středa 4. května 2016

Kostinbrod a jeho místo ve světových dějinách a křesťanství

Kostinbrod a jeho místo ve světových dějinách a křesťanství

Alexandra Delova

Středu 6. 04. 2016


Neznámé dějiny
Kostinbrod v dějinách světa a křesťanství

Ztraceni po zátěží současnosti, často zapomínáme neuvěřitelnou dávnou minulosti země, ve které žijeme, nedaří se vyprávět svým dětem o slavné historii města zvaného dnes Kostinbrod. Města, které v dobách pozdní Římské říše byla známá jako důležitá silniční stanice na diagonální římské tranzitní cestě přes Balkán.

V blízkosti této hlavní silniční stanice byla ve 4. století postavena moderní panovnická rezidence s názvem Skretiska - jedno z nejluxusnějších rezidencí římských císařů. Kostinbrod je i místem, na kterém později byl postaven jeden prvních hlavních chrámů křesťanské církve v těchto zemích.

https://1.bp.blogspot.com/-kiGD8UUKkTA/VwV6O4IzvzI/AAAAAAAACHc/cWadPqjAwDQonK3GLzdIdi4BSF8BW4vvQ/s640/Untitled%2B2.png

Archeologické nálezy v okolí tohoto města, vynesly postupně, z temnoty zapomnění v posledních letech, neuvěřitelný příběh města té doby. Fakta a nálezy jsou podrobně popsány v pozoruhodné knize doc. Dr. Veseliny Vačkové, věnované našemu městu pod názvem "Jedna cesta, jeden chrám, jeden palác a deset století historie. Od Skretiska ke Kostinbrodu (4. -14. století)".

Zde je to, co o této knize osobně napsal prof. Valeria Fol:

"Kostinbrod je město s minulostí ukryté ve stínu Serdiky, v minulosti bylo známé pouze úzké skupině specialistů na dějiny jihovýchodní Evropy pozdní antiky a středověku. Skutečně bylo město odsouzeno k zapomnění, nebo bylo schováno zachovat svá tajemství pouze zasvěcencům, kteří chrání poznání o jednom z center světa?“

Příběh vyprávěný v knize se podobá stočenému vláknu, kdy při vytahování vlákna z jednoho konce, se postupně stává zřejmé, že klubko je obtočeno nikoli jedním, ale skládá se z více vláken, které vedou do jednoho centra -> Skretiska -> Kostinbrodu.
https://4.bp.blogspot.com/-DjTdti5TCUU/VwVx7SkENWI/AAAAAAAACGA/UCyZenOqpisv-c94ZZitFQUpyFqEX5-FQ/s640/Skretistika_Kostinbrod_google.png


A každá nit spojuje tuto oblast s evropskou a středozemní politickou kulturní a náboženskou historií, s příběhy lidí, budov, památek a čase, v němž myšlenky cestují napříč tisíciletími. Zajímavou skutečností je, že historie tohoto města je neoddělitelně spojena s dějinami jiného města, a prostě nemohou být odděleny. Jsou to dvě tváře jednoho celku od starověku, až do dneška. V příběhu jde o města Skretiska - Kostinbrodu a Serdika - Sredec - Sofia – posvátného bodu a jeho města, nebo naopak záleží na úhlu pohledu. Je těžké dát definitivní odpověď, které etnikum nám odkázalo jmena Skretiska a Serdika.

Kniha zkoumá všechny možnosti odpovědi na tuto otázku - etnické, geografické, folklórní nebo eponym města o původu rotunda o průměru 32 metrů, které jsou definovány archeology jako budování "reprezentativního památníku nebo náboženské stavby", u nichž autorka nám nabízí hypotézu, že je chrám hypostázou Velké bohyně matky Kibele - Tyche pravděpodobně památník.

Jedním z bodů je skutečnost, že Skretiska a Serdica byla jejich ústřední a zároveň hraničním umístěním, a nebyla to nejen zastávka na evropské „Diagonální cestě“ v antice a středověku.

https://4.bp.blogspot.com/-iIy2LMi23dk/VwYyuqSM6XI/AAAAAAAACIY/LQLtkkmLtc49NBaXG1h5xrVx-LO_oCjvA/s400/cdf77856bbb6509ae1b14689f514d75a_999671-306x438.jpg 

Archeologické památky a písemné záznamy o městech Skretiska a Serdica/Serdika jsou zahrnuty v celkové historii Římské říše od doby vlády Galiena, až po dobu spadající do rámce dějin bulharského státu do konce 14. století. Celá historie je úzce spjata s životní cestou císařů a jejich rodin s jejich bydlištěm v Serdice a jejím luxusním předměstí Skretiska.
Čtenář se tak propadá do příběhů Aureliana Serdikyjce, Galeria, Konstantina Velikého a posledních Cézarů, bydlících v paláci Skretiska - Vetranio, Zino, German, a může dokonce nahlédnout do života paláce prostřednictvím osobních příběhů žen, které zde žili v něm – Galerie Valerie, manželka Galeria, Constantie, Fausta a Helena - sestra, manželka a matka Konstantina Velikého, Elia Ariadna – manželka Zenona, vnučka krále Theodorika Velkého, Princezna Matasunta.
Kuriózní příběh princezny Matasunty jejímž posledním manželem byl německý císař German je ve skutečnosti ilustrací starověké myšlenky o přádání výkonu moci po linii králové dcery zakódovány v mnoha příbězích. Je Galerie Valerie je prototypem Svaté Kateřiny, uctívané jako světice a líčené jako královny, dá se jen předpokládat, ale z pramenů čiší poznání o významu žen v paláci při prosazování křesťanské víry.
Nesporně velký zájem vyvolávají myšlenky Doc. Veseliny Vačkové o prvních letech bulharské kontroly nad územím sofijského údolí i a na západ od něj v důsledku smlouvy mezi Konstantinopolí a Bulharskem, z roku 480, z důvodů ochrany před Góty. V důsledku této hypotézy logické vyvstává otázka, zda skutečně byl Kan Krum prvním bulharským panovníkem, který vstoupil do Serdiky a vládl tomuto regiónu. Ale mnohem zajímavější je hledání mechanismů, jimiž etnicky nesourodá populace regionu, nositelka dávné původní víry starověku, a vnesená synkretická víra, společně dospívají ke křesťanství.
Patos celé knihy je zaměřen na pozvednutí závoje zapomnění slavné kulturní a náboženské historie míst Skretiska -> Kostinbrodu a místa Serdika -> Sredec -> Sofia s nesmazatelnou stopou v životě Bulharů a dalších evropských národů. Zajímavě psaný text je doprovázen rozsáhlým ilustrativním materiálem, který následuje logiku textu a zároveň naznačuje, že Skretiska -> Kostinbrod a Serdika -> Sredec ->Sofia jsou organickou součástí kulturních dějin Evropy.

