Jedna mapa, která mnohé lidí nepotěší

Jedna mapa, která mnohé lidí nepotěší

http://sparotok.blog.bg

Již delší dobu sleduji, jak jsou dlouhá léta podporovány neudržitelné „vědecké téze“ zatímco jiné předkládající alternativní informaci nebo jiný výklad jsou odsuzovány k zapomnění. Počítám s tím, že čtenáři mají přístup ke každé z předkládaných verzí. Jejich porovnáním si každý může utvořit své vlastní mínění... Využívám tuto příležitost představit něco mimořádně zajímavého. Je to důležité pro nás, žádný z dosavadních odborníků na dávnou Trákii tomu nevěnoval pozornost, nebo se šířeji nezmínil.

Roku 1981 byla vydána mimořádně zajímavá kniha – autorů – prof. Jana Besta a Sibily von Reden. Zde představili své vidění vzniku řecké civilizace, ve které bylo vymezeno celých sto sedmdesát stran o podílu Tráků na tomto vývoji. V knize jsou vyobrazeny nové mapy, některé z nich velmi mimořádné rušící přetrvávající stereotypy. Na jedné z nich je vidět území Epiru, Makedonie, Tessálie, Eubei, Etolie, Argosu a také velké části Achei a Arkádie v dobách druhého tisíciletí před naším letopočtem, kdy tato území náležela Trákům. Znamená to, že 17 století před naším letopočtem více jak 80 % - 90 % území současného Řecka byla obývána lidmi, kteří byli v dobách Antiky nazýváni Tráky a v dobách raného středověku Bulhary.

http://sparotok.blog.bg/photos/83734/original/Trak_%20garcia.JPG

K výše uvedeným oblastem je třeba přidat Atiku. Víme díky Strabonovi, že toto území bylo obýváno Tráky – for Attica was once held by theThracians -VII-7

http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Strabo/7G*.html

Pauzánius sděluje, že trácký panovník Terej panoval v oblasti Davlidy – Here in Daulisthe women are said to have served up to Tereus his own son (Popis Řecka -X.4.8).

http://www.greecetravelblog.com/pausanias-greece/10-phocis.asp?pg=8

Potvrzení toho, že dávných dobách Trák panoval v srdci pozdějšího Řecka máme i od jiného letopisce. Tereus lived in Daulis, part of what is now called Phocis, but which at that time was inhabited by Thracians (Tukidides II-29).

http://en.wikisource.org/wiki/History_of_the_Peloponnesian_War/Book_2#2:29

Zajímavou a důležitou skutečností je i to, že jméno poloostrova Pelopones je jméno přejaté od tráckého Pelopse  Pelops brought over peoples from Phrygia to the Peloponnesus that received its name from him (Strabon, Geografie, VII-7-1)...

Sofokles bez vytáček pojmenovává Pelopse - Frýgijcem - Není ti známo, že Pelopses, byl tvůj dávný děd barbarem - Frýgijcem?

Vidíme, že dávné historické prameny opravňují Besta a Von Reden při sestavení mapy ukazující, že v dávné minulosti, před příchodem Danajců z Afriky, bylo území Řecka obýváno především našimi předky Tráky.

Jiným důkazem o pravosti mapy jsou dávné toponymy a hydronymy. Známý badatel řecké kultury John Chadwick přiznává, že názvy obydlených míst jako Atény, Mikény, Korint, Zakintos a další nenáleží Řekům ale jinému národu, který žil na těchto územích mnohem dříve (J. Chadwick, Thedeciphеrment of Linear B, 1958, str. 31).

Budeme věnovat pozornost místním názvům Korint, Zakint, Samint, Kamint. Mají stejnou příponu jako trácké město Perint a trácké slovo volint – vůl. Podle V. Georgieva trácká přípona –int je identická se strabulharskou zdrobnělinou –ente (kterou nalézáme ve slovech volente, oslente, žrebente (volátko, oslátko, hříbátko)). Z uvedeného je jasné, že dávná sídliště Korint, Zakint, Samint, Kamint, Provalint, Tirint, Prepecint, Trikorint, Zerint a mnoho dalších bylo utvořeno lidmi hovořícími dávnou variantou bulharského jazyka.

Georgiev také poznamenává, že na územích Řecka se nachází pět hydronym Achero(n), jejichž jméno se odvozuje od slova jezero (existovalo trácké město Azera). Stejné je vysvětlení toponymu Azeros.

