Řecko-Baktrijská říše Alexandra Makedonského

Řecko-Baktrijská říše Alexandra Makedonského

Bulharské stezky po zemích starověké Buchary, Baktrie a Sogdiány

Čtvrtek 26 února 2015, originál je na:

http://alexandradelova.blogspot.cz/2015/02/blog-post_26.html

ІIІ. ČÁST

... navazuje na Legendární města BALCH

http://alexandradelova.blogspot.com/2015/02/blog-post_25.html

Byla Roxana, manželka Alexandra Velikého opravdu ze Sogdiány, byla princeznou bulharského původu, a jaký je vztah mezi Sogdianou s Baktrijským království?

Podle učenců, kteří ho doprovázeli, dříve než došel k městu Balch, Peršany město nazvané Zariaspa, dobyl Alexandr Veliký nejdříve starověkou Arianu /dnešní Gerát/, z tohoto místa zamířil do pohoří Paropamiz (dnešní Hindúkuš) a následně vyrazil do – Baktrie. Tento pochod ukazuje, že Baktrie se se nacházela na východ od Hindúkuše – v krutých a nepřístupných horách, které viděno tehdejšími očitými svědky za nejvyšší vrcholy, s údolími v hlubokém sněhu, v oblasti bez lidí s řídce rozmístěnými horskými chatami.

(Na samém počátku by měla stát jiná otázka, proč se Alexandr Makedonský vůbec vydal na takový pochod? Co tomu předcházelo? Po svém otci Filipovi převzal dědictví a závazek pokračovat v započatém díle. Výsledkem jejich úsilí bylo sjednocení všech tráckých kmenů na Balkáně a podmanění všech řeckých měst na Peloponésu. Jediný kdo se opovážil vzdorovat, byli Skytové na severu za Dunajem. Po nerozhodné bitvě na severu uznal Filip za moudré zde neválčit, uzavřel smír dovršený dalším manželstvím se skytskou princeznou Kleopatrou - Královnou Amazonek. Právě s ní byl pohřben v panteonu ve Vergině viz:

http://historynakratko.blogspot.cz/2015/05/blog-post_87.html

... Jeho nástupce Alexandr si ve starobylém městě Perperek (řecky Perperikon, na jihu dnešního Bulharska/nikoliv v řeckých Delfách!!!) nechal vyložit budoucnost. Bylo mu místními moudrými kněžími předpovězeno, že pokud se vydá po stopách dávných předků a Argonautů, dojde až na samotný konec světa a dosáhne nesmírného bohatství a slávy (jiný slovy poslali mladíka hodně daleko, aby tam nepřekážel a nevracel se) – pozn. překladatele).

Jakmile překročili toto pohoří, Alexandr dobyl starobylé město, Řeky nazvané Aorn-us, a místními obyvateli VARNU. Bylo to druhé největší město a jeho trosky jsou dodnes viditelné v oblasti Balch v severním Afghánistánu, v blízkosti města Chulm. Hlavní město oblasti Balch zůstalo neobsazené, ale Alexander, znepokojen zprávou, že se proti němu shromažďují velké armády, pospíšil prohlásit celé království za své panství a oženil se s místní princeznou.

Mapa řecko-baktrijské říše

Na základě nedávných archeologických nálezů z období let 2008-2011 v zemích Íránu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a severním Afghánistánu, vztahující se k zajištění památek po dávných Bulharech v Íránu a dalších oblastech Asie, je zcela správné, že jsme zadali následující otázku:

Byla to Roxana - žena Alexandra Velikého, bulharskou PRINCEZNOU?

Interview prof. Božidara Dimitrova (ředitele Bulharského národního muzea v Sofii) z 03. 07. 2011 pro deník "24 chasa":

OTÁZKA: „Jaký vztah byl nalezen mezi legendárním vojenským vojevůdcem Alexandrem Makedonským a dávnými Bulhary?"

„Vazba byla nalezena. Přitom mezi středověkými autory, a ne bulharskými ale byzantskými. Odvolávají se na událost, že kdysi co si Alexandr Makedonský, nedokázal poradit s Baktrií, která je považována za pravlast Bulharů, bylo dosažených míru, kdy se jeho 10.000 (převážně tráckých pozn. překladatele) vojáků oženilo s 10.000 místními bulharskými dívkami. Byzantští autoři argumentují, že Bulhaři se vrátili zpět na Balkán, aby opět znovu osídlili svá prastará území. Což je typický středověký argument pro prosazení práva na obsazení určitých oblastí, která jsou následně obsazována. Bez ohledu na to je faktem, že došlo u uzavření hromadného sňatku, který byl popsán mnoha byzantskými autory. Dále se v nich píše, že Baktrie je pravlastí Bulharů včetně jejich panovníka Asparucha. To je důvod, proč jsem o tom napsal knihu – aby o tom společnost věděla a znala tuto událost."

