Jak Kyjevská Rus zničila Podunajské Bulharsko v letech 968-971

Jak Kyjevská Rus zničila Podunajské Bulharsko v letech 968-971

Tabu o bulharských dějinách

19. října, 2009

http://www.extremecentrepoint.com/archives/4878

Rusko několikrát usilovalo o zničení bulharské státnosti. Poprvé se exekutorem Bulharska stal krvavý pohan Svjatoslav v letech 968-971. Svjatoslav nechal bez milosti popravit 300 zástupců bulharských šlechtických rodů, co se stalo, v těch vzdálených a dramatických letech můžete zjistit zde:

Příčiny, které vedly ke vzniku byzantsko-ruskému svazku proti Podunajskému Bulharsku, byly analyzovány mnohokrát. Pozornost císaře Nikifora II. Foka byla vedena přáním postavit proti Bulharsku silného a dosud neznámého nepřítele. Již v dobách vlády bulharského cara Simeona byly mezi Bulharskem a Kyjevskou Rusí udržovány mezistátní vztahy. Byzanc však měla silnější pozice a možnosti působení na ruskou politickou elitu. Od doby byzantsko-ruské smlouvy z roku 911 byla do císařské armády zařazena smíšená námezdní (rusko-varjažská/normanská) družina. Kontakty mezi Kyjevskou Rusí a Byzancí zesílili po pokřtění kněžny Olgy (bulharská princezna, v letech 944 - 964 provdaná za knížete Igora) roku 955 v Konstantinopoli.

Byzanc zaměřila svou pozornost na mladšího a bojovného knížete Svjatoslava Igoreviče (v letech 964-972). Jakmile převzal vládu po své matce Olze, stal se Svjatoslav představitelem nejagresivnějších směrů rusko-normanské družiny. Přezíravě se choval vůči náboženskému přesvědčení své matky Olgy, protože v normanském okruhu svých přátel bylo považováno Kristovo učení za projev slabosti.

Nikifor Foka, byzanstský císař, vyslal ke Svjatoslavovi, Kalokira, syna protevona (správce) Chersonesu. Tento mladý ambiciózní aristokrat byl již na diplomatické mysy u německého císaře Otona I. Tímto rozhodnutím vkládá do svého vyslance velkou důvěru, kdy mu přiznává i vysoký titul patricie. Prostřednictvím Kalokira dostává ruské kníže 15 hřiven ve zlatě. Výpočty ukazují, že obnos není dostatečný pro nájemní armádu ne více než pro tři až čtyři tisíce lidí. Zde je zřejmé proč byzantská vláda viděla v knížeti neobyčejného vůdce nájemníků spíše politického partnera s širším rozhledem. Zlato bylo osobním darem pro knížete, zatímco vojsku náležela kořist na dobývaném území, například v Bulharsku.

Již v roce 945 byla uzavřena dohoda mezi knížetem Igorem a byzantským císařem, kde jedna z klausulí výslovně hlásá: „A pokud (na hranici) přijdou Černí Bulhaři a začnou válčit na Korsunské straně (u města Cherson na Krymu), zavazuje se ruské kníže, je dále nepouštět, v opačném případě způsobí škody jeho zemi“.

Svjatoslav se překvapivě vylodil z normanských lodí v dunajské deltě. K tomu došlo ne na počátku léta roku 968, jak se často tvrdí ale pravděpodobně v měsíci srpnu (Jan Skilica). Lev Djakon sděluje, že vojska kyjevského knížete v počtu 60 tisíc mužů (aniž by se počítalo s námezdníky!), pouze jádro knížecí družiny mělo 10 tisíc vojáků. Svjatoslav vedl na tu dobu značné početní síly vojáků, odvozené z velkého demografického potenciálu ruských slovanských národů.

