Největší muzeum pod širou oblohou na Balkáně

Největší muzeum pod širou oblohou na Balkáně

http://novinar.bg/news/naj-golemiiat-muzej-na-otkrito-na-balkanite-otvaria-na-20-april_NTM0Mjs3MQ==.html

Odkrytá část komplexu Antická Serdika, která se nachází uprostřed Sofie mezi CUM (Centrálním obchodním domem) a městskou tržnicí, bude zpřístupněna návštěvníkům města. Foto autora.

Příští středu se budou moci občané hlavního města Sofie poprvé volně procházet po originálním dláždění starém 1500 let na dvou příčných hlavních ulicích Antické Serdiky, po kterých se na počátku 4. století procházel i římský císař Konstantin Veliký.

Událost proběhne v 11:30 – 20. dubna, kdy bude oficiálně otevřen kulturně-komunikační komplex Antická Serdika v místě nazývaném Largo hlavního města, sdělili z tiskového střediska magistrátu. Datum bylo vybráno záměrně, podle staré tradice v tento den bylo zahájeno Dubnové povstání za osvobození země.

Páska bude přestřižena před největším muzeem pod širou oblohou na Balkáně za účasti premiéra Bojko Borisova, primátorky Jordanky Fandakové a ministrů kultury Veždi Rašidova a regionálního rozvoje Liljany Pavlové.

Mimořádný komplex se nachází v srdci Sofie mezi budovou Rady ministrů (vládou) a prezidentskou kanceláří. Rozloha plochy dosahuje 8000 m2 a byla prostavěna ze zdrojů Ministerstva kultury ve spolupráci s Radnicí města. Výstavba proběhla podle projektu „Regionálního rozvoje“ a má hodnotu 15,5 mil. Leva.

Došlo k obnově původního vzhledu dvou hlavních ulic dávné Serdiky – Dekumanus Maximus a Cardo Maximus. Mezi ruinami je 7 dávných budov, které náleželi bohatým občanům města, jsou dnes pěší chodníky na velké části komplexu a budou volně přístupné pro návštěvníky, sdělil pro agenturu „Novinar“ vedoucí vykopávek – archeolog Mario Ivanov.

Odhalené dávné exponáty budou uschovány v „muzeu pod střechou“ pod bulvárem „Marie Luisa“ v bezprostřední blízkosti stanice metra „Serdika“. Zde budou vystaveny a restaurované malby na stěnách starých budov. Přístup do této zóny bude placený, zatím nebylo upřesněno, kolik bude stát lístek u vstupu.

Pod okny Rady ministrů a Kanceláře prezidenta se nachází druhá část komplexu. Ruiny jsou zde překryty prosklenou kupolí. Nachází se zde i otevřená scéna. Zde bude možné pořádat koncerty a bude možné pořádat divadelní představení. Výstavba proběhla po složitých peripetiích od roku 2010 do dnes.

Pro soudní pře došlo v roce 2013 dokonce k zastavení prací na dva roky a odhalené ruiny se ocitly pod vodou a blátem. Pro jejich ochranu byly po jistou dobu „překryty foliemi“ a provizorními přístřešky. Na celý jeden měsíc byla práce na finálním dokončování komplexu opět zastavena před konce loňského roku pro nespokojenost občanských organizací se vzhledem dokončovacích prací prováděných novými cihlami.

Následovala společenská diskuse, do které se zapojili známí architekti, archeologové a historikové. Nakonec došlo ke kompromisnímu rozhodnutí, vystavět omezenou linii mezi originálními ruinami a ochranou nástavbou nad nimi s minimální dostavbou půdorysu budov.

Přeložil N. Nikolov 15. 04. 2016

Hranice stará 1300 let

Hranice stará 1300 let

Erkesia – podivuhodná hradba, kterou je možné vidět i z vesmíru.

Jak Bulhaři hájili svou hranici před 1300 lety mezi dvěma světy.

30. 03. 2016

Snímek, text: http://erkesia.geopan.org/

Málo lidí ví, že průběh stavby stěny je viditelný z vesmíru i dnes, kdy spojuje Černomořské pobřeží s údolím řeky Marica.

Dnes se jedná o nejimpozantnější prastarou obranou stavbu v Evropě na hranici s Východem – je dokonce delší, než znamenitý Adrianův val vedoucí napříč Anglií.

„A tak bylo přijato rozhodnutí výstavby velkého výkopu. Každý den se v horách a na polí Diamopolu, když se začne od místa Debeltun a šlo se dál na jihozápad k horám Mileonským až k řece Hebru, se začal stavět výkop nepředstavitelných rozměrů. Výkop, který měl bránit území odebraná císaři včetně jeho pevnosti, pohltil moře lidského potu a strádání a měl zůstat v čase“. 

Tento rov o pár století později, kdy bulharská území padla pod osmanskou nadvládu, nazvali Osmané Erkesií, což v jejich jazyce znamenalo - široká zemní brázda. Byla to brázda, kterou panovník Tervel nechal vykopat mezi dvěma světy a dvěma kulturami“.

To byl výňatek z románu „Sjubigi Tervel“, kniha prvá „Veliký výkop“.

S výrazem „Veliký výkop“ jsem se setkal v dávných letech jako dítě. Můj otec Stoju Dženkov musel odnést pytle s žitem na výsev svému příteli do obce Simeonovo v oblasti Jambolsko. Na okraji této obce jsou nejlépe vidět pozůstatky někdejší bulharsko-byzantské hranice. Když jsme dorazili ke břehům utopeným ve vzrostlé zeleni, otec nadzvedl kapradí a ukázal mi bičem do terénu, který se podobal přirozenému korytu řeky.

