Jak
Kyjevská Rus zničila Podunajské Bulharsko v letech 968-971
Tabu o bulharských dějinách
19.
října, 2009
Rusko několikrát
usilovalo o zničení bulharské státnosti. Poprvé se exekutorem Bulharska stal krvavý
pohan Svjatoslav v letech 968-971. Svjatoslav nechal bez milosti popravit 300
zástupců bulharských šlechtických rodů, co se stalo, v těch vzdálených a
dramatických letech můžete zjistit zde:
Příčiny, které
vedly ke vzniku byzantsko-ruskému svazku proti Podunajskému Bulharsku, byly
analyzovány mnohokrát. Pozornost císaře Nikifora II. Foka byla vedena přáním
postavit proti Bulharsku silného a dosud neznámého nepřítele. Již v dobách
vlády bulharského cara Simeona byly mezi Bulharskem a Kyjevskou Rusí udržovány
mezistátní vztahy. Byzanc však měla silnější pozice a možnosti působení na
ruskou politickou elitu. Od doby byzantsko-ruské smlouvy z roku 911 byla do
císařské armády zařazena smíšená námezdní (rusko-varjažská/normanská) družina.
Kontakty mezi Kyjevskou Rusí a Byzancí zesílili po pokřtění kněžny Olgy (bulharská princezna, v letech 944 - 964
provdaná za knížete Igora) roku 955 v Konstantinopoli.
Byzanc zaměřila
svou pozornost na mladšího a bojovného knížete Svjatoslava Igoreviče (v letech
964-972). Jakmile převzal vládu po své matce Olze, stal se Svjatoslav
představitelem nejagresivnějších směrů rusko-normanské družiny. Přezíravě se
choval vůči náboženskému přesvědčení své matky Olgy, protože v normanském
okruhu svých přátel bylo považováno Kristovo učení za projev slabosti.
Nikifor Foka, byzanstský císař, vyslal ke Svjatoslavovi,
Kalokira, syna protevona (správce) Chersonesu. Tento mladý ambiciózní
aristokrat byl již na diplomatické mysy u německého císaře Otona I. Tímto
rozhodnutím vkládá do svého vyslance velkou důvěru, kdy mu přiznává i vysoký
titul patricie. Prostřednictvím Kalokira dostává ruské kníže 15 hřiven ve
zlatě. Výpočty ukazují, že obnos není dostatečný pro nájemní armádu ne více než
pro tři až čtyři tisíce lidí. Zde je zřejmé proč byzantská vláda viděla v knížeti
neobyčejného vůdce nájemníků spíše politického partnera s širším rozhledem.
Zlato bylo osobním darem pro knížete, zatímco vojsku náležela kořist na dobývaném
území, například v Bulharsku.
Již v roce 945
byla uzavřena dohoda mezi knížetem Igorem a byzantským císařem, kde jedna z klausulí
výslovně hlásá: „A pokud (na hranici) přijdou Černí Bulhaři a začnou válčit na
Korsunské straně (u města Cherson na Krymu), zavazuje se ruské kníže, je dále
nepouštět, v opačném případě způsobí škody jeho zemi“.
Svjatoslav se
překvapivě vylodil z normanských lodí v dunajské deltě. K tomu došlo ne na
počátku léta roku 968, jak se často tvrdí ale pravděpodobně v měsíci srpnu (Jan
Skilica). Lev Djakon sděluje, že vojska kyjevského knížete v počtu 60 tisíc
mužů (aniž by se počítalo s námezdníky!), pouze jádro knížecí družiny mělo 10
tisíc vojáků. Svjatoslav vedl na tu dobu značné početní síly vojáků, odvozené z
velkého demografického potenciálu ruských slovanských národů.