Náš lingvista byl jeden z prvních, který vysvětlil význam jména v Tessálii tekoucí řeky Penea, jež pochází od slova pěna, nebo také pjana (opilá), tj. Penea znamená pěnivá řeka. Je nutno poznamenat, že na území Trákie jsou evidovány řeky Panis, Panisia a potok Panak. Variace A-E ve slově Panis, Penea je dávnou zvláštností tráckého dialektu, která je současně typická pro bulharštinu.

Jinou důležitou podrobností je to, že Tessálie byla výchozím místem Achilea a jeho doprovodu z rodu Mirmidonů. Podle Jana Malali jsou tito lidé předkové Bulharů z jeho doby (v letech 491- 578). „A tak se zmíněný Achiles vydal společně s Atridity, když vedl svá vlastní vojska v počtu tří tisíc lidí, nazývané tehdy Mirmidoni a dnes Bulhaři“.

http://www.promacedonia.org/gibi/2/gal/2_206.html

Můžeme pokračovat analýzou dávných hydronym a toponym na území dnešního Řecka. Jméno Kopajské jezero a devíti řek (pod názvem Kafisos) na území obývaném Tráky Fokida a dvě jsou v Atice. V. Georgiev spojuje slovo kapja/kapka. Celých dvanáct hydronym z území našich jižních sousedů je spojeno s bulharským slovem kapja, kapka, kapene (koupat se…).

Georgiev dále dokazuje, že jméno Olymp je spojeno se slovesem původem ze sanskritu – lámati, odlamovat tj. Olymp je ve významu místem s úlomky. Slovo ze sanskritu lumpati, odpovídá našemu významu slova lámat, loupat. Opět vidíme, že jedno z nejstarších toponym z území Řecka se dá vysvětlit s pomocí bulharštiny. Právě Olymp, místo, které je více lidmi spojováno s řeckými dějinami je v podstatě dávný bulharský název pohoří, dějiny jsou tak pokřiveny a naplněny lží, že jim lidé volky-nevolky věří.

Nesmíme zapomenout také to, že kromě Tessálie (rodné místo Mirmidonů - Bulharů), existuje další Olymp nazývaný Mízíjský. O tomto místě hovořil Herodotos (Dějiny 1-36, 7-74) a dále D. Chomatian, který to dokládá jedním zajímavým a důležitým svědectvím:

„Tento náš veliký otec a světlonoš bulharský byl z rodu evropských Mízů, tento národ je znám také jako Bulhaři. Tito byli vysídleni v dávných dobách vojenskou silou Alexandra z jejich původního sídla poblíže Brusi Olympu až k Severnímu oceánu a Mrtvému moři. Uplynulo mnoho let a tito s mohutnou armádou překročili Dunaj od severu a zabrali všechny sousední oblasti: Panonie a Dalmácie, Trákie a Ilyriku, velkou část Makedonie a Tessálie…“

http://www.kroraina.com/knigi/bugarash/ko/kratkozhitie.html

Dalšími důkazy o trácké přítomnosti v Řecku jsou desítky jmen zapsané v lineárním písmu B, dokumentech z druhého tisíciletí před naším letopočtem. Některé z nich zní Bato, Geta, Arei, Buzo, Maron, Kotis, Perkun, Mirul, Reskuporis, Gaoksis, Kozar. O jejich tráckém původu se nevedou spory, ale existují i jiné, kterým se badatelé cíleně vyhýbají.

Těmi jmény jsou Vokil(o), Krumen(o), Karamesijo, Vinajo, Kubirijo, Severijo, Erma a Tokej. Jsou to nejstarší varianty starobulharských jmen Vokil, Krum, Kormesij, Vinech, Kuber, Sevar, Ermi a Toktu.

Jak je vidět z dokumentů z území Řecka, datovaných do 14. století př. n. l. jsou v nich poprvé zapsaná jména starých bulharských panovníků:

1.Крум, Krum

2.Кормесий, Kormisej

3.Винех, Vinech

4.Кубер, Kuber

5.Севар, Sevar

6.Токту, Toktu

V dávných dokumentech se vyskytují také dvě rodová jména – Vokil a Ermi. Není těžké se dovtípit, proč tyto údaje jsou tak nepopulární. V případě, že by tato svědectví byla představena nejširší veřejnosti bylo by každému jasné, že jsme potomky dávného místního národa a nájezdníky na tomto území byli Řekové. Jiný závěr nepřichází v úvahu, jak si jinak vysvětlit starobulharská jména na dokumentech starých 3350 let?

