Písemnost před cyrilská část II.

Písemnost před cyrilská

Alexandra Delova

http://alexandradelova.blogspot.cz/2015/02/blog-post_43.html

1. února 2015

Před cyrilská písemnost na bulharských územích.

Jazyk a písemnost dávných Bulharů II. část

Pokračování z:

https://nikolajnikolov.blogspot.com/2018/09/

http://alexandradelova.blogspot.com/2015/02/blog-post_10.html

/Jsou zde použity materiály Doc. Dr. Georgi Sotirova – poslední část z jeho díla ELEMENTANOVA napsáno již v roce 1986/.

1.           Úvod

Roku 1959 vdova po zesnulém profesorovi Nikola Mavrodinovi (bulharský archeolog, jeden z nejlepších znalců bulharského středověkého umění a kultury), publikovala rukopis zanechaný jejím manželem („Starobulharské umění“), v kterém se zmiňuje o tehdejších archeologických nálezech. V letech 1946 a 1949 poblíž města Preslavi byla nalezena stará cihelna, datovaná do 10. století. Tato stavba sloužila k výrobě keramických dlaždiček, které byly používány k dekoracím paláců a kostelů v Preslavi.

Vnější strana dlaždiček je pokryta s nápisy v cyrilici. Spodní strana dlaždiček však nese samostatné hlaholské znaky, vyjadřující čísla. Tímto nálezem byl učiněn konec všem diskusím, které byly vedeny na téma prvenství hlaholice před cyrilicí.

Znaky na kamenném materiálu, používaném při výstavbě města Pliska.

Zde je třeba ozřejmit, že jakmile jsou dlaždičky cementovány na stěnách, by již nebylo možné hlaholské znaky číst. Tyto znaky (ve smyslu číslic) sloužili dělníkům, kteří zhotovovali dlaždičky, kteří je pálili a odnášeli na příslušné místo stavby. Číslice pomáhaly zedníkům, kteří připevňovali dlaždice na stěny. Můžeme tedy učinit závěr, že dekoratéři uměli číst nápisy v cyrilici, avšak zedníci ne. A obráceně, zedníci byli znalí pouze písmu hlaholice. Jinak by nebylo nutné je značit na spodní části hlaholskými znaky, k jejich používání lidmi, kteří je naznali. Na základě této myšlenky můžeme učinit závěr, že hlaholice byla v Preslavi známa dříve než cyrilice.

Dále je nutno připomenout další fakta. Prvním je existence dvou palimpsestů na hlaholském základě. Tím druhým jsou vysvětlivky v cyrilici na volných místech hlaholského Zografského evangelia (Berlín, 1879). Tyto dva faktické důkazy jsou v úplném protikladu s myšlenkou, že hlaholice se objevila později než cyrilice.

Kdy přesně byla sestavena hlaholice?

Dosud není možné učit přibližné období. Existuje však oprávněný předpoklad, že tato abeceda byla známa v Jihovýchodní Evropě již v dávné antice. V této krátké stati se nemůže hlouběji zabývat tímto tématem. Přesto však zmíníme některé doplňující fakta, ukazující na existenci této písemnosti mezi bulharským obyvatelstvem v této oblasti před dobou Sv. bratří Cyrila a Metoděje.

Dnes již máme doklady, že Sv. Cyril a Metoděj, při sestavování své abecedy přímo čerpali z již známých znaků používaných starých Bulhary.

Příklad:

Řada autorů ukazuje na souvislost mezi velkým počtem hlaholským znaků a jednotlivých runových znaků ze saltovo-majackých runových nápisů. [Г. Турчанинов. Памятники письма и языка народов Кавказа и Восточной Европы, 1971 г.,с. 84]. Ve svém náhledu Altchajm dokládá svůj názor, že saltovo-majacké znaky jsou sestaveny rannými Bulhary v době 3. – 4. století na Kavkaze, a Turčaninov ukazuje na aramejské písmo (alano-prabulharská písemnost), které je pravděpodobně prototypem těchto znaků.

V nedávných letech, bylo doloženo, že tyto saltovo-majacké runové znaky byly používány mnoha severokavkazskými národy – Alany, Kasogy, Chazary, stejně tak starých Bulhary žijícími podél severního Černého Moře. O něco později bylo doloženo, že prakticky stejná soustava runových znaků byla používána v mnohem větším rozsahu po budovách, dlaždicích, zbraních, domácích předmětech nalezených v základních centrech bulharského státu (na Balkáně pozn. překladatele) – Pliska, Madara, Preslav a všude kde žili (pra) Bulhaři. [Л.Дончева-Петкова. Знаци върху средновековни археологически паметници (VII – X-ти век). София, изд. на БАН, 1980]

Dnes, na tomto základě, je již jasné, že Bulhaři přicházející (na západ pozn. překladatele) ze Starého Velkého Bulharska, v 7. století si s sebou přinášejí již hotový prototyp hlaholice. Toto tvrzení vysvětluje proč skoto všechny hlaholské znaky mají svou shodu s prabulharskou runovou písemností, jak již dokazoval Dr. Živko Vojnikov, jakož i řada dalších autorů.

