Bulharské stezky po zemích starověké Buchary, Baktrie
a Sogdiány
Čtvrtek 26 února
2015, originál je na:
ІIІ. ČÁST
... navazuje na Legendární města BALCH
Byla Roxana, manželka Alexandra Velikého opravdu ze Sogdiány,
byla princeznou bulharského původu, a jaký je vztah mezi Sogdianou s Baktrijským
království?
Podle učenců, kteří ho doprovázeli, dříve než došel k městu Balch, Peršany město nazvané Zariaspa, dobyl Alexandr Veliký nejdříve starověkou Arianu /dnešní Gerát/, z tohoto místa zamířil do pohoří Paropamiz (dnešní Hindúkuš) a následně vyrazil do – Baktrie. Tento pochod ukazuje, že Baktrie se se nacházela na východ od Hindúkuše – v krutých a nepřístupných horách, které viděno tehdejšími očitými svědky za nejvyšší vrcholy, s údolími v hlubokém sněhu, v oblasti bez lidí s řídce rozmístěnými horskými chatami.
(Na samém počátku by měla stát
jiná otázka, proč se Alexandr Makedonský vůbec vydal na takový pochod? Co tomu
předcházelo? Po svém otci Filipovi převzal dědictví a závazek pokračovat v započatém
díle. Výsledkem jejich úsilí bylo sjednocení všech tráckých kmenů na Balkáně a
podmanění všech řeckých měst na Peloponésu. Jediný kdo se opovážil vzdorovat,
byli Skytové na severu za Dunajem. Po nerozhodné bitvě na severu uznal Filip za
moudré zde neválčit, uzavřel smír dovršený dalším manželstvím se skytskou
princeznou Kleopatrou - Královnou Amazonek. Právě s ní byl pohřben v panteonu ve
Vergině viz:
... Jeho nástupce Alexandr si
ve starobylém městě Perperek (řecky Perperikon, na jihu dnešního Bulharska/nikoliv
v řeckých Delfách!!!) nechal vyložit budoucnost. Bylo mu místními moudrými
kněžími předpovězeno, že pokud se vydá po stopách dávných předků a Argonautů,
dojde až na samotný konec světa a dosáhne nesmírného bohatství a slávy (jiný
slovy poslali mladíka hodně daleko, aby tam nepřekážel a nevracel se) – pozn.
překladatele).
Jakmile
překročili toto pohoří, Alexandr dobyl starobylé město, Řeky nazvané Aorn-us, a
místními obyvateli VARNU. Bylo to druhé největší město a jeho trosky
jsou dodnes viditelné v oblasti Balch v severním Afghánistánu, v blízkosti
města Chulm. Hlavní město oblasti Balch zůstalo neobsazené, ale Alexander,
znepokojen zprávou, že se proti němu shromažďují velké armády, pospíšil
prohlásit celé království za své panství a oženil se s místní princeznou.
Mapa
řecko-baktrijské říše
Na základě nedávných
archeologických nálezů z období let 2008-2011 v zemích Íránu,
Turkmenistánu, Uzbekistánu a severním Afghánistánu, vztahující se k zajištění
památek po dávných Bulharech v Íránu a dalších oblastech Asie, je zcela
správné, že jsme zadali následující otázku:
Byla to Roxana - žena Alexandra Velikého, bulharskou PRINCEZNOU?
Interview prof. Božidara
Dimitrova (ředitele Bulharského národního muzea v Sofii) z 03. 07. 2011 pro
deník "24 chasa":
OTÁZKA: „Jaký vztah byl nalezen mezi legendárním vojenským vojevůdcem Alexandrem
Makedonským a dávnými Bulhary?"
„Vazba byla nalezena. Přitom mezi
středověkými autory, a ne bulharskými ale byzantskými. Odvolávají se na
událost, že kdysi co si Alexandr Makedonský, nedokázal poradit s Baktrií,
která je považována za pravlast Bulharů, bylo dosažených míru, kdy se jeho
10.000 (převážně tráckých pozn.
překladatele) vojáků oženilo s 10.000 místními bulharskými dívkami. Byzantští
autoři argumentují, že Bulhaři se vrátili zpět na Balkán, aby opět znovu
osídlili svá prastará území. Což je typický středověký argument pro prosazení
práva na obsazení určitých oblastí, která jsou následně obsazována. Bez ohledu
na to je faktem, že došlo u uzavření hromadného sňatku, který byl popsán
mnoha byzantskými autory. Dále se v nich píše, že Baktrie je pravlastí Bulharů včetně
jejich panovníka Asparucha. To je důvod, proč jsem o tom napsal knihu – aby
o tom společnost věděla a znala tuto událost."