„Synku právě toto je Erkesia, někdejší hranice mezi panstvím Bulharska a Velkou římskou říší, nazývanou Byzanc“. Můj první pohled na rov mě na tolik zaujal, že do dnešního dne si jej pamatuji. Pamatuji si také zajímavé vyprávění, které mi předal můj otec o velikém bulharském panovníkovi, který pomohl římskému císaři k návratu na jeho trůn a později stejný bulharský panovník zachránil tehdejší křesťanský svět před islámem“, napsal Kiro Dženkov, pro deník „Desant“.

Erkesia je největším a nejznámějším obraným zemním opevněním na jih od řeky Dunaje, v prostoru rozlehlého území Bulharska z doby 8. – 10. století. Část soustavy se skládá z opevněných valů, vystavěných na všech pohraničních a zájmových územích bulharského státu. Tento val byl dobře znám většině kronikářů středověku, protože byl funkční ochraňovanou hranicí Bulharska s Východní Římskou říší (Byzancí). Kromě obranné funkce byla Erkesia velmi dobrou celní hranicí, kterou se uskutečňovali obchodní a kulturní vazby s Byzancí až do 14. století.

Fasádní výkres valu s bránou v části B-B1, ze severu

Jižní hranice státu byla vždy styčným bodem světa Orientu a asijského světa, kultur, zcela odlišných od evropské. Do dnešního dne je překážkou pro nepřijatelné hodnoty, Evropanům cizí, náboženstvím odlišným od křesťanství.

Spolu se dvěma přáteli jsme uspořádali anketu a zeptali se 100 náhodných občanů, v různých věkových skupinách: “Víte co to je Erkesia?“ Výsledky mě nepřekvapili – pouze 11% lidí slyšelo tento výraz a vědělo, kde se nachází.

Tři z oslovených pocházeli z obcí nacházejících se poblíže rovu, dva lidé vystudovali dějepis a šest lidí četlo mé romány, ve kterých je přiblížením ke kronikám podán popis někdejší Erkesie a jejího významu. Dnes již není geografickou hranicí a ničemu neslouží. Je zajímavá jen pro historiky a archeology.

Když jsme se před časem procházeli s jedním svým přítelem po části někdejšího výkopu, ten s údivem vyslovil větu: „…Pane bože. Co to je za podivný rov?! Anglický obraný val je ve srovnání s Erkesií malým potůčkem!“

Ano je to tak, Britové zrestaurovali část svého potůčku (autor má na mysli „Adrianův val“), který je dnes důležitou turistickou atrakcí a přináší mimořádné příjmy, vyšší než hrubý vnitřní produkt ostrova. Proto se ptám – proč u nás nenásledujeme jejich příkladu?

Naši podnikatelé vynaložili miliardy leva a přeměnili černomořské pobřeží v betonovou džungli. Nikoho nenapadlo investovat do takového objektu, jakým je Erkesia. Předpokládám, že restaurace 2 km rovu vyjde mnohem levněji, než výstavba luxusních hotelů (s nesmírně dlouhou dobou návratnosti pozn. překladatele), při použití soudobé stavební techniky (a při dodržení původního stavebního postupu pozn. překladatele) by se dala uskutečnit během dvou let.

V našem státě se pořádají sbírky na obnovu božích chrámů, což je chvályhodné, pro léčení dětí v zahraničí – není nic humánnějšího nad to, pro různé zábavné a hudební projekty – bez kterých to asi nejde. Proč však neotevřít darovací sbírku na restaurování tohoto unikátního našeho „Velkého výkopu“, který je zde ponechán jako dědictví „Ochránci Evropy“ – kanonizovaného světci kanu Tervelovi.

Po roce 705, po dojednaných vztazích mezi kanem Tervelem a císařem Justinianem II. bylo ve prospěch Bulharska odstoupeno území oblasti Zagoria (Záhoří, Podhůří – pozn. překladatele). Roku 716 byla jižní hranice těchto území potvrzena první oficiální smlouvou mezi Byzancí a Bulharskem v dobách vlády císaře Teodosia III. Ta byla potvrzena první statí 30. -ti leté mírové smlouvy Byzance za vlády kana Omurtaga a císaře Lva V. v roce 815.

Celková délka stavby od břehu Burgaského jezera až po levý břeh říčky Sazlijka je 142 km.

Dávný popis pamětníka bulharských pohraničních valů nám zanechal arabský kronikář Al Garmi v polovině 9. století a o století později jiný arabský spisovatel a kronikář Al Masudi sděluje: „Oblast Bordžanitů (Bulharska) je obestavěna trnitým valem, ve kterém se nacházejí otvory, podobné oknům, toto ohrazení se podobá stěně za kanálem“.

Popis výstavby roku byl zaznamenán Notkerem „mnichem ze Saintgalenu“ na konci 9. století.

„Do země byly zaraženy dvě řady kůlů jeden od druhého. Kůly byly dlouhé 20 kroků. Prostor mezi dvěma řadami kůlů býval vyplněn tvrdým kamením a mazlavou hlínou, která byla udusána, na vrchol byla sypána hlína pocházející z původního výkopu. Na vrcholu valu byli vysazovány stromy a křoviny, které utvářeli neprůchodné pletivo“.