Jedním z míst, kde se často pobýval sám Konstantin Veliký, byla Serdika, dnešní Sofia. Celé dějiny Římské říše té době byly úzce spjaty s dobou života císařů a jejich rodin, ubytovaných v Serdice a jejich luxusním předměstí Skretisce. „Archeologické památky a písemné záznamy o Serdice a Skretisce, dnešním Kostinbrodu, jsou zahrnuty v celkové historii Římské říše od vlády Galiena až do časů spadajících do dějin bulharského státu do konce 14. století."

https://3.bp.blogspot.com/-DWHct_b5eBM/VwVyfvS85iI/AAAAAAAACGM/SASViAeS5UYvRYkXn1pZUoXYXAjcPYn9A/s400/images.jpg

Chrám Skretisky (Rotunda) 3D rekonstrukce Doc. Orlin Davčev

A kteří to jsou svatí, rovni apoštolům, císař Konstantin a jeho matka královna Helena, a to, co je společné pro oba uctívané křesťanské světce Kostinbrodu, města, v němž žijeme?

Císař Flavius Constantius, Constantine Augustus svatý, roven apoštolům, Císař Konstantin nebo prostě Konstantin Veliký je postava, která zůstává navždy v dějinách jako první císař a císařský patron křesťanů, a později se svou matkou svatou císařovnou Helena, se stáli největšími dobrodinci křesťanské církve. Velitel, panovník, voják a náboženský reformátor, muž, který vedl občanské války, trestal soupeře a zveřejnil edikty snášenlivosti víry, byl jedním z posledních panovníků římské říše, jimiž cestoval napříč obrovskými územími po většinu svého života.

Narodil se ve městě Naissus (dnešní Niš, Srbsko) v roce 272 našeho letopočtu. V rodině Flavia Valeria Constantia byl pojmenován p
řezdívkou Chlór ("Bledý"). Byl jedním z velitelů osobní stráže císaře Aureliana a pak jeho manželky - Eleny, otec Konstantina - Constantius pocházel z bohaté a vznešené rodiny Ilyrů. Podle díla Historia Augusta jeho otec byl důstojníkem v Dardánii, a jeho matka byla neteří císaře Claudia II Gothica. On sám byl také rodákem z města Naissus, Horní Misie - současném městě Niš v Srbsku.
V tomto období se Balkánský poloostrov stává stále důležitější pro Římskou říši, tím, že pohraniční území bylo pod silným tlakem nastupujících barbarů. O postavení provincie svědčí to, že z Mísie/Moesie pochází poměrně velké počet císařů, kteří se dostali na trůn po své velitelské službě na podunajské hranici - limesu. V té době se stala většina vojenských táborů skutečnými městy, a to s relativně vysokou hmotné kulturou.
Ve vedení říše se uplatňovala soustava Tetrarchů (z řeckého: τετραρχία, řízení čtyřmi), zavedená ve starém Římě císařem Dioklecián v roce 293 a trvala do roku 313 našeho letopočtu, Byla to forma vlády, v němž je moc rozdělena mezi čtyři osoby (tetrarchy) s titulem císařů (nejvyšší velitelé). Stát byl rozdělen na 2 části, z nichž každá spravována absolutistickým panovníkem zvaným Dominus (z latiny: panovník) a jím zvolený Caesar byl v pozici přímého nástupce. Caesar měl být spojen s Augustem nejen prostřednictvím pokrevních příbuzenských vztahů, nebo adopcí - či jiným úzkým propojením s rodinou, jako je manželství s jeho dcerou, sestrou nebo neteří.
Na konci třetího a počátkem čtvrtého století byly časy mobilní a silné vojenské monarchie: římští císaři ve skutečnosti nejsou, téměř nikdy nebyli opravdovými Římany a obvykle nebyli ani z Itálie. Tyto schopní, energičtí lidé pocházejí ze všech koutů říše. Žili v mnoha městech. Hlavní město, s jeho přežilým civilním Senátem ztratilo politický význam. Mezi nejvýznamnější města, ve kterých se císaři zastaví na odpočinek před dalším tažení při obraně nekonečných hranic, jsou Milán, Ravenna, Nikomedia, Lyon a možná také Alexandrie a Antiochie. V těchto letech, na konci třetího století našeho letopočtu, císaři se stávají a umírají poměrně rychle, a to zejména mezi válečníky profesionální armády, jakým byl i otec budoucího císaře.
https://3.bp.blogspot.com/-DE5WmPJQh3s/VwpO1Svb6VI/AAAAAAAACJw/4BcAq_9Aq78BxL69PPNgINw8QQbLETU8g/s320/655-402-moneta-s-izobrazhenieto-na-konstantin-veliki.jpg
Mince s obrazem Konstantina Velikého.
V posledních šesti letech před dosažením císařský purpur otec Konstantina - Constantius nežije na Balkáně, nýbrž v blízkosti řeky Rýna. Tam bojoval s germánským kmenem Alemanů, kterým učinil sérii porážek. Největší římská města v tomto regionu byla Argentorat (Strasbourg) a Colonia Agrippina (Kolín nad Rýnem). Během jisté části pobytu mladý Konstantin doprovázel svého otce a v jeho blízkosti postupně získával zkušenosti z vojenského života a kázně.
V posledních letech života jeho otce - Constantia Chlóra opět cestoval do Milána být oficiálně prohlášen za Augusta a také vrcholného spolu-císaře, panovníka celého římského Západu. Mezi lety 303 a 305 se mu podařilo ovládnout Galii a Británii, ale je většinou byl na ostrově. Jeho poslední starostí bylo uklidňování Piktů.
Mimo jiné se k němu dostávali příkazy z Nikomedie k pronásledování křesťanů - příkazy, které nikdy nebyly provedeny, protože matka jeho syna byl křesťanka. Křesťanský vliv v rodině Flaviů započala Elena, která si později bude užívat poct během panování svého syna.
V té době propuklo nejstrašnější pronásledování členů Církve Kristovy, které překonalo všechny ostatní perzekuce a zlobu pronásledovatelů, rozmanitost mučení a počet mučedníků a triumfu, oslavy vítězství křesťanské církve před pohanskými intrikami. Konstantin, byl postaven Boží prozřetelnosti do samého ohniska pohanské zlomyslnosti, nemohl nevidět zbytečnost všech těchto snah porazit neporazitelné – na vlastní oči spatřil sílu Boží, projevující se ve slabosti a podrobování si všeho o sobě.
Po smrti jeho otce Constancia Chlóra armáda, která stála při něm, jej prohlásila v roce 306, za císaře Galie a Británie. Konstantin, byl v té době ve věku třiceti dvou let, byl milovaným synem všemi váženého Césara. Díky živím představám hrozného pronásledování křesťanů na Východě, Konstantin, po té co zdědil moc po svém otci, považoval za svou první povinnost potvrdit všechny jeho příkazy ve prospěch křesťanů - deklaroval svobodu vyznání křesťanství na územích pod svou vládou.
https://3.bp.blogspot.com/-nnDU0ItUWNc/VwVy7-UPxtI/AAAAAAAACGU/IjrGQo0RBzo9JYkcUx-_iELq2IL1zWjEA/s640/constantine-ezik-vod.jpg


