Trajánův most přes Dunaj

Trajánův most přes Dunaj

Trajánův most (Podul lui Traian – v rumunštině) byl prvním trvalým mostem nad Dunajem. Most měl délku 1135 m a nacházel se nad Dunajem v místě Drobeta-Turnu Severin a na skalní cestě přes tzv. Železná vrata u Kladova. Byl stavěn v letech 103 – 105 ze dřeva na kamenných sloupech.

Byl postaven římskou armádou pro zajištění druhého pochodu císaře Trajána proti Dákům. Byl projektován Řekem Apolodorem z Damašku, hlavním architektem císaře Trajána. Je vyobrazen na Trajánově sloupu v Římě.

Dřevěná konstrukce mostu byla roku 270 demontována na pokyn císaře Aureliana, když Římané opouštěli Dákii. V roce 2003 stálo z bývalého mostu ještě 8 kamenných sloupů. Apolodor z Damašku, použil dřevěné oblouky, každý o délce 38 m, stojící na 20 zděných sloupech. Ještě roku 1856 stálo všech 20 kamenných opor mostu.

Soudobá rekonstrukce vzhledu mostu

Dochoval se i nápis Tabula Traiana v blízkosti mostu.

IMP. CAESAR. DIVI. NERVAE. F NERVA TRAIANVS. AVG. GERM PONTIF MAXIMUS TRIB POT IIII PATER PATRIAE COS III MONTIBVUS EXCISI(s) ANCO(ni)BVS SVBLAT(i)S VIA(m) F(ecit)

Nápis je částečně dochován a hlásá „Imperátor Cesar, syn božské Nervi, Traján, August, Germanik, Postifex Maximus, čtyřikrát Tribun, otec vlasti, třikrát konsul, nechal prokopat horské skály a dřevěnými trámy postavil tento most“.

Postifex plnil úlohu – vedoucího náboženského rituálu!!

Na stejném místě dnes stojí přehrada a hydroelektrárna Železná vrata.

Římský architekt byl v myšlenkové shodě, se svými následníky o celých 18,5 století později. Most byl postaven velmi rychle, protože byl nezbytný pro potřeby války s Dáky.

Je vyobrazen na Trajánově sloupu, kde je možné jej dosud spatřit.

O dvě století později byl tento stavitelský čin překonán mostem Konstantina Velikého.

Konstantinův most byl dokončen nebo přestavěn v roce 328 a sloužil ne více jak čtyři desetiletí. Oficiálně byl otevřen 5. 6. roku 328 za přítomnosti císaře Konstantina Velikého. Most měl celkovou délku 2437 m, z toho 1137 m bylo nad říčním korytem a byl tak jedním z nejdelších mostů na všechny časy. Most byl postaven stavitelem Teofilem.

Most byl z kamenných sloupů se dřevěnými arkýři a dřevěnou nástavbou. Byl postaven mezi místy Sucidava (dnešní Corabia, Rumunsko) a Eskus (dnes Gigen, blízko Plevenu). Most byl používán jenom do poloviny 4. století. Císař Valent později musel překonávat Dunaj s pomocí pontonového mostu v dobách své kampaně proti Gótům v roce 367.

Mostovka byla dřevěná o šířce 5,7 metru a stála 10 metrů nad vodou. Na obou koncích stály opěrné věže, které sloužili jako mostní brány. Pravděpodobně ve 3. století byl postaven i další most, ze kterého jsou dosud na rumunském břehu pozůstatky nedaleko města Kalafat.

Je známo, že západně od místa Eskus stál v 1. století jiný most postavený před mostem Konstantinovým. Jeho pozůstatky se nachází poblíže místa Dolni Vadin, nedaleko kterého se nacházela římská pevnost Valeriana.

Znamená to, že dříve než byl postaven druhý most na Dunaji na jeho jižním toku, v římských dobách stáli na dolním Dunaji na čtyřech místech masivní mosty.

zdroj: http://zdravgr.blog.bg/…/rimskite-mostove-po-dolniia-dunav.…

Přeložil N. Nikolov, 9. 6. 2016

Onogurie, veliká bulharská říše o které se učebnice nezmiňují!

Onogurie

Onogurie, veliká bulharská říše o které se učebnice nezmiňují!

25. 05. 2016

http://bgjournal.info/onoguriya-velikata-balgarska-imperiya/

Onogurie

Patria Onoguria nebo také Altyn Oba je starým Bulharským státem, který vznikl po rozpadu Hunské říše a byla udržena mladším z Attilových synů, Irnikem. Tento stát existoval od roku 462/465 – do roku 520/522. V letech 520/530 do roku 630/632 bylo území Onogurie nazýváno Patria Onoguria a jeho národy Kutrigurové, Utigurové a Onogurové jsou obecně nazýváni Bulhary. Po roce 630/632 je stát Onogurie nazýván Starým Velikým Bulharskem.

Rozpad Hunského říše

Po Attilově smrti zdědil jeho syn Elak celou Hunskou říši. Záhy se však dostává do konfliktu se svými bratry a některými nezávislými germánskými kmeny. To vedlo k rychlému rozpadu Hunského kaganátu. Nejdříve se oddělili germánské kmeny a v bitvě u řeky Nadao v Panonii (v letech 454 nebo 455) byl Elak († 454) zabit. Jeho dva bratři Dengizich a Irnik podědili zbytky Hunské říše. Postupně se mezi oběma bratry rozšiřují rozpory, které podpořil i „Kašanát“ (staro bulharský rodový parlament). V letech 463/465 se ve východní části kaganátu chopil moci mladší z bratří, který se oddělil od svého bratra Dengizicha.