Ruský útok byl pro Bulhary neočekávaným. Když Svjatoslav nastoupil na druhou stranu Dunaje, vyslal proti němu car Petr 30 tisícovou armádu. Bulharská armáda byla ruskými silami v prvním střetnutí poražena, poražení se z válečného pole zachránili za pevnými stěnami pevnosti Drastar (dnešní Silistra). Po zvěsti o porážce dostal car Petr epileptický záchvat a stal se nezpůsobilým plnit funkci hlavy státu. Vstoupil do kněžského stavu a odešel do kláštera. Po několika měsících panovník - mnich zemřel (30. ledna roku 970). Podunajské Bulharsko tak ztratilo zkušeného a osvědčeného politika, který nezávisle na chybách a slabostech vedl státní záležitosti více jak čtyři desetiletí.

Další události vedli k ovládnutí části severovýchodních bulharských území útočníky. Ruský kronikář tvrdí, že Svjatoslav zabral 80 měst podél Dunaje. V každém případě ruská nadvláda nezahrnovala hlavní město Veliký Preslav. Nezávisle na nemoci cara Petra se bulharská vláda vzpamatovala po těžkém úderu. Jaký byl odpor proti nájezdníkům, se dá dnes těžko vyjádřit, ale podle ruského letopisu právě na popud Bulharů na ruská území vstoupili Pečeněhové (Černí/Vnitřní Bulhaři) a začali blokovat hlavní město Kyjev. Svjatoslav byl donucen přerušit svou vítěznou kampaň a vrátit se zpět.

Neočekáváná porážka bulharských sil ve válce se Svjatoslavem zanechala silný dojem na Konstantinopol. Nikifor II. Foka byl nepříjemně překvapen rychlým vývojem rusko-bulharské války, o které se předpokládalo, že bude dlouhá a vyčerpávající pro obě strany. Prudká změna situace přinutila císaře hledat sblížení s Bulhary. Byzanc neměla dost sil na válku na severu, zatímco zápas s Araby byl roku 968 v posledním stádiu a jižní Itálie pokračovala v zápase s Franky. Svědectví o vzájemných bulharsko-byzantských kontaktech jsou lakonická a protikladná. Kolik času trvaly vzájemné rozhovory a jaké měli výsledky, může dnes jen odhadovat, ale v každém případě, byly staré vztahy alespoň v deklarativní podobě obnoveny.

Ve stejné době se zdravotní stav cara Petra zhoršil a ten přijal mnišský stav a zanedlouho na to umírá. Tehdy byzantská vláda dovolila jeho synům Borisovi a Romanovi návrat do Velké Preslavi. Pokud by Říše skutečně viděla v Borisovi a Romanovi záruku zachování míru, znamenalo to, že ve Veliké Preslavi budou dominovat skutečně známé politické síly a osobnosti. V tomto smyslu je nezkušenost Borise II. Přijímána za podmínku, že z bulharské strany nebudou následovat nepříjemná překvapení. Korunovace Borise II. neměla vliv na nezbytnou stabilizaci v zemi. Sám byl po celých šest let (zejména v letech formování jeho osobnosti) v byzantském hlavním městě, ve skutečnosti neznal situaci ve vlastní zemi a byl snadno závislí na domácích protikladných uskupeních.

Během léta roku 969 byl Svjatoslav stále ještě v Kyjevě a do smrti své matky, kněžny a budoucí světice Olgy-Heleny (+ 11. července roku 969). Před svou smrtí byla podporována svými příznivci a zasypávala námitkami Svjatoslava. Část ruské aristokracie neschvalovala dobrodružné synovo pochody, včetně těch proti Bulharům. Svjatoslav však byl neoblomný, až došel k prohlášení, že si nepřeje panovat z Kyjeva a přesídlil do Preslavce na Dunaji – který považoval za nový střed své říše, tj. nově zamýšleného rozšíření státu od Baltu až na hranice Byzance.