S ohledem na křesťany, po vzoru svého otce, držel se politiky míru, protože si jich ocenil jako pilných a věrných poddaných. Konstantin si uvědomoval, že v křesťanství je velká síla, která můžete obnovit svět. Přestože sám nebyl ještě křesťanem; přes všechnu svou hlubokou úctu ke služebníkům Kristovým, se nemohl snadno, bez vnitřního boje, vzdát staré pohanské závěti. A jenom hrozivé události a obtížné okolnosti jej donutili se otevřeně sklonit před velikostí Krista - "Ukřižovaného Boha", který jej vyvedl ze stavu váhavosti a utvrdil v jeho rozhodnutí stát se křesťanem.
Jako zázrakem bez krveprolití a udržením kontaktů se všemi ostatními císaři, Konstantine získal titul nejvyšší - Augusta – v roce 310. Maxmiliána, jeho spojenec a císař západní římské provincie Itálie, Afriky, Španělska a Galie, ale udělat chybu, nechal se konfrontovat s Konstantinem, bylo to něco obvyklého pro neklidnou atmosféru pozdní doby Římské říše. Konstantin se zpočátku spokojil zajetím Maxmiliána a později po jeho sebevraždě zamířil do Říma. Ačkoli hlavní město zřídka sloužilo za rezidenci svého vládce, Řím zůstával nejpůsobivějším město v říši.
K ovládnutí města byl Konstantin donucen v otevřeném boji na předměstí města. Možná právě zde se projevil odkaz Constancia a jeho syna odmítnutím pronásledovat křesťany v sílu jejich boha. Mnoho z římských vojáků, byli stoupenci mnoha blízkovýchodních kultů a vyznání; křesťané mezi nimi nebyli v menšině.
https://4.bp.blogspot.com/-sdr0g8URks8/VwVzynkQ37I/AAAAAAAACGk/ziw9p4vuzSYq8Mxt1s2vTz8PTo1oYXFLg/s320/05.21_cross.jpg
Konstantin odvolal na prorocký sen, nechal vztyčit vlajku s monogramem Ježíše Krista (s tzv. znamením Chí Ro, které se později stalo velmi populárním v Byzanci), tímto znamením si podrobuje nejenom své vlastní, a možná i nepřátelské bojovníky k oddanosti. Maxentius, syn Maximiána, zemřel pádem z mostu na Ponte Milvio přes řeku Tiberu a vítězný Konstantin oficiálně vstoupil do hlavního města se svým novým křesťanským znakem, který bude od nynějška používat soustavně.
Stal se tak vládcem celé západní poloviny Říše římské, Konstantin jako první ze všech Césarů (v roce 313) oznámil svým podřízeným národům nutnost plné snášenlivosti vyznání: pohanům potvrdil právo vykonávat obřady svého božího uctívání a křesťanům povolil svobodně uctívat jediného pravého Boha.
Ve stejné době, zatímco na Západě křesťané se stali prosperujícími za vlády Konstantina, docela odlišný to bylo na východě, kde vládl Likinius: vychovány na dvoře Diokleciána, byl vojevůdcem za doby Galéria, dosáhl cézarské důstojnosti přitom z duše nenáviděl křesťany. Na počátku spříznění Konstantina a Likinia se tento neodvážil odporovat svému mocnému bratrovi - dokonce podepsal jím vydaný Milánský dekret O rovnosti vyznání; ale brzy po smrti císaře Maximina, jako svrchovaný vládce celého Východu, začal dělat těžkosti a ponižovat křesťany.
V průběhu doby se vztahy mezi císaři nabývají stále vyostřený charakter. Utlačovaní podaní Likinia a pronásledovaní křesťané neviděli konec svého utrpení. Nakonec Likinius přestal skrývat své úmysly proti Konstantinovi a vstoupil do otevřeného boje. V roce 323 mezi nimi vypukla zuřivá válku. Tato válka by měla konečně rozhodnout o osudu křesťanství v Římské říši, pokrývající "celý vesmír".
Pohanští kněží a předpovědi slibovali vítězství Likiniovi, Bůh ale obdařil vítězstvím Konstantina. Likinius se pokořil a po čase byl zabit v Soluni, přestože se vzdal vítězi, snažil se zároveň o spiknutí proti Konstantinovi. V roce 323, se Konstantin stal jediným panovníkem Říše římské.
https://3.bp.blogspot.com/-Wzj3AMe2RBA/VwV0I0-g6iI/AAAAAAAACGo/npxz73y1okok7FmWRiR7xMFdxzot0JfXw/s400/Hagia_Sophia.jpg
Mozaika v Chrámu Hagia Sofia v Cařihradu
Vzdal se pohanství a vstoupil do čela křesťanské komunity, viděl v křesťanech důležitou oporu říše, hlavní slib moci a prosperity země, která podle jeho myšlenek, musí dláždit cestu ke svobodě bez násilí, založením království Božího na zemi – ukazovat cestu a poskytovat finanční prostředky na vzdělávání a zlepšení lidského rodu v božím duchu.
Edikt snášenlivosti a křesťané