 Založení Onogurie

V okamžiku oddělení jako nezávislého hunského státu začali jej byzantští kronikáři nazývat státem Onogurie/Onogundurie. Podle volžsko-bulharského letopisu Džafat Tarich trval jeho panovník Irnik/Ernach na tom, aby se tento stát nazýval Bulharskem a jeho poddaní Bulhary, pravděpodobně proto, aby bylo možné odlišení místního obyvatelstva od nově příchozích z Asie, hovořících turkitskými jazyky. Hned po založení nového státu byla Onogurie vystavena tlakům z východu. V roce 465 vstupují na území nového státu Savirové žádají o pomoc a území. Díky souhlasu Irnika se dostává mladý stát do války s Avary (Heftality nebo také Žoužany). V byzantském letopise „Svidas“ byl podán popis války Irnika s Avary:

„Bulhaři způsobili Avarům porážku, kteří před tím vyhnali Saviry, protože sami byli zatlačeni národy, žijícími na břehu Oceánu (Kaspického moře). Tímto způsobem i Saragurové, tlačeni jinými národy odešli na území k Unitům-akatirům (Bulharům) a zde požádali o území“.

Svidas

„Ernak (Irnik) odmítl vést s nimi vést války (s Byzancí), protože byl zaujat vnitřními střety“.

Prisk

Jakmile zničili bojovné Avary, podařilo se jim zajistit si nové spojence na východě, jako byli Savirové, Maďaři a Saragurové. Roku 467 začal Irnik válku se Sasanidskou říší a jejími spojenci Armenií a Ibérii. Tato válka trvala několik let. Roku 469 požádal Dengizich o pomoc svého bratra Irnika pro vedení války s Byzancí. Irnik takovou pomoc odmítl, pro nemožnost vést války proti dvěma nepřátelům proti Sasanidské říši a zároveň proti Byzanci. O tomto odmítnutí Prisk napsal:

Roku 484 ve spojenectví s Byzancí se podařilo Irnikovi porazit Sasanidskou říši a učinit jí závislou na Onogurii a samotný Irnik se stal na přechodnou dobu (v letech 484 - 488) panovníkem obou zemí. Roku 484 Byzanc a Onogurie společně válčila s Góty. Za odměnu ve vítězství daroval byzantský císař Zenon Irnikovi území Malé Skytie (dnešní území Dobrudže) a území severně od pohoří Hemus (Staré planiny).

 V letech 486-487 přenesl Irnik své hlavní sídlo do Malé Skytie. Irnik zachoval staré huno-bulharské tradice, podařilo se mu upevnit moc a stát do své smrti na přelomu let 489-490.

Upevnění Onogurie

Kan Džuraž Masgut (v letech 489-505) zdědil Onogurii po svém otci Irnikovi po jeho smrti. Masgut započal dlouhé války s Byzancí a Sasanidskou říší. V roce 492 se vojskům Masguta podařilo zničit Byzantince v Trákii a obsadit Makedonii. Ve stejném roce nechal Masgut vystavět pevnost na Dunaji dnešní Vidin. V letech 492, 499 a 502 Masgut neustále napadá Byzanc a v roce 500 i Sasanidskou říši. V roce 504 společně s Gepidy zničil Byzantince v Ilyrii. Jeho nástupce Kan Tatra působil převážně v Evropě, zatímco jeho bratr Ambazuk bojoval proti Sasanidské říši a Turkitům přicházejícím z východu. V roce 514 pomáhá Kan Tatra vzbouřenému Vitalianovi proti Byzanci a opět se mu podařilo obnovit vládu v Mízii, napadnout Trákii a obléhat Konstantinopol.

Bat Ambazuk vedl v letech 505 – 508 válku se Sasanidskou říší zabral Kavkazskou Albánii a poničil Iverii, přes v roce 508 se stáhl na sever od Kavkazu a v letech 516-517 společně s Kanem Ziligbi a Kanem Bolachem znovu překročili Kavkaz a napadli Byzanc, když obsadili velkou část Malé Asie a podpořili místní povstání. Ve své kronice k událostem roku 517 Teofan píše:

„Hunové, nazývaní také Savirové, pronikli, v místě Kaspická brána. Dále prošli průsmykem v Derbentu a napadli Arménii, vyplenili Kapadokii, Galatii a Pont a zastavili se až u samotného Evchaitu“.

Teofan/Teofanes

Ve stejném roce se na východě objevil nový nepřítel, který sjednotil několik turkických národů, aby ochránili východní území Kanové opustili Malou Asii a vypravili se na východ. V letech 518-520 poskytl Kan Ziligbi 20000 armádu na pomoc Sasanidskému panovníkovi ve válce proti Byzanci.

