Kdy a proč převládly slovanské jazyky ve Východní Evropě?

Kdy a proč převládly slovanské jazyky ve Východní Evropě?

26. listopadu 2019

https://zen.yandex.ru/media/id/5d99f574ec575b00b01548b8/kogda-i-pochemu-slavianskie-iazyki-stali-preobladaiuscimi-v-vostochnoi-evrope-i-pochemu-5ddd0b9ff2f297624599e295

V současnosti je zřejmé, že na území celé východní Evropy dominují slovanské národy, z pohledu historie to tak zřejmé není a to z mnoha důvodů, které vedly k tomu, že na rozsáhlých územích, na který se dříve hovořilo jinými jazyky, již tisíc let dominují slovanské jazyky.

Jedním z hlavních důvodů bylo rozhodnutí bulharského panovníka Borise I. (přijmout slovanskou řeč za úřední nástroj komunikace mezi národy na svém území pozn. překladatele).  Zde se zastavíme podrobněji a uvedeme další důvody vyznačené níže včetně vlivu kočovných národů Hunů a Avarů (4. – 6. stol. n. l.).

Bulharsko se po roce 681 stalo prvním zemí s převládajícím slovanským obyvatelstvem a po „znovu“ přijetí křesťanství v 9. století se bulharský jazyk stal třetím jazykem církevním, kterým bylo možné vést bohoslužby v církevních chrámech (kromě latiny a řečtiny – proto je bulharská církev považována za apoštolskou).

Mapa Evropy za časů Velké Moravy a Kyjevské Rusi

Car Boris pochopil potenciál sjednocení mnohých slovanských rodů po celé východní Evropě v jednotném státě. Rozhodl proto, že právě slovanský jazyk má být základním jazykem dorozumívání, úřední řečí po celém Bulharsku. Ze stejného důvodu prosadil, že většina slovanského obyvatelstva musí být pokřtěna (zatímco bulharský panovnický rod od časů Kagana (patricia - císaře) Kubrata byla pokřtěna již dříve, samotný Kubrat dostal vzdělání a absolvoval křest v časech svého mládí v Konstantinopoli – pozn. překladatele). Nepřímo také car Boris/Michail podpořil aktivitu Byzance v rozšíření slovanského písma, nejdříve severně od Soluně, v Makedonii a Pomoraví (dnes srbská řeka Morava pozn. překladatele).

Později Rusko (a také Ukrajina a Bělorusko) přijaly cyrilici a starou bulharštinu za svůj církevní jazyk. Tento jazyk byl v časech národní obrození v 18. – 19. století přejmenován na jazyk staroslověnský, ten je však do značné míry jazykem starobulharským. Shodná situace nastala v Srbsku. Srbsko bylo zpočátku součástí Bulharska, nebo bylo vazalem bulharským, proto také přijalo tento církevní jazyk a abecedu (cyrilici - na území dnešního Srbska se nachází Sremska Mitrovica - západně od Bělehradu – původní arcibiskupský chrám Sv. Metoděje.  Shodně tak v Chorvatsku, Bosně, Slovinsku a Korutanech, kde hlaholice byla nejenom církevním písmem ale i písmen notářským až do 19. století – pozn. překladatele).

V časech vlády cara Simeona I. – dosáhlo Bulharsko svého „Zlatého věku“ – času rozkvětu a moci.

Bulharsko v letech svého rozkvětu 9. a 10. století.

Další důvody

·       Hunové (a později i v menší míře i Avaři) zničili mnohé germánské státy a vyhnali germánské národnosti z východní a střední Evropy. Po přesunu hlavního sídla Hunské říše z Panonie na severní pobřeží podél Černého moře se ve střední Evropě objevilo mnoho pustých míst, která byla zaplavena slovanskými národy (ty obsadili nesmírná území od Rujány na severu, přes podhůří Alp až po Benátský záliv).

·       Avaři (stejně jako Hunové před nimi) se Slovany spolupracovali. Slované se účastnili válečných tažení a spolu s nimi zabírali a osidlovali nová území.