Toto oblast je
velmi bohatá na historické události, ale jednou z nejznámějších v té doby bylo obsazení
pevnosti pojmenované Sogdiánská skála.
Sogdiána nebo ve krátce
Sogd, je starobylá oblast Střední Asie, kde hovořilo a psalo v jazyce blízkém jazyku
v Baktrii (v předchozích dějinách oblasti byly oba jazyky totožné a Sogdiána
byla součástí Baktrie). Město Sogd je uvedeno v Avestě, jako jedna z oblastí -
"Země Arijské".
V 6. - 8. století
př. n. l. využila Sogdiána problémů v zemích Baktrie, a nahradila její
postavení, v té době jsou města jako Samarkand a Buchara uznávanými křižovatkami
cest, na úkor Balchu, který se nachází více na jihu.
Obléhání Sogdiánské skály, pevnosti, která se leží na severu Baktrie (poblíž Samarkandu, na severní Hedvábné stezce) na svahu, nazvaném Lví hlava, skončilo jejím obsazením armádami Alexandra v roce 327 př. n. l. a. jako součást ovládnutí Achemenidské říše.
Místní lidé mají
rukopis, který popisuje legendu o dobytí pevnosti Sogdiány Alexandrem Velikým. Podle
ní, přišel král do blízkosti pevnosti Sogdiány. Pohoří Hazrat-i-Sultan se
nachází v samém srdci starobylé Sogdiány. Její vrchol se jmenuje Sogdiánská skála.
Výška hory dosahuje pět tisíc metrů. Posledních tři sta metrů tvoří
útes, o kterém si obránci mysleli, že je ochrání. Panovník Baktrie Oxiart poslal
svou manželku a dcery, z nichž jedna byla Roxana, do pevnosti, která byla
považována za nedobytnou a byla vybavena zásobami na dlouhém obléhání. Alexander
chtěl zrušit obsazování vrcholu, ale obránci k němu poslali vyslance, který tak
rozzuřil, Alexandra, že se rozhodl k útoku. Alexandr vyzval obránce ke
kapitulaci, ale posel mu na to řekl: “Najděte mezi svými vojáky s křídly,
ostatní pro nás nejsou hrozbou“.
Alexander vybral
zkušené horolezce, na tři sta lidí vystoupilo z řady, bývalí makedonští pastevci
z hor. Vzali lana a klíny vyrobené z kovových stanových kolíků. Lidé Alexandra
vylezli po zadní stěně v noci bez povšimnutí. Na druhé straně vedla úzké
silnici podél propasti, která byla přísně střežená. Třicet dva horolezců
Alexandra zde zemřelo na skalách.
Krajina Afghánistánu,
území bývalé Baktrie
Druhého dne ráno
se lidé Alexandra objevili nad horním hřebenem a vyvěsili vlajky. Arian napsal,
že barbaři byli ohromeni. Mysleli si, že to je nemožné. Vyslanec Alexandra vystoupil
na přední pozice a předal obráncům slova panovníka: Měli byste se vzdát, jak vidíte,
našel jsem vojáky s křídly. Hned po té se obránci okamžitě vzdali.
Příběh je
připomínán jako důkaz nadlidských schopností Alexandra. Ale v tomto příběhu nastal
neuvěřitelný zvrat. Míru bylo dosaženo poprvé ne ve válce ale láskou. Aspoň
takto je vyprávěn řeckými kronikáři. Jednou večer vládce Sogdiány zorganizoval
okouzlující oslavu. Tím byl Oxiartes, starý nepřítel Alexandra. Hostina
probíhala v typicky barbarském stylu, podle řeckých vypravěčů. Hostiny se
zúčastnila i krásná panovníkova dcera, Roxana - Malá hvězda, která byla zajata
v pevnosti na Sogdiánské skále. Teď se tančila s ostatními dívkami před králem.
Arian říká, že se do ní Alexander zamiloval na první pohled a později se s ní
oženil. V 16 letech byla Roxana popisována jako nejkrásnější žena té doby, se
kterou mohla soutěžit svou krásou jen manželka Daria. Příběh o obléhání byl
zapsán Arianem v Anabazisu (oddíl 4.18.4-19.6).
Mapa pochodů Alexandra
Velikého
Legenda je stále živá
Láska a románek
mezi Alexandrem a Roxanou se stala příležitostí pro příběhy a legendy mezi lidem
Afghánistánu, kteří dnes vypráví, jak se vzali ve městě Balkch (dnes je to malé
město v provincii Balkch, Afghánistán, s 365 m nadmořské výšky, asi 20 km
severozápadně od Mazare Sharif). V muslimském světě, od Turecka až po kazašské
stepi je příběh Roxany připomínán dodnes.