Rozpad Onogurie

Po smrti Bolacha vládu přebírá jeho žena Boarix. Stává se regentem nedospělých dětí Bolacha a dětí první jeho ženy. Sama pochází se savirského rodu a prováděla pro byzantskou a proti sasanidskou politiku, vedla několik válek proti Sasanidské říši a některým bulharským kanům (rodovým náčelníkům). S pomocí savirských rodů uskutečnila převrat, nechala zabít příbuzné Bolacha, ne všichni se nacházeli v hlavním městě Varačanu. V tomto převratu zemřel následník Bolacha, As-Terek.

Po zprávách o převratu Kanové Stirax, Grod, Gleniz vyčlenili svou vládu do nezávislého Bulharského tarchanství, začali podporovat Sasanidy proti Byzanci. V roce 527 se armádě Boarixe podařilo zničit vojska Stiraxe a Glenize. Stirax byl zajat a Gleniz byl zabit. Dženbek syn druhé Bolachovi manželky využil situaci a založil Bulharské tarchanství na územích Onogurie a zbývající část území je nazývána Suvarským bejlikem.

V byzantských letopisech je území postupně se rozpadajícího Bulharského tarchanství nazýváno Patrií Onogurií. O jedno století později je na stejném území obrozeno Staré Velké Bulharsko, jako nástupce Onogurie.

Prameny

§    Gyula Moravcsik, ‘Zur Geschichte der Onoguren,’ Ungarische Jahrbiicher, X (Berlin and Leipzig, 1930), 64-65, 81.

§    Samuel Szádeczky-Kardoss: Onoguroi. Paulys Realencyclopädie der classischen Altertumswissenschaft (RE). Supplementband XII, Stuttgart 1970, Sp. 902–906.

§    Daniel Ziemann: Vom Wandervolk zur Großmacht. Die Entstehung Bulgariens im frühen Mittelalter. Böhlau, Köln u.a. 2007, S. 73–77.

§    Бахиш. Иман: Джафар Тарихь. Свод Булгарских Летописей 1680 г. Т Оренбург 1993.

§    Гръцки извори за Българската история. — София: Българската Академия на науките, 1960. — Т. III. — С. 194.

§    Източник: ivonti10.blog.bg

Přeložil N. Nikolov 1. 06. 2016

Kubrat - Nové údaje o vládci Kubratovi v letech 641 - 665.

Kubrat

Nové údaje o vládci Kubratovi v letech 641 - 665.

http://arhivar.blog.bg/history/2016/03/09/novi-danni-za-kubrat-v-perioda-641-662-godini-syzdavaneto-na.1435946

09. 03. 2016

Před lety historikové na počátku 20. století jako například prof. V. Zlatarski považovali rok 641 za poslední mez života panovníka Kubrata. Dnes je jasné, že se jednalo o chybu. Přestože byla chyba historiky opravena a správně se uvádí, že Kubrat zemřel, kolem roku 665 zůstává období jeho panování mezi lety 641 – 665 neprozkoumáno.

Jak byl určen rok 665 za rok jeho úmrtí?

Jedná se o svědectví zanechané v letopisech z 9. století od Teofana a Nikifora. Teofan ve své celosvětové kronice píše: „V dobách vlády Konstantina (= Konstans II. pozn. autora), který vládl na Západě (vstoupil do Itálie roku 662 pozn. autora), Krovat, panovník Bulharska a Kotragů, zahynul …“.

Bylo to právě roku 662 kdy Konstans II. (Κώνστας Β', Kōnstas II, dne 7. 11. 630 až 15. 9. 668 byl byzantským císařem, v letech 641-668, syn Konstantin III. a vnuk Iráklia) se vydal bojovat na západě s Langobardy a zaútočil na italská jižní pobřeží.

V roce 641 umírá císař Iráklius (v letech 610 - 641), který učinil složitou závěť, podle které jeho dítě z prvního manželství a jeho dítě druhé manželky Martiny, společně se samotnou Martinou se ujmou společně vedení a vlády v byzantském hlavním městě. Martina však nebyla oblíbena lidem a zástupci senátu, protože byla sestřenicí Iráklia (dcerou jeho sestry), a na jejich manželství bylo pohlíženo jako na krvesmilstvo, církev je neschvalovala, byť nechávala otázku otevřenou.

Právě v této těžké době života Martiny a jejich syna bezprostředně po smrti Iráklia (v roce 641), podal Jan z Nikie jedno zajímavé svědectví ve své kronice z počátku 8. století, podle kterého po smrti císaře si Martina zachovala své pozice a spoléhala na podporu a přátelství Kubratovo.

Zjevně Kubrat navštívil Martinu v Konstantinopoli již v roce 641, protože Nikifor popsat, že Senát nařkl Martinu, že přijímá barbarské poselstvo, jako by byla císařovnou.

Jan z Nikie ve své kronice (hlava CXX; 46, 47) píše, že Martina a konstantinopolský patriarcha Pir napsali dopis vojevůdci Davidovi do Kapadokie, tj. stratég oblasti Anatolie, jehož jméno bylo David Mataruem. Doručitelem dopisu stratégovi byl – podle letopisu Jana z Nikie:

„47. Kubrat, panovník Hunů, synovec Organa, který v mládí přijal křesťanství v Konstantinopoli a vyrostl na císařském dvoře.

