Kámen osudu / Stone of Destiny

Kámen osudu / Stone of Destiny

http://alexandradelova.blogspot.cz/2015/03/blog-post_9.html

Pondělí 9. 3. 2015

Svět starověkých symbolů

Dnes budeme hovořit o starobylém symbolu lidských dějin, který je nazýván Kamenem osudu - "Stone of Destiny", je také znám jako "Kámen korunovace". V Evropě existuje několik sakrálních symbolů. Všichni jsme slyšeli něco minimálně o třech, z nich.

- Nejslavnější byl skotský Kámen osudu (Stone of Scone, Stone of Destiny) nebo kámen korunovace (Coronation Stone),

- Irský Kámen z Tary / Stone of Tara, je také korunovačním kámenem nebo Kamenem osudu, v gaelském jazyce nebo přesněji v irském geyliku (Lia Fáil), (Sgàin, Clach na Cinneamhainn, An Liath Fàil), a

- Švédský kámen korunovace, kámen od Mora, Stone of Mora (Stein von Mora, Stone of Mora).

V dějinách hrály a stále hrají velmi důležitou roli při rituálu korunovace skotského, irského a švédských králů.

V Bulharsku, mají ekvivalenty, jimi jsou kamenné oltáře nebes, tzv. "Mluvící kameny" byly používány k předpovídání budoucnosti v podobě posvátných obětních oltářních desek, které představují symboly modelu světa. Jsou uchovávány v muzeích v Plisce, Burgas, Varně, Silistře, Šumenu, Kamenjaku) také v Lapidáriu muzea v Akermanu (Belgorod) Pridněstrovskij v zemi Starého Velkého Bulharska.

Kamenný oltář byl nalezen v roce 2007, v hranicích města Varna. Naprosto se podobá vzhledem a strukturou skotskému "Stone of Destiny", včetně hlubokých drážek rozmístěných rovnoměrně po stranách kamene.

Snímek je z místa Perperek (jižní Bulharsko).

Od dob Tráků známe posvátné vyobrazení s názvem "dáma", které zároveň vyjadřuje představu starověkého uspořádání světa.

Ve středu je znázorněn symboly bohyně matky a zároveň dva trojúhelníky ukazují styčnou plochu - kontaktní zóna ("portály") mezi nebem a zemí. Mezi světem viditelným a neviditelným, materiálním a duchovním. Obdélník je od počátku pozemským symbolem, představující viditelný materiální svět se čtyřmi světovými stranami. V tomto snímku s označením "Hra na dámu" je vidět trojdílná struktura uspořádání světa, jeho středem je symbol bohyně matky.

V irské verzi (je kámen z Tary solárním symbolem) v Bulharsku existují analogy posvátného kamene jako Bílý kámen nebo Carský kámen (v podobě nejslavnějších ze sloupů v centru s desítkou jasně vyhrazených kruhů typu "Kromlexu" v místě komplexu „Pobitite kamani“ nedaleko Varny, zpodobněný do obrovského falosu). Anebo jako Menhir – „Kámen kolobra“, mystického (zpívajícího) sakrálního kamene obklopené ze všech stran zdí ve svatyni poblíž Madary, který je také nazýván "posvátným kamenem Bulharů", o kterém se zmiňuje kníže Boris I. "v dotazech", zaslaných papeži do Říma, když váhal, které náboženství má přijmout pro svůj národ.

Podobné "posvátné kameny" s jejich solárním výrazem jako jsou v místě „Pobité kameny“ - falosy, symboly mužské plodnosti, symboly počátku byly objeveny ve východní části pohoří Rodopy, v blízkosti obce Gruevo, Momčilovgrad, poblíže svatyně nedaleko obce Madara a regionu Sopot, vysoké, až 6 metrů.

Třetí aspekt Kamene osudy, je jasně vyjádřen jako korunovační kámen ve trácké svatyně v Perpereku. Je to skalní trůn vytesaný do skály.

Ve skalním tráckém chrámu Perpereku je záměrně vytesána svatyně - kámen ve tvaru skalního trůnu, jehož reliéf přesně opakuje pohled na protilehlém pohoří.

Další druh podobných kamenů se sakrálním významem, jsou prehistorické megalitické chrámy v místech Belintaš a Begliktaš, kde jsou samostatné kameny také vytvarovány jako trůny a mají někdy gigantické rozměry.

V tomto článku budeme hovořit o všech těchto kuriozitách

SKOTSKO

"STONE OF DESTINY"

Artefakt s názvem "Kámen osudu“ (Stone of Scone, Stone of Destiny) nebo Kámen Korunovace (Coronation Stone) měl a i dnes stále hraje velmi důležitou úlohu v dějinách země při rituálu spojenému s korunovací skotských králů.

Mluvící kámen, nebo Lia Faill, tak se nazývá keltský/galský, nejdůležitější a nejvíce mystický kámen tato země. Příběh o jeho původu je zahalen tajemstvím. Podle legendy, jeho vlasti byla Svatá země, kde jej Jacob používal jako polštář, když snil své prorocké sny, dokonce ještě v biblických dobách. Z Egypta, Sicílie a Španělska se kámen dostal do Irska, kde ho samotný Sv. Patrick požehnal a od té doby byl používán pro korunovaci králů smaragdového ostrova.

"Kámen osudu" je symbolem, který skrývá spoustu historických tajemství ...

Zde jsou některá z nich ....

Skotští králové kdysi museli předstoupit před kamen osudu při korunovaci, a následně byli korunováni. Někteří vědci dokonce tvrdí, že král musel dát nohu na kámen, a tak byl korunován. Písemně doložené korunovace před kamenem jsou doloženy: von Alexander II. (rok 1214), Alexander III. (rok 1249) a John Balliol (rok 1292).

