Spartakus: člověk z neznáma ?!

Spartakus: člověk z neznáma.

Tajemství původu významného gladiátora

https://topwar.ru/155557-spartak-chelovek-niotkuda-tajna-lichnosti-znamenitogo-gladiatora.html

18. 03. 2019

B. A. Ryžov

Antika obdařila svět velkým množství vynikajících vojevůdců a hrdinů. Ochraňovali svou vlast, poráželi nepřátelské armády, ničili cizí města. Z velkého množství jmen je těžké najít postavu, která by byla romantičtější a zároveň tak tragická jako byl Spartakus. Tímto strašlivým jménem nazýval Markus Antonius svého soupeře Octaviána, a Cicero – Marka Antonia a lidového tribuna Claudia. V tomto smyslu označovali Spartaka obeznámeným ve válečném umění vojevůdcem, jeho srovnáním s císařem Trajánem, v díle římského historika Frontona.

Kirk Douglas v roli Spartakuse, ve filmu z roku 1960.

Spartakus „je veliký svou fyzickou silou i silou duše“ (Sallustius). Odlišoval se „ne jenom velkou odvahou a fyzickou silou, také duchem a humanitou. Tím vším značně předstihoval druhé, a mnohem více se podobal Hellenovi“ (Plútarchos).

„Byl to dezertér, který se stal zbojníkem“ (Flor).

„Nízký gladiátor, předurčený k tomu, aby v aréně prošel očistcem, a stal se tak obětinou za římský národ“ (Synesius).

Kirk Douglas jako Startakus

Byl přezíraným otrokem, který podle slov Lucia Flora, „byl zabit, a zemřel, jak by to náleželo quasi imperator – „velikému císaři“, (v tomto případě měl římský autor na mysli titul, náležící vítěznému vojevůdci od vojáků jeho armády: od tohoto okamžiku mohl titul připojovat ke svému jménu. Žádné výhody a privilegia toto neformální ohodnocení nepřinášelo, bylo však považováno za nejvyšší ocenění a pocta pro každého vojevůdce).

Byl člověkem, kterého trácká vědma a kněžka označila za boha, a tomuto označení mnozí, i otroci, i Římané, uvěřili.

K tomu je možné jenom dodat. Toto napsal Augustin Blažený o otrocích, kteří povstali:

„Ať mi nikdo neříká, že to byl bůh, který jim pomohl pozvednout se z postavení malé, povrhované zbojnického tlupy přejít do stavu státu, před kterým se Římané třásli s jejich velkými počty vojsk a pevnostmi? Snad mi někdo poví, že využívali pomoci Shůry?“

Augustin Blažený, Trogir, Chorvatsko

Zastavme se u těchto slov! Křesťanský autor konce 4. a poč. 5. století po narození Krista se ptá čtenářů: jaký to Bůh přišel do Itálie v létě roku 74 před narozením Krista pod jménem Spartakus? Byl to Mars, Apollon, Herkules nebo neznámý bůh z cizí země? A je docela možné, že otrokům pomáhal ten, jehož Syn bude zanedlouho ukřižován v Jeruzalémě, a 6000 křížů na cestě do Appia – je pouhá repetice jiného Hlavního Ukřižování?

Ukřižovaní otroci, film Spartakus, rok 1960

Ponecháme mystiku stranou a zamyslíme se o něčem jiném: odkud pochází ono podivné jméno – Spartakus? Proč, svým činem tak oslepil nadřazené Římany, jméno které nepochází z žádného pramene – které dokud nenosil žádný člověk v Římě, Řecku, Trákii, Španělsku, Gallii, Británii, Asii ani před ním, ani po našem hrdinovi. Jedná se snad o jméno? Otázek je více, než odpovědí. Pokusíme se odpovědět alespoň na některé z nich.

Podle nejvíce rozšířené verze, byl Spartakus Trákem. Plútarchos píše: „Spartakus, Trák, pocházející z národa nomádů“. V tomto krátkém vyjádření je do očí bijící protiklad, který podrývá důvěru v pramen: důvodem je to, že Trákové „nomádi“, tedy „kočovníci“ těmi nikdy nebyly. Někteří badatelé vyslovili předpoklad, že zde máme asi chybku způsobenou přepisy a navrhují tuto frázi vysvětlovat takto: „Spartakus, Trák pochází z národa „Médů“. Národ Médů v Trákii skutečně existoval – na středním toku řeky Strimona (Struma). Hlavní město tohoto národa, jak předpokládají, se nachází vedle soudobého města Sandanski.