48. Mezi jím a Irákliem panovalo přátelství a mír a ten, po smrti císaře dokázal přízeň jeho synům a Martině…

49. Dnes hájil zájmy Iráklia (syna Martiny – pozn. autora) a postavil naproti zájmům Konstantina (potomka Iráklia z prvního manželství – pozn. autora)…“

Martina vyslala Kubrata s tajným dopisem vojevůdci oblasti Anatolka Davidovi s nabídkou sňatku a možností stát se císařem. Mise byla utajovaná a vyžadovala být svěřena důvěryhodné osobě, podle Martiny, jí byl Kubrat. Usilovala tímto uchovat si svou pozici císařovny. Její postup nebyl v dějinách ničím mimořádným. Adriana, manželka Zenona (v letech 474-475; 476-491) se také provdala za Anastásia (v letech 491-518), proto aby si zachovala postavení císařovny.

Do plánu Martiny byl také seznámen i patriarcha Byzance Pir. Oba důvěřovali Kubratovi. Poslední přichází s poselstvem do hlavního města a ohlas této události je uchován v letopise Nikifora. Okamžitě po smrti císaře, senát, proti vůli testamentu Iráklia, odmítl uznat Martinu za císařovnu – vdovu a vypracoval formuli „matka císařů“. „Ty máš úctu jako matka císařů a oni jako císaři – vládcové“. (Nikifor, patriarcha Konstantinopole. Krátké dějiny po panování Maurikia, Sofia, 1997, str. 44). „Ty paní nemůžeš – jak sdělili senátoři – vést rozhovory s barbary a cizími národy, kteří navštívili naší zemi; nedej bůh, aby do takové míry upadl římský stát“. (Nikifor, str. 44).

Právě poslední sdělení Nikifora je jasným ohlasem na návštěvu Kubrata u Martiny, ihned po smrti Iráklia roku 641. Zapojen do tohoto ujednání zůstal Kubrat na straně Martiny.

Snahy Martiny a pozice Kubratova vedou v hlavním městě k rozčarování, kdy David byl sesazen a na jeho místo byl senátem vybrán nový stratég oblasti Anatolie, Teodor, který byl synem starého Teodora, který byl již v roce 635 Irákliem vybrán za stratéga této oblasti. David, který očividně souhlasil s návrhem stát se císařem, utekl do Arménie.

Následně se Kubrat rozhodl nevměšovat se nadále do vnitřních záležitostí Byzance, protože David byl zadržen, jeho hlava byla useknuta a rozvážena po městech. Martina a její potomstvo bylo mučeno a vyhnáno do vyhnanství.

Z vnitřních problémů Byzance Kubrat vytěžil o nic méně než později v 8. století vytěžil vládce Tervel, který určil, kdo bude císařem v Konstantinopoli. Tervel, jak víme, za uvedený čin dostal území, oblast Zagora/Záhoří.

Jakou výhodu získal Kubrat od Konstantinopole, že přestal podporovat nároky Martiny a jejich dětí po Irákliovi na císařském trůně?

Epizoda ze vzájemných vztahů z roku 641 mezi Kubratem a Martinou bývá nezaslouženě opomíjena badateli. Odhaluje, že Kubrat, který v letech 619 až 624 pobýval na dvoře Iráklia, nejenom dobře znal druhou císařovu ženu, se kterou byli asi stejně staří, ale také, poznal jakým způsobem je vedena diplomacie v Konstantinopoli.

Panovníci Organ a Kubrat, jako zaznamenal Nikifor, přijali již v roce 619 v Konstantinopoli křesťanství, což je fakt (neznámo proč svévolně popíraný L. H. Gumiljovem v jeho knize o Turkitech; viz Drevnie tjurki, Sofia, 2007, str. 234, 235).

Do dnešního dne nebyla zamítnuta pokřivená tvrzení sovětské a ruské nauky, že Organ a Kubrat neutvrdili, pozice Velkého Bulharska se statutem státu pouze vytvořili „nomádsko - rodový svazek“ (Pletňova,.Novoselcev), přitom již v roce 555 Pseudo-Zacharius Rétor jasně a kategoricky píše, že „Bulhaři mají v Předkavkazí svá (kamenná) města“.

Stále ještě se nesprávně dotuje obnovení „starého Velkého Bulharska“ (podle Teofana a Nikifora) za vlády Organa a Kubrata, ke kterému došlo v roce 629. K tomu došlo dva roky po pádu Persie za Iráklia a ve stejné době se podařilo zahnat Turkity na východ, kde měli problémy s Ujgury.

V roce 635 Kubrat úspěšně bojoval s Avary (podle Nikifora), po tom „vyslal své zástupce k Irakliovi a uzavřel s ním mír, který oba dodržovali do konce svého života, protože ten mu zaslal dary a uctil jej hodností Patricia“ (Nikifor, patriarcha Konstantinopole) Krátké dějiny po vládě Mauricia, Sofia, 1997, str. 41).

Vítězství Kubratovo nad Avary, pokud neproběhlo v Panonii, tak určitě bylo v Malé Skýtii (dnešní Dobrudža, severně od ústí Dunaje), protože Avaři východně od Karpat nežili.

Důvodem proč Kubrat vyslal své zástupce k Irákliovi po tomto vítězství je očividný: uzavírá mírovou smlouvu s Irákliem a dostává titul „patricia“, protože Kubrat rozšířil své panství na starých římských územích (Malá Skytie). Ovládnutím uvedených území jako spojenec Říše, je Kubrat uznán za federáta/fedeoráta (pod eufemismem „obdržel dary“ se vždy v pozdních antických letopisech rozumí přátelská daň) a byl mu přiznán významný římský titul „patricia“.