Toto oblast je velmi bohatá na historické události, ale jednou z nejznámějších v té doby bylo obsazení pevnosti pojmenované Sogdiánská skála.

Sogdiána nebo ve krátce Sogd, je starobylá oblast Střední Asie, kde hovořilo a psalo v jazyce blízkém jazyku v Baktrii (v předchozích dějinách oblasti byly oba jazyky totožné a Sogdiána byla součástí Baktrie). Město Sogd je uvedeno v Avestě, jako jedna z oblastí - "Země Arijské".

V 6. - 8. století př. n. l. využila Sogdiána problémů v zemích Baktrie, a nahradila její postavení, v té době jsou města jako Samarkand a Buchara uznávanými křižovatkami cest, na úkor Balchu, který se nachází více na jihu.

Obléhání Sogdiánské skály, pevnosti, která se leží na severu Baktrie (poblíž Samarkandu, na severní Hedvábné stezce) na svahu, nazvaném Lví hlava, skončilo jejím obsazením armádami Alexandra v roce 327 př. n. l. a. jako součást ovládnutí Achemenidské říše.

Místní lidé mají rukopis, který popisuje legendu o dobytí pevnosti Sogdiány Alexandrem Velikým. Podle ní, přišel král do blízkosti pevnosti Sogdiány. Pohoří Hazrat-i-Sultan se nachází v samém srdci starobylé Sogdiány. Její vrchol se jmenuje Sogdiánská skála. Výška hory dosahuje pět tisíc metrů. Posledních tři sta metrů tvoří útes, o kterém si obránci mysleli, že je ochrání. Panovník Baktrie Oxiart poslal svou manželku a dcery, z nichž jedna byla Roxana, do pevnosti, která byla považována za nedobytnou a byla vybavena zásobami na dlouhém obléhání. Alexander chtěl zrušit obsazování vrcholu, ale obránci k němu poslali vyslance, který tak rozzuřil, Alexandra, že se rozhodl k útoku. Alexandr vyzval obránce ke kapitulaci, ale posel mu na to řekl: “Najděte mezi svými vojáky s křídly, ostatní pro nás nejsou hrozbou“.

Alexander vybral zkušené horolezce, na tři sta lidí vystoupilo z řady, bývalí makedonští pastevci z hor. Vzali lana a klíny vyrobené z kovových stanových kolíků. Lidé Alexandra vylezli po zadní stěně v noci bez povšimnutí. Na druhé straně vedla úzké silnici podél propasti, která byla přísně střežená. Třicet dva horolezců Alexandra zde zemřelo na skalách.

Krajina Afghánistánu, území bývalé Baktrie

Druhého dne ráno se lidé Alexandra objevili nad horním hřebenem a vyvěsili vlajky. Arian napsal, že barbaři byli ohromeni. Mysleli si, že to je nemožné. Vyslanec Alexandra vystoupil na přední pozice a předal obráncům slova panovníka: Měli byste se vzdát, jak vidíte, našel jsem vojáky s křídly. Hned po té se obránci okamžitě vzdali.

Příběh je připomínán jako důkaz nadlidských schopností Alexandra. Ale v tomto příběhu nastal neuvěřitelný zvrat. Míru bylo dosaženo poprvé ne ve válce ale láskou. Aspoň takto je vyprávěn řeckými kronikáři. Jednou večer vládce Sogdiány zorganizoval okouzlující oslavu. Tím byl Oxiartes, starý nepřítel Alexandra. Hostina probíhala v typicky barbarském stylu, podle řeckých vypravěčů. Hostiny se zúčastnila i krásná panovníkova dcera, Roxana - Malá hvězda, která byla zajata v pevnosti na Sogdiánské skále. Teď se tančila s ostatními dívkami před králem. Arian říká, že se do ní Alexander zamiloval na první pohled a později se s ní oženil. V 16 letech byla Roxana popisována jako nejkrásnější žena té doby, se kterou mohla soutěžit svou krásou jen manželka Daria. Příběh o obléhání byl zapsán Arianem v Anabazisu (oddíl 4.18.4-19.6).