Spartakus - pomník ve městě Sandanski, Bulharsko

Afineus tvrdil, že vůdce povstalých gladiátorů byl otrokem od narození. Avšak Plútarchos a Appian sdělují, že Spartakus byl vojákem-tráckým (možná dokonce i velitelem nižší úrovně), který bojoval proti Římu a padl do zajetí.

 
Flor, římský historik, autor „Epitet Tita Livia“, považuje Spartaka za tráckého nájemního bojovníka, který dezertoval z římské armády. Právě tuto verzi použil ve svém znamenitém románu Rafaello Djavanoli: jeho hrdina, Trák Spartakus, bojoval proti Římanům, padl do zajetí, pro svou chrabrost byl zařazen do jedné z legií a dokonce získal hodnost děkana. Sám však odmítl bojovat proti lidem vlastního národa, utekl, byl chycen a následně prodán do otroctví.

Trákie na mapě Římské říše

Trákové válčili s Římem, sloužili v jeho armádách jako nájemci. V časech Spartakova povstání bojovala římská armáda v čele s Markem Liciniem Lukullem právě v Trákii. Válečných zajatců a otroků měl Řím dostatek, proto jsou verze Plútarcha, Appiana a Flora velmi pravděpodobné. Jediné slabé místo těchto hypotéz spočívá v tom, že ani jeden nám známý Trák nenosil takové krásné a zvučné jméno. Dokonce když celý svět obletěly zprávy o neslýchaných Startakových vítězstvích, obyvatelé Trákie jeho jménem nenazvali své chlapce, což je velmi podivné: vždyť je přirozené – pojmenovat syna na počest velikého hrdiny. Pokusem o vyřešení tohoto protikladu se stal předpoklad vyslovený některými badateli, že jde o představitele tráckého panovnického roku Spartokidů, vládnoucích v těch časech na územích Krymu v Bosporském království. 

Bosporské království na mapě

Zlatý statér Perisada V., posledního panovníka Bosporského království dynastie Spartokidů

Dynastie Spartokidů byla u Římanů známa, proto nemohli zaměnit jména Spartak a Spartok. Kromě toho, pokud by bylo možné ztotožnit vůdce povstalců s někým z panovnického domu Spartokidů, bylo by to určitě učiněno. Samotní Římané si nedělali žádné iluze o příčinách této války, ani se nepokoušeli se omezovat ve svých vyjádřeních. Básník Claudianus, například hovořil o Spartakovi:

„Ohněm a mečem bušil po celé Itálii, v otevřené bitvě se srážel ne jednou s vojskem konsulovým, slabým vůdcům zabíral jejich ležení, věhlas svůj získával v ostudných porážkách Orlů, které tak často porážel zbraněmi otroků, kteří povstali“.

Jiný básník, Apollinarius Sidonský, také nešetřil pocity svých spoluobčanů: „O, Spartakus, navyklí porážet oddíly konsulů. Nůž tvůj byl silnější jejich mečů“.

Kdo tedy „rozháněl“ armády konsulů? Pokud by šlo o zámořského prince, nebylo by na tom nic zvláštního – v každé válce k tomu dochází. Porážka od důstojného protivníka není urážlivé a vítězství nad ním – je veliká čest. Například, když Hannibal naháněl hrdé Římany po Itálii, oni zase jeho později – na severu Afriky. Co později napíší římští historikové? Nepřátelský vojevůdce, je hrdinou, chlapíkem, takové třeba hledat, avšak zhodnotit plody svých vítězství mu nedovolí, protože stratég Scipione byl lepší než Hannibal, a Řím jako stát – byl lepší než Kartágo.

V okamžiku kdy jsou římské legie rozvraceny gladiátorem Spartakem – jedná se o zcela jiný příběh, je to úplná katastrofa, hrozící ztrátou statutu světového státu. Dokonce válka s otroky na Sicílii nebyla tak ostudná v očích Římanů, jak válka s gladiátory. To podstatné spočívá v tom, že Etruskové i Římané považovali gladiátory za osoby, které již překročili hranici mezi světy, a jejich osud již náleží duchům podzemního království. Jednalo se o očistnou obětinu nějakého důležitého velmože (pokud si jeho následovníci mohli dovolit tak drahou obětinu), nebo za celý národ. Obrazně řečeno, Hannibal byl pro Římany oheň šlehajícím drakem, který přiletěl z druhé strany moře, zatímco Spartakus, kterého Orosius srovnával s Hannibalem – obětním býkem, který se utrhl od oltáře a poničil polovinu Říma.

