Písemnost před cyrilská část II.

Písemnost před cyrilská

Alexandra Delova

http://alexandradelova.blogspot.cz/2015/02/blog-post_43.html

1. února 2015

Před cyrilská písemnost na bulharských územích.

Jazyk a písemnost dávných Bulharů II. část

Pokračování z:

https://nikolajnikolov.blogspot.com/2018/09/

http://alexandradelova.blogspot.com/2015/02/blog-post_10.html

/Jsou zde použity materiály Doc. Dr. Georgi Sotirova – poslední část z jeho díla ELEMENTANOVA napsáno již v roce 1986/.

1.           Úvod

Roku 1959 vdova po zesnulém profesorovi Nikola Mavrodinovi (bulharský archeolog, jeden z nejlepších znalců bulharského středověkého umění a kultury), publikovala rukopis zanechaný jejím manželem („Starobulharské umění“), v kterém se zmiňuje o tehdejších archeologických nálezech. V letech 1946 a 1949 poblíž města Preslavi byla nalezena stará cihelna, datovaná do 10. století. Tato stavba sloužila k výrobě keramických dlaždiček, které byly používány k dekoracím paláců a kostelů v Preslavi.

Vnější strana dlaždiček je pokryta s nápisy v cyrilici. Spodní strana dlaždiček však nese samostatné hlaholské znaky, vyjadřující čísla. Tímto nálezem byl učiněn konec všem diskusím, které byly vedeny na téma prvenství hlaholice před cyrilicí.

Znaky na kamenném materiálu, používaném při výstavbě města Pliska.

Zde je třeba ozřejmit, že jakmile jsou dlaždičky cementovány na stěnách, by již nebylo možné hlaholské znaky číst. Tyto znaky (ve smyslu číslic) sloužili dělníkům, kteří zhotovovali dlaždičky, kteří je pálili a odnášeli na příslušné místo stavby. Číslice pomáhaly zedníkům, kteří připevňovali dlaždice na stěny. Můžeme tedy učinit závěr, že dekoratéři uměli číst nápisy v cyrilici, avšak zedníci ne. A obráceně, zedníci byli znalí pouze písmu hlaholice. Jinak by nebylo nutné je značit na spodní části hlaholskými znaky, k jejich používání lidmi, kteří je naznali. Na základě této myšlenky můžeme učinit závěr, že hlaholice byla v Preslavi známa dříve než cyrilice.

Dále je nutno připomenout další fakta. Prvním je existence dvou palimpsestů na hlaholském základě. Tím druhým jsou vysvětlivky v cyrilici na volných místech hlaholského Zografského evangelia (Berlín, 1879). Tyto dva faktické důkazy jsou v úplném protikladu s myšlenkou, že hlaholice se objevila později než cyrilice.

Kdy přesně byla sestavena hlaholice?

Dosud není možné učit přibližné období. Existuje však oprávněný předpoklad, že tato abeceda byla známa v Jihovýchodní Evropě již v dávné antice. V této krátké stati se nemůže hlouběji zabývat tímto tématem. Přesto však zmíníme některé doplňující fakta, ukazující na existenci této písemnosti mezi bulharským obyvatelstvem v této oblasti před dobou Sv. bratří Cyrila a Metoděje.

Dnes již máme doklady, že Sv. Cyril a Metoděj, při sestavování své abecedy přímo čerpali z již známých znaků používaných starých Bulhary.

Příklad:

Řada autorů ukazuje na souvislost mezi velkým počtem hlaholským znaků a jednotlivých runových znaků ze saltovo-majackých runových nápisů. [Г. Турчанинов. Памятники письма и языка народов Кавказа и Восточной Европы, 1971 г.,с. 84]. Ve svém náhledu Altchajm dokládá svůj názor, že saltovo-majacké znaky jsou sestaveny rannými Bulhary v době 3. – 4. století na Kavkaze, a Turčaninov ukazuje na aramejské písmo (alano-prabulharská písemnost), které je pravděpodobně prototypem těchto znaků.

V nedávných letech, bylo doloženo, že tyto saltovo-majacké runové znaky byly používány mnoha severokavkazskými národy – Alany, Kasogy, Chazary, stejně tak starých Bulhary žijícími podél severního Černého Moře. O něco později bylo doloženo, že prakticky stejná soustava runových znaků byla používána v mnohem větším rozsahu po budovách, dlaždicích, zbraních, domácích předmětech nalezených v základních centrech bulharského státu (na Balkáně pozn. překladatele) – Pliska, Madara, Preslav a všude kde žili (pra) Bulhaři. [Л.Дончева-Петкова. Знаци върху средновековни археологически паметници (VII – X-ти век). София, изд. на БАН, 1980]

Dnes, na tomto základě, je již jasné, že Bulhaři přicházející (na západ pozn. překladatele) ze Starého Velkého Bulharska, v 7. století si s sebou přinášejí již hotový prototyp hlaholice. Toto tvrzení vysvětluje proč skoto všechny hlaholské znaky mají svou shodu s prabulharskou runovou písemností, jak již dokazoval Dr. Živko Vojnikov, jakož i řada dalších autorů.

Nápisy v cyrilici a runovém písmu ze skalního kláštera v Murfatlar (Besarabia, Rumunsko).

Například existuje celková shoda mezi jednotlivými kompozicemi skyto-sarmatských run a některými hlaholskými písmeny. Jedná se o nejvíce podobné, shodně stavěná písmena, odpovídající nosovkám na konci hlaholice, o kterých prakticky žádná dosavadní teorie neposkytuje vysvětlení. Jak je vidět z tabulky, některé skyto-sarmatské znaky z mohyly Rošava Dragana, z místa Čatalka, Stará Zagora, se zcela, nebo částečně shodují s těmi nejsložitěji stavěnými hlaholskými písmeny.

Taková písmena se nenacházejí ve výčtu abeced, ze kterých by mohla potenciálně pocházet. Tato shoda je přesvědčivým důkazem, že sestavitelé hlaholice znali skyto-sarmatskou soustavu runových znaků a používali jednotlivé prvky (kruhy, trojúhelníky), celé kompozice znaků a také samotný ortografický princip utváření pomocí spojovacích částí. (Viz. ”Ортографична аналогия между глаголическите букви и сарматските руни от могилата Рошава Драгана, автори Иван Танев Иванов, Мариана Минкова, Бургас, 2006 г., с.48-59).

Chorvatský odborník Slavomir Sambunjak je jedním z chorvatských učenců, kteří tvrdí, že všechna písmena v hlaholici a zejména ta v počátečním oblém vzhledu jsou postavena podle jednoho společného modelu, jehož základem je grafika výřezu kruhu, a osmi paprsků v něm vymezeným.

Dnes jsou ve světě známé 2 podoby hlaholice – úhlová a oblá. Oblá hlaholice je originální abecedou, sestavenou (pompilovanou) sv. Cyrilem Filosofem, kde je většina zakončení utvořena s ohledem na krasopis a jednotný styl.

Faktem je, že starobulharské analogy runového abecedy neměly nikdy taková okrouhlá zakončení. Dále úhlová hlaholice se více přibližuje písmu, které dávní Bulhaři používali před Sv. Cyrilem a Metodějem. Tento druh abecedy je časem přepracován, z důvodu nového širšího domácího používání abecedy a přirozené potřeby úspory času při vypisování jednotlivých znaků. Je možné také říci, že zatímco oblá hlaholice je ta, která se podřizovala pravidlům Církevní normy, úhlová hlaholice více odpovídala praktické každodenní výzvě a potřebám všedního zápisu.

Pokud lze usuzovat podle délky spojovacích úseček v troj symbolech z místa Rošava Dragana nápis začíná tam, kde jsou nejdelší a je psán ve směru jejich krácení – ve směru hodinových ručiček. To odpovídá psaní a čtení z leva doprava. Na konci nápisu v poslední trojdílné kompozici, spojovací úsečka je dokonce vypuštěna pro nedostatek místa. To je indikace, že spojovací úsečky mají pomocnou úlohu, že jejich smyslem je spojování prvků, které spojují tj. kruh, trojúhelník, oblouk, polokruh a další podobné. Podobné spojovací úsečky jsou typické pro některá písmena v hlaholici a cyrilici, avšak chybějí u známých písemných soustav z oblasti jihovýchodní Evropy a blízkých oblastí, na které se hlaholice mohla potenciálně odkázat a ovlivnit: abecedy řecké, latinské, kavkazských písemností, židovské a aramejské, koptské, etruské a dalších. Přítomnost tohoto obecně ortografického prvku u skyto-sarmatských runových znaků a u hlaholice je důležitých ukazatelem jejich vzájemného spojení.

