Spartakus: člověk z neznáma.
Tajemství původu významného gladiátora
18. 03. 2019
B. A. Ryžov
Antika obdařila
svět velkým množství vynikajících vojevůdců a hrdinů. Ochraňovali svou vlast,
poráželi nepřátelské armády, ničili cizí města. Z velkého množství jmen je
těžké najít postavu, která by byla romantičtější a zároveň tak tragická jako
byl Spartakus. Tímto strašlivým jménem nazýval Markus Antonius svého soupeře
Octaviána, a Cicero – Marka Antonia a lidového tribuna Claudia. V tomto smyslu
označovali Spartaka obeznámeným ve válečném umění vojevůdcem, jeho srovnáním s
císařem Trajánem, v díle římského historika Frontona.
Kirk Douglas v roli Spartakuse, ve filmu z roku 1960.
Spartakus „je veliký svou fyzickou silou i silou duše“
(Sallustius). Odlišoval se „ne jenom
velkou odvahou a fyzickou silou, také duchem a humanitou. Tím vším značně předstihoval
druhé, a mnohem více se podobal Hellenovi“ (Plútarchos).
„Byl to dezertér, který se stal zbojníkem“
(Flor).
„Nízký gladiátor, předurčený k tomu, aby v
aréně prošel očistcem, a stal se tak obětinou za římský národ“ (Synesius).
Kirk Douglas jako Startakus
Byl přezíraným
otrokem, který podle slov Lucia Flora, „byl zabit, a zemřel, jak by to náleželo
quasi imperator – „velikému císaři“, (v tomto případě měl
římský autor na mysli titul, náležící vítěznému vojevůdci od vojáků jeho
armády: od tohoto okamžiku mohl titul připojovat ke svému jménu. Žádné výhody a
privilegia toto neformální ohodnocení nepřinášelo, bylo však považováno za
nejvyšší ocenění a pocta pro každého vojevůdce).
Byl člověkem,
kterého trácká vědma a kněžka označila za boha, a tomuto označení mnozí, i
otroci, i Římané, uvěřili.
K tomu je možné
jenom dodat. Toto napsal Augustin Blažený o otrocích, kteří povstali:
„Ať mi nikdo neříká, že to byl bůh, který jim pomohl pozvednout se z
postavení malé, povrhované zbojnického tlupy přejít do stavu státu, před kterým
se Římané třásli s jejich velkými počty vojsk a pevnostmi? Snad mi někdo poví,
že využívali pomoci Shůry?“
Augustin Blažený, Trogir, Chorvatsko
Zastavme se u
těchto slov! Křesťanský autor konce 4. a poč. 5. století po narození Krista se
ptá čtenářů: jaký to Bůh přišel do Itálie v létě roku 74 před narozením Krista
pod jménem Spartakus? Byl to Mars, Apollon, Herkules nebo neznámý bůh z cizí
země? A je docela možné, že otrokům pomáhal ten, jehož Syn bude zanedlouho ukřižován
v Jeruzalémě, a 6000 křížů na cestě do Appia – je pouhá repetice jiného
Hlavního Ukřižování?
Ukřižovaní otroci, film Spartakus, rok 1960
Ponecháme mystiku
stranou a zamyslíme se o něčem jiném: odkud pochází ono podivné jméno –
Spartakus? Proč, svým činem tak oslepil nadřazené Římany, jméno které nepochází
z žádného pramene – které dokud nenosil žádný člověk v Římě, Řecku, Trákii,
Španělsku, Gallii, Británii, Asii ani před ním, ani po našem hrdinovi. Jedná se
snad o jméno? Otázek je více, než odpovědí. Pokusíme se odpovědět alespoň na
některé z nich.
Podle nejvíce
rozšířené verze, byl Spartakus Trákem. Plútarchos píše: „Spartakus, Trák, pocházející z národa nomádů“. V tomto krátkém
vyjádření je do očí bijící protiklad, který podrývá důvěru v pramen: důvodem je
to, že Trákové „nomádi“, tedy „kočovníci“ těmi nikdy nebyly. Někteří badatelé
vyslovili předpoklad, že zde máme asi chybku způsobenou přepisy a navrhují tuto
frázi vysvětlovat takto: „Spartakus, Trák
pochází z národa „Médů“. Národ Médů v Trákii skutečně existoval – na
středním toku řeky Strimona (Struma). Hlavní město tohoto národa, jak
předpokládají, se nachází vedle soudobého města Sandanski.