Ruský útok byl
pro Bulhary neočekávaným. Když Svjatoslav nastoupil na druhou stranu Dunaje,
vyslal proti němu car Petr 30 tisícovou armádu. Bulharská armáda byla ruskými
silami v prvním střetnutí poražena, poražení se z válečného pole zachránili za
pevnými stěnami pevnosti Drastar (dnešní Silistra). Po zvěsti o porážce dostal
car Petr epileptický záchvat a stal se nezpůsobilým plnit funkci hlavy státu. Vstoupil
do kněžského stavu a odešel do kláštera. Po několika měsících panovník - mnich
zemřel (30. ledna roku 970). Podunajské Bulharsko tak ztratilo zkušeného a
osvědčeného politika, který nezávisle na chybách a slabostech vedl státní
záležitosti více jak čtyři desetiletí.
Další události
vedli k ovládnutí části severovýchodních bulharských území útočníky. Ruský
kronikář tvrdí, že Svjatoslav zabral 80 měst podél Dunaje. V každém případě
ruská nadvláda nezahrnovala hlavní město Veliký Preslav. Nezávisle na nemoci
cara Petra se bulharská vláda vzpamatovala po těžkém úderu. Jaký byl odpor
proti nájezdníkům, se dá dnes těžko vyjádřit, ale podle ruského letopisu právě
na popud Bulharů na ruská území vstoupili Pečeněhové (Černí/Vnitřní Bulhaři) a začali blokovat hlavní město Kyjev. Svjatoslav
byl donucen přerušit svou vítěznou kampaň a vrátit se zpět.
Neočekáváná
porážka bulharských sil ve válce se Svjatoslavem zanechala silný dojem na
Konstantinopol. Nikifor II. Foka byl nepříjemně překvapen rychlým vývojem
rusko-bulharské války, o které se předpokládalo, že bude dlouhá a vyčerpávající
pro obě strany. Prudká změna situace přinutila císaře hledat sblížení s Bulhary.
Byzanc neměla dost sil na válku na severu, zatímco zápas s Araby byl roku 968 v
posledním stádiu a jižní Itálie pokračovala v zápase s Franky. Svědectví o
vzájemných bulharsko-byzantských kontaktech jsou lakonická a protikladná. Kolik
času trvaly vzájemné rozhovory a jaké měli výsledky, může dnes jen odhadovat,
ale v každém případě, byly staré vztahy alespoň v deklarativní podobě obnoveny.
Ve stejné době se
zdravotní stav cara Petra zhoršil a ten přijal mnišský stav a zanedlouho na to
umírá. Tehdy byzantská vláda dovolila jeho synům Borisovi a Romanovi návrat do
Velké Preslavi. Pokud by Říše skutečně viděla v Borisovi a Romanovi záruku
zachování míru, znamenalo to, že ve Veliké Preslavi budou dominovat skutečně
známé politické síly a osobnosti. V tomto smyslu je nezkušenost Borise II.
Přijímána za podmínku, že z bulharské strany nebudou následovat nepříjemná
překvapení. Korunovace Borise II. neměla vliv na nezbytnou stabilizaci v zemi.
Sám byl po celých šest let (zejména v letech formování jeho osobnosti) v byzantském
hlavním městě, ve skutečnosti neznal situaci ve vlastní zemi a byl snadno
závislí na domácích protikladných uskupeních.
Během léta roku 969 byl Svjatoslav stále ještě v Kyjevě
a do smrti své matky, kněžny a budoucí světice Olgy-Heleny (+ 11. července roku
969). Před svou smrtí byla podporována svými příznivci a zasypávala námitkami
Svjatoslava. Část ruské aristokracie neschvalovala dobrodružné synovo pochody,
včetně těch proti Bulharům. Svjatoslav však byl neoblomný, až došel k prohlášení,
že si nepřeje panovat z Kyjeva a přesídlil do Preslavce na Dunaji – který
považoval za nový střed své říše, tj. nově zamýšleného rozšíření státu od Baltu
až na hranice Byzance.