Nápisy v cyrilici a runovém písmu ze skalního kláštera v Murfatlar (Besarabia, Rumunsko).

Například existuje celková shoda mezi jednotlivými kompozicemi skyto-sarmatských run a některými hlaholskými písmeny. Jedná se o nejvíce podobné, shodně stavěná písmena, odpovídající nosovkám na konci hlaholice, o kterých prakticky žádná dosavadní teorie neposkytuje vysvětlení. Jak je vidět z tabulky, některé skyto-sarmatské znaky z mohyly Rošava Dragana, z místa Čatalka, Stará Zagora, se zcela, nebo částečně shodují s těmi nejsložitěji stavěnými hlaholskými písmeny.

Taková písmena se nenacházejí ve výčtu abeced, ze kterých by mohla potenciálně pocházet. Tato shoda je přesvědčivým důkazem, že sestavitelé hlaholice znali skyto-sarmatskou soustavu runových znaků a používali jednotlivé prvky (kruhy, trojúhelníky), celé kompozice znaků a také samotný ortografický princip utváření pomocí spojovacích částí. (Viz. ”Ортографична аналогия между глаголическите букви и сарматските руни от могилата Рошава Драгана, автори Иван Танев Иванов, Мариана Минкова, Бургас, 2006 г., с.48-59).

Chorvatský odborník Slavomir Sambunjak je jedním z chorvatských učenců, kteří tvrdí, že všechna písmena v hlaholici a zejména ta v počátečním oblém vzhledu jsou postavena podle jednoho společného modelu, jehož základem je grafika výřezu kruhu, a osmi paprsků v něm vymezeným.

Dnes jsou ve světě známé 2 podoby hlaholice – úhlová a oblá. Oblá hlaholice je originální abecedou, sestavenou (pompilovanou) sv. Cyrilem Filosofem, kde je většina zakončení utvořena s ohledem na krasopis a jednotný styl.

Faktem je, že starobulharské analogy runového abecedy neměly nikdy taková okrouhlá zakončení. Dále úhlová hlaholice se více přibližuje písmu, které dávní Bulhaři používali před Sv. Cyrilem a Metodějem. Tento druh abecedy je časem přepracován, z důvodu nového širšího domácího používání abecedy a přirozené potřeby úspory času při vypisování jednotlivých znaků. Je možné také říci, že zatímco oblá hlaholice je ta, která se podřizovala pravidlům Církevní normy, úhlová hlaholice více odpovídala praktické každodenní výzvě a potřebám všedního zápisu.

Pokud lze usuzovat podle délky spojovacích úseček v troj symbolech z místa Rošava Dragana nápis začíná tam, kde jsou nejdelší a je psán ve směru jejich krácení – ve směru hodinových ručiček. To odpovídá psaní a čtení z leva doprava. Na konci nápisu v poslední trojdílné kompozici, spojovací úsečka je dokonce vypuštěna pro nedostatek místa. To je indikace, že spojovací úsečky mají pomocnou úlohu, že jejich smyslem je spojování prvků, které spojují tj. kruh, trojúhelník, oblouk, polokruh a další podobné. Podobné spojovací úsečky jsou typické pro některá písmena v hlaholici a cyrilici, avšak chybějí u známých písemných soustav z oblasti jihovýchodní Evropy a blízkých oblastí, na které se hlaholice mohla potenciálně odkázat a ovlivnit: abecedy řecké, latinské, kavkazských písemností, židovské a aramejské, koptské, etruské a dalších. Přítomnost tohoto obecně ortografického prvku u skyto-sarmatských runových znaků a u hlaholice je důležitých ukazatelem jejich vzájemného spojení.

Bulharský odborník Vasil Jončev, také podporuje tuto tézi, kdy přidává, že prabulharské runy jsou ve svém základě postaveny na stejném principu. Je to podloženo i nespornými údaji, že mezi okolními méně rozvinutými slovanskými národy nebylo ani náznaku počátků písemnosti až do 9. století, a nějaké znaky, že takové budou, může přivést čtenáře k logickému zakončení, že hlaholice je především přepracované bulharské písmo.

Prototyp hlaholice, známý také jako Kebra Nagast …text černého listu s bílými písmeny …(nebo „Kniha o slávě panovníků Etiopie“) – text of the Kebra Nagast or the Glory of Kings (British Museum Manuscript "Orient, № 818, following 26 a, columns.1 and 2). Je zde viditelná shoda mezi grafikou koptské abecedy a hlaholice.

Jedná se o tradiční etiopskou kroniku, napsanou prototypem hlaholského písma, které existuje sedm století. Pro mnoho etiopských křesťanů a rastafariánů popisuje skutečné dějiny původu dynastie od krále Šalamouna v Etiopii. Je považována za nesporný pramen přechodu etiopské víry od uctívání Slunce, Měsíce a hvězd k uctívání „Boha Izraele“.