V roce 311, císař Galerius zveřejnil dekret ukončující poslední pronásledování křesťanů nařízené Diokleciánem v roce 303, křesťanům bylo povoleno veřejně praktikovat své náboženství, aniž by po nich bylo požadováno přinášet obětiny na počest zbožňovaných pohanských panovníků a bohyně Romy (ztělesnění Říma a říše). Toto privilegium do té doby měli povolené jenom Židé.
V poslední době se rozšiřuje myšlenka, že tento edikt byl vydán Galeriem poprvé ve městě Serdika. Město mělo opravdu náboženský význam, který bude nadále růst, a to zejména v souvislosti s konáním církevního sněmu ve městě Serdika v roce 343.
Po tomto sněmu a po krátké epizodě obnově staré pohanské víry v letech 361-363 začala v Serdice série významné křesťanské výstavby, z nichž největší bylo rozšíření malého kostelíka na místě dnešního baziliky "Sv. Sofie", od které pravděpodobně je odvozen současný název města.
Tato expanze možná začala po roce 320, když Konstantin začal hledat místo, pro nové hlavní město říše a Serdika byla jedním z měst, která si přála dosažení nejvyšší pocty (spolu s Byzancí a Soluni). V každém případě, bazilika byla dokončena až v roce 6. století v dobách panování Justiniána Velikého -  dalším úspěšným císařem balkánského původu.
V roce 313 podepsal Konstantin Milánský edikt plné snášenlivosti s křesťany. Od toho okamžiku křesťanské náboženství nebude pronásledováno v Římské říši a samotní křesťané se stanou nejdůležitější náboženskou skupinou v Evropě.
V roce 361, synovec Konstantina - Flavius Julian se pokusil obnovit tradiční řecké a římské náboženství jako oficiální státní vyznání, ale jeho předčasná smrt ukončila tento pokus o restauraci staré víry. V roce 395 Theodosius Veliký trvale zakazuje praxi staré víry a samotné křesťanství je uznáno jako jediné státní náboženství Římské říše. V dalším pátém století křesťané vrátí pohanům všechny persekuce, ničením jejich chrámů a vyvoláváním městských střetů. Šlo o zánik klasického pohanství a olympského pantheonu, který byl nahrazen umírajícím a znovu vzkříšeným bohem z východu.
https://2.bp.blogspot.com/-2f1uVX7Q0v8/VwV1sMI4-LI/AAAAAAAACG4/1YVtIsDIYU0u9PkOVFGko0thsVogox4YA/s400/sv_K_Elena_Kremikovski_man_foto_Albena_Vacheva.jpg
Sv. Konstantin a Elena. Freska ze západní stěny lodi kostela "Sv. Georgi" (z roku 1493) v klášteře Kremikovci.
Začátek tohoto dlouhého procesu byl započat tím, Constantius Chlór a jeho syn Konstantin, kterého církev nazývá Konstantinem Velikým a svatým roven apoštolům Císařem Konstantinem.
Zastavení před znamením kříže chtěl Konstantin oslavit samotné životodárné dřevo, na kterém byl rozepjat král a bůh. Ale jako bojovník prolil mnoho krve, a považoval za nehodné to učinit osobně. Tento zbožný záměr císaře splnila jeho zbožná matka, císařovna Elena, kterou poslal do Jeruzaléma, a dal jí pověření a bohaté dary.
Pobyt císařovny matky v "kolébce křesťanství" a byl předznamenán provedením záměru jejího císařského syna. Všechna místa v Palestině, poznamenané evangelickými událostmi byli již dávno zničeny. Pohané z velké nenávisti ke křesťanství se snažili setřít z paměti i zmínky o nich; - nejdražší místo, věřícího křesťanského srdce - jeskyně hrobu Páně byl zavalen odpadky, a tím mělo skryto před pietními pohledy; Kromě toho, jako výsměch nad místem smrti našeho Pána Ježíše Krista na hoře Kalvárie nesypaném nad jeskyní, byla postavena svatyně "lascivního démona lásky" (Venuše).
Na pokyn Elena byly modlářské svatyně umístěné na posvátných místech křesťanů zbourány a na jejich místě byly postaveny svaté chrámy. A tak byly postaveny krásné kostely na přání a za pomoci prostředků císařovny v Betlémě nad jeskyni Narození páně na Olivetské hoře – místě Nanebevzetí páně; s chrámy byly vyzdobeny posvátnými výjevy – na pozemku Nanebevzetí svaté bohorodičky, místa zjevení Boha Abrahamovi, poblíže Mamrijského dubu.
Místo, kde byl ukryt kříž Páně, nebylo známo; najít ho znamenalo pro svatou zbožnou Helenu použit všechny prostředky a císařský vliv. Bylo to první „Vynášení čestného a životodárného kříže“; to se konalo v roce 326, pravoslavná církev slaví tuto událost každoročně dne 14. září. Tehdy mnoho pohanů a Židů se obrátilo ke Kristu.
Po této události byl posvátný kříž umístěn do stříbrné rakve pro jeho uschování; na Velký pátek, byl vynášen na Golgotu (do nově postaveného chrámu, kde byl uložen) k uctívání. Sv. Helena při svém odchodu z Jeruzaléma si vzala kus životodárného dřeva jako dárek pro svého syna Konstantina. Krátce po svém návratu blažená císařovna matka zemřela a byla s poctami pohřbena.
Proč Serdika - a proč Skretiska?

Co dělá tato dvě místa za upřednostňovaná místa bydliště Konstantina Velikého a jeho rodiny při návštěvách v oblasti Serdiky?
V Kostinbrodu jsou dvě unikátní starobylé památky - pozdně románská rezidence Skretiska (Palatium Scretisca) Konstantina Velikého a silniční stanice Skretiska (Mutatio Scretisca), (první zastávka na západ od Serdiky na staré trans-balkánské diagonální cestě a stejně tak raně byzantské osídlení Kratiskara (ΚΡΑΤΙΣΚΑΡΑ ) v místě Gradišteto (hradiště) na konci města Kostinbrod. V dávných dobách toto místo bylo krásné a úrodné v blízkosti horkého minerálního pramene a na důležité cestě na pravém břehu řeky Belica, přítoku řeky Blato. Na místě archeologického naleziště byly odhaleny tři nálezy z nejdůležitějších období: Rezidence Skretiska (4. - 5. stol. n. l.), neopevněná obec, raně byzantské opevnění Kratiskara.

https://3.bp.blogspot.com/-s64H9niUEyY/VwVxNg62E1I/AAAAAAAACF4/nSk6FsNFybcDnmiOZ_2w0EkiCENlulywg/s640/Skretistika_Kostinbrod.png


Město Kostinbrod, mapa místa pozdě římské rezidence Skretiska a stejnojmenné cestovní stanice

Existuje mnoho důvodů, na které se výzkumníci odkazují, a dá se předpokládat, že rezidence Skretiska byla upřednostňovaným místem pobytu Konstantina Velikého při návštěvách Serdiky. Právě zde vznikla jako císařská rezidence, už tím že výstavba se shoduje s počátkem jeho dlouhých pobytů v Serdice. Je dobře známé jeho slavné vyjádření "Serdika je mým Římem!".
                                          
Je pravděpodobné, že rezidence byla spravována správcem provincie Serdika.

