Odpověď „nevděčných bratříčků“.

Odpověď „nevděčných bratříčků“. Rusko a Bulharsko v letech 1878 – 1944.

22. února 2020

https://topwar.ru/168180-otvet-bratushek.html

Tento text je odpovědí na stať «Болгарская благодарность России: тут помним, тут не помним» „Bulharský vděk Rusku: jednou pamatujeme, jindy si nevzpomínáme“.

Ve zkratce je možné uvést: Ach vy, nevděční bratříčci! My (Rusové), jsme Vás osvobodili od turecké nadvlády, vždy jsme Vás podporovali a pomáhali Vám, zatímco Vy jste dvakrát stáli proti nám (v První a Druhé světové válce), nyní jste vstoupili do NATO (znamená to, že jste opět na protější straně (pomyslné barikády).

Chtěl bych podtrhnout, že tato pozice je často vyjadřována v mnoha materiálech «Военного обозрения», a také v celé řadě komentářů čtenářů uvedených statí, spojovaných s Bulharskem. Jinými slovy je možné tvrdit, že tato téze, je široce rozšířena v Rusku.

V dalším textu budu provádět historickou analýzu této téze za období let 1878 až 1944. Soudobé rusko-bulharské vztahy může zkoumat jindy.

Na počátku dne 3. března 1878, po jedenácti měsících válečných událostí, za cenu ztracených 15000 životů vojáků Ruské říše docílila vítězství v Rusko-turecké válce v letech 1877-1878. Osmanská říše byla donucena podepsat mírovou smlouvu na předměstí Istanbulu v San-Stefano. Tato smlouva měla vést ke vzniku Knížectví Bulharského v rozsahu hranic vyznačeném černou barvou (viz. Ilustrace výše).

Takto se na světě objevilo San-Stefanské Bulharsko. Toto označení je nutno si zapamatovat. Právě tento výraz má mimořádnou důležitost a význam pro pochopení politiky Bulharska v následujících 50. - 60. letech.

Jak byly určeny hranice San-Stefanského Bulharska? V mnoha směrech jsou to hranice vyznačené v roce 1870 Bulharského exarchátu (církve) – podřízené Konstantinopolskému (řeckému) patriarchovi bulharské církevní organizace v rámci Osmanské říše. Podle sultánského fermanu (zákonu), došlo k utvoření Bulharského exarchátu na základě dobrovolného souhlasu minimálně dvou třetin pravoslavného obyvatelstva říše. Jinými slovy pravoslavné obyvatelstvo v jeho hranicích se z více jak 60% skládalo z Bulharů.

San-Stefanské Bulharsko zůstalo jenom na papíře, protože již 3. března roku 1878 byla smlouva přehodnocena hned po necelých třech měsících na Berlínském kongresu na přelomu června a července roku 1878. Účastníci kongresu Velká Británie, Rakousko-Uhersko, Německo, Itálie, Francie a Rusko přijali rozhodnutí „oříznout“ hranice nedávno vzniklého bulharského státu. Území Bulharského knížectví se zmenšilo o polovinu z 170 000 km2 do velikosti 95223 km2 (vyznačeno zelenou barvou na mapě). Na území v rozsahu 32978 km2 byla utvořena autonomní oblast Východní Rumelie (vyznačeno červenou barvou) s vlastní místní samosprávou pod nadvládou Osmanské říše. Ostatní území zůstalo zcela pod Osmanskou správou.

Podle oficiálního znění (jak je uváděno v učebnicích ruského dějepisu, přijalo Rusko podmínky Berlínského kongresu, aby zabránilo opakování Krymské války. Není však tajemstvím, že základní rozhodnutí Berlínského kongresu (včetně „ořezání“ hranic Bulharska) bylo předem odsouhlaseno mezi Ruskem a Velkou Británii a tzv. Londýnské dohodě v květnu roku 1878.