Legenda ukazuje, že příběh Kamene ze Skonu (Stone of Scone), někdy je také nazýván Stone of Destiny nebo Polštář svatého Jakuba, začal více než 3000 lety. Tento ničím pozoruhodný kus pískovce, není žádným drahokamem nebo drahým kovem, byl přivezen do Skotska z Egypta, splnil dlouhou cestu společně s dcerou egyptského faraona Ramsese II, Scotta.

Podle kroniky Lebor Gabála Érenn z 11. století, princezna Skota (Scota) přinesla Kámen osudu z Egypta.

Podle těchto mytologií Gaelů (staré keltské kmeny), (ve skotském jazyce Gaidhealu, irském - Gael) je veden jejich původ právě od Skota i jeho právní nástupci. Gaelové jsou předchůdci dnešních Skotů a Irů.

Pokud se dá věřit legendám, princezna opustila svou vlast Egypt při hledání nové zaslíbené země. Po mnoha tvrdých zkouškách, princezna objevila břeh mlhavého Albionu, usadila se na územích dnešního Skotska, a stala manželkou krále Skytů Gatela.

Kresba rudovlasé princezny Scoty a Gaedel Glas na jejich cestě z Egypta, z kroniky "Scotichronicon" (Skotská kronika) od Waltera Bowera, z 15. století (roku 1454), který říká, že Skotové mají své jméno od zakladatelky rodu Skoty, dcery faraóna. Tato kronika je založen na starší kronice "Chronica Gentis Scotorum" Jana z Fordunu, kolem roku 1360, která se odvolává na mnohem starší kroniky a dokumenty, včetně spisů mnicha z Walesu, jménem Nennius nebo Nemniuus z 8. a 9. století. Ten sestavil ve Walesu kroniku Historia Brittonum v letech 829-830.

Faraónova dcera

Podle jedné legendy Skotů, předchůdci moderních Skotů jsou potomci Skoty, dcery Ramsese II (také známého jako Ramses Veliký).

Připomeňme si, že v letech 3500 př. n. l, přestože se Egypt nachází v severní Africe, byl obýván skupinou bílých obyvatel starověkého evropských typů: označovanou Mediterranean, lidmi žijícími kolem Středozemního moře, Árijci a Indoevropany. Poslední skupina přešla na tohoto území jako součást velké vlny indoevropských nájezdů již od roku 5600 př. n. l. -Http://alexandradelova.blogspot.com/2015/02/7000.html
Zejména tzv. "Rudovlasí" se usadili v údolí řeky Nilu a položil základ toho, co roku 3000 př. n. l. se stalo se prvním Egyptskou dynastie. Žili v typických neolitických osadách, a toto období je známé jako Před dynastické, a věříme, že skončilo kolem roku 3100 před naším letopočtem

Data z kosterních hrobů ukazují, že většina z nich je od prvních bílých osadníků – z okolí Středozemního moře a árijských kmenů pocházející z Balkánu. Důkazem toho je dobře zachovalé tělo, nalezené v písčitých hrobech v Egyptě, ve stáří kolem roku 3000 př. n. l., který může být viděn v Britském muzeu. Říkali mu "Rudovlasý“ (pro jeho červené vlasy). Trup "Rudovlasého" je velmi zachovalý, díky přirozenému vysoušení hrobu.

V tomto případě nás zajímá v tom, že dobře zachovalé tělo faraona Ramsese II, je také s rudými vlasy. Proto je historicky věrné tvrzení, že jeho dcera byla rusovlasá, jak je zobrazena jako princezna Skota ve skotské kronice Waltera Bowera, z roku 1454. Ta se odvolává na mnohem starší kroniky a dokumenty, včetně spisů mnicha z Walesu se jménem Nennius nebo Nemniuus z doby 8. a 9. století.

V irském bájesloví je Skota dcerou faraona Nectanebuse nebo Nektanebose I., nebo Nektanebose II. Manželem byl Niul, syn Feniuse Farsaida, který byl Babylonského původu a po pádu věží v Babyloně přesunul do oblastí Skýtie (Skythien). Irské mytologii se nezmiňuje, kde se tato nacházela Skýtie.

Skota, Neil a jejich synové se usadili v Irsku a stali se zakladateli Irů. Kmeny Erainn (dříve Iverni), jsou považovány některými historiky za Menapie. Bolgi, Builg, Belgae a Fur bolgs. Dnes je zřejmé, že v Belgové jsou od dob Cézara a od nich pocházejí mýtickými BOLGY irského eposu "Levor Gebala Eiren".

Říká se o nich, že potomci Nemeda ze Skýtie. Středověké jméno Irska je Scotia Major.

Irská rodinná vlajka Bolgerů

STONES OF BODGAR / KAMEN Z BOLGARU

Hrobka v Maeshowe na Orknejských ostrovech, pochází z doby neolitu až 3000 let před naším letopočtem

http://en.wikipedia.org/wiki/Maeshowe~~HEAD=pobj

Největší megalitický komplex na dalekém severu Britských ostrovů – Orknejské ostrovy jsou známé jako "Kameny z Brodgaru nebo od Bolgherů" Tyto megalitické stavby mají své absolutně analogické ekvivalenty - stavby v podobě „svatyní“ Charma Kaja a Dolního Glavanaka v Bulharsku, stejně jako kamenné sloupy – „devtašlari" soustředěné zejména kolem města Pliska.