·       Slované byli nesporně zemědělskými hospodáři. Podle А. Krance, který k tomu poznamenává, že v mnoha slovanských jazycích se vyskytuje slovo označující těžký pluh, kterým mohou nasytit více obyvatel na daném území, než ostatní. Maďarský slovník také ukazuje na tento jev, existuje zde starší neslovanské slovo pro pluh (eke), avšak slovo csoroszlya (železný pluh) má již jasný slovanský původ.

·       Je také možné, že Avaři vědomě snížili příliv obyvatelstva ze severních území Balkánu, tím vystavěli nárazníkovou zónu mezi Avary a Byzantskou říší. Ovládnutí hornatých oblastí Balkánu nebylo pro avarské kočovníky nijak přitažlivé, avšak Slovanům to umožnilo další pronikání směrem jih, na uvolněná území.

·      Zatímco Byzantská říše považovala Peršany za své hlavní nepřátele, (s Huny/Bulhary na severu měla uzavřenou spojeneckou smlouvu), protože nechtěla bojovat na dvou frontách. Tím, že se Východní Řím zaměřil na obranu svých východních území, velké romanizované a řecky hovořící oblasti na Balkánském poloostrově tak byly ztraceny a připadly Slovanům.

·      Hornatá severní část Karpatského řetězce byla ovládnuta Maďary, kteří však horské oblasti neosídlili, díky tomu zde mohlo přežít slovanské obyvatelstvo, kde se zachovala etnická entita Slováků.

·      Normanská elita, která vystavěla efektivní státy v Evropě, byla schopna odolávat nájezdům i Mongolů, uvolnila dodatečná území na západě pro další rozšíření slovanského obyvatelstva.

V celku se jednalo o dlouhodobou proceduru a měla mnoho dalších příčin vývoje. 

Viz také: http://nikolajnikolov.blogspot.com/2019/10/bulhari-jsou-to-slovanenejsou-to.html

Viz také: https://nikolajnikolov.blogspot.com/2016/05/peter-juhas-cyril-metodej-na-bulharske.html

Přeložil a doplnil N. Nikolov 14. 02. 2020

Karakačané – Obyvatelé Balkánu nejasného původu

Karakačané – Obyvatelé Balkánu nejasného původu

1. 2. 2020

https://zen.yandex.ru/media/etnofil/karakachany--balkancy-neponiatnogo-proishojdeniia-5e350f267870732c40559f68

V Rumunsku, Bulharsku, Severní Makedonii, Srbsku a také v některých severních částech Řecka žije málo početný národ – Karakačanci. Je jich kolem 20 tisíc a polovina z nich žije právě v Řecku. Většina z nich hovoří novořeckým jazykem – shodně jako ostatní Řekové. Mají svůj vlastní dialekt a vyznávají pravoslaví – jako většina základní národů výše vyjmenovaných zemí (podobně tak v Bulharsku, i ostatních místních zemích – pozn. překladatele).

Dá se říci, Řekové jsou jako Řekové! Avšak o jejich etnickém původu není moc známo. Co je podivné je samotné jejich pojmenování – Karakačanci. Je tady zjevný turkitský původ, protože v turkických jazycích první část jména „kara“ znamená „černý“ (je možné zmínit jiné názvy takových národů jako Karakalpakové, Karapapachové – černé klouboky, Karačaevci atd. žijící na Kavkaze).

Existuje názor, že označení tohoto etnického společenství je pozůstatek od Osmanů (pozdějších Turků). Z tureckého jazyka je možný volný překlad, „zběhlí do polí“. Název národa z turečtiny, přitom národ je řecký.

Jiná varianta překladu – „černí zběhlí kočovníci“ (nemajíce trvale bydliště, daně neplatící sultánovi – pozn. překladatele). Je mnohem pravděpodobnější, pojmenování vyplývá ze způsobu jejich života, kdy Karakačanové se pohybovali se svými stády (mající pastevecké psi stejného pojmenování – pozn. překladatele) z jednoho místa na druhé v rámci výše vyjmenovaných zemí a oblastí Řecka (a Balkánu pozn. překladatele). V této spojitosti se dá předpokládat, že jejich předci pocházeli skutečně od nějakého kočovného turkického národa. A to přesto, že Řekové již mnoho století a dokonce tisíce let již nejsou kočovníky.

