Sarmaté. Jezdci ze stepí, zakovaní v oceli

Jezdci ze stepí, zakovaní v oceli: tajemství Sarmatů a jejich výzbroje

Převzato: https://zen.yandex.ru/dnevnik_rolevika

Sarmaté jsou dosud málo zkoumaným národem známým z období 5. století př. n. l. a přibližně do 5. století na příchodu Krista ve stepích Východní Evropy. Základní areálem rozšíření nesčetných sarmatských národů jsou území na březích řek Dněpru, Dněstru a Dunaje, Přiazoví a na severním pobřeží Černého moře. Jihovýchodní hranice území Sarmatie a nejširšího rozšíření dosahovala až po Kubáň a podhůří Severního Kavkazu. Na západě to byla podunajská nížina obecně hranice dotyku s Římskou říší až po území Střední Evropy (poznámka překladatele). 

Sarmaté. Trajánův sloup

Autor: Připisováno Apollodóros z Damašku – Conrad Cichorius: "Die Reliefs der Traianssäule", Erster Tafelband: "Die Reliefs des Ersten Dakischen Krieges", Tafeln 1-57, Verlag von Georg Reimer, Berlin 1896, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5118013

Historikové přiřazují tento národ k indo-íránsky hovořícím národů, příbuzným se Skyty. Se Skyty v průběhu celých svých dějin zoufale bojovali, protože měli o co se s nimi dělit o území. Jedni i druzí byli v převážné většině kočovníky, přestože jsou známá i sídliště usedlých Skytů i Sarmatů – kočovníkům bylo zapotřebí více území než stálým zemědělcům… Ruští historikové cíleně až záměrně popírají, že v podhůří Kavkazu právě Sarmaté – Bulhaři jako první cíleně stavěli svá bělokamenná města, jejichž názvy se dochovaly do dnešních dnů. Zde rozvíjeli řemesla, přinesená ze střední Asie, využívali závlahové zemědělství, organizovali obchod a kontrolovali obchodní cesty z východu na západ a ze severu na jih – pozn. překladatele)

 

Národ Sarmatů nikdy nebyl jednotným (stejně jako u Skytů). Do jeho souhrnu jsou řazeni národy Jazygů, Roxalanů, Aorců, Alanů, (a Bulharů pozn. překladatele) … Posledními potomky Sarmatů, kteří se dožili, až do našich dnů řadí mnozí odborníci například Osetince.

Pro současníky jsou Sarmaté zajímaví tím, že prakticky jako jedni z prvních podél severního Černého moře a vůbec v jihovýchodní Evropě používali tzv. Těžkou obrněnou jízdu, pancéřovanou kavalérii! (Tato tradice pochází ze Střední Asie od Parthů, a byla přenesena z území Baktrie – poznámka překladatele).

Tajemství Sarmatů

Jedná se o jednu ze záhad antického světa: kočovný národ, který po sobě nezanechal skoro žádné materiální stopy, kromě kurhanů (pohřební komory s násypem – shodné u Skytů a Tráků – poznámka překladatele), dokázal vyrábět nebo získávat bronzové a železné brnění nesmírně vysoké úrovně. Lorika skvamatu – obrněná jízdní výstroj jezdce i koně – Římany vysoce ceněná a postupně přebíraná od Sarmatů.

Kvalita sarmatského brnění byla tak vysoká, že jejich útvary Katafraktarů (nazývané shodně s parthskými, (údajně nedoloženo, že by Sarmatům toto brnění dodávali Parthové) si mohli dovolit bojovat i bez štítu. Na římských sloupech bylo zachováno velké množství basreliéfů, arkád a na dalších místech, vyobrazení sarmatských bojovníků v dokonalém brnění, zakrývající skoro celou postavu. Jeho základní zbraní bylo kopí – které sarmatský katafrakt držel oběma rukami.

Základní výzbroj těžké jízdy se v tomto případě skládala z kopí, meče, palcátu, reflexního luku a okrouhlého štítu – pozn. překladatele.