Teoreticky by neměla být žádná shoda mezi obecnými slovy bulharskými a etiopskými nebo mezi těmito jazyky, avšak existují shody nejen ve slovech ale i ve znacích, kterých je asi 20. Nyní je oprávněná otázka co mají společného hlaholice, staré bulharské runy, ze kterých ta vychází a etiopská kronika v britském muzeu, vyprávějící o dějinách krále Šalamouna a královně ze Sáby, napsané také prototypem hlaholice?

Při výzkumu nejstarší egyptské kultury – Nulové až po Třetí dynastii, mezi lety 3500 až 3150 př. n. l., odborníci narážejí v egyptské hieroglyfické písemnosti, používané pouze od představitelů prvních dynastií za podivné písemné znaky, které zůstávají bez jasného vysvětlení. Možným důvodem je to, že většina těchto znaků se nachází v neolitické písemnosti v Trákii a je o 2000 let starší.

A zde následuje jedno překvapení. Přikládáme snímek. Toto je koptská abeceda, jak je vyučována egyptology na celém světě, abeceda ze které jsou dešifrovány texty z časů středního Egypta.

Ne to vás neklame zrak. To není upraveno ve fotoshopu. Je to z knihy Middle Egyptian, James P. Allen, vydání Cambridge, rok 2010. Zcela jistě, by tu nikdo nehledal cyrilici. Podobnost však tady je a sami jí vidíte.

A toto je koptská Bocharština, používaná zejména jako církevní jazyk Koptů. Zdali pak nemá něco společného se starým jazykem církevně bulharským.

O těchto neobyčejných souvislostech se dnes raději nehovoří, jen, aby se nenarušili dosud přijaté zásady o původu našeho národa. Pro nezaujaté je již více jasné, že existuje jedno logické vysvětlení nesmírné podoby mezi egyptským, jeho pozdější variantou koptským a dnešním bulharským jazykem. Pokud přijmeme, že Bulhaři jsou následníci Tráků, kteří přenesli a uchovali v průběhu tisíciletí základ dávné písemných znaků svých předků. Jsou tak spojení s trácko-pelasgijským jazykem, kterým se hovořilo v jihovýchodní Evropě již v časech Neolitu, tj. v časech před potopou světa v Černém moři, v takovém případě všechny fenomény mizí, protože přítomnost Tráků v Egyptě je snadno dokazatelná.

http://sparotok.blog.bg/politika/2010/11/18/bylgarski-dumi-v-egipetski-i-koptski.636872

Centra intenzivního používání hlaholice byla především v oblastech dvou bulharských knižních škol – Preslavi a Ochridu, stejně tak oblast Istrie v Chorvatsku. Jedině na územích, kde lidé hovořili příslušným jazykem (Bulharsko, Makedonie) a Chorvatsko (Bosna, Dalmacie a Istrie), je uchován velký počet písemných nápisů v hlaholici. Jednotlivé, samostatné nálezy pocházejí z Ruska (dovezené v pozdějších dobách), v Čechách a na několika místech v Srbsku.

Plomský nápis v hlaholici z oblasti Istrie, Chorvatsko a zobrazení panovníka s oholenou hlavou, držící trojzubec, symbol panovnické moci ještě z časů Dávné Baktrie, byl zachován mezi symboly i Dunajského Bulharska.

2. Svatyně věnovaná Bakchovi

U Herodota nalézáme následující pasáž:

„Satrové (S a t r a e) …žijící uprostřed velikých hor, porostlými lesy různých dřevin a pokrytými sněhem, kteří jsou velice chrabří v boji. Jsou to Trákové, kteří zde mají svatyni boha Bakcha, která se nachází na nejvyšším z vysokohorských pohoří. Besové, jsou národem satrijským, který vydává proroctví, jejich orákulem je, stejně jako v Delfách, jedna žena, a její odpovědi jsou těžko čitelné a pochopitelné“.

Z uvedeného textu je vidět, že již v 5. století př. n. l. měli Trákové svou písemnost. Pokud by tomu tak nebylo, Herodotos by nemohl srovnávat kaligrafii kněží Besů v chrámu Bakcha, s tou jakou měli kněží, sloužící Apollonovi v Delfách. Nesmíme přitom zapomínat, že právě trácký kněžský klan – Trakidité, jsou ochránci nejvyššího poznání, kteří řídili legendární svatyni v Delfách. Dokonce Amfiktionia (Institut chrámových společenství) ve starém Řecku, byla ochraňována tráckou gardou, tj. válečníky zasvěcenými do tajemství.

Trácká svatyně Besů trvale pokračovala ve své činnosti mnoho věků. Je zajímavé, že takřka na stejném místě se dnes nalézá Rilský klášter, ve kterém jsou schraňovány „Rilské listy“, psané v hlaholici.

Hlaholský nápis ze Srbska, nachází se v muzeu v Sarajevu.

3. Gétské Ovidiovy texty

Ještě jeden důkaz, že Trákové měli vlastní abecedu, přichází z jiného pramene, ne více zajímavého, než ten předešlý. V roce 8 na narození Krista by Ovidius ve vyhnanství ve městě Tomi na břehu Černého moře, asi 150 km od Preslavi. Tomi je staré pojmenování dnešního města Kjustedža (dnes v Rumunsku). Ovidius zde strávil 10 let, kde trpěl steskem po domově a často psal svým přátelům v naději, že přesvědčí císaře Oktaviána, aby dovolil jeho návrat zpět do Říma. Mezi Ovidiovými dopisy jsou dva, které jsou zvláště zajímavé.