Mapa pochodů Alexandra Velikého

Legenda je stále živá

Láska a románek mezi Alexandrem a Roxanou se stala příležitostí pro příběhy a legendy mezi lidem Afghánistánu, kteří dnes vypráví, jak se vzali ve městě Balkch (dnes je to malé město v provincii Balkch, Afghánistán, s 365 m nadmořské výšky, asi 20 km severozápadně od Mazare Sharif). V muslimském světě, od Turecka až po kazašské stepi je příběh Roxany připomínán dodnes.

Dalším zajímavým faktem je, že město Balkch v té době bylo známé jako starověké bulharské hlavní město – Bulkchar-Balkch. Protobulhaři odešli z těchto území a vydali se na Západ do Evropy, kde založili Velké Bulharsko v dolním toku Volhy, na Kavkaze a Arménií.

Většina Proto-Bulharů žijících podél Volhy používá slova a zvuků vlastní jazykům na Pamíru, jako KCHALIČE (jezero), KCHALANDŽ (topol bílý) a další. Kombinace zvuků KCHS, TKCH, LVCH se nachází mezi pamírskými dialekty a jako rozhodující příklad zde slouží název města Balkchan, pohoří Balkchán, také slovo TALKCH (hořký), a mnoho dalších.

Co nevíme:

Jméno Roxana – je z iránského a alanského základu roxs – blýskavý a z perského - jitro je to typické bulharské ženské jméno z 10. století ve středověkém Bulharsku (v pravděpodobném významu - lesklá, zářící, porovnej s výrazem Rox-alani - blyštiví Alani). Stejné jméno, Roxana /znamená "zářivá hvězda"/ nosila i balcharská princezna, dcera sogdiánského panovníka Oxiarta, do které se Alexandr Veliký zamiloval na první pohled a později se s ní oženil.

Z jejich manželství se narodil syn - Alexander IV, který se později formálně se stal panovníkem řecko-makedonského státu. Bohužel po smrti otce roku 309 př. n. l. bylo dítě a jeho matka královna Roxana zabiti v Amfipolisu na rozkaz velitele Kasandra tak byla přerušena linie rodu Alexandra Makedonského.

Asi deset let po smrti svého krále Aleksandra v Baktrii bylo Řeků velmi málo. Bylo to způsobeno různými rozepřemi v této zemi. Nicméně, Řecko-baktrijské království*) se zachovalo po dobu 130 let, kdy bylo zničeno kočovnými Saki. (* Oficiální název Říše je z učebnic Světových dějin – armáda Alexandra byla z převažující části vojskem složeným z makedonských a v rozhodující míře tráckých kmenů, zatímco Řekové tvořili „kulturní doprovod“ válečného tažení se zúčastnili jen jako pozorovatelé. Nový stát utvořený ve střední Asii vznikl spojením krve a potu makedonských a tráckých vojáků a místních dcer balcharských občanů. Úlohou řeckého kulturního doprovodu bylo tento vývoj popsat. Není historickou pravdou, že zde Řekové stavěli nová města s názvy Alexandria, pravdou je, že prastará místní nově obsazená města byla pouze přejmenována a z velké části přestavěna dle nových řeckých vzorů. Proto i správný název této říše by měl znít Makedonsko-baktrijská říše pozn. překladatele).

Říše založená Alexandrem Makedonským

A nakonec – je možné odpovědět na otázku, zda byla Roxana opravdu princeznou bulharského původu, proto je třeba zjistit, jaký byl vztah Sogdiány a Baktrijského království.

Bulharská historická moudrost!

Když člověk mluví pravdu - není třeba lhát!

Sogdiána – byla kulturně a etnicky identickým sousedem Baktrie

Sogdiána, nebo kráceně Sogd, je starobylá oblast Střední Asie, zde hovořilo a psalo v jazyce blízkém baktrijskému (ve starších dějinách regionu, byly oba jazyky totožné a Sogdiána byla součástí Baktrie). Oblast obecně leží mezi řekami Amudarje a Syrdarie.

Severozápadně od Sogdiány, v ústí Amudarie se nachází Chorezm a na severu byli země Skytů. Město Sogd bylo uvedeno v Avestě, jako jedna z oblastí - "Země Arijců". Obyvatelé této provincie byli součástí Perské říše, zmiňuje je Darius Veliký v nápise z Nechistunu jako "dobrá země a stát". Krátce poté, co tato země vzdala vojskům Alexandra Makedonského Sogdiánci, vyvolali velké povstání, jehož potlačení trvalo několik let a vytvářelo řeckých uchvatitelům řadu problémů, kteří se zde pokoušeli vnutit dominantní Hellenismus. V 6. - 8 století Sogdiána, využila slabosti v zemích Baktrie, a převzala její postavení místa jako Samarkand a Buchara se stala mnohem výhodnější destinací na úkor jižně umístěného Balchu.