Projekt rekonstrukce části valu Erkesia

V desátém století (roku 967) byzantský historik Skilica – Kedrin nazval Erkesii – Velikým okopem, Velkou ohradou.

Starobulharské zemní valy představují unikátní spojení rovu (výkopů) a valu (násypu), jehož celková šířka kolísá od 10 do 40 metrů v závislosti na jeho strategickém významu. Hloubka výkopu byla kolem 3 m a výška náspu kolísala mezi 3 – 4 m. Nad náspem v určitých místech slabých na obranu se stavěla palisáda.

Průchody ve valu jsou na místech, kde procházely hlavní cesty, využívané po tisíce let. Tam byly vystavěny dřevěné brány s věžemi, pozorovatelnami a místnostmi pro ochránce. Nad výkopem býval padací dřevěný most, který byl upevněn k bráně na noc a v případech napadení. Tyto průchody byly prvními kontrolní a celními místy bulharského státu.

Erkesia byla prohlášena za kulturní památku národního významu. Dnes je jednou z nejimpozantnějších dávných obraných staveb v Evropě na hranici s Východem – je delší než znamenitý Adrianův val v severní Anglii.

Pokud dojde na investování do rekonstrukce části Erkesie, ona nám to stokrát vrátí co do vložených prostředků a námahy a turisté příchozí z různých koutů se budou dozvídat více o nejstarším evropském státě – Bulharsku a o tom jaký byl její přínos světu.

PS: Naprosto totožné zemní valy stavělo a udržovalo pozdně antické a středověké Bulharsko na svých severních hranicích, v místech od Černého moře směrem ke Karpatům na územích dnešní Moldávie. Hraniční pásmo na severu bránilo kočovníkům z východních stepí v jejich migraci do Evropy, zároveň umožňovalo kontrolu obchodního toku zboží mezi Východem a Západem – pozn. překladatele.

Přeložil N. Nikolov 07. 04. 2016

Dlouhá stěna před Konstantinopolí

Dlouhá stěna před Konstantinopolí

---

30. 01. 2016

http://www.bgnow.eu/news.php?cat=2&cp=0&newsid=59051

Zkoumání osudu díla prof. Dr. Gančo Cenova odpovídá skutečnosti. Přestože byl mimořádně vzdělaným člověkem a skutečným vlastencem, jeho zásluhy byly většinou odborníků znevažovány. Byl označen za šovinistu, bylo mu připisováno velké množství chyb a jeho zásluhy rychle zapomenuty. Cenov byl jedním z prvních, kteří dokazovali, že Bulhaři jsou evropským národem, že jsou potomky Tráků, a zároveň prvními evropskými křesťany …

 Je správné říci, že tento schopný badatel se dopustil některých nepřesností, nepodstatných, takových se dopustí každý učenec, když zkoumá velké množství historických pramenů. Na druhou stranu je velké množství lidí, kteří se zabývali bulharskými dějinami, zvýraznili nespočet lží. Jireček tvrdil, že staří Bulhaři nosili turbany, Zlatarský všem vnucoval turkitský původ Bulharů, o stejném nás přesvědčoval i B. Simeonov, P. Petrov umístil pravlast Bulharů do vzdálené Altaje…

Nikdo nechtěl věřit Cenovovi, že Bulhaři jsou původními obyvateli Balkánu, že žili na územích jižně od Dunaje celá století před Asparuchem. Nikoho nezajímalo, že je dostatek důkazů pro toto tvrzení…

Středověký letopisec Jan Zonara vyprávěl, jak císař Anastasius (v letech 491 – 518) nechal vystavět tak zvanou „Dlouhou stěnu“ – ΜακράΤείχη της Θράκης.

Cílem výstavby tohoto opevnění byla zastavit útoky Mízijců, také nazývanými Bulhary. Dlouhá stěna byla vystavěna 64 km od Konstantinopole – hlavního města Římské říše. Výstavba stěny byla dokončena roku 512 – těsně před vzpourou Bulharů vedených Vitalianem.

Na mapě je možné vidět Dlouhou stěnu vyznačenou červeně a černě, napříč kontinentem od Černého moře až k místu Selimbria na břehu Pontu. Severně od obranného valu je vyznačeno velké množství toponymu, místních názvů bulharského původu.

Žádný z našich učenců si netyčil za svůj cíl vysvětlit jasně a podrobně proč císař Anastasius nechal stavět obraný val – stěnu, nedaleko od Konstantinopole, jako ochranu před Bulhary, kteří podle oficiálních teorií by se v těch dobách měli trvale nalézat na územích dnešní Ukrajiny?

Pravdou je, že naši předkové jsou v té době nazývání – „strašlivými pro celý svět Bulhary“ - Bulgares toto orbe terribiles. K tomu aby se mohli dostat od Krymu až před Konstantinopol by bylo nutné překonat urychleně několik velikých řek. Mimo to v časech 6. století byl podél dolního toku Dunaje vystavěn značný počet římských opevnění. Opevnění byla dobře chráněna, a stráženy byly i průsmyky v horách Staré planiny a na územích jižně od nich.