Zcela logicky vychází, že základním cílem Bulharského knížectví bylo navrácení území, odebraných rozhodnutím Berlínského kongresu a obnovení San Stefanského Bulharska. Tedy sjednocením Bulharského knížectví, Východní Rumélie a oblastí Trákie a Makedonie. První (a skoro jediným) úspěch byl dosažen 6. září 1885, kdy došlo k sjednocení Bulharského knížectví a Východní Rumelie, známé v bulharských dějinách jako Sjednocení (bez ohledu na názory mocností – pozn. překladatele). Dalo by se očekávat, že Rusko přivítá Sjednocení, i díky tomu, že to byli ruští vojáci, kteří osvobozovali území Východní Rumélie od nadvlády sultána? Zcela přirozeně by se dalo očekávat, že Rusko pomůže sjednocenému bulharskému státu, vždyť „my jsme vždy pomáhali bratříčkům“? Skutečně k očekávánému výsledku nedošlo. Rusko se postavilo proti Sjednocení, car Alexandr III. odvolal ruské vojenské poradce z Bulharska, v důsledku toho nastala situace, že v (nové) bulharské armádě nebylo žádných důstojníků výše kapitána.

Hned na to Srbsko vyhlásilo válku Bulharsku, 14. listopadu 1885 překročila srbská armáda bulharskou hranici. Ano bratské slovanské Srbsko. Právě ono Srbsko, které pomáhalo ruské armádě osvobozovat Bulharsko v letech 1877 – 1878. Dalo by se očekávat, že to bude Rusko jako „starší bratr“ usmíří „mladší bratry“ – Srbsko a Bulharsko? To se nestalo, na počátku války zaujalo Rusko neutrální pozici a vměšovat se začalo až po 20. listopadu, kdy už byla srbská armáda rozbita, a Bulhaři zabrali město Pirot na srbském území. Úsilím Rakouska-Uherska, Německa, Ruska, Velké Británie a Francie bylo dosaženo příměří a obě armády se stáhly na předválečné hranice.

V roce 1912 Bulharsko, Srbsko, Černá Hora a Řecko založili Balkánský svazek, jehož cílem bylo vytlačení Turků z Balkánského poloostrova. Ve smlouvě mezi Srbskem a Bulharskem se předpokládalo rozdělení Makedonie (v té době byla ještě součástí Osmanské říše). Území Makedonie byla dělena na „spornou“ a „nespornou“ zónu (na mapě vyznačené níže). Oba státy uznávali, že nesporná zóna bude po skončení války spojena s Bulharskem, díky tomu, že obyvatelstvo na tomto území bylo převážně bulharské. Ve vztahu ke sporné zóně se arbitrem stal ruský panovník. Smlouva byla uzavřena díky zprostředkovatelskému úsilí Ruska.

pramen: gpedia.com

8. října roku 1912 začala mezi Osmanskou říší a Balkánským svazem Balkánská válka. Nebudeme se zde zastavovat u průběhu válečných operací, vždyť je zcela přirozené, že každý ze spojenců byl přesvědčen, že právě jeho armáda vyhrála největší a nejrozsáhlejší bitvy. Stačí uvést několik čísel: z celkového počtu armád Balkánského svazu, který měl 632 000 vojáků, měla bulharská armáda 300 000. Z celkových ztrát zabitých a zraněných v průběhu válečných události ze strany Balkánského svazku to bylo 55 000, ztráty bulharské činili – 32 000. Každý si může udělat svůj úsudek.

