Kimmerijci

Kimmerijci: dávní kočovníci žijící severně podél Černého moře

11. června 2019

http://www.glavtema.ru/articles/2019-06-11/4054/?utm_referrer=https%3A%2F%2Fzen.yandex.com

Foto: bike-crimea.com

Odkud přišli Kimmerijci? Jako u většiny dávných společenství nemáme žádné věrohodné údaje o původu Kimmerijců.

Předpokládá se, že tito dávní lidé jsou příbuznými Íránců nebo Tráků.

Podle zpráv Herodota, obsadili Kimmerijci území ležící severně od Kavkazu a podél Černého moře v období 8. – 7. století př. n. l. (území dnešní Ukrajiny a jižního Ruska).

Je nutno doplnit, že se archeologům dosud nepodařilo spojit tento národ s konkrétním územím jejich pobytu.

Díky výzkumu soudobí odborníci došli k závěru, že Kimmerijci zřejmě přišli z východu z území současného Íránu a postupem času migrovali do stepí v okolí Černého moře.

Jakmile se Kimmerijci začali zmáhat, rozhodovali se o rozšíření svého území. Dosavadní prostor podél severního pobřeží Černého moře jim byl již těsný a zaměřili se na další území, které mohli ovládnout. V jedné bitvě porazili (roku 695 př. n. l.) frýgijského panovníka Midase, který úpěnlivě prosil o pomoc Sargona II., avšak ten nepřišel (s jeho armádou se střetli o něco později roku 705 př. .n. l., kdy Sargon II. v bitvě padl).

Král Midas byl natolik ponížen svou porážkou, že ukončil svůj další život. Z Malé Asie postoupili Kimmériové na poloostrov Peloponés a poničili celou oblast.

Tito kočovníci dosáhli další úspěchů také na jihu a východě od Černého moře proti západní Asýrijské říši, tím že překonali území Lýdie (roku 640 př. n. l.).

Jedním z důvodů jejich snad o rozšíření a cíleného ovládnutí jiných zemí bylo především to, že samotní Kimmerijci sami zůstali bez domova při jejich snahách o získání nových území, na kterých by se usídlili. Hlavní příčinou bylo jejich vyhnání z rodného území Skyty na jihu současného Ruska.

Kimmerijce nezachránilo od porážky Skyty ani to, že výborně ovládali jízdu na koních.

Jak ukazují dějiny, historické zápisy se ztrácejí a jejich místo zaplňují mýty a legendy, nahrazující faktické informace. Například Králové Franků – Merovingové nechali prozkoumat svůj původ, až se dopátrali, že mohli být skupinou nebo jedním z kimmerijských národů nazývaný Sikambrové.

Tím méně není způsob jak zjistit, zda byli Sikambrové skutečnými Kimmerijci nebo mýtickým národem, který pomohl Merovingům upevnit nároky na královský trůn.

Dřívější odborníci také spojovali Kimmerijce s keltským národem z Britských ostrovů nebo s ranou verzi germánského národa soudobého Německa.

Svět literatury také nepomáhá, protože jazyk Kimmerijců není prakticky zapsán. Historikové rozhodli, že název „Kimmerijci“ vychází ze slovního základu „Gimer“ nebo „Gimir“.

Je také část odborníků, kteří považují Kimmerijce za těsně spojené s Tráky. Jejich jazyk je spojujícím mostem mezi jazykem Tráků a jazykem Íránců.

Pro nemožnost obnovit jazykové důkazy je těžké prozkoumat rané dějiny Kimmerijců.

Nehledě na vyhnání Kimmerijců z jejich původní vlasti na jihu soudobého Ruska, zůstali Skytové jejich nepřáteli. Dokonce na nimi vítězili až do 7. století př. n. l.

Kimmerijci se zcela vytratili z historických dokumentů na konci jedné bitvy proti Lýdii.

Po dvou konečných porážkách od nepřátel a o těchto lidech již nebylo nic známo. Bohužel dědictví po Kimmerijcích zůstává v ruinách, je to vše co o nich víme, je to pozůstatek kočovných válek, malého uměleckého projevu, zanechaného v severního regionu podél černého moře.