Na snímku nahoře - Kamenný náhrobek s vousatými Sogdiánci vyobrazenými v Číně v 5. století.

Četné sochy Europeidů s vousy, z doby dynastie Tang byli nalezené v Číně, jsou připisovány Sogdiáncům. Sogdiánci se neomezovali na obchod na západě, ale dokázali obstarat zboží i na divokém stepním severu. Z jazyka baktrijského přešlo do sogdiánského slovo borč (dluh), ale i do jiných severských jazyků, (je přítomno v soudobé bulharštině), shodně přechází slovo styr (mince) i jiné. Sogdiánci vytvořili mnoho obchodních stanic ve Východním Turkestánu podél Hedvábné cesty. V 7. - 8. století sogdijské faktorie byly poblíž Lobnoru, Turfanu, Chami, Dunchuanu a Ordosu. Nebyly izolované a tvořili federální městská spojenectví se společnou zahraniční a domácí politikou.

Tyto skutečnosti dokládají univerzálnost a velkou přizpůsobivost Sogdiánců v jejich obchodě, a schopnost vcítit se do psychologie různých národů, aby z toho mohli následně sklízet dividendy. Žádné jiné národy necestovali více na celém světě před 2000 lety než Sogdiánci a Baktrijci.

Správcové sogdijských faktorií byli Číňany nazýváni sabao, což je odvozenina ze sogdianského sartapao, tocharského sārthāvane - vůdce karavany/ELV-SC/. Sogdiánské karavany uskutečňovali hedvábný obchod mezi Čínou a Byzancí a což bylo v příkrém rozporu s politikou Íránu usilujícího o monopol v tomto obchodu. Peršané demonstrativně pálili zboží zabavené sogdiánským obchodníkům.

Oblast sogdijského obchodního podnikání

Rozvoj měst v Sogdiáně, začalo později, než v Baktrii, a probíhalo zcela pod jeho vlivem. Podle archeologických nálezů, keramika z regionu, patří ještě ke kultuře Proto-baktrijců než ke kultuře Andronovské, i když byli, nalezeny i jednotlivé takové exempláře. V 8. stol. př. n. l., v Sogdiáně již vznikala velká města, z nichž Kok-Tepe (mělo rozlohu 100 hektarů) a Samarkand (je o rozloze 220 ha). Pozoruhodně jsou zachovány i zavlažovací kanály kolem Samarkandu v rozsahu 100 kilometrů. Byly přímo převzaty z kultury Baktrijců. Tři faktory zajišťující Sogdiáně rychlý rozvoj:

• největší populační růst, a dostupnost úrodné půdy k uspokojení jeho potřeb.

• Nově vytvořený stát podle baktrijského model poskytující ambice rozvoje

• Sousedství v blízkosti Sogdiány, baktrisko-margiánské kultury (Protobaktrijců), ze které Sogdiánci čerpají prakticky všechno.

V šestém století, začala nová etapa ve vývoji Sogdiány, která má privilegium být obklopena civilizovanými národy. Nové typy keramiky, a různé jiné nálezy ukazují, změněný životní styl. O století později, kdy Kyrus Veliký, připojil Baktrie, Sogdiánu a Chorezm nepozorujeme žádné významné změny v kultuře národů. To dobře dokládá neagresivitu Peršanů na okolní národy, a blízkost s kulturami Sogdiány a Persie.

Soudě podle archeologických údajů a krátkých zpráv z čínských autoritativních zdrojů o vztazích s iránskými národy encyklopedie Iranika je zapsáno, že Sogdiánci v nejranějších etapách svých dějin jako samostatné satrapy, obchodovali s Východem v maloobchodním rozsahu zboží ve srovnání s Baktrií a Gandarou, který vynakládali své hlavní síly na rozvíjení na trhu s čínským hedvábím, jeho prodejem v Indii, Íránu a východním Středomoří. Až vytvoření Kušanské říše, poněkud změnilo předešlé trendy, ale dle budhistických textů Sogdiánci stále nebyli mezi hlavními obchodníky.

Sogdiánci podobně jako Baktrijci, s nimiž měli shodný jazyk, kulturu a tradice, a často byly v jednom státě se zaměřovali na obchod. Obchod byl druhou položku svého hospodářství, tou první bylo intenzivní zemědělství. Obrázek níže znázorňuje sogdiánského obchodníka z Persepole.

V jenom čínském zdroji se píše: "Muži tam mají své široké oči (Caucasoid-evropského vzhledu) a nosí vousy a kníry. Vyznají se v obchodování a umějí vydělat i na haléřových položkách". Samozřejmě, že je zde metafora zlámaných pětníků, což znamená, jisté záviděníhodné kvality v oblasti obchodu.