První je adresován králi Kotisovi z Trákie, skoro v sousedství básníka. Toto je možné číst v dopise:

„Žádný z panovníků není tak dobře vzdělán (ve filosofické nauce – pozn. autora) nebo zasvětil tolik času humanitním vědám. Tvůj verš je mi svědkem, že pokud zakryješ své jméno, budu popírat, že jej sestavil mladík z Trákie. Země Bistonská (Trákie – pozn. autora) může být hrdá tvým talentem, že Orfeus není možná jediným básníkem zde.“

Druhý dopis je zvláště důležitý. V něm Ovidius prosí jednoho ze svých přátel, o službu, a také dodává:

“Moc se nediv, pokud se ti mé verše jeví chybně, jsem již také básníkem gétským. Ach! Stydím se za to! Napsal jsem dokonce báseň v jazyce gétském, používal jsem slova barbarů ve stejném počtu jako našem: Dokonce jsem dosáhl slávy – můžeš mě pochválit! - a začíná vycházet jméno mé, jako básníka, mezi necivilizovanými Géty“.

Nápis na nádobě z pokladu Nagy Szent Miklos, 9. století n. l.

Nás tedy zajímá otázka: Jakou abecedou, používanou Ovidiem jsou napsány verše v jazyce gétském v té době? A pokud ti lidé neměli abecedu, jak by mohl Ovidius psát verše v jejich jazyce?

Nápis na nádobě z pokladu Nagy Szent Miklos, 9. století n. l.

4. Dvě důležitá svědectví.

Možná budou pochybnosti, že by trácké knihy existovali v 7. století našeho letopočtu. U Fotia nalézáme jasný důkaz na podporu tohoto tvrzení, tím že prohlašuje, že známý byzantský autor používat trácké knihy v časech po Herakleovi. To znamená po roce 641. Pouze může litovat, že Fotius nepovažoval na nutné nám sdělit, jako abecedou byly napsány trácké knihy.

Hliněné dlaždice z Kratovsko-Svetinikola – oblast v dnešní severní Makedonii.

A opět znaky z kamenného materiálu používaného při výstavbě města Pliska. Porovnej podobnost, za situace, že mezi utvořenými artefakty uplynulo období již kolem 4500 let …

Máme svědectví od Juliana Apostata (Julian Odpadlík pozn. autora). Při výkladu zmiňuje město Akvilea (A q u i l e a), dnes na území severovýchodní Itálie, region Friuli Venitia, Julian říká:

„Jedná se v podstatě o obchodní centrum Mízů/Mízijců*, Panonců a Italiků, kteří žijí ve vnitrozemí. V minulosti, zdá se mi, byli nazýváni Heneti, v současnosti, přestože Římané ovládají jejich města, si zachovali své původní jméno s nedůležitou předponou, jediného písmena na počátku slova, což je vyjádřeno unikátním symbolem, který oni nazývají “o v” a který ti často používají místo b e t a vycházející, jak si myslím, z jejich specifického vydechování v jejich jazyce“.

Julian, který psal v řečtině, zde ukazuje, že slovo, které Řekové vyslovovali jako „H e n e t i”, bylo místními obyvateli vyslovováno „V e n e t i”. Řekové měli problém s vyslovováním, protože řecké b e t a u nich odpovídá zvuku mezi B a V, zatímco v jazyce, kterým se hovořilo na severu Řecka, jsou oba zvuky jasně odlišovány a ke každému náleží samostatné rozdílné písemné symboly.

Tyto řádky napsal Julian kolem roku 358 našeho letopočtu, dokládá, že v té době měli Veneti s jistotou vlastní abecedu. Otázkou je, jaké to byla? Pokusíme se odpovědět na tuto otázku:

Sv. biskup Wulfilla (také Urfil), sestavil (po roce 350), na pokyn císaře Konstancia II., na území dnešního severního Bulharska první překlad Bible, podle pramenu Filostorgij (v řečtině: Φιλοστοργιος), pozdě antický církevní historik, v „hovorovém jazyce tráckém – géto-besijském“, dříve než byla Bible přeložena do latiny. K tomu účelu, jako náhradu za dosud používané „runy“ (čárky a řezy“), sv. biskup Urfil použil znaky pra-cyrilice, jejichž kořeny se nacházejí v dávném trácko-pelasgijském jazyce, jakým se hovořilo v jihovýchodní Evropě již v časech Neolitu.

