Peter Juhas - Cyril a Metoděj na bulharské Moravě

Peter Juhas

Cyril a Metoděj na bulharské Moravě

Neven Iliev

 číslo 21 (462), 23. 5. – 4. 6. 2001

http://www.slovo.bg/old/litforum/121/niliev.htm

O životě a díle svatých bratří bylo napsáno tisíce statí, studií a monografií. Díky úsilí odborníků z celého světa jsme se domnívali, že víme všechno, nebo skoro všechno, spojené s nimi. Proto jsem zůstal překvapen, když jsem si přečetl knihu vydanou na konci minulého tisíciletí od Petera Juhase „Cyril a Metoděj na Bulharské Moravě“. Na nevelkém rozsahu 220 stránek – se autorovi podařilo zahlédnout „nové světlo“ ve slavné „moravské misi“ bratří ze Soluně.

Po pravdě řečeno jsem nečekal, že se za svého života dozvím něco zásadně odlišného od toho, co víme všichni o životě a díle Cyrila a Metoděje, dokonce jsem pochyboval, že by někdo mohl napsat něco nového. Najednou se objevila kniha Petera Juhase, který nám prostřednictvím této knihy říká: „Milí moji přátelé, zdá se mi, že dlouhou dobu jste bloudili. Moravská mise Cyrila a Metoděje neproběhla na oné Moravě, rozkládající se na územích bývalého Československa ale ve skutečné Velké Moravě, která byla v 9. století podstatnou součástí Bulharského státu“. Na počátku jsem byl přímo zaražen přečteným textem, s tím, že jsem přeci „věděl“, kde se odehrála „moravská mise“ Cyrila a Metoděje.

Znovu jsem si knihu přečetl, kdy jsem pozorně sledoval autorova tvrzení doložená prameny. Přesvědčil jsem se, že jsem byl slepý! Stalo se, že Bulhaři slepě důvěřovali nesporným velikým autoritám v oblasti cyrilometodějského bádání – vlastním i cizím, prostě jsme si nepřečetli s nezbytnou pozorností některé texty z 9. až 10. století. Právě ty rozhodujícím způsobem podporují závěry Petera Juhase: „moravská mise“ Cyrila a Metoděje proběhla v územním rámci Bulharského státu!

Nyní přistoupím ke splnění úkolu – představit knihu Petera Juhase „Cyril a Metoděj na Bulharské Moravě“. Autor jí rozdělil do 14 oddílů. Měl při tom šťastný nápad každou uvést v podobě otázky, a samotný text se stal v podstatě odpovědí na položenou otázku. Již v prvním oddílu autor hledal odpověď na otázku: Kolik bylo moravských území v dobách „moravské mise“ soluňských bratří – jedna nebo dvě?

Autor se opírá o řadu pramenů, které jsou na sobě nezávislé (anonymní „Bavorský geograf“, „O správě říše“, od byzantského císaře Konstatina VII Bagrenorodného, svědectví abbého Reginona a Gardiziho), Juhas přesvědčivě dokazuje, že v té době existovala dvě moravská území, téze obhajovaná řadou jiným odborníků, mezi kterými jsou i autoři jako Imré Boba, Senga Toru, Peter Pjustpeki Nagy a další. Zvláštní důraz autor udělil svědectví encyklopedickému vzdělání byzantského císaře Konstantina VII Bagrenorodného, který výslovně jmenuje existenci dvou území se shodným názvem Morava, jím rozlišovaných „Megali Moravia“ a prostě „Morava.

Podle byzantského císaře „jižně od nich (od Maďarů pozn. autora) se šíří Megali Moravia, je to země panovníka Svatopluka, kterou zcela zničili a ovládli. Směrem k horám Turkité (Maďaři – pozn. autora) hraničí s Chorvaty“. Na jiném místě píše, že v sousedství Maďarů jsou „na východní hranici Bulhaři, oddělení řekou Istros, kterou nazývají Dunajem, severně od Tukritů jsou Pečeněhové, západně od nich – Frankové, na jihu – Chorvaté“. Na první pohled v protikladu „dvojí“ sousedství Maďarů na jihu – jednou s „Megali Moravií“ a podruhé s Chorvaty je vysvětleno logicky: císař vypráví o rozložení území před a po válce: zpustošená a ovládnuta Maďary Megali Moravia již nemohla být jejich sousedem.