Porovnání 5.1 vyobrazení nádoby z pokladu Nagy Szent Miklosz a obrázku 5.2 parthského bojovníka

 http://sarakt.eu/madara_11.jpg

Brnění

V současnosti je známo o 60 nalezených sarmatských pancířích, byť částečně zachovalých. Obnovit nebo zrekonstruovat se zatím nepodařilo ani jeden; vzhled sarmatského bojovníka odborníci odvozují z basreliéfů a dalším starým vyobrazením. Nálezy potvrzují teorii: velká část z nich – jsou pozůstatky trvanlivého bronzového brnění a železa. Je znám nález pancíře se střídavými řadami oplechování z železa a bronzu.

Klasické sarmatské brnění – je šupinaté lamelární, z toho právě klasický vzhled připomíná rybí šupiny. Šupiny jsou pravoúhlé, s okrouhlým spodním hrotem, připevněné na tkanině nebo koženém podkladě pouze za vrchní část. Zcela volně se pohybují překrývající nižší pozice.

Basreliéfy ukazující Sarmaty, vyobrazují bojovníky v brnění, které zakrývá ruce až po lokty a nohy až po kolena. Šupinami jsou kryty také koně (tzv. přední plstěná a kožená suknice pozn. překladatele) – bohužel není známo, zda jedná o kovové nebo kožené…

Těžká kavalérie sarmatských národů – se skládala z aristokracie rodového zřízení, z nejlepších a lepších. Četnost takto vyzbrojených nebylo mnoho, z 80% převládala lehká jízda, přesto však „rytíři ze stepí“ existovali.

A mezi nimi mnohé byly ženami. Sdělení o ženách Amazonkách – se vztahuje na ženy Sarmatů.

Porovnej také „Sarmaté, Amazonky a Bulhaři“ -> http://nikolajnikolov.blogspot.com/2018/03/

Sarmaté, jsou svými současníky považováni pouze za jízdní vojáky. Mnozí řečtí a římští autoři potvrzovali, že útok jízdy „obrněných barbarů“, je nezastavitelný, zatímco pěšky bojovali velice špatně. Pěší Sarmat byl zbabělí a snažil se vzdálit z bojového pole.

Přibližně v 1. s 2. století naší éry nastala u Sarmatů výrazná změna. Bronzová a železná výstroj byla nahrazována koženou, kostěnou a dokonce rohovinou (z plátků rohoviny, jak byla zpracovávána, bude popsáno v některé z další statí). Je zde vidět úpadek kdysi rozvinutého a mohutného národa – možná ztratili zdroje, ze kterého se těžilo železo, pokud jejich brnění nebylo dovozovým. To samozřejmě dnes nevíme, můžeme se jenom dohadovat.

Jedná o období dlouhé války na západní hranici s Římskou říší o území Dacie. Válka byla pro obě strany vyčerpávající, kdy Řím dosáhl z historického hlediska krátkodobého vítězství obsazením části Sarmatie/Dacie. Otevřený válečný konflikt se změnil na dlouhodobou „partizánskou“ válku, kdy Římané po sedmdesáti letech uvedené území sami dobrovolně opustili a rozebrali mostní konstrukci, aby po ní Sarmaté nemohli přejít na druhou stranu Dunaje (pozn. překladatele)

Autor: Roman province of Dacia (106 - 271 AD).svg: Původně soubor načetl Andrei nacu na projektu Wikipedie v jazyce angličtinaderivative work: Jann (talk) – Roman province of Dacia (106 - 271 AD).svg, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=17182426

Na počátku doby velkého stěhování národů, Sarmaté byli vytrženi ze svých domovů, zapojení do bludného putování a válek, a na konec přestali existovat jako národ. Přestože jejich potomci, dosud žijí mezi námi.

Toto tvrzení je naprosto nepodložené, protože Sarmaté – je označení národa, které používali Řekové a Římané. Nic neříká o tom, jak se tento národ označoval sám. Odpovědí může být více, třeba jen to, že na územích Sarmatie se objevují města s označením národa, který je zakládal – Bolgar, Belgorod, Beograd, Belaja veža a další.