Dalším zajímavým
faktem je, že město Balkch v té době bylo známé jako starověké bulharské
hlavní město – Bulkchar-Balkch. Protobulhaři odešli z těchto území a vydali se na
Západ do Evropy, kde založili Velké Bulharsko v dolním toku Volhy, na Kavkaze a
Arménií.
Většina
Proto-Bulharů žijících podél Volhy používá slova a zvuků vlastní jazykům na
Pamíru, jako KCHALIČE (jezero), KCHALANDŽ (topol bílý) a další. Kombinace
zvuků KCHS, TKCH, LVCH se nachází mezi pamírskými dialekty a jako rozhodující
příklad zde slouží název města Balkchan, pohoří Balkchán, také slovo TALKCH
(hořký), a mnoho dalších.
Co nevíme:
Jméno Roxana – je
z iránského a alanského základu roxs – blýskavý a z perského - jitro je to
typické bulharské ženské jméno z 10. století ve středověkém Bulharsku (v pravděpodobném
významu - lesklá, zářící, porovnej s výrazem Rox-alani - blyštiví Alani). Stejné
jméno, Roxana /znamená "zářivá hvězda"/ nosila i balcharská
princezna, dcera sogdiánského panovníka Oxiarta, do které se Alexandr Veliký
zamiloval na první pohled a později se s ní oženil.
Z jejich
manželství se narodil syn - Alexander IV, který se později formálně se stal panovníkem
řecko-makedonského státu. Bohužel po smrti otce roku 309 př. n. l. bylo dítě a
jeho matka královna Roxana zabiti v Amfipolisu na rozkaz velitele Kasandra tak
byla přerušena linie rodu Alexandra Makedonského.
Asi deset let po
smrti svého krále Aleksandra v Baktrii bylo Řeků velmi málo. Bylo to způsobeno
různými rozepřemi v této zemi. Nicméně, Řecko-baktrijské království*) se zachovalo
po dobu 130 let, kdy bylo zničeno kočovnými Saki. (* Oficiální název Říše je z učebnic Světových dějin – armáda Alexandra byla z převažující části vojskem
složeným z makedonských a v rozhodující míře tráckých kmenů, zatímco Řekové
tvořili „kulturní doprovod“ válečného tažení se zúčastnili jen jako
pozorovatelé. Nový stát utvořený ve střední Asii vznikl spojením krve a potu
makedonských a tráckých vojáků a místních dcer balcharských občanů. Úlohou
řeckého kulturního doprovodu bylo tento vývoj popsat. Není historickou pravdou,
že zde Řekové stavěli nová města s názvy Alexandria, pravdou je, že prastará
místní nově obsazená města byla pouze přejmenována a z velké části přestavěna
dle nových řeckých vzorů. Proto i správný název této říše by měl znít Makedonsko-baktrijská
říše pozn. překladatele).
Říše založená
Alexandrem Makedonským
A nakonec – je
možné odpovědět na otázku, zda byla Roxana opravdu princeznou bulharského
původu, proto je třeba zjistit, jaký byl vztah Sogdiány a Baktrijského
království.
Bulharská historická moudrost!
Když člověk mluví pravdu - není třeba lhát!
Sogdiána – byla kulturně
a etnicky identickým sousedem Baktrie
Sogdiána, nebo
kráceně Sogd, je starobylá oblast Střední Asie, zde hovořilo a psalo v jazyce blízkém
baktrijskému (ve starších dějinách regionu, byly oba jazyky totožné a Sogdiána
byla součástí Baktrie). Oblast obecně leží mezi řekami Amudarje a Syrdarie.
Severozápadně od Sogdiány,
v ústí Amudarie se nachází Chorezm a na severu byli země Skytů. Město Sogd bylo
uvedeno v Avestě, jako jedna z oblastí - "Země Arijců". Obyvatelé
této provincie byli součástí Perské říše, zmiňuje je Darius Veliký v nápise z Nechistunu
jako "dobrá země a stát". Krátce poté, co tato země vzdala vojskům
Alexandra Makedonského Sogdiánci, vyvolali velké povstání, jehož potlačení trvalo
několik let a vytvářelo řeckých uchvatitelům řadu problémů, kteří se zde pokoušeli
vnutit dominantní Hellenismus. V 6. - 8 století Sogdiána, využila slabosti v
zemích Baktrie, a převzala její postavení místa jako Samarkand a Buchara se
stala mnohem výhodnější destinací na úkor jižně umístěného Balchu.
Na snímku nahoře
- Kamenný náhrobek s vousatými Sogdiánci vyobrazenými v Číně v 5. století.