Neřecká jména jsou dobře známa odborníkům. Sám John Chadwick přiznává, že mnoho antroponymů v dokumentech psaných písmem Lineárním B nejsou řecké (J. Chadwick, Thedeciphеrment of Linear B, 1958, str. 102). Britský vědec neupřesňuje, jakému jinému národu náležela tato jména. Jejich charakter je natolik jasný, že není možné vést spor o jejich příslušnosti. Mirulo, Vidako, Tato, Rusi, Rumano, Dejko, Silano, Kamonijo, Delej, Pirino (destičky 1084, 1280 Е, 1293 Е, 1421 Х, 482 U, 1516 А 301 lxxxvii – podle Chadwicka) jsou bulharská osobní jména Bato, Botjo, Geto, Kotjo, Mirul, Vidko, Tato, Rusi, Rumen, Dejko, Silan, Kamen, Deljo, Pirin ….

Považuji za mimořádně podivné, že tak důležité podrobnosti jsou opomíjeny badateli našich dějin. Tito stejní lidé považují naše předky za nájezdníky na Balkáně. Podobná téze je absurdní, protože není možné vysvětlit význam toponym z druhého tisíciletí př. n. l. v bulharštině a současně tvrdit, že naši předkové neobývali tato území. Kdo jiný pojmenoval osídlená místa, pohoří, řeky a jezera … vysvětlitelné bulharštinou!

Není možné, že dávná bulharská jména dokumentovaná již v průběhu 15. století př. n. l. na území dnešního Řecka a současně naši předci byli nájezdníky v Trákii v dobách raného středověku. Rozdíl dvou tisíc let neladí je to příliš dlouhá doba. Lži, kterými nás krmili, se staly možnými díky zamlžování a ukrývání důležitých informací. Ztráty způsobené dějinám a našemu státu jsou nesmírně veliké.

Díky neudržitelným a nepravdivým teoriím vědců z minulosti, došlo k násilnému odtržení území Belomořské Trákie a Makedonie. Ztratili jsme území a také miliony příbuzných. Ztratili jsme zaslouženou prestiž, úctu a uznání.  Nikdy by k tomu nedošlo, kdyby Evropa na počátku 20 století věděla, že Bulhaři jsou potomky dávných Tráků, lidí obývajících území od Karpat až po Pelopones, od Malé Asie až k Adriatickému moři. Tato území patřila těm, kteří neúnavně šířili jiskru poznání, těm kteří dali Římu schopné císaře a stali se věrnými ochránci skutečného křesťanství.

Ztracená území se nám nevrátí, důležitější však je aby lidé ve světě pochopili, že po dlouhý čas nás nespravedlivě zařazovali, že mnohé nepravdy a škody nám byly učiněny. Evropa nám mnoho dluží a my si o to musíme říci. Když není vůle ze strany vládnoucích kruhů, obyčejní lidé, vlastenci musí projevit iniciativu. Skutečnost má mnoho podob, mnohé jsou cesty k šíření spravedlnosti. To zasluhujeme, přestože nám Evropské společenství odebralo spravedlivé právo mít vlastní územní nároky, máme právo být alespoň morálně kompenzováni a očištěni od špíny vrhané na náš národ po časy věků. To snad není málo, že …?

Publikoval Pavel Serafimov – SPAROTOK

PS od překladatele článku:

„Tisíciletá zkušenost tráckého a posléze bulharského národa učí, že není radno důvěřovat nově příchozím na tomto kontinentě. V zájmu svého JÁ dokáží rozvrátit, přivlastnit si VŠE co zde po celé generace jiní lidí budovali a čím žili“.

Přeložil N. Nikolov 2. 3. 2016

Nejstarší kalendář v Evropě

Nejstarší kalendář v Evropě je uschován v muzeu města Kjustedil v Bulharsku

http://www.blitz.bg/news/article/324449

publikováno 12. 3. 2015

Nejstarší kalendář v Evropě je uschován v Regionálním historickém muzeu ve městě Kjustendil v Bulharsku. Kalendář má více jak 6000 let a je vyobrazen na základě hliněného modelu pece. Ukazuje dny lunárního měsíce a měsíce slunečného roku. Sloužil pravděpodobně k obřadnému nabírání obilí před setbou, na své horní straně má držadlo ve tvaru mloka. Na spodní straně keramického modelu pece je vyryto jedno z nejstarších vyobrazení kalendáře s vyznačením jarní rovnodennosti. Tato podoba kalendáře vyjadřuje tehdejší představy plynutí času, které dělili rok tří časových úseků – „setí obilovin“, „sklizeň úrody a tvorby zásob“ a období „klidu/čerpání ze zásob“.