Bulharský odborník Vasil Jončev, také podporuje tuto tézi, kdy přidává, že prabulharské runy jsou ve svém základě postaveny na stejném principu. Je to podloženo i nespornými údaji, že mezi okolními méně rozvinutými slovanskými národy nebylo ani náznaku počátků písemnosti až do 9. století, a nějaké znaky, že takové budou, může přivést čtenáře k logickému zakončení, že hlaholice je především přepracované bulharské písmo.

Prototyp hlaholice, známý také jako Kebra Nagast …text černého listu s bílými písmeny …(nebo „Kniha o slávě panovníků Etiopie“) – text of the Kebra Nagast or the Glory of Kings (British Museum Manuscript "Orient, № 818, following 26 a, columns.1 and 2). Je zde viditelná shoda mezi grafikou koptské abecedy a hlaholice.

Jedná se o tradiční etiopskou kroniku, napsanou prototypem hlaholského písma, které existuje sedm století. Pro mnoho etiopských křesťanů a rastafariánů popisuje skutečné dějiny původu dynastie od krále Šalamouna v Etiopii. Je považována za nesporný pramen přechodu etiopské víry od uctívání Slunce, Měsíce a hvězd k uctívání „Boha Izraele“.

Teoreticky by neměla být žádná shoda mezi obecnými slovy bulharskými a etiopskými nebo mezi těmito jazyky, avšak existují shody nejen ve slovech ale i ve znacích, kterých je asi 20. Nyní je oprávněná otázka co mají společného hlaholice, staré bulharské runy, ze kterých ta vychází a etiopská kronika v britském muzeu, vyprávějící o dějinách krále Šalamouna a královně ze Sáby, napsané také prototypem hlaholice?

Při výzkumu nejstarší egyptské kultury – Nulové až po Třetí dynastii, mezi lety 3500 až 3150 př. n. l., odborníci narážejí v egyptské hieroglyfické písemnosti, používané pouze od představitelů prvních dynastií za podivné písemné znaky, které zůstávají bez jasného vysvětlení. Možným důvodem je to, že většina těchto znaků se nachází v neolitické písemnosti v Trákii a je o 2000 let starší.

A zde následuje jedno překvapení. Přikládáme snímek. Toto je koptská abeceda, jak je vyučována egyptology na celém světě, abeceda ze které jsou dešifrovány texty z časů středního Egypta.

Ne to vás neklame zrak. To není upraveno ve fotoshopu. Je to z knihy Middle Egyptian, James P. Allen, vydání Cambridge, rok 2010. Zcela jistě, by tu nikdo nehledal cyrilici. Podobnost však tady je a sami jí vidíte.

A toto je koptská Bocharština, používaná zejména jako církevní jazyk Koptů. Zdali pak nemá něco společného se starým jazykem církevně bulharským.

O těchto neobyčejných souvislostech se dnes raději nehovoří, jen, aby se nenarušili dosud přijaté zásady o původu našeho národa. Pro nezaujaté je již více jasné, že existuje jedno logické vysvětlení nesmírné podoby mezi egyptským, jeho pozdější variantou koptským a dnešním bulharským jazykem. Pokud přijmeme, že Bulhaři jsou následníci Tráků, kteří přenesli a uchovali v průběhu tisíciletí základ dávné písemných znaků svých předků. Jsou tak spojení s trácko-pelasgijským jazykem, kterým se hovořilo v jihovýchodní Evropě již v časech Neolitu, tj. v časech před potopou světa v Černém moři, v takovém případě všechny fenomény mizí, protože přítomnost Tráků v Egyptě je snadno dokazatelná.

http://sparotok.blog.bg/politika/2010/11/18/bylgarski-dumi-v-egipetski-i-koptski.636872

Centra intenzivního používání hlaholice byla především v oblastech dvou bulharských knižních škol – Preslavi a Ochridu, stejně tak oblast Istrie v Chorvatsku. Jedině na územích, kde lidé hovořili příslušným jazykem (Bulharsko, Makedonie) a Chorvatsko (Bosna, Dalmacie a Istrie), je uchován velký počet písemných nápisů v hlaholici. Jednotlivé, samostatné nálezy pocházejí z Ruska (dovezené v pozdějších dobách), v Čechách a na několika místech v Srbsku.

Plomský nápis v hlaholici z oblasti Istrie, Chorvatsko a zobrazení panovníka s oholenou hlavou, držící trojzubec, symbol panovnické moci ještě z časů Dávné Baktrie, byl zachován mezi symboly i Dunajského Bulharska.

2. Svatyně věnovaná Bakchovi

U Herodota nalézáme následující pasáž:

„Satrové (S a t r a e) …žijící uprostřed velikých hor, porostlými lesy různých dřevin a pokrytými sněhem, kteří jsou velice chrabří v boji. Jsou to Trákové, kteří zde mají svatyni boha Bakcha, která se nachází na nejvyšším z vysokohorských pohoří. Besové, jsou národem satrijským, který vydává proroctví, jejich orákulem je, stejně jako v Delfách, jedna žena, a její odpovědi jsou těžko čitelné a pochopitelné“.

Z uvedeného textu je vidět, že již v 5. století př. n. l. měli Trákové svou písemnost. Pokud by tomu tak nebylo, Herodotos by nemohl srovnávat kaligrafii kněží Besů v chrámu Bakcha, s tou jakou měli kněží, sloužící Apollonovi v Delfách. Nesmíme přitom zapomínat, že právě trácký kněžský klan – Trakidité, jsou ochránci nejvyššího poznání, kteří řídili legendární svatyni v Delfách. Dokonce Amfiktionia (Institut chrámových společenství) ve starém Řecku, byla ochraňována tráckou gardou, tj. válečníky zasvěcenými do tajemství.

Trácká svatyně Besů trvale pokračovala ve své činnosti mnoho věků. Je zajímavé, že takřka na stejném místě se dnes nalézá Rilský klášter, ve kterém jsou schraňovány „Rilské listy“, psané v hlaholici.

Hlaholský nápis ze Srbska, nachází se v muzeu v Sarajevu.

3. Gétské Ovidiovy texty

Ještě jeden důkaz, že Trákové měli vlastní abecedu, přichází z jiného pramene, ne více zajímavého, než ten předešlý. V roce 8 na narození Krista by Ovidius ve vyhnanství ve městě Tomi na břehu Černého moře, asi 150 km od Preslavi. Tomi je staré pojmenování dnešního města Kjustedža (dnes v Rumunsku). Ovidius zde strávil 10 let, kde trpěl steskem po domově a často psal svým přátelům v naději, že přesvědčí císaře Oktaviána, aby dovolil jeho návrat zpět do Říma. Mezi Ovidiovými dopisy jsou dva, které jsou zvláště zajímavé.

První je adresován králi Kotisovi z Trákie, skoro v sousedství básníka. Toto je možné číst v dopise:

„Žádný z panovníků není tak dobře vzdělán (ve filosofické nauce – pozn. autora) nebo zasvětil tolik času humanitním vědám. Tvůj verš je mi svědkem, že pokud zakryješ své jméno, budu popírat, že jej sestavil mladík z Trákie. Země Bistonská (Trákie – pozn. autora) může být hrdá tvým talentem, že Orfeus není možná jediným básníkem zde.“

Druhý dopis je zvláště důležitý. V něm Ovidius prosí jednoho ze svých přátel, o službu, a také dodává:

“Moc se nediv, pokud se ti mé verše jeví chybně, jsem již také básníkem gétským. Ach! Stydím se za to! Napsal jsem dokonce báseň v jazyce gétském, používal jsem slova barbarů ve stejném počtu jako našem: Dokonce jsem dosáhl slávy – můžeš mě pochválit! - a začíná vycházet jméno mé, jako básníka, mezi necivilizovanými Géty“.

Nápis na nádobě z pokladu Nagy Szent Miklos, 9. století n. l.

Nás tedy zajímá otázka: Jakou abecedou, používanou Ovidiem jsou napsány verše v jazyce gétském v té době? A pokud ti lidé neměli abecedu, jak by mohl Ovidius psát verše v jejich jazyce?

Nápis na nádobě z pokladu Nagy Szent Miklos, 9. století n. l.

