztahující se
na zvláštnosti zpracování bronzu. Někomu se zdálo, že bronzový rapír musí být
těžký jako pětilitrová nádoba vody, jiný tvrdil, že bronzový odlitek se nedá
kovat. Nezbylo než vyhledat názory odborníků z této oblasti. Za třetí jiné zaujaly štíty, jejich
konstrukce, možnost odolávat úderům bronzových zbraní a jejich váha.
Bylo nezbytné vyhledat názory lidí, kteří se zabývali rekonstrukcemi
starých technologií, lidí s významnými znalostmi a odbornou praxí, kteří by na
základě svých zkušeností něco potvrdili, jiné vyvrátili. Moji známí kovolijci
bronzových soch se proto nehodili: jedná se o umělce a ne o technology.
Zvláštnosti práce s kovem neznají a zbraněmi se nezabývali. Sháněl jsem
odborníky známých muzeí a probíral se jejich sbírkami, pracujícími s artefakty
a jejich zakázkovou výrobou. Kvalita jejich práce (ohlasy na jejich výtvory) má
odpovídat názorům „kabinetních“ historiků, jejich výtvory musí mít značnou
úroveň.
Soudobé
repliky bronzových mečů: nahoře meč typu H a dole meč typu G.
Po dlouhém hledání se mi podařilo najít tři odborníky pracující v této oblasti. Dva jsou z Anglie a jeden pochází z USA, bylo nutno od nich získat souhlas s používáním jejich odborných textů a fotografického materiálu. Právě díky nim se taje historie otevírají čtenářům, kteří tak mají unikátní možnost shlédnout jejich práce, seznámit se s technologiemi a osobními komentáři k uvedenému tématu.
Neil
Barridja se svým výtvorem s rukách
Začneme tím, že dáme slovo odborníkovi, tím je Neil
Barridja, Brit, který se zabývá výrobou bronzových zbraní již 12 let. Považuje
pro sebe za nejhorší okamžiky, kdy do jeho dílny přichází „rádoby odborníci“,
kteří tvrdí, že to samé by dělali na soustruhu, dvakrát rychleji a za poloviční
cenu. „Jednalo by se však o zcela jiný
meč“ – odpovídá jim Neil, ne vždy je však přesvědčí. „Co s takovými tvrdohlavými ignoranty“?!. Pokud se budeme zabývat
problémem vážně, on sdílí názor anglického historika z 19. století Ricarda
Bertona, že „historie vývoje meče je
zároveň historií lidstva“. Tím také tyto bronzové meče a dýky zakládaly
dějiny, staly se základem – právě naší soudobé civilizace, založené na
zpracování kovu a strojů!
Meč typu
CI. Délka 74 cm. Váha 650 gramů. Jak je teď vidět, rapíry té doby nebyly vůbec
těžké a také s nimi bylo možno šermovat. V celku to znamená, že bronzové meče
nebyly o nic těžší než meče železné!
Analýza nálezů dokládá, že nejstarší „rapíry“ 17. -16.
stol. př. n. l. byly také nejsložitějšími, pokud je budeme studovat z pohledu
profilu čepele. Je na ní vidět celá řada žeber a drážek. Značně mladší čepele
jsou výrazně jednoduší. Je to zbraň bodná, kde k čepeli je připevněná dřevěná
rukojeť, spojené mezi sebou pomocí nýtů. Později se rukojeti odlévali společně
s čepelí, velmi často jsou zde podle tradice vypouklé hlavice nýtů na rukojeti
zachovány, přičemž zábrana byla držákem čepele!
Mykénský
zcela odlévaný bronzový meč.
Meče se odlévaly v kamenných nebo keramických formách. Kamenné byly složitější, proto i strany čepele se často lišily jedna od druhé. Keramické formy mohly být jak skládané, tak i úplné, dalo se pracovat podle technologie „ztracené formy“. Základ formy mohl být utvořen z vosku – dvě zcela shodné poloviny, odlité ze sádry.
Autorská hliněná forma.
Měděná
(homérovští „Řekové“ bronz nerozlišovali, pro ně to byla také měď) tavenina,
používaná v mnohem mladších mečích (u starších tomu tak nebylo!), obsahovala
přibližně 8-9% cínu a 1-3% olova. Tyto prvky se přidávali k vylepšení tekutosti
bronzu u pracných odlitků. 12% cínu v bronzu je rozhraní – kdy se kov stává
velice křehkým!