Pro knížete Svjatoslava představovalo zabrané
bulharské město Preslavec poblíž Dunaje skutečný ráj na zemi, kde se “sbíhají všechna blaha: z řecké země zlato,
hedvábí, víno a různé plody, z Čech a Uher – stříbro a koně, z Ruska zase –
kůže, vosk, med a otroci“. Lev Djakon dosvědčuje, že po útoku na Bulharsko
Svjatoslav a jeho družina „se nechtěli vracet do vlastní země, byli uneseni
bohatstvím místní země, vůbec nerespektovali dohody uzavřenou s císařem
Nikiforem a počítali s tím, že pro ně je výhodnější zůstat zde a vládnout této
zemi“. Veden těmito motivy, Svjatoslav usilovně připravoval druhý pochod,
což mu zabralo několik měsíců.
Návrat do
Bulharska se uskutečnil s náborem dalším bojovníků včetně nových námezdních oddílů
ze Skandinávie. Podle ruského letopisce byl odpor tentokrát mnohem silnější. Na
počátku bitvy dokonce „měli bulharské síly převahu“, což ukazuje, že vláda v Preslavi
nestála v nečinnosti, jak je zpravidla vykládáno. I v tomto případě číselná
převaha a zkušenost normansko-ruských mužů převážila a bulharská armáda byla
poražena. Severovýchodní část země včetně velkých měst Drastar a hlavního města
Veliké Preslavi padla pod ruskou okupační vládu. K tomu došlo v důsledku
těžkých bojů.
V jistém okamžiku
obě strany dosáhli dohody prosazené hrubou silou Svjatoslava. Pozdější události
ukazují, že Boris II. si uchoval jistou vládu a nejenom její symboly a
insignie. Často jsou zmiňovány bulharské oddíly pod ruským vedením, stejně tak
i pevnosti, které zůstaly pod kontrolou bulharských městských správců.
Úsilí Svjatoslava byla namířeno proti suverénnímu
státu, která ničím nezadal důvod pro válku. Od samého počátku byl konflikt
spjat s krádežemi a přímou službou třetí straně – Byzanci. Stručně řečeno šlo o
agresi a ruský zábor.
Při svém druhém vpádu do
Podunajského Bulharska již měl kyjevský kníže mnohem nebezpečnější záměry.
Dojednaný svazek byl jednoznačně nerovnoprávným. Car Boris II. vládl ze své
rezidence v hlavním městě Veliké Preslavi, ve které však byla rozmístěna silná
ruská ochrana. Při tom na jaře roku 971 Jan Cimischy se setkává s bulharským
carem ve vnější části hlavního města, zatímco vnitřní opevněný panovnický dvůr
byl zjevně od roku 969 v rukách Rusů. V daném případě, byl Svjatoslav roku 971 v
Drastaru na Dunaji neznamená to, že velkodušně přepustil město Preslav caru
Borisovi – možná šlo v konkrétní situaci jen o strategický krok. Na druhé
straně město Drastar nebylo pouhou pevností, bylo současně hlavním sídlem
církevního patriarchy.
Faktem je, že
roku 971 právě ve městě Drastaru nechal Svjatoslav popravit velký počet
bulharských bojarů (podle pramenů 300 nejvýše postavených šlechticů). Pro
srovnání je možné si připomenout, jaký otřes vyvolalo sdělení Grigorie Camblaka
o popravě 100 vlivných Bulharů v roce 1393 jinými útočníky - Turky.
To všechno nás přivádí na myšlenku, že svazek byl
založen na zajetí bulharského cara a nejvýznamnějších osobností z jeho okolí.
Svjatoslav považoval své partnerství s Borisem II. za přechodné. To bylo
nezbytné pro dosažení rozhodujícího vítězství nad říší, která by otevřela
perspektivu nové dohody a vyřešení otevřené bulharské otázky. Tvrzení, že
„Preslavec“ (někteří odborníci připouštějí, že se dokonce jednalo o Veliké
Praslavi!) je středem mé země, ukazuje knížete „varjaga“ - Normana v každém
případě ne jako bulharského spojence a ochránce slovanského bratrství spíše
jako otevřeného porobitele.