Přeložil: N. Nikolov 20. 06. 2019

Skytové

Skytové. Od kolébky až po mohylu

22. května 2019

https://zen.yandex.ru/media/history_2_01/skify-ot-kolybeli-do-mogily-5ce454c48bdbeb00b4654fee

Co to je za lidi? Asi takovou otázku si mohl zadat perský panovník Dareius, kdy na počátku bitvy zahlédl, jako jeho skytští nepřátelé zanechali důležité válečné přípravy a místo toho začali najednou honit zajíce.

Bojovníci Skytů. Reliéf na číši. Mohyla Kul-Oba (Ermitáž) Neznámý autor 2D-to-2D from Kul-Oba (400 to 350 BC), Public domain.

https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=986840

Podobné otázky si kladou i současní lidé, když odborníci přidávají svědectví, k tomu co již víme o těchto euroasijských kočovnících. Nové výzkumy a tisíce prozkoumaných pohřbů za posledních 20 let na jihu Ruska a Altaje, pomohli sestavit mnohem úplnější představu o těchto energických kočovnících s jejich unikátním uměním a láskou ke koním – mimořádného národa, od kterého se civilizovaný svět naučil nosit kalhoty a jízdě na koních.

Skytská nádoba. 4. stol. př. n. l. - .ec-dejavu.ru

Země mýtů a zlata.

Možná nejvýraznějším znakem Skytů bylo nesmírné množství zlata, které sami nosili a používali. Stará legenda vypráví příběh jednookých lidí – Arimaspech, kteří bojovali ve Skytii s Grifony, chránícími zlato. Běžně Skytové nosili zlaté ozdoby a pásy. Na svém oděvu měli přišité zlaté plíšky a zbraně svítili zlatem. Archeology nepřestává udivovat množství zlatých předmětů a ozdob, zachovaných v mohylách skytských panovníků.

http://www.silkroadfoundation.org

Neznáme jejich původ. Samotní Skytové měly legendu podle, které se jejich původ odvozuje od tří synů nějakého Targitaje, člověka nadpřirozeného původu, žijícího na územích podél Černého moře. Tři bratři spravovali zemi, až do okamžiku, kdy z nebe spadli čtyři zlaté nástroje – pluh, jho, bojová sekera a pohár a začali hořet. Nejmladší z bratrů, Kolaxaj, byl jediným, kterému se podařilo zvednout hořící předměty a tak se stal jediným vládcem říše Skytů.

Ještě jeden výklad původu Skytů převyprávěl Diodor Sicilijský v 1. století př. n. l. Podle jeho slov „na počátku žili Skytové podél řeky Arax …osídlili území v horách až ke Kavkazu, nížiny na pobřeží Oceánu (Kaspického moře) a Meotijského jezera (Azovského moře) a další území až po řeku Tanais (Don). Na jejich území se v manželském svazku Zeuse a bohyně s hadími nohami narodil syn Skyt, od kterého odvozují své jméno celý tento národ. Ovládli pro sebe území, „za řekou Tanais až po egyptský Nil“ (Diodor II,43).

Dějiny

Určení nejstarších Skytů mezi ostatní národy bylo složité, protože zatím nerozvíjeli svůj osobitý umělecký styl do 6. století př. n. l. Podle A. I. Meljukové jsou Skytové potomky národa „Srubové kultury“, kteří se v polovině 2. tisíciletí př. n. l. a koncem 6. století př. n. l. v několika vlnách přemístili z volžsko-uralských stepí do oblasti Severního Přičernomoří, kde asimilovali místní Kimmerijce. Poprvé jsou Skytové zmiňováni v 7. století př. n. l. jako spojenci Asýrie proti Kimmerijcům, kteří ztratili svou vlast a nechali se vytlačit na jih Černého moře. Skytský panovník Partatua (Prototius) se oženil s asýrijskou princeznou roku 674 př. n. l. a tím došlo k uzavření spojenectví mezi dvěma národy. Skytové a Asýrijci společně ovládli Mídii u Kaspického moře. Národu Mídie se přesto podařilo vyhnat Skyty ze západní Asie a přinutit je k návratu do zakavkazských stepí na přelomu století.

https://mirtayn.ru

V roce 514 př. n. l. proběhla ve stepi důležitá událost, které podrobně popsal Herodotos. Dareios, třetí z velkých perských vládců, se rozhodl ovládnout Skytii. Pod velením samotného Dareia perská armáda v rozsahu 700 tisíc bojovníků překročili Dunaj v Přičernomořských stepích. Skytové neustále ustupovali, nechali se pronásledovat Peršany. Dareiose postihl nezdar, nepodařilo se mu zastavit Skyty a přinutit je bojovat v otevřené bitvě.

