Jezdci ze stepí, zakovaní v oceli: tajemství Sarmatů a
jejich výzbroje
Sarmaté jsou dosud málo zkoumaným národem známým z období 5. století př. n.
l. a přibližně do 5. století na příchodu Krista ve stepích Východní Evropy.
Základní areálem rozšíření nesčetných sarmatských národů jsou území na březích
řek Dněpru, Dněstru a Dunaje, Přiazoví a na severním pobřeží Černého moře. Jihovýchodní
hranice území Sarmatie a nejširšího rozšíření dosahovala až po Kubáň a podhůří
Severního Kavkazu. Na západě to byla
podunajská nížina obecně hranice dotyku s Římskou říší až po území Střední
Evropy (poznámka překladatele).
Sarmaté. Trajánův
sloup
Autor:
Připisováno Apollodóros z Damašku – Conrad Cichorius: "Die Reliefs der
Traianssäule", Erster Tafelband: "Die Reliefs des Ersten Dakischen
Krieges", Tafeln 1-57, Verlag von Georg Reimer, Berlin 1896, Volné dílo,
https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5118013
Historikové přiřazují tento národ k indo-íránsky hovořícím národů,
příbuzným se Skyty. Se Skyty v průběhu celých svých dějin zoufale bojovali,
protože měli o co se s nimi dělit o území. Jedni i druzí byli v převážné
většině kočovníky, přestože jsou známá i sídliště usedlých Skytů i Sarmatů –
kočovníkům bylo zapotřebí více území než stálým zemědělcům… Ruští historikové cíleně až záměrně
popírají, že v podhůří Kavkazu právě Sarmaté – Bulhaři jako první cíleně
stavěli svá bělokamenná města, jejichž názvy se dochovaly do dnešních dnů. Zde
rozvíjeli řemesla, přinesená ze střední Asie, využívali závlahové zemědělství, organizovali
obchod a kontrolovali obchodní cesty z východu na západ a ze severu na jih –
pozn. překladatele)
Národ Sarmatů nikdy nebyl jednotným (stejně jako u Skytů). Do jeho souhrnu
jsou řazeni národy Jazygů, Roxalanů, Aorců, Alanů, (a Bulharů pozn. překladatele) … Posledními potomky Sarmatů, kteří
se dožili, až do našich dnů řadí mnozí odborníci například Osetince.
Pro současníky jsou Sarmaté zajímaví tím, že prakticky jako jedni z prvních
podél severního Černého moře a vůbec v jihovýchodní Evropě používali tzv. Těžkou obrněnou jízdu, pancéřovanou
kavalérii! (Tato tradice pochází ze
Střední Asie od Parthů, a byla přenesena z území Baktrie – poznámka
překladatele).
Tajemství Sarmatů
Jedná se o jednu ze záhad antického světa: kočovný národ, který po sobě
nezanechal skoro žádné materiální stopy, kromě kurhanů (pohřební komory s násypem – shodné u Skytů a Tráků – poznámka
překladatele), dokázal vyrábět nebo získávat bronzové a železné brnění
nesmírně vysoké úrovně. Lorika skvamatu
– obrněná jízdní výstroj jezdce i koně – Římany vysoce ceněná a postupně
přebíraná od Sarmatů.
Kvalita sarmatského brnění byla tak vysoká, že jejich útvary Katafraktarů
(nazývané shodně s parthskými, (údajně nedoloženo, že by Sarmatům toto brnění
dodávali Parthové) si mohli dovolit bojovat i bez štítu. Na římských sloupech
bylo zachováno velké množství basreliéfů, arkád a na dalších místech,
vyobrazení sarmatských bojovníků v dokonalém brnění, zakrývající skoro celou
postavu. Jeho základní zbraní bylo kopí – které sarmatský katafrakt držel oběma
rukami.
Základní výzbroj těžké jízdy se v tomto případě skládala
z kopí, meče, palcátu, reflexního luku a okrouhlého štítu – pozn. překladatele.
Porovnání 5.1 vyobrazení nádoby z pokladu Nagy Szent
Miklosz a obrázku 5.2 parthského bojovníka
Brnění
V současnosti je známo o 60 nalezených sarmatských pancířích, byť částečně
zachovalých. Obnovit nebo zrekonstruovat se zatím nepodařilo ani jeden; vzhled
sarmatského bojovníka odborníci odvozují z basreliéfů a dalším starým
vyobrazením. Nálezy potvrzují teorii: velká část z nich – jsou pozůstatky
trvanlivého bronzového brnění a železa. Je znám nález pancíře se střídavými
řadami oplechování z železa a bronzu.
Klasické sarmatské brnění – je šupinaté lamelární, z toho právě klasický
vzhled připomíná rybí šupiny. Šupiny jsou pravoúhlé, s okrouhlým spodním
hrotem, připevněné na tkanině nebo koženém podkladě pouze za vrchní část. Zcela
volně se pohybují překrývající nižší pozice.