Strabonova I. Kniha "Geografie" vysvětluje, že v dávných dobách jméno Skytů/Scythians bylo používáno pro lidi žijící severně od Řeků. Znamená to, že Trákové byli také zahrnováni do etnicity Skytů.

Štefan Byzantský je ještě přímočařejší, když napsal -..."(Skythen) Skuti etnos tracon" - Skytové jsou tráckým národem.

Podle některých historiků se slovo Skytové (Skythen) je odvozováno od významu střelci, či od střelců, Skytů z východu. A pravděpodobně je slovo Skoten (Skotové - Highlanders) zobecněné pro jejich původ od slova Skyté (Skythen). V soudobé bulharštině dvě shodná slova nemusí vypadat stejně, a pokud jsou tu podobností, dají se nalézt ve starém bulharském jazyce. Jméno megalitického komplexu na ostrovech Orkneje, "Stones of Bolgar", vede s jistotou k úvahám o existenci takových podobností a podnětum pro podrobnější studie na toto téma ...

Královská mohyla v Orknejích

 Legenda "O polštáři Sv. Jakoba spravedlivého patriarchy"

Křesťanská legenda vypráví, že hlava biblického Jakoba ležela položena na Kameni osudu (Stone of Destiny), v noci, kdy měl vidění dnes nazývané „O žebříku sv. Jacoba“ - žebříku vedoucímu až k Bohu, uvedenému v Bibli. Díky tomu je kámen také nazýván mluvícím kamenem "Polštářem Jacoba".

Vidění svatého spravedlivého patriarchy Jacoba - žebříku do nebes. Ikona z 1. poloviny 12. století, v klášteře "Svaté Kateřiny" na Sinaji, v Egyptě.

Prorok Jákob položil hlavu na tento kámen, a uviděl anděly stoupající nahoru a dolů po nebeském žebříku, a slyšel proroctví o osudu židovského národa, po kterém se relikvie záhadně ocitla v Británii. Na základě této legendy právě nad tímto kamenem byli korunováni skotští a angličtí králové.

Válka o relikvii mezi Británií a Skotskem

Opatství Scone

Město Scone je městečkem nedaleko Kinross, ve Skotsku. V roce 843 vládce Skotska Kenneth Getting, nechal přestěhoval Jacobův polštář do obce Skůn (Scone). Právě zde se Kenneth Mac Alpin poprvé postavil před kamenem a prohlásil se za králem všech Skotů v roce 847. V opatství Scone byl kamen uložen do roku 1296.

Během tohoto období, se skotská tradice korunovace panovníků ustálila v tom, že nový panovník byl posazen na tento kámen, položený pod trůnem.

Během roku 1296, však britští vojáci odcizili starověkou památku do Londýna. Zde byl Skunský kámen položen pod trůnem sv. Edwarda, na kterém byli korunováni všichni angličtí monarchové kromě Queen Mary II. Začali jej používat při korunovacích jako symbol jednoty mezi Anglií a Skotskem.

The Stone of Destiny zde byl umístěn od roku 1296 do roku 1996 ve Westminsterském opatství v Anglii. Až do roku 1996 byl vrácen zpět do Skotska. Nyní se nachází v zámku v Edinburghu.

Do dnešního dne, ale není zřejmé, zda tato památka nebyla zaměněná. Mnozí vědců se domnívají, že tento kámen zabavený anglickými vojáky vedenými Edwardem Longem je obyčejným padělkem. Je docela možné, že mniši z opatství Scone ukryli skutečnou památku, avšak dějiny o něčem takovém mlčí.

Trůn anglických králů ve Westminsterském opatství, v Anglii.

Po odcizení kamene armádou Edwarda I. v roce 1296, byl položen pod trůn britského panovníka, a proto všichni králové Anglie seděli na tomto kameni po staletí. Bylo to ze strany Skotů považováno za urážku a na straně anglické za triumfální symbol jednoty mezi Anglií a Skotskem.

"Kámen osudu" nebo také "Mluvící kámen" z proroctví svatého Jakuba byl od raného středověkého království, považován magický kámen se sakrálním významem.

Vlastenecké ODCIZENÍ skotskými STUDENTY

V roce 1950, právě na Vánoce, byl "Kámen osudu" zcizen skotskými studenty z Westminsteru, s cílem navrátit jej své vlasti. Při krádeži byl nechtěně rozbit na dvě části, a později tajně opraven.

Po třech měsících byl nalezen policií a vrácen do Westminsterského opatství. V roce 1996 (těsně po 700 letech ve vyhnanství v Anglii) byl vrácen zpátky na hrad v Edinburghu ve Skotsku po slavnostním obřadu. Někteří odborníci mají podezření, že jej studenti zaměnili a tím je ze Skunského kamene dvojí falzum. Takto se dějiny starého kamenného symbolu zapletly do mlhy spekulací.

Současný Kámen osudu (Stone of Scone, Stone of Destiny) je červeným pískovcem - měřící 66 cm x 41 cm x 27 na výšku, vážící 152 kg.

Zasvěcení do tajů vzdálené minulosti Velké Británie tvrdí, že originál byl ukryt před časem, dříve než Angličané ukradl falešný kámen, protože ten současný kámen neodpovídá starověkým popisům, které říkají, že byl z černého mramoru s intarzií. To však stále zůstává jen vágní legendou.

Kamenné oltáře nebes v BULHARSKU

V roce 2007 bylo v hranicích bulharského města Varna a shodně asi 1300 kilometrů odtud v dnešní Ukrajině, v muzeu Ackermana (Belgorod Prednestrovskij) byly zjištěny a popsány dvě nově zjištěné kamenné obětní desky s podobnými tvary a velikostí, úžasně podobné typu, struktuře a velikosti skotského "Kamene osudu“. V přibližném tvaru pětiúhelníku, se zaoblenými rohy, na podlouhlé straně je ten z města Varny dlouhý 130 cm, na krátké - 107 cm. Maximální tloušťka kamenného bloku je 30 cm, o hmotnosti asi 250 kg.