Bylo by naprosto nelogické vynakládat velké množství prostředků do výstavby Dlouhé stěny na ochranu před protivníkem, který by se měl nacházet ve vzdálenosti několika tisíc kilometrů na východě. Pokud by však Bulhaři v té době obývali na územích Trákie, znamenalo by to, že žádné podunajské pevnosti ani ochrana průsmyků by neuchránila Konstantinopol vůbec. Je zřejmé, že Bulhaři žili v blízkosti hlavního města říše a tím pádem výstavba Dlouhé stěny byla zcela rozumným rozhodnutím…

Podívejme se, jaká existovala svědectví o přítomnosti Bulharů v nejjižnější části Trákie v 5. a 6. století a i dříve. Ve svých letopisech Komes Marcelin vypráví o strašlivé bitvě z roku 499 mezi Bulhary a římskou armádou na březích řeky Curty. Jedná se dnešní říčku Čorlu Dere, která se nachází u města Čorlu – dávné označení Curulum.

http://w0.fast-meteo.com/locationmaps/Corlu.8.gif

Osídlení se nachází 80-100 km od Konstantinopole. Poblíže Curty (Čorlu Dere) se podařilo Bulharům zcela zničit celou římskou armádu, kdy odstranili dokonce i její generály. Znamená, že Bulhaři nebyli žádným malým národem, který se protáhl jako záhadný oddíl (podél Dunaje a hor), ale srovnatelně velká skupina lidí, která žila v jižní Trákii. Potvrzení toho nacházíme u Teofana Zpovědníka, který zmiňuje následující: „V tom roce – 494, takzvaní Bulhaři, kteří žili v Ilyrii a Trákii, nás napadali a stahovali se, aniž by je člověk zpozoroval …“

Teofan vypráví bez okolků, že roku 494 jižně od Staré Planiny žili Bulhaři a ze svědectví Marcelina se dozvídáme, že byli velmi početní. Jejich počet byl takový, že území na jih od Dunaje bylo nazýváno Bulharskem. Na mapě Svatého Jeronýma (4. století) je oblast Mízíe/Moezie je zcela ztotožňována s Bulharskem.

V Kronice Jana z Nikie, popisující události z let 513 – 515 je toto území označováno Provincie Bulharsko. Anonymní kosmograf z Raveny, získal svědectví od Jordanese (z roku 550), ve které se píše, že na územích Mízie, Makedonie a Trákie žijí pouze Bulhaři -  Inter vero Traciam vel Macedoniam et Mysiam inferiorem modo Bulgari habitant. *

Císaře Anastásius se bál Bulharů žijící právě v Trákii, nebál se jejich bratří, kteří v té době žili také podél černomořských stepí. Reálné nebezpečí mu hrozilo od těch, kteří mohli dojít k hlavnímu městu během pár hodin. Jiní Bulhaři, kteří žili severně od Dunaje, byli neméně zmužilí a silní, ale mezi nimi a Římem ležely překážky, jako byly řeky a množství době vystavěných opevnění.

Při zkoumání toponymu a hydronymu v blízkosti Dlouhé stěny, zjistíme, že v jižní Trákii žili lidé hovořící dávnou variantou bulharštiny. Název osídlení Kupsela se dá vysvětlit několika slovy kopka, hromada/ves (I. Duridanov, Trácký jazyk).

Místo Kupsela je zmiňováno Herodotem, více jak 1000 let před příchodem Asparucha z východu. Mnohem starším toponymem je Visia (Vízie), tedy hlavní město panovníka Teraa, který žil před Trojskou válkou. Vl. Georgiev vysvětlil, že částice vis v tráckém jazyce znamenala sídliště a odpovídá starobulharskému вьсъ – ves (Trákové a jejich jazyk). Pokud věříme starým autorům, mají tyto typické bulharské toponymy více jak 3300 let.

Něco podobného nalézáme ve výraze Vísia nebo Visante, jméno odpovídá starobulharskému výrazu вьсънъ – vestec, městečko. Jiné sídlo – Burdipta, Burdapa leží severně od Dlouhé stěny, význam toponymu je brod nad řekou. Burd=brod, apa=vapa – voda stará bulharština. V místním názvu Tarpodiza nalézáme základ slova tarpo, o kterém V. Georgiev tvrdí, že je to slovo shodné s bulharským výrazem trap - jáma. Marcelinem zmiňovaná řeka Curta, poblíže které došlo ke střetu mezi místními a římskou armádou nese čistě bulharské jméno. Výraz Curta se vysvětluje podobným výrazem jako crčení pramene vody, zjevně říčka byla tak malá a slyšitelná jen jako čůrek vody.   

Jestliže nejstarší toponymy v Trákii se dají vysvětlit pomocí bulharštiny, znamená to, že od dob antiky do dnešního dne zde neproběhla zásadní etnická změna obyvatelstva. Nelze opominout nesčetné historické prameny, podle kterých v průběhu 1000 let jsou zde Bulhaři ztotožňováni s Tráky. Není možné opomíjet ani lidové tradice loučení se zimou (kukery), vítání jara (nestinarské tance), tance rusalek, obřady Trifon Zarezan (jarní řež vinohradu), den Sv. Jiří a další svátky a obřady považované za dávnou tráckou tradici. Znamená to, že národ zde po tisíc let neztratil nic ze svého jazyka, kultury … stále se však objevují spekulující, kteří staví místní národ do pozice nájezdníků v zemích jižně od Dunaje.

Použitá literatura:

1. Г. Ценов, Праотечеството и Праезика на Българите;

2. Г. Ценов, Кроватова България и Покръстването на Българите;

3. И. Дуриданов, Езикът на траките;

4. В. Георгиев, Траките и техния език;

* v celém znění:

– Inter vero Traciam vel Macedoniam et Mysiam inferiorem modo Bulgari habitant, qui ex supra skripta maiore Scythia egressi sunt.