Význam geopolitického vlivu Kubrata se prostírá od Balkánu až po Kavkaz.

Díky tomu, že roku 641 obdržel Kubrat od Konstantinopole privilegia nechal na Balkán přesídlit část svých podaných „Slovanů“ z Podkarpatí. Cílem pravoslavného křesťana Kubrata bylo vytěsnit z Dalmacie zde žijící Góty-ariány, kteří spoléhali na podporu od svých z Itálie.

Dokonce po roce 641 Kubrat udržuje svou účast ve vnitřních záležitostech Byzance, spolupracuje s novým císařem Konstantinem III. (únor roku 641 – květen roku 641), synem Iráklia z prvního manželství? Potom i s Konstansem II. (v letech 641-688), synem Konstantina III. a vnukem Irákliovým? Tento Konstans II. Je otcem Konstantina IV. a ne národně Asparuch (syn Kubratův) pokračuje v otcových požadavcích na území jižně od Dunaje v dobách, kdy byl Konstantin IV. císařem (od roku 668 do jeho smrti roku 685).

Bylo Kubratovi předáno území na Balkáně, aby rozšířil své Velké Bulharsko?

Do vedení říše bylo k dispozici potomstvo Iráklia z prvního manželství, a potomstvo jeho oblíbené Martiny, jeho druhé ženy, bylo odvrženo. Kan Kubrat stál na straně Martiny, plnil její misi, byť byla neúspěšná. David byl zabit, Martina a její syn skončili ve vyhnanství. Kubrat se dále přestal vměšovat v jejich prospěch, což mělo očividně nějaký důvod. Co to bylo? Co mu bylo přislíbeno?

Split

Salona antické město v Dalmácii na břehu Adriatického moře, kde se narodil císař Dioklecián (v letech 284 - 305). Právě Dioklecian založil poblíže Salony roku 303 město Spalatum, Slatato, dnešní Split.

Z druhé části „Římského soupisu arcibiskupů Salony a Spalata“, vyplývá zřejmá skutečnost. Zde je zapsán arcibiskup Jan, který první řídil v letech 650 – 680 církevní správu byl současníkem: „papeže Martina I., Evžena I., Bitaliána I., Adeodata II., Dona I., Agatona I. a v dobách panování císařů Konstantina III., Konstanse II., Konstantina IV Pogonata, a také v době vlády králů Východní Dalmácie a Srbska Selimira a Dudimíra a Západní Dalmácie a Chorvatska Kubrata a Porina.

Kubrat, panovník Chorvatský

Tímto králem západní Dalmácie a Chorvatska je v podstatě samotný Kan Kubrat.

Ve druhé části „Římského soupisu arcibiskupů Salony a Spalata“ máme svědectví o Kubratovi z let 650 – 665, kdy umírá. Je to velmi důležité, protože poslední svědectví řecko jazyčných pramenů o vládě Kubrata jsou do roku 641 a nebylo prozkoumáno, co se s ním dělo po roce 641 až do jeho smrti kolem roku 665.

Chorvaté jsou dosídlenci na Balkáně, kteří žili původně severně od Karpat. Původ jejich jména „Charvati, Hrvati, Кроа́ти“ připomíná jméno jejich panovníka Χουβρατις/Kubrata. Otázkou zůstává, zda se tito „Slované“ osídlili západní Dalmácii v dobách vlády Kubrata a proto nosí jeho jméno, je dosud neprozkoumanou částí životopisu Kana Kubrata z poslední části jeho života.

LLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLLL

Kan Kubrat byl v době jednání o nástupnictví na byzantském trůně velmi dobře informován o událostech na západě jeho říše. Nejdůležitějším zdrojem byly informace, které shromáždil během svého pobytu na západním cípu říše jeho bratr Sámo/Sambat/Šámbat. Ten prožil přes třicet let ve středu Evropy, kde odrážel útoky Franků a byl přijat místními za svého panovníka.

V dobách ohrožení Bulharského státu Chazary, byl Sambat povolán do hlavního stanu, kde se zodpovídal před radou starších, zástupců parlamentu a musel se hájit před obviněním ze zrady (obdržel přezdívku Kyj). Po tomto jednání byl pověřen neméně důležitým úkolem přenesení sídla hlavního města z Fanagorie dále na západ na místo, kterému se do dnes říká Sambatas (dnešní Kyjev). Pomáhal svému synovci Asparuchovi při upevňování a rozšiřování území na západě po smrti Kubratově.

Snahou bulharských panovníků v té době bylo udržet pozice na Kavkaze, podél Černého moře a rozšířit vládu na svých historických územích v Panonii, ve střední Evropě i na Balkáně. Historikové to nazývají dobou tzv. velké „Slovanské invaze“. Dobou, která znamenala obsazení rozsáhlých území od Rujány na březích Baltského moře, přes území Bavorského lesa k Alpám až po severní část Adriatického moře. Poznámky překladatele.