4. Dvě důležitá svědectví.

Možná budou pochybnosti, že by trácké knihy existovali v 7. století našeho letopočtu. U Fotia nalézáme jasný důkaz na podporu tohoto tvrzení, tím že prohlašuje, že známý byzantský autor používat trácké knihy v časech po Herakleovi. To znamená po roce 641. Pouze může litovat, že Fotius nepovažoval na nutné nám sdělit, jako abecedou byly napsány trácké knihy.

Hliněné dlaždice z Kratovsko-Svetinikola – oblast v dnešní severní Makedonii.

A opět znaky z kamenného materiálu používaného při výstavbě města Pliska. Porovnej podobnost, za situace, že mezi utvořenými artefakty uplynulo období již kolem 4500 let …

Máme svědectví od Juliana Apostata (Julian Odpadlík pozn. autora). Při výkladu zmiňuje město Akvilea (A q u i l e a), dnes na území severovýchodní Itálie, region Friuli Venitia, Julian říká:

„Jedná se v podstatě o obchodní centrum Mízů/Mízijců*, Panonců a Italiků, kteří žijí ve vnitrozemí. V minulosti, zdá se mi, byli nazýváni Heneti, v současnosti, přestože Římané ovládají jejich města, si zachovali své původní jméno s nedůležitou předponou, jediného písmena na počátku slova, což je vyjádřeno unikátním symbolem, který oni nazývají “o v” a který ti často používají místo b e t a vycházející, jak si myslím, z jejich specifického vydechování v jejich jazyce“.

Julian, který psal v řečtině, zde ukazuje, že slovo, které Řekové vyslovovali jako „H e n e t i”, bylo místními obyvateli vyslovováno „V e n e t i”. Řekové měli problém s vyslovováním, protože řecké b e t a u nich odpovídá zvuku mezi B a V, zatímco v jazyce, kterým se hovořilo na severu Řecka, jsou oba zvuky jasně odlišovány a ke každému náleží samostatné rozdílné písemné symboly.

Tyto řádky napsal Julian kolem roku 358 našeho letopočtu, dokládá, že v té době měli Veneti s jistotou vlastní abecedu. Otázkou je, jaké to byla? Pokusíme se odpovědět na tuto otázku:

Sv. biskup Wulfilla (také Urfil), sestavil (po roce 350), na pokyn císaře Konstancia II., na území dnešního severního Bulharska první překlad Bible, podle pramenu Filostorgij (v řečtině: Φιλοστοργιος), pozdě antický církevní historik, v „hovorovém jazyce tráckém – géto-besijském“, dříve než byla Bible přeložena do latiny. K tomu účelu, jako náhradu za dosud používané „runy“ (čárky a řezy“), sv. biskup Urfil použil znaky pra-cyrilice, jejichž kořeny se nacházejí v dávném trácko-pelasgijském jazyce, jakým se hovořilo v jihovýchodní Evropě již v časech Neolitu.

Tato tabulka ukazuje znaky „Gótské abecedy“, sestavené v 4. století na bulharském území biskupem – Urfilem, který sestavil abecedu a přeložil Bibli v novém jazyce – „gótském“. Německo jej takto uznává, stejně jako Bulhaři uctíváme Sv. bratry Cyrila a Metoděje. – jako zakladatele germánské písemnosti a zakladatele germánské literatury. Ale:

V Německu se tato abeceda nepoužívá. Je však používána v Bulharsku, kde vznikla, je používána ve východní Evropě. Abeceda „Gótů“ byla sestavena na základě znaků, které jsou částí cyrilice – symboly А, Г, Ф, К, Л, М, П, Т, Ч, У, Х. Jsou to v podstatě znaky z cyrilice.

Cyrilice

Pokud budeme předpokládat, že biskup Urfil používal prototyp znaků z cyrilice !?! za základ k sestavení gótské abecedy a zajištění překladu bible v „gótském“ jazyce ve 4. století, jaké tedy byly základy, ze kterých vznikla a kdy v podstatě vznikal prototyp cyrilice na bulharském území?

Unikátní artefakt, nalezený na území Makedonie z 2. tisíciletí př. n. l. s písemnými znaky na jeho povrchu. Podle profesora paleolingvistiky Duško Alexovského je to zápis v jazyce pelasgijského obyvatelstva, žijícího v té době v oblasti s napsaným jménem, bohyně B(sefa), známou později, jako Vesta.

A proč Gótové, když jejich „velkogermánská idea“ (se rozvinula až v období 17. - 18. století), ani slovanského původu, používají se znaky severních Gétů a abecedu tráckého původu, sestavenou v dnešním severním Bulharsku ke čtení Bible?!

Jedna stránka bible biskupa Vulfila/Urfila, přeložena do jazyka Gótů po roce 350.

Jiní vedoucí němečtí historici, přestože dosud nezavrhli „germánský“ původ Gótů, podtrhují, že Gótové se stávají Góty právě v Trákii, respektive bez Trákie, by žádní Gótové nebyly, když se hledají obecné kulturní kořeny s následníky dávných tráckých národů, v teorii o společném původu národů a jednotných náboženských vyznání Indoevropanů.

Podívejme se, kdo jsou Gótové a co dělali na bulharském území?

Po vládě Konstantina Velikého území na jih od pravého břehu Dunaje se jmenovalo ripa Gothica (Gótský břeh). Území bylo vystavěno jako upevněná hraniční organizace, která se táhla do hloubky území a zaujímala dnešní severní Bulharsko a Dobrudže.

Gótové a Bulhaři

Ve své knize-sborníku „Gótové a Gétové“, v části od G. Cenova (str. 107 – 120). „Gótové a Germáni. Pro koho, pro Němce nebo pro Tráky přeložil biskup Urfila svou Bibli?“. Cenov píše:

„Vycházím z Jordanese …, podle kterého Gótové žili na počátku ve Skandinávii, historikové je považují za Germány. A protože to byli Germáni, jména jejich králů, jako Vidimir, Valamir a Teodorich jsou považována za germánská, gótský biskup Urfila přeložil bibli pro Góty-Germány. Protože jsem osočován, že jsem udělal z Germánů Tráky nebo Bulhary, musím se vyjádřit k této otázce. Studoval jsem dějiny Gétů a neznám jediného germanistu, který by považoval Géty na Germány...“.

Snímek na stéle vytesaném v ne řeckém jazyce, z ostrova Samotraki, Сourtesy Institute of Fine Arts, New. York University.

Germanisté považují Géty za Tráky a každému by se vysmály, který by je vymezil za germánský národ. A pokud je tomu tak, nerozumím, jaké protiklady mohou být mezi mnou a germanisty, když říkám, že Gétové, nebo staří Trákové nejsou Germány. Jak již bylo dokázáno, legenda o přesídlení Gótů ze Skandinávie je pouhou legendou, která je připisována Gétům ne však Germánům Skandinávcům. Gétové přesídlili ze Skandinávie, píše Jordanes, který v záhlaví svých Dějin připojil „O původu a činech Gétů“.

Jordanes je Get-Gót neustále píše ve svých dějinách o Gétech-Gótech jednou to jméno, jindy jiné jméno. Cenov vysvětluje jak zvuk „e“ přechází v „o“ a tak se po staletích z „Gétů“ stávají „Gótové“. Staří historikové potvrzují: Také Pavel Orozius píše ve 4. století: „…tito Gétové, kteří jsou dnes nazývání Góty“, a Filistorg píše: „ …Skytové na druhé straně Dunaje, kterým staří autoři říkali Gétové, jsou současnými Góty …“.

„Nejenom podle jména Gétové, ale i podle obsahu, který Jordanes vkládá do svých Dějin Gétů, se rozumí, že má na mysli právě Géty, dokonce i tehdy, kdy píše „Gótové“. Trojského hrdinu Telefuse nazývá „Gótem“. Gétská královna Tomiris je pro něj také gótskou královnou. Jordanes zjevně popisuje staré Géty, které včak nazývá Góty, přičemž vždy zdůrazňuje rozdíl mezi Góty a Germány. Avšak Jordanes není jediným, který pod pojmen Gótové má na mysli Géty, stejně tak Evsebius píše se své kronice, že „Gótové označovali svého boha Zalmoxisem“. Znamená to, že antičtí spisovatelé rozuměli pod označením Gótové staré trácké Géty.