Porovnejte zobrazení Sogdiánce na obrázku výše s jedním z nejstarších vyobrazení tráckého vojáka ve světě na kamenné stéle u Persepolie, v Persii, v hlavním městě Daria.

To je stěží náhodou, že v perských vyobrazeních jejich bezprostředních válečných sousedů - Sogdiánců a vzdálených tráckých válečníků není téměř žádný rozdíl ...

Na počátku 3. století n. l. (kdy již byli Bulhaři v Evropě), se stali Sogdiánci, hlavními obchodníky Východu, o čemž svědčí jejich vlastní "Sogdiánské starověké spisy", přečtené profesorem Nicholasem Sims-Williams ze Školy orientálních a afrických studií, dceřiné společnosti Londýnské univerzity, předního odborníka na sogdiánské a baktrijské jazyky. Ze spisů se ví, že obchodní síť byla rozdělena do hierarchických divizí, zatímco v severní Indii se prosadila sogdianská obchodní nadřazenost, v oblastech předešlého obchodního vlivu zůstala Baktrie. Podle Sims-Williams, obchodní slovní zásoba a terminologie Sogdianců byla totožná jako u Baktrijců.

V průběhu 5. -7. století Sogdiánci prakticky zcela převzali na úlohu obchodníků na Hedvábné stezce, a museli se zdokonalit v cestování na velbloudech na dlouhé vzdálenosti. Tento proces šel tak daleko, že Sogdiánci založili vlastní malé kolonie po celé Číně, zřejmě ve snaze se snadněji vyrovnat s jazykem a zajistit další zdroje příjmů. V šestém století  sogdiánské "Sartapy" nebo dle čínské transkripce "Sapao" jako vůdci v obchodním cechu, byli zapojeni k práci v Číně, která zbavilo Soghdy jejich hospodářsky podnikavého předvoje, bylo to nepochybným uznáním jejich vynikajícího obchodního řemesla (podobně zní dnes název velkoobchodní převážně vietnamské tržnice v Praze Sapa – pozn. překladatele)

  

Baktrijský střelec na koni v dnešním historickém muzeu v Londýně, a obraz občana Baktrie z východního schodiště Persepole

Pro Bulhary je zajímavá etymologie názvů dvou největších měst Sogdiány - Buchary a Samarkandu. Poslední je odvozeno od staroperského Asmara což znamená, kámen a starověké sogdiánské Kandy, což znamená pevnost. Dnes mezi etymology není pochyb o tom, že Samarkand znamená Kamenná pevnost, a to nás přivádí na řádku dalších myšlenek, jako je tato, volžsko-bulharské město Samara má také íránskou etymologii a znamená Kamenné město (zatím co ostatní obyvatelé stepí žili ve stanech pozn. překladatele).

A také jméno druhého města Buchara nesouvisí o nic méně s jazykem Bulharů. Ačkoli ne formálně se tvrdí, že pochází z bulharského etnonymu, etymologie, kterou lingvisté odvozují je docela podobná: bucharak v jazyce sogdiiském znamená šťastné místo, a alternativní etymologie je spojena s některými íranisty, kteří tvrdí, že Buchara pochází ze slova vychra/klášter) ze sanskrtu. Je zajímavé, že tento etnonym BUCHAR se přenáší i na evropský Balkán od Bulharů, kteří dávají jméno Bukurešti (transkripce Buchar-est).

Rumunští lingvisté hledají etymologii v albánštině (které je jimi mylně považována za jazyk ilyríjský), kde Buchara znamená krásná. Ve skutečnosti, soudě podle jména Bucharest, ze starobulharského církevního jazyka, můžeme slovo rozdělit do dvou - Buchar a est, kde přípona est je ve významu mám/držím. Je asi jedno zda toto jméno znamená albánský "město je krásné", z sogdiiského "je šťastné", v sanskritu "je zde klášter" nebo jednoduše "patří Bulharům", za předpokladu, že Buchar je upravená verze etnonymu, to už je zcela jiná věc.

Znamenité „bucharské" rubíny, patřili Tamerlanovi, potvrzují bezkonkurenční mistrovství místních mistrů šperkařů.