Kamenný oltář z Belgorodu Predněstrovského

Mezi těmito dva nálezy je spojení s nálezy zjištěnými na počátku minulého století s obětními kameny s vyřezávanými drážkami a žlábky v severovýchodním Bulharsku (K. Škorpil, rok 1905, str. 399). Uvedl, že obyvatelstvo považuje za vinařské kameny a nazývá je „šaraptaše“, samotný Škorpil, je popravdě definuje, jako "obětní oltáře".

Kamenný oltář z Varny s charakteristickou rytinou posvátné představy Bulharů – je modelem světa

Tyto obětiště, oltáře nebo také "Mluvící kameny", byly používány pro předpovídání budoucnosti (poléváním posvátnými tekutinami –vínem, mlékem, olejem a vodou pozn. překladatele) pro věštění ... osudu.

Obří OLTAŘ nedaleko svatyně u Madary

K. Škorpil zaregistroval několik památek na skalách u Madary, všechny byly orientovány ve směru světových stran. Jedním z nich je obzvláště působivá - nachází se jižně od reliéfu tzv. „Madarského jezdce“ a je vytesán na šestimetrovém bloku podél osy směrem k němu. Představuje systém obdélníkové vany a obdélníkového odsazení, odděleným páskem. Ve druhém řezu leží druhý menší obdélníkový zásobník s drážkou ve směru jižním.

Část obřího skalního oltáři pro obětiny blízko Madary, je zde jasně viditelný řez s charakteristikou posvátného – modelu světa.

Ve skutečnosti, zde byl v monumentální podobě, reprodukován koncept, jinde používaný na menších "přenosných" oltářích. K. Škorpil zde registroval ještě jeden oltář sousedící v bezprostřední blízkosti již uvedeného šestimetrového bloku a další dva bloky v přiměřené vzdálenosti, na "západním konci Madarských skal" (Škorpil, 1905, str. 399).

Oltář z Plisky

"Mluvící kameny" Bulharů, jsou znázorněním modelu světa, jehož prostřednictvím byl sděloval osud

Vyrytím drážek a formování "pramenů", vede k závěru, že oltáře byly použity pro rituály, při kterých docházelo k nalévání tekutin (obětin) do plnicích drážek na oltáři. Kapaliny dostávali - tvar čtverce, a vymezení posvátné postavy - symbolu světa prostřednictvím drážek v kameni, který byl spojován s výsledkem předpovědi pro budoucnost.

U oltářů s dvojitým obrysem, stejně jako u těch s obrysem jednoduchým, je nevyhnutelné srovnání s pra-bulharskými svatyněmi ve čtvercovém nebo obdélníkové tvaru, v nichž jsou také vepsané čtverce a obdélníky. Je to forma měnící chrám a oltář v modely tohoto světa, kde dvě čtvercová pole představují kombinaci materiálního a nehmotného počátku světa. Taková symbolika je zakotvena v architektuře Zoroastrijských chrámů.

V několika starověkých kronikách psaných ve starém bulharském jazyce je následující záznam: (Církevní rukopis "Kronikář z roku 1672" s № 774 ze sbírek Národní knihovny; Srednebolgarskij perevod kroniki Konstantina Manasia, Sofia, 1988, str. 228-229):

"V dobách císaře Konstantina přešli Bulhaři přes řeku Dunaj. Nesčetní, dokonce bezpočetní, ti (Bulhaři) zaplnili celou zemi ... dokonce až po Drač … tím jsou Bulhaři a Peršané a Vlachové/Volchové jedni a ty samí ...“

Ve své eseji "Tiveriopolští mučedníci" z 11. století byzantský teolog a arcibiskup Theophylact Ohridský napsal v bodu vztahujícím se k Bulharům, že "Oni neznali jméno Kristovo, a po skytském zvyku uctívají Slunce, Měsíc a jiné hvězdy" – z toho pramení uctívání i četných solárních symbolů typických pro podstatu zoroastrijského náboženství.

V dokumentu psaném v arabštině je uveden název hlavního boha dávných Bulharů, vyjmenovaných spolu s ostatními významnými národy starověku. Autorem tohoto rukopisu je slavný kronikář východo-íránského města Balch, El Balch (El-Balhi), narozen kolem roku 850, který zní takto:

"Slyšel jsem Bulhary vzývat jméno Stvořitele výrazem Edfu, a když jsem se jich zeptal, jak nazývají svého boha, odpověděli mi – Fa“.

Jméno pro Boha je arabským vědcem historický spolehlivě doložené. Znamená to, „je to ten, kdo je nad námi, nebo ten, kdo je vysoce vzdálen“. Arabský kronikář Al Masudi psal o Bulharech: "Bordžané (Bulhaři) jsou ve své víře Mágové."

Mágové nebo kouzelníci byli povoláním kněží ve starověké Mídii, kde hlavním náboženství bylo "Sedmiboží/Sedm pohyblivých hvězd". Toto náboženství (u Bulharů) bylo založena na víře v Sedm bohů světla Slunce, Měsíc a pět planet známých jako Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn, nazvané Sedm vládců éteru.