„V tom co děláme, není nic nového ani podivného. Držíme se svého způsobu života i v dobách míru. Na těchto územích nemáme města ani obdělávanou půdu, které by nás mohli přinutit, ve strachu před jejich zničením, spěchat a postavit se vám. Pokud se chcete s námi setkat v boji, rozhlédněte se kolem, podívejte se na mohyly našich otců. Zkuste je vyrušit z jejich spánku a pochopíte, proč budeme bojovat s vámi“.

Pro Dareia to byla velice podivná válka. Nebylo zde nic, co by bylo možné uchvátit a zadržet – ani města, žádné domy, žádná kořist, kromě nekonečné stepi. Bojoval jen s větrem. Dareiovi nezbylo nic jiného, než se obrátit zpět. Skytové jej pronásledovali až k samotnému Dunaji. Již nikdy nevedl kampaně na sever Evropy, Skytové ovládli jihoruské stepi a pokračovali svou expanzi na západ v průběhu následujícího století.

Od konce 7. století př. n. l. do 3. století př. n. l. Skytové ovládali stepi severního Přičernomoří, od Donu na východě až po Dunaj na západě. Mezi všemi skytskými národy nejvýznamnějšími byli Skytové královští. Při jejich dominantní pozici ostatní kočovní Skytové, Kallipidé, Amazoni, Skytové – zemědělci a Skytové – pastevci měli ostatní podřízené postavení.

Mapa rozsídlení Skytů a ostatních národů v jejich sousedství podle Herodota v 7. – 2. století př. n. l.

V té době Královští Skytové a kočovní Skytové žili kočovným způsobem života, zatímco Kallipidé a Amazoni žili polokočovným způsobem. Současně zde žili také Skytové, kteří se živili obdělávání půdy a stali se zemědělci. Podle Herodota, Kallipidé, nebo Řeko-Skytové žili nedaleko od Olvie, podél ústí řeky Bug.

Na severu žili Amazoni a dále více na sever – Skytové – zemědělci, obývající území mezi Dněprem a Bugem. Skytové kočovníci využívali stepi Přiazoví, levý a pravý břeh Dněpru. Většina odborníků se shoduje, že oba břehy dolního
Bugu až po řeku Konka byla územím Skytů kočovníků, zatímco královští Skytové kočovali dále na východ a jih od Donu. Nakonec je nutno dodat, že kočovní Skytové ovládali území Altajského kraje na Sibiři, jsou také nazývání východními Skyty.

http://www.silkroadfoundation.org

Ve 4. století př. n. l. Království Skytů dosáhlo nejvyššího ekonomického, politického, sociálního a kulturního rozvoje. Velký panovník Atej sjednotil všechny skytské národy a rozšířil svá území až na tráckou hranici na pravém břehu Dunaje. Roku 339 př. n. l. byl Atej zabit ve věku 90 let v bitvě s Filipem Makedonským. Nadále však Království Skytů zůstalo silným a bohatým. Vnější hrozby nerušili jeho stabilitu až do druhé poloviny 3. století př. n. l. kdy ze západu přišli Keltové, z jihu Trákové a z východu Sarmaté. Království Skytů bylo pohlceno jinými národy a prakticky se vytratilo z dějin.

https://mirtayn.ru

Skytové nepsali dopisy, písemné prameny po nich nezůstali. Několik skytských slov se podařilo zapsat Herodotovi. Podle jeho záznamu, «pata» znamená «zabíjet», «spou» - zrak, «arima» - «jeden», «oior» – «člověk». Na základě těchto slov mohli filologové určit, že skytský dialekt za dávný indoevropský jazyk.

Prameny:

Артамонов М. И. Киммерийцы и скифы: (От появления на исторической арене до IV в. до н. э.). — Л.: Издательство Ленинградского университета, 1974.

Броневский В. Б. Обозрение Южного берега Тавриды 1815 г. – Тула, 1822.

Геродот. История.

Карты расселения скифских племён.