Co nám říká moderní analýza jazyka starodávné Baktrie a Sogdiány

Hovorový jazyk staré Baktrie v severním Afghánistánu, je jedinečný mezi íránskými jazyky tím, že je zaznamenán podle pravidel řecké abecedy – je to dědictví invaze Alexandra Velikého v 4. století před naším letopočtem. V tomto období byla řečtina, i psaná řečtina, byla po dlouhou dobu a jediným oficiálním jazykem v Baktrii. Po příchodu kočovných kmenů vstupující ze severu do Baktrie, Kúšánci zpočátku pokračovali v používání řeckého jazyka, ale brzy začal psát v místním jazyce s řeckými písmeny – v jazyce baktrijském. Klíčem ke studiu dějin jazyka jsou mince. Po prvním ražbě v řeči kúšánské se řečtina přestala používat jednou pro vždy a byla nahrazena jazykem baktrijským.

Během prvních století křesťanské éry, může být baktrijský jazyk snadno ohodnocen jako jeden z nejvýznamnějších světových jazyků. Jazyk králů Kúšanské říše, jazyk Baktrie, měl rozsah působnosti ve velké říši na územích dnešního Afghánistánu, severní Indie a střední Asie. I po pádu Kúšanské říše zůstává hlavním jazykem země baktrijský, nejméně dalších šest století, jak je vidět na nápisu z 9. století z údolí Toči v Pákistánu (foto 1) a na pozůstatcích budhistických a manichejských rukopisů nalezených daleko od oázy Turfan v západní Číně.

Na snímku unikátní fragment baktrického textu napsaného v manichejském dopise, který je dnes součástí Turfanské sbírky v Berlíně. Použití jazyka Baktrie trvalo tisíc let.

Profesor Nicholas Sims-Williams ze Školy orientálních a afrických studií, dceřiné společnosti Londýnské University, přední odborník na jazyky sogdiánský a baktrijský. Přednáší o nových objevech a dešifrování baktrijských dokumentů jednoho z íránských jazyků, o nichž je známo velmi málo, a jsou zapsány s použitím řeckých písmen. Přednášky proběhly v Muzeum starověkého orientu Ikebukuro – Tokio.

Co je o tom napsal na této příležitosti novinář John Noble Uidford v New York Times:

(USA, Rusko najít ztracené civilizaci, May 13, 2001 | By John Noble Wilford The New York Times)

http : //articles.sun-sentinel.com/2001-05-13/ne ... 

"V troskách a symbolech byla nalezena stopa ztracené centrální asijské kultury - Protobalcharců"

Neočekávaným přínosem světa po ukončení studené války bylo to, že ruští a američtí archeologové společně odhalili starověkou civilizace ve Střední Asii, z doby již více než 4000 let, která byla ztracena během dějin.

Lidé této civilizace stavěli sídliště v podobě osady/oázy s cihlovými budovami a opevněním. Chovali ovce a kozy, pěstovali žito a ječmen na zavlažovaných polích. Měli bronzové zbraně, vynikající keramiku s překvapivou výzdobou, vynikali velkou úrovní řezbářství a stali se proslulými ve výrobě bižutérie. Byli to velcí mistři při zhotovování šperků z polodrahokamů.

Starověké baktrijské město Marv – je dnes zasypáno hromadami písku. Město je pod ochranou UNESCO. Na snímku je vidět kruhovité vnitřní město a pravoúhlé vnější město, které dokládá strukturu podobnou, jakou mělo město Balch.

Úspěchy těchto neznámých lidí [starověkých Bulharů], kteří obývali území dnešních republik Turkmenistánu, Uzbekistánu a Afghánistánu začali objevovat po několik desítky let tvrdé práce archeologů SSSR, kteří pracovali v tichosti, pilně a metodicky, ačkoli museli před komunisty, skrývat své objevy. Z tisíců nálezů a analýz mnoho sídlišť lze je považovat, za společnost s mírou sociálního a ekonomického rozvoje, která si zasluhuje být nazývána civilizací. Jediné co dosud chybělo, v celkovém obraze o těchto lidech, byla písemnost.

Na konce studené války, se američtí archeologové připojili k ruským při poznávání regionu, a dnes se zveřejňují údaje, že byli nalezeny nápisy ukazující, že tito lidé rozhodně měli svou písemnost, nebo proto-abecedu, již kolem roku 2300 př. n. l..

"Nyní přepisujeme dějiny starověku, vzhledem k novému politickému uspořádání", [které neumožňuje artefakty skrývat před veřejností] řekl americký archeolog Fredrik T. Hiebert z University of Pennsylvania - u příležitosti vykopávek v Baktrijsko-margiánském komplexu. "Můžete říci, že jsme našli novou civilizaci," řekl Hibert. Ve stejné době měli egyptské pyramidy stáří tři století, a moc v Mezopotámii se přesouvala ze Sumeru do Babylonu. Číňané dosud neměli písemnost.