Četné sochy
Europeidů s vousy, z doby dynastie Tang byli nalezené v Číně, jsou připisovány
Sogdiáncům. Sogdiánci se neomezovali
na obchod na západě, ale dokázali obstarat zboží i na divokém stepním severu. Z
jazyka baktrijského přešlo do sogdiánského slovo borč (dluh), ale i do jiných
severských jazyků, (je přítomno v soudobé bulharštině), shodně přechází slovo styr
(mince) i jiné. Sogdiánci vytvořili mnoho obchodních stanic ve Východním
Turkestánu podél Hedvábné cesty. V 7. - 8. století sogdijské faktorie byly poblíž
Lobnoru, Turfanu, Chami, Dunchuanu a Ordosu. Nebyly izolované a tvořili
federální městská spojenectví se společnou zahraniční a domácí politikou.
Tyto skutečnosti
dokládají univerzálnost a velkou přizpůsobivost Sogdiánců v jejich obchodě, a schopnost
vcítit se do psychologie různých národů, aby z toho mohli následně sklízet
dividendy. Žádné jiné národy necestovali více na celém světě před 2000 lety než
Sogdiánci a Baktrijci.
Správcové sogdijských
faktorií byli Číňany nazýváni sabao, což je odvozenina ze sogdianského
sartapao, tocharského sārthāvane - vůdce karavany/ELV-SC/. Sogdiánské karavany uskutečňovali
hedvábný obchod mezi Čínou a Byzancí a což bylo v příkrém rozporu s politikou
Íránu usilujícího o monopol v tomto obchodu. Peršané demonstrativně pálili
zboží zabavené sogdiánským obchodníkům.
Oblast sogdijského obchodního podnikání
Rozvoj měst v
Sogdiáně, začalo později, než v Baktrii, a probíhalo zcela pod jeho vlivem. Podle
archeologických nálezů, keramika z regionu, patří ještě ke kultuře Proto-baktrijců
než ke kultuře Andronovské, i když byli, nalezeny i jednotlivé takové
exempláře. V 8. stol. př. n. l., v Sogdiáně již vznikala velká města, z nichž Kok-Tepe
(mělo rozlohu 100 hektarů) a Samarkand (je o rozloze 220 ha). Pozoruhodně jsou
zachovány i zavlažovací kanály kolem Samarkandu v rozsahu 100 kilometrů. Byly přímo
převzaty z kultury Baktrijců. Tři faktory zajišťující Sogdiáně rychlý rozvoj:
• největší
populační růst, a dostupnost úrodné půdy k uspokojení jeho potřeb.
• Nově vytvořený stát
podle baktrijského model poskytující ambice rozvoje
• Sousedství v blízkosti
Sogdiány, baktrisko-margiánské kultury (Protobaktrijců), ze které Sogdiánci
čerpají prakticky všechno.
V šestém století,
začala nová etapa ve vývoji Sogdiány, která má privilegium být obklopena
civilizovanými národy. Nové typy keramiky, a různé jiné nálezy ukazují, změněný
životní styl. O století později, kdy Kyrus Veliký, připojil Baktrie, Sogdiánu a
Chorezm nepozorujeme žádné významné změny v kultuře národů. To dobře dokládá
neagresivitu Peršanů na okolní národy, a blízkost s kulturami Sogdiány a
Persie.
Soudě podle
archeologických údajů a krátkých zpráv z čínských autoritativních zdrojů o vztazích
s iránskými národy encyklopedie Iranika je zapsáno, že Sogdiánci v
nejranějších etapách svých dějin jako samostatné satrapy, obchodovali s
Východem v maloobchodním rozsahu zboží ve srovnání s Baktrií a Gandarou, který vynakládali
své hlavní síly na rozvíjení na trhu s čínským hedvábím, jeho prodejem v
Indii, Íránu a východním Středomoří. Až vytvoření Kušanské říše, poněkud změnilo
předešlé trendy, ale dle budhistických textů Sogdiánci stále nebyli mezi
hlavními obchodníky.
Sogdiánci podobně
jako Baktrijci, s nimiž měli shodný jazyk, kulturu a tradice, a často byly v
jednom státě se zaměřovali na obchod. Obchod byl druhou položku svého
hospodářství, tou první bylo intenzivní
zemědělství. Obrázek níže znázorňuje sogdiánského obchodníka z Persepole.
V jenom čínském
zdroji se píše: "Muži tam mají své široké oči (Caucasoid-evropského
vzhledu) a nosí vousy a kníry. Vyznají se v obchodování a umějí vydělat i na
haléřových položkách". Samozřejmě, že je zde metafora zlámaných pětníků,
což znamená, jisté záviděníhodné kvality v oblasti obchodu.