Další informace viz dále:

http://sarakt.eu/chorvate.htm

http://sarakt.eu/Kubrat.htm

http://sarakt.eu/povesti.htm

přeložil N. Nikolov, 31. 05. 2016

Peter Juhas - Cyril a Metoděj na bulharské Moravě

Peter Juhas

Cyril a Metoděj na bulharské Moravě

Neven Iliev

 číslo 21 (462), 23. 5. – 4. 6. 2001

http://www.slovo.bg/old/litforum/121/niliev.htm

O životě a díle svatých bratří bylo napsáno tisíce statí, studií a monografií. Díky úsilí odborníků z celého světa jsme se domnívali, že víme všechno, nebo skoro všechno, spojené s nimi. Proto jsem zůstal překvapen, když jsem si přečetl knihu vydanou na konci minulého tisíciletí od Petera Juhase „Cyril a Metoděj na Bulharské Moravě“. Na nevelkém rozsahu 220 stránek – se autorovi podařilo zahlédnout „nové světlo“ ve slavné „moravské misi“ bratří ze Soluně.

Po pravdě řečeno jsem nečekal, že se za svého života dozvím něco zásadně odlišného od toho, co víme všichni o životě a díle Cyrila a Metoděje, dokonce jsem pochyboval, že by někdo mohl napsat něco nového. Najednou se objevila kniha Petera Juhase, který nám prostřednictvím této knihy říká: „Milí moji přátelé, zdá se mi, že dlouhou dobu jste bloudili. Moravská mise Cyrila a Metoděje neproběhla na oné Moravě, rozkládající se na územích bývalého Československa ale ve skutečné Velké Moravě, která byla v 9. století podstatnou součástí Bulharského státu“. Na počátku jsem byl přímo zaražen přečteným textem, s tím, že jsem přeci „věděl“, kde se odehrála „moravská mise“ Cyrila a Metoděje.

Znovu jsem si knihu přečetl, kdy jsem pozorně sledoval autorova tvrzení doložená prameny. Přesvědčil jsem se, že jsem byl slepý! Stalo se, že Bulhaři slepě důvěřovali nesporným velikým autoritám v oblasti cyrilometodějského bádání – vlastním i cizím, prostě jsme si nepřečetli s nezbytnou pozorností některé texty z 9. až 10. století. Právě ty rozhodujícím způsobem podporují závěry Petera Juhase: „moravská mise“ Cyrila a Metoděje proběhla v územním rámci Bulharského státu!

Nyní přistoupím ke splnění úkolu – představit knihu Petera Juhase „Cyril a Metoděj na Bulharské Moravě“. Autor jí rozdělil do 14 oddílů. Měl při tom šťastný nápad každou uvést v podobě otázky, a samotný text se stal v podstatě odpovědí na položenou otázku. Již v prvním oddílu autor hledal odpověď na otázku: Kolik bylo moravských území v dobách „moravské mise“ soluňských bratří – jedna nebo dvě?

Autor se opírá o řadu pramenů, které jsou na sobě nezávislé (anonymní „Bavorský geograf“, „O správě říše“, od byzantského císaře Konstatina VII Bagrenorodného, svědectví abbého Reginona a Gardiziho), Juhas přesvědčivě dokazuje, že v té době existovala dvě moravská území, téze obhajovaná řadou jiným odborníků, mezi kterými jsou i autoři jako Imré Boba, Senga Toru, Peter Pjustpeki Nagy a další. Zvláštní důraz autor udělil svědectví encyklopedickému vzdělání byzantského císaře Konstantina VII Bagrenorodného, který výslovně jmenuje existenci dvou území se shodným názvem Morava, jím rozlišovaných „Megali Moravia“ a prostě „Morava.

Podle byzantského císaře „jižně od nich (od Maďarů pozn. autora) se šíří Megali Moravia, je to země panovníka Svatopluka, kterou zcela zničili a ovládli. Směrem k horám Turkité (Maďaři – pozn. autora) hraničí s Chorvaty“. Na jiném místě píše, že v sousedství Maďarů jsou „na východní hranici Bulhaři, oddělení řekou Istros, kterou nazývají Dunajem, severně od Tukritů jsou Pečeněhové, západně od nich – Frankové, na jihu – Chorvaté“. Na první pohled v protikladu „dvojí“ sousedství Maďarů na jihu – jednou s „Megali Moravií“ a podruhé s Chorvaty je vysvětleno logicky: císař vypráví o rozložení území před a po válce: zpustošená a ovládnuta Maďary Megali Moravia již nemohla být jejich sousedem.

Analýza těchto odkazů je velmi důležitá, protože ukazuje, že Velká Morava není totožná s dnešním územím Moravy a Slovenska – protože tyto oblasti nikdy nebyly jižně od Maďarska. Dále císař Konstantin VII zmiňuje o poloze ohybu řeky Dunaje u Sirmia (antická cestovní stanice na Via Diagonalis, středověké bulharské město Srem, dnešní Sremska Mitrovica v Srbsku), která se nachází „dva dny cesty od Bělehradu a od toho místa začíná Megali Moravia – nepokřtěná“.

Autor uzavírá oddíl, že podle svědectví císaře Konstantina VII., se Megali Moravia „nachází mezi Drávou a Sávou, v oblasti Sirium, a dále směrem na jih podél řeky Morava a na sever Megali Moravia se prostírá až k oblasti řeky Tisa při jejím ústí do řeky Dunaje“ str. 20. Juhas má za doložené, podle mě, že Megali Moravia hraničila na jihu s Chorvaty a Bulhary. Důkazem existence dvou území se stejným názvem Morava koriguje ve vědě ustálený názor, že v díle Panonské legendy o Životě Cyrila a Metoděje jsou obsažena protikladná svědectví. Do velké míry záměny bylo dosaženo sjednocením obou území Morava za vlády Svatopluka kolem roku 873.