 

Proto-balcharská razítka používaná pro obchodní účely

Po pádu železné opony, ruští archeologové byli nuceni shromážděné informace sdílet a pozvat západní odborníky. Hiebert plánuje návrat do Baktrie pro další studium, dále již financovaný společností National Geographic.

Victor Sarianidi, z Archeologického ústavu v Moskvě dokazuje stylistickou soudržnost zřícenin. Všechna sídliště vypadají, jako by byly postaveny v náhlém poryvu výstavby a že vyšli z mozku jediného architekta. Největší budovy kultury, nejsou horší než pro velké komplexy nízkých obydlí o rozloze jako malého fotbalové hřiště. Stěny sídlišť dosahovali až 3 metrů šíře, a za nimi táhla obdělávaná zemědělská půda. Bylo zde zavedena kanalizace pro mnohé ze sídlišť o 2500 let před Konstantinopoli pro pochopení toho, o co zde vlastně jde.

V roce 1990, Hiebert začal pomalu vykopávat základy jedné budovy. Byl odměněn za vykonané úsilí v červnu minulého roku (2000 let), kdy se z písku vynořila jedna z dochovaných staveb administrativního centra s mnoha symboly vytesanými do černého kusu jantaru a uhlí…

Vědci provedli uhlíkovou analýzu nálezu a s jistotou mohli prohlásit, že materiál je z doby 2300 př. n. l., předtím, než byla postavena větší sídliště této kultury. Podle amerických vědců tato kultura chronologicky sahá do období od roku 2200 př. n. l. do roku 1700 před naším letopočtem. Ruští vědci zkrátili počáteční období této kultury o celých 500 let.

Opět v Harvardu, Fredrik T. Hiebert, a ukázal symboly, které doslova usadili překvapené publikum. Tyto znaky jsou jedinečné a odlišují se od zatím nejstarších písemných soustav Proto-Elamitů.

Proto-balcharská obchodní razítka. Předpokládá se, že každé město mělo své vlastní unikátní razítko.

Gregory Poshel, specialista v oblasti indické archeologie, že razítka nemohou být v žádném případě indická nebo spojenou s indickými písemnými soustavami. Poshel prostě zvolal: "Jsou bez podobenství, co k tomu můžu říct."

Mair, potvrdil, že symboly nejsou ani čínské, jestliže jsou nápisy skutečně z období 2300 let před naším letopočtem, tak Číňané začali psát téměř o 100 let později.

Proto-balcharská pečeť ...

a podobné symboly nalezené v Povolžském Bulharsku ...

Četné nálezy jsou rozprostřeny ve stovkách sídlišť na východ od Annau v poušti Kara Kum, Uzbekistánu a severní části Afghánistánu. Tato oblast je 700 kilometrů dlouhá a široká pouze 100 km. A protože nikdo neví, jak se tito lidé nazývali [zatím], jim bylo přiděleno prozatímní označení Baktrijsko-Margiánský kulturní komplex, protože tato kultura byla na územích Baktrie a Margiány.

Dlouho po tom co byly ruiny pokryty pískem, touto oblastí procházela legendární Hedvábná stezka, cesta obchodníků, spojující Čínu se středomořskými zeměmi, z 2. století před naším letopočtem až do 16. století. Oázy přežili jako zastavení pro odpočinek a doplnění zásob, což podporuje tezi, že v dřívějším období obyvatelé těchto oáz byli strážci této cesty od samého počátků [v tom se představují jako jedni z prvních celníků ve světě].

Mramorovými obklady s prvky s podobnými se znaky z Preslavi

Vědci se stále dohadují, odkud přišli tito první zemědělci, hrnčíři, šperkaři, celníci – první obyvatelé této kultury, a to, co je se s nimi stalo. Hiebert věří, že civilizace vznikla původně z Annau, ve městě na pohoří mezi dnešním Íránem a Turkmenistanem, kde existují důkazy ještě dřívějších osad. Sarianidi, je přesvědčen, že kořeny této civilizace jsou od přistěhovalců z Malé Asie. Třetí věří, že jsou to evropští nájezdníci ze severovýchodu.

Analogie Proto-balcharských razítek z Podunajského Bulharska

Zánik této kultury je záhadou. "To, co se přesně stalo, zůstává nejasné", řekl Karlovský. Archeologický styl, pevnostní stavby se zde přestávají vyskytovat po několika stech letech. Možná, že se tito lidé vrátili k jinému způsobu života, nebo byly asimilovány jinými kulturami. Více pravděpodobné je, že se prostě přizpůsobit nové realitě.