Porovnejte zobrazení
Sogdiánce na obrázku výše s jedním z nejstarších vyobrazení tráckého
vojáka ve světě na kamenné stéle u Persepolie, v Persii, v hlavním městě
Daria.
To je stěží
náhodou, že v perských vyobrazeních jejich bezprostředních válečných sousedů -
Sogdiánců a vzdálených tráckých válečníků není téměř žádný rozdíl ...
Na počátku 3.
století n. l. (kdy již byli Bulhaři v Evropě), se stali Sogdiánci, hlavními
obchodníky Východu, o čemž svědčí jejich vlastní "Sogdiánské starověké spisy",
přečtené profesorem Nicholasem Sims-Williams ze Školy orientálních a afrických
studií, dceřiné společnosti Londýnské univerzity, předního odborníka na sogdiánské
a baktrijské jazyky. Ze spisů se ví, že obchodní síť byla rozdělena do
hierarchických divizí, zatímco v severní Indii se prosadila sogdianská obchodní
nadřazenost, v oblastech předešlého obchodního vlivu zůstala Baktrie. Podle
Sims-Williams, obchodní slovní zásoba a terminologie Sogdianců byla totožná
jako u Baktrijců.
V průběhu 5. -7.
století Sogdiánci prakticky zcela převzali na úlohu obchodníků na Hedvábné
stezce, a museli se zdokonalit v cestování na velbloudech na dlouhé
vzdálenosti. Tento proces šel tak daleko, že Sogdiánci založili vlastní malé
kolonie po celé Číně, zřejmě ve snaze se snadněji vyrovnat s jazykem a zajistit
další zdroje příjmů. V šestém století sogdiánské
"Sartapy" nebo dle čínské transkripce "Sapao" jako vůdci v
obchodním cechu, byli zapojeni k práci v Číně, která zbavilo Soghdy jejich hospodářsky
podnikavého předvoje, bylo to nepochybným uznáním jejich vynikajícího obchodního
řemesla (podobně zní dnes název velkoobchodní převážně vietnamské tržnice v Praze
Sapa – pozn. překladatele)
Baktrijský střelec
na koni v dnešním historickém muzeu v Londýně, a obraz občana Baktrie z východního
schodiště Persepole
Pro Bulhary je zajímavá etymologie názvů dvou největších měst Sogdiány - Buchary a Samarkandu.
Poslední je odvozeno od staroperského Asmara což znamená, kámen a starověké
sogdiánské Kandy, což znamená pevnost. Dnes mezi etymology není pochyb o tom,
že Samarkand znamená Kamenná pevnost, a to nás přivádí na řádku dalších myšlenek,
jako je tato, volžsko-bulharské město Samara má také íránskou etymologii a
znamená Kamenné město (zatím co ostatní
obyvatelé stepí žili ve stanech pozn. překladatele).
A také jméno
druhého města Buchara nesouvisí o nic méně s jazykem Bulharů. Ačkoli ne
formálně se tvrdí, že pochází z bulharského etnonymu, etymologie, kterou
lingvisté odvozují je docela podobná: bucharak v jazyce sogdiiském znamená
šťastné místo, a alternativní etymologie je spojena s některými íranisty, kteří
tvrdí, že Buchara pochází ze slova vychra/klášter) ze sanskrtu. Je zajímavé, že
tento etnonym BUCHAR se přenáší i na evropský Balkán od Bulharů, kteří dávají jméno
Bukurešti (transkripce Buchar-est).
Rumunští
lingvisté hledají etymologii v albánštině (které je jimi mylně považována za
jazyk ilyríjský), kde Buchara znamená krásná. Ve skutečnosti, soudě podle
jména Bucharest, ze starobulharského církevního jazyka, můžeme slovo rozdělit
do dvou - Buchar a est, kde přípona est je ve významu mám/držím. Je asi jedno
zda toto jméno znamená albánský "město je krásné", z sogdiiského
"je šťastné", v sanskritu "je zde klášter" nebo jednoduše
"patří Bulharům", za předpokladu, že Buchar je upravená verze etnonymu,
to už je zcela jiná věc.
Znamenité „bucharské"
rubíny, patřili Tamerlanovi, potvrzují bezkonkurenční mistrovství místních
mistrů šperkařů.
Co nám říká moderní
analýza jazyka starodávné Baktrie a Sogdiány
Hovorový jazyk
staré Baktrie v severním Afghánistánu, je jedinečný mezi íránskými jazyky tím,
že je zaznamenán podle pravidel řecké abecedy – je to dědictví invaze Alexandra
Velikého v 4. století před naším letopočtem. V tomto období byla řečtina, i psaná
řečtina, byla po dlouhou dobu a jediným oficiálním jazykem v Baktrii. Po příchodu
kočovných kmenů vstupující ze severu do Baktrie, Kúšánci zpočátku pokračovali v
používání řeckého jazyka, ale brzy začal psát v místním jazyce s řeckými
písmeny – v jazyce baktrijském. Klíčem ke studiu dějin jazyka jsou mince. Po
prvním ražbě v řeči kúšánské se řečtina přestala používat jednou pro vždy a byla
nahrazena jazykem baktrijským.