Basreliéfy ukazující Sarmaty, vyobrazují bojovníky v brnění, které zakrývá
ruce až po lokty a nohy až po kolena. Šupinami jsou kryty také koně (tzv. přední plstěná a kožená suknice pozn.
překladatele) – bohužel není známo, zda jedná o kovové nebo kožené…
Těžká kavalérie sarmatských národů – se skládala z aristokracie rodového
zřízení, z nejlepších a lepších. Četnost takto vyzbrojených nebylo mnoho, z 80%
převládala lehká jízda, přesto však „rytíři ze stepí“ existovali.
A mezi nimi mnohé byly ženami. Sdělení o
ženách Amazonkách – se vztahuje na ženy Sarmatů.
Porovnej také „Sarmaté, Amazonky a Bulhaři“ -> http://nikolajnikolov.blogspot.com/2018/03/
Sarmaté, jsou svými současníky považováni pouze za jízdní vojáky. Mnozí
řečtí a římští autoři potvrzovali, že útok jízdy „obrněných barbarů“, je
nezastavitelný, zatímco pěšky bojovali velice špatně. Pěší Sarmat byl zbabělí a
snažil se vzdálit z bojového pole.
Přibližně v 1. s 2. století naší éry nastala u Sarmatů výrazná změna.
Bronzová a železná výstroj byla nahrazována koženou, kostěnou a dokonce
rohovinou (z plátků rohoviny, jak byla zpracovávána, bude popsáno v některé z
další statí). Je zde vidět úpadek kdysi rozvinutého a mohutného národa – možná
ztratili zdroje, ze kterého se těžilo železo, pokud jejich brnění nebylo
dovozovým. To samozřejmě dnes nevíme, můžeme se jenom dohadovat.
Jedná o období dlouhé války na
západní hranici s Římskou říší o území Dacie. Válka byla pro obě strany
vyčerpávající, kdy Řím dosáhl z historického hlediska krátkodobého vítězství
obsazením části Sarmatie/Dacie. Otevřený válečný konflikt se změnil na
dlouhodobou „partizánskou“ válku, kdy Římané po sedmdesáti letech uvedené území
sami dobrovolně opustili a rozebrali mostní konstrukci, aby po ní Sarmaté
nemohli přejít na druhou stranu Dunaje (pozn. překladatele)
Autor: Roman province of Dacia
(106 - 271 AD).svg: Původně soubor načetl Andrei nacu na projektu Wikipedie v jazyce
angličtinaderivative work: Jann (talk) – Roman province of Dacia (106 - 271
AD).svg, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=17182426
Na počátku doby velkého stěhování národů, Sarmaté byli vytrženi ze svých
domovů, zapojení do bludného putování a válek, a na konec přestali existovat
jako národ. Přestože jejich potomci, dosud žijí mezi námi.
Toto tvrzení je naprosto
nepodložené, protože Sarmaté – je označení národa, které používali Řekové a
Římané. Nic neříká o tom, jak se tento národ označoval sám. Odpovědí může být
více, třeba jen to, že na územích Sarmatie se objevují města s označením
národa, který je zakládal – Bolgar, Belgorod, Beograd, Belaja veža a další.
Ve třetím století našeho letopočtu, kdy Římská říše ovládla od časů
císaře Konstantina – dynastie panovníkům tráckého původu, došlo zde k výrazné změně
vztahů mezi Římem a Sarmatií. Po uzavření vzájemných dohod byly na jižním toku
řeky Dunaje vystavěny čtyři mosty přeshraniční spolupráce (v současném 21.
století zde stojí pouhé dva) napříč podunajskou nížinou, pod Karpaty, byl
vystavěn Konstantinův val, který sloužil jako celní hranice mezi Římem a
Sarmatií (Novákova brázda – pozn. překladatele).
http://nikolajnikolov.blogspot.com/2017/02/novakova-brazda-cinska-zed-v-bulharskem.html
a dále http://nikolajnikolov.blogspot.com/2016/04/hranice-stara-1300-let.html
Ve čtvrtém a pátém století se území Sarmatie stala součástí Hunské
říše. Její panovník Attila je považován za panovníka bulharského, od jehož rodu
odvozují své následnictví ostatní bulharští panovníci. viz. také http://sarakt.eu/sarmate.htm
V šestém století dovolili Bulhaři Avarům přejít přes svá území do
Panonie, kde společně s druhou polovinou národa s již zde usazenými Bulhary, (kteří
zde již žili pět století), upevnit Avarskou říši jako ochranu před rozpínající se říší Franků. V sedmém století souběžně
vedle Avarské říše ustavili nezávislý stát Onogurský chanát - Стара
Велика България, jehož panovníci se
přiklonili ke křesťanství. (pozn. překladatele).