Tyto Svjatoslavovi záměry se
staly více zjevné po smrti císaře Nikifora II Foky, kdy jeho přítel Kalokir na
něj naléhá se záměrem převzetí byzantského trůnu s ruskou pomocí. Znamená to,
že Svjatoslav disponoval jistou legitimitou k ovládnutí Bulharska a příslibem
Kalokira jako budoucího byzantského císaře. Tak se z agresora, okupanta a
tyranského spojence Borise II. se stal zcela přirozeně, kyjevský kníže, při
použití emocionálního jazyka starých autorů, cizákem porobitelem.
Kníže Svjatoslav se v roce
970 s velkou mnohonárodnostní armádou vypravil do východní Trákie. Jemu v ústrety
nastoupila byzantská armáda vedená Vardem Sklirem zavedla protivníka do pasti a
způsobila mu těžkou porážku. Byzantský úspěch zůstal nevyužit, protože ve
stejné době nastalo povstání vojevůdce Varda Foka v Malé Asii. Varda Sklir byl
s částí své armády odvelen z evropské části, aby bojoval proti uchvatiteli.
Ruské útoky se obnovily a magister Jan Kurkua, který zůstal v čele byzantské
armády v Trákii, se nedokázal se situací vypořádat. Odpor zde kladla i
bulharská správa na územích, která nebyla v režimu ruské okupace.
Je známá událost
s městem Plovdiv – město se odmítlo podřídit Svjatoslavovi, bylo přepadeno a
převzato. Vypořádání s nepokornými se projevila v těžkých represích (tisíce
lidí bylo zabito naražením na kůly) a došlo na ničení města. V časech již vzdálených těmto
událostem roku 1114, kdy Anna Komnina společně se svým otcem císařem Alexiem I.
Komnin navštívila Plovdiv, toto kdysi velké a krásné město se stále ještě
nevzpamatovalo po ničeních Taurů a Skytů (tj. Rusů) ve starých dobách.
Rozhodnost Svjatoslava a jeho lidí dále zesilovala, což přinutilo císaře Jana
Cimischiho ujmout se osobně odražení ruské hrozby.
Na konci března
se byzantská armáda, již vedená samotným císařem, vydala směrem na Veliký
Preslav. Římané se vždy báli vstupovat pod sklony Balkánu (včetně před několika
lety zmiňovaného Nikifora II. Foky), v tomto případě bez nijakých problémů
procházeli východními průsmyky Staré planiny. Znamená to, že Římanům byl
umožněn průchod, možná dokonce byli provázeni nebezpečnými horskými cestami
přímo Bulhary, kteří uvěřili prohlášením císaře, že přichází jako spojenec
křesťan proti pohanským Rusům. Zjevně takové bylo i chování Bulharů na jihu
Balkánu, kde se Cimischého armáda pohybovala svobodně, bez toho aby obsazovala
bulharské pevnosti.
Cimischého armáda
dosáhla 12. dubna 971 až k Veliké Preslavi. Pokud lze věřili Lvu Djakonovi,
bylo to pro Rusi skutečné překvapení, mezi nimi zavládl zmatek. Skutečné
vysvětlení bude, že počítali s tím, že budou o pohybech Římanů spravováni
samotnými Bulhary. K tomu však nedošlo a ruské vedení bylo zbaveno přístupu k informacím
o konkrétní vojenské kampani. Ruská pěchota utrpěla velké ztráty a byla
přinucena utéci na stěny bulharského hlavního města. Kalokir, který byl v té
době v Preslavi, v panice utekl do Drastaru, možná proto, aby povolal
Svjatoslava s hlavními silami. 13. dubna se za pomoci vztyčených věží a žebříků
podařilo prorazit stěny města a vstoupit dovnitř. Římané ovládli vnější město a
ruský vojevůdce Svenkel (Sveneld) se uzavřel ve vnitřním městě. Rusové se
důmyslně bránili, lákali útočníky do léček. V tomto okamžiku byly proti nim
vrženy zápalné střely (možná řecký oheň),
po kterém se obrana města stala nemožná. Svenkel si se zbytkem svých vojáků
prorazil cestu a utekl do Drastaru.