Žádná jiná budoucí vítězství nemohla vykoupit ponižující porážku. Je nutno si připomenout významnou decimaci Marca Crassa, která doslovně otřásla všemi: kdy armády republiky utrpěli těžké ztráty, a Řím se třásl strachem. V takových okolnostech nechal Crassus popravil každého desátého vojáka, kteří utrpěli porážku legií. Ne jenom popravit – přinesl své vojáky jako oběť: podle sdělení Appiana, tyto popravy jsou doprovázeny děsivými obřady obětování nešťastným podzemním bohům. Vypadá to tak, že Crassovým cílem bylo ne potrestání „zbabělců“, ale pokusit se udobřit si vládce záhrobního světa?

Je možné, že si přál naklonit si je na svou stranu, aby odmítli pomáhat svým klientům – již jim náležícím gladiátorům. Právě za požádání o pomoc u cizích a strašlivých bohů nebyl hodný triumfu po vítězství na povstalci – dostalo se mu pouze ovací (ve vavřínovém věnci). Protože triumf – to je slavnostní obřad poděkování Jupiteru Katolickému, od jehož pomoci se Crassus fakticky zřekl, tím že se obrátil k cizím bohům z podhledu Říma. A právě za požádání pomoci od bohů podzemí, Crassa tak nenáviděli v celém Římě.

Marcus Licinius Crassus, busta, Louvr, Paříž

Ponecháme stranou mystiku, pokusíme se zmínit i další verze o původu jména našeho hrdiny. Někteří badatelé vyslovili předpoklad, že Spartakus – je řecké jméno, které je odvozeno od mýtického národa Sparťanů, kteří vyrostli z dračích zubů, zasetých Cadmusem. Nosit jméno mohl také pořečtěný Trák, stejně jako Řek. Vzpomeňme na slova Plútarcha, že Spartakus byl „mnohem více podobený Řekovi“.

Denis Foyatie, Spartakus (rok 1930), mramorová socha, Louvr, Paříž

Je také možné, že Spartakus – není jméno, ale přezdívka? Historikům je známé trácké město Spartakos. Nebyl tedy Spartakus jen odvozeninou jeho místa původu. Je to přesvědčivé a zcela logické. Pokud řešíme přezdívky, proč by nemohla být označením? Označením pro přehlíženého – neboť gladiátor byl tím nejméně váženým označením v Římě. V tomto případě psím: právě tak se jmenoval Spart nebo Spartak jenem ze tří psů, kteří roztrhali své pána – Artemidou přeměněného v jelena Akteona. Tedy Spartakus, člověk pes, který roztrhal své pány – Římany!

Vcelku zajímavá kouzla se jmény, avšak vůdce otroků měl své jméno ještě před počátkem povstání. Proč tedy na rozdíl od jiných, tento gladiátor obdržel toto „nelidské“ jméno? Vysvětlení může být následující: Spartakus nebyl otrokem od narození, nebyl zajatcem, dříve byl svobodným člověkem, nebyl Italicem, ani Římanem. V tomto případě nemohl vystupovat v aréně pod svým vlastním jménem: dokonce i na jeho majiteli by mohly klást zbytečné dotazy, a každý bývalý římský občan chápal, že stát se gladiátorem, znamenalo zostudit svou rodinu. Spartakus také neodcházel z Itálie, možná také proto, že neměl kam odcházet. Navíc, si pamatujeme, jak se zastavil v pod alpinské Galii a otočil se zpět, vedl jednání s piráty, se kterými se nemohl dohodnout. Je možné, že si nepřál odcházet?

Ne, že byl vojáky ovlivněn, spíše naopak on přesvědčoval velitele svých armád zůstat a zamířit do Říma. Avšak prodávat občany Římské republiky, bylo zákonem zapovězeno. Tím více, že nešlo římského občana prodat mezi gladiátory. Gladiátorské zápasy se v Římě považovali za natolik ostudné, že dokonce obyčejné otroky nebylo možné nutit se jich účastnit bez vážného důvodu. Cicero považoval gladiátory za stejné, jako byli ti nejodpornější zloduši, když se vyjádřil, že „ není v Itálii takového traviče, gladiátora, bandity, zbojníka, vraha, padělatele závěti, který by ne nazval Catalinu svým přítelem“. Taktéž Cicero v „Tuskulských besedách“ píše: „Zde gladiátoři, jsou zločinci nebo barbaři“. Není nic divného, že slovo „lanista“ (majitel gladiátorské školy) znamená v překladu „kat“.