Svědectví na první pohled vypadá protikladně tvrzením, že Bulhaři jsou místní národ a souběžně se cituje pramen, který hovoří od tom, že jsou příchozími ze Skýtie. V podstatě na tom není nic divného, pokud známe svědectví D. Chomatiana:

„…evropští Mízové, kteří jsou jako národ známí pod označením Bulhaři. Ti byli v dávných dobách vysídleni vojenskou silou Alexandra z místa Brusa Olympu až k Severnímu oceánu (Baltu) a Mrtvému moři. Tito po jisté době s velkým vojskem překročili Dunaj a obsadili všechny sousední oblasti: Panonii, Dalmácii, Trákii a Ilyrikum a také velkou část Makedonie a Thessálii…“

Jak se zde dozvídáme – Bulhaři jsou potomky Mízů, kteří jsou největším z tráckých národů. Obývali území jak v Evropě, tak i v Asii. Ti, kteří žili v Asii, poblíže Mízijského Olympu byli vyhnáni Alexandrem Velikým na sever … do Skýtie. Později se vrátili a sjednotili se svými bratry na územích Trákie, Makedonie, Ilyrie. To je také důvod, proč Anastásius Knihovník píše, že Bulhaři sjednotili dva Epiry, Ilyrii, Makedonii … silou rodového práva. Výrazem – rodové právo ukazuje jednoznačně, že sebe považovali za původní obyvatele na Balkánech.

** Strabon a Herodot vysvětlují, že Mízové obývají obrovská území – v Malé Asii až po Troju, od Bosporu k Adriatickému moři, jejich jižní hranicí osídlení byla řeka Penea (Pěnivá) v Tesálii. Mízové žili od dávných dob i severně od Dunaje. Právě k nim se přišli schovat Mízové vyhnaní Alexandrem z Asie.

Now the Greeks used to suppose that the Getae were Thracians; and the Getae lived on either side the Ister, as did also the Mysi, these also being Thracians and identical with the people who are now called Moesi; from these Mysi sprang also the Mysi who now live between the Lydians and the Phrygians and Trojans.

http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Strabo/7C*.html

Mysians and Teucrians, which was still earlier, wherein these nations crossed the Bosphorus into Europe, and, after conquering all Thrace, pressed forward till they came to the Ionian Sea, while southward they reached as far as the river Peneus.(„Dějiny“ VІІ-20).

Přeložil: N. Nikolov 6. 4. 2016

Bojová taktika v antice

Bojová taktika v antice

http://webnovinar.com/2016/03/18/%D0%BD%D0%BE%D0%B2%D0%B8-%D1%81%D0%BF%D0%B8%D1%80%D0%B0%D1%89%D0%B8-%D0%B4%D1%8A%D1%85%D0%B0-%D1%80%D0%B0%D0%B7%D0%BA%D1%80%D0%B8%D1%82%D0%B8%D1%8F-%D0%B7%D0%B0-%D0%B1%D1%8A%D0%BB%D0%B3%D0%B0%D1%80/

Nastal čas, aby historikové uznali, že mezi zmizelými Tráky a novými příchozími na Balkán Bulhary od Pamíru a Altaje je překvapivě mnoho shod. Dá se dokonce říci, že se těžko hledají rozdíly mezi těmito „kočovnými“ národy.

Zde je další důkaz v pořadí:

Naprosto shodný způsob vedení boje, který dokázal zmrazit nepřítele a činil z nich dominující sílu na Balkáně po celá tisíciletí. Shoda je neuvěřitelná a znovu vyvolává důležitou otázku:

„Nejsou Trákové a Bulhaři jeden národ se dvěma jmény?“

(Jméno původního obyvatelstva Balkánského poloostrova bylo Pelasgové, které nově příchozí na Balkáně Řekové, hanlivě označovali za Tráky. Po ovládnutí balkánského poloostrova Římany se místním dostalo nového označení a zejména jejich svobodným příbuzným žijícím severně od Dunaje – Sarmaté. Zatímco tento lid sám sebe označuje za Bulhary – pozn. překladatele)

Rozumí se, že důkaz této teorie se vůbec nebude líbit našim sousedům v jejich snahách dokázat, že Bulhaři jsou příchozí z dalekých zemí na rozdíl od nich, kteří ovládli tato území teprve „nedávno“.

Zde jsou fakta:

V dávnosti jednotlivé národy utvářeli své armády různým způsobem. Dokonce i jejich používaná taktika byla rozdílná.

Zatímco Galové kladli důraz na nenadálí útok a sílu prvního úderu, Římané utvářeli železnou stěnu ze zkušených legionářů, kteří měli za cíl zastavit nápor protivníka a později ho odrazit, obklíčit, zbavit možnosti manévrování a na závěr ho dorazit.

Útočící Galové Illustr. Zvezda/Karatchuk

https://periklisdeligiannis.files.wordpress.com/2013/03/article.jpg

Bojové postupy potomků Romula byli vždy dobře promyšleny, perfektně zkoordinovány a sladěny s činností bojových strojů jako například s balistami. Nebylo náhodné, že si ve druhém století Římská říše podřídila i část Tráků a rozšířila svou působnost na třech kontinentech. Najednou se však stalo něco podivného, něco co bylo považováno za nemožné. V letech 169 – 170 strašliví bojovníci ze zemí severně od Dunaje ne jenom překročili, velkou řeku zničili římské pohraniční stanice a uskutečnili hluboký průlom, jaký se žádnému „barbarskému“ národu nikdy nepodařilo uskutečnit.

http://files.webklik.nl/user_files/2012_05/395849/soldiers.jpg

„Útočníci“ zaplavili celou Trákii a doslovně převálcovali staniční ležení legií na celém území. Pochod útočníků neskončil v Orfeově zemi, pokračoval až do samotného srdce soudobého Řecka – až do Thermopyl. Jednalo se o první, ne však poslední útok proti okupační nadvládě Říma. Po tomto útoku bylo na Balkáně vystavěno o 800% více pevností než na celém asijském území Římské říše (F. Curta).