Ve vnějším části
bulharského hlavního města zastihl císař Jan Cimischi bulharského cara Borise
II. Se kterým hovořil jako s panovníkem Bulharů. Car se zde nacházel společně s
manželkou a dvěma nedospělými dětmi. Car dostal přátelské ujištění, že Římané
přicházejí jako spojenci a že pro ně jsou nepřáteli pouze Rusové. Reálná moc
Borise II. však nebyla obnovena a carská pokladna byla vydána do rukou císaře.
Fakticky se Boris přeměnit z ruského na římského významného zajatce a rukojmího
pro ovlivnění chování bulharské aristokracie.
Na den sv. Jiří se císař Cimischi ocitl před pevností
Drastaru, před jejími stěnami, podle Lva Djakona, je očekávala 60-ti tisícová
ruská armáda. Krvavá bitva skončila těžkou porážkou Rusů. Ti, kteří se
zachránili, se ukryli, za pevnými stěnami podunajské pevnosti. Císař Cimischi
nechal postavit opevněný tábor na nedaleké výšině (možná dnešní Medžidi tabia).
Za nedlouho připlula byzantská flotila, která podpořila Římany a ničila ruský
tábor. Svjatoslav padl do úplné blokády, na kterou nebyl připraven.
V Drastaru neměli dokonce
ani dostatek zásob potravin. Byzantsko-ruské souboje před Drastarem trvaly,
skoro tři měsíce za kterých se síly Svjatoslava každým dnem snižovali. Na
straně Římanů nechal císař povolat i útvary, které předtím zůstali v jiných
pevnostech v oblasti. Svjatoslav se pokusil i o noční útok, kterým se měl
zásobit potravinami, postupně však nad jeho armádou zavládl stín hladu.
Nepomohli ani jeho pokusy o vytvoření vlastních jízdních oddílů (což bylo
slabým místem ruské vojenské taktiky). Nepomáhali ani pohanské oběti, ani
poprava podezřelých ze zrady bulharských bojarů. Lev Djakon se zmiňuje i o
lidských obětinách bulharských dětí (kojenců).
Závěrečná bitva
rozhodla celou válku, ta proběhla 21. července roku 971. Rusové zde měli veliké
ztráty, významný byl zásah Anemase (pokřtěného arabského prince) kterému se
podařilo těžce zranit samotného knížete. Po těžké porážce Rusové souhlasili s jednáním.
Podmínky smlouvy vyjádřili úplné byzantské vítězství – kyjevský kníže se
zavázal zůstat i nadále spojencem Říše deklarací zřeknutí se území kolem
Chersonesu (na Krymu) a v Podunajském Bulharsku. Rusům bylo dovoleno velkodušně
se vrátit do vlasti a na cestu dostali zásoby potravin.
Zanedlouho se
Rusové vydali na cestu zpět do Kyjeva, bylo však nutno přezimovat v ústí řeky
Dněpru. Na jaře roku 972 se Svjatoslav pokusil dosáhnout na místa Dněprovských
prahů (dnes severně od města Záporoží, Ukrajina) avšak padl do pasti nastražené
Pečeněhy. Zde kníže zahynul a na příkaz Kagana Pečeněhů Kuria byla lebka
knížete okována ve stříbře do podoby číše. Tento zvyk je svědectvím blízkosti
zvyků Pečeněhů se starými tradicemi „vnitřních“ Černých Bulharů.
Car Boris II. byl oficiálně sesazen, byl donucen
postoupit carské atributy (tiaru, prapor, červené holiny a další), k tomu došlo
v císařském paláci k tomu určeným obřadem. Boris dostal náhradou vysoký titul
„magistra“, zatímco jeho bratr Roman není zmiňován vůbec. Oba se ocitli pod
dohledem, který trval až do jejich útěku roku 978. Z byzantského pohledu
Bulharsko přestalo existovat jako svrchovaný stát a administrativně měl být
přeměn v nedílnou část byzantského císařského území.
Téma na přemýšlení:
Ztráta
svrchovanosti je pro Podunajské Bulharsko zkušeností, která se nedá zapomenout.