Кузнецова Т. Краткая история скифов // Скифы: Хрестоматия / Сост., введение, коммент. Т. М. Кузнецовой. — М., 1992

Латышев В. В. Известия древних писателей греческих и латинских о Скифии и Кавказе. — СПБ., 1893—1906

přeložil: N. Nikolov 19. 06. 2019

Sarmaté. Jezdci ze stepí, zakovaní v oceli

Jezdci ze stepí, zakovaní v oceli: tajemství Sarmatů a jejich výzbroje

Převzato: https://zen.yandex.ru/dnevnik_rolevika

Sarmaté jsou dosud málo zkoumaným národem známým z období 5. století př. n. l. a přibližně do 5. století na příchodu Krista ve stepích Východní Evropy. Základní areálem rozšíření nesčetných sarmatských národů jsou území na březích řek Dněpru, Dněstru a Dunaje, Přiazoví a na severním pobřeží Černého moře. Jihovýchodní hranice území Sarmatie a nejširšího rozšíření dosahovala až po Kubáň a podhůří Severního Kavkazu. Na západě to byla podunajská nížina obecně hranice dotyku s Římskou říší až po území Střední Evropy (poznámka překladatele). 

Sarmaté. Trajánův sloup

Autor: Připisováno Apollodóros z Damašku – Conrad Cichorius: "Die Reliefs der Traianssäule", Erster Tafelband: "Die Reliefs des Ersten Dakischen Krieges", Tafeln 1-57, Verlag von Georg Reimer, Berlin 1896, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5118013

Historikové přiřazují tento národ k indo-íránsky hovořícím národů, příbuzným se Skyty. Se Skyty v průběhu celých svých dějin zoufale bojovali, protože měli o co se s nimi dělit o území. Jedni i druzí byli v převážné většině kočovníky, přestože jsou známá i sídliště usedlých Skytů i Sarmatů – kočovníkům bylo zapotřebí více území než stálým zemědělcům… Ruští historikové cíleně až záměrně popírají, že v podhůří Kavkazu právě Sarmaté – Bulhaři jako první cíleně stavěli svá bělokamenná města, jejichž názvy se dochovaly do dnešních dnů. Zde rozvíjeli řemesla, přinesená ze střední Asie, využívali závlahové zemědělství, organizovali obchod a kontrolovali obchodní cesty z východu na západ a ze severu na jih – pozn. překladatele)

 

Národ Sarmatů nikdy nebyl jednotným (stejně jako u Skytů). Do jeho souhrnu jsou řazeni národy Jazygů, Roxalanů, Aorců, Alanů, (a Bulharů pozn. překladatele) … Posledními potomky Sarmatů, kteří se dožili, až do našich dnů řadí mnozí odborníci například Osetince.

Pro současníky jsou Sarmaté zajímaví tím, že prakticky jako jedni z prvních podél severního Černého moře a vůbec v jihovýchodní Evropě používali tzv. Těžkou obrněnou jízdu, pancéřovanou kavalérii! (Tato tradice pochází ze Střední Asie od Parthů, a byla přenesena z území Baktrie – poznámka překladatele).

Tajemství Sarmatů

Jedná se o jednu ze záhad antického světa: kočovný národ, který po sobě nezanechal skoro žádné materiální stopy, kromě kurhanů (pohřební komory s násypem – shodné u Skytů a Tráků – poznámka překladatele), dokázal vyrábět nebo získávat bronzové a železné brnění nesmírně vysoké úrovně. Lorika skvamatu – obrněná jízdní výstroj jezdce i koně – Římany vysoce ceněná a postupně přebíraná od Sarmatů.

Kvalita sarmatského brnění byla tak vysoká, že jejich útvary Katafraktarů (nazývané shodně s parthskými, (údajně nedoloženo, že by Sarmatům toto brnění dodávali Parthové) si mohli dovolit bojovat i bez štítu. Na římských sloupech bylo zachováno velké množství basreliéfů, arkád a na dalších místech, vyobrazení sarmatských bojovníků v dokonalém brnění, zakrývající skoro celou postavu. Jeho základní zbraní bylo kopí – které sarmatský katafrakt držel oběma rukami.

Základní výzbroj těžké jízdy se v tomto případě skládala z kopí, meče, palcátu, reflexního luku a okrouhlého štítu – pozn. překladatele.