Gladiátoři, mozaika, villa Borgeze

Gladiátor, mozaika, villa Borgeze

Někteří z úspěšných gladiátorů mohli být velmi mimořádně populární, avšak zůstávali přitom páriemi – nejvíce přezíranými členy společnosti.

Výcvik gladiátorů, snímek z filmu, Spartakus, rok 1960

Z jakého důvodu mohl být prodán Spartakus za gladiátora, pokud byl skutečně římským občanem? Čím by si zasloužil tolik ponižujícího potrestání? Bylo vůbec něco takového v té době možné?

V letech, která předcházela povstání Spartaka, bylo obdobím pro Řím nesmírně těžkým a nepříjemným. Zcela nedávno skončila tzv. Spojenecká válka (v letech 91 – 88 př. n. l), kdy proti Římu povstalo původní obyvatelstvo, snažící se vytvořit na svých územích stát Itálie. Vítězství nepřineslo Římanům ulehčení, protože ihned následovala První občanská válka (v letech 83 – 82 př. n. l.), ve které na straně Maria proti Sullovi povstal mnohé polisy Italiků. Ve svém vyprávění o Spartakově armádě Sallustius potvrzuje, že v této armádě je mnoho „lidí, svobodných duchem a slávou, bývalý bojovníci a důstojníci Mariovi armády, nezákonně utlačených diktátorem Sullou“.

Plútarchos také sděluje, že někteří z povstalců byli uzavřeni do temnic pro gladiátory v důsledku nespravedlivě koupeného majitele, který si dovolil uvrhnout do arény je, římské občany, hrdinně hájící svobodu před Sullovo tyranií.

Sulla, proti kterému, pokud se dá věřit sdělením Sallustia a Plútarcha, dříve bojovali vojáci a velitelé Spartakovi armády, busta, Benátky

Varron přímo sděluje, že „Spartakus byl nespravedlivě uvržen mezi gladiátory“.

Ve prospěch ne zcela obyčejného Spartakova původu může být i fakt, že v Římě se neustále bouřili otroci, proti kterým byla nasazována armáda, zatímco gladiátoři do vystoupení našeho hrdiny k našemu údivu zůstávali pokornými ke svému osudu. A dokonce po příkladu ukázaného Spartakem, gladiátoři nesmírně dobře ovládali zbraněmi a předurčení na věčnost se pokusili o vzpouru pouze dvakrát a pokaždé neúspěšně. 

V dobách vlády Nerona ve městě Preneste byla vzpoura gladiátorů potlačena ochrankou. Za císaře Proba (ve 3. století) se gladiátorům podařilo dostat se na ulici a to bylo vše. A najednou, když se ve škole Lentula Batiata zde ocitl „nespravedlivě uvržený“ (podle Varrona) a podobný Helénovi (podle Plútarcha) Spartakus, najednou gladiátoři povstali, a nejenom, že vyšli na svobodu a začali zároveň porážet římské legie. Spartakus byl jistě znalým a silným vojákem, avšak takových mezi sebou druhů v neštěstí bylo nemálo. Podivné je však něco jiného: že jako vojevůdce Spartakus svým talentem převyšoval své soupeře.

Těžko se dá uvěřit, že dokonale manévrující v nejtěžších podmínkách mohl velet bývalý otrok, nebo prostý námezdní voják nebo řadový voják Trák. Je nepochopitelné, jak mohl cizinec, uvržený mezi čtyřmi stěnami gladiátorské školy, znát cesty a místopis Itálie, přitom jak v její severní tak i jižní části. Hory, bouřlivé řeky, lesy a blata – pro Spartaka nebyla překážkou, jakoby neexistovala. Vždy se nacházel tam, kde chtěl a vždy překonával protivníka. Musíme připomenout, že Spartakus měl jisté vzdělání, a podle Plútarcha, se od jiných odlišoval humanitou (ve srovnání se svými druhy zcela jistě). Na druhé straně je tu otázka proč lidé, kteří získali svobodu po nespravedlivém odsouzení, římskému občanu, člověku „svobodnému duchem a slávy“ po prvních vítězstvích se nepřihlašují ke svému původnímu jménu a nevyhlásit potenciálním stranám, že jdou do Říma, aby obnovili spravedlnost? Takových zastánců muselo být.