Gótové (podle Wikipedie)

Gótové jsou etnickou skupinou, která v období pozdní antiky obývala území Panonie, za západě, od řeky Dněpr a Černého moře na východ, od Karpat, severně od Bílého moře a Adriatického moře na jihu, včetně černomořského pobřeží Malé Asie. Na počátku 4. století část z nich migruje na západ na Apeninský poloostrov, Jižní Galie a Pyrenejského poloostrova.

Původ Gótů (podle gótského historika Jordanese)

Podle hlavního gótského historika Jordanese (Jornand), narozeného v Trákii roku 552, jsou Gétové nespornými prarodiči Gótů a pocházejí ze Skandinávského poloostrova. Kolem roku 1490 př. n. l. přesídlili do ústí Visly, kolem roku 1000 př. n. l. jsou ve Skytii, severně od Dunaje.

Žádný mnohem starší historik než Jordanes, počínaje od Herodota, neuvádí nic o takovém pohybu Gétů (natož Gótů) ze Skandinávie ve 2. tisíciletí před narozením Jordanese.

Všichni staří a všichni soudobí historikové jsou jednotní, že Gétové jsou dávným tráckým, respektive evropským skytským národem (Herodotos), tj. vůbec nejsou Skandinávci, ani Germáni, ani Turkyté, prostě jsou jen Trákové!!!

Nápis na nádobě z pokladu Nagy Szent Miklos, 9. století n. l.

Pouze připomeneme, kdo byli Gétové?

Gétové (podle Wikipédie)

Gétové (lat. G e t a e), jsou národem tráckého původu, který roku 339 př. n. l. obýval oba břehy dolního Dunaje. Herodotos je zmiňuje ve svých Dějinách následující zmínkou: „Gétové jsou nejmužnější a nejspravedlivější mezi Tráky“. Podle starých pramenů, Gétové a Dákové jsou plemeny jednoho a téhož národa, se shodným jazykem, avšak obývali rozdílná území. Obyvatelé území kolem Dunaje byli nazýváni Géty, ti kteří žili v horách, až po řeku Tisu – Dáky.

Ve svých dějinách Gótů „O původu a činech Gétů“ Jordanes několikrát zdůrazňuje, že současní Gothos jsou někdejšími Getas.

To vysvětluje proč biskup Urfil použil do své abecedy znaky pra-cyrilice, používané severními Tráky – Géty a Dáky, mající svůj počátek již v dávné trácko-pelasgijské písemnosti, pro sestavení gótské abecedy k proložení bible do gótského jazyka ve 4. století. Dále to vysvětluje, čí byla abeceda, kterou používali Veneti v časech císaře Juliana Odpadlíka, kdy máme na paměti, že v 6. století, gótský historik Jordanes nazývá Venety, žijící v té době v severozápadní části Skytie (evropská Sarmatie), společně s Géty – Slovany.

Výše bylo uvedeno, že hlaholice byla známa v Preslavi ještě před cyrilicí. A pokud všechna hlaholská písmena mají svůj původ v prabulharské runové písemnosti, kdy se tedy hlaholice stávají nástrojem zápisu „bulharského nářečí“ i pro „současný bulharský dialekt“ „mízijského obyvatelstva“?

Evropští Mízové/Moesiové a jejich bulharský dialekt.

Které to bylo bulharské nářečí, které použili svatí bratři Cyril a Metoděj a jejich žáci pro překlad svatého písma a bohoslužebních knih?

Ve 13. století ochridský arcibiskup Dimitar Chomatijan popsal Bulhary žijící v Malé Asii již v časech před invazí Alexandra Velikého, a od těchto Bulharů odvozoval svůj původ Sv. Kliment Ochridský.

Svatý Kliment Ochridský, byl žákem svatých bratří Cyrila a Metoděje a byl prvním biskupem, který vykládat písmo svaté ve starobulharském jazyce. Po celých sedm let (v letech 886-893) v Ochridu vyučoval písmu hlaholice, a jak napsal Teofilakt „v bulharském nářečí“, přibližně 3500 žáků.

Dimitrij Chomatian napsal o Klimentovi: „On poprvé zároveň s dalšími Naumem, Angelarijem a Gorazdem usilovně vyučoval Svatému písmu, přeloženému v boží součinnosti v tehdejším bulharském dialektu od Cyrila, skutečného božího mudrce a apoštolu rovnému, a od samého počátku byl společně s Metodějem, známým učitelem blahosloví a pravoslavné víry mízijského národa.

Jakou abecedou a o jakém jazyce se bavíme, když hovoříme o díle sv. bratří Cyrila a Metoděje, odpověď nalézáme ve slovech Teofilakta Ochridského (9. století): „Boris založil bulharskou církevní organizaci v Bregalnici (dnešní severní Makedonie – pozn. překladatele) a tam umístil klér, který měl za úkol provozovat církevní obřady v bulharském jazyce“.

V tomto okamžiku musíme připomenout, že ve 4. století všichni římští císařové a biskupové v Konstantinopoli z velké či malé části byli radikálními Ariany, ne na posledním místě pro svůj trácký, illyrijský nebo panonský etnický původ. Je zcela logické, že tato křesťanská víra ve své „polo ariánské“ variantě převládala později i ve Starém Velkém Bulharsku (území podhůří Velkého Kavkazu – pozn. překladatele) a v Podunajském Bulharsku v polovině v 9. století.

Po 8. církevním koncilu (4. Konstantinopolském) roku 869, však přešlo území Panonie pod diecézi římskou, ostatní bulharské provincie zůstali pod diecézí Konstantinopole, se kterým bylo přijato a prosazeno již na První koncilu v Nikei (roku 325), zákon o symbolu víry, Bulharská říše od toho momentu na základě geopolitických souvislostí začala pronásledovat staré bulharské křesťanství – ariánské. To bylo rozšířeno na značných částech jejího území, a propojeno se starou tráckou vírou. Stejně tak silný vliv na náboženský systém mělo u i to, že část (pra) Bulharů byla propojena s vyznáním tengriánským.

Všechny tyto rozdíly nemohly spojit jeden národ, když v něm existovali podstatné rozdíly – rodové, etnické, kulturně-náboženské, bytové. Takové slévání by možné jedině pokud by je spojovalo jednotné náboženství pro všechna etnická společenství, prosazením norem a hodnotové soustavy.

Dalším důvodem pro volbu křesťanství bylo, že prohlubující se sociální rozdíly – „božským původ každé vlády na zemi“ a nutnost „neprotivení se pozemského vládci“. Křesťanský monoteismus, s myšlenkou jediného Boha, upevňuje vládu jednoho panovníka, založenou i v náboženství starých Bulharů. Mimo to, rozšiřování Bulharska zahrnuje i připojování křesťanského obyvatelstva na území Makedonie a Trákie, což zvětšovalo počet křesťanů v Bulharsku.

V polovině 9. století bylo Bulharsko mohutným státem, kterému pouze chybělo rovné postavení ve vztazích s ostatními evropskými státy, to znamenalo jistou mezinárodní a kulturní izolaci. Tím, že část obyvatelstva dosud vyznávala svou původní víru, potom celá země považována za barbarský stát, země pohanská a barbarská. Potřeba připojení k procesu rozvoje evropské duchovní a materiální kultury, vybudované na základech křesťanství nutí přijetí nové víry jako jednotného náboženství na území celého státu. Přijetí křesťanství vede i k následným legislativním změnám.

Tato událost je zcela nesprávně uváděna za „pokřtění Bulharů, jako pohanů a barbarů v průběhu 9. století od Řeků“ a vytrvale je vnucována do dnešních dnů, přestože k pokřtění velké části Bulharů již v 8. století tedy dříve od prvo apoštolů sv. Pavla (roku 52 v Makedonii a Trákii) sv. Ondřeje (v Dobrudže, Mízii a Skýtii) a bulharská církev je tak církví apoštolskou.

Nebudeme podrobně rozvádět dobře známé mise do Arabského chalifátu, Chazarska a Říma, jakož i epizodu s úspěšnou obhajobou Konstantina Filosofa proti církevnímu schizmatu tří jazyků při známé disputaci v Benátkách. Důležitost těchto misí, že se seznámil s posvátnými „samarskými“ knihami v tehdejším hlavním městě Arabského chalifátu – Samaře, a v paláci chalifa je v budově syrského křesťanského kláštera bohatá knihovna. Logika událostí vede k závěru, že mise v Samaře je přímo spojena se založením oblé/okrouhlé hlaholice. Je možné, že právě zde se seznámil a abecedou Koptů, protože je zde viditelná shoda mezi grafikou koptské abecedy a hlaholicí.