Z výše uvedeného lze dospět k závěru, že Bulhaři uctívali hvězdy (sabeisté) - vyznávající klanění se hvězdám (sabeismus). Sabeismus (z čínského Bàixīngjiào) je zbožněním nebeských světel - planet a některých stálic [Encyklopedický slovník F. A. Brokgauze a I. A. Efron]. V dávných dobách byl sabeismus rozšířen v zemích starověké Mezopotámie a Mídii (Babylon, Asýrie, Chaldea), kde chrámy sloužily jako observatoře v přední Asii, Indii a Malé Asii. – viz dále

"Lež o bohovi Tangra a turkitském pantheonu"

http://alexandradelova.blogspot.com/2015/03/blog-post_7.html

Starověcí Íránci jsou obecně uctívači boha Slunce, jako jejich hlavního boha. Podle arabského kronikáře Massudiho, ve východním Íránu existoval obrovský chrám Slunce, klasifikovaný jako jeden ze sedmi největších chrámů na světě. Archeolog S. Vaklinov také naznačuje blízkost bulharských církevních budov s partskými a sasanidskými chrámy ohně v Hatře (severní Irák dnes žijí Kurdové).

Kresba s antropomorfním obrazem Slunce z Plisky.

V odborné literatuře se mluví o méně obvyklé teorie. Ve svém článku se věnují tzv. dvou stupňovému oltáři obětišti, založenému na pozorováních a závěrech A. Kalojanova, S. Genčeva a N. Nenova, kteří předpokládají, že prostory a otvory vytesané ve
skalách, jsou typem hvězdné sítě, a současně observatoře. Podle nich to bylo v kombinaci s astronomickou laboratoří a sloužil kultu spojenému s některými momenty v kalendáři (Genčeva-Nenov, 1998).

Stavby sledují určitý vzorec, konkrétní představu a byly používány v jakémsi standardu, "kanonických" rituálů. Mají velké rozšíření zejména v oblastech počátečního osídlování Bulharů v dnešním severovýchodním Bulharsku a současně jsou doložené i severně od Akermanu (Belgorod Pridnestrovskij), což potvrzuje jejich spojení s pohanskými bulharskými kulty praktikovanými Asparuchovými Bulhary.

Základy církevních staveb v svatyni Madara

Pokud se pozorně zahledíme do obrysů pohanského chrámu, uvidíme podobnost s půdorysem posvátných obrazů, zobrazujících model světa, na územích, ovládaných v minulosti Bulhary:

Dá se určit naprostá podobnost se sakrálním tvarem vymezeným názvem "dáma" z doby Tráků na bulharských územích, která zároveň zahrnuje myšlenku starověkých Tráků o uspořádání světa.

Shodný posvátný tvar "dámy" z muzea Prvního bulharského hlavního města Pliska.

Zbytky budov neznámé funkce v Plisce a Madaře jsou popisovány jako místa chrámů předpovědí. Mají téměř čtvercový půdorys, zdi jsou orientované do světových stran, tj. poloha budovy označuje střed vesmíru na daný den v roce (v době vykonávajících rituálů), která určuje vesmírnou osu. Stejně starou a podle původu pohanskou představu předků ukazují staré obřadní písně, ve kterých se chrám nachází pod stromem nebo z trůnu vyráží větve stromu.

Svatyně bývají nazývány "domem vládce" (e-šar). Okamžitě si vzpomeneme na ... trácké „eschary“ - byly to oltáře, obětiště, kultovní ohniště, obětní místa, místo pro uctívání božstva přinášení pokrevní (nahrazováno vínem) nebo nekrvavé oběti k provedení rituálu uctění. Nebo jinak také "k předpovědím"...

"Domy panovníka" / (e-šary) nebo svatyně/místa předpovědí byla Bulhary stavěna na podle stejného plánu vepsaného do pravoúhlého obdélníka, čtverce a znázorňující panovníkovu rezidencí, pouze vstupní brány jsou u svatyní z jihu, a u paláců z východu.

Památky ze skupiny šaraptaše-oltáře se nacházejí hlavně v dnešním severovýchodním Bulharsku, přičemž nejvyšší koncentrace jich je v oblasti Pliska-Madara.

Symbolický odkaz mezi oltáři a svatyněmi lze najít v jiných aspektech. Rozmístěním oltářů v ose sever-jih, stejně jako ve vyrytých drážkách ze skal u Madary popsaných K. Škorpilem, které lze přirovnat k orientaci čtvercových svatyní /e-šary - například té z citadely v Plisce podél stejné osy a vchodem z jihu.

Předpokladem Karla Škorpila bylo, že na skále u Madary směřuje obětiště na jih, a v případě sousedního nižšího oltáře - na východ, může být spojeno s uspořádáním vstupů do svatyní z jihu (obdélné) a z východního směru (čtvercové). Tento pohled odpovídá názoru, že pro Bulhary byl totiž jižní směr posvátný (Beševliev, 1981, str. 76). Jižní vstupy jsou umístěny u jiných objektů s posvátnou zátěží – Malý palác, křídla paláce v Preslavi, a tzv. Boljarském obydlí a u dalších.

Replika Kamene osudu v Edinburghu.

Je zajímavé, k čemu jsou hluboké rýhy umístěné rovnoměrně, na dvou dochovaných oltářích v Bulharsku. S největší pravděpodobností, stejně jako ty na původní relikvii v Edinburghu, které byly vyryty za účelem podpírat na kameni svislou konstrukci, možná nízký kamenný nebo dřevěný podstavec. Upevnění se provádělo pomocí krátkých zaražených trámů nebo kůlů. Tím byl vytvořen opravdivý oltář stojící 60 - 70 cm nebo více nad zemí.