V muzeu je také uložen antický podstavec slunečních hodin, který se stal důvodem, že v centru města bude postaven a zároveň vystaven model samotných slunečních hodin, potvrdili historikové ze zmíněného města, podle deníku „Monitor“.

„Cyklické opakování čtyř ročních období jara, léta, podzimu a zimy, dne a noci zákonitě vedlo k požadavku pravidelného měření času a určování změn podle ubíhajícího času. Tak se zrodily první kalendáře“, vysvětlují odborníci. Ve spojitosti s tímto tématem zorganizovalo Regionální historické muzeum druhou muzejní tvůrčí dílnu pro děti na téma “zhotovujeme sluneční hodiny“.

Prosazuje se zde myšlenka, že děti se mají seznamovat se způsoby měření času od dávnosti do našich dnů. Téma je ovlivněno datem 21. března – svátkem města „Kjustendilské jaro“. Je to moment jarní rovnodennosti, kdy jsou den a noc v rovnováze, komentovali zástupci muzea. Dodnes je zde živá tradice vítat první sluneční paprsky na nejvyšším místě města – na chlumu Hisarlik, s vírou, že jaro začíná nejdříve tam a teprve potom sestupuje do města. /podle deníku BLIC/БЛИЦ/.

Přeložil N. Nikolov 29. 2. 2016

Bugaraš – bulharské pohoří ve Francii

Bugaraš – bulharské pohoří ve Francii

7. února 2016

Ira Antonova

http://www.bgnow.eu/news.php?cat=2&cp=0&newsid=59520

Bulharské pohoří ve Francii

Bugaraš je malá obec s 200 obyvateli v podhůří stejnojmenného pohoří spíše vrcholku – nejvyššího bodu ve vinařském kraji Occitanie, v jihozápadní Francii. Naposledy se místo proslavilo pochybnou „apokalyptickou turistikou“, spojovanou s listopadem roku 2012, kdy měl podle některých předpovědí nastat konec světa podle pověsti starých Májů. Přestože již došlo u utišení fenoménu roku 2012, pokračuje zde mimořádný komerční mýtus, uměle živený různými odvětvími. Strach se zde prodává zjevně dobře a téma „konce světa“ je zdárným marketingovým nástrojem, která poskytuje prosté odpovědi na složité otázky. Nevysokému pohoří Bugaraš se připisuje mystická síla schopná zachránit zde uchýlené v okamžiku „posledního dne“.

Stačí se zamyslet, proč právě toto místo přitahuje badatele, ufology a ezoteriky. Oblast Occiten nebo také Occitanie byla ve středověku osídlena Bulhary bogomily, kteří se již v 11. až 12. století dostali do Francie. Hlavním důvodem byl útěk a záchrana před vyháněním a náboženským útlakem v Byzanci a Bulharsku. Něco více byli nositeli „Posvátné knihy“, pomocí které položili Bulhaři základy katarské, patarenské a albigojské hereze, která opomíjela legitimitu církve a vyhledávala počáteční, čisté učení Ježíše Krista. 

Pro tyto zastánce nebyla žena zdrojem prvotního hříchu, ale důstojnou souputnicí svého muže. Bogomilové se nazývali bratry a sestrami, scházeli se na Bratrských večeřích a zdůrazňovali nepřípustnost rozdílů mezi chudými a bohatými. Sedláci a aristokraté, obyvatelé měst a dokonce i místní šlechtické rodiny byli ovlivněny bulharskými myšlenkami o novém křesťanství bez zprostředkování zrádnými kněžími a hierarchy.

Ve 13. století začali po vzoru Byzance také papežové "Křížovou výpravu" proti adeptům nového učení, jehož vliv zachvátil nejdříve Balkán potom celou jižní Francii a části Itálie. Roku 1243, po několikaměsíčním obklíčení padla katarská pevnost Montségur a všichni přeživší obránci bili upáleni.

Málo zbylo z učení katarů a jejich bulharských učitelů, jednou mezi řídkými relikviemi z 13. století se zachovalo Lionské evangelium (Katarská bible).  Tradice místních oblastí je spojována s katarstvím a tzv. bugrskou historickou přítomností je zachována. Něco navíc v Occitánii v okolí města Karkasonu a obce Bugaraš se dodnes nacházejí místní názvy nesporně bulharského původu jako Zaek/zajíc, Junak, Pujak/Krocan a další – celkem 100 francouzských sídlišť a míst nosí jména bulharského původu.