Baščanská deska (11. století), nalezená na ostrově Krk, Chorvatsko – patří k nejstarším zachovaným raně-hlaholským textům, napsaném ve staro bulharském jazyce. Text na desce odhaluje mnoho o struktuře Chorvatského státu v časech Krále Zvonimíra, a samotném textu, je možné najít bulharský titul župan.

Soudobí badatelé uznávají, že abeceda, přinesená bratry na Moravu, byla hlaholicí, což potvrzuje její silné rozšíření v Dalmácii a Chorvatsku. Právě tam na Moravě (jižní, dnešní Srbsko – pozn. překladatele) a v sousední Dalmacii zanechalo jejich dílo hluboké stopy, a hlaholice nebo zde nazývaná bukvica (bukva – písmeno, pozn. překladatele), nalezla nejtrvalejší použití a byla zde užívána celé tisíciletí až do počátku 19. století (písmo zejména notářské – pozn. překladatele).

Právě takto se Bulharsko stává spojnicí Kristovi víry se slovanským světem. Bulharsko přijalo vyhnané žáky Cyrila a Metoděje a přijalo za své jejich dílo, tím je zároveň vybavilo dvěma rozdílnými přizpůsobeními pro zápis bulharského jazyka, která jsou zcela unifikovaná pro celou zemi – hlaholici i cyrilici, první, kompilované sv. Cyrilem Filosofem a druhé Sv. Klimentem Ochridským na základě existujících prototypů již známých znaků, náležící dávným Bulharům s dialektem bulharských Mízů/Mízijců/Moesian a písemnosti severních Tráků – Gétů a Dáků, kteří odvozují svůj původ od dávné trácko-pelasgijské písemnosti, rozšířené v jižní Evropě a na Balkáně již ve druhém tisíciletí př. n. l.

Tyto abecedy byli nezbytnou podmínkou pro následný rozvoj písemnosti, jako priority již samotného bulharského státu a pomáhali bouřlivému rozkvětu nové a křesťanské kultury. Takto byly utvořeny nezbytné podmínky, že v krátkém čase byla řečtina v bohoslužbách a administraci nahrazena rodným jazykem, srozumitelným prakticky pro všechny Bulhary v té době (a územích v jeho dosahu – pozn. překladatele).

Oba bratři Sv. Cyril a Metoděj jsou kanonizováni církví, papež Jan Pavel II. je prohlásil za patrony Evropy, a bulharský národ jim určit nejkrásnější svátek, 24. květen za – Den bulharské písemnosti a kultury, jako přiznání jejich památky a díla. Dnes je cyrilice rovnocenná s latinkou a řeckou abecedou mezi písemnostmi Evropské unie, kdy Bulharsko překonalo nesčetné pokusy o záměnu svého písma latinkou.

Památka sv. bratří Cyrila a Metoděje a jejich učedníků Klimenta Ochridského, Angelária, Sávy, Nauma a Gorazda (jeho památka a ostatky jsou uloženy v chrámu Beratu – dnešní Albánie – pozn. překladatele), bulharská církev slaví jejich památku 27. června, den oslavy sv. Klimenta Ochridského. To je vděk bulharského lidu jejich dílu při přeložení Písma svatého a bohoslužebních knih do (staré) bulharštiny (tj. do jazyka „evropských Mízů, které národ zná také jako Bulhary“).

Mapka směrů rozšiřování tráckých národů obývajících Balkány a Malou Asii

Krátký životopis Klimenta Ochridského (Ochridská legenda) je důležitým pramenem v díle Sv. bratří Cyrila a Metoděje. Byl napsán v prvních desetiletích 13. století ochridským arcibiskupem Dimitrem Chomatianem (kolem roku 1165 – po r. 1234) pravděpodobně v řečtině, zanedlouho byl životopis přeložen do bulharštiny. Nejstarší řecký text (je dnes v Ruské státní knihovně, v Moskvě) ve 13. – 14. století byl nalezen v Ochridu, nejstarší starobulharský text byl nalezen J. Ivanovem v rukopise z 15. století v Zografském klášteře a byl jím vydán roku 1908.

Krátký životopis Klimenta Ochridského:

„1. Tento náš otec a světlo Bulharska odvozuje svůj původ od evropských Mízů, tento národ je běžná znám i jako Bulhaři. Ti byli vysídleni v dávných dobách vojenskou silou Alexandra z míst v okolí Brusa Olympu až k Severnímu oceánu (myšleno sever Kaspického moře) a Mrtvého moře. Po mnoha letech, s velikým vojskem překročili řeku Dunaj a ovládli všechny sousední oblasti: Panonii a Dalmacii, Trákii a Illyrik, a velkou část od Makedonie až po Thésálii.

2. Tento muž uváděl svůj původ z oněch míst.“

Mízie a Malá Asie:

Vitinie v Malé Asii (je velkou oblastí v Malé Asii v antice měli své bulharské jméno“Vitinia“ – jaké mají i místa u nás i dnes (myšleno na Balkáně)).

Prusa (Bursa) – Anatolie

Ještě jeden příklad od starých historiků, že Malá Asie a Balkány jsou společně neodlučně spojeny – společným světem příbuzných obyvatel:

Od Eusevia Jeronýma – „Mízie, provincie v Asii (mezi Frýgií a Vitínií). Existuje však a další provincie se shodným jménem u řeky Dunaje. Existují pisatelé, kteří říkají, že z Evropy přešli Mízové, Brígové a Hunové a že po nich jsou v Asii dnes nazývání Mízové, Frýgové, Vitínové.

V „Krátkém životopise Klimenta Ochridského“ – ochridský arcibiskup Dimitrij Chomatian píše, že první řecké překlady zde Sv. Kliment napsal v „místním bulharském dialektu“.

Jakého původu je místní bulharský dialekt mízijského obyvatelstva, do kterého překládá Sv. Kliment, když jak jsme viděli na počátku, že hlaholice byla známa v Preslavi před cyrilicí a je tu důvod věřit, že tato abeceda byla známa v jihovýchodní Evropě již v daleké antice s ohledem na fakt, že sv. Cyril použil právě hlaholici jako „místní bulharský dialekt“ pro překlad do starého bulharského jazyka Písmo svaté a ostatní bohoslužební knihy.

Mapa Trákie, autorem je Abrahám Ortélius (1527-1598)

Přeložil N. Nikolov 28. 6. 2019

Kimmerijci

Kimmerijci: dávní kočovníci žijící severně podél Černého moře

11. června 2019

http://www.glavtema.ru/articles/2019-06-11/4054/?utm_referrer=https%3A%2F%2Fzen.yandex.com

Foto: bike-crimea.com

Odkud přišli Kimmerijci? Jako u většiny dávných společenství nemáme žádné věrohodné údaje o původu Kimmerijců.

Předpokládá se, že tito dávní lidé jsou příbuznými Íránců nebo Tráků.

Podle zpráv Herodota, obsadili Kimmerijci území ležící severně od Kavkazu a podél Černého moře v období 8. – 7. století př. n. l. (území dnešní Ukrajiny a jižního Ruska).

Je nutno doplnit, že se archeologům dosud nepodařilo spojit tento národ s konkrétním územím jejich pobytu.

Díky výzkumu soudobí odborníci došli k závěru, že Kimmerijci zřejmě přišli z východu z území současného Íránu a postupem času migrovali do stepí v okolí Černého moře.

Jakmile se Kimmerijci začali zmáhat, rozhodovali se o rozšíření svého území. Dosavadní prostor podél severního pobřeží Černého moře jim byl již těsný a zaměřili se na další území, které mohli ovládnout. V jedné bitvě porazili (roku 695 př. n. l.) frýgijského panovníka Midase, který úpěnlivě prosil o pomoc Sargona II., avšak ten nepřišel (s jeho armádou se střetli o něco později roku 705 př. .n. l., kdy Sargon II. v bitvě padl).

Král Midas byl natolik ponížen svou porážkou, že ukončil svůj další život. Z Malé Asie postoupili Kimmériové na poloostrov Peloponés a poničili celou oblast.

Tito kočovníci dosáhli další úspěchů také na jihu a východě od Černého moře proti západní Asýrijské říši, tím že překonali území Lýdie (roku 640 př. n. l.).