Ve prospěch této teorie hovoří i to, že soudobém karakačanském jazyce je poměrně mnoho výrazů převzatých z turečtiny. Přitom výrazů ze staré řečtiny je méně, jak ze soudobého řeckého jazyka.

Třetí hypotéza tvrdí, že Karakačanci – jsou potomky helenizovaných (pořečtěných) Rumunů, přesněji Valachů. Pouze jméno, že mají od Turků! 

Kromě toho je zcela možné, že v žilách Karakačanů teče krev dávných Ilyrijců a Tráků, kteří v těchto místech žili ještě před příchodem Římanů a Slovanů. Tento prvek v té či oné míře se vyskytuje u Bulharů, Rumunů, Srbů a Makedonců, proto se tomuto vysvětlení není co divit.

Přeložil N. Nikolov 10. 02. 2020

Ptačí město je nejstarší v Evropě.

Ptačí město je nejstarší v Evropě.

Archeologický zázrak poblíž města Pazardžik

3. února 2020

https://blitz.bg/daydzhest/arkheologichesko-chudo-kray-pazardzhik-milioni-turisti-trgvat-natam-snimki_news724591.html

Deník Marica odhaluje turistickou atrakci světové velikosti, která do oblasti Pazadžiku v Bulharsku přivede velké množství turistů. „Ptačí město“ nedaleko obce Junaci uchránilo zlaté ozdoby ve stáří 6000 let.

Osídlená mohyla je známa tako pod označením Plochá mohyla a nachází se 8 km západně od města Pazardžik. Během mnoha let výzkumu zde byla odhalena místa 30 obydlí, budovaných postupně jedno nad druhým, které svědčí o tom, že v různých obdobích zde žilo různé obyvatelstvo v průběhu více jak 6000 let.

Mohyla je rozložena na nízké říční terase na pravém břehu dřívějšího koryta řeky Topolnica (dnes teče mnohem dál na východě) asi 5 km od soutoku s řekou Marica (podle stránek www.azbukari.org).

Mohyla se skládá z pozůstatků alespoň 30 obydlí, budovaných postupně každé nad sebou (tzv. stavební horizonty). Ty dokládají, že mohyla byla obydlena v rozmezí více jak 6000 let, v různých obdobích a různých obyvatelstvem.

Na vrcholu mohyly je doloženo, že existovala středověká nekropole s křesťanskými pohřby. V dobách římského období (ve 2. - 6. století n. l.) na vrcholu sídlišťní  mohyly, které v té době představovalo vhodnou vyvýšeninu v jinak rovné dolině pro výstavbu malého opevnění. Opevnění bylo zesíleno výkopem kolem celé mohyly.

Tato opevnění a středověká nekropole do jisté míry narušily nejhornější části obydlí v mohyle, náležící do rané a pozdní doby železné. Částečně jsou doloženy pozůstatky dvou obydlí, vybudovaných nad sebou z rané doby železné (10. – 6. století př. n. l.) a z pozdní doby železné (5. – 4. století př. n. l.).

Podle odborníků toto Protoměsto může být označována za nejstarší město v Evropě.

Během léta roku 2019 v průběhu vykopávek na sídlištní mohyle poblíže obce Junaci, pokračovali archeologové ve vykopávkách se senzačními výsledky. Ptačí město neustále překvapuje dokonce i odborníky.

Na 100 000 m2 je rozložena celá ploch sídliště, které archeologové ani po 18 letech výzkumu stále ještě nedosáhli na jeho hranice. Pro srovnání – dosud objevená sídliště v Mezopotámii a Sumeru mající plochu kolem 10 arů jsou odborníky považována za města. Osídlení nedaleko Junacite je alespoň desetkrát tak veliké.

Existují zde i jasné důkazy o vysoce rozvinuté civilizaci, o společnosti s přísnou organizací o lidech s estetickým cítěním. Mezi zajímavými nálezy je také základ přístavu, ke kterému připlouvali lodě. Ví se o tom, že v těch dobách řeka Topolnica tekla podél citadely osídlení.