Strach z útočníků přicházejících ze severu byl bezesporu mimořádně veliký, jinak by nebyla přijímána draze stojící opatření a nebylo zapojeno tolik mnoho dodatečných zdrojů do obrany podél jižní podunajské hranice.

(Pevnostní stěny Serdiky byly vystavěny mezi lety 176 – 180 našeho letopočtu viz. http://nikolajnikolov.blogspot.cz/2016/03/pevnostni-steny-mesta-serdika.html )

Pochod svobodných Tráků z území severně od Dunaje

http://www.moldovenii.md/resources/files/images/istoria/istoria_antica/2-Campania-dacilor-liberi-i.jpg

Kdo byli těmi tajemnými bojovníky, kterým se podařilo postoupit stovky kilometrů na Římem kontrolovaném území? Tito smělí lidí obývali území podél východních Karpat a severně podél Černého moře. Oficiálně bylo napadení Římem obsazených území z let 169-170 uskutečněno Tráky Kostoboky (v římské terminologii Sarmaty pozn. překladatele). Reálným pohledem jeden národ nemohl rozmačkat římskou vojenskou mašinérii. Je mnohem zřejmější, že se jednalo o koalici různých příbuzných národů, které se spojili s cílem osvobodit své bratry obývající území na jih od Dunaje.

Na počátku 2. století přistoupil císař Traján k rozhodnutí pokořit východní Dakii. Vládce Decebal byl poražen, jeho bohatství bylo odcizeno, tuny zlata a stříbra zachránily Řím před finanční krizí. Po smrti Trájana žádný jiný vládce se ani nepokusil vstoupit do hornatých a zalesněných oblastí Dákie.

Vzpomínky na legie ztracené o století dříve v Teutonském lese jsou příliš čerstvé. Žádný vojevůdce si nepřeje postavit se vedle Quintilia Vara, který ztratil všechny své vojáky. Husté lesy, blata a nedostupné vrcholy nedovolují použít odzkoušenou tradiční římskou bojovou taktiku včetně osvědčených střelných zbraní (balisty, hiro balisty, onagry).

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/89/Roman_Onager.jpg

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/21/Ballista.gif

Na územích severně od Dunaje museli legionáři bojovat muž proti muži v soubojích se syny Árese (boha Války), kde potomci Romula často přicházeli o své hlavy. V dobách pochodu Kostoboků a jejich tráckých příbuzných již přesně znali římské způsoby vedení válek, kterým se přizpůsobili. Na počátku zasypávali protivníky šípy, posléze se přeskupili do útoku, po kterém se dávali na útěk, kterým zaváděli pronásledovatele okupanty do pastí, ze kterých zřídka vycházeli živí.

Trácká válečná taktika z doby před římskou okupací byla podrobně popsána Georgi Michailovem: „Trákové při svém útoku začínali s nesmírným hlukem a bušením zbraní… Každé střetnutí bylo přizpůsobováno terénu … Každá bitva začínala náporem, ale tak, aby nedocházelo k promísení jednotek s nepřáteli…útočilo se na pěší útvary hoplitů – Řeků, aniž by byli sami útočníci ohrožováni, Řekové neměli střelce, ani vrhače kopí, ani jezdce na koních. Naopak Trákové je zasypávali kopími v běhu, nebo je házeli za jízdy z koní proti nim a velmi často Řeky napadali a po chvíli se stahovali...“.

Zajímavé je, že tato trácká bojová taktika byla vlastní i starým Bulharům. Od Ivana Bogdanova se dozvídáme následující: „Hrozivost Bulharů byla v jejich útoku. Nehlučně se přiblížili ke svému cíli, a jakmile, došlo k rozmístění rezervních útvarů, nastoupili do útoku nejzkušenější bojovníci, kteří zaútočí na nepřítele z úkrytů kopců, lesů a zeleně se strašlivým hlukem. Pokud byl nepřítel v číselné převaze, ukazovala se před ním jen malá skupina útočníků, která na sebe vázala část sil protivníka při následném ústupu, se bojovníci vydávali na útěk. Cílem bylo vyvolat pronásledování nepříteli, obklíčení pronásledovatelů a jejich postupného ničení…“

Je s podivem, že nikdo obeznámený s bulharskými dějinami nepostřehl fakt, že bojová taktika starých Bulharů byla identická s taktikou dávných Tráků.

Je pochopitelné, že i zde vidět určitý vývoj, základní prvky však zůstávají identické. Severní Trákové mají základní bojovou jednotku v podobě jízdního střelce. Zdrojem této informace je již Tukididés, který tvrdí, že skoro všichni Gétové jsou jízdními střelci. Geza Feher zdůraznil, že základní zbraní bulharského kočovného národa byl luk. Tato zbraň v rukách zkušeného bojovníka rozsévala smrt v řadách nepřátel.