Jedním z důvodů jejich snad o rozšíření a cíleného ovládnutí jiných zemí bylo především to, že samotní Kimmerijci sami zůstali bez domova při jejich snahách o získání nových území, na kterých by se usídlili. Hlavní příčinou bylo jejich vyhnání z rodného území Skyty na jihu současného Ruska.

Kimmerijce nezachránilo od porážky Skyty ani to, že výborně ovládali jízdu na koních.

Jak ukazují dějiny, historické zápisy se ztrácejí a jejich místo zaplňují mýty a legendy, nahrazující faktické informace. Například Králové Franků – Merovingové nechali prozkoumat svůj původ, až se dopátrali, že mohli být skupinou nebo jedním z kimmerijských národů nazývaný Sikambrové.

Tím méně není způsob jak zjistit, zda byli Sikambrové skutečnými Kimmerijci nebo mýtickým národem, který pomohl Merovingům upevnit nároky na královský trůn.

Dřívější odborníci také spojovali Kimmerijce s keltským národem z Britských ostrovů nebo s ranou verzi germánského národa soudobého Německa.

Svět literatury také nepomáhá, protože jazyk Kimmerijců není prakticky zapsán. Historikové rozhodli, že název „Kimmerijci“ vychází ze slovního základu „Gimer“ nebo „Gimir“.

Je také část odborníků, kteří považují Kimmerijce za těsně spojené s Tráky. Jejich jazyk je spojujícím mostem mezi jazykem Tráků a jazykem Íránců.

Pro nemožnost obnovit jazykové důkazy je těžké prozkoumat rané dějiny Kimmerijců.

Nehledě na vyhnání Kimmerijců z jejich původní vlasti na jihu soudobého Ruska, zůstali Skytové jejich nepřáteli. Dokonce na nimi vítězili až do 7. století př. n. l.

Kimmerijci se zcela vytratili z historických dokumentů na konci jedné bitvy proti Lýdii.

Po dvou konečných porážkách od nepřátel a o těchto lidech již nebylo nic známo. Bohužel dědictví po Kimmerijcích zůstává v ruinách, je to vše co o nich víme, je to pozůstatek kočovných válek, malého uměleckého projevu, zanechaného v severního regionu podél černého moře.

Přeložil: N. Nikolov 20. 06. 2019

Skytové

Skytové. Od kolébky až po mohylu

22. května 2019

https://zen.yandex.ru/media/history_2_01/skify-ot-kolybeli-do-mogily-5ce454c48bdbeb00b4654fee

Co to je za lidi? Asi takovou otázku si mohl zadat perský panovník Dareius, kdy na počátku bitvy zahlédl, jako jeho skytští nepřátelé zanechali důležité válečné přípravy a místo toho začali najednou honit zajíce.

Bojovníci Skytů. Reliéf na číši. Mohyla Kul-Oba (Ermitáž) Neznámý autor 2D-to-2D from Kul-Oba (400 to 350 BC), Public domain.

https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=986840

Podobné otázky si kladou i současní lidé, když odborníci přidávají svědectví, k tomu co již víme o těchto euroasijských kočovnících. Nové výzkumy a tisíce prozkoumaných pohřbů za posledních 20 let na jihu Ruska a Altaje, pomohli sestavit mnohem úplnější představu o těchto energických kočovnících s jejich unikátním uměním a láskou ke koním – mimořádného národa, od kterého se civilizovaný svět naučil nosit kalhoty a jízdě na koních.

Skytská nádoba. 4. stol. př. n. l. - .ec-dejavu.ru

Země mýtů a zlata.

Možná nejvýraznějším znakem Skytů bylo nesmírné množství zlata, které sami nosili a používali. Stará legenda vypráví příběh jednookých lidí – Arimaspech, kteří bojovali ve Skytii s Grifony, chránícími zlato. Běžně Skytové nosili zlaté ozdoby a pásy. Na svém oděvu měli přišité zlaté plíšky a zbraně svítili zlatem. Archeology nepřestává udivovat množství zlatých předmětů a ozdob, zachovaných v mohylách skytských panovníků.

http://www.silkroadfoundation.org

Neznáme jejich původ. Samotní Skytové měly legendu podle, které se jejich původ odvozuje od tří synů nějakého Targitaje, člověka nadpřirozeného původu, žijícího na územích podél Černého moře. Tři bratři spravovali zemi, až do okamžiku, kdy z nebe spadli čtyři zlaté nástroje – pluh, jho, bojová sekera a pohár a začali hořet. Nejmladší z bratrů, Kolaxaj, byl jediným, kterému se podařilo zvednout hořící předměty a tak se stal jediným vládcem říše Skytů.

Ještě jeden výklad původu Skytů převyprávěl Diodor Sicilijský v 1. století př. n. l. Podle jeho slov „na počátku žili Skytové podél řeky Arax …osídlili území v horách až ke Kavkazu, nížiny na pobřeží Oceánu (Kaspického moře) a Meotijského jezera (Azovského moře) a další území až po řeku Tanais (Don). Na jejich území se v manželském svazku Zeuse a bohyně s hadími nohami narodil syn Skyt, od kterého odvozují své jméno celý tento národ. Ovládli pro sebe území, „za řekou Tanais až po egyptský Nil“ (Diodor II,43).

Dějiny

Určení nejstarších Skytů mezi ostatní národy bylo složité, protože zatím nerozvíjeli svůj osobitý umělecký styl do 6. století př. n. l. Podle A. I. Meljukové jsou Skytové potomky národa „Srubové kultury“, kteří se v polovině 2. tisíciletí př. n. l. a koncem 6. století př. n. l. v několika vlnách přemístili z volžsko-uralských stepí do oblasti Severního Přičernomoří, kde asimilovali místní Kimmerijce. Poprvé jsou Skytové zmiňováni v 7. století př. n. l. jako spojenci Asýrie proti Kimmerijcům, kteří ztratili svou vlast a nechali se vytlačit na jih Černého moře. Skytský panovník Partatua (Prototius) se oženil s asýrijskou princeznou roku 674 př. n. l. a tím došlo k uzavření spojenectví mezi dvěma národy. Skytové a Asýrijci společně ovládli Mídii u Kaspického moře. Národu Mídie se přesto podařilo vyhnat Skyty ze západní Asie a přinutit je k návratu do zakavkazských stepí na přelomu století.

https://mirtayn.ru

V roce 514 př. n. l. proběhla ve stepi důležitá událost, které podrobně popsal Herodotos. Dareios, třetí z velkých perských vládců, se rozhodl ovládnout Skytii. Pod velením samotného Dareia perská armáda v rozsahu 700 tisíc bojovníků překročili Dunaj v Přičernomořských stepích. Skytové neustále ustupovali, nechali se pronásledovat Peršany. Dareiose postihl nezdar, nepodařilo se mu zastavit Skyty a přinutit je bojovat v otevřené bitvě.

„V tom co děláme, není nic nového ani podivného. Držíme se svého způsobu života i v dobách míru. Na těchto územích nemáme města ani obdělávanou půdu, které by nás mohli přinutit, ve strachu před jejich zničením, spěchat a postavit se vám. Pokud se chcete s námi setkat v boji, rozhlédněte se kolem, podívejte se na mohyly našich otců. Zkuste je vyrušit z jejich spánku a pochopíte, proč budeme bojovat s vámi“.

Pro Dareia to byla velice podivná válka. Nebylo zde nic, co by bylo možné uchvátit a zadržet – ani města, žádné domy, žádná kořist, kromě nekonečné stepi. Bojoval jen s větrem. Dareiovi nezbylo nic jiného, než se obrátit zpět. Skytové jej pronásledovali až k samotnému Dunaji. Již nikdy nevedl kampaně na sever Evropy, Skytové ovládli jihoruské stepi a pokračovali svou expanzi na západ v průběhu následujícího století.

Od konce 7. století př. n. l. do 3. století př. n. l. Skytové ovládali stepi severního Přičernomoří, od Donu na východě až po Dunaj na západě. Mezi všemi skytskými národy nejvýznamnějšími byli Skytové královští. Při jejich dominantní pozici ostatní kočovní Skytové, Kallipidé, Amazoni, Skytové – zemědělci a Skytové – pastevci měli ostatní podřízené postavení.

Mapa rozsídlení Skytů a ostatních národů v jejich sousedství podle Herodota v 7. – 2. století př. n. l.