V tomto okamžiku, to znamená, že oltář z Ackermanu, je nejsevernějším rozšířením skupiny. Dva celé exempláře lze vidět v Muzeu národní historické archeologické rezervace v Plisce a pravděpodobně pochází z tohoto hlavního města. Celý zachovalý šaraptaš se nachází v sále středověkých dějin muzea - Šumenu, ve stejném muzeu je uchován i druhý, částečně poničený, nalezený v místě Dlažko a fragment ze třetího, pochází z místa „Pět mohyl“. Dalším oltář je z Kameňaku a stále ještě je uložený tam. Je zvláštního tvaru - pětiúhelníku s podlouhlou špičkou, ve kterém je vyryt poměrně široký kanál ve srovnání s ostatními oltáři. Jeden z oltářů s malými rozměry je vystaven v Historickém muzeu ve městě Silistra.

Kamenný oltář z doby Tráků, nyní je umístěn ve dvoře hrobky Demir Baba - nejvíce ctěného světce mezi alianskou/kazalbašskou/ populací v severovýchodním Bulharsku.

Starověká kamenná deska se solárními symboly je zazděná do stěny ve svatyni Demir Baba teke.

Nalézání takovýchto oltářů v Plisce, Silistře a Varně, stejně tak na  velkých a malých balvanech v hlavním pohanském kultovním centru v Madaře ukazuje, že oltáře nebyly používány jen na sekundárních místech bohoslužeb, ale sloužily k provádění rituálů a věštění, praktikování ve všech kategoriích pohanských center.

Před několika tisíciletími, předkové Tráků jako první vysekávali své kamenné "trůny" na Perpereku, Belintaši a Begliktaši.

Kámen Kolobera - "Mluvící kámen Bulharů" ze svatyně u Madary.

Madara. Kolik dávných civilizací zde zanechalo stopy na malém skalnatém výstupku. Stále zde existují stopy po pradávných lidech. Jeskyně zde chrání stopy po tráckých záhadách. Velká jeskyně je přírodním amfiteátrem, od dávných dob do dneška je známá po celém světě pro svou úžasnou akustiku. Kdysi dávno bylo místo nazýváno „Chrámem tří nymf“, ochránkyní přírody a vod. Ústřední místo v tomto nádherném místě zaujímá skalní basreliéf Madarského jezdec vytesaný ve skalách Madarské plošiny ve výšce 23 metrů od základny útesu.

Nachází se zde skutečný mystický kámen, obklopený ze všech stran stěnou. Je známý jako "Kámen Kolobra" nebo také jako "Mluvící kámen" s velkým energetickým zářením. O léčivé síla kamene věděli i středověcí Evropané, o čemž se dočteme v kronikách Vatikánu. Poutníci z celé Evropy se již od 13. století shromažďovali u tohoto kamene.

Na začátku 9. století zde byla postavena velká budova na terase pod kamennou svatyni. Její plán výstavby je stejný jako u pohanských svatyní v Plisce, skládá se dvou čtyřúhelníků, kde vnitřní byl svatyní se zádveřím.

Na jižní straně obestavěné skály byla malá budova s vchodem z východu. Při vykopávky zde byly objeveny stopy po třech úrovních podlahy z různých období. V základech budovy byl nalezen základ dnes ztraceného sloupu, který dnes, vypadá z ohledu konstrukce architektury chrámu bez významu. Pravděpodobně se jednalo o sloup kultového významu, s vytesaným nápisem na povrchu, odkazujícím se nějakou událost. Takový nápis byl na oltáři jednoho z pozdějších středověkých kostelů v Madaře, který byl znovu použít jako zmíněný sloup s nápisem oznamujícím o přinesení obětin panovníkem Kanem Omurtagem. Tento sloup se nachází nyní v Národním Archeologickém Muzeu v Sofii.

Pár metrů od reliéfu jezdce, se nacházejí ruiny starověkého kněžského chrámu a horizontální observatoře. Archeologové zde nedávno nalezli nádobu s reliéfem s měsíčními znameními, která jsou podle výzkumu ve stáří 6000 let. Zde na Madaře byla nalezena deska s obrazem kněze – kolobra/čaroděje, který drží znamení Boha slunce nebo runový znak - "Madary".

Dávní bulharští kněží – kolobři, byli známí svými astrologickými a astronomickými znalostmi. Jeden z nejstarších kalendářů vylíčený zvěrokruhem, kruhem s vyobrazeními zvířaty je bulharský! Podle jeho zastánců patří bulharský kalendář mezi nejpřesnější kalendáře sestavené lidstvem. Podobá se čínskému kalendáři, ale je mnohem starší. Chronologie v bulharském kalendáři začíná před 5500 let před naším letopočtem. Jeho dvojníkem je kalendář národa Saků – starověký národ s velkým počtem lidí, obývající území mezi pohořím Imeón a Kaspickým mořem.

V takto utvořeném architektonickém komplexu je bezesporu nejzajímavější právě tento úlomek skály, obehnaný zdí, která vypadá, že byla vyhrazena pro vchodové dveře. Omezená velikost prostoru ukazuje, že sem vstupovali jen vybrané osoby.

Možná se jedná právě o tento kámen, který je uveden v svých "Dotazech" knížete Borise I. zaslaných papeži do Říma, když váhal, jakou věrouku má přijmout pro svůj lid. To je ten, zmiňovaný "posvátný kámen Bulharů". Je to zcela možné, protože dodnes v letní noci, vyzařuje kámen modravým leskem. O povaze a čarovných účincích tohoto kamene, můžeme jen spekulovat, protože na kameni a okolní skále nejsou zanechány stopy, nebo dosud nebyly nalezeny archeologické nálezy. Dá se předpokládat, že předmětem kultu a obřadů (idol) byla samotná skála.