Co se týče směřování vývoje meče, zde se setkáváme s
jednoznačným vývojem od bodné zbraně meče-rapíru k sečnému listovému meči s
rukojetí, která je prodloužením čepele! Dále je důležité poznamenat, že analýza
zpracování kovu ukazuje následující závěr: ostří čepele bylo u bronzových mečů
vždy kované, ke zvýšení pevnosti! Samotný meč byl odléván a řezné ostří bylo
vykováno! Provést tak náročnou operaci přitom neporušit žebroví na čepeli nebylo
jednoduché! (Ti, kteří o tom psali ve svých komentářích, se mohou radovat!
Právě tak tomu bylo!). Proto byl meč pružný a zároveň i pevný současně! Testy
ukázali, že takový listový meč dokázal jedním úderem přepůlit pětilitrovou
plastovou nádobu s vodou polovinou napříč!
Listový
meč z bronzu
Jak vypadá meč, který je vytažen z odlévané formy?
Špatně! Na následující fotografii je ukázáno, jak to vypadá a proč je nezbytné ještě
velké mnoho času a úsilí, přetvořit polotovar do finální podoby hotového
výrobku!
Právě
odlitá čepel meče
Je nutno odlámat úštěpky, začít s obrušováním, které se
provádí brusivem z křemenného písku. Ještě než se začne s broušením čepele je
nutno připomenout, že minimálně 3 mm ostří meče musí být nejdříve překováno!
Dále je nutno připomenout, že jen některé z mečů té doby byly zcela symetrické.
Z toho je zřejmé, že symetrie v očích tehdejších zbrojířů nebyla zase tak
důležitá!
Začátek
opracování čepele
Takto vypadá meč zcela připravený k dokončení montáže
rukojeti se všemi detaily. Nyní je nutno přinýtovat obložení a zcela začistit
čepel, protože leštěný bronz reaguje na doteky ruky.
Poznámka
autora: Je podivné, jakými
záhyby běží náš život! V roce 1972 v první ročníku pedagogické školy jsem se
zaměřil na dějiny Mykénského Řecka a Egypta. Koupil jsem si dvě alba s
fotografiemi artefaktů a rozhodl jsem se … zhotovit si bronzovou dýku po
egyptském vzoru. Vysekal jsem jej z bronzového plechu list o síle 3 mm a potom,
jako o závod piloval čepel pilníkem do výsledného tvaru. Rukojeť jsem vytvořil
podle …“egyptského vzoru“ smíchal jsem cement s nitrolakem červené barvy. Vše
jsem opracoval, vyleštil a najednou jsem postřehl, že uchopit čepel rukami se
nesmí! Potom jsem zjistil, že obklad egyptské rukojeti má mít barvu modrou
(červenou barvu považovali za barbarskou!). Můj vlastní výtvor se mi přestal
líbit, bez ohledu na množství práce vložené. Vzpomínám se, že jsem ho někomu
daroval, takže je u někoho u nás v Penze. Potom jsem zhotovil bronzové zrcadlo
své budoucí ženě, které se velice zalíbilo. Mělo jedinou chybičku na kráse,
muselo velice často čistit. Nyní po tolika letech se obracím ke stejnému tématu
a právě o tom píšu …
Upevňovat detaily rukojeti ze dřeva na kovový základ
pomocí nýtů je pracná a odpovědná operace, protože je dřevo křehké (v daném
případě je nutno použít jilm, habr nebo buk) a pod údery kladiva se může snadno
poškodit!
Hotový
meč dílo Neila Barridje
Neil se pochopitelně pokusil zrekonstruovat část
typologie mečů podle Sanderse, nebo nejvíce pozoruhodné vzory z nich.
Mykénský
krátký meč typu B. Délka 39,5 cm. Váha 400 gramů.
Meč typu
G, nalezený na mykénské nekropoli. Délka 45 cm.
Zcela
hotový meč typu G s rohatou ochranou. Cena čepele 190 liber, a zcela dotvoření
meč se zlatým kolečkem na rukojeti vás bude stát 290 liber!
Meč typu
F (velký). Délka 58 cm. Váha 650 gramů
Meč
klasického typu Naue II. Pozdní doby achajské, rozšířený po celém území Evropy.
Autor vyslovuje uznání práci Neila Barridje za poskytnuté fotografie svých výtvorů a nezbytné informace.
Přeložil
N. Nikolov 14. 06. 2018
Žádné komentáře:
Okomentovat