V té době Královští Skytové a kočovní Skytové žili kočovným způsobem života, zatímco Kallipidé a Amazoni žili polokočovným způsobem. Současně zde žili také Skytové, kteří se živili obdělávání půdy a stali se zemědělci. Podle Herodota, Kallipidé, nebo Řeko-Skytové žili nedaleko od Olvie, podél ústí řeky Bug.

Na severu žili Amazoni a dále více na sever – Skytové – zemědělci, obývající území mezi Dněprem a Bugem. Skytové kočovníci využívali stepi Přiazoví, levý a pravý břeh Dněpru. Většina odborníků se shoduje, že oba břehy dolního
Bugu až po řeku Konka byla územím Skytů kočovníků, zatímco královští Skytové kočovali dále na východ a jih od Donu. Nakonec je nutno dodat, že kočovní Skytové ovládali území Altajského kraje na Sibiři, jsou také nazývání východními Skyty.

http://www.silkroadfoundation.org

Ve 4. století př. n. l. Království Skytů dosáhlo nejvyššího ekonomického, politického, sociálního a kulturního rozvoje. Velký panovník Atej sjednotil všechny skytské národy a rozšířil svá území až na tráckou hranici na pravém břehu Dunaje. Roku 339 př. n. l. byl Atej zabit ve věku 90 let v bitvě s Filipem Makedonským. Nadále však Království Skytů zůstalo silným a bohatým. Vnější hrozby nerušili jeho stabilitu až do druhé poloviny 3. století př. n. l. kdy ze západu přišli Keltové, z jihu Trákové a z východu Sarmaté. Království Skytů bylo pohlceno jinými národy a prakticky se vytratilo z dějin.

https://mirtayn.ru

Skytové nepsali dopisy, písemné prameny po nich nezůstali. Několik skytských slov se podařilo zapsat Herodotovi. Podle jeho záznamu, «pata» znamená «zabíjet», «spou» - zrak, «arima» - «jeden», «oior» – «člověk». Na základě těchto slov mohli filologové určit, že skytský dialekt za dávný indoevropský jazyk.

Prameny:

Артамонов М. И. Киммерийцы и скифы: (От появления на исторической арене до IV в. до н. э.). — Л.: Издательство Ленинградского университета, 1974.

Броневский В. Б. Обозрение Южного берега Тавриды 1815 г. – Тула, 1822.

Геродот. История.

Карты расселения скифских племён.

Кузнецова Т. Краткая история скифов // Скифы: Хрестоматия / Сост., введение, коммент. Т. М. Кузнецовой. — М., 1992

Латышев В. В. Известия древних писателей греческих и латинских о Скифии и Кавказе. — СПБ., 1893—1906

přeložil: N. Nikolov 19. 06. 2019

Sarmaté. Jezdci ze stepí, zakovaní v oceli

Jezdci ze stepí, zakovaní v oceli: tajemství Sarmatů a jejich výzbroje

Převzato: https://zen.yandex.ru/dnevnik_rolevika

Sarmaté jsou dosud málo zkoumaným národem známým z období 5. století př. n. l. a přibližně do 5. století na příchodu Krista ve stepích Východní Evropy. Základní areálem rozšíření nesčetných sarmatských národů jsou území na březích řek Dněpru, Dněstru a Dunaje, Přiazoví a na severním pobřeží Černého moře. Jihovýchodní hranice území Sarmatie a nejširšího rozšíření dosahovala až po Kubáň a podhůří Severního Kavkazu. Na západě to byla podunajská nížina obecně hranice dotyku s Římskou říší až po území Střední Evropy (poznámka překladatele). 

Sarmaté. Trajánův sloup

Autor: Připisováno Apollodóros z Damašku – Conrad Cichorius: "Die Reliefs der Traianssäule", Erster Tafelband: "Die Reliefs des Ersten Dakischen Krieges", Tafeln 1-57, Verlag von Georg Reimer, Berlin 1896, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5118013

Historikové přiřazují tento národ k indo-íránsky hovořícím národů, příbuzným se Skyty. Se Skyty v průběhu celých svých dějin zoufale bojovali, protože měli o co se s nimi dělit o území. Jedni i druzí byli v převážné většině kočovníky, přestože jsou známá i sídliště usedlých Skytů i Sarmatů – kočovníkům bylo zapotřebí více území než stálým zemědělcům… Ruští historikové cíleně až záměrně popírají, že v podhůří Kavkazu právě Sarmaté – Bulhaři jako první cíleně stavěli svá bělokamenná města, jejichž názvy se dochovaly do dnešních dnů. Zde rozvíjeli řemesla, přinesená ze střední Asie, využívali závlahové zemědělství, organizovali obchod a kontrolovali obchodní cesty z východu na západ a ze severu na jih – pozn. překladatele)

 

Národ Sarmatů nikdy nebyl jednotným (stejně jako u Skytů). Do jeho souhrnu jsou řazeni národy Jazygů, Roxalanů, Aorců, Alanů, (a Bulharů pozn. překladatele) … Posledními potomky Sarmatů, kteří se dožili, až do našich dnů řadí mnozí odborníci například Osetince.

Pro současníky jsou Sarmaté zajímaví tím, že prakticky jako jedni z prvních podél severního Černého moře a vůbec v jihovýchodní Evropě používali tzv. Těžkou obrněnou jízdu, pancéřovanou kavalérii! (Tato tradice pochází ze Střední Asie od Parthů, a byla přenesena z území Baktrie – poznámka překladatele).

Tajemství Sarmatů

Jedná se o jednu ze záhad antického světa: kočovný národ, který po sobě nezanechal skoro žádné materiální stopy, kromě kurhanů (pohřební komory s násypem – shodné u Skytů a Tráků – poznámka překladatele), dokázal vyrábět nebo získávat bronzové a železné brnění nesmírně vysoké úrovně. Lorika skvamatu – obrněná jízdní výstroj jezdce i koně – Římany vysoce ceněná a postupně přebíraná od Sarmatů.

Kvalita sarmatského brnění byla tak vysoká, že jejich útvary Katafraktarů (nazývané shodně s parthskými, (údajně nedoloženo, že by Sarmatům toto brnění dodávali Parthové) si mohli dovolit bojovat i bez štítu. Na římských sloupech bylo zachováno velké množství basreliéfů, arkád a na dalších místech, vyobrazení sarmatských bojovníků v dokonalém brnění, zakrývající skoro celou postavu. Jeho základní zbraní bylo kopí – které sarmatský katafrakt držel oběma rukami.

Základní výzbroj těžké jízdy se v tomto případě skládala z kopí, meče, palcátu, reflexního luku a okrouhlého štítu – pozn. překladatele.

Porovnání 5.1 vyobrazení nádoby z pokladu Nagy Szent Miklosz a obrázku 5.2 parthského bojovníka

 http://sarakt.eu/madara_11.jpg

Brnění

V současnosti je známo o 60 nalezených sarmatských pancířích, byť částečně zachovalých. Obnovit nebo zrekonstruovat se zatím nepodařilo ani jeden; vzhled sarmatského bojovníka odborníci odvozují z basreliéfů a dalším starým vyobrazením. Nálezy potvrzují teorii: velká část z nich – jsou pozůstatky trvanlivého bronzového brnění a železa. Je znám nález pancíře se střídavými řadami oplechování z železa a bronzu.

Klasické sarmatské brnění – je šupinaté lamelární, z toho právě klasický vzhled připomíná rybí šupiny. Šupiny jsou pravoúhlé, s okrouhlým spodním hrotem, připevněné na tkanině nebo koženém podkladě pouze za vrchní část. Zcela volně se pohybují překrývající nižší pozice.

Basreliéfy ukazující Sarmaty, vyobrazují bojovníky v brnění, které zakrývá ruce až po lokty a nohy až po kolena. Šupinami jsou kryty také koně (tzv. přední plstěná a kožená suknice pozn. překladatele) – bohužel není známo, zda jedná o kovové nebo kožené…

Těžká kavalérie sarmatských národů – se skládala z aristokracie rodového zřízení, z nejlepších a lepších. Četnost takto vyzbrojených nebylo mnoho, z 80% převládala lehká jízda, přesto však „rytíři ze stepí“ existovali.

A mezi nimi mnohé byly ženami. Sdělení o ženách Amazonkách – se vztahuje na ženy Sarmatů.