Tato tabulka ukazuje znaky „Gótské abecedy“, sestavené v 4. století na bulharském území biskupem – Urfilem, který sestavil abecedu a přeložil Bibli v novém jazyce – „gótském“. Německo jej takto uznává, stejně jako Bulhaři uctíváme Sv. bratry Cyrila a Metoděje. – jako zakladatele germánské písemnosti a zakladatele germánské literatury. Ale:

V Německu se tato abeceda nepoužívá. Je však používána v Bulharsku, kde vznikla, je používána ve východní Evropě. Abeceda „Gótů“ byla sestavena na základě znaků, které jsou částí cyrilice – symboly А, Г, Ф, К, Л, М, П, Т, Ч, У, Х. Jsou to v podstatě znaky z cyrilice.

Cyrilice

Pokud budeme předpokládat, že biskup Urfil používal prototyp znaků z cyrilice !?! za základ k sestavení gótské abecedy a zajištění překladu bible v „gótském“ jazyce ve 4. století, jaké tedy byly základy, ze kterých vznikla a kdy v podstatě vznikal prototyp cyrilice na bulharském území?

Unikátní artefakt, nalezený na území Makedonie z 2. tisíciletí př. n. l. s písemnými znaky na jeho povrchu. Podle profesora paleolingvistiky Duško Alexovského je to zápis v jazyce pelasgijského obyvatelstva, žijícího v té době v oblasti s napsaným jménem, bohyně B(sefa), známou později, jako Vesta.

A proč Gótové, když jejich „velkogermánská idea“ (se rozvinula až v období 17. - 18. století), ani slovanského původu, používají se znaky severních Gétů a abecedu tráckého původu, sestavenou v dnešním severním Bulharsku ke čtení Bible?!

Jedna stránka bible biskupa Vulfila/Urfila, přeložena do jazyka Gótů po roce 350.

Jiní vedoucí němečtí historici, přestože dosud nezavrhli „germánský“ původ Gótů, podtrhují, že Gótové se stávají Góty právě v Trákii, respektive bez Trákie, by žádní Gótové nebyly, když se hledají obecné kulturní kořeny s následníky dávných tráckých národů, v teorii o společném původu národů a jednotných náboženských vyznání Indoevropanů.

Podívejme se, kdo jsou Gótové a co dělali na bulharském území?

Po vládě Konstantina Velikého území na jih od pravého břehu Dunaje se jmenovalo ripa Gothica (Gótský břeh). Území bylo vystavěno jako upevněná hraniční organizace, která se táhla do hloubky území a zaujímala dnešní severní Bulharsko a Dobrudže.

Gótové a Bulhaři

Ve své knize-sborníku „Gótové a Gétové“, v části od G. Cenova (str. 107 – 120). „Gótové a Germáni. Pro koho, pro Němce nebo pro Tráky přeložil biskup Urfila svou Bibli?“. Cenov píše:

„Vycházím z Jordanese …, podle kterého Gótové žili na počátku ve Skandinávii, historikové je považují za Germány. A protože to byli Germáni, jména jejich králů, jako Vidimir, Valamir a Teodorich jsou považována za germánská, gótský biskup Urfila přeložil bibli pro Góty-Germány. Protože jsem osočován, že jsem udělal z Germánů Tráky nebo Bulhary, musím se vyjádřit k této otázce. Studoval jsem dějiny Gétů a neznám jediného germanistu, který by považoval Géty na Germány...“.

Snímek na stéle vytesaném v ne řeckém jazyce, z ostrova Samotraki, Сourtesy Institute of Fine Arts, New. York University.

Germanisté považují Géty za Tráky a každému by se vysmály, který by je vymezil za germánský národ. A pokud je tomu tak, nerozumím, jaké protiklady mohou být mezi mnou a germanisty, když říkám, že Gétové, nebo staří Trákové nejsou Germány. Jak již bylo dokázáno, legenda o přesídlení Gótů ze Skandinávie je pouhou legendou, která je připisována Gétům ne však Germánům Skandinávcům. Gétové přesídlili ze Skandinávie, píše Jordanes, který v záhlaví svých Dějin připojil „O původu a činech Gétů“.

Jordanes je Get-Gót neustále píše ve svých dějinách o Gétech-Gótech jednou to jméno, jindy jiné jméno. Cenov vysvětluje jak zvuk „e“ přechází v „o“ a tak se po staletích z „Gétů“ stávají „Gótové“. Staří historikové potvrzují: Také Pavel Orozius píše ve 4. století: „…tito Gétové, kteří jsou dnes nazývání Góty“, a Filistorg píše: „ …Skytové na druhé straně Dunaje, kterým staří autoři říkali Gétové, jsou současnými Góty …“.

„Nejenom podle jména Gétové, ale i podle obsahu, který Jordanes vkládá do svých Dějin Gétů, se rozumí, že má na mysli právě Géty, dokonce i tehdy, kdy píše „Gótové“. Trojského hrdinu Telefuse nazývá „Gótem“. Gétská královna Tomiris je pro něj také gótskou královnou. Jordanes zjevně popisuje staré Géty, které včak nazývá Góty, přičemž vždy zdůrazňuje rozdíl mezi Góty a Germány. Avšak Jordanes není jediným, který pod pojmen Gótové má na mysli Géty, stejně tak Evsebius píše se své kronice, že „Gótové označovali svého boha Zalmoxisem“. Znamená to, že antičtí spisovatelé rozuměli pod označením Gótové staré trácké Géty.