V zachovaném exempláři kacířské „Tajné knihy“ z 13. století zapsal inkvizitor do přílohy, že kniha byla donesena „kacíři … z Nazaria, příchozími z Bulharska“. V muzeu města Puivert jsou uschovány netypické hudební nástroje - flétna, housle, dřevěné flétna, mandolína a dudy, nazvané gajda, které nesporně dokazují širokou bulharskou přítomnost a kulturní vliv v období celého středověku na francouzském území. Významní odborníci vyslovili hypotézu, že slovo „trubadúr“ se odvozuje od bulharského středověkého hudebního nástroje „truba“, a podivný místní tanec „La bure“ (lidově soudek) navozuje na bulharský tanec „račenica“ se shodnými kroky a 7/8 taktem.

Pohoří Bugaraš není jediné s bulharským místním názvem, shodné pojmenování nesou pohoří Monde Bulgheria a Cele di Bulgheria v Itálii. Kataři i zde praktikovali „obřadné výstupy“ na pohoří. Nešlo o pouhou vycházku, ale o symbolické očištění od pozemských starostí, vzlet „Ducha“ do výšin. Hora Bugaraš byla pravděpodobně tím nejvyšším posvátným místem pro jejich rituály. Tím se také vysvětluje, jak vzpomínka na dávné události vstupuje pevně do víry, že i dnes má toto místo určitou zvláštní a mystickou sílu. 

Přeložil N. Nikolov 9. 02. 2016

Bulhaři v Itálii

Bulhaři v Itálii

http://voice-bg.com/glasut-na-bulgaria-daidjest/29-glasat-na-bulgaria/2215-potomci_na_alcek.html

23. 01. 2016

Více jak 5 – 6 milionů Bulharů žije dnes v Itálii od doby svého vojevůdce Alceka ze 7. století. Jeden z nich – mladý operní pěvec Stefano Tandzile – navštívil Bulharsko

Hlas Bulharska (rozhlasové vysílání)

Na podzim loňského roku dostalo bulharské publikum unikátní možnost prožít emoci, nazvanou „Belkanto – dědictví Luciana Pavarotiho“. Nejkrásnější mladé hlasy Itálie navštívili 6 bulharských měst. Jednalo se o operní pěvce Stefana Tandzile, Andrea Zaupa, Dezire Capaldo a Sary Kapelinimadžore. Jednou ze zajímavostí této návštěvy bylo, že jeden ze čtveřice Stefano Tandzilo se přiznal, že jeho předkové se považovali za Bulhary.

O co jde v tomto případě? Jedná se pravděpodobně o soudobé potomky Alcekových Bulharů, kteří se usídlili v severní části Apeninského poloostrova (již v 7. století – pozn. překladatele). Italský historik Vincenzo D´Amico již roku 1943 sděloval, že na Apeninách je více jak 700 osídlení založených Prabulhary, které je v podstatě třeba nazývat dávnými Bulhary. Podle tohoto historika bylo ve druhé polovině minulého století v Itálii přibližně 3 miliony jejich potomků. V své knize „Protobulhaři v Itálii“ se odvolává na řadu starších dokumentů, dokládajících přítomnost Bulharů na Apeninách v průběhu řady století.

Podle italského historika to jsou právě Bulhaři, kteří poprvé přinesli a začali v Itálii pěstovat rýži. Ti také přinesli do té doby neznámé na poloostrově zemědělské postupy. Znamená to zároveň, že Bulhaři v dobách svého příchodu do Itálie nebyli jen kočovným národem ale také mimořádnými hospodáři v dobách mírových. Mnoho bulharských obyčejů se zachovalo z dob pohanských a je možné s nimi setkat v některých oblastech Itálie. Jedná se o tradice lazarování a nestinarstvo známé ze samotného Bulharska. V Itálii se s těmito obyčeji setkat v provinciích Molize a Abruci. V oblasti San Andrea di Konca, Avelina a dodnes poslední sobota měsíce května je věnována dívčím tancům, lazarkám (čarodějnicím).

Vincenzo D´Amico dochází k závěru, že v polovině 20. století se dá v severní Itálii spočítat 700 osídlených míst, malých i velkých s obyvatelstvem bulharského původu. Historik spočítal, že v té době tam žilo přibližně 1 400 000 lidí. Pokud vezmeme v úvahu i jejich další rozmístění do dalších oblastí číslo stoupá k 3 000 000. Tyto výpočty byly spočítány před 75 lety. V průběhu tří pokolení můžeme přijmout, že v současnosti žije v Itálii mezi 5 – 6 miliony původních Bulharů.   