Spartakus - pomník ve městě Sandanski, Bulharsko
Afineus tvrdil,
že vůdce povstalých gladiátorů byl otrokem od narození. Avšak Plútarchos a
Appian sdělují, že Spartakus byl vojákem-tráckým (možná dokonce i velitelem
nižší úrovně), který bojoval proti Římu a padl do zajetí.
Flor, římský historik, autor „Epitet Tita Livia“, považuje Spartaka za tráckého nájemního bojovníka, který dezertoval z římské armády. Právě tuto verzi použil ve svém znamenitém románu Rafaello Djavanoli: jeho hrdina, Trák Spartakus, bojoval proti Římanům, padl do zajetí, pro svou chrabrost byl zařazen do jedné z legií a dokonce získal hodnost děkana. Sám však odmítl bojovat proti lidem vlastního národa, utekl, byl chycen a následně prodán do otroctví.
Trákie na mapě Římské říše
Trákové válčili s
Římem, sloužili v jeho armádách jako nájemci. V časech Spartakova povstání
bojovala římská armáda v čele s Markem Liciniem Lukullem právě v Trákii.
Válečných zajatců a otroků měl Řím dostatek, proto jsou verze Plútarcha,
Appiana a Flora velmi pravděpodobné. Jediné slabé místo těchto hypotéz spočívá
v tom, že ani jeden nám známý Trák nenosil takové krásné a zvučné jméno.
Dokonce když celý svět obletěly zprávy o neslýchaných Startakových vítězstvích,
obyvatelé Trákie jeho jménem nenazvali své chlapce, což je velmi podivné: vždyť
je přirozené – pojmenovat syna na počest velikého hrdiny. Pokusem o vyřešení
tohoto protikladu se stal předpoklad vyslovený některými badateli, že jde o
představitele tráckého panovnického roku Spartokidů, vládnoucích v těch časech
na územích Krymu v Bosporském království.
Bosporské království na mapě
Zlatý statér Perisada V., posledního panovníka Bosporského království
dynastie Spartokidů
Dynastie
Spartokidů byla u Římanů známa, proto nemohli zaměnit jména Spartak a Spartok.
Kromě toho, pokud by bylo možné ztotožnit vůdce povstalců s někým z
panovnického domu Spartokidů, bylo by to určitě učiněno. Samotní Římané si
nedělali žádné iluze o příčinách této války, ani se nepokoušeli se omezovat ve
svých vyjádřeních. Básník Claudianus, například hovořil o Spartakovi:
„Ohněm a mečem
bušil po celé Itálii, v otevřené bitvě se srážel ne jednou s vojskem
konsulovým, slabým vůdcům zabíral jejich ležení, věhlas svůj získával v
ostudných porážkách Orlů, které tak často porážel zbraněmi otroků, kteří
povstali“.
Jiný básník, Apollinarius Sidonský, také nešetřil pocity svých
spoluobčanů: „O, Spartakus, navyklí porážet oddíly konsulů. Nůž tvůj byl
silnější jejich mečů“.
Kdo tedy
„rozháněl“ armády konsulů? Pokud by šlo o zámořského prince, nebylo by na tom
nic zvláštního – v každé válce k tomu dochází. Porážka od důstojného
protivníka není urážlivé a vítězství nad ním – je veliká čest. Například, když
Hannibal naháněl hrdé Římany po Itálii, oni zase jeho později – na severu
Afriky. Co později napíší římští historikové? Nepřátelský vojevůdce, je
hrdinou, chlapíkem, takové třeba hledat, avšak zhodnotit plody svých vítězství
mu nedovolí, protože stratég Scipione byl lepší než Hannibal, a Řím jako stát –
byl lepší než Kartágo.
V okamžiku kdy
jsou římské legie rozvraceny gladiátorem Spartakem – jedná se o zcela jiný
příběh, je to úplná katastrofa, hrozící ztrátou statutu světového státu.