Porovnej také „Sarmaté, Amazonky a Bulhaři“ -> http://nikolajnikolov.blogspot.com/2018/03/

Sarmaté, jsou svými současníky považováni pouze za jízdní vojáky. Mnozí řečtí a římští autoři potvrzovali, že útok jízdy „obrněných barbarů“, je nezastavitelný, zatímco pěšky bojovali velice špatně. Pěší Sarmat byl zbabělí a snažil se vzdálit z bojového pole.

Přibližně v 1. s 2. století naší éry nastala u Sarmatů výrazná změna. Bronzová a železná výstroj byla nahrazována koženou, kostěnou a dokonce rohovinou (z plátků rohoviny, jak byla zpracovávána, bude popsáno v některé z další statí). Je zde vidět úpadek kdysi rozvinutého a mohutného národa – možná ztratili zdroje, ze kterého se těžilo železo, pokud jejich brnění nebylo dovozovým. To samozřejmě dnes nevíme, můžeme se jenom dohadovat.

Jedná o období dlouhé války na západní hranici s Římskou říší o území Dacie. Válka byla pro obě strany vyčerpávající, kdy Řím dosáhl z historického hlediska krátkodobého vítězství obsazením části Sarmatie/Dacie. Otevřený válečný konflikt se změnil na dlouhodobou „partizánskou“ válku, kdy Římané po sedmdesáti letech uvedené území sami dobrovolně opustili a rozebrali mostní konstrukci, aby po ní Sarmaté nemohli přejít na druhou stranu Dunaje (pozn. překladatele)

Autor: Roman province of Dacia (106 - 271 AD).svg: Původně soubor načetl Andrei nacu na projektu Wikipedie v jazyce angličtinaderivative work: Jann (talk) – Roman province of Dacia (106 - 271 AD).svg, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=17182426

Na počátku doby velkého stěhování národů, Sarmaté byli vytrženi ze svých domovů, zapojení do bludného putování a válek, a na konec přestali existovat jako národ. Přestože jejich potomci, dosud žijí mezi námi.

Toto tvrzení je naprosto nepodložené, protože Sarmaté – je označení národa, které používali Řekové a Římané. Nic neříká o tom, jak se tento národ označoval sám. Odpovědí může být více, třeba jen to, že na územích Sarmatie se objevují města s označením národa, který je zakládal – Bolgar, Belgorod, Beograd, Belaja veža a další.

Ve třetím století našeho letopočtu, kdy Římská říše ovládla od časů císaře Konstantina – dynastie panovníkům tráckého původu, došlo zde k výrazné změně vztahů mezi Římem a Sarmatií. Po uzavření vzájemných dohod byly na jižním toku řeky Dunaje vystavěny čtyři mosty přeshraniční spolupráce (v současném 21. století zde stojí pouhé dva) napříč podunajskou nížinou, pod Karpaty, byl vystavěn Konstantinův val, který sloužil jako celní hranice mezi Římem a Sarmatií (Novákova brázda – pozn. překladatele).

http://nikolajnikolov.blogspot.com/2017/02/novakova-brazda-cinska-zed-v-bulharskem.html a dále http://nikolajnikolov.blogspot.com/2016/04/hranice-stara-1300-let.html

Ve čtvrtém a pátém století se území Sarmatie stala součástí Hunské říše. Její panovník Attila je považován za panovníka bulharského, od jehož rodu odvozují své následnictví ostatní bulharští panovníci. viz. také  http://sarakt.eu/sarmate.htm

V šestém století dovolili Bulhaři Avarům přejít přes svá území do Panonie, kde společně s druhou polovinou národa s již zde usazenými Bulhary, (kteří zde již žili pět století), upevnit Avarskou říši jako ochranu před rozpínající se říší Franků. V sedmém století souběžně vedle Avarské říše ustavili nezávislý stát Onogurský chanát - Стара Велика България, jehož panovníci se přiklonili ke křesťanství. (pozn. překladatele).

Například v 17. století se Poláci začali hlásit za „sarmatské následníky“. Jsou dokonce známé komplety polského brnění á la „sarmatské“ a o tom až později.

Meče

Arsenál „antických rytířů“ byl podle všeho omezený. V pohřebních kurhanech jsou nacházeny zakončení kopí (vesměs listového tvaru), přímé nože akinaky a dlouhé přímé meče. Nejsou počítány hroty střed, seker a dalšího vybavení.

Nejzajímavější jsou podle mne, zejména sarmatské meče.

Jsou dlouhé, dosahují až do 1 metru, úzké, s ostřím po obou stranách. Na samém konci se sarmatský meč slabě zužuje, má však jasně vykované ostří. Jde o klasickou zbraň jezdeckého boje.

Sarmatský meč a nůž

Některé dobře zachovalé meče, „antických rytířů“ mají dlouhé rukojeti, takové aby jimi bylo možné bojovat oběma rukama. Z praktického hlediska jsou velmi podobné obou ručním mečům středověkých rytířů. Takové se v Evropě objevili až o tisíc let později. Co je velkou záhadou je jejich metalurgie, k výrobě takových mečů, nezbytných pro jezdecký boj, je nutná velmi rozvinutá kovářská technologie. A my se bavíme o kočovnících? To je pravdě nepodobné!

Viz. Rekonstrukce hunského parádního meče.

Sarmaté měli podobné, pouze se lišily tvarem a způsobem zakončení.

Sarmatské meče nalezené v kurhanech zpravidla nemají již zakončení. Nebo jsou jejich roty polámané. Bylo to asi děláno záměrně. V minulosti ukládali do mohyly polámané zbraně: dle zásady mrtvé k mrtvému.

Ranné sarmatské meče měly zakončení v podobě kotouče, kované společně s čepelí. Později začali upevňovat na zakončení dřevěné obložení omotávané koženým řemenem, takto byla získána prostá rukojeť. Zde je ještě jedna varianta vysvětlení „ultra krátkých“ sarmatských efezů: kůže a dřevo se v zemi nezachovává.

Pozdější meče Sarmatů, z epochy Hunské nadvlády, mají originální a nikde v této oblasti se nenacházející zakončení v podobě malých disků, umístěných horizontálně (v podobě létající talířků). Tyto disky jsou broušené z polodrahokamů – chalcedonu, nefritu, nebo z jantaru, nebo onyxu a také kostěné.

Příčnou ochranu sarmatské meče neměli, podobně tomu bylo o ostatních čepelí a období antiky. Pravděpodobně do vynalezení gardy jich nebylo potřeby.

Strategie a taktika boje u Sarmatů

Jak bylo uvedeno výše, hlavním cílem Sarmatů bylo udržení rozsáhlých území, nezbytných nejenom pro pastvu a chov dobytka, území na kterých probíhalo i intenzivní zemědělství včetně budování závlahových soustav. To vše umožnilo uživit rozsáhlé množství obyvatel. Pro tuto civilizaci je známá znalost dobývání a zpracování kovů a nutnost přístupu k místům jejich nálezu v horách Kavkazu, později v Karpatech a na Balkáně. Kontrola cest a obchodních křižovatek. Největším bohatství národa bylo množství obyvatel. To umožňovalo kontrolu rozsáhlých hraničních prostor. A v případě porušení hranic dovolovalo mobilizování rozsáhlých vnitřních zdrojů.

Obrana území byla rozdělena mezi národy obývající dané území a jemu v případě vnějšího napadení přijížděli na pomoc ostatní národy, nejdříve jako oddíly lehké jízdy. V okamžiku útoku pěších armádních útvarů nepřítele bylo prvním úkolem zpomalení postupu útoky luky a šípy na bezpečnou vzdálenost a budování pastí do doby příjezdu rozhodujících sil.

Těžká jízda byla panovnickou gardou osobní stráží. Na rozdíl od středověkého rytířstva, kdy každý bojoval sám za sebe – těžká jízda zde byla nasazována jako útvar jednající podle pokynů velitele, sraženi jeden vedle druhého jako smrtící stroj, proti kterému běžná pěchota nemá žádnou šanci. Dalším taktickým prvkem bylo nasazení lehké kavalérie, která po krátkém útoku záhy ustupuje a nutí nepřítele k pronásledování a střílí na něj směrem zpět při svém ústupu. Cílem je rozrušení útočného útvaru nepřítele, jeho rozdrobení a následné zničení zapojením záloh a těžké jízdy.  

Převzato https://zen.yandex.ru/dnevnik_rolevika

originál - https://vk.com/dnevnik_rolevika

přeložil N. Nikolov 11. 06. 2019