Analýza těchto odkazů je velmi důležitá, protože ukazuje, že Velká Morava není totožná s dnešním územím Moravy a Slovenska – protože tyto oblasti nikdy nebyly jižně od Maďarska. Dále císař Konstantin VII zmiňuje o poloze ohybu řeky Dunaje u Sirmia (antická cestovní stanice na Via Diagonalis, středověké bulharské město Srem, dnešní Sremska Mitrovica v Srbsku), která se nachází „dva dny cesty od Bělehradu a od toho místa začíná Megali Moravia – nepokřtěná“.

Autor uzavírá oddíl, že podle svědectví císaře Konstantina VII., se Megali Moravia „nachází mezi Drávou a Sávou, v oblasti Sirium, a dále směrem na jih podél řeky Morava a na sever Megali Moravia se prostírá až k oblasti řeky Tisa při jejím ústí do řeky Dunaje“ str. 20. Juhas má za doložené, podle mě, že Megali Moravia hraničila na jihu s Chorvaty a Bulhary. Důkazem existence dvou území se stejným názvem Morava koriguje ve vědě ustálený názor, že v díle Panonské legendy o Životě Cyrila a Metoděje jsou obsažena protikladná svědectví. Do velké míry záměny bylo dosaženo sjednocením obou území Morava za vlády Svatopluka kolem roku 873.

Autor zejména zdůrazňuje zprávu o jmenování rukou položení papeže Adriana II. na Metoděje za biskupa „na trůně sv. Andronika, jednoho ze sedmdesáti apoštolů Kristových“, tj. ve městě Sirmium (středověký Srem, dnešní Sremska Mitrovica, bylo za vlády bulharského cara Borise I., včetně okolních území převedeno do správy Papežského státu jako církevní vlastnictví pro budoucího primase na tomto území – pozn. překladatele). Juhas se zastavuje u územního rozsahu panství Mojmíra I. a Rostislava, posuzuje osud slovanských národů tzv. „bulharské skupiny“ – „Abodrity, Timočany, Braničevce, kteří byli nazývání společným jménem „Moravci“ a kdy došlo k jejich oddělení od Bulharska roku 818 a následně jejich část se znovu vrátila do hranic Bulharska (str. 53; do dnešních dnů zůstává nevyřešena, bulharskými historiky, jedná otázka pro nedostatek pramenů).

Zdáme se mi, že se Peterovi Juhasovi podařilo „uchopit“ důvody, pro které byla „moravská misi“ Cyrila a Metoděje v Bulharsku: byla to snaha Byzance dostat severní sousedku do závislého postavení (str. 60). Když citoval vyjádřená míněné o bulharském původu Cyrila a Metoděje, autor posiluje přesvědčivým způsobem důvody jejich autorů. Zajímavé jsou úsudky o plném „utajování“ činnosti Cyrila a Metoděje v Byzanci (str. 70-75), stejně tak předpoklady „… období Moravské, a přesněji Bulharsko-Moravské mise se shoduje s dobou znovu pokřtění Bulharska a nejenom zapadá, ale samotná mise je částí zmiňovaného pokřtění“ (str. 76), bratři Cyril a Metoděj „přešli od Bulharů k Moravanům a zahájili činnost přitahující jedny i druhé ke křesťanské víře“ (str. 78). (Před konáním samotné mise na Moravě je málo zmiňováno odzkoušení výuky nového písma u Bulharů severně od Soluně, které přesvědčilo oba bratry o připravenosti na mnohem náročnější úkol na Velké (jižní) Moravě – pozn. překladatele).