Doba Římské nadvlády netrvala dlouho, už proto že zkušenost s řeckou mocí
přišla jako zrada od křesťanů. Druhá ztráta svrchovanosti pád pod tureckou
nadvládu postihl jako Byzantskou říši tak i Podunajské Bulharsko. Třetí ztráta
svrchovanosti je dnes v Bulharsku spojována s obdobím Sovětské nadvlády. Přitom
nám skutečnost přímo před vlastním zrakem ukazuje, jak ztrácíme svou
svrchovanost před silou soudobých nadnárodních společností, kterým je národní
prvek, státnost, dějiny a tradice zjevným trnem v oku.
Smluvní vztahy mezi Kyjevskou Rusí a
Byzancí vedli ke zničení dvou říší, Chazarské říše – s vládou judaistů, roku 969 zničením hlavního
města Itil, a Podunajského Bulharska – křesťanského,
roku 972. Zde jejich spolupráce neskončila, dalším společným cílem bylo donutit
Povolžské Bulhary minimálně k placení daní do Kyjeva.
První pokus učinil již v roce 966 kníže Svjatoslav,
po jehož smrti se situace na řece Volze a v jejím ústí do Kaspického moře
zásadně změnila ve prospěch Povolžského Bulharska odstraněním Chazarské říše.
Ke druhému pokusu došlo o něco později za vlády Svjatoslavova syna Vladimíra
roku 985. Tlaku Kyjeva však Povolžské Bulharsko odolalo a naopak zpoplatnilo
okolní kmeny například Vjatiče.
Síla Povolžského Bulharska sílila na
křižovatce cest ze západu z Čech na východ na hedvábnou stezku a od Baltu
směrem na jih po Volze až do Bagdádu nebo do Střední Asie. Pozice tohoto státu
byla na mnoho staletí určena akceptováním islámu, vymezením spolupráce s Araby,
kteří naopak tísnili Byzantskou říši na východě. Rozsah moci Povolžského
Bulharska se projevil zabráním pozic po Chazarech v ústí řeky Volhy a volnou
plavbou po Kaspickém moři. Ne nadarmo Arabové pojmenovávali řeku Volhu – řekou
Bolgar a Kaspické moře – mořem Bolgarským. Směrem opačným na sever si Bulhaři
vytvořili příznivé vztahy se sousedy Marijci a dalšími - pozn.
překladatele
Dále převzato od
O síle a postavení Povolžského Bulharska se zmiňuje nejenom ústní
lidová tradice, je možné také odhalit, co píší „Dějiny Tatarské Sovětské
republiky“. Zde je možné číst následující: „Na
podzim roku 1223, se postavili Bulhaři Mongolům, vystavěli mnoho pastí ve stepi
a vlákali je do nich. Dále Mongoly obestoupily ze všech stran a většinu jich
pobili“. Tato kniha byla napsána mnohem dříve, než byl zveřejněn soupis
letopisů Džagfar Tarichi, podle kterého vešla tato bitva také ve známost. V letopisech
Džagfar Tarichi jsou ústní záznamy místních Bulharů, ale o této bitvě existují
ještě dva čínské prameny a jeden mongolský, které se také zmiňují o této bitvě.
Co se stalo ve skutečnosti:
V květnu roku 1223, armády Čingischána vyrazila na
výpravu v režimu průzkum bojem, při kterém porazily Kyjevskou Rus v bitvě u
Kalky. Zprávu o tom se dozvěděli i Bulhaři, vedení panovníkem Kanem
Abdulem Čelbirem (v letech 1178-1225), začali se připravovat na válku. Podle
starého bulharského zvyku, se rozhodli použít taktiku ustupující armády, kterou
vlákali nepřítele do pasti. Místo pro bitvu nebylo vybráno náhodně, jednalo se
o Samarskou Luhu a Žigulovskou vrchovinu poblíž.
Zde byla vystavena řada plotů a zábran, Bulhaři zde
vytvořili skutečnou past, donutili Mongoly zemřít bulharským mečem nebo se
utopit v řece Volze.