Pro knížete Svjatoslava představovalo zabrané bulharské město Preslavec poblíž Dunaje skutečný ráj na zemi, kde se “sbíhají všechna blaha: z řecké země zlato, hedvábí, víno a různé plody, z Čech a Uher – stříbro a koně, z Ruska zase – kůže, vosk, med a otroci“. Lev Djakon dosvědčuje, že po útoku na Bulharsko Svjatoslav a jeho družina „se nechtěli vracet do vlastní země, byli uneseni bohatstvím místní země, vůbec nerespektovali dohody uzavřenou s císařem Nikiforem a počítali s tím, že pro ně je výhodnější zůstat zde a vládnout této zemi“. Veden těmito motivy, Svjatoslav usilovně připravoval druhý pochod, což mu zabralo několik měsíců.

Návrat do Bulharska se uskutečnil s náborem dalším bojovníků včetně nových námezdních oddílů ze Skandinávie. Podle ruského letopisce byl odpor tentokrát mnohem silnější. Na počátku bitvy dokonce „měli bulharské síly převahu“, což ukazuje, že vláda v Preslavi nestála v nečinnosti, jak je zpravidla vykládáno. I v tomto případě číselná převaha a zkušenost normansko-ruských mužů převážila a bulharská armáda byla poražena. Severovýchodní část země včetně velkých měst Drastar a hlavního města Veliké Preslavi padla pod ruskou okupační vládu. K tomu došlo v důsledku těžkých bojů.

V jistém okamžiku obě strany dosáhli dohody prosazené hrubou silou Svjatoslava. Pozdější události ukazují, že Boris II. si uchoval jistou vládu a nejenom její symboly a insignie. Často jsou zmiňovány bulharské oddíly pod ruským vedením, stejně tak i pevnosti, které zůstaly pod kontrolou bulharských městských správců.

Úsilí Svjatoslava byla namířeno proti suverénnímu státu, která ničím nezadal důvod pro válku. Od samého počátku byl konflikt spjat s krádežemi a přímou službou třetí straně – Byzanci. Stručně řečeno šlo o agresi a ruský zábor.

Při svém druhém vpádu do Podunajského Bulharska již měl kyjevský kníže mnohem nebezpečnější záměry. Dojednaný svazek byl jednoznačně nerovnoprávným. Car Boris II. vládl ze své rezidence v hlavním městě Veliké Preslavi, ve které však byla rozmístěna silná ruská ochrana. Při tom na jaře roku 971 Jan Cimischy se setkává s bulharským carem ve vnější části hlavního města, zatímco vnitřní opevněný panovnický dvůr byl zjevně od roku 969 v rukách Rusů. V daném případě, byl Svjatoslav roku 971 v Drastaru na Dunaji neznamená to, že velkodušně přepustil město Preslav caru Borisovi – možná šlo v konkrétní situaci jen o strategický krok. Na druhé straně město Drastar nebylo pouhou pevností, bylo současně hlavním sídlem církevního patriarchy.

Faktem je, že roku 971 právě ve městě Drastaru nechal Svjatoslav popravit velký počet bulharských bojarů (podle pramenů 300 nejvýše postavených šlechticů). Pro srovnání je možné si připomenout, jaký otřes vyvolalo sdělení Grigorie Camblaka o popravě 100 vlivných Bulharů v roce 1393 jinými útočníky - Turky.

To všechno nás přivádí na myšlenku, že svazek byl založen na zajetí bulharského cara a nejvýznamnějších osobností z jeho okolí. Svjatoslav považoval své partnerství s Borisem II. za přechodné. To bylo nezbytné pro dosažení rozhodujícího vítězství nad říší, která by otevřela perspektivu nové dohody a vyřešení otevřené bulharské otázky. Tvrzení, že „Preslavec“ (někteří odborníci připouštějí, že se dokonce jednalo o Veliké Praslavi!) je středem mé země, ukazuje knížete „varjaga“ - Normana v každém případě ne jako bulharského spojence a ochránce slovanského bratrství spíše jako otevřeného porobitele.