Nevylučuje se možnost, že Palatium/praetorium Scretisca byla používána biskupy a delegáty Serdikyjského církevního sněmu v roce 343. Hlavním architektonický komplex v rezidenci - Palatium Scretisca je jedním z nejpůsobivějších příkladů reprezentativního pozdně římského rezidenčního obydlí a architektury - nejpozoruhodnější příměstské rezidence v provincii Vnitřní Dákie nebo Dákie Středozemního moře (Inner Dacia nebo Dacia Mediterranea) v areálu jejího základního města Serdika/Serdica a největšího mezi známými přechodnými obytnými komplexy starověku na Balkáně s velkou halou (aulou), jídelna (triclinum) s komplikovaným pravděpodobně triconchalním plánem (třídílným plánem), s početnými ubytovacími prostory (cubicula), lázeňskou částí (Balneum), velkou nádvořím (peristylium) o rozloze 4,5 akrů, a zahradou (Hortus) a monumentálními bránami.

https://4.bp.blogspot.com/-NIEo55kB3Kw/VwV2TOs902I/AAAAAAAACG8/C2xesm8HNDMcrGY9sdw7T9_pkM0RMZ-cw/s640/Scre_3.png


Byla také prozkoumána kruhová stavba v plánu objektu (o průměru 32 m), nazvaná "Rotundou" (Božilova/Vitski 1985), která plnila pravděpodobně oslavné či náboženské funkce, se nachází 100 metrů od rezidence, stejně jako pohřebiště.

Předpokládá se, že název stanice je odvozován po nedalekém horkém minerálním prameni, s rekonstruovaným názvem Skretescus, jehož vody vytvořily kruhové jezero.

Celková plocha nalezené podlahové mozaiky v severním peristylu přesahuje 1000 m2 a celková délka peristyle a vnější jižního sloupoví má více než 400 m. Rezidence je jádrem impozantního vilového komplexu a centrem impozantní majetku (fundus dominium).
https://1.bp.blogspot.com/-SJbt3BCZBrI/VwV2xf7SkpI/AAAAAAAACHE/1b0eCAEezGIh7227dKOy9HF2hbg2R2tHg/s640/Muza.jpg


Mozaika z paláce v císařské rezidence Skretiska.
Silný všudy přítomný oheň zničil rezidenci, což se shoduje s dobou, ve které podle písemných pramenů ve 40. - tých letech 5. století utrpěla i Serdika po hunské invazi.
·   Cestovní stanice Skretiska (Mutatio per/ad Scretisca) – směrem "k rezidenci" se nachází 1000 metrů od rezidence, vznikla pravděpodobné, pro svou obsluhu a jejím na hlavním účel funkcí byl - hostinec s několika místnostmi a nádvořím. Scretisca byla uvedena i v průvodci Hinerarium Burdigalense (z roku 333). Právě zde byly nalezeny nejranější mince z doby císaře Konstantina Velikého.
· Raně byzantské opevnění Kratiskara (ΚΡΑΤΙΣΚΑΡΑ) uchovává s menšími obměnami jméno římské rezidence a název římské stanice Scretisca a při jeho výstavbě byly opětovně použity zbytky dřívější rezidence.
Vzniklo pravděpodobně ve druhé čtvrtině 6. století n. l., je zmíněno v pramenech Prokopia Kesarijského/Caesarea jako πολιχνιον (město) ΚΡΑΤΙΣΚΑΡΑ, ležící na pozůstatcích římské rezidence a byla lokálním administrativním centrem. Život zde byl pravděpodobně přerušen po slovanském útoku na konci 70. tých let a na počátku 80. tých let 7. stol. n. l.. Je dochováno cenné svědectví pevnostní soustavy, staveb, opevněných věží, obytných staveb a hlídek.
Druhý církevní koncil v Serdice v roce 343

Serdikyjský církevní sněm v letech 343-344, proběhl záhy po prvním ekumenickém sněmu v Nicaea (roku 325 n. l.). Byl koncipován jako velký koncil svolaný k obnově klidu v církvi po rozkolu způsobeném Ariány, zúčastnilo se ho 318 biskupů z celé římské říše. Mezi respektovanými účastníky sněmu byl i hostitel biskup Serdiky Protogen Serdikyjský a Sv. Athanasius Veliký - v té době ještě stále vypovězený Ariány z Alexandrijské katedry.
Svědectví o činnosti sněmu podali historikové Socrates, Sozomen a požehnaný Theodoretos z Kyrhu.
Církevní sněm byl svolán oběma spoluvládci říše, těmi byli synové již zesnulého  Sv. Konstantina Velikého, s cílem překonat církevní rozkol způsobený Ariánským kacířstvím. Západní Císař Constance (z jeho hlavního města v Římě), který podporoval ortodoxní a východní císař Constantius II. (v hlavním městě v Konstantinopoli), který podporoval Ariany, si přáli na univerzálním koncilu překonat roztržku, církev sjednotit a obnovit její mír. Bylo rozhodnuto, že je spravedlivé, aby se sněm konal právě v Serdice, který byla v té době hranicí spojující území dvou císařů.
Je pochopitelné, že města vybraná pro konání takových mimořádných mezinárodních akcí, náležela ta s dalšími historickými a ideologickými výhodami, musela mít potřebnou infrastruktura. Zejména s ohledem na počáteční církevní sněmy, kdy byla požadována přítomnost dostatek vhodných veřejných budov (včetně hostinců, taveren, atd. pro početné delegace a jejich zástupce) a také rozvinutá církevní obec a přítomnost chrámu či počtem reprezentativních kostelů.
Serdica Dekumanis Maximus – To je hlavní ulice ve směru východ-západ starověkého města Serdika (dnešní Sofie).
V 40 letech 4. století byla atmosféra ve městě Serdika již zcela odlišná od předchozích tří desetiletí. Serdika se stala křesťanským městem, jedno z prvních, ve kterém nová víra říše změnila městský vzhled. Některé z pohanských kultů s jejich příslušnými kulty a honosnými památkami byli zakázány. Veřejná věštění a veřejné podávání obětin se stali minulostí, která neznamenala, že nebyla praktikována jednotlivci. Již nebylo tolerováno vyznání Mitrase, Cybele a Dionýsa.
Církev Serdiky byla vybavena zákonnými právy již od roku 316, posléze výsadami (mezi těmi největšími výsadami bylo i to, že pro místní obyvatelstvo byl připraven jeden z prvních biblických textů v místním tráckém mízijském jazyce, rodném jazyce císaře Konstantina - pozn. překladatele) a imunitou stala se důležitým faktorem života města. Díky hustě zastavěnému centrum města a možnosti transformace veřejných budov do podob kostelů zde byla omezená, a proto byla výstavba chrámů nejaktivnější na periferiích za hradbami. Rotunda "Svatého Jiří" byla přestavěna z palácové stavby v komplexu arcibiskupského paláce a baziliku v dnešní čtvrti Lozenec jsou dobrými příklady o povaze a rozsahu těchto procesů.
Nicméně, v únoru roku 330 byla Serdika pouhým provinčním hlavním městem. Některé z nejpůsobivějších staveb císařských ztratily svou předcházející funkci a postupně začali zanikat kvůli nedostatečné údržbě. Takový bude časem i osudu obrovského palácového komplexu v městě Kostinbrod. Ale dříve, než se tak stane, bylo město vybráno za místo konání velmi důležité církevní události – Druhého ekumenického koncilu, který vešel do dějin s názvem Serdikyjský sněm.
https://2.bp.blogspot.com/-fDKtuy7qI3s/VwkND83wfyI/AAAAAAAACI0/ZmBR6Jwe3gwFvcpMUeFY80cDTxsQUwfSQ/s400/%25D1%2581%25D1%258A%25D0%25B1%25D0%25BE%25D1%2580.png
První koncil, nástěnná malba z kláštera "Sumela" (dnešní Turecko.), 14. století