Během prvních
století křesťanské éry, může být baktrijský jazyk snadno ohodnocen jako jeden z
nejvýznamnějších světových jazyků. Jazyk králů Kúšanské říše, jazyk Baktrie,
měl rozsah působnosti ve velké říši na územích dnešního Afghánistánu, severní
Indie a střední Asie. I po pádu Kúšanské říše zůstává hlavním jazykem země baktrijský,
nejméně dalších šest století, jak je vidět na nápisu z 9. století z údolí Toči v
Pákistánu (foto 1) a na pozůstatcích budhistických a manichejských rukopisů nalezených
daleko od oázy Turfan v západní Číně.
Na snímku
unikátní fragment baktrického textu napsaného v manichejském dopise, který je
dnes součástí Turfanské sbírky v Berlíně. Použití jazyka Baktrie trvalo
tisíc let.
Profesor Nicholas
Sims-Williams ze Školy orientálních a afrických studií, dceřiné společnosti
Londýnské University, přední odborník na jazyky sogdiánský a baktrijský. Přednáší
o nových objevech a dešifrování baktrijských dokumentů jednoho z íránských
jazyků, o nichž je známo velmi málo, a jsou zapsány s použitím řeckých písmen.
Přednášky proběhly v Muzeum starověkého orientu Ikebukuro – Tokio.
Co je o tom
napsal na této příležitosti novinář John Noble Uidford v New York
Times:
(USA, Rusko najít
ztracené civilizaci, May 13, 2001 | By John Noble Wilford The New York Times)
"V troskách
a symbolech byla nalezena stopa ztracené centrální asijské kultury - Protobalcharců"
Neočekávaným
přínosem světa po ukončení studené války bylo to, že ruští a američtí
archeologové společně odhalili starověkou civilizace ve Střední Asii, z doby
již více než 4000 let, která byla ztracena během dějin.
Lidé této
civilizace stavěli sídliště v podobě osady/oázy s cihlovými budovami a opevněním.
Chovali ovce a kozy, pěstovali žito a ječmen na zavlažovaných polích. Měli
bronzové zbraně, vynikající keramiku s překvapivou výzdobou, vynikali velkou
úrovní řezbářství a stali se proslulými ve výrobě bižutérie. Byli to velcí
mistři při zhotovování šperků z polodrahokamů.
Starověké baktrijské město Marv
– je dnes zasypáno
hromadami písku. Město je pod ochranou UNESCO. Na snímku je vidět kruhovité
vnitřní město a pravoúhlé vnější město, které dokládá strukturu podobnou, jakou
mělo město Balch.
Úspěchy těchto
neznámých lidí [starověkých Bulharů], kteří obývali území dnešních republik
Turkmenistánu, Uzbekistánu a Afghánistánu začali objevovat po několik desítky
let tvrdé práce archeologů SSSR, kteří pracovali v tichosti, pilně a metodicky,
ačkoli museli před komunisty, skrývat své objevy. Z tisíců nálezů a analýz
mnoho sídlišť lze je považovat, za společnost s mírou sociálního a ekonomického
rozvoje, která si zasluhuje být nazývána civilizací. Jediné co dosud chybělo, v
celkovém obraze o těchto lidech, byla písemnost.
Na konce studené
války, se američtí archeologové připojili k ruským při poznávání regionu, a dnes
se zveřejňují údaje, že byli nalezeny nápisy ukazující, že tito lidé
rozhodně měli svou písemnost, nebo proto-abecedu, již kolem roku 2300 př. n. l..
"Nyní přepisujeme
dějiny starověku, vzhledem k novému politickému uspořádání", [které
neumožňuje artefakty skrývat před veřejností] řekl americký archeolog
Fredrik T. Hiebert z University of Pennsylvania - u příležitosti vykopávek v Baktrijsko-margiánském
komplexu. "Můžete říci, že jsme našli novou civilizaci," řekl Hibert.
Ve stejné době měli egyptské pyramidy stáří tři století, a moc v Mezopotámii
se přesouvala ze Sumeru do Babylonu. Číňané dosud neměli písemnost.
Proto-balcharská razítka
používaná pro obchodní účely
Po pádu železné
opony, ruští archeologové byli nuceni shromážděné informace sdílet a pozvat
západní odborníky. Hiebert plánuje návrat do Baktrie pro další studium, dále
již financovaný společností National Geographic.