---

Horské městečko v Itálii nese jméno Bulgheria

3. dubna 2015

http://www.bgnow.eu/news.php?cat=2&cp=0&newsid=36502

V jižní Itálii se nachází malé horské městečko, které více jak 15 století nese jméno Bulgaria (a vrchol pohoří Monte Bulgheria). Městečko se nachází v provincii Salerno v jižní Itálii.

Bulharská hora se tyčí několik kilometrů od Středozemního moře. Její jméno se odkazuje na bulharské osídlení, které sem přišlo na tato území před více jak 15 stoletími. V podhůří stejnojmenného pohoří se nachází i městečko Celle di Bulgheria (Bulharské sídliště), jehož jméno se odvozuje od samotné hory.

Pohoří Bulgheria vypadá jako veliký ležící lev se zrakem otočeným na východ. Obyvatelé níže položených obcí v podhůří se domnívají, že lev na hoře je jejich ochráncem.

Samotné městečko je velmi malé a má asi 2000 stálých obyvatel. Mezi jeho památkami jsou – staré kamenné náměstí Palazzo De Luca a kostel, zasvěcený Madonna della Neve (Madoně ze sněhu) a mramorovým oltářem z roku 1700, který září jasnými barvami – bílou, červenou, oranžovou, modrou a tmavě zelenou.

Přeložil N. Nikolov 9. 02. 2016

Pevnost Vyšehrad – nejzachovalejší středověký hrad v Bulharsku

Pevnost Vyšehrad – nejzachovalejší středověký hrad v Bulharsku

2. 02. 2016

http://www.bgnow.eu/news.php?cat=2&cp=0&newsid=59327

Přidat popisek

Roku 1971 na březích přehrady „Studen kladenec“ /studená studna/ blízko městské čtvrti Kardžali „Gledka“/pohled/ začali archeologické vykopávky. V následujících letech zde bylo odhaleno celkem 17 tráckých hrobových mohyl, několik tráckých svatyní a dvě pevnosti. Jedna z nich se jmenuje Vyšehrad.

Pevnost Vyšehrad se nachází poblíže stejnojmenné obce se skalnatým vrchem na pravém břehu řeky Arda. Její jméno slovanského původu znamená „vysoký vrch“. Podle místních je místo také známé pod označením Chisar Justjů nebo také „horská pevnost“. Tyčí se nad malou obcí Ostrovica, tato pevnost je považována za nejzachovalejší středověký hrad v Rodopech.

Důvodem tohoto označení je několik dobře zachovaných pevnostních zdí, které dosahovaly až osmi metrů. Ve stěnách jsou jasně vidět kulaté otvory, do kterých bývaly zapuštěny stropní trámy. Kromě toho jsou zde dochovány základy dvou pravoúhlých dvoupodlažních vnitřních věží a různých budov, některé z nich sloužili jako vodní zásobárny.

Při výzkumných výkopech prováděných v 70. letech byly v rozsahu pevnosti nalezeny podlahy zemljanek a základy pecí stejně tak zachované hliněné nádoby, části rytířského brnění, ozdob a kopí… Nejstarší nálezy jsou dotovány do konce Doby bronzové a počátku Doby staro-železné. Výzkumy ukazují, že středověká pevnost byla postavena na základech antické pevnosti, které náležela Trákům.

Nejdříve byla pevnost nejdříve využívána v dobách 4. století př. n. l. a v 1. století našeho letopočtu, z velké pravděpodobnosti náležela pevnost místnímu tráckému národu Kojlaleti, o kterém se předpokládá, že obýval chráněný trojúhelník mezi řekami Ardou a Vrbicí.

Stopy další dostavby pevnostní zdí a stavby nových budov ukazují, že na konci 12. století se pevnost znovu probouzí k životu. Aktivně byla používána v období 13. a 14. století. Pevnost Vyšehrad je často zmiňována jako feudální hrad – rezidence místního správce středověké oblasti se jménem Achrida.

Předpokládá se, že zde nebo v protější ještě větší pevnosti Monjak, nacházející se na protějším břehu přehrady „Studen kladenec“ na své zasedání vybrala rada baronů Latinské říše za svého vládce Jindřicha Flanderského, po té co byl jeho bratr Balduin zajat bulharským carem Kalojanem.

Přeložil N. Nikolov 7. 2. 2016