Mnohem zajímavější zprávou, že zde byl přístav. Skupina doc. Javora Bojadžieva odhalila část skutečné obchodní lodi. Jednalo se o přední část velkého plavidla, což potvrzuje, že v těch dobách řeky Topolnica a Marica byly splavné. Byly zde také podmínky živého obchodu a další hospodářské činnosti, která jsou součástí příznivého rozvoje umění a náboženských kultů.

Archeologové společného bulharsko-řeckého týmu zde odhalili stěny města, bránu velkého sídliště, stejně jako příkop s ochrannou stěnou. Vedle ní byla nalezena kostra člověka ve stáří 6000 let, člověka, který zde zahynul při obraně dávného města. Zajímavé bylo, že byl pohřben s jednou rukou pod trupem a druhou na těle.

Týká se civilizace epochy přelomu doby kamenné a měděné z let 6800, potvrdil vedoucí výzkumu Javor Bojadžiev. Dosud se považovalo za prokázané, že mykénské Řecko bylo nejstarší civilizací v Evropě – před 26 stoletími. Artefakty a nálezy, přinutili odborníky potvrdit, že právě zde se nachází nejstarší město v Evropě nalezené v minulém roce.

Přeložil N. Nikolov 7. 02. 2020

Země měst - to není jen Arkaim

"Země měst" - to není jen Arkaim

21. 01. 2020

Varvara Guseva

https://nashural.ru/mesta/chelyabinskaya-oblast/strana-gorodov/?utm_referrer=https%3A%2F%2Fzen.yandex.com

Na konci 3. a na počátku 2. tisíciletí př. n. l. jeden z národů (nebo skupina národů) došla na území současného Jižního Uralu, kde se lidé usídlili na několik století, vystavěli několik desítek osídlení, rozprostřených po území o rozsahu 350 kilometrů. Až po třech tisíci letech, našli archeologové pozůstatky těchto měst a tuto oblast nazvali „Zemí měst“.

Autor fotografie: Anastasia Černova

Země měst

Pojmenování této oblasti vyznačil Genadij Borisovič Zdanovič. Pod jeho vedením byl prováděn archeologický výzkum dávných měst. Zbývá poznamenat, že označení uvedených architektonických památek je zcela na místě – je to blízkost mezi nimi, jednotný styl architekta, shodné postupy výstavby a materiály potvrzují jejich společenství.

Podle závěrů poskytnutých výzkumníky a odborníky jsou města výsledkem ne žádné evoluční přestavby drobných osídlení či staveb. Než na toto území usídlili tzv. Praindoevropané, nebylo nic než zvlněná step. Přitom výstavba byla zjevně podle společného plánu a topografické logice. Například mezi městy byla přibližně stejná vzdálenost 30 - 50 km, která se dá překonat za 12 hodin (pokud se lidé přemísťovali na koních nebo na povozech) bez zastávek na nocleh za rozsahem civilizace.

Města měla jasnou výstavbu, nikoliv náhodný shluk různorodých drobných staveb, za vysokou ohradou. Jednalo se o celkově promyšlenou výstavbu prováděnou podle jednotného schématu. Přičemž v různých dobách se stavební postup měnil – na příklad, nejmladší stavby mají kruhovou podobu a pozdější obdélníkovou.

Netypická zástavba dle území a epochy se stala základem turistického a odborného zájmu. Je zde nutno poznamenat, že část turistů sem přitahuje nikoliv historická významnost ale velké množství mýtů a nevědeckých hypotéz, v množství jakých je v prostředí internetu. Díky tomu vedle jednoho z měst – Arkaimu – se zde objevilo několik soudobých instalací.

Města dávné civilizace

Nesporné vedení pro turisty má město Arkaim – někteří ani nevědí o existenci fenoménu „Země měst“. Takoví předpokládají, že Arkaim je jedinečná památka architektury v takové podobě. Ten v dobách svého rozkvětu nebyl ani hlavní, ani nejstarším, ani největším ze „Země měst“.

pramen: haritonoff

Nejde o jedinou památku – v současnosti můžeme směle hovořit o nalezení 24 takových osídlení, z nichž 22 se nachází na území Jižního Uralu a oblasti za Uralem.