Balkánská válka skončila úplnou porážkou Osmanské říše. Podle podmínek Londýnské mírové smlouvy z 30. května 1913, se říše zřekla svých území západně od linie Midia-Enos (obrázek níže).

pramen: wikipedia.org

Mezi účastníky Balkánského svazku začal spor o rozdělení území odebraných Osmanské říši. Bulharsko trvalo na předem dojednaných dohodách, zatímco Srbsko a Řecko dalo přednost principu faktické vlády: území zabraná srbskou armádou mají přejít k Srbsku, území zabraná řeckou armádou – k Řecku atd. Jak je vidět na druhé mapě výše, při takovém dělení prakticky celá Makedonie přechází k Srbsku včetně „nesporné“ části. Na druhé straně existuje předválečná dohoda, u které je ruský imperátor přizván za arbitra. Dalo by se očekávat zásah imperátora, který pomůže „bratříčkům“ a donutí Srby odstoupit? Rusko do sporu nezasáhlo. Proto se Bulharsko rozhodlo silou odebrat Makedonii od Srbska (také od Řecka, protože mezi Srbskem a Řeckem byla uzavřena nová dohoda zaměřená proti Bulharsku). To způsobilo počátek Mezispojenecké války, v Rusku známé jako Druhá Balkánská válka. Není těžké pochopit nesmyslnost takového kroku. Bulharsko válku prohrálo, také ztratilo všechna území vybojovaná na Osmanské říši, také část Dobrudže při Dunaji, kdy do této války vstoupilo i Rumunsko – také proti Bulharsku.

V roce 1914 začala První světová válka. Bulharsko vyhlašuje neutralitu. Země Dohody a Ústřední mocnosti se snažili přesvědčit bulharskou vládu vstoupit do války na jejich straně. Bulharské nároky jsou jasné Makedonie. Ústřední mocnosti zlehka slibují předat Makedonii Bulharsku. Země Dohodové nejsou připravené zaujmout takové rozhodnutí, přestože Winston Churchill, který v té době byl členem Nejvyšší vojenské rady Velké Británie, trval na uspokojení bulharského požadavku. Na závěr 14. října 1915 Bulharsko vyhlásilo válku Srbsku (podtrhujeme válku Srbsku ne Rusku) a tímto způsobem vstoupilo do války na straně Ústředních mocností. Po dvou týdnech, 27. října 1915, byl bulharský přístav Varna vystaven palbě ze strany ruské námořní eskadry. Důsledkem napadení bylo zabito 9 lidí a zraněno 24 občanů města. Mezi zabitými byla i Marie Filova, manželka bývalého starosty města Varny Dobri Filova, která byla ruského původu. Utrpělo civilní obyvatelstvo. Podstatných vojenských důvodů pro ostřelování města nebylo: ve Varně nebylo námořní loďstvo, ani jiné vojenské objekty.

Od srpna 1916 žádné velké střety mezi bulharskými a ruskými vojsky neproběhli. Válečné události v oblasti Dobrudže začaly až po 17. srpnu 1916 po vstupu Rumunska na straně Dohody. Bulharská armáda společně s 1. německou brigádou a 1. osmanským sborem zničili rumunsko - ruské útvary jižně od Dunaje. Je důležité poznamenat, dokonce podle ruských pramenů, základní vojenské operace probíhaly na územích s převážně bulharským obyvatelstvem. 6. prosince 1916 byla Bukurešť obsazena, německými, rakouskými a bulharskými útvary, spojené do skupiny armád pod vedením generála Mackenzie. V září roku 1917 s tzv. Rumunská fronta stabilizovala na linii řeky Siret, a do konce války žádná velké bojové operace neprobíhaly. Na jiných frontách této války se bulharské a ruské oddíly v boji nesetkávaly.

Po skončení První světové války došlo k obnovení diplomatických styků mezi Bulharským carství a SSSR až v roce 1934. Na počátku Druhé světové války v září 1939 a po březen roku 1941 dodržovalo Bulharsko neutralitu. 1. března 1941 se Bulharsko oficiálně připojilo k Trojstrannému paktu. Základním Hitlerovým slibem bylo navrácení Bulharsku území odtržených v důsledku Mezispojenecké války roku 1913 (území Makedonie, Bělomořské Trákie a Dobrudže).