Mongolská armáda byla vedena Bahadirem Subadajem
- nejlepším velitelem Mongolů. Do té chvíle neznal porážku. Dosažením jižní
hranice Povolžského Bulharska se armáda Mongolů v počtu 50000 bojovníků
postavila zdánlivé menšině bulharské armády. Poté, co jí rychle obrátila na
útěk, vstoupila za ní do předem připravené pasti Bulharů. Nastoupila srážka,
kterou podle letopisů Džagfar
Tarichi přežilo jen 4000
bojovníků a podle čínských zdrojů - nikdo nepřežil. Opět podle bulharských
letopisů, bylo rozhodnuto neprodávat Mongoly chycené do zajetí, ale vyměnit
každého z nich za jednu ovci! Čingischán musel vyplatit 4000 ovcí Bulharům, aby
dostal zpět své vojáky. Vypráví se, že obdržení zprávy o potupě Mongolů dostal
jejich panovník srdeční záchvat, následoval pád z koně a na následky pádu
zemřel.
"Beraní bitva" z roku 1223 "otřásla
vesmírem" je doložena jako první a poslední porážku Čingischána, za
jeho života, armádou Volžských Bulharů, které vedl Kan Abdulah Čelbir.
Proto si vysloužil přezdívku Čelbir (Veliký). Hrobka - mauzoleum Kana Abdulaha
Čelbira (Velikého), jediného vládce, který zvítězil a ponížil Čingischána, se
nachází v dnešním archeologickém komplexu města Bolgar, na břehu řeky Volhy. Tento
skvělý bulharský Kán zůstal nezaslouženě vně učebnic a dějin, a jen málo lidí
ví, že ve svých mladých létech rozšířil Povolžské Bulharsko až k Azovskému moři
a vedl mnoho úspěšných bitev.
Po velkolepém selhání Mongolů v bitvě na Volze, se
neodvážili zaútočit znovu alespoň do doby, dokud byl Abdulah Kan Čelbir naživu.
Po jeho smrti vypravili Mongolové tři po sobě jdoucí neúspěšné kampaně – v roce
1229, 1232 a 1235. Až v roce 1236 se Mongolům podařilo prolomit obranu Povolží.
Podle kazaňského historika A. Chalilova: "Odpor Bulharska, který
trval až do roku 1278, je prvotním důvodem, proč Rusko a ruská území nebyla
zahrnuta do svazku Zlaté hordy. V této souvislosti lze říci, že Povolžské
Bulharsko zachránilo středověké Rusko před zničením“.
Poznámky na okraj od překladatele
Jaká byla odměna Ruska Bulharům v dalších letech? Ruský car Ivan Hrozný
po pokoření Kazaně, a přijetím bulharské koruny vystavil lidu Povolžské
Bulharska perspektivu postupného genocidního vymazání, nejdříve státu, potom i
národa z povrchu světa.
Jestliže křesťanství na Balkáně zachránilo lid Podunajského
Bulharska od pořečtění a později od poturčení a ztrátě identity národa, pomohlo
k jeho obrození a obnovení státnosti a státní suverenity obnoveného Bulharska
po pádu Osmanské říše. Nebýt zásahů mezinárodního společenství stalo by se nové
obrozené Bulharsko na Balkáně, jen další provincií Ruského carství.
Shodně tak islám sehrál podobnou úlohu při záchově národní
identity Bulharů na Volze proti cílené genocidě podporované carskou vládou.
Tradice negací národnostního cítění po celou dobu existence Sovětského svazu se
lámou až v současnosti, kdy lid Tatarské republiky usiluje o svou obrodu a
návrat k tradicím bulharské identity. Islám zde je nedílnou součástí života
národa, je v jeho kořenech.
Na těchto dvou příkladech životní zkušenosti jednoho dnes na mnoho
kilometrů od sebe odděleného národa je zřejmé, že rozdílnost vyznání pro
přežití jednoho národa před cizími silami, je otázkou podružnou. Národ,
jeho jazyk, písemnost - historická paměť spolu náboženskými tradicemi vždy
pomáhali přežít cizí nadvládu.
Dnes obě skupiny jednoho národa usilují na dvou místech o návrat a důstojnou
pozici v historii evropských národů.