Tyto Svjatoslavovi záměry se staly více zjevné po smrti císaře Nikifora II Foky, kdy jeho přítel Kalokir na něj naléhá se záměrem převzetí byzantského trůnu s ruskou pomocí. Znamená to, že Svjatoslav disponoval jistou legitimitou k ovládnutí Bulharska a příslibem Kalokira jako budoucího byzantského císaře. Tak se z agresora, okupanta a tyranského spojence Borise II. se stal zcela přirozeně, kyjevský kníže, při použití emocionálního jazyka starých autorů, cizákem porobitelem.

Kníže Svjatoslav se v roce 970 s velkou mnohonárodnostní armádou vypravil do východní Trákie. Jemu v ústrety nastoupila byzantská armáda vedená Vardem Sklirem zavedla protivníka do pasti a způsobila mu těžkou porážku. Byzantský úspěch zůstal nevyužit, protože ve stejné době nastalo povstání vojevůdce Varda Foka v Malé Asii. Varda Sklir byl s částí své armády odvelen z evropské části, aby bojoval proti uchvatiteli. Ruské útoky se obnovily a magister Jan Kurkua, který zůstal v čele byzantské armády v Trákii, se nedokázal se situací vypořádat. Odpor zde kladla i bulharská správa na územích, která nebyla v režimu ruské okupace.

Je známá událost s městem Plovdiv – město se odmítlo podřídit Svjatoslavovi, bylo přepadeno a převzato. Vypořádání s nepokornými se projevila v těžkých represích (tisíce lidí bylo zabito naražením na kůly) a došlo na ničení města. V časech již vzdálených těmto událostem roku 1114, kdy Anna Komnina společně se svým otcem císařem Alexiem I. Komnin navštívila Plovdiv, toto kdysi velké a krásné město se stále ještě nevzpamatovalo po ničeních Taurů a Skytů (tj. Rusů) ve starých dobách. Rozhodnost Svjatoslava a jeho lidí dále zesilovala, což přinutilo císaře Jana Cimischiho ujmout se osobně odražení ruské hrozby.

Na konci března se byzantská armáda, již vedená samotným císařem, vydala směrem na Veliký Preslav. Římané se vždy báli vstupovat pod sklony Balkánu (včetně před několika lety zmiňovaného Nikifora II. Foky), v tomto případě bez nijakých problémů procházeli východními průsmyky Staré planiny. Znamená to, že Římanům byl umožněn průchod, možná dokonce byli provázeni nebezpečnými horskými cestami přímo Bulhary, kteří uvěřili prohlášením císaře, že přichází jako spojenec křesťan proti pohanským Rusům. Zjevně takové bylo i chování Bulharů na jihu Balkánu, kde se Cimischého armáda pohybovala svobodně, bez toho aby obsazovala bulharské pevnosti.

Cimischého armáda dosáhla 12. dubna 971 až k Veliké Preslavi. Pokud lze věřili Lvu Djakonovi, bylo to pro Rusi skutečné překvapení, mezi nimi zavládl zmatek. Skutečné vysvětlení bude, že počítali s tím, že budou o pohybech Římanů spravováni samotnými Bulhary. K tomu však nedošlo a ruské vedení bylo zbaveno přístupu k informacím o konkrétní vojenské kampani. Ruská pěchota utrpěla velké ztráty a byla přinucena utéci na stěny bulharského hlavního města. Kalokir, který byl v té době v Preslavi, v panice utekl do Drastaru, možná proto, aby povolal Svjatoslava s hlavními silami. 13. dubna se za pomoci vztyčených věží a žebříků podařilo prorazit stěny města a vstoupit dovnitř. Římané ovládli vnější město a ruský vojevůdce Svenkel (Sveneld) se uzavřel ve vnitřním městě. Rusové se důmyslně bránili, lákali útočníky do léček. V tomto okamžiku byly proti nim vrženy zápalné střely (možná řecký oheň), po kterém se obrana města stala nemožná. Svenkel si se zbytkem svých vojáků prorazil cestu a utekl do Drastaru.