Porovnání 5.1 vyobrazení nádoby z pokladu Nagy Szent Miklosz a obrázku 5.2 parthského bojovníka

 http://sarakt.eu/madara_11.jpg

Brnění

V současnosti je známo o 60 nalezených sarmatských pancířích, byť částečně zachovalých. Obnovit nebo zrekonstruovat se zatím nepodařilo ani jeden; vzhled sarmatského bojovníka odborníci odvozují z basreliéfů a dalším starým vyobrazením. Nálezy potvrzují teorii: velká část z nich – jsou pozůstatky trvanlivého bronzového brnění a železa. Je znám nález pancíře se střídavými řadami oplechování z železa a bronzu.

Klasické sarmatské brnění – je šupinaté lamelární, z toho právě klasický vzhled připomíná rybí šupiny. Šupiny jsou pravoúhlé, s okrouhlým spodním hrotem, připevněné na tkanině nebo koženém podkladě pouze za vrchní část. Zcela volně se pohybují překrývající nižší pozice.

Basreliéfy ukazující Sarmaty, vyobrazují bojovníky v brnění, které zakrývá ruce až po lokty a nohy až po kolena. Šupinami jsou kryty také koně (tzv. přední plstěná a kožená suknice pozn. překladatele) – bohužel není známo, zda jedná o kovové nebo kožené…

Těžká kavalérie sarmatských národů – se skládala z aristokracie rodového zřízení, z nejlepších a lepších. Četnost takto vyzbrojených nebylo mnoho, z 80% převládala lehká jízda, přesto však „rytíři ze stepí“ existovali.

A mezi nimi mnohé byly ženami. Sdělení o ženách Amazonkách – se vztahuje na ženy Sarmatů.

Porovnej také „Sarmaté, Amazonky a Bulhaři“ -> http://nikolajnikolov.blogspot.com/2018/03/

Sarmaté, jsou svými současníky považováni pouze za jízdní vojáky. Mnozí řečtí a římští autoři potvrzovali, že útok jízdy „obrněných barbarů“, je nezastavitelný, zatímco pěšky bojovali velice špatně. Pěší Sarmat byl zbabělí a snažil se vzdálit z bojového pole.

Přibližně v 1. s 2. století naší éry nastala u Sarmatů výrazná změna. Bronzová a železná výstroj byla nahrazována koženou, kostěnou a dokonce rohovinou (z plátků rohoviny, jak byla zpracovávána, bude popsáno v některé z další statí). Je zde vidět úpadek kdysi rozvinutého a mohutného národa – možná ztratili zdroje, ze kterého se těžilo železo, pokud jejich brnění nebylo dovozovým. To samozřejmě dnes nevíme, můžeme se jenom dohadovat.

Jedná o období dlouhé války na západní hranici s Římskou říší o území Dacie. Válka byla pro obě strany vyčerpávající, kdy Řím dosáhl z historického hlediska krátkodobého vítězství obsazením části Sarmatie/Dacie. Otevřený válečný konflikt se změnil na dlouhodobou „partizánskou“ válku, kdy Římané po sedmdesáti letech uvedené území sami dobrovolně opustili a rozebrali mostní konstrukci, aby po ní Sarmaté nemohli přejít na druhou stranu Dunaje (pozn. překladatele)

Autor: Roman province of Dacia (106 - 271 AD).svg: Původně soubor načetl Andrei nacu na projektu Wikipedie v jazyce angličtinaderivative work: Jann (talk) – Roman province of Dacia (106 - 271 AD).svg, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=17182426

Na počátku doby velkého stěhování národů, Sarmaté byli vytrženi ze svých domovů, zapojení do bludného putování a válek, a na konec přestali existovat jako národ. Přestože jejich potomci, dosud žijí mezi námi.

Toto tvrzení je naprosto nepodložené, protože Sarmaté – je označení národa, které používali Řekové a Římané. Nic neříká o tom, jak se tento národ označoval sám. Odpovědí může být více, třeba jen to, že na územích Sarmatie se objevují města s označením národa, který je zakládal – Bolgar, Belgorod, Beograd, Belaja veža a další.