Serdikyjský koncil schválil pravoslavné učení o Svaté trojici a Kříži symbolu víry, přijaté již na prvním Ekumenickém sněmu. Přestože Koncil zůstal, takovým jak bylo uvedeno v dějinách, jeho význam pro církev je nesmírný.
https://3.bp.blogspot.com/-7-k9RmuY2wI/VwkNbu7J_1I/AAAAAAAACI4/chy_P2KhkbYLAw10cMmmOj-zqYflwPCMQ/s400/%25D0%25BF%25D1%258A%25D1%2580%25D0%25B2%25D0%25B8%2B%25D1%2581%25D1%258A%25D0%25B1%25D0%25BE%25D1%2580.png

Na vědecké půdě bylo vyjádřeno mnoho stanovisek, kde přesně zasedal Serdikyjský směn v roce 343. Podle některých odborníků byli zástupci východních a západních delegátů při příjezdu umístěni v různých částech města. Takové rozhodnutí bylo velmi logické, protože vášně prvních koncilů byly tak horké, že dosáhlo i k fyzickému násilí.

Taková atmosféra se odrážela i v popsaných církevními historiky v úmrtích prelátů nebo hromadných pogromem na mnichy, kteří se vzpírali zásahům podněcovaným císařskou armádou a takto jsou události zachyceny v ikonografii První ekumenické rady. V Serdice, bylo napětí stejně vysoké, ale k nehodám nedošlo díky tomu, že soupeřící biskupové ortodoxních a Ariánů byli ubytováni v různých částech města.

Až do nedávné doby, před objevem existence luxusní císařské rezidence Skretiska a působivého paláce vybudovaném v něm, platilo za uznané, že delegáti Ariánů z východní části říše, pod ochranou východního císař-Ariana Constantius II. byli ubytováni v Philipopolisu (dnešní Plovdiv), odkud cestovali na jednání rady, což by bylo velmi obtížné a nepříjemné.

Nyní je jasné, že jako první přijeli - západní pravoslavní delegáti sponzorování druhým synem Konstantina velikého - Constance, císaře západní části římské říše, doprovázené velkým doprovodem i osobními strážci, s velkou pravděpodobní zůstali ve velké císařské rezidence Skretiska a příměstském zámku v dnešním Kostinbrodu.

Západní delegáti byli ubytováni v samotné Serdice – civilních budovách v těsné blízkosti rotundy "Svatého Jiří" v rezidenci Místodržitele, která se nacházela pod dnešním chrámem "Sv. Neděle "a také v menším císařském paláci, který byl pravděpodobně umístěn ve velkém komplexu budov v centru města u chrámu "Sv. Mikuláše" a sídlem biskupství v Serdice.

https://3.bp.blogspot.com/-q8GvqZlxRKo/VwkOKu6fSHI/AAAAAAAACJE/lRb2qxzTBuQeqQY-gbU3uQGMk6cyxBG7Q/s640/%25D0%25BE%25D0%25BA%25D1%2582%25D0%25B0%25D0%25B3%25D0%25BE%25D0%25BD.png

Náhled na místo lázní a Oktagonu (3D rekonstrukce)

Nejdůležitější studie O Serdikyjském koncilu je dílem profesora Leslie Barnarda z University of Leeds, Anglii, a byla vydána v roce 1983 v angličtině "Synodical Publishing" v Sofii ... Tato studie je pro nás důležitým vydáním, dosud však nebylo přeložena do bulharštiny. Mezera je částečně kompenzována rozsáhlým závěrečným přehledem v bulharském jazyce. K výročí 1660 let od jejího konání nám poskytuje dobrý důvod k zamyšlení o úplném vydání této knihy do bulharštiny.
Ve skutečnosti, tato studie může být aktualizována na základě nových dat. Na začátku jubilea v roce 2000 od narození Krista byly při výstavbě v Jižním Parku v Sofii, ve čtvrti "Lozenec" nalezeny zbytky antických staveb. 
Událost nezůstala tajemstvím, a to díky aktivitě občanů se případem pokračovali zabývat archeologové. Ukázalo se, že zde byl nalezen raně křesťanský komplex s bazilikou o impozantní velikosti se dvěma etapami výstavby – 4. a 5. století. Datování starší baziliky přesvědčivě potvrzuje informace, které jsme dostali od Petara Bogdana Bakševa (v letech 1601-1674), které uvedl ve svém díle "Historie Sofie" napsal:
"Triadica je místem, kde byl v dávných dobách umístěn klášter mimo hlavní město, na jihu pod úpatím hory, Turky nazvaný Tokmaklia, který je teď zničen. Říká se, že jej Řekové nazývali Triada, domnívám se, že tento klášter byl zasvěcen sv. Trojici. Také se říká, že z důvodu velkého pohodlí a čistému vzduchu se na tomto místě konal Serdikyjský sněm."
Pozůstatky baziliky ve čtvrti Lozenec.