Mužský počátek ...falos

Povalený "Posvátný kamen", v jeho solárním významu se jedná o menhir v podobě falosu, byl také nalezen ve svatyni poblíž Madary. Je zjevné i místo, ze kterého byl povalen při demolici.

Bohužel, další i dva další menhiry u obce Gruevo a v okolí Sopotu byly zničeny, ale zatímco první také byl pouze povalen, menhir u Sopot byl přímo zničen před 2 - 3 měsíci. Jak není známo. Pravděpodobně po výbuchu. Tento menhir, v podobě houby – falosu byl jistě umělého původu. Podobal se vytěženým kamenům, podle složení horniny a tvarem ze skal u Belogradčiku. Byl to docela unikátní artefaktem regionu, spolu s kamenným nápisem nalezeném nedaleko, v místě se jménem "Kuklite/panenky". Dnes i nápis je již ztracený a pravděpodobně byl také zničen.

Ze Sborníku Simeona "Izbornik" je znám význam slova "Idol" - "balvan", který je považován za převzatý ze starobulharského jazyka (BER 1 str. 29). V novém bulharském jazyce znamená "balvan" ve významu "kamenný sloup, skála, obrovský kámen“ a je uchován v mnoha místních jménech roztroušených po celém území Bulharska. Tím, přes rozvoj sémantiky lze odvozovat, že vedle "idolu" jako sochy, díla lidských rukou, může také "balvan" znamenat přirozený objekt uctívání, kde mohou být stojící kamenné sloupy nebo velké posvátné "mluvící" kameny. Tou prvotní svatyní v Madaře mohl být prostý otevřený prostor na terase pod velkým skalním fragmentem, nazývaným v minulosti Daultaš nebo "Zpívající kámen".

Znamení kříže nad znamením ІYI kamenná deska v Museu v Plisce

Po přijetí křesťanství v roce 864 se významně mění tvář pohanského kultu centra. Pohanské chrámy byly zničeny, ale podle staré tradice je místo kultovní stavby je vždy posvátné, takže na stejném místě se staví chrámy křesťanských církví.

A tady je další zajímavá symbolická paralela:

IRSKÁ TARA

Kámen korunovace (Coronation Stone)

Zde vysvětlíme existenci dvou Kamenů korunovace:

Jeden je ve Skotsku a jeden je v Irsku:

jeden v Edinburghu (Stone of Scone, Stone of Destiny),

a druhý je umístěn na hoře Tara. On je tím irským „Kamenem osudu".

Kamen osudu na vrchu Tara

Dnešní název Tara pochází od keltské bohyně Tea (Tea Múr, Teas Mauer). Od jména bohyně bylo odvozeno Temair, a nyní je to Tara. Tara byla sídlem mystických velkých irských králů.

Podle legendy o Tuatha Dé Danann (O dětech bohyně Danu!) byl tento kámen přinesen do Irska na Taru. O tomto kameni se říká, že byl tvrdý jako diamant a pochází z města Falias, které se nacházelo na severu. Tento kámen byl také používán při korunovacích. Jeho síla spočívá v tom, že se z kamene vždy ozývá zvolání, když před ním spočinul skutečný král.

Od Tary odvozují svoji vládu 140 let králové jižního klanu Ui Neill (O'Neill). Tak se Tara stala symbolem národní jednoty a identifikace pro Iry. Památník Tara se nazývá Mound of the Hostages (Mohyla rukojmích) a má nejméně 5000 let, je datována do období let 2700 před naším letopočtem.

Kámen z Tary (Stone of Tara) se svým solárním výrazem

O tomto kameni se vyprávějí velmi staré a podivné příběhy. V severní části Tara je místo zvané "Rath der Synoden" (v němčině) "Rath of the Synods" (v angličtině) se třemi soustřednými stěnami. Slovo Rath znamená irské těžební zařízení v zemi z doby železné nebo i dřívější, které mají nejčastěji kruhový tvar stěn a příkopy.

V prvních letech 20. století, tato zařízení bylo zničeno britskými Židy. Ti věřili, že zde, objeví Noemovu archu. Stavební materiál, který byl později doplněn o materiály z výkopu, ukazují, že během prvních třech století po Kristu zde byly postaveny domy v blízkosti Rathu, které byly obklopený palisádami.

Bulharské paralely

Výbuchem zničený, hledači pokladů, menhir u Sopotu.

Panovnický kámen z místa „Pobitite kamani“ nedaleko Varny

Panovnický nebo také carský kámen, je nejslavnější ze sloupů v centru desítky jasně zachovaných kamenných kruhů typu "kromlex" v komplexu „Pobitite kamani“ nedaleko Varny.

Místo známé pod názvem „Pobitite kamani“ je známé od starověku jako kultovní místo. První dokumentovaný záznam, je však z roku 1829.

Škorpil o tom napsal: “... ze severu je potlučený osamělý kámen". Tento kámen připomínal vyvýšený trůn. "Předpokládá se, že trůn plnil svou úlohu při shromážděních, kdy na něm seděl stařešina nebo samotný panovník."

Podél cesty se tyčí sloupy, jako ze starého kamenného města. Vyčnívají z písku, dokonale tvarované, jako by vyřezávané lidskou rukou.

V roce 1829 napsal Tepljakov dopis skladateli Rimskému Korsakovovi, ve kterém popsal svůj velký údiv z místa Pobitite kamani. V roce 1854 se anglický geolog kapitán Spratt začal usilovně zabývat studiem tohoto jevu.

Obrovské sloupy na povrchu pokryté mechem budí dojem pohledu do krajiny na cizí planetě. Jiní přirovnávají pohled na toto místo za popis z Bible o městech Sodoma a Gomora. Třetí považují ruiny chrámu Poseidona ze ztracené Atlantidy.