Ve třetím století našeho letopočtu, kdy Římská říše ovládla od časů císaře Konstantina – dynastie panovníkům tráckého původu, došlo zde k výrazné změně vztahů mezi Římem a Sarmatií. Po uzavření vzájemných dohod byly na jižním toku řeky Dunaje vystavěny čtyři mosty přeshraniční spolupráce (v současném 21. století zde stojí pouhé dva) napříč podunajskou nížinou, pod Karpaty, byl vystavěn Konstantinův val, který sloužil jako celní hranice mezi Římem a Sarmatií (Novákova brázda – pozn. překladatele).

http://nikolajnikolov.blogspot.com/2017/02/novakova-brazda-cinska-zed-v-bulharskem.html a dále http://nikolajnikolov.blogspot.com/2016/04/hranice-stara-1300-let.html

Ve čtvrtém a pátém století se území Sarmatie stala součástí Hunské říše. Její panovník Attila je považován za panovníka bulharského, od jehož rodu odvozují své následnictví ostatní bulharští panovníci. viz. také  http://sarakt.eu/sarmate.htm

V šestém století dovolili Bulhaři Avarům přejít přes svá území do Panonie, kde společně s druhou polovinou národa s již zde usazenými Bulhary, (kteří zde již žili pět století), upevnit Avarskou říši jako ochranu před rozpínající se říší Franků. V sedmém století souběžně vedle Avarské říše ustavili nezávislý stát Onogurský chanát - Стара Велика България, jehož panovníci se přiklonili ke křesťanství. (pozn. překladatele).

Například v 17. století se Poláci začali hlásit za „sarmatské následníky“. Jsou dokonce známé komplety polského brnění á la „sarmatské“ a o tom až později.

Meče

Arsenál „antických rytířů“ byl podle všeho omezený. V pohřebních kurhanech jsou nacházeny zakončení kopí (vesměs listového tvaru), přímé nože akinaky a dlouhé přímé meče. Nejsou počítány hroty střed, seker a dalšího vybavení.

Nejzajímavější jsou podle mne, zejména sarmatské meče.

Jsou dlouhé, dosahují až do 1 metru, úzké, s ostřím po obou stranách. Na samém konci se sarmatský meč slabě zužuje, má však jasně vykované ostří. Jde o klasickou zbraň jezdeckého boje.

Sarmatský meč a nůž

Některé dobře zachovalé meče, „antických rytířů“ mají dlouhé rukojeti, takové aby jimi bylo možné bojovat oběma rukama. Z praktického hlediska jsou velmi podobné obou ručním mečům středověkých rytířů. Takové se v Evropě objevili až o tisíc let později. Co je velkou záhadou je jejich metalurgie, k výrobě takových mečů, nezbytných pro jezdecký boj, je nutná velmi rozvinutá kovářská technologie. A my se bavíme o kočovnících? To je pravdě nepodobné!

Viz. Rekonstrukce hunského parádního meče.

Sarmaté měli podobné, pouze se lišily tvarem a způsobem zakončení.

Sarmatské meče nalezené v kurhanech zpravidla nemají již zakončení. Nebo jsou jejich roty polámané. Bylo to asi děláno záměrně. V minulosti ukládali do mohyly polámané zbraně: dle zásady mrtvé k mrtvému.

Ranné sarmatské meče měly zakončení v podobě kotouče, kované společně s čepelí. Později začali upevňovat na zakončení dřevěné obložení omotávané koženým řemenem, takto byla získána prostá rukojeť. Zde je ještě jedna varianta vysvětlení „ultra krátkých“ sarmatských efezů: kůže a dřevo se v zemi nezachovává.

Pozdější meče Sarmatů, z epochy Hunské nadvlády, mají originální a nikde v této oblasti se nenacházející zakončení v podobě malých disků, umístěných horizontálně (v podobě létající talířků). Tyto disky jsou broušené z polodrahokamů – chalcedonu, nefritu, nebo z jantaru, nebo onyxu a také kostěné.

Příčnou ochranu sarmatské meče neměli, podobně tomu bylo o ostatních čepelí a období antiky. Pravděpodobně do vynalezení gardy jich nebylo potřeby.

Strategie a taktika boje u Sarmatů

Jak bylo uvedeno výše, hlavním cílem Sarmatů bylo udržení rozsáhlých území, nezbytných nejenom pro pastvu a chov dobytka, území na kterých probíhalo i intenzivní zemědělství včetně budování závlahových soustav. To vše umožnilo uživit rozsáhlé množství obyvatel. Pro tuto civilizaci je známá znalost dobývání a zpracování kovů a nutnost přístupu k místům jejich nálezu v horách Kavkazu, později v Karpatech a na Balkáně. Kontrola cest a obchodních křižovatek. Největším bohatství národa bylo množství obyvatel. To umožňovalo kontrolu rozsáhlých hraničních prostor. A v případě porušení hranic dovolovalo mobilizování rozsáhlých vnitřních zdrojů.