Jedná se o důležité svědectví, které přežilo díky živé lidové tradici až do sedmnáctého století, a také o místě, kde se konal sněm. Stále existují 1-2 hypotézy o jiných místech, ale ty nejsou podepřeny přesvědčivými důkazy.

V svém díle "Dějiny Bulharska" vlastenec Petar Bogdan rovněž věnuje zvláštní pozornost Serdikyjskému sněmu:

Jakmile se začalo mluvit o Serdikyjském sněmu, podívejte se na to podrobněji, protože tento sněm zajistil brilantní a věčnou slávu bulharské strany. Samozřejmě, Serdika je její hlavní město, a z tohoto místě se dá dokázat, jaká to víra křesťanství zde vzkvétala před příchodem Bulharů. Už proto, že univerzální sněmy byly svolávány pouze z nejbezpečnějších měst, která vzkvétala křesťanská víra."
https://3.bp.blogspot.com/-kPVrOxuow4M/VwkPPjq31bI/AAAAAAAACJQ/HF68-kt-apkFhApRU-vEXbX5M2Cr8Ov1g/s640/%25D0%25BA%25D0%25B0%25D1%2580%25D1%2582%25D0%25B0.png

Tehdejší biskup Serdiky Protogen Serdikyjský byl na straně pravoslaví a toto nepochybně ovlivnilo průběh shromáždění. Už samotná skutečnost, že shromáždění s téměř dvěma sty biskupy z celého impéria se konalo v Serdice, hovoří o duchovních a vůdčích schopnostech místního biskupa. Máme o něm málo historických informace, soudě podle urážek, s nimiž byl častován biskupy, Ariány je to snad nejpřesvědčivější chvála jeho významu a pravoslaví. Je nevysvětlitelné, proč občané města Sofie do dnes drží v naprostém zapomnění památku na svého prvního známého křesťanského biskupa, který má nepochybně obrovské zásluhy o původní christianizaci města.

Nicméně na Protogenovi náleží také sláva, že je jedním z 318 biskupů, kteří se sešli na Prvním ekumenickém sněmu v roce 325 v Nicaea. Jeho jméno je uvedeno na seznamu 20 nejdůležitějších účastníků v tohoto sněmu, a z uložených protokolů je vidět, že jménem sboru byl zapojen do disputace s pohanským filosofem, pozvaným na sněm. V tomto sporu Protogen obhajoval, že Sv. Duch a Bůh a je rovnocenným účastníkem Nejsvětější Trojice.

Kromě Sv. Athanasia, Protogena a Osia se sněmu v Serdice podílelo mnoho významných osobností, z nichž mnozí budou nadlouho klíčovými postavy – k dobru nebo k tíži - v dějinách církve. Vůlí obou císařů se v Serdice sešel výkvět křesťanství, aby zde přijal autoritativní rozhodnutí o sporech s Ariánskými. Tohoto cíle nebylo dosaženo, a shromáždění se rozdělilo do dvou částí - západní (ortodoxních) biskupů bylo asi sto a východní (ariánské) kolem 80. Počet byl opravdu impozantní a dá se říci, že v době, kdy se sešel koncil na podzim roku 343 se Serdika stala duchovním hlavním městem světa.

Bohužel nebylo zde dosaženo skutečné církevní jednoty. Menšina, Východní biskupové přesídlili na vlastní sněm uspořádaný v Philippopolisu (Plovdivu) a přijali samostatná rozhodnutí. Západní (ortodoxní) biskupové, kteří od počátku přijali v eucharistickém společenství sv Atanase Alexandrijského a Marka Ankirského, rovněž schválili 20 kanonických pravidel týkající se církevní kázně. Serdikyjský koncil byl největším ze všech církevních shromáždění konaných na bulharském území.

https://4.bp.blogspot.com/-nO8EXur4yoE/VwV5XT73YoI/AAAAAAAACHU/OKOFTctvaXgr6jOTScc0TGsl_bCKSCgRA/s640/Untitled%2B1.png


O důležitosti rezidence Skretiska-Kostinbrodu a jejím zvláštním významu pro celou oblast Serdiky v politické geografii Římské říše, je možné uzavřít slovy doc. Vačkové uvedenými v úvodu její knihy "Jedna cesta, jeden chrám, jeden palác a deset století historie. Od Skretisky do Kostinbrodu (4. -14. století)".
"Mým záměrem napsat knihu o Kostinbrodu, bylo diktováno především jeden faktem: zásadním nepochopením unikátní úlohy města. Minulostí oblasti Serdiky, tím i Římské říše a křesťanské církve – v pozdní antice a středověku - Byzance, Bulharska, na Balkáně, velké části území Středozemního moře a v některých ohledech i celého evropského křesťanství až po Británii.
Tento záměr určil strukturu a zvýraznění v knize. Studie nebyla zamýšlena být "Dějinami Kostinbrodu“ cílem bylo prozkoumat světlé doteky v minulosti Kostinbrodského regionu, které vrhají světlo na jeho výlučné místo v politické a kulturní geografii křesťanské Evropy. V tomto smyslu "Jedna cesta, jeden chrám, jeden palác a deset staletí dějin" je přirozeným pokračováním dlouholetých aktivit v minulosti města Sofie.
Novinkou je, že tentokrát díváme na antickou Serdiku a středověký Sredec, obrazně řečeno, ne z citadely města, ale z jejího blízkého nejluxusnějšího předměstí (do 7. století) a jeho nejspecifičtější duchovní a správní obvod (od 8. až po 14. století).
Hlavními parametry celkového příběhu a celkového obrazu, který nazýváme dějinami daného města, s tím, že jsou doslova vkořeněny v kulturní a geografickou podobě regionu a zůstávají konstantní.
Kostinbrodský region je součástí přirozeného zázemí starověkého a středověkého města Serdika-Sredec-Triadica-Sofia. Je stejně přirozenou součástí metropolitního zázemí, jakým je dnes obec Kostinbrod. Dalo by se předpokládat, že pokud by historickým osudem města Serdika bylo zopakovat osud jiných dočasných pozdních římských hlavních měst, jakými byla Ravenna (Itálie), Sirmium (dnešní Sremska Mitrovica v Srbsku), Arelata (dnes Arles ve Francii), Triverium (dnes Trier v Německo), Salonike (dnešní Soluň v Řecku), osud Kostinbrodu by byl podobný vývoji jejich okolí, která jsou buď integrována do města (jako předměstí Klase do Ravenny), nebo emancipovala jako samostatná sídliště.

https://3.bp.blogspot.com/-i7s2GtvYZyo/VwpL0XC0BiI/AAAAAAAACJk/j0WeyMTHxeYQ8qe90AOb7F2h6pUToP5yg/s640/%25D0%25B3.png

Pohled z města Kostinbrodu do Sofie ležící pod vrcholem Vitoše.