Je zajímavé, že místo Pobitite kameni bylo "trýzní pro umělce". Čím více se talentovaní snažili zachytit mystiku tohoto tajemného místa, tím jejich dílo spíše odpuzovalo, než přitahovalo pozornost.

Jde o lidské dílo v místě Pobitite kamani v blízkosti Varny?

Do dnešního dne lze zjistit stopy vědomého zpracování a cíleného uspořádání megalitů. Podle výzkumníka Georgi Veleva, autora "Nepřečtené Iliady", megality byli vystavěny Tráky a jsou staré kolem čtyř tisíciletí.

Proč je nazývají bulharským Stonehenge?

18 km západně od Varny, podél staré asfaltové silnice ve směru do Sofie se nalézá něco děsivě krásného? Místo se jmenuje Dikilitaš, nebo je také dnes známé jako Pobitite kamani/povalené kameny!

Jedná se o impozantní krajinné spořádání, kde lze vidět sedm velkých a několik - malých nakupení kamenů různých velikostí, v lineárním pásu uspořádaných ve směru od severu na jih. Zahrnuje více než 300 kamenných sloupů různých velikostí. Sloupy nemají pevné základy, jsou duté a naplněné pískem. Některé z nich jsou rozmístěny v podlažích o celkové výšce 5 metrů. Tito kamenní obři jsou vápencových písků. Při bližším pohledu lze na jejich povrchu vidět šneky a mušle. Celková plocha areálu přesahuje sedm kilometrů čtverečních.

Mobilní telefony zde najednou zcela ztrácejí signál. Zóna se nachází 20 km západně od Varny, začíná pár kilometrů od města Beloslav, pokračuje na sever (kolem samotného města, v blízkosti závodu na zpracování sody a obec Strašimirovo), překračuje silnici E70 a magistrálu CHEMUS. Její konec se nachází u obcí Slančevo a Banovo.

Nikdo dnes nemůže říci s jistotou, kdy nastal tento zázrak! Ani kdo umístil část rozpadajících sloupců do třech soustředných kruhů ve středu stavby.

 Obrázky ukazují okamžik podzimní rovnodennosti 22. 9. 2010. Okamžik při východu slunce na megalitickém komplexu pár stovek metrů jižně od obce Slačevo. Ještě před východem slunce nad kopcem (pro který se východ slunce v údolí písku jen pár minut opozdí od východu slunce ve Varně a v obci) následně stojí sluneční disk uprostřed spodního okraje trojúhelníku.

Potom jak ohnivá koule pomalu stoupá, vstupuje do samotného centra trojúhelníka, a po minutách od východu slunce se přemísťuje ve své poloze a již neosvětluje malou prohlubeň uprostřed.

V současnosti se dají již zjistit příznaky vědomého opracování a uspořádání megalitů, říká Velev. V terénu, je zřejmé, že hranice komplexů jsou vyrovnány v jedné přímce. Pádným důkazem podle něj, je také přesná orientace miliónů kamenů podle pohybu slunce.

Abychom se o tom přesvědčili, nemusíme projít každým zákoutím, stačí k tomu nejnavštěvovanější místo turisty – tzv. Prostřední skupina. Zde se tyčí několik stovek sloupů rozmístěných v určeném postavení, jsou evidentní v jasně vyhrazených velkých kruzích v podobě "Kromlexu" (ve významu kruh a kamen). Účelem těchto typu megalitických staveb (nejznámější z nich je Stonehenge) je sledovat přesný pohyb slunce.

Pravděpodobně byly sloupy mimořádně vysoké, jakmile některé z nich dosahují i dnes 10 metrů.

Mezi základními megality jasně prosvítají velkými prohlubně rozmístěné ve směru východ - západ (pro okamžiky jarní a podzimní rovnodennosti), a také v ose jihozápad-severovýchod. Všechny drážky a ostré rýhy (překvapivě rovné), mění stavbu v astronomickou observatoř s obrovskými možnostmi.

Nabité miliony nízkých kamenů na západním okraji Slančeva tajemně mlčí, dokud rozeznáme strukturu výstavby a jejich uspořádání, říká Velev. Skupiny dvacet kamenů delikátně zobrazují spirální modely – v nejrůznorodějších konfiguracích a vztazích. Podle výzkumníka, existují důkazy, že megalitická skupina je kamennou mapou hvězdné oblohy.

Spirála je nejběžnější forma ve vesmíru: spirální strukturu mají galaxie, a struktura dvojité šroubovice je konstrukcí každé živé buňky. Na konci obce Slančevo jsou na terasách v obrovském náklonu spirální vinutí.

Vzhledem k obrovské velikosti – jak celého komplexu, tak i jednotlivých prvků – zdá se nepřijatelnou myšlenka, že místo Pobitite kamani je lidským výtvorem, říká Velev, ale i dnes zde nalezneme známky vědomého opracování a cíleného uspořádání megalitů.

Centrální skina má mnoho množství samostatně tyčících se sloupů. Jsou ve skutečnosti známé od starověku jako gnomóny (sluneční hodiny), které ukazují vrháním svého stínu průběh slunečního pohybu.

Legenda, která byla zapsána Karlem Škorpilem, o původu kamenů říká, že je nosili nějací obři - na výstavbu do Plisky. Jakmile dal panovník pokyn, že již další kameny nepotřebuje, obři je zanechali tam, kde je zastihl tento pokyn.

Vystavila Alexandra Delová 9. 3. 2015

Přeložil Nikolaj Nikolov – 3. 1. 2016