Jinou dosud důležitou podrobností je fakt, že povstání a pochod Kostoboků a dalších svobodných Tráků se shoduje s počátečním rokem „Jmenovitého seznamu“ (bulharských panovníků), ve kterém je uvedeno, že 515 let před knížetem Asparuchem předkové měli své knížectví na druhé straně Dunaje:

“…сii ҃е кнѧз дръжаше кнѧженïе обону страну Дунаѧ лѣтъ. ҃ф.҃еі. остриженами главами…“

Území severně od Dunaje bylo vždy osídleno svobodnými Tráky. Na tato území, na která Římané nesmějí ani vstoupit, žili Besové, Gétové, Tiragétové a také Mízové, kteří v délce 1100 let jsou současně nazýváni Bulhary.

Zdrojem informace o tom, že pod Karpaty žili Besové je Cladius Ptolemeus. Strabon vyprávěl o Tiragétech a vypověděl i to, že stejně jako Gétové, a stejně tak i Mízové žijí jižně i severně od Dunaje. Z práce S. Krikina je zřejmé, že v daleké minulosti Trákové obývali prostory i na Krymu a v zemích Starého Velkého Bulharska. Po tom co se císaři Trajánovi nepodařilo zcela porazit tyto svobodné Tráky, je otázka kam se vypařili a jak je možné, že „nově příchozí“ národ Bulharů zabral jejich sídla? Z jakého důvodu „nový“ národ Bulhaři používá starobylou tráckou bojovou taktiku?

(Osvědčená taktika dávného jezdeckého národa, byla dále rozvinuta o použití obrněné jízdy chránící samotného panovníka. Boj jízdního těžce obrněného útvaru proti pěchotě bylo něco naprosto nového ve vojenské praxi nevídaného. Proti takovému nepříteli neměli pěší šanci na úspěch. Římanům nakonec nezbylo než si takéto jednotky smluvně pronajímat. Je historicky doloženo, že části pronajaté těžké jízdy byli nasazeny i v Británii na ochranu římského valu. Sarmatská těžká jízda z počátku 2. století našeho letopočtu se tak stala předobrazem středověkého rytířstva pozn. překladatele).

Bojová taktika – proč ne. Panovník Krum Strašný používal rituál zhotovování číší z lebek svých nepřátel, tu nepřevzal od Pamírců nebo Turkitů. Jedná se o starou tráckou tradici, jak se dozvídáme od Lucia Ania Flora: „Ti (Trákové) prováděli obětiny lidskou krví a pili z lidských lebek“. –They sacrificed to the gods withhuman blood, they drank from human skulls.”-Fl. Bello Thracico, XXXVIII.III.4

http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Florus/Epitome/1J*.html#XXXVIIII

Obyčej holení části hlavy tak, že na zátylku byl ponechán pruh vlasů, nebyl donesen ze Střední Asie. Plutarchos dokládá to, že Trákové Abanté a Mízové si nechali holit část hlavy, aby je při čelném boji nemohli nepřátelé uchopit za vlasy.

”Now the Abantes were the first to cut their hair in this manner, not under instruction from the Arabians, as some suppose, nor yet in emulation of the Mysians, but because they were war-like men and close fighters, who had learned beyond all other men to force their way into close quarters with their enemies.“ – Plut. Tes. 5.2.

http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Plutarch/Lives/Theseus*.html

Umělá lebeční deformace není zcela novým fenoménem na Balkáně. Podle J. Jordanova se tento obřad praktikoval na tomto území již od dob neolitu. S. Jordanov k tomu dodává, že Trákové a Pelasgové znají obyčej deformování lebky cíleně. John Lorance Algel také sděluje, že u Tráků existuje umělá lebeční deformace, těmto důležitým informací nebyla věnována pozornost.

Velmi málo je těch, kteří vědí o neuvěřitelném objevu Stamena Michailova. Tento odborník zjistil, že staro-bulharská černě lesklá keramika má dlouhou tradici zhotovování na Balkáně. Stejný autor předložil solidní důkazy o tom, že posvátný symbol předků znak IYI byl nalezen na dávné balkánské keramice již před 6000 lety!

Před jistou dobou se stalo již zřejmé, nad hroby významných starých Bulharů byli navršovány mohyly, stejně tak jako u Tráků. Někteří autoři v údivu jak vysvětlit tento fenomén, vypustili tvrzení, že starobulharské mohyly se objevují v údolích řek, trácké tam nejsou. Toto prohlášení nemá žádné opodstatnění, protože jedna z největších koncentrací tráckých pohřebních mohyl se nachází v Údolí růží, kterým protékají řeky Tundža a Strjama.

Je to strašné když si člověk uvědomí, jako nesmysly jsou nám vnucovány, jaké hlouposti jsou nám nalévány do hlavy jenom a jenom prosadit tvrzení, že Trákové vymizeli, nebo že byli jen jednou romanizovanou, pohelénštěnou menšinou před příchodem sil Asparucha v 7. století. Děsivé je to, že už je zjevné, jak důležité množství informací je ponecháváno nepovšimnuto.

Oprávněnou zůstává otázka – proč? Pokud by Trákové byli divocí nevědomí barbaři, parazitující příživníci, obchodníci s otroky, neschopní kulturního projevu, dalo by se uznat, že ze studu se historikové rozhodli ponechat skutečnost pokřivenou.

Reálně řečeno národ nazývaný v antice Trákové je unikátní. Trákové předali náboženství a kulturu Řekům prostřednictvím Homéra, Tamira, Lina, Zalmoxise, Eumolpa, Imarada, Ezopa. V dobách perského útoku Athény zachránil Temistokles mající trácký původ.

