Foto: russkaja semerka
Civilizace jako etapa rozvoje společnosti bývá charakterizována řadou
příznaků, mezi kterými je použití písma a existence měst. Vznik těchto fenoménů
předpokládá, že společnost má zajištěné hospodaření a společenskou dělbu práce.
Civilizace vzniká až po přechodu k zemědělství nebo pastevectví. Ne každá
zemědělsko-pastevecká společnosti je již civilizací.
Dávná písmena
Na počátku 19. století byla za nejstarší civilizaci na světě
považována civilizace egyptská. Později s odhalením sumerského klínopisné
soustavy považována za první civilizace Mezopotámie. Ta si udržela své prvenství
až do 60. let 20. století. V polovině 20. století začaly vykopávky kultury
Vinča-Belo Brdo (r. 1908 na předměstí
Bělehradu) na Balkánském poloostrově a v Dunajském regionu. V roce 1961
nalezli archeologové v okolí obce Tordos/Terteria v Rumunsku hliněné tabulky s vyrytými
podivnými symboly.
Další předměty z uvedené vrstvy byly podrobeny radio-uhlíkové analýze,
která ukázala, že pochází z doby před 7500 lety. Později další předměty s analogickými
znaky našly i v dalších osídleních kultury Vinča na územích severního Řecka
(Dospilio), Bulharsku (Gradešnica), Srbsku a dalších sousedních zemích. Všechna
osídlení vznikala v průběhu let mezi roky 5500 – 4000 př. n. l. Samotná kultura
Vinča byla první kulturou v Evropě, kde mimo zemědělství se lidé také zabývali
také zpracováním kovů.
Metalurgie zde vznikala současně, shodně jako v blízkovýchodních
zárodcích civilizace a zjevně nezávisle na nich. Pokud se budeme zabývat
nalezenými znaky písemné soustavy, zjistíme, že první civilizace vznikla na
Zemi právě v Jihovýchodní Evropě o půl druhého tisíciletí dříve, než civilizace
v Přední Asii. Dosavadní interpretace znaků kultury Vinča je dosud sporná.
Dosud není jasné, co znaky znamenají a jejich rozšifrování není možné.
Někteří badatelé tvrdí, že se nejedná o písmena ale o označení slov. Další
tvrdí, že znaky kultury Vinča vlastně představují osobité piktogramy - podmíněné
symboly, třetí – jde o prosté mnemotechnické záznamy nemající jiný smysl, než
konkrétní situaci, kdy a proč byly záznamy provedeny. V každém případě znaky se
nedají zatím přečíst, protože jazyk zakladatelů není znám. Navíc chybí zápisy
paralelní (dvoujazyčné) se stejným obsahem textu, v jazyce dnes známém. Neboť
právě metodou dvoujazyčného zápisu se dosud podařilo přečíst egyptské
hieroglyfy a sumerské klínopisné záznamy.
Viz také:
Odkud přišli a kde se ztratili obyvatelé
Vinče
Areál kultury Vinča zabíral území dnešního Srbska, také Makedonie,
Řecka, Bulharska, Rumunska, Maďarska, Bosny, Černé hory a Albánie. Jednotlivé
předměty byly nalezeny také v Moldávii a Ukrajině. O etnickém původu nositelů
kultury Vinča bylo vytvořeno několik hypotéz, všechny jsou zatím bez důkazů.
Americká archeoložka Maria Gibutas rozvinula koncepci „staré Evropy“, podle
které kultura Vinča a další jí synchronní a také mnohem dřívější a mnohem
pozdějších kultur v Evropě představují dědictví ztracených národů vymazaných ze
zemského povrchu následujících příchodem Indoevropanů.