Autor zejména zdůrazňuje zprávu o jmenování rukou položení papeže Adriana II. na Metoděje za biskupa „na trůně sv. Andronika, jednoho ze sedmdesáti apoštolů Kristových“, tj. ve městě Sirmium (středověký Srem, dnešní Sremska Mitrovica, bylo za vlády bulharského cara Borise I., včetně okolních území převedeno do správy Papežského státu jako církevní vlastnictví pro budoucího primase na tomto území – pozn. překladatele). Juhas se zastavuje u územního rozsahu panství Mojmíra I. a Rostislava, posuzuje osud slovanských národů tzv. „bulharské skupiny“ – „Abodrity, Timočany, Braničevce, kteří byli nazývání společným jménem „Moravci“ a kdy došlo k jejich oddělení od Bulharska roku 818 a následně jejich část se znovu vrátila do hranic Bulharska (str. 53; do dnešních dnů zůstává nevyřešena, bulharskými historiky, jedná otázka pro nedostatek pramenů).

Zdáme se mi, že se Peterovi Juhasovi podařilo „uchopit“ důvody, pro které byla „moravská misi“ Cyrila a Metoděje v Bulharsku: byla to snaha Byzance dostat severní sousedku do závislého postavení (str. 60). Když citoval vyjádřená míněné o bulharském původu Cyrila a Metoděje, autor posiluje přesvědčivým způsobem důvody jejich autorů. Zajímavé jsou úsudky o plném „utajování“ činnosti Cyrila a Metoděje v Byzanci (str. 70-75), stejně tak předpoklady „… období Moravské, a přesněji Bulharsko-Moravské mise se shoduje s dobou znovu pokřtění Bulharska a nejenom zapadá, ale samotná mise je částí zmiňovaného pokřtění“ (str. 76), bratři Cyril a Metoděj „přešli od Bulharů k Moravanům a zahájili činnost přitahující jedny i druhé ke křesťanské víře“ (str. 78). (Před konáním samotné mise na Moravě je málo zmiňováno odzkoušení výuky nového písma u Bulharů severně od Soluně, které přesvědčilo oba bratry o připravenosti na mnohem náročnější úkol na Velké (jižní) Moravě – pozn. překladatele).

Mnoho stran věnoval autor boji mezi Cařihradskou patriarchií a Římskou kurií a Německou církví, mezi nimiž se zamíchali osudy soluňských bratří, to bylo i důvodem pro jejich označení za „agenty“ některých ze zúčastněných v této akci (str. 79). Přesvědčivé jsou úsudky Petera Juhase o místě biskupského zmocnění Metoděje, jakož i to zda byla „panonská nebo illyrijská“ (str. 108). Zvláštní místo v dokazování této téze, že hlavní sídlo Metodějovo bylo umístěno ve městě Sirmium, je svědectví tzv. „Salcburského memoranda“, jakož i komentář k němu Josefa Simonia Asemaniho. Velmi důležité bylo i upřesnění autora, že Metoděj byl „bulharským biskupem, perspektivně arcibiskupem“, protože odešel „nenáhodně“ ne do města Sirmium, ale do města Morava, které od roku 865 bylo „jedním z arcibiskupských sídel bulharského státu“.

Peter Juhas se striktně drží svědectví pramenů, podle kterých „prvním biskupem Panonské Moravy, v té době Bulharska, byl Metoděj“. Toto vyjádření se zcela shoduje s již citovaným vyjádřením Chomatiana, že „Metoděj byl pozvednut do pozice arcibiskupa Moravy a Bulharska“ (str. 165). Autor se kategoricky staví proti praxi ztotožňující Moravu v bývalém Československu se skutečnou (bulharskou) Velkou Moravou z 9. století.

„Proč bylo vhodné pomlčet o zmíněných autentických historických pramenech? Odpověď je prostá a logická: pokud by je citovali, pseudoučenci by nemohli odmítnout jejich hodnověrnost. Dále: pokud by přijali neotřesitelná fakta, na základě jejich autenticity z 9. století, nebylo by možné vnucovat (podle svého vkusu) téze českých historiků ze 14. století, na základě kterých se v Evropě zformovalo tradiční (byť nesprávné) pojetí kde se nacházela Morava.

Odhalení pravdy s pomocí autentických historických pramenů z 9. století strhává aureolu přívrženců tradičního chápání (těch, kteří se celý život zabývají určením geografického místa Moravy při opomíjení autentických historických dokumentů z 9. století), ale bourá do základů staletí budované a nafukované až k prasknutí mýty, líbící se jistým historickým kruhům“ (str. 35-34).

Na jiném místě Peter Juhas prozkoumal některé z nejrozšířenějších mýtů o původu a základech nároků (územních, kulturně-historických, etnografických a přírodovědných) mezi různými evropskými národy (str. 183 a dále). Zvláštní místo věnuje českým kronikářům z 14. století, kteří se v podstatě stali „geografickými – architekty“, kteří přemístili bulharskou jižní Velkou Moravu do míst severní (běžné) Moravy.

Dále píše, že v dobách Obrozeneckých „byly mystifikace tohoto typu odvrženy, tak jako se zahazuje použitý a roztrhaný oděv“. Pozice v Českých zemích a na Slovensku, však byla odlišná. Básníci, spisovatelé tisíce neznámých nadšenců („buditelů“ v československém dějepise), „bojující za nezávislost a národní obrození nacházejí v představách českých kronikářů z 14. století představu Moravy, mimořádně příhodnou motivaci pro tehdejší politické snahy a díky tomu se postupně a více masivně razila představa uleželá v podvědomí národa.

Jména apoštolských dvou bratří ze Soluně se zapojují do českého duchovního dědictví a jsou zveličeny v nejstarší Kronice české - Kosmase pražského. V následujících staletích kronikáři spojují jejich dílo s českou minulostí, s českými historickými událostmi. Obrazy minulosti organicky vrůstají do podvědomí českého a slovenského národa a mají velmi důležitou roli při jejich národním obrození“ (str. 190).

Dovolil jsem si záměrně použít dva dlouhé citáty z knihy, kterými jsem chtěl ukázat styl a jazyk Petera Juhase, a způsob, kterým vidí a vede svou polemiku proti celé Evropě. Je to lehce pochopitelné: kniha, kterou dostal za úkol sepsat, měla být knihou vědecko-populární, a sám autor dával přednost čtivému, čtenáři blízkému a pochopitelně rychle pochopitelnému sdělení odpovídajícího textu.

Někomu se mohou zdát příliš ostré útoky proti příznivcům tradičního chápání místa umístění Velké Moravy severně od Dunaje, v prostorech bývalého Československa. Precizní historický výzkum má být veden i publicistickým žárem, který bude dostupný čtenáři, aby na něj působit více srozumitelně a emociálně. Pokud jste měli tu možnost si přečíst krátkou „Odyseu“, která proběhla v souvislosti s touto knihou (str. 211-213), pochopíte a důvody čistě lidského rozčarování Petera Juhase.

Jeho kniha ležela celá dvě desetiletí stranou, vydavatelství ji z různých důvodů nepovažovali za zajímavou k tisku …“Vydavatelství mé vlastní Alma mater …nechalo rukopis „zrát“ celá léta, protože mnoho lidí bylo zainteresováno, aby toto dílo nebylo publikováno. Chápu, že napsaný text může být nepřijatelný pro ty, jejichž díla opakují tradiční mínění – vystavěné na opomíjení autentických pramenů, tedy na chybném chápání umístění Moravy. Ve světle nálezů a analyzovaných v uvedené knize, zamlčených nebo neznámých dokumentů z 9. – 10. století, se ideje „neotřesitelných“ tradicionalistů degradují do fixe. To nechť zůstane starostí posledních“ …(str. 213).

Hodnotím vysoce knihu Petera Juhase. Máme před sebou dílo, které by mělo rozhodujícím způsobem změnit naše představy o činnosti svatých bratří ze Soluně, o jejich díle při pokřtění Bulharů a Moravců (Moravanů), při jejich mysy na územích dnešního skutečného Srbska a Severozápadního Bulharska (v dobách 9. – 13. století jsou tato území nedílnou součástí severozápadu Bulharského carství). Domnívám se, že odborníci budou čestně a nezúčastněně hodnotit vědecké argumenty autora a budou odpovídat shodně vědeckými argumenty věcně, pokud s tímto autorem nesouhlasí. Aby nedošlo ke znevažování (zatajování zásluh – poznámka překladatele) historika z politických důvodů, což je pro mě nepřijatelné. Argumenty typu “Co tomu poví v Čechách a na Slovensku?“, „Jak budou reagovat v Rusku?“, „A nebudou požadovat Srbové „přisuzování“ bratří Cyrila a Metoděje?“ atd. to vše jsou závažné otázky, jenom ne vědecké.

Konec koncu nejsme to my Bulhaři, kteří to tvrdí (bohužel!). Tvrdí to jeden cizí odborník, který podtrhuji, není na „straně“ traktující „politické otázky slovanské písemnosti“. My Bulhaři, si cizího nežádáme – to jsme dokazovali již mnohokrát. Není již čas se zamyslet, proč to lehce necháváme na jiných a nehájíme svá práva? Nejde o falzifikace za účelem glorifikace bulharského národa, jde o zjištění historického poznání, které na velkém základě nás vedou být hrdými, že jsme Bulhaři!“

Někteří naši sousedi jsou „mistry“ v přisvojování cizího, dnes hořce platí za rozprášení svých mýtů. Nepřeji si něco takové pro svou Vlast, nepřeji si snášet, kdy někdo cizí si přivlastňuje části našich dějin, osobnosti z naší minulosti a všemi možnými způsoby je pokřivují. Proto jsem nazval ohlas na knihu Juhase „Bulharská mise Soluňských bratří“. Zakončím s tím, co bylo napsáno na počátku: historická pravda stojí vysoko nad všelijakými idoly, dokonce i nad „velkými bratry“. Nebo jak to na jiném místě napsal ze stejného důvodu Peter Juhas: „Skutečnost vadí pouze těm, kteří ji zasluhují“.

Přeložil N. Nikolov 23. 05. 2016