Obrana území byla rozdělena mezi národy obývající dané území a jemu v případě vnějšího napadení přijížděli na pomoc ostatní národy, nejdříve jako oddíly lehké jízdy. V okamžiku útoku pěších armádních útvarů nepřítele bylo prvním úkolem zpomalení postupu útoky luky a šípy na bezpečnou vzdálenost a budování pastí do doby příjezdu rozhodujících sil.

Těžká jízda byla panovnickou gardou osobní stráží. Na rozdíl od středověkého rytířstva, kdy každý bojoval sám za sebe – těžká jízda zde byla nasazována jako útvar jednající podle pokynů velitele, sraženi jeden vedle druhého jako smrtící stroj, proti kterému běžná pěchota nemá žádnou šanci. Dalším taktickým prvkem bylo nasazení lehké kavalérie, která po krátkém útoku záhy ustupuje a nutí nepřítele k pronásledování a střílí na něj směrem zpět při svém ústupu. Cílem je rozrušení útočného útvaru nepřítele, jeho rozdrobení a následné zničení zapojením záloh a těžké jízdy.  

Převzato https://zen.yandex.ru/dnevnik_rolevika

originál - https://vk.com/dnevnik_rolevika

přeložil N. Nikolov 11. 06. 2019

Vzhled Konstantinopole

Vzhled Konstantinopole těsně před pádem do rukou Osmanů

http://www.pan.bg/view_article-68-471680-vizhte-konstantinopol-v-naj-slavnite-mu-dni-predi-da-padne-v-rycete-na-turc.html

Vyobrazení Konstantinopole z doby těsně před pádem do rukou Osmanů z roku 1453 byla sestavena archeology a publikována v tureckém časopise „Karar“. Konstantinopol bylo největším a bohatým městem Evropy od poloviny 5. do počátku 13. století.

Město bylo známé v celém Starém světě svými architekturními poklady, jakými byl chrám „Svaté Sofie“, která byla střediskem pravoslavných křesťanů, svatým císařským palácem – domem panovníků a věží Galata.

Co se skrývá za září Istanbulu? Podívejme se na čtvrť Balat, kam běžní turisté nevstupují.

Dalšími významnými architekturními stavbami jsou Hipodrom, Zlatá porta a městské zdi, jakož i množství luxusních míst pro aristokraty, umístěné zpravidla na dlážděných ulicích a náměstích.

Universita Konstantinopole (Magnaurská škola) byla založena v 5. století a schraňovala množství uměleckých a literárních pokladů, dříve než byla zničena křižáky roku 1204 a dále Osmany po roce 1453. Velká císařská knihovna obsahovala zachráněné relikvie ze spálené Alexandrijské knihovny, která obsahovala více jak 100 000 dílů dávných textů.

Město, rozložené na dvou kontinentech, bylo nástrojem rozšiřování křesťanství v časech Říma a Byzantské epoše.

Na počátku 15. století po ztrátě svých posledních provincií, kdy z Východní římské říše (Byzance) zůstalo jen samotné město a okolní území. Na závěr město padlo do rukou osmanských Turků v úterý dne 29. května roku 1453 po 53 denní obraně v obklíčení.

28. března roku 1930 bylo město oficiálně přejmenováno tureckou vládou na Istanbul. Někteří tvrdí, že označení Istanbul pochází z řečtiny. Jinou variantou pojmenování je, že od původního názvu odpadla část písmen a tak nové jméno zlidovělo.

Město, které se každou chvíli rozpadne přímo před očima.

Tradičním slovanským označením města je Cařihrad. V minulosti se toto označení používalo v Bulharsku, Srbsku, Valašsku a Moldávii. Ve svém významu je jméno starobulharského původu. Označovalo „město carovo“ nebo „město císařovo“.

Přeložil: N. Nikolov 3. 4. 2019

Vpád Mořských národů

Vpád Mořských národů. 

Velké stěhování národů v době bronzové?