Osídlení Alandskoe

Nachází se v Orenburgské oblasti, okresu Kvarkenském, na mysu levého břehu řeky Suugduk. Celková plocha bývalého města zabírá 23 tisíce m². Bylo zde objeveno 5 obydlí, z nichž pouze 2 byla zcela prozkoumána, ostatní pouze částečně. Výzkum byl prováděn pouze na malé části města v rozsahu 702 m². Stavby osídlení jsou datovány do 20. století př. n. l., jsou starší než je Arkaim o půl tisíciletí.

Opevněné osídlení bylo nalezeno v roce 1987 a má oválný tvar. Vykopávky probíhaly v letech 1997, 1999 a 2001 pod vedením T. S. Maljutinové. V současnosti jsou vykopávky zakonzervované. Výzkumy ukázaly, že vnitřní stěny osídlení měly šířku až 6 metrů a před nimi byl vyryt příkop o šířce 3 metry.

Byly zde nalezeny kovové výrobky, vrtané kostěné předměty, různé ozdoby, fragmenty keramických nádob s ornamenty, zakončení střel šípů, zhotovené z křemene. Podle uvedeného materiálu se usuzuje, že osídlení bylo zároveň pevností a řemeslným střediskem.

Arkaim

V době bronzové bylo místo okrouhlým osídlením o celkovém rozsahu plochy 20 tisíc m². Dnes je jedním z nejpopulárnějších míst v Čeljabinské oblasti, kam přicházejí odborníci, archeologové, turisté a zástupci různých vyznání. 

Pramen: kramola.info

Výzkumy proběhly v letech 1987 -1995 pod vedením G. B. Zdanoviče, kdy se podařilo prozkoumat asi 40% území osídlení. Přičemž nálezy zde byly poměrně chudé – hliněné střípky, nástroje k podávání uhlí. Přesto se z neznámých důvodů stal Arkaim přitažlivým centrem pro různé vědecké i nevědecké hypotézy. Například odborníci zde uvažují o místním zrodu árijské rasy, o místní dávné observatoři. Zde se uvažuje o zdomácnění prvních koní, z tohoto místa pochází i vynález dvoukolového vozu a použití důmyslných pecí na tavení kovů. Smělé závěry místních archeologů nepřijímají všichni z vědeckého světa. V současnosti se další vykopávky zbývajícího území neprovádějí, nedaleko osídlení byl vystavěn historický park, kde je možné se seznámit s lidskými obydlími doby bronzové.  

Sintašta

V současnosti se jedná o místo nejvíce prozkoumané z celé oblasti „Země měst“. První vykopávky jsou z roku 1972, archeologové zde prozkoumali více jak 46 % území. Osídlení zabíralo plochu 15 tisíc m² a nachází se na území soudobého Bredinského okresu Čeljabinské oblasti na břehu řeky Sintašta.

Podle nálezů z minulosti bylo k označení této epochy kultury doby bronzové na místním území použito označení „Sintaštinská kultura“, ke které jsou řazeny i ostatní osídlení Země měst.

Pramen: haritonoff

Kromě opevněného osídlení zde bylo odhaleno několik kurhanů a mohyl, dále hliněná keramika se stopami ornamentů ve tvaru svastiky, válečný povoz, datovaný do roku 2026 př. n. l. Tento nález podmínil zrození teorie o tom, že právě zde byl vynalezen lehký dvoukolový povoz, se dvěma paprskovými, loukoťovými koly. Ve velkém hřbitově bylo nalezeno 40 mohyl, na malém jen 9. Zajímavostí je, že muži jsou pochováváni společně se spřežením, kdy nohy koní jsou uloženy v podobě běhu.