Mnoho stran věnoval autor boji mezi Cařihradskou patriarchií a Římskou kurií a Německou církví, mezi nimiž se zamíchali osudy soluňských bratří, to bylo i důvodem pro jejich označení za „agenty“ některých ze zúčastněných v této akci (str. 79). Přesvědčivé jsou úsudky Petera Juhase o místě biskupského zmocnění Metoděje, jakož i to zda byla „panonská nebo illyrijská“ (str. 108). Zvláštní místo v dokazování této téze, že hlavní sídlo Metodějovo bylo umístěno ve městě Sirmium, je svědectví tzv. „Salcburského memoranda“, jakož i komentář k němu Josefa Simonia Asemaniho. Velmi důležité bylo i upřesnění autora, že Metoděj byl „bulharským biskupem, perspektivně arcibiskupem“, protože odešel „nenáhodně“ ne do města Sirmium, ale do města Morava, které od roku 865 bylo „jedním z arcibiskupských sídel bulharského státu“.

Peter Juhas se striktně drží svědectví pramenů, podle kterých „prvním biskupem Panonské Moravy, v té době Bulharska, byl Metoděj“. Toto vyjádření se zcela shoduje s již citovaným vyjádřením Chomatiana, že „Metoděj byl pozvednut do pozice arcibiskupa Moravy a Bulharska“ (str. 165). Autor se kategoricky staví proti praxi ztotožňující Moravu v bývalém Československu se skutečnou (bulharskou) Velkou Moravou z 9. století.

„Proč bylo vhodné pomlčet o zmíněných autentických historických pramenech? Odpověď je prostá a logická: pokud by je citovali, pseudoučenci by nemohli odmítnout jejich hodnověrnost. Dále: pokud by přijali neotřesitelná fakta, na základě jejich autenticity z 9. století, nebylo by možné vnucovat (podle svého vkusu) téze českých historiků ze 14. století, na základě kterých se v Evropě zformovalo tradiční (byť nesprávné) pojetí kde se nacházela Morava.

Odhalení pravdy s pomocí autentických historických pramenů z 9. století strhává aureolu přívrženců tradičního chápání (těch, kteří se celý život zabývají určením geografického místa Moravy při opomíjení autentických historických dokumentů z 9. století), ale bourá do základů staletí budované a nafukované až k prasknutí mýty, líbící se jistým historickým kruhům“ (str. 35-34).

Na jiném místě Peter Juhas prozkoumal některé z nejrozšířenějších mýtů o původu a základech nároků (územních, kulturně-historických, etnografických a přírodovědných) mezi různými evropskými národy (str. 183 a dále). Zvláštní místo věnuje českým kronikářům z 14. století, kteří se v podstatě stali „geografickými – architekty“, kteří přemístili bulharskou jižní Velkou Moravu do míst severní (běžné) Moravy.

Dále píše, že v dobách Obrozeneckých „byly mystifikace tohoto typu odvrženy, tak jako se zahazuje použitý a roztrhaný oděv“. Pozice v Českých zemích a na Slovensku, však byla odlišná. Básníci, spisovatelé tisíce neznámých nadšenců („buditelů“ v československém dějepise), „bojující za nezávislost a národní obrození nacházejí v představách českých kronikářů z 14. století představu Moravy, mimořádně příhodnou motivaci pro tehdejší politické snahy a díky tomu se postupně a více masivně razila představa uleželá v podvědomí národa.

Jména apoštolských dvou bratří ze Soluně se zapojují do českého duchovního dědictví a jsou zveličeny v nejstarší Kronice české - Kosmase pražského. V následujících staletích kronikáři spojují jejich dílo s českou minulostí, s českými historickými událostmi. Obrazy minulosti organicky vrůstají do podvědomí českého a slovenského národa a mají velmi důležitou roli při jejich národním obrození“ (str. 190).

Dovolil jsem si záměrně použít dva dlouhé citáty z knihy, kterými jsem chtěl ukázat styl a jazyk Petera Juhase, a způsob, kterým vidí a vede svou polemiku proti celé Evropě. Je to lehce pochopitelné: kniha, kterou dostal za úkol sepsat, měla být knihou vědecko-populární, a sám autor dával přednost čtivému, čtenáři blízkému a pochopitelně rychle pochopitelnému sdělení odpovídajícího textu.