Victor Sarianidi,
z Archeologického ústavu v Moskvě dokazuje stylistickou soudržnost zřícenin. Všechna
sídliště vypadají, jako by byly postaveny v náhlém poryvu výstavby a že vyšli z
mozku jediného architekta. Největší budovy kultury, nejsou horší než pro
velké komplexy nízkých obydlí o rozloze jako malého fotbalové hřiště. Stěny sídlišť
dosahovali až 3 metrů šíře, a za nimi táhla obdělávaná zemědělská půda. Bylo
zde zavedena kanalizace pro mnohé ze sídlišť o 2500 let před Konstantinopoli pro
pochopení toho, o co zde vlastně jde.
V roce 1990, Hiebert
začal pomalu vykopávat základy jedné budovy. Byl odměněn za vykonané úsilí v
červnu minulého roku (2000 let), kdy se z písku vynořila jedna z dochovaných
staveb administrativního centra s mnoha symboly vytesanými do černého kusu
jantaru a uhlí…
Vědci provedli uhlíkovou
analýzu nálezu a s jistotou mohli prohlásit, že materiál je z doby 2300 př. n. l.,
předtím, než byla postavena větší sídliště této kultury. Podle amerických
vědců tato kultura chronologicky sahá do období od roku 2200 př. n. l. do roku
1700 před naším letopočtem. Ruští vědci zkrátili počáteční období této kultury
o celých 500 let.
Opět v Harvardu, Fredrik T. Hiebert, a ukázal symboly, které doslova usadili
překvapené publikum. Tyto znaky jsou jedinečné a odlišují se od zatím nejstarších
písemných soustav Proto-Elamitů.
Proto-balcharská
obchodní razítka. Předpokládá se, že každé město mělo své vlastní unikátní
razítko.
Gregory Poshel,
specialista v oblasti indické archeologie, že razítka nemohou být v žádném
případě indická nebo spojenou s indickými písemnými soustavami. Poshel prostě
zvolal: "Jsou bez podobenství, co k tomu můžu říct."
Mair, potvrdil,
že symboly nejsou ani čínské, jestliže jsou nápisy skutečně z období 2300 let
před naším letopočtem, tak Číňané začali psát téměř o 100 let později.
Proto-balcharská pečeť
...
a podobné symboly
nalezené v Povolžském Bulharsku ...
Četné nálezy jsou
rozprostřeny ve stovkách sídlišť na východ od Annau v poušti Kara Kum,
Uzbekistánu a severní části Afghánistánu. Tato oblast je 700 kilometrů dlouhá a
široká pouze 100 km. A protože nikdo neví, jak se tito lidé nazývali [zatím], jim
bylo přiděleno prozatímní označení Baktrijsko-Margiánský kulturní komplex,
protože tato kultura byla na územích Baktrie a Margiány.
Dlouho po tom co
byly ruiny pokryty pískem, touto oblastí procházela legendární Hedvábná stezka,
cesta obchodníků, spojující Čínu se středomořskými zeměmi, z 2. století před
naším letopočtem až do 16. století. Oázy přežili jako zastavení pro odpočinek a
doplnění zásob, což podporuje tezi, že v dřívějším období obyvatelé těchto oáz
byli strážci této cesty od samého počátků [v tom se představují jako jedni z
prvních celníků ve světě].
Mramorovými obklady s prvky s
podobnými se znaky z Preslavi
Vědci se stále
dohadují, odkud přišli tito první zemědělci, hrnčíři, šperkaři, celníci – první
obyvatelé této kultury, a to, co je se s nimi stalo. Hiebert věří, že
civilizace vznikla původně z Annau, ve městě na pohoří mezi dnešním Íránem a
Turkmenistanem, kde existují důkazy ještě dřívějších osad. Sarianidi, je
přesvědčen, že kořeny této civilizace jsou od přistěhovalců z Malé Asie. Třetí věří,
že jsou to evropští nájezdníci ze severovýchodu.
Analogie Proto-balcharských
razítek z Podunajského Bulharska
Zánik této
kultury je záhadou. "To, co se přesně stalo, zůstává nejasné", řekl Karlovský.
Archeologický styl, pevnostní stavby se zde přestávají vyskytovat po
několika stech letech. Možná, že se tito lidé vrátili k jinému způsobu
života, nebo byly asimilovány jinými kulturami. Více pravděpodobné je, že se prostě
přizpůsobit nové realitě.
Zápas na záchranu
Baktrijského zlata
Baktrijský poklad
byl nalezen v provincii Jovzjan v šesti různých pohřbech z prvního století před
naším letopočtem (kdy Bulhaři byli stále většinovým obyvatelstvem Baktrie -redakční poznámka). Masudi
vyčíslil, že se jedná celkem o 21 618 položek.