Kamenná stodola

V roce 1982 bylo na břehu řeky Karagajly-Ajat v Čeljabinské oblasti objeveno osídlení tehdy nazvané „Olgino“, kde po pěti letech I. M. Batanina s pomocí leteckého snímkování nalezla stopy opevnění, analogická osídlení Arkaimu a Sintašty. V roce 1992 zde začaly výkopové práce, které potvrdily očekávání. Tím však většina prací skončila – pozornost výzkumníků se soustředila na sousední nekropoli Kamenná Stodola – 5. Práce zde byly obnoveny v roce 2005 a pokračovaly až do roku 2013. Za celou tuto dobu bylo prozkoumáno 2640 m2 a nalezeny ruiny valu s kamenným obložením, několik osídlení sintaštinsko-petrovské kultury a jedna stavba z pozdní doby bronzové.

Další městečka

Ostatní osídlení ze Země měst jsou velmi málo prozkoumané a prakticky nepopsané v literatuře, jako samostatná osídlení – pouze s připomenutím, že náleží do souhrnu Země měst.

Jedním z nich je osídlení Novonikolskoe I., kde při výzkumech 5 tisíc m² bylo archeology nalezeno 19 budov. Z nich 8 bylo prozkoumáno zcela a ostatní pouze částečně. V roce 1984 zde začaly výzkumy osídlení Usťeje I., které trvaly 7. let. Za celou dobu výzkumu badatelé rozkopali více jak 3 tisíce m² a nalezli 11 obydlí, ze kterých bylo 5 zcela odhaleno.

Petrovka II. byla archeology zkoumána pod vedením Zdanoviče v letech 1971, 1976, 1981 a 1982. Bylo prozkoumáno 3665 m², což znamená pouze 46 % celkového území osídlení. Zde byly nalezeny 24 budovy, 9 z nich bylo prozkoumáno zcela.

Dále byla nalezena opevněná osídlení Andreevkoe, Bersaut, Bachta, Žurumbaj, Kamysty, Konopljanka, Kujsak, Rodniki, Pariž a další.

Celkem bylo na území Země měst nalezeno 167 budov z doby bronzové.

Přeložil: N. Nikolov 7. 02. 2020

Jak se Bulhaři ocitli až v Itálii

Jak se Bulhaři ocitli až v Itálii

25. 12. 2019

https://zen.yandex.ru/media/istoria_ot_rybaka/kak-bulgary-perekochevali-v-italiiu-5e0334ff34808200b1fdd597

Po smrti Kagana Kubrata, jeho pět synů nesplnilo závěť svého otce zůstat pospolu v jednotě, rozdělili své rody a každý z nich se vydal se svým národem svou cestou. Takto se vyjádřil nejmladší Kubratův syn, podle slov Theofana Zpovědníka:

«Druhý, který došel až do Pentapolisu u Ravesy se podřídil panovníkům křesťanským».

Na počátku se kan Alcek se svým rodem vydal do Panonie (která patřila Bulharům již v časech Hunské říše – pozn. překladatele), nyní se zde rozkládal Avarský kaganát.

Roku 631 se pokusil ovládnout společný trůn, avšak byl poražen. Jeho část Bulharů byla donucena se přesunout dále do Bavorska. Zde požádali franského krále Dagoberta I. o možnost usídlení v na jeho územích. Dagobert I. na počátku povolil Bulharům se zde usídlit, ale ze strachu z nich přikázal své armádě jedné noci všech 9000 Bulharů pozabíjet. Místní Bavoři, (vzdálení příbuzní Bulharů z Kavkazu – pozn. překladatele) však své hosty včas varovali. Zbylí Alcekovo Bulhaři ustoupili a několik desítek let nesli službu v Korutanském knížectví na území dnešního Rakouska, které bylo před tím součástí (konfederací) Sámovi říše. Později se Alcek se svým lidem přesunul k Langobardům do Itálie, kde dostali nová území a nastoupili do služby místního panovníka.

Google map - Itálie, Livorno, Bolgheri

Kan Alcek (Kasan juvigi – kníže) požádal krále Langobardů Grimoalda (v letech 662-671) o možnost usídlit se na jeho území, se slibem sloužit této zemi. Král Grimoald k němu vyslal svého syna Romualda I. do Benátek, kde v té době sídlili také v Sepině, Bovianu a Inzernii. Romuald přijal Bulhary s radostí a vyčlenil jim nová území. Také se dohodli, že dosavadní Alcekův titul bude nahrazen z vévody, jak jej nazývá historik Pavel Diakon, na gastalda (titul pro zástupce), podle latinské tradice.