Někomu se mohou zdát příliš ostré útoky proti příznivcům tradičního chápání místa umístění Velké Moravy severně od Dunaje, v prostorech bývalého Československa. Precizní historický výzkum má být veden i publicistickým žárem, který bude dostupný čtenáři, aby na něj působit více srozumitelně a emociálně. Pokud jste měli tu možnost si přečíst krátkou „Odyseu“, která proběhla v souvislosti s touto knihou (str. 211-213), pochopíte a důvody čistě lidského rozčarování Petera Juhase.

Jeho kniha ležela celá dvě desetiletí stranou, vydavatelství ji z různých důvodů nepovažovali za zajímavou k tisku …“Vydavatelství mé vlastní Alma mater …nechalo rukopis „zrát“ celá léta, protože mnoho lidí bylo zainteresováno, aby toto dílo nebylo publikováno. Chápu, že napsaný text může být nepřijatelný pro ty, jejichž díla opakují tradiční mínění – vystavěné na opomíjení autentických pramenů, tedy na chybném chápání umístění Moravy. Ve světle nálezů a analyzovaných v uvedené knize, zamlčených nebo neznámých dokumentů z 9. – 10. století, se ideje „neotřesitelných“ tradicionalistů degradují do fixe. To nechť zůstane starostí posledních“ …(str. 213).

Hodnotím vysoce knihu Petera Juhase. Máme před sebou dílo, které by mělo rozhodujícím způsobem změnit naše představy o činnosti svatých bratří ze Soluně, o jejich díle při pokřtění Bulharů a Moravců (Moravanů), při jejich mysy na územích dnešního skutečného Srbska a Severozápadního Bulharska (v dobách 9. – 13. století jsou tato území nedílnou součástí severozápadu Bulharského carství). Domnívám se, že odborníci budou čestně a nezúčastněně hodnotit vědecké argumenty autora a budou odpovídat shodně vědeckými argumenty věcně, pokud s tímto autorem nesouhlasí. Aby nedošlo ke znevažování (zatajování zásluh – poznámka překladatele) historika z politických důvodů, což je pro mě nepřijatelné. Argumenty typu “Co tomu poví v Čechách a na Slovensku?“, „Jak budou reagovat v Rusku?“, „A nebudou požadovat Srbové „přisuzování“ bratří Cyrila a Metoděje?“ atd. to vše jsou závažné otázky, jenom ne vědecké.

Konec koncu nejsme to my Bulhaři, kteří to tvrdí (bohužel!). Tvrdí to jeden cizí odborník, který podtrhuji, není na „straně“ traktující „politické otázky slovanské písemnosti“. My Bulhaři, si cizího nežádáme – to jsme dokazovali již mnohokrát. Není již čas se zamyslet, proč to lehce necháváme na jiných a nehájíme svá práva? Nejde o falzifikace za účelem glorifikace bulharského národa, jde o zjištění historického poznání, které na velkém základě nás vedou být hrdými, že jsme Bulhaři!“

Někteří naši sousedi jsou „mistry“ v přisvojování cizího, dnes hořce platí za rozprášení svých mýtů. Nepřeji si něco takové pro svou Vlast, nepřeji si snášet, kdy někdo cizí si přivlastňuje části našich dějin, osobnosti z naší minulosti a všemi možnými způsoby je pokřivují. Proto jsem nazval ohlas na knihu Juhase „Bulharská mise Soluňských bratří“. Zakončím s tím, co bylo napsáno na počátku: historická pravda stojí vysoko nad všelijakými idoly, dokonce i nad „velkými bratry“. Nebo jak to na jiném místě napsal ze stejného důvodu Peter Juhas: „Skutečnost vadí pouze těm, kteří ji zasluhují“.

Přeložil N. Nikolov 23. 05. 2016