Ve vnějším části bulharského hlavního města zastihl císař Jan Cimischi bulharského cara Borise II. Se kterým hovořil jako s panovníkem Bulharů. Car se zde nacházel společně s manželkou a dvěma nedospělými dětmi. Car dostal přátelské ujištění, že Římané přicházejí jako spojenci a že pro ně jsou nepřáteli pouze Rusové. Reálná moc Borise II. však nebyla obnovena a carská pokladna byla vydána do rukou císaře. Fakticky se Boris přeměnit z ruského na římského významného zajatce a rukojmího pro ovlivnění chování bulharské aristokracie.

Na den sv. Jiří se císař Cimischi ocitl před pevností Drastaru, před jejími stěnami, podle Lva Djakona, je očekávala 60-ti tisícová ruská armáda. Krvavá bitva skončila těžkou porážkou Rusů. Ti, kteří se zachránili, se ukryli, za pevnými stěnami podunajské pevnosti. Císař Cimischi nechal postavit opevněný tábor na nedaleké výšině (možná dnešní Medžidi tabia). Za nedlouho připlula byzantská flotila, která podpořila Římany a ničila ruský tábor. Svjatoslav padl do úplné blokády, na kterou nebyl připraven.

V Drastaru neměli dokonce ani dostatek zásob potravin. Byzantsko-ruské souboje před Drastarem trvaly, skoro tři měsíce za kterých se síly Svjatoslava každým dnem snižovali. Na straně Římanů nechal císař povolat i útvary, které předtím zůstali v jiných pevnostech v oblasti. Svjatoslav se pokusil i o noční útok, kterým se měl zásobit potravinami, postupně však nad jeho armádou zavládl stín hladu. Nepomohli ani jeho pokusy o vytvoření vlastních jízdních oddílů (což bylo slabým místem ruské vojenské taktiky). Nepomáhali ani pohanské oběti, ani poprava podezřelých ze zrady bulharských bojarů. Lev Djakon se zmiňuje i o lidských obětinách bulharských dětí (kojenců).

Závěrečná bitva rozhodla celou válku, ta proběhla 21. července roku 971. Rusové zde měli veliké ztráty, významný byl zásah Anemase (pokřtěného arabského prince) kterému se podařilo těžce zranit samotného knížete. Po těžké porážce Rusové souhlasili s jednáním. Podmínky smlouvy vyjádřili úplné byzantské vítězství – kyjevský kníže se zavázal zůstat i nadále spojencem Říše deklarací zřeknutí se území kolem Chersonesu (na Krymu) a v Podunajském Bulharsku. Rusům bylo dovoleno velkodušně se vrátit do vlasti a na cestu dostali zásoby potravin.

Zanedlouho se Rusové vydali na cestu zpět do Kyjeva, bylo však nutno přezimovat v ústí řeky Dněpru. Na jaře roku 972 se Svjatoslav pokusil dosáhnout na místa Dněprovských prahů (dnes severně od města Záporoží, Ukrajina) avšak padl do pasti nastražené Pečeněhy. Zde kníže zahynul a na příkaz Kagana Pečeněhů Kuria byla lebka knížete okována ve stříbře do podoby číše. Tento zvyk je svědectvím blízkosti zvyků Pečeněhů se starými tradicemi „vnitřních“ Černých Bulharů.

Car Boris II. byl oficiálně sesazen, byl donucen postoupit carské atributy (tiaru, prapor, červené holiny a další), k tomu došlo v císařském paláci k tomu určeným obřadem. Boris dostal náhradou vysoký titul „magistra“, zatímco jeho bratr Roman není zmiňován vůbec. Oba se ocitli pod dohledem, který trval až do jejich útěku roku 978. Z byzantského pohledu Bulharsko přestalo existovat jako svrchovaný stát a administrativně měl být přeměn v nedílnou část byzantského císařského území.