Gótové (podle Wikipedie)

Gótové jsou etnickou skupinou, která v období pozdní antiky obývala území Panonie, za západě, od řeky Dněpr a Černého moře na východ, od Karpat, severně od Bílého moře a Adriatického moře na jihu, včetně černomořského pobřeží Malé Asie. Na počátku 4. století část z nich migruje na západ na Apeninský poloostrov, Jižní Galie a Pyrenejského poloostrova.

Původ Gótů (podle gótského historika Jordanese)

Podle hlavního gótského historika Jordanese (Jornand), narozeného v Trákii roku 552, jsou Gétové nespornými prarodiči Gótů a pocházejí ze Skandinávského poloostrova. Kolem roku 1490 př. n. l. přesídlili do ústí Visly, kolem roku 1000 př. n. l. jsou ve Skytii, severně od Dunaje.

Žádný mnohem starší historik než Jordanes, počínaje od Herodota, neuvádí nic o takovém pohybu Gétů (natož Gótů) ze Skandinávie ve 2. tisíciletí před narozením Jordanese.

Všichni staří a všichni soudobí historikové jsou jednotní, že Gétové jsou dávným tráckým, respektive evropským skytským národem (Herodotos), tj. vůbec nejsou Skandinávci, ani Germáni, ani Turkyté, prostě jsou jen Trákové!!!

Nápis na nádobě z pokladu Nagy Szent Miklos, 9. století n. l.

Pouze připomeneme, kdo byli Gétové?

Gétové (podle Wikipédie)

Gétové (lat. G e t a e), jsou národem tráckého původu, který roku 339 př. n. l. obýval oba břehy dolního Dunaje. Herodotos je zmiňuje ve svých Dějinách následující zmínkou: „Gétové jsou nejmužnější a nejspravedlivější mezi Tráky“. Podle starých pramenů, Gétové a Dákové jsou plemeny jednoho a téhož národa, se shodným jazykem, avšak obývali rozdílná území. Obyvatelé území kolem Dunaje byli nazýváni Géty, ti kteří žili v horách, až po řeku Tisu – Dáky.

Ve svých dějinách Gótů „O původu a činech Gétů“ Jordanes několikrát zdůrazňuje, že současní Gothos jsou někdejšími Getas.

To vysvětluje proč biskup Urfil použil do své abecedy znaky pra-cyrilice, používané severními Tráky – Géty a Dáky, mající svůj počátek již v dávné trácko-pelasgijské písemnosti, pro sestavení gótské abecedy k proložení bible do gótského jazyka ve 4. století. Dále to vysvětluje, čí byla abeceda, kterou používali Veneti v časech císaře Juliana Odpadlíka, kdy máme na paměti, že v 6. století, gótský historik Jordanes nazývá Venety, žijící v té době v severozápadní části Skytie (evropská Sarmatie), společně s Géty – Slovany.

Výše bylo uvedeno, že hlaholice byla známa v Preslavi ještě před cyrilicí. A pokud všechna hlaholská písmena mají svůj původ v prabulharské runové písemnosti, kdy se tedy hlaholice stávají nástrojem zápisu „bulharského nářečí“ i pro „současný bulharský dialekt“ „mízijského obyvatelstva“?

Evropští Mízové/Moesiové a jejich bulharský dialekt.

Které to bylo bulharské nářečí, které použili svatí bratři Cyril a Metoděj a jejich žáci pro překlad svatého písma a bohoslužebních knih?

Ve 13. století ochridský arcibiskup Dimitar Chomatijan popsal Bulhary žijící v Malé Asii již v časech před invazí Alexandra Velikého, a od těchto Bulharů odvozoval svůj původ Sv. Kliment Ochridský.

Svatý Kliment Ochridský, byl žákem svatých bratří Cyrila a Metoděje a byl prvním biskupem, který vykládat písmo svaté ve starobulharském jazyce. Po celých sedm let (v letech 886-893) v Ochridu vyučoval písmu hlaholice, a jak napsal Teofilakt „v bulharském nářečí“, přibližně 3500 žáků.

Dimitrij Chomatian napsal o Klimentovi: „On poprvé zároveň s dalšími Naumem, Angelarijem a Gorazdem usilovně vyučoval Svatému písmu, přeloženému v boží součinnosti v tehdejším bulharském dialektu od Cyrila, skutečného božího mudrce a apoštolu rovnému, a od samého počátku byl společně s Metodějem, známým učitelem blahosloví a pravoslavné víry mízijského národa.

Jakou abecedou a o jakém jazyce se bavíme, když hovoříme o díle sv. bratří Cyrila a Metoděje, odpověď nalézáme ve slovech Teofilakta Ochridského (9. století): „Boris založil bulharskou církevní organizaci v Bregalnici (dnešní severní Makedonie – pozn. překladatele) a tam umístil klér, který měl za úkol provozovat církevní obřady v bulharském jazyce“.

V tomto okamžiku musíme připomenout, že ve 4. století všichni římští císařové a biskupové v Konstantinopoli z velké či malé části byli radikálními Ariany, ne na posledním místě pro svůj trácký, illyrijský nebo panonský etnický původ. Je zcela logické, že tato křesťanská víra ve své „polo ariánské“ variantě převládala později i ve Starém Velkém Bulharsku (území podhůří Velkého Kavkazu – pozn. překladatele) a v Podunajském Bulharsku v polovině v 9. století.

Po 8. církevním koncilu (4. Konstantinopolském) roku 869, však přešlo území Panonie pod diecézi římskou, ostatní bulharské provincie zůstali pod diecézí Konstantinopole, se kterým bylo přijato a prosazeno již na První koncilu v Nikei (roku 325), zákon o symbolu víry, Bulharská říše od toho momentu na základě geopolitických souvislostí začala pronásledovat staré bulharské křesťanství – ariánské. To bylo rozšířeno na značných částech jejího území, a propojeno se starou tráckou vírou. Stejně tak silný vliv na náboženský systém mělo u i to, že část (pra) Bulharů byla propojena s vyznáním tengriánským.

Všechny tyto rozdíly nemohly spojit jeden národ, když v něm existovali podstatné rozdíly – rodové, etnické, kulturně-náboženské, bytové. Takové slévání by možné jedině pokud by je spojovalo jednotné náboženství pro všechna etnická společenství, prosazením norem a hodnotové soustavy.

Dalším důvodem pro volbu křesťanství bylo, že prohlubující se sociální rozdíly – „božským původ každé vlády na zemi“ a nutnost „neprotivení se pozemského vládci“. Křesťanský monoteismus, s myšlenkou jediného Boha, upevňuje vládu jednoho panovníka, založenou i v náboženství starých Bulharů. Mimo to, rozšiřování Bulharska zahrnuje i připojování křesťanského obyvatelstva na území Makedonie a Trákie, což zvětšovalo počet křesťanů v Bulharsku.

V polovině 9. století bylo Bulharsko mohutným státem, kterému pouze chybělo rovné postavení ve vztazích s ostatními evropskými státy, to znamenalo jistou mezinárodní a kulturní izolaci. Tím, že část obyvatelstva dosud vyznávala svou původní víru, potom celá země považována za barbarský stát, země pohanská a barbarská. Potřeba připojení k procesu rozvoje evropské duchovní a materiální kultury, vybudované na základech křesťanství nutí přijetí nové víry jako jednotného náboženství na území celého státu. Přijetí křesťanství vede i k následným legislativním změnám.

Tato událost je zcela nesprávně uváděna za „pokřtění Bulharů, jako pohanů a barbarů v průběhu 9. století od Řeků“ a vytrvale je vnucována do dnešních dnů, přestože k pokřtění velké části Bulharů již v 8. století tedy dříve od prvo apoštolů sv. Pavla (roku 52 v Makedonii a Trákii) sv. Ondřeje (v Dobrudže, Mízii a Skýtii) a bulharská církev je tak církví apoštolskou.

Nebudeme podrobně rozvádět dobře známé mise do Arabského chalifátu, Chazarska a Říma, jakož i epizodu s úspěšnou obhajobou Konstantina Filosofa proti církevnímu schizmatu tří jazyků při známé disputaci v Benátkách. Důležitost těchto misí, že se seznámil s posvátnými „samarskými“ knihami v tehdejším hlavním městě Arabského chalifátu – Samaře, a v paláci chalifa je v budově syrského křesťanského kláštera bohatá knihovna. Logika událostí vede k závěru, že mise v Samaře je přímo spojena se založením oblé/okrouhlé hlaholice. Je možné, že právě zde se seznámil a abecedou Koptů, protože je zde viditelná shoda mezi grafikou koptské abecedy a hlaholicí.

Baščanská deska (11. století), nalezená na ostrově Krk, Chorvatsko – patří k nejstarším zachovaným raně-hlaholským textům, napsaném ve staro bulharském jazyce. Text na desce odhaluje mnoho o struktuře Chorvatského státu v časech Krále Zvonimíra, a samotném textu, je možné najít bulharský titul župan.

Soudobí badatelé uznávají, že abeceda, přinesená bratry na Moravu, byla hlaholicí, což potvrzuje její silné rozšíření v Dalmácii a Chorvatsku. Právě tam na Moravě (jižní, dnešní Srbsko – pozn. překladatele) a v sousední Dalmacii zanechalo jejich dílo hluboké stopy, a hlaholice nebo zde nazývaná bukvica (bukva – písmeno, pozn. překladatele), nalezla nejtrvalejší použití a byla zde užívána celé tisíciletí až do počátku 19. století (písmo zejména notářské – pozn. překladatele).

Právě takto se Bulharsko stává spojnicí Kristovi víry se slovanským světem. Bulharsko přijalo vyhnané žáky Cyrila a Metoděje a přijalo za své jejich dílo, tím je zároveň vybavilo dvěma rozdílnými přizpůsobeními pro zápis bulharského jazyka, která jsou zcela unifikovaná pro celou zemi – hlaholici i cyrilici, první, kompilované sv. Cyrilem Filosofem a druhé Sv. Klimentem Ochridským na základě existujících prototypů již známých znaků, náležící dávným Bulharům s dialektem bulharských Mízů/Mízijců/Moesian a písemnosti severních Tráků – Gétů a Dáků, kteří odvozují svůj původ od dávné trácko-pelasgijské písemnosti, rozšířené v jižní Evropě a na Balkáně již ve druhém tisíciletí př. n. l.

Tyto abecedy byli nezbytnou podmínkou pro následný rozvoj písemnosti, jako priority již samotného bulharského státu a pomáhali bouřlivému rozkvětu nové a křesťanské kultury. Takto byly utvořeny nezbytné podmínky, že v krátkém čase byla řečtina v bohoslužbách a administraci nahrazena rodným jazykem, srozumitelným prakticky pro všechny Bulhary v té době (a územích v jeho dosahu – pozn. překladatele).

Oba bratři Sv. Cyril a Metoděj jsou kanonizováni církví, papež Jan Pavel II. je prohlásil za patrony Evropy, a bulharský národ jim určit nejkrásnější svátek, 24. květen za – Den bulharské písemnosti a kultury, jako přiznání jejich památky a díla. Dnes je cyrilice rovnocenná s latinkou a řeckou abecedou mezi písemnostmi Evropské unie, kdy Bulharsko překonalo nesčetné pokusy o záměnu svého písma latinkou.

Památka sv. bratří Cyrila a Metoděje a jejich učedníků Klimenta Ochridského, Angelária, Sávy, Nauma a Gorazda (jeho památka a ostatky jsou uloženy v chrámu Beratu – dnešní Albánie – pozn. překladatele), bulharská církev slaví jejich památku 27. června, den oslavy sv. Klimenta Ochridského. To je vděk bulharského lidu jejich dílu při přeložení Písma svatého a bohoslužebních knih do (staré) bulharštiny (tj. do jazyka „evropských Mízů, které národ zná také jako Bulhary“).

Mapka směrů rozšiřování tráckých národů obývajících Balkány a Malou Asii

Krátký životopis Klimenta Ochridského (Ochridská legenda) je důležitým pramenem v díle Sv. bratří Cyrila a Metoděje. Byl napsán v prvních desetiletích 13. století ochridským arcibiskupem Dimitrem Chomatianem (kolem roku 1165 – po r. 1234) pravděpodobně v řečtině, zanedlouho byl životopis přeložen do bulharštiny. Nejstarší řecký text (je dnes v Ruské státní knihovně, v Moskvě) ve 13. – 14. století byl nalezen v Ochridu, nejstarší starobulharský text byl nalezen J. Ivanovem v rukopise z 15. století v Zografském klášteře a byl jím vydán roku 1908.

Krátký životopis Klimenta Ochridského:

„1. Tento náš otec a světlo Bulharska odvozuje svůj původ od evropských Mízů, tento národ je běžná znám i jako Bulhaři. Ti byli vysídleni v dávných dobách vojenskou silou Alexandra z míst v okolí Brusa Olympu až k Severnímu oceánu (myšleno sever Kaspického moře) a Mrtvého moře. Po mnoha letech, s velikým vojskem překročili řeku Dunaj a ovládli všechny sousední oblasti: Panonii a Dalmacii, Trákii a Illyrik, a velkou část od Makedonie až po Thésálii.

2. Tento muž uváděl svůj původ z oněch míst.“

Mízie a Malá Asie:

Vitinie v Malé Asii (je velkou oblastí v Malé Asii v antice měli své bulharské jméno“Vitinia“ – jaké mají i místa u nás i dnes (myšleno na Balkáně)).

Prusa (Bursa) – Anatolie

Ještě jeden příklad od starých historiků, že Malá Asie a Balkány jsou společně neodlučně spojeny – společným světem příbuzných obyvatel:

Od Eusevia Jeronýma – „Mízie, provincie v Asii (mezi Frýgií a Vitínií). Existuje však a další provincie se shodným jménem u řeky Dunaje. Existují pisatelé, kteří říkají, že z Evropy přešli Mízové, Brígové a Hunové a že po nich jsou v Asii dnes nazývání Mízové, Frýgové, Vitínové.

V „Krátkém životopise Klimenta Ochridského“ – ochridský arcibiskup Dimitrij Chomatian píše, že první řecké překlady zde Sv. Kliment napsal v „místním bulharském dialektu“.

Jakého původu je místní bulharský dialekt mízijského obyvatelstva, do kterého překládá Sv. Kliment, když jak jsme viděli na počátku, že hlaholice byla známa v Preslavi před cyrilicí a je tu důvod věřit, že tato abeceda byla známa v jihovýchodní Evropě již v daleké antice s ohledem na fakt, že sv. Cyril použil právě hlaholici jako „místní bulharský dialekt“ pro překlad do starého bulharského jazyka Písmo svaté a ostatní bohoslužební knihy.

Mapa Trákie, autorem je Abrahám Ortélius (1527-1598)

Přeložil N. Nikolov 28. 6. 2019