Zápas na záchranu Baktrijského zlata

Baktrijský poklad byl nalezen v provincii Jovzjan v šesti různých pohřbech z prvního století před naším letopočtem (kdy Bulhaři byli stále většinovým obyvatelstvem Baktrie -redakční poznámka). Masudi vyčíslil, že se jedná celkem o 21 618 položek.

Vykopávky v polovině 20. století přinesla zemi lesk nálezů nevyčíslitelné hodnoty. Vyřezávaná slonová kost, sošky, budhistické ikony, velká města šokovala svět.

Tyto nálezy vyvolaly zlatou horečku v této zemi, oslovili tisíce hledačů k rozkopávání pokladů, které prodávali za cenu, která se rovnala výdělku 10 let práce na polích. Roku 1979 z národního muzea v Kábulu zmizeli stovky artefaktů, které vyjadřují velkou míru rozpadu státu dnešního Afganistanu. Po roce 2001 hledači pokladů zmrazili své aktivity. „Ve válečném období se nesmělo vycházet z bezpečných úkrytů, a to zachránilo mnohá historická místa“, vysvětlil Julian Leskij, pracující v jedné ze společností chránících Afgánské kulturní dědictví.

Dvě desítky tel válečných konfliktů měli katastrofální efekt na státní bohatství na bohatý a unikátní základ. Avšak některé dávné předměty se uchovaly. Těmi jsou tzv. „Baktrijská zlatá kolekce“. Úkryt se nachází pod známým „zlatým vrchem“, nebo také “Tilia tepe“, kde leželo zakopáno více jak 2100 let, než je sovětští archeologové odhalili chvíli před počátkem konfliktu z roku 1979. O dvě desetiletí později tento poklad byl ukázán v roce 2003, aby byly rozptýleny obavy, že bylo rozkradeno v dobách války.

Ředitel afgánského historického muzea Masudi říká, že kolekce obsahuje stovky příkladů nejvyšší civilizace ve zdobných předmětech, pohřebních ornamentech, osobních předmětech a mnoho dalších.

Náušnice v podobě muže mezi dvěma draky znázorňující podobu dávného znaku IYI

/více se o síle dávného znaku IYI můžete dočíst na stránce http://bg.netlog.com/alexandra_delova/blog/blog...- /

Téze k zamyšlení:

Tajemství náhrobních pyramid v Samarkandu

Náhrobní násypy o výšce 15-30 metrů jsou staré více jak 2700 let, jsou jedinečnými kopiemi tráckých mohyl nedaleko Šipky v Podunajském Bulharsku.
Mnoho záhad stále ještě skrývá území kolem Samarkandu. Jednou z nich je tajemství pyramidových zemních násypů, které se nacházejí v horách kolem Samarkandu.

Sdělil o nich po svých výzkumech ruský badatel Ivan E. Kolcov, aktivní člen Geografické společnosti Ruské akademie věd v létě roku 2003.

„Společná expedice ruských a uzbeckých archeologů nalezla na území středoasijské republiky několik dávných pyramid. Podle předpokladu tyto 15 metrové mohylové násypy byly ukryty pod nánosy lidským očím nejméně 2700 let. Podle informací BBC byly dávné pyramidy ve Střední Asii nalezeny ve vzdáleném horském pásmu v jižní části země.

Archeologové tvrdí, že pyramidy jsou podobné těm, kterými je pokryta planina v Gíze v Egyptě, jejich povrch není stupňovitý ale rovný. Množství podobných mohylových staveb z doby více jak 2700 let, zakryté zemními násypy byly odhaleny v severním Podunajském Bulharsku na územích dříve obývaných tráckým národem Gétů. Pyramidy zde postavené dávnými mistry se nacházejí ve dvou oblastech Kaškadarinské a Samarkandské.

Odborníci předpokládají, že izolovanost těchto staveb je zachránila před lidmi, kteří měli v dalších následujících etapách rozvoje lidstva zvyk využívat materiál z podobných staveb pro výstavbu svých obydlí.

Masivní kamenný symbol znaku IYI ze Samarkandu, snímek je stažen ze sítě sum zaměřené na téma „Dávná bulharská území v Asii“.

Následuje pokračování… Proč oslavy výročí 1300 let Bulharska byly ovlivněny oslavami výročím 2500 let Perské říše a proč v roce 1971 v době oslav vzniku Perské říše, kdy nikdo v Bulharsku nepostřehl, že Íránci považují Bulhary za účastníky založení své Perské říše … 

http://alexandradelova.blogspot.com/2015/02/1300-2500.html

Publikováno Alexandra Delova v 9:17

Přeložil N. Nikolov 20. 09. 2015