Pavel Diakon končí své svědectví o Alcekových Bulharech takto:

A oni žijí v těchto místech, o kterých jsme již hovořili, do současnosti, a přestože ovládají latinu, zatím se nezřekli od používání svého vlastního jazyka doma.

Jiná část jeho národa se později usídlila v Toskánsku, ve městečku pod názvem Sala del Allone (od roku 1075 – Bulgari Kastrum, nyní Bolgheri) pro odrážení byzantských expedic ze Sardinie.

Viz také ->> http://sarakt.eu/bolgare.htm

Archeologická svědectví a nálezy v různých částech Itálie, včetně oblasti Benátek potvrzují svědectví písemných pramenů a migraci Bulharů do této oblasti.

Viz také ->> http://sarakt.eu/bojano.htm

Přeložil: N. Nikolov 06. 02. 2020

Co všechno přežilo Slovinsko

Co všechno přežilo Slovinsko

19. ledna 2020

https://zen.yandex.ru/media/warandbattle/kak-ne-povezlo-slovenii-5e24764a3d5f6900b0ad6439?&secdata=CNuDnfX7LSABMIKAAQ%3D%3D

V této stati půjde o pojednání o Slovincích, národě, kterému se nepodařilo založit svůj stát v dobách raného Středověku.

V raném středověku se do velmi složité situace dostali předkové Slovinců – Korutanské kmeny.

Po odchodu Langobardů do Itálie v 6. a 7. století Slovinci sídlili nejenom na území současného Slovinska, tj. v oblasti horního toku řek (Sávy a Drávy, Krajnu tzv. Karintiju, Karantaniu, Korutansko), ale také území, která později přešla do Štýrska, Horního a Dolního Rakouska, Salzburgu a východního Tyrolska. Měli také svá území podél celého severního pobřeží Benátského zálivu.

Od prvních let své pobytu zde, od konce 6. století, v průběhu celých desetiletí museli Korutanci bránit svá území proti Bavorským knížatům a později i Langobardským králům. Stejně tak byli nuceni vést úporné boje s Avary, kteří je napadali z východu. Jak aktivně bránili svou nezávislost, ukazuje fakt, že ve 20. letech 7. století se značná část Korutanců spojila se západoslovanskými kmeny a účastnila se vzniku Sámova knížectví, které existovalo v 7. století po dobu 35 let.

Sámova říše 7. století n. l.

Spojenými silami Slované nanesli Avarům řadu těžkých porážek a na dlouho se zbavili povinnosti platit daně, kromě toho úspěšně odrazili útoky Franků.

Později v bojích mezi jednotlivými skupinami Korutanců došlo k rozpadu jejich jednoty a jejich prvního politického svazku Slovanů, což umožnilo Avarům si jistou část korutanských kmenů znovu podřídit.

Poslední úder nezávislosti korutanským Slovanům nanesl Karel Veliký, který je přinutil v roce 788 přiznat nadvládu Franků. Bez ohledu na hrdinské pokusy dosáhnout svého osvobození od nadvlády Franků po rozpadu říše Karla Velikého – pokračovala německá nadvláda mnoho věků až do 20. století.

Přežití Slovinského národa bylo možné jen za cenu nesmírného úsilí a obětování se.

Němcům se podařilo zabrat více jak polovinu slovinských území, zcela z nich vytlačit i jejich slovanské obyvatele. Zůstatek území se v průběhu dlouhých let nacházel v pohraničním území, které bylo vystaveno nemilosrdnému okrádání ze strany markrabat. Po celou dobu se Němci usilovně snažili germanizovat Slovince, k čemuž využívali služeb katolické církve. Přes všechny události se tyto plány nezdařily. Široké masy obyvatelstva si, nehledě na pronásledování, zajistily slovanský jazyk a kulturu.

Přeložil N. Nikolov 6. 2. 2020