19. března 2019

https://zen.yandex.ru/media/history_2_01/vtorjenie-narodov-moria-velikoe-pereselenie-bronzovogo-veka-5c900162145fc000b37c06a1

http://travelask.ru

Mořské národy byly svým způsobem konfederací, která v 13. a 12. století př. n. l. zničila nejmohutnější státy Malé Asie a státy kolem Egejského moře. Tito lidé přišli z dalekých zemí a byly téměř neudržitelní při jejich ničivém napadání států východního Středomoří.

https://ru.wikipedia.org/ hieroglyf označující „Mořské národy“

Původ

Původ Mořských národů byl dlouhou dobu posuzován. Nápisy na stélách Ramzese III. Sdělují, že Egyptě utrpěli porážku.

“Jména těchto národů jsou například Peleset (Filištýni), Tekker (Trojané), Šekeleš (Sukulové), Denien (Danajci), a Uešeš (obyvatelé Jasosu)“. Nápisy v chrámu Ramsese III. (Všechny odkazy na reálné národy jsou pouze předpokládané – pozn. autora).

Po nálezech na Krétě je možné odvozovat Mořské národy (nebo některé z nich), náležící do Střední Evropy – meče, vrcholy kopí jsou podobné s těmi, které byly nalezeny v Trákii (jde o svědectví tráckého a filištýnského svazku) a ve Střední Evropě. Nešlo o rozrůzněné předměty, nalezené společně, představují ucelený systém. Egyptské stély také ztotožňují útočníky s těmito zbraněmi, proto není pochyb, že tyto zbraně náleželi Mořským národům.

Soudobí historikové se domnívají, že do svazku Mořských národů náleželi pravděpodobně Filištýni, Trákové, Tirénci, Mízijci, Líkyjci, Jonijci, Frýgijci, Lívijci a Danunové.

Co bylo příčinou?

Zatím chybí přesvědčivé důkazy, že Mořské národy začaly své ničivé útoky východním směrem. Vychází se ze svědectví archeologických nálezů, ze kterých se předpokládá, že příčinou byl hladomor ve Střední a Jižní Evropě, vyvolaný horkem a suchem, které trvalo několik let. Právě to, vedlo ke změnám sociální struktury u těchto národů.

 https://halls.cpeda.space

Směřování na východ bylo způsobeno zprávami o bohatých státech, prosperujících ve východním Středomoří. Následovalo za sebou několik vln vpádů ve východním směru. První z nich se zasáhly Mykény a zcela je zničily. Následující volny se zaměřili na Chetity a nakonec dosáhly až do Egypta.

První vlna

První vlna se velkou silou vrhla na Kréto-mykénskou civilizaci. V té době se jednalo o jeden z největších států Východního Středomoří, a jeho pád měl silně znejistit Chetity a Egypťany.

https://warhead.su Rekonstrukce dávných Mykén

Úplné zničení mykénské armády se dá datovat do roku 1230 př. n. l. – soudě podle míry zničení v kulturních vrstvách na všech osídleních na Krétě a na Peloponésu. Některé nalezené tabulky obsahují poslední příkazy panovníků o rychlém opevňování pobřeží a přesunu pěchoty a jízdních vozů k severním hranicím Mykén. Destičky byly nalezeny v Pilosu.

Palác Pilosu a samotné město, byly srovnány se zemí – zůstaly jen stopy odporu, avšak palác byl obětován – nezbyly z něj ani stěny. Blízké obce byly také zničeny.

 Mapa ukazující vpád Mořských národů, podle A. Šepce na http://travelask.ru

Města jako Athény a Mykény útokům odolala, avšak útočníci se přesunuli dále do Malé Asie. Zde zničili město Troja (ne tu o, které vypráví legenda o Trojské válce, útok se řadí do období označované Troja VIIA).