Například v 17. století se Poláci začali hlásit za „sarmatské následníky“.
Jsou dokonce známé komplety polského brnění á la „sarmatské“ a o tom až
později.
Meče
Arsenál „antických rytířů“ byl podle všeho omezený. V pohřebních kurhanech
jsou nacházeny zakončení kopí (vesměs listového tvaru), přímé nože akinaky a
dlouhé přímé meče. Nejsou počítány hroty střed, seker a dalšího vybavení.
Nejzajímavější jsou podle mne, zejména sarmatské meče.
Jsou dlouhé, dosahují až do 1 metru, úzké, s ostřím po obou stranách. Na
samém konci se sarmatský meč slabě zužuje, má však jasně vykované ostří. Jde o
klasickou zbraň jezdeckého boje.
Sarmatský meč a nůž
Některé dobře zachovalé meče, „antických rytířů“ mají dlouhé rukojeti,
takové aby jimi bylo možné bojovat oběma rukama. Z praktického hlediska jsou
velmi podobné obou ručním mečům středověkých rytířů. Takové se v Evropě objevili
až o tisíc let později. Co je velkou záhadou je jejich metalurgie, k výrobě
takových mečů, nezbytných pro jezdecký boj, je nutná velmi rozvinutá kovářská
technologie. A my se bavíme o kočovnících? To je pravdě nepodobné!
Viz. Rekonstrukce
hunského parádního meče.
Sarmaté měli
podobné, pouze se lišily tvarem a způsobem zakončení.
Sarmatské meče nalezené v kurhanech zpravidla nemají již zakončení. Nebo
jsou jejich roty polámané. Bylo to asi děláno záměrně. V minulosti ukládali do
mohyly polámané zbraně: dle zásady mrtvé k mrtvému.
Ranné sarmatské meče měly zakončení v podobě kotouče, kované společně s
čepelí. Později začali upevňovat na zakončení dřevěné obložení omotávané
koženým řemenem, takto byla získána prostá rukojeť. Zde je ještě jedna varianta
vysvětlení „ultra krátkých“ sarmatských efezů: kůže a dřevo se v zemi
nezachovává.
Pozdější meče Sarmatů, z epochy Hunské nadvlády, mají originální a nikde v
této oblasti se nenacházející zakončení v podobě malých disků, umístěných
horizontálně (v podobě létající talířků). Tyto disky jsou broušené z
polodrahokamů – chalcedonu, nefritu, nebo z jantaru, nebo onyxu a také kostěné.
Příčnou ochranu sarmatské meče neměli, podobně tomu bylo o ostatních čepelí
a období antiky. Pravděpodobně do vynalezení gardy jich nebylo potřeby.
Strategie a
taktika boje u Sarmatů
Jak
bylo uvedeno výše, hlavním cílem Sarmatů bylo udržení rozsáhlých území,
nezbytných nejenom pro pastvu a chov dobytka, území na kterých probíhalo i
intenzivní zemědělství včetně budování závlahových soustav. To vše umožnilo
uživit rozsáhlé množství obyvatel. Pro tuto civilizaci je známá znalost
dobývání a zpracování kovů a nutnost přístupu k místům jejich nálezu v horách Kavkazu,
později v Karpatech a na Balkáně. Kontrola cest a obchodních křižovatek.
Největším bohatství národa bylo množství obyvatel. To umožňovalo kontrolu
rozsáhlých hraničních prostor. A v případě porušení hranic dovolovalo mobilizování
rozsáhlých vnitřních zdrojů.
Obrana
území byla rozdělena mezi národy obývající dané území a jemu v případě vnějšího
napadení přijížděli na pomoc ostatní národy, nejdříve jako oddíly lehké jízdy.
V okamžiku útoku pěších armádních útvarů nepřítele bylo prvním úkolem zpomalení postupu
útoky luky a šípy na bezpečnou vzdálenost a budování pastí do doby příjezdu
rozhodujících sil.
Těžká
jízda byla panovnickou gardou osobní stráží. Na rozdíl od středověkého
rytířstva, kdy každý bojoval sám za sebe – těžká jízda zde byla nasazována jako
útvar jednající podle pokynů velitele, sraženi jeden vedle druhého jako smrtící
stroj, proti kterému běžná pěchota nemá žádnou šanci. Dalším taktickým prvkem
bylo nasazení lehké kavalérie, která po krátkém útoku záhy ustupuje a nutí
nepřítele k pronásledování a střílí na něj směrem zpět při svém ústupu. Cílem
je rozrušení útočného útvaru nepřítele, jeho rozdrobení a následné zničení
zapojením záloh a těžké jízdy.
originál - https://vk.com/dnevnik_rolevika
přeložil N. Nikolov 11. 06. 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat