Zbraně Trojské války. Luky a šípy (část šestá)

Zbraně Trojské války. Luky a šípy (část šestá)

8. října 2015 Vjačeslav Špakovskij

http://topwar.ru/83810-oruzhie-troyanskoy-voyny-luk-i-strely-chast-shestaya.html

Luk a šípy jsou jednou z nejstarších a nejznámějších zbraní dokonce nejpohodlnější zbraní každého lovce. Používání jednoduchého luku a šípů je doloženo v Evropě již od počátku staršího paleolitu (do 10550 let př. n. l.) V Řecku se luk pravděpodobně objevil v dobách neolitu, nikdy však nedosáhl takového významu, jaké měl ve východních (a severních) společnostech Trákie (a Skýtie). V dobách bronzového Egejského světa se největšího rozšíření dostalo dvěma základním typům luku: prostému dřevěnému luku zesílenému šlachami zvířat, které měli za úkol zamezit zlámání luku a zesílit sílu; druhou podobu má složený, které byl sestavován ze čtyř různých druhů materiálu: dřeva, paroží, šlach zvířat a zvířecího klihu. Ke zhotovení bylo vybíráno i několik různých druhů dřeva s rozdílnou pružností.

Odysseus střílí ze svého znamenitého luku. Záběr s filmu „Dobrodružství Odyssea“ (z roku 1954). V hlavní roli Kirk Douglas.

Prosté a složené luky je možno rozdělit do několika typů na základě jejich tvaru: a) prostý ohnutý luk; b) dvakrát vypouklý luk; c, d) dvojitě ohnutý luk; e) dvoustraně ohnutý luk; f, g) trojúhelníkový luk do značné míry charakteristický pro Blízký východ a Egypt doložený na freskách. Některé další luky se ztotožňují s národy, které je používali. Například skytský luk (h) jsou doloženy také v Řecku nejdříve námezdními bojovníky (námezdní trácká policejní služba vykonávala činnost, která se pro samotné občany řeckých měst poněkud nehodila – zjednávala pořádek – pozn. překladatele) a posléze i samotnými Řeky.

Typy luků podle jejich tvaru

Jeden z nejlépe zachovalých luků náležící do doby Trojské války byl nalezen v hrobce faraona Ramessese II., panujícího v letech 1348 – 1281 př. n. l. Ke zhotovení tohoto luku bylo použito dřevo, rohovina a zvířecí šlachy, byl ozdoben lakem a pozlacen – výzdoba bezesporu hodná důstojného velikého faraona!

Historikové uznávají, že v časech Trojské války bylo používáno obou výše popsaných typů luků: prostých a složených luků východního typu (v tomto případě spíše dle nám známého egyptského vzorku). Není nic neuvěřitelného na tom, že některé luky se stavěly z rohoviny. Například v Egyptě v místě Abydos byl nalezen luk z časů První dynastie sestavený ze dvou rohů antilopy oryx spojených dřevěnou rukojetí. Stejně tak je možné připustit, že Odysseův legendární luk nemohl natáhnout žádný z proradných ženichů, to bylo asi tím, že byl zhotoven z dílů opracované rohoviny.

Autor Antinon se pokoušel zhotovit luk mnohem pružnějším, proto držel rohovinu nad ohněm, která posléze změkla po nahřátí. Ke zhotovení takového luku jsou dostatečné rohovinové destičky vyřezané z rohů divokého kozla, který byl chován jak v Řecku, tak i na ostrovech Egejského moře. Jsou známy rohy, které po své spojení do jednoho celku dosahují až 120 cm, což je zcela dostatečné, z nich sestavit dvě protilehlá zakončení jednoho luku.

Hroty šípů z Pilosu (kolem roku 1370 př. n. l.)

Na základě velkého množství nálezů hrotů šípů nalezených v achajských mohylách a s odkazem na umělecká vyobrazení se dá tvrdit, že střelba z luku byla všeobecně známa od počátku mykénské civilizace a používala se jak při lovu ale také k obraně. Ikonografické památky také dokládají, že luk byl používán bojovníky pěšími, ale také bojovníky na povozech. Zajímavé je, soudě podle Homérových textů, že lučištníci bojovali ne samostatně, ale ukrývali se obrovskými štíty rovnostranného tvaru nebo s velkými kulatými, které nesli štítonoši. Velké rozšíření luku v achajské společnosti také dokládá přítomnost odpovídajících řemeslníků, specializujících se na zhotovování pouze luků a šípů s tím, že tito jsou náležitě za své dílo odměňováni.

Mykénský kráter s lučištníky (kolem let 1300 – 1200 př. n. l.) Nalezen v hrobce č. 45, Enkomy, Kypr (Britské muzeum).

Zakončení střel šítů, nalezené při vykopávkách jak na pevninském Řecku, tak i na ostrovech Egejského moře (po celém území Bulharska – pozn. překladatele) i v Malé Asii, jsou zhotovovány z různého materiálu a mají různou konstrukci. Část zakončení hrotů je z křemene nebo obsidiánu.

Obsidiánové hroty ve tvaru srdce z Pilosu (kolem roku 1370 př. n. l.). Soudě podle tvaru zářezu, mohly být upevněny se dřevem obvázáním žíněmi nebo lepením smůlou a klihem na konci. Je také možné, že tento tvar byl záměrný k tomu, aby se hrot snadno vylamoval a zůstával přímo v ráně.

Je známo, že takové hroty šípů, a jedno jak i vybroušené z kostí zvířat se používaly v boji a při lovu velmi dlouho, protože kov byl drahý a ztráta hrotu, byť zasáhl nepřítele, bylo zbytečným luxusem! Je známo například, že i později angličtí lučištníci v dobách Stoleté války v bitvách u Kresčaku a Poitiers při první možnosti vybíhali ze svých úkrytů a snažili se vytrhávat své šípy z raněných lidí a koní, přestože mohli doplnit šípy ze zásob. Dělali to zcela záměrně, protože zásoby bylo nutno chránit a protože byl nedostatek kovu a množství šípů bylo omezeno.

Jak je známo existují, dva základní druhy hroty šípů podle jejich nasazování: ploché přivazované/zarážené do výřezu šípu a nasazovací nejčastěji lepené klihem. První se zpravidla odlévaly v kamenných formách a k jejich zhotovení se používalo lehce tavitelného bronzu. Shodnými hroty jsou nasazovány na šípy používané Tráky a Skyty v mnohem pozdějších dobách. 

Skytské hroty šípů (z období 8. stol.– 4. stol. př. n. l.)

Svým tvarem připomínali list nebo trojhran, na svém boku měly ostrý trn, který nedovoloval vytrhnout hrot z rány bez podstatného poškození rány. Narážecí – jsou spíše charakteristické pro období středověku. Ty jsou zhotovovány ze železa a jsou kované, připevňovali se pomocí bočního otvoru hřebíčkem a ovazovali se žíněmi a šlachami. Zajímavostí je, že místem vzniku listových hrotů zakončení šípů jsou euroasijské stepy. Zde se objevily kolem 2 tisíciletí př. n. l. v tzv. Andronovské kultuře. Zde se souběžně objevili i bronzové hroty. Narážecí hroty jsou také známé, neměli však větší míru rozšíření.

Bronzové lité narážecí hroty ze Santorina na ostrově Kréta (rok 1500 př. n. l.)

Tyto hroty se rozšířili až ve Střední Asii a Kazachstánu na počátku 1. tisíciletí př. n. l., kdy se staly rozhodujícím typem. Rozlišovacím znakem euroasijských hrotů byla propracovanost forem, dovolující je snadno klasifikovat. Hroty z dalších oblastí Předního a Blízkého východu se liší různorodost tvarů, což se vysvětluje růzností významu daného druhu zbraně podle jednotlivých oblastí.

Bronzové zakončení hrot šípu, ze 4. stol. př. n. l. Olintus, Chalkidika

Ještě jedním druhem hrotu, který bylo možné nalézt na území Řecka v mykénském období byl hrot upínací, který svým uspořádáním je zmenšenou alternativou kopí (viz. předchozí stať).

Přeložil N. Nikolov 13. 06. 2018

Zbraně Trojské války. Kopí (část pátá)

Zbraně Trojské války. Kopí (část pátá)

7. října 2015 Vjačeslav Špakovskij

https://topwar.ru/83674-oruzhie-troyanskoy-voyny-kopya-chast-pyataya.html

Kopí je bezesporu jedním z nejstarších druhů zbraní, možná nejstarší. Za zcela nejstarší můžeme považovat i sukovici, a z ni vzešlé kopí. Zejména kopí s křemenným hrotem to už je zbraň dokonalá. Od kdy je známé první kopí? Věda to může určit poměrně přesně. Na východě Afriky byly nalezeny dávné hroty kopí. Jejich stáří má přibližně 280 tisíc let, znamená to, že jsou o 80 tisíc let starší než pozůstatky lidí soudobého druhu Homo sapiens a asi o 200 – jiných vzorů analogických artefaktů, které byly dosud považovány za nejstarší vzory takových výrobků!

Byly nalezeny ve formaci Gademottu na svazích zničeného vulkánu v centrální části Etiopie. Dnes tato oblast představuje horský hřbet, který se tyčí nad jedním ze čtyř jezer riftového údolí - malebného jezera Ziwai. V průběhu let velké části středního pleistocénu (přibližně před 125- 780 tisíci lety) se zde nalézalo „obrovské jezero“, spojující všech čtyři současná. Paleontologové zde našli nesčetné pozůstatky antilop a hrochů a 141 zakončení hrotů z obsidiánu. Jejich výzkumem se zabýval Jonatan Zale z Kalifornské university. Jeho zájmovým objektem se stala hrotová zakončení zejména házecích zbraní, a především míra jejich poškození. Důvodem zkoumání bylo, že po úderu těchto zbraní se obsidiánových hrotech objevují trhliny ve tvaru písmene V.

Na vrcholu písmene «V» se dá zjistit bod, ze kterého se mohly štěpit. Čím více k okrajům písmene V, tím vyšší byla rychlost tvorby štěpin v obsidiánu. V prvním okamžiku bylo kopí na oběť vrženo, dále udeřilo do cíle hozeno silnou rukou.

Vyobrazení „pochodu bojovníků“ na mykénské váze. Pozornost budí listové špičky hrotů a podivné tvary vrhačů kopí.

Je zřejmé, že vynález házecí zbraně bylo nesmírným krokem před ve srovnání se zbraněmi bezprostředního úderu (kamenná zakončení na házecích kopích se objevují v archeologických letopisech přibližně před 500 tisíci lety). Umožnilo to lovcům snížit riziko střetu s potenciálně nebezpečnou zvěří (býkem, hrochem) a značně rozšířilo sortiment získaného úlovku.

Až do tohoto vynálezu se mělo za uznané, že házecí zbraně se objevily přibližně před 60 – 100 tisíci lety. Nejstarší z nalezených hrotů/špiček mají 80 tisíc let. Po nich se objevil luk a šípy, dále vrhací kopí. Bylo zcela logické předpokládat, že všechny tyto vynálezy náleželi Člověku Rozumnému, vždyť vymyslet a zhotovit házecí zbraně značně složitější než zbraně bodné nebo řezné. Jakmile se tyto druhy zbraní objevily v rukách našich předků, došlo k jejich rozšíření do celého světa a vytlačení jiných představitelů rodu Homo.

Nejnovější údaje vyvracejí tuto představu a říkají, že kamenné hroty byly používány nejenom našimi bezprostředními předky ale i představiteli jiné skupiny, mnohem starší africké populace. Sám Zale uvažuje, zhotovitelem hrotů byl především člověk Hiedelbergu – nejpravděpodobnější předek Člověka rozumného a taktéž neandrtálců.

Jedno z nejstarších kovových zakončení Achajské doby datované lety 2700 – 2300 př. n. l. nalezené na ostrově Amorgos – Kykladské souostroví.

Není nutné se trápit otázkou, že se nikdy nedozvíme, od koho převzali lidé rodu Homo sapiens, nebo zda je vynalezli zbraně samostatně. Mnohem důležitější je vědět, že v období (před 200 – 300 tisíci lety) došlo velmi závažné evoluci člověka: objevili se jeho nové rysy a mnohem složitější nástroje, ukazující na změnu chování (tím i změny myšlení).

Podle všech tehdy začali lidé mezi sebou hovořit. Není důležité, že k tomuto nálezu došlo v Etiopii. Vynaleznout bylo možné na různých místech i kdo co vynalézal. Hlavní je, že v tak vzdálené době se dávní lidé mohli vzájemně ohrožovat na velkou vzdálenost! Přestože kamenná zakončení jsou používána i v naší době primitivními národy ne tak často. Například kopí australských domorodců jsou celodřevěná, znamená to, že představují jen zaostřený klacek!

Přesně takovou trofejí – obroušené dřevěné kopí a dřevěným harpunovým zakončením bylo zajištěno roku1779 na Havajských ostrovech ostrovanům, při zabití kapitána Jamese Kuka. Na Šalamounových ostrovech se používala kostěná zakončení kopí shodně také kopí s vybroušenými dřevěnými zakončeními … proč by takovými kopími neházeli také naši vzdálení předkové v době kamenné, vždyť takový materiál byl zcela dostupný!

Na základě také historické exkurze do minulosti není se potom čemu divit, že dávní obyvatelé Kréty a Achajci také používali kopí a oštěpy. Při vykopávkách nejstaršího řeckého osídlení, jakými jsou místa v Sesklo a Dimini, náležící do rané a střední Doby bronzové byly nalezeny zakončení kopí ve velkém množství a je možné je nalézt velmi často.

 Kovový hrot z Kykladských ostrovů.

Existuje také klasifikace v té době nalezených zakončení kopí, která není tak zajímavá a přehledná jako je klasifikace mečů, proto není nutné jí tady uvádět. Na základě hlavní charakteristiky zasluhuje tento druh zbraní podrobné popsání. Podle vyobrazení se kopí lišila ve třech variantách: velmi dlouhé, středně dlouhé a krátké.

Upevnění plochého typu zakončení, nalezených na Kykladských ostrovech a na Krétě (16. století př. n. l.)

Nejdelší mohly dosahovat délky 3 až 5 metrů, používali se v raném období a dokonce jejich používání je potvrzeno v Iliadě. Mohly být zbraní pěších, kteří je drželi oběma rukama a používali je proti nepříteli v bitvě také proti nebezpečnému zvířeti v dobách lovu. Tato byla opatřována především mohutnými bronzovými zakončeními. Proti tomu mnohem kratší kopí byla používána ve všech etapách pozdní doby bronzové. Krátká kopí byla používána k házení a v průběhu boje z blízka nebo lovu. Často se nedá odlišit od šipek tj. speciálních házecích kopí.

Co se týče nálezů zakončení kopí, tak nejranější vzory, nalezené na území Egejského světa, je listové měděné zakončení, datované do období 2700 – 2300 let př. n. l., které bylo nalezeno na ostrově Amorgos na Kykladském souostroví. Zajímavý je tvar tohoto zakončení a způsob uchycení na násadě. Je zde vidět jeho umísťování do rozštěpu nebo výřezu a jeho upevnění provazem nebo šlachami. Je možné, že takové upevnění nebylo dostatečně pevné a lehce se rozvazovalo. Proto další zakončení (poměrně trvale) zaměnili pomocí – čepu. V letech 1600 – 1200 př. n. l. se taková čepovaná zakončení z mědi a bronzu rozšířila na území Egejského světa a nahradili zakončení předešlého typu.

Hroty kopí z období 1600 – 1200 let př. n. l. nalezená na Kypru.

 Upevňování hrotového zakončení pomocí čepu.

Originalita upevnění je zde zjevná. Je zde vidět, že čep je umístěn do rozštěpu násady na jedné straně. Zakončení se vymazávalo lepidlem z klihu a ovazoval se provazem nebo zvířecími šlachami. Takové upevnění bylo mnohem pevnější než předešlé, proto byla práce s kopím pohodlnější i v boji a při lovu. Samotné zakončení byla pevnější, a uprostřed bylo podlouhlé žebro.

Zakončení z Pilosu (kolem let 1350 – 1200 př. n. l.)

Na konci pozdní doby achajské se objevil další způsob upevnění nasouvací na zaostřenou dřevěnou násadu.

Bronzové zakončení z pohřbu v Azině (kolem roku 1300 př. n. l.)

Jiné příklady hrotů kopí ze srovnatelného období a různých nálezů v Bulharsku. Ukázka z výstavy Národním historickém muzeu v Sofii

http://nikolajnikolov.blogspot.cz/2018/02

Krátké šipky se používali nejenom k házení, ale také k boji z blízka což dokládá freska z Pilosu, kde jeden ze soupeřů zasáhl krátkým kopím svého protivníka. Je zajímavé, že bojovník přestože je prakticky obnažený, nosí na hlavě přilbu z kančích klů a nohy mu chrání obuv až ke kolenům.

Freska z Pilosu

Podobné vyobrazení – krátká šipka nebo kopí, bojovní má v krátké kalhoty, kančí přilbu, chráněné holeně na fresce z Mykén.

 Freska z Mykén.

Takovýto trojzubec byl nalezen při vykopávkách achajského osídlení poblíže Chala Sultan Tekke na Kypru a je datován do 12 stol. př. n. l. Nejde o klasickou zbraň, spíše šlo o použití trojzubce při lovu ryb.

Přeložil: N. Nikolov, 8. 06. 2018

Štíty Trojské války (část čtvrtá)

Štíty Trojské války (část čtvrtá)

5. října 2015 Vjačeslav Špakovskij

https://topwar.ru/83250-schity-troyanskoy-voyny-chast-chetvertaya.html

O štítech v Iliadě se hovoří mnoho a z části i s obdivem. Avšak pouhý popis Achillova štítu ještě nic neznamená. Je nutno si uvědomit, že Trojská válka probíhala mezi lety 1250 – 1100 př. n. l.. Jedná se tedy o období Mínojské civilizace, Kréto-mykénské kultury, Achajského období a Egejské civilizace (v podstatě se jedná o jedno a totéž!). Jeho počátku se nacházejí dříve a konec byl o něco později. Proto vyprávění o nejrozšířenějších po celém světě okrouhlých štítech musíme začít tím, že takové kulaté štíty se v Egejské oblasti začaly používat přibližně od roku 1300 př. n. l.

Mykénský meč s loveckou scénou. Aténské archeologické muzeum.

Celokovové (bronzové) štíty ze stejného období, jsou známy z nálezů ve Střední a Severní Evropě, ne však Helladě a v Malé Asii. Dobře dochované kulaté bronzové štíty se tam také nacházejí, jejich použití se proto považuje za možné i u bojovníků achajského světa.

Soška boha nebo bojovníka z Enkomy, Kypr (kolem roku 1200 př. n. l. Muzeum Nikosia.

Některé zlaté destičky, knoflíky a terakotové ozdoby z panovnických šachtových mohyl v Mykénách, jsou datovány do období roku 1500 př. n. l.. Heinrichem Schliemannem byly interpretovány jako miniaturní kopie štítů. Potvrzuje se jeho názor nálezem velkého dřevěného objektu (který byl seskládán z mnoha fragmentů) v mohyle č. 5 v Mykénách (kolen roku 1500 př. n. l.), jednalo se o kousky částí štítu. Uprostřed zachované části je kulatý otvor, který sloužil k upevnění rukojeti, kterou z vnější části kryl kovový kryt.

Mapa Egejského světa

Více na http://nikolajnikolov.blogspot.com/2016/03/jedna-mapa-ktera-mnohe-lidi-nepotesi.html

Existuje také fragment fresky s loveckou scénou z Pilosu (kolem roku 1300 př. n. l.), kdy je také vyobrazen kulatý štít. Kulaté štíty, zhotovované z několika vrstev kůží jsou popsány také v Iliadě. Je známa také měděná soška „postava z Enkomy“, znázorňující bojovníka s kopím a kulatým štítem. Kulatými štíty jsou vyzbrojeni i bojovníci „Mořských národů“, vyobrazených na reliéfech chrámu Ramsese II v Medinet-Abu.

Právě v této části světa se také objevili nezvyklé co do tvaru štíty „proto-dipilonské“, mající podobu velké vypouklé osmičky. Tyto štíty měly jako svůj základ vertikální dřevěné žebroví, vypletené stvoly hroznového vína (případně konopím *) obepnuté býčí kůží.

Dipilonský štít z kůže. Rekonstrukce.

Na počátku 8. stol. př. n. l. v Řecku existovaly dva základní typy štítu: oválný, s výkroji na obou stranách – tento typ se zpravidla nazývá dipilonským, podle názvu hřbitovu v Afénách, kde našli mnoho vyobrazení takových štítů a kulatý štít s držadlem umístěným uprostřed. Dipilonský štít zcela náleží k mykénským štítům ve tvaru osmičky.

Pruty výpletu mohly procházet otvory v dřevěném rámu, zatím se jedná o pouhou hypotézu. V takové případě se pevnost násobně zvyšuje, zároveň mohl být pokryt ne jednou kůží. Mohlo jít o vrstvy z několika vyčiněných kůží spojených mezi sebou. V takovém případě mohla pevnost takového štítu zcela odpovídat pevnosti štítů jihoafrických kmenů Kafrů-Zulů 19. století, které se zhotovovali z kůží nosorožců a hrochů a odolávali úderům lví tlapy.

Štít na fresce z paláce Knóssos (kolem roku 1500 – 1350 př. n. l.)

Vyobrazení takových štítů je dostatek. Na freskách z paláce v Knóssosu a na minojských vázách i na postavách lovců lvů na hřbetu znamenitého bronzového meče z archeologického muzea v Aténách. Na tomto meči jsou vyobrazeny štíty dvou různých typů: „tvaru osmičky“ a „pravoúhlý“ s polokruhovým výstupem na vrcholu.

Takový štít mohl být zesílen kovovým obložením po okrajích nebo potažen kovovým plechem na vrchní straně. Je zajímavé, že podle Iliady je základním materiálem ke zhotovení achajských štítů stejně tak na straně trojské býčí kůže, zesílená kovovými prvky. Existují zobrazení přímoúhlých štítů zjevně pokrytých kůží srstí nahoru i na znamenitých freskách z místa Akrotiri na ostrově Santorini.

Vyobrazení honu na lva, kterého se účastní lučištník a kopiník se štítem ve tvaru osmičky. Razítko z Kudonie, 14. století př. n. l.

Freska z tak zvaného „Západního domu“, z místa Akrotiri na ostrově Santorini.

Na horní části fresky jsou dobře vidět bojovníci v přilbách z kančích klů s mohutnými, do výše postavy člověka, přímo úhlými štíty, pokrytými různobarevnými býčími kůžemi. Takový štít měl sloužit bojovníkovi k osobní ochraně a jeho držení mnohé vysvětluje. Pro jednoho bojovníka je takový štít neúčelný! Větší množství bojovníků s takovými štíty, kteří se seskupí do útvaru falangy, to už významně mění smysl zápasu na bojovém poli. Také to znamená, že boje v útvaru falanga, jsou známé, již z tohoto období. Útvary, zejména s dlouhými kopími v rukách bojovníků, potvrzují tuto hypotézu. Kresba je nám srozumitelná, přestože jí kreslil umělec žijící v dávných dobách. Bojovníci ochraňují město, ve kterém žijí ženy a pastýř, který sem přihnal své stádo. Na moři vidíme loďstvo a na něm při práci zabrané plavce.

 Ajax se svým štítem. Soudobá rekonstrukce.

Běžné štíty s “přikrývkou“ z vlasových kůží mohly být významně zdokonaleny. Například spojením několika kůží mezi sebou. Právě takovým tj. „sedmi koženým“ spolu s bronzovým listovým pokrytím, měl štít Ajax Telamonides. Má se za to, že takový štít bude nesmírně těžký. Je známo, že průměrná hutnost bronzu činí 8300 kg/m³. Znamená to, že při rozměrech bronzového listu od 1 m do 1,65 m, při šířce 70 cm a síle 0,3 mm představuje to váhu kolem 4 kg. Při celkové váze sedmi kůží je to 6 kg plus 4 kg bronzového plástu, vychází váha celého štítu kolem 10 kg. Jedná se o velkou váhu ale reálnou váhu, navíc také Iliada zdůrazňuje, že štít mohl být těžký i pro samotného Ajaxe.

V Iliadě byl také popsán štít Achillův, zhotovený bohem Hefaistém, k jeho výzdobě na něm vykoval několik vyobrazení. Známý anglický odborník Peter Conolly a italský historik Rafaele D’Amato se pokusili zrekonstruovat scény, vyobrazené na takovém štítě. Byla to práce náročná, vzhledem k tomu, že na Achillově štítě bylo 78 scén, jaké si můžeme představit!

Pro dosažení maximální hodnověrnosti vyobrazení a kopírování charakteristického způsobu bylo využito vyobrazení z fresek, a také různých artefaktů. Například lovecké scény psa – freska z Tirinfa 8. stol. př. n. l., achajská žena – freska z Tirinfa 8. stol. př. n. l., ženy na povoze – freska z Tirinfa 8. stol. př. n. l., kněžky t chrámové fresky v Mykénách 8. stol. př. n. l. a tak dále.

Výsledek rekonstrukce Achillova štítu.

Na základě popisu v „Iliadě“ mohl Hektorův štít zcela vypadat jako „osmičkový“ (typu proto-dipilonského) zhotoveného z několika vrstev býčích kůží.

Komentář:

*) používání konopí jako běžné technické rostliny je typické pro Tráky a Skyty nejenom pro výrobu tkanin, provazů a lan, bez kterých se neobešla další řemesla, těžba a tavba kovů, stavitelství a mořeplavba. Jako další přednost byla znalost Tráků při používání konopí, jako léčivé byliny o čem hovoří znalosti kněží, odvolávající se na verše svého představeného básníka Orfea.

Přeložil N. Nikolov 30. 05. 2018