Rozumí se, že jedním ze scénářů předpokládaného vývoje byla i vzdálenost mezi centrem a periferií, to byl významný faktor: Klase se nachází méně než tři kilometry od Ravenny, zatímco Kostinbrod je 16 km vzdálen od Sofie. Jinými slovy, formální integraci Kostinbrodu do Serdiky by si vyžádala velkolepý projekt výstavby na úrovni Periklovi dlouhé stěny (spojující v 5. století př. n. l. Atény s přístavem Pireus vzdáleným cca 10 kilometrů). Ne, že podobné, ale dokonce více grandiózní stavební podniky na Balkáně nebyli: Anastasiova dlouhá stěna, stojící v šesté území, 65 km západně od centra Konstantinopole. Jejich motivem výstavby, však nebyla městská, architektonická, ale obraná - strategická úloha řešící konkrétní historickou situaci a ztratila svůj význam změnou této situace. 

Druhou variantou byla integrace uskutečněná na úrovni odlišné od formálního zahrnutí okrajové zóny do městského území a správy. Taková integrace, jak se zdá, byla velmi rozšířena v římské praxi. Typickým příkladem byla integrace Ostie jinak vzdálené cca 23 km od Říma a Tivoli, které se nachází cca 30 km od Věčného města Vatikánu.

Tato úroveň je vidět nejprve v současném zachování značné autonomie městských částí a diferenciací jejich funkcí. Rozdělení funkcí se často odráží v tom, že hlavní veřejná zařízení, která již existovala v jedné části, nebyla duplikována na straně druhé.

Z epochy nejranějších dějin města Serdica a Skretisky (jak se nazývalo osada na místě dnešního Kostinbrodu) těmito významnými veřejnými stavbami byly paláce, některé významné chrámy, obranné stěny a velké amfiteátry.

https://3.bp.blogspot.com/-S004S6QEzng/VwV-D9QOEyI/AAAAAAAACHs/8RJ43FVEzEknOXuoChDtMmPSD191ZhF1g/s640/%25D1%2581%25D0%25BA%25D1%2580%25D0%25B5%25D1%2582%25D0%25B8%25D1%2581%25D0%25BA%25D0%25B0.png

"Konstantinův palác" v Serdice, 3D rekonstrukce, A. Dimitrova a „Palác Skretiska“ (rekonstrukce 3D, O. Davčeva).

Zmiňovaná veřejná zařízení nelze směšovat s divadly, různých náboženskými budovami, stadiony, lázněmi, tělocvičnami, náměstími/fórum, kanalizaci (v případě potřeby - akvadukty), atd., které byly společnými prvky městské rázu, měnící lokalitu na římské město. Na této úrovni integrity mezi městy Serdika a Skretiska je patrný nedostatek skutečně impozantního paláce v prvním městě a nedostatek městských hradeb do poloviny 6. století ve městě druhém.

V dějinách měst Serdika a Skretisky byly periody plné vzájemné závislosti i dočasného oddělení, která nikdy nedosáhla úplné dezintegraci. Hlavními důvody pro toto dynamiky jsou tři: zvláštní strategické místo Sardikie v politické geografii Římské říše, blízkost mezi oběma obcemi a jejich obecná blízkost kulturního fenoménu, kterému vděčí za svůj počáteční vzestup Říše – Velká římská Trans-balkánská cesta".

Nazývána je různými jmény - Via Diagonalis, Via militaris, Cařihradský drum (silnice), Via de Ragusi nebo Via Ragusina v regionu Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Srbska a Černá Hory. Diagonální silnice z římských dob do dnes nejdůležitější komunikační osou mezi Západem a Východem.

Diagonální silnice
procházející jihovýchodní Evropou, spojující Evropu s Asií. Tato kulturní koridor je jedním z nejstarších cest ve směru transkontinentální a dokonce i světového významu. Při svém nástupu ve střední Evropě ve Slovinsku, procházela napříč Chorvatskem, Bosnou a Hercegovinou, Srbskem a Černou Horou, Bulharskem a Tureckem a pokračovala až na Dálný východ.

Diagonální silnice byla silným spojením pro poutníky na cestách po Evropě. Poutní cesty do Santiaga de Compostela, Via Francigena, Sv. Marten de Tour. Podél silnice Diagonalis skutečně vedla i odbočení těchto poutních cest ve směru do Jeruzaléma, jak pro poutníky, tak i pro křížové výpravy.

Cesta a města
https://3.bp.blogspot.com/-34m1ojmeaYE/VwV-mRopZeI/AAAAAAAACH4/uW7NKcHxFscyF5dnHFyew2PdiGPKTI1mA/s640/%25D0%25BF%25D1%258A%25D1%2582.png

Mapa "Cesta poutníka z Bordeaux do Jeruzaléma" (z roku 333)
Oblast Serdiky a jejího hlavního města Serdika - Sredets - Sofia, společně se svým luxusním předměstí, kde stála císařské rezidence Skretiska - Kostinbrod, se ve skutečnosti nachází ve velmi strategickém místě „uprostřed Via Diagonalis celé Římské říše.
Podle závěru jednoho význačného badatele Konstantinovi vlády, tím že se Konstantin usadil v Serdice, vlastně realizoval Galeriův sen vytvoření Dácké říše. Pokud parafrázujeme slova téhož historika, v té době se Serdika stala ne illyrijským Římem a naopak Řím se stal italickou Serdikou. Právě v té době byl dokončen nebo zrekonstruován palácový komplex v centru Sofie dnes a mimořádná rezidence v Kostibrodu.
Četné pozůstatky předměstských vil v dnešních okrajových čtvrtích Sofie Stefan Karadža, Obeja Filipovci, Orlandovci, Gara Iskar, Gerena, atd. dokládají dochovaný římský styl předměstských vil a mimoměstského majetku a dále ekonomických možností místní elity. Epocha Konstantina Velikého pro Serdiku, Skretisku a celý římský svět je érou první Christianizace veřejného života. Začíná všudy přítomná přestavba starých budov do podoby křesťanských kostelů a výstavba nových chrámů.
Bylo by dobře, aby v našem městě, které je neoddělitelně spojeno se jménem Sv. císaře Konstantina, stál chrám, který ponese jeho jméno a jméno jeho matky - císařovny Eleny
Další doplňující informace - "Serdika JE MŮJ ŘÍM " –


Přeložil N. Nikolov 4. 5. 2016