Ve třetím století našeho letopočtu, kdy Římská říše ovládla od časů císaře Konstantina – dynastie panovníkům tráckého původu, došlo zde k výrazné změně vztahů mezi Římem a Sarmatií. Po uzavření vzájemných dohod byly na jižním toku řeky Dunaje vystavěny čtyři mosty přeshraniční spolupráce (v současném 21. století zde stojí pouhé dva) napříč podunajskou nížinou, pod Karpaty, byl vystavěn Konstantinův val, který sloužil jako celní hranice mezi Římem a Sarmatií (Novákova brázda – pozn. překladatele).

http://nikolajnikolov.blogspot.com/2017/02/novakova-brazda-cinska-zed-v-bulharskem.html a dále http://nikolajnikolov.blogspot.com/2016/04/hranice-stara-1300-let.html

Ve čtvrtém a pátém století se území Sarmatie stala součástí Hunské říše. Její panovník Attila je považován za panovníka bulharského, od jehož rodu odvozují své následnictví ostatní bulharští panovníci. viz. také  http://sarakt.eu/sarmate.htm

V šestém století dovolili Bulhaři Avarům přejít přes svá území do Panonie, kde společně s druhou polovinou národa s již zde usazenými Bulhary, (kteří zde již žili pět století), upevnit Avarskou říši jako ochranu před rozpínající se říší Franků. V sedmém století souběžně vedle Avarské říše ustavili nezávislý stát Onogurský chanát - Стара Велика България, jehož panovníci se přiklonili ke křesťanství. (pozn. překladatele).

Například v 17. století se Poláci začali hlásit za „sarmatské následníky“. Jsou dokonce známé komplety polského brnění á la „sarmatské“ a o tom až později.

Meče

Arsenál „antických rytířů“ byl podle všeho omezený. V pohřebních kurhanech jsou nacházeny zakončení kopí (vesměs listového tvaru), přímé nože akinaky a dlouhé přímé meče. Nejsou počítány hroty střed, seker a dalšího vybavení.

Nejzajímavější jsou podle mne, zejména sarmatské meče.

Jsou dlouhé, dosahují až do 1 metru, úzké, s ostřím po obou stranách. Na samém konci se sarmatský meč slabě zužuje, má však jasně vykované ostří. Jde o klasickou zbraň jezdeckého boje.

Sarmatský meč a nůž

Některé dobře zachovalé meče, „antických rytířů“ mají dlouhé rukojeti, takové aby jimi bylo možné bojovat oběma rukama. Z praktického hlediska jsou velmi podobné obou ručním mečům středověkých rytířů. Takové se v Evropě objevili až o tisíc let později. Co je velkou záhadou je jejich metalurgie, k výrobě takových mečů, nezbytných pro jezdecký boj, je nutná velmi rozvinutá kovářská technologie. A my se bavíme o kočovnících? To je pravdě nepodobné!

Viz. Rekonstrukce hunského parádního meče.

Sarmaté měli podobné, pouze se lišily tvarem a způsobem zakončení.

Sarmatské meče nalezené v kurhanech zpravidla nemají již zakončení. Nebo jsou jejich roty polámané. Bylo to asi děláno záměrně. V minulosti ukládali do mohyly polámané zbraně: dle zásady mrtvé k mrtvému.

Ranné sarmatské meče měly zakončení v podobě kotouče, kované společně s čepelí. Později začali upevňovat na zakončení dřevěné obložení omotávané koženým řemenem, takto byla získána prostá rukojeť. Zde je ještě jedna varianta vysvětlení „ultra krátkých“ sarmatských efezů: kůže a dřevo se v zemi nezachovává.

Pozdější meče Sarmatů, z epochy Hunské nadvlády, mají originální a nikde v této oblasti se nenacházející zakončení v podobě malých disků, umístěných horizontálně (v podobě létající talířků). Tyto disky jsou broušené z polodrahokamů – chalcedonu, nefritu, nebo z jantaru, nebo onyxu a také kostěné.

Příčnou ochranu sarmatské meče neměli, podobně tomu bylo o ostatních čepelí a období antiky. Pravděpodobně do vynalezení gardy jich nebylo potřeby.