Fakt, že Athény zůstaly nedotčeny (v průběhu jisté doby), se možná stalo základem Platonova vyjádření o tom, že „mohutná mořská civilizace utrpěla, nezdar při pokusu o obsazení Athén, tímto byla odsouzena k zániku:

„Tyto události vyprávějí o mohutném státě, který nastoupil proti celé Evropě a Asii a kterému až naše město učinilo konec. Tato nesmírná síla vyšla z Atlantického oceánu, proto v té době byl Atlantik dostupný loděmi; byl zde ostrov, stojící před průlivy, které se nazývají Héraklovi sloupy; ostrov byl větší než Libye a Asie dohromady a byl na cestě k jiným ostrovům, od kterých bylo možné se dostat až k protilehlému kontinentu, který byl obklopen skutečným oceánem; právě toto moře se nacházelo za Héraklovým průlivem - pouze úzkým vstupním přístavem, ale to je jiné skutečné moře, a země, které tak hraničí je, možné po právu nazvat nekonečným kontinentem. Na tomto ostrově Atlantida existovala velká a podivuhodná říše, která vládla nad celým ostrovem a na několika dalších a také na části kontinentu a kromě toho, lidé Atlantidy si podřídili části Libye od Héraklových sloupů až po Egypt a Evropu až po Tyrénii. Tato obrovská síla, shromážděná dohromady se snažila jedním úderem si podřídit naší zemi i vaší, a celou oblast v průlivech; a tehdy za Solona, vaše země svítila v nadřazenosti svých ctností a síly mezi celým lidstvem. Lišila se mužností a vojenským uměním byla vůdčí mezi Helény. A když ostatní od ní odpadli, když byli přinuceni vystát v osamocení, potom co byli vystaveni krajnímu nebezpečí, naše země vytrvala, zvítězila nad útočníky a zachránila od otroctví ty, kteří nebyli dosud pokoření, a velkodušně osvobodila nás všechny, žijící za sloupy“.  – Platon, „Timea“

Pokud v Platonově popisu zaměníme obyvatele Atlantidy za Mořské národy, dostáváme přesný výčet lidí moře až po jejich napadení Athén a Mykén.

Útok na Chetity

Stejně jako Mykénští, ani Chetité se nechtěli vzdát bez boje. Nehledě na to, že byl také Egypt oslaben suchem a hladomorem vypravil pomoc v podobě 14 lodí s obilím. Chetitský panovník Suppiluliuma II. vydal příkaz o plné mobilizaci chetitské armády. Jeho vazalům, bylo přikázáno, vypravil loďstvo na Kypr.

Lví brána v Chattuse – hlavním městě Chetitského království https://warhead.su/

Na moři byly nevelké střety: jsou o tom k dispozici údaje o třech Chetity spálených lodích; tím bylo vyjádřeno včasné varování, že nepřátelské lodě byly spatřeny na moři. Vládce Ugaritu také věděl ještě o sedmi lodích, které ohrožovali Chetity. Přesto ve své odpovědi Suppiluliumu II. napsal, že nemůže zničit lodě, protože většina jeho lidí se nachází poblíže Kypru.

Shardani bojovníci z chrámu Medinah Abu https://topwar.ru

Hlavní město Chetitů, Chattusa, bylo zničeno požárem, který trval několik dní. Další město, které posléze padlo, byl Ugarit, po těchto útocích se Mořské národy vydali do Egypta. (Řada archeologů, kteří se zúčastnili výzkumu na místě hlavního města, se přiklání k názoru, že město nebylo vystaveno útokům z vnějšku, ale padlo po vnitřních rozbrojích mezi příbuznými – pozn. překladatele)

Ramsses III. vítězí nad Mořskými národy

Po tom co faraón Marneptach zničit útočníky v roce 1225 př. n. l. v údolí Nilu, Ramsses III. o 30 let později mobilizoval svou armádu proti útočícím Mořským národům. Vydal příkazy na upevnění Sinajského poloostrova a o vydání zbraní.

Stéla vítězství Merneptaha http://members.tripod.com

Mořské národy napadli Egypt v roce 1191 př. n. l. Útok byl veden dvěma armádami, a jejich flotila napadla Egypťany v deltě Nilu. Ramsses se střetl Mořskými národy na rovině a zničil je – díky nesmírnému množství egyptských lučištníků, proti kterým nebylo možné se ubránit. Flotila byla nepohyblivá, protože nebylo příznivého větru; nepřátelské lodě byly potápěny a kořist uchvácena. Vítězství Ramsses III. je velebeno na stěnách chrámu Medinet-Abu.

Prameny:

Воронков А. А., Гидронимы и этнонимы — свидетели миграций «народов моря» // Lingua mobilis (2012). № 3 (36). С. 57-70

«Народы моря». Падение Хеттской державы

Платон. Тимей

Стела побед Мернептаха

Přeložil N. Nikolov 1. 4. 2019