Vykopávky v
polovině 20. století přinesla zemi lesk nálezů nevyčíslitelné hodnoty.
Vyřezávaná slonová kost, sošky, budhistické ikony, velká města šokovala svět.
Tyto nálezy
vyvolaly zlatou horečku v této zemi, oslovili tisíce hledačů k rozkopávání
pokladů, které prodávali za cenu, která se rovnala výdělku 10 let práce na
polích. Roku 1979 z národního muzea v Kábulu zmizeli stovky artefaktů, které
vyjadřují velkou míru rozpadu státu dnešního Afganistanu. Po roce 2001 hledači
pokladů zmrazili své aktivity. „Ve válečném období se nesmělo vycházet z bezpečných
úkrytů, a to zachránilo mnohá historická místa“, vysvětlil Julian Leskij,
pracující v jedné ze společností chránících Afgánské kulturní dědictví.
Dvě desítky tel
válečných konfliktů měli katastrofální efekt na státní bohatství na bohatý a
unikátní základ. Avšak některé dávné předměty se uchovaly. Těmi jsou tzv.
„Baktrijská zlatá kolekce“. Úkryt se nachází pod známým „zlatým vrchem“, nebo
také “Tilia tepe“, kde leželo zakopáno více jak 2100 let, než je sovětští
archeologové odhalili chvíli před počátkem konfliktu z roku 1979. O dvě
desetiletí později tento poklad byl ukázán v roce 2003, aby byly rozptýleny
obavy, že bylo rozkradeno v dobách války.
Ředitel
afgánského historického muzea Masudi říká, že kolekce obsahuje stovky příkladů
nejvyšší civilizace ve zdobných předmětech, pohřebních ornamentech, osobních
předmětech a mnoho dalších.
Náušnice v podobě
muže mezi dvěma draky znázorňující podobu dávného znaku IYI
/více se o síle
dávného znaku IYI můžete dočíst na stránce http://bg.netlog.com/alexandra_delova/blog/blog...- /
Téze k zamyšlení:
Tajemství náhrobních pyramid v Samarkandu
Náhrobní násypy o
výšce 15-30 metrů jsou staré více jak 2700 let, jsou jedinečnými kopiemi
tráckých mohyl nedaleko Šipky v Podunajském Bulharsku.
Mnoho záhad stále ještě skrývá území kolem Samarkandu. Jednou z nich je tajemství pyramidových zemních násypů, které se nacházejí v horách kolem Samarkandu.
Mnoho záhad stále ještě skrývá území kolem Samarkandu. Jednou z nich je tajemství pyramidových zemních násypů, které se nacházejí v horách kolem Samarkandu.
Sdělil o nich po
svých výzkumech ruský badatel Ivan E. Kolcov, aktivní člen Geografické
společnosti Ruské akademie věd v létě roku 2003.
„Společná
expedice ruských a uzbeckých archeologů nalezla na území středoasijské
republiky několik dávných pyramid. Podle předpokladu tyto 15 metrové mohylové
násypy byly ukryty pod nánosy lidským očím nejméně 2700 let. Podle informací
BBC byly dávné pyramidy ve Střední Asii nalezeny ve vzdáleném horském pásmu v
jižní části země.
Archeologové
tvrdí, že pyramidy jsou podobné těm, kterými je pokryta planina v Gíze v Egyptě,
jejich povrch není stupňovitý ale rovný. Množství podobných mohylových staveb z
doby více jak 2700 let, zakryté zemními násypy byly odhaleny v severním Podunajském
Bulharsku na územích dříve obývaných tráckým národem Gétů. Pyramidy zde postavené
dávnými mistry se nacházejí ve dvou oblastech Kaškadarinské a Samarkandské.
Odborníci
předpokládají, že izolovanost těchto staveb je zachránila před lidmi, kteří
měli v dalších následujících etapách rozvoje lidstva zvyk využívat materiál z podobných
staveb pro výstavbu svých obydlí.
Masivní kamenný symbol
znaku IYI ze Samarkandu, snímek je stažen ze sítě sum zaměřené na téma „Dávná
bulharská území v Asii“.
Následuje
pokračování… Proč oslavy výročí 1300 let Bulharska byly ovlivněny
oslavami výročím 2500 let Perské říše a proč v roce 1971 v době oslav vzniku Perské
říše, kdy nikdo v Bulharsku nepostřehl, že Íránci považují Bulhary za účastníky
založení své Perské říše …
Přeložil N. Nikolov
20. 09. 2015
Žádné komentáře:
Okomentovat