Například Gaius Julius Caezar, jehož mladá ambiciózní rodina byla silně postižena Sullovými represemi, kdy on sám se sotva zachránil. Najednou César, jako vojenský tribun a oblíbenec Římanů, proč by se on měl spojovat s nepopulárním Crassem, pokud by neměl silného spojence? Rafaello Djovanoli ve svém románu považuje takový svazek za zcela možný: právě César varuje Spartakuse o tom, že vzpoura gladiátorů byla vyzrazena. Avšak ani Caesar, ani nikdo jiný do spojenectví se Spartakem ne půjde.

Za prvé, by se zkompromitoval, podporou otrockých povstalců, za druhé, na straně Sullově bylo zastánců ne méně než u Maria, nikdy nevrátí pozemky získané od diktátora, ani domy, nezřeknou se hodností. Tím by začala nová občanská válka. V takové případě bude Řím zničen ne otroky, kteří povstali, ale samotnými Římany. Caezar to chápe, proto v žádném případě nemůže přijmout Spartakův návrh a všichni zatím živí příbuzní člověka, který se takto proslavil, budou pravděpodobně zničeni.

Verze o římském původu Spartaka je ve zjevném protikladu s mnohými svědectvími vesměs vážených historiků, kteří prakticky jednohlasně tvrdí, že byl tráckého původu. Ano jak by se Spartakovi povedlo „sejít ze svého“ uprostřed skutečných Tráků?

K tomu někteří s římských historiků (například Synesius) nazývají „tráckého“ Spartaka „Galem“: „Ti co pochází z Gallie Krix a Spartakus, jsou lidmi náležící mezi gladiátory“.

Orozius s ním nesouhlasí a upřesňuje: „Pod vedením Gallů Krixe a Enomaje a Tráka Spartaka ti (gladiátoři) obsadily horu Vesuv“.

Znamená to, že Kriks – Gall, avšak Spartakus, jak sdělují další autoři, je Trákem. Mnozí z badatelů uvažují, že gladiátoři - Gallové a gladiátoři – Trákové vůbec nemusí být skutečnými Gally nebo Tráky: zde se nehovoří o národnosti, ale o výzbroji bojovníků. Gladiátoři, kteří obdrželi galské zbraně, se automaticky stávali „Gally“, s tráckými zbraněmi – „Tráky“.

Plútarchos píše: “U nějakého Lentula Batiata byla v Capue škola gladiátorů, ze kterých většina byly Gally a Tráky“.

Vzniká otázka, jedná se skutečně o lidi původem z Gallie a Trákie? Nebo – se jedná o představitele „oddílů“ (korporací) Gallie a Trákie? Mezi gladiátorskými korporacemi byly ještě například „Samnité“. Otázkou je, zda gladiátorská specializace Spartaka, byla tím, co zmátlo jeho pozdější biografy? Je také možné, že je uvedla v pochybnost skutečnost, že v aréně cirku Trák Spartakus vystupoval v „oddíle Gallů“?

Římský historik Flor, žijící v 1. – 2. století naší éry, tvrdí, že Spartakus náležel ke gladiátorské korporaci Mirmillonů (se stříbrnou rybkou na helmicích). Bohužel v časech Spartakových taková korporace ještě neexistovala. Existovali podle výzbroje jim podobní gladiátoři …ty nazývaly Gallami! A přesto, mohl Spartakus vystupovat „v oddíle s Gally“ a protože našeho hrdinu nazývali Trákem, podle Afinea, Appiana, Plútarcha, Ozoria a Flora – měli všichni na mysli jeho národnost a ne gladiátorskou specializaci.

Na portrétu v podobě jezdce nalezený v Pompejích roku 1927, má tento náš hrdina v ruce ne zcela obyčejný krátký meč, podobný gallskému – ne však válečný, pouze gladiátorský (bojový gallský meč je delší a ne tak široký).

Fragment nástěnné fresky v Pompejích, rekonstrukce.

Plútarchos píše o tom, že gladiátoři s radostí vyměnili své „ostudné“ zbraně za skutečné – bojové. Po řadě vítězství si mohl Spartakus vybrat libovolný trofejní meč, velmi drahý nebo krásný, avšak do poslední bitvy vyrazil se zbraní, se kterou se mu bojovalo nejlépe.

Kým tedy byl ve skutečnosti Spartakus? Je možné, že někdy historikové naleznou dokumenty, které ukáží v novém světle osobnost znamenitého vůdce římských otroků.

Přeložil: N. Nikolov 26. 3. 2019