Strategie a taktika boje u Sarmatů

Jak bylo uvedeno výše, hlavním cílem Sarmatů bylo udržení rozsáhlých území, nezbytných nejenom pro pastvu a chov dobytka, území na kterých probíhalo i intenzivní zemědělství včetně budování závlahových soustav. To vše umožnilo uživit rozsáhlé množství obyvatel. Pro tuto civilizaci je známá znalost dobývání a zpracování kovů a nutnost přístupu k místům jejich nálezu v horách Kavkazu, později v Karpatech a na Balkáně. Kontrola cest a obchodních křižovatek. Největším bohatství národa bylo množství obyvatel. To umožňovalo kontrolu rozsáhlých hraničních prostor. A v případě porušení hranic dovolovalo mobilizování rozsáhlých vnitřních zdrojů.

Obrana území byla rozdělena mezi národy obývající dané území a jemu v případě vnějšího napadení přijížděli na pomoc ostatní národy, nejdříve jako oddíly lehké jízdy. V okamžiku útoku pěších armádních útvarů nepřítele bylo prvním úkolem zpomalení postupu útoky luky a šípy na bezpečnou vzdálenost a budování pastí do doby příjezdu rozhodujících sil.

Těžká jízda byla panovnickou gardou osobní stráží. Na rozdíl od středověkého rytířstva, kdy každý bojoval sám za sebe – těžká jízda zde byla nasazována jako útvar jednající podle pokynů velitele, sraženi jeden vedle druhého jako smrtící stroj, proti kterému běžná pěchota nemá žádnou šanci. Dalším taktickým prvkem bylo nasazení lehké kavalérie, která po krátkém útoku záhy ustupuje a nutí nepřítele k pronásledování a střílí na něj směrem zpět při svém ústupu. Cílem je rozrušení útočného útvaru nepřítele, jeho rozdrobení a následné zničení zapojením záloh a těžké jízdy.  

Převzato https://zen.yandex.ru/dnevnik_rolevika

originál - https://vk.com/dnevnik_rolevika

přeložil N. Nikolov 11. 06. 2019

Vzhled Konstantinopole

Vzhled Konstantinopole těsně před pádem do rukou Osmanů

http://www.pan.bg/view_article-68-471680-vizhte-konstantinopol-v-naj-slavnite-mu-dni-predi-da-padne-v-rycete-na-turc.html

Vyobrazení Konstantinopole z doby těsně před pádem do rukou Osmanů z roku 1453 byla sestavena archeology a publikována v tureckém časopise „Karar“. Konstantinopol bylo největším a bohatým městem Evropy od poloviny 5. do počátku 13. století.

Město bylo známé v celém Starém světě svými architekturními poklady, jakými byl chrám „Svaté Sofie“, která byla střediskem pravoslavných křesťanů, svatým císařským palácem – domem panovníků a věží Galata.

Co se skrývá za září Istanbulu? Podívejme se na čtvrť Balat, kam běžní turisté nevstupují.

Dalšími významnými architekturními stavbami jsou Hipodrom, Zlatá porta a městské zdi, jakož i množství luxusních míst pro aristokraty, umístěné zpravidla na dlážděných ulicích a náměstích.

Universita Konstantinopole (Magnaurská škola) byla založena v 5. století a schraňovala množství uměleckých a literárních pokladů, dříve než byla zničena křižáky roku 1204 a dále Osmany po roce 1453. Velká císařská knihovna obsahovala zachráněné relikvie ze spálené Alexandrijské knihovny, která obsahovala více jak 100 000 dílů dávných textů.

Město, rozložené na dvou kontinentech, bylo nástrojem rozšiřování křesťanství v časech Říma a Byzantské epoše.

Na počátku 15. století po ztrátě svých posledních provincií, kdy z Východní římské říše (Byzance) zůstalo jen samotné město a okolní území. Na závěr město padlo do rukou osmanských Turků v úterý dne 29. května roku 1453 po 53 denní obraně v obklíčení.

28. března roku 1930 bylo město oficiálně přejmenováno tureckou vládou na Istanbul. Někteří tvrdí, že označení Istanbul pochází z řečtiny. Jinou variantou pojmenování je, že od původního názvu odpadla část písmen a tak nové jméno zlidovělo.

Město, které se každou chvíli rozpadne přímo před očima.

Tradičním slovanským označením města je Cařihrad. V minulosti se toto označení používalo v Bulharsku, Srbsku, Valašsku a Moldávii. Ve svém významu je jméno starobulharského původu. Označovalo „město carovo“ nebo „město císařovo“.

Přeložil: N. Nikolov 3. 4. 2019