O Orfeovi se tvrdí, že vynalezl písmo, Zalmoxisovi se připisuje, že učil keltské druidy. Římané od Tráků přejímají kult Dionýsův, Atisův, Kibely a dalších. Plinius je přesvědčen, že Pelasgové jsou těmi, kteří přinesli abecedu do Lácia.

Trákové dali nejschopnější císaře Římu. Můžeme začít Maximem Trákem, Maximem Dákem, Justinem, Justinianem, Konstantinem Velikým, Markianem, panoval do roku 610, Fokou a mnoho dalších. Nejlepší generálové Věčného města přicházejí z tráckého prostředí, jakými byli Velizárius a Aecius. V dobách vlády Konstantina Velikého byl gubernátorem Egypta a Kyrenejky trácký správce jménem Remetalk.

Panovnické vlastnosti národa nazývaného Trákové nemohou být negovány, mohou však být zamlčovány, aby nebylo vidět pokračování tradice u starých Bulharů, kteří jsou fakticky shodným národem. Ne náhodně mnich Fulko napsal: „Bulhaři, které nazývají Tráky podle předchozích památek“ – „Vulgariorum, quos vocitant Thracas, ut habent monumenta priorum.“

Jména národů se mění, to je normální, tradice jsou však trvanlivé a naše tradice jsou pradávné. Nejdůležitější svátky a obřady pocházejí od doby Orfeovi. Národní kroje nesou prvky s ozdobami našich idolů od rané doby bronzové. Posvátný znak Bulharů IYI pochází z mnohem starší doby, je zaznamenám na Balkáně již před 6000 lety. Den svatého Jiří je slabým ohlasem staršího kultu Tráckého jezdce, jarní oslavy vína (Trifon Zarezan) v sobě skrývají ohlasy Dionýsových oslav.

Jeden národ nemůže přežít, pokud nezná své předky. Ti jsou jako ukazatele cesty, jsou příkladem, který je třeba následovat a od vzdálených předků se máme čemu přiučit. Těm se podařilo nejenom přežít a uchovat kulturu v dobách římské okupace ale v jistém okamžiku se zástupci našeho národa stali správci v Římě.

Předkové stavěli nejenom na síle a chrabrosti ale také na jednotě, moudrosti a soudnosti. Jakoby výbušný Ares a krotký Orfeus se podávali ruku s cíle ochránit svůj národ, a takto se jim to dařilo. Jak se bude dařit dnes nám navzdory překážkám, zaprodancům a nepřátelům. Ani v čase, ani krvelačnosti se nepodařilo smazat naši posvátnou zemi, zlé časy pominou, my zůstaneme.

Použitá literatura:

1. Г. Михайлов, Траките, Второ допълнено и преработено издание, НБУ, София, 2015;

2. И. Богданов, Прабългари, Изд. Народна Просвета, София, 1976;

3. В. Бешевлиев, Проучвания върху личните имена у траките, БАН, Археологически Институт;

4.Епиграфска Поредица Nr. 8, София, 1965;

5. М. Москов, Именник на Българските Ханове, Д-р Петър Берон, София, 1988

6. Ст. Михайлов, Относно произхода на ранносредновековната чернолъскава керамика в България, Археология, кн. 4, 1961 г.

7. Ст. Михайлов, Към тълкуването на сложния знак IYI и на израза Медното Гумно, Известия на Народния Музей във Варна 23 (28), Книгоиздателство “Георги Бакалов”, Варна, 1987;

8. Д. Ангелов, Образуване на Българската Народност, Наука и Изкуство, 1971;

9. Г. Фехер, Ролята и Културата на Прабългарите, Значениетона прабългарската и старомаджарската култура в изграждането на цивилизацията на Източна Европа, Библиотека Елбеген, Издателска Къща Огледало, София, 1997;

10. С. Крыкин, ФРАКИЙСКИЙ СУБСТРАТ В АНТИЧНЫХ КОЛОНИЯХ СЕВЕРНОГО ПРИЧЕРНОМОРЬЯ, Thracia 8, Аcademia Litterarum Bulgarica, Serdicae, 1988;

11. F. Curta, The Making of Slavs, History and Archaeology of the Lower danube Region 500-700, Cambridge UniversityPress, 2007;

12. J. L. Angel, The physical Identity of the Trojans, Troy and the Trojan War: A Symposium Held at Bryn Mawr College, October 1984, еd. M.Mellink, 1999;

13. Strabo, Geography, Books 10-12, transl. H. L. Jones, THE LOEB CLASSICAL LIBRARY, Harward University Press, London, 2000;

14. Thucidydes, The Peloponesian War, transl. R. Warner, Penguin Books Ltd, Harmondsworth, 1972; A.Marcellinus, History, Books 27-31, transl. J. C. Rolfe, THE LOEB CLASSICAL LIBRARY, Harward University Press, London, 2001;

15. THE ROMAN ARMY CITE http://romanarmy.webklik.nl/page/information

16. ON THE TRIBES OF ANCIENT GAUL

https://periklisdeligiannis.wordpress.com/2013/03/09/some-remarks-on-the-tribes-of-ancient-gaul/

17.Свободные даки http://www.moldovenii.md/ru/section/220/content/894

18. Клавдий Птолемей, География http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Gazetteer/Periods/Roman/_Texts/Ptolemy/3/5*.html

Zdroj: http://petel.bg/

Přeložil: N. Nikolov 30. 3. 2016