Téma na přemýšlení:

Ztráta svrchovanosti je pro Podunajské Bulharsko zkušeností, která se nedá zapomenout. Doba Římské nadvlády netrvala dlouho, už proto že zkušenost s řeckou mocí přišla jako zrada od křesťanů. Druhá ztráta svrchovanosti pád pod tureckou nadvládu postihl jako Byzantskou říši tak i Podunajské Bulharsko. Třetí ztráta svrchovanosti je dnes v Bulharsku spojována s obdobím Sovětské nadvlády. Přitom nám skutečnost přímo před vlastním zrakem ukazuje, jak ztrácíme svou svrchovanost před silou soudobých nadnárodních společností, kterým je národní prvek, státnost, dějiny a tradice zjevným trnem v oku.

Smluvní vztahy mezi Kyjevskou Rusí a Byzancí vedli ke zničení dvou říší, Chazarské říše – s vládou judaistů, roku 969 zničením hlavního města Itil, a Podunajského Bulharska – křesťanského, roku 972. Zde jejich spolupráce neskončila, dalším společným cílem bylo donutit Povolžské Bulhary minimálně k placení daní do Kyjeva.

První pokus učinil již v roce 966 kníže Svjatoslav, po jehož smrti se situace na řece Volze a v jejím ústí do Kaspického moře zásadně změnila ve prospěch Povolžského Bulharska odstraněním Chazarské říše. Ke druhému pokusu došlo o něco později za vlády Svjatoslavova syna Vladimíra roku 985. Tlaku Kyjeva však Povolžské Bulharsko odolalo a naopak zpoplatnilo okolní kmeny například Vjatiče.

Síla Povolžského Bulharska sílila na křižovatce cest ze západu z Čech na východ na hedvábnou stezku a od Baltu směrem na jih po Volze až do Bagdádu nebo do Střední Asie. Pozice tohoto státu byla na mnoho staletí určena akceptováním islámu, vymezením spolupráce s Araby, kteří naopak tísnili Byzantskou říši na východě. Rozsah moci Povolžského Bulharska se projevil zabráním pozic po Chazarech v ústí řeky Volhy a volnou plavbou po Kaspickém moři. Ne nadarmo Arabové pojmenovávali řeku Volhu – řekou Bolgar a Kaspické moře – mořem Bolgarským. Směrem opačným na sever si Bulhaři vytvořili příznivé vztahy se sousedy Marijci a dalšími - pozn. překladatele

Dále převzato od

http://alexandradelova.blogspot.com/2015/02/blog-post.html

O síle a postavení Povolžského Bulharska se zmiňuje nejenom ústní lidová tradice, je možné také odhalit, co píší „Dějiny Tatarské Sovětské republiky“. Zde je možné číst následující: „Na podzim roku 1223, se postavili Bulhaři Mongolům, vystavěli mnoho pastí ve stepi a vlákali je do nich. Dále Mongoly obestoupily ze všech stran a většinu jich pobili“. Tato kniha byla napsána mnohem dříve, než byl zveřejněn soupis letopisů Džagfar Tarichi, podle kterého vešla tato bitva také ve známost. V letopisech Džagfar Tarichi jsou ústní záznamy místních Bulharů, ale o této bitvě existují ještě dva čínské prameny a jeden mongolský, které se také zmiňují o této bitvě. Co se stalo ve skutečnosti:

V květnu roku 1223, armády Čingischána vyrazila na výpravu v režimu průzkum bojem, při kterém porazily Kyjevskou Rus v bitvě u Kalky. Zprávu o tom se dozvěděli i Bulhaři, vedení panovníkem Kanem Abdulem Čelbirem (v letech 1178-1225), začali se připravovat na válku. Podle starého bulharského zvyku, se rozhodli použít taktiku ustupující armády, kterou vlákali nepřítele do pasti. Místo pro bitvu nebylo vybráno náhodně, jednalo se o Samarskou Luhu a Žigulovskou vrchovinu poblíž. 

Zde byla vystavena řada plotů a zábran, Bulhaři zde vytvořili skutečnou past, donutili Mongoly zemřít bulharským mečem nebo se utopit v řece Volze.