Obecnou shodou lidí „staré Evropy“, byl matriarchát a uznávání Veliké
bohyně Země. Nádory „staré Evropy“ neznali válek a majetkové nerovnosti, žili v
neopevněných osídleních … Zkrátka jednalo se o zlatý věk feminismu, přerušený
vpádem negramotných a krvežíznivých barbarů Indoevropadů, navíc mužských
šovinistů… Paní Gimbutas předpokládá, že předchůdcem kultury Vinča byla kultura Čatal-Hujuk v Malé Asii. Zde
byly nalezeny nejstarší města na světě, chrámy a další z příznaků civilizace,
kromě písemnictví. Někteří odborníci vysvětlují kultové kresby z Čatal Hujuk
jako znaky proto písemnosti. Britský archeolog K. Renfru a ruský V. A. Safronov
také uznávají kulturu Vinča za navazující z Čatal Hujuk ale na rozdíl od
Gimbutas, je obě považují za praindoevropské. Dle názoru Safronova kultura
Vinča zcela nezmizela. Mnohé její kulturní prvky (například způsob výstavby domů pozn. překladatele) přímo přešli do pozdější kultury
Evropy, zejména do předřecké (mykénské).
Není ani jasný osud písemnosti kultury Vinča. Gimbutas rozvíjí
hypotézu, že to byla zejména písemnost, argumentovala, že staré krétské
lineární písmo A (zatím také nerozluštěné) se stalo pozdějším rozvinutím
znakové soustavy kultury Vinča. Řada badatelů nesouhlasí s teorií, že znaky z Vinča
vyjadřují první písemnost u lidí. Upozorňují, že kultura Vinča byla méně
rozvinuté v jiných oblastech a proto její nositelé neměli potřebu používat
písemnost. Ukazují, že sociální rozčlenění společnosti bylo velmi slabé nebo je
neznali, neměli města a podle všeho, zde chyběli prvky vlády*). Přestože ne
všechny příznaky civilizace vznikají souběžně ne v důsledné posloupnosti.
Etnografové znají příklady, kdy existující rozložení vzniká již na základě
způsobu hospodaření a nejstarší město na světě Jericho také vzniklo ve stádiu
shromažďování volně rostoucích obilovin.
*) Pozdě i tyto námitky byly
překonány dalšími archeologickými výzkumy na Ukrajině a Bulharsku
Genetické vazby obyvatel Vinča
Archeologie nám nemůže poskytnout nespornou odpověď na otázku, odkud
přišli nositelé kultury Vinča a kam směřovali posléze. Možná nám napoví
genetika? Mezi představiteli kultury Vinča stejně tak kultury Čatal-Hujuk se
vyskytuje Mt-DNK haploskupina zároveň je obsažena i u předchůdců představitelů
Vinča na Balkáně v mezolitické kultuře Lepenski Vir. Jiné Mt-DNK haploskupiny
Vinča jsou velmi rozšířeny v Evropě a na Blízkém Východě. Jedna z nich – U2 –
byla nalezena u čtyř obyvatel obydlí Sungir nedaleko Vladimíru ve stáří 30
tisíc let. Nejvíce rozšířená je chromozómová skupina Y u obyvatel Vinča je
skupina – G2.
V současné době se nejvyšší koncentrace lidí s touto skupinou nachází
v horách Kavkazu. V časech neolitu, který předcházela vzniku kultury Vinča byla
haploskupina G2 velmi rozšířena mezi obyvateli Blízkého Východu, odkud se její
nositelé rozšířili v časech „neolitické revoluce“ ve všech směrech včetně
Evropy. Je zajímavé, že podskupina G2a2, ke které náleží většina dosud
zkoumaných obyvatel Vinča se také dnes vyskytuje v královských dynastiích v Maroku
a Jordánsku.
Oblast s největší koncentrací jiné skupiny odhaleného Y-chromozomové
haploskupiny H je v současnosti jižní Indie. Je široce rozšířena také i Romů
(kolem 60%), Tádžiků, Kurdů a dalších národů árijské skupiny. Paleo-genetické
výzkumy nevyvracení (také nedokazují) možnost toho, že nositelé kultury Vinča
byli dávnými Indoevropany. Také mohli být představiteli semito-hamitské nebo
kavkazské rodiny, a shodně náleží k dnes ztracené jazykové skupině.
Zdroj: Rambler
Mapka rozšíření
tzv. podunajského písma
Žádné komentáře:
Okomentovat