Je důležité zde poznamenat, že v tomto momentu SSSR a Německo nebyly nepřáteli. V oficiálním prohlášení ministerský předseda Bogdan Filov k přistoupení Bulharska k Trojstrannému paktu zdůraznil: „Jsme přesvědčeni, že námi podepsaný pakt nenarušuje dohody, které jsme uzavřeli s našimi sousedy, a budeme pokračovat v politice tradičního přátelství se Sovětským Svazem“. Navíc, prosovětská Bulharská komunistická strana (BKS) neprováděla nic proti svazku s Německem až do 22. června roku 1941, kdy začala rozvíjet partyzánskou válku proti vládě. V období od března do května 1941 se BKS omezovala obecnými deklaracemi o tom, že Bulharsko mělo vstoupit do svazku se SSSR a ne s Hitlerem. Pro srovnání je možno poznamenat, že probritský Bulharský zemědělský národní svaz (Sjednocení) ještě v dubnu 1941 plánoval provést státní převrat k zamezení spolupráce Bulharska s Německem. Jinými slovy přistoupení Bulharska k Trojstrannému paktu v březnu 1941 nebylo považováno současníky jako událost nepřátelská ve vztahu k SSSR.

V období let 1941 – 1944 Bulharsko nevyhlásilo válko SSSR, bulharští vojáci nepůsobili na východní frontě. Pro srovnání: v materiálech «Военного обозрения» je možné najít množství příkladů toho, že nemálo evropských států, oficiálně nestojících na straně Hitlera, posílala svá vojska proti SSSR. Potom prohlášení, že „bratříčci po dvakráte bojovali proti nám“ (Rusku), se nezakládají na žádném základě: v průběhu Druhé světové války se Bulharsko nezúčastnilo bojů proti SSSR. Naopak 5. září 1944 vyhlásil SSSR válku Bulharsku, to však nevedlo k počátku válečných událostí. Ve stejném dni Generální štáb bulharské armády vydal příkaz nebojovat proti Rudé armádě. 9. září 1944 se vlády v Sofii ujala nová vláda a na základě jejího rozhodnutí vstoupilo Bulharsko do řad protihitlerovské koalice.

Na závěr chci poznamenat, že daná stať není kritikou činnosti Ruska ve vztahu k Bulharsku v období let 1878 – 1944, není zde žádných obvinění na nedostatečnou pomoc, poskytnutou „bratříčkům“. Rusko a SSSR vždy vedlo svou politiku ve svém zájmu a podle svých možností – což je zcela normální a přirozené. Také tvrzení, že Rusko vždy pomáhalo „bratříčkům-Bulharům“ a oni na své straně vždy odpovídali nezdárně a nepřátelsky, je v protikladu s historickými fakty.

Lllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllll

Nejtěžší výčitka pochází z poválečných let.

Stalin po dohodě s Churchillem společně vymezili zónu vlivu na Balkáně, která měla probíhat podél severních hranic Řecka. Díky této události se velká část obyvatelstva hlásící se k bulharské národnosti (150 000 až 300 000 obyvatel) ocitlo v řecké a turecké cizině. Mnohem větší část v Makedonii pod správou nové Jugoslávie. 

Při jednání Stalina a G. Dimitrova v Moskvě,  navrhl Stalin svému protějšku utvořit z tohoto obyvatelstva nový „makedonský národ“. Dimitrov na počátku vzdoroval, že nic takového není možné. Stalin jej přesvědčil argumentem, že u nich byl takto utvořen národ běloruský a ukrajinský (a mnohem, mnohem dřív, už za Lenina, z bulharského národa na Rusi byl utvořen národ tatarský).

Následkem této nelidské politiky nebylo jen rozdělení jednoho národa na Balkáně, ale i jeho současné čtvrcení a vybíjení (případně násilného asimilování) ze strany Turků, Řeků, Srbů za nečinného přihlížení samotných Bulharů (ale i světových mocností, které se takto podepsali na osudu bulharského národa jak na Balkáně, tak i samotném Rusku).

Přeložil a doplnil N. Nikolov 6. 03. 2020