Mongolská armáda byla vedena Bahadirem Subadajem - nejlepším velitelem Mongolů. Do té chvíle neznal porážku. Dosažením jižní hranice Povolžského Bulharska se armáda Mongolů v počtu 50000 bojovníků postavila zdánlivé menšině bulharské armády. Poté, co jí rychle obrátila na útěk, vstoupila za ní do předem připravené pasti Bulharů. Nastoupila srážka, kterou podle letopisů Džagfar Tarichi přežilo jen 4000 bojovníků a podle čínských zdrojů - nikdo nepřežil. Opět podle bulharských letopisů, bylo rozhodnuto neprodávat Mongoly chycené do zajetí, ale vyměnit každého z nich za jednu ovci! Čingischán musel vyplatit 4000 ovcí Bulharům, aby dostal zpět své vojáky. Vypráví se, že obdržení zprávy o potupě Mongolů dostal jejich panovník srdeční záchvat, následoval pád z koně a na následky pádu zemřel.

"Beraní bitva" z roku 1223 "otřásla vesmírem" je doložena jako první a poslední porážku Čingischána, za jeho života, armádou Volžských Bulharů, které vedl Kan Abdulah Čelbir. Proto si vysloužil přezdívku Čelbir (Veliký). Hrobka - mauzoleum Kana Abdulaha Čelbira (Velikého), jediného vládce, který zvítězil a ponížil Čingischána, se nachází v dnešním archeologickém komplexu města Bolgar, na břehu řeky Volhy. Tento skvělý bulharský Kán zůstal nezaslouženě vně učebnic a dějin, a jen málo lidí ví, že ve svých mladých létech rozšířil Povolžské Bulharsko až k Azovskému moři a vedl mnoho úspěšných bitev.

Po velkolepém selhání Mongolů v bitvě na Volze, se neodvážili zaútočit znovu alespoň do doby, dokud byl Abdulah Kan Čelbir naživu. Po jeho smrti vypravili Mongolové tři po sobě jdoucí neúspěšné kampaně – v roce 1229, 1232 a 1235. Až v roce 1236 se Mongolům podařilo prolomit obranu Povolží. Podle kazaňského historika A. Chalilova: "Odpor Bulharska, který trval až do roku 1278, je prvotním důvodem, proč Rusko a ruská území nebyla zahrnuta do svazku Zlaté hordy. V této souvislosti lze říci, že Povolžské Bulharsko zachránilo středověké Rusko před zničením“.

Poznámky na okraj od překladatele

Jaká byla odměna Ruska Bulharům v dalších letech? Ruský car Ivan Hrozný po pokoření Kazaně, a přijetím bulharské koruny vystavil lidu Povolžské Bulharska perspektivu postupného genocidního vymazání, nejdříve státu, potom i národa z povrchu světa.

Jestliže křesťanství na Balkáně zachránilo lid Podunajského Bulharska od pořečtění a později od poturčení a ztrátě identity národa, pomohlo k jeho obrození a obnovení státnosti a státní suverenity obnoveného Bulharska po pádu Osmanské říše. Nebýt zásahů mezinárodního společenství stalo by se nové obrozené Bulharsko na Balkáně, jen další provincií Ruského carství.

Shodně tak islám sehrál podobnou úlohu při záchově národní identity Bulharů na Volze proti cílené genocidě podporované carskou vládou. Tradice negací národnostního cítění po celou dobu existence Sovětského svazu se lámou až v současnosti, kdy lid Tatarské republiky usiluje o svou obrodu a návrat k tradicím bulharské identity. Islám zde je nedílnou součástí života národa, je v jeho kořenech.

Na těchto dvou příkladech životní zkušenosti jednoho dnes na mnoho kilometrů od sebe odděleného národa je zřejmé, že rozdílnost vyznání pro přežití jednoho národa před cizími silami, je otázkou podružnou. Národ, jeho jazyk, písemnost - historická paměť spolu náboženskými tradicemi vždy pomáhali přežít cizí nadvládu.

Dnes obě skupiny jednoho národa usilují na dvou místech o návrat a důstojnou pozici v historii evropských národů.