Dokonce válka s otroky na Sicílii nebyla tak ostudná v očích Římanů, jak válka
s gladiátory. To podstatné spočívá v tom, že Etruskové i Římané považovali
gladiátory za osoby, které již překročili hranici mezi světy, a jejich osud již
náleží duchům podzemního království. Jednalo se o očistnou obětinu nějakého
důležitého velmože (pokud si jeho následovníci mohli dovolit tak drahou
obětinu), nebo za celý národ. Obrazně řečeno, Hannibal byl pro Římany oheň
šlehajícím drakem, který přiletěl z druhé strany moře, zatímco Spartakus,
kterého Orosius srovnával s Hannibalem – obětním býkem, který se utrhl od
oltáře a poničil polovinu Říma.
Žádná jiná
budoucí vítězství nemohla vykoupit ponižující porážku. Je nutno si připomenout
významnou decimaci Marca Crassa, která doslovně otřásla všemi: kdy armády
republiky utrpěli těžké ztráty, a Řím se třásl strachem. V takových okolnostech
nechal Crassus popravil každého desátého vojáka, kteří utrpěli porážku legií.
Ne jenom popravit – přinesl své vojáky jako oběť: podle sdělení Appiana, tyto
popravy jsou doprovázeny děsivými obřady obětování nešťastným podzemním bohům.
Vypadá to tak, že Crassovým cílem bylo ne potrestání „zbabělců“, ale pokusit se
udobřit si vládce záhrobního světa?
Je možné, že si
přál naklonit si je na svou stranu, aby odmítli pomáhat svým klientům – již jim
náležícím gladiátorům. Právě za požádání o pomoc u cizích a strašlivých bohů
nebyl hodný triumfu po vítězství na povstalci – dostalo se mu pouze ovací (ve
vavřínovém věnci). Protože triumf – to je slavnostní obřad poděkování Jupiteru
Katolickému, od jehož pomoci se Crassus fakticky zřekl, tím že se obrátil k
cizím bohům z podhledu Říma. A právě za požádání pomoci od bohů podzemí, Crassa
tak nenáviděli v celém Římě.
Marcus Licinius Crassus, busta, Louvr, Paříž
Ponecháme stranou
mystiku, pokusíme se zmínit i další verze o původu jména našeho hrdiny. Někteří
badatelé vyslovili předpoklad, že Spartakus – je řecké jméno, které je odvozeno
od mýtického národa Sparťanů, kteří vyrostli z dračích zubů, zasetých Cadmusem.
Nosit jméno mohl také pořečtěný Trák, stejně jako Řek. Vzpomeňme na slova Plútarcha,
že Spartakus byl „mnohem více podobený
Řekovi“.
Denis Foyatie, Spartakus (rok 1930), mramorová socha, Louvr, Paříž
Je také možné, že
Spartakus – není jméno, ale přezdívka? Historikům je známé trácké město
Spartakos. Nebyl tedy Spartakus jen odvozeninou jeho místa původu. Je to
přesvědčivé a zcela logické. Pokud řešíme přezdívky, proč by nemohla být
označením? Označením pro přehlíženého – neboť gladiátor byl tím nejméně váženým
označením v Římě. V tomto případě psím: právě tak se jmenoval Spart nebo
Spartak jenem ze tří psů, kteří roztrhali své pána – Artemidou přeměněného v
jelena Akteona. Tedy Spartakus, člověk pes, který roztrhal své pány – Římany!
Vcelku zajímavá
kouzla se jmény, avšak vůdce otroků měl své jméno ještě před počátkem povstání.
Proč tedy na rozdíl od jiných, tento gladiátor obdržel toto „nelidské“ jméno?
Vysvětlení může být následující: Spartakus nebyl otrokem od narození, nebyl
zajatcem, dříve byl svobodným člověkem, nebyl Italicem, ani Římanem. V tomto
případě nemohl vystupovat v aréně pod svým vlastním jménem: dokonce i na jeho
majiteli by mohly klást zbytečné dotazy, a každý bývalý římský občan chápal, že
stát se gladiátorem, znamenalo zostudit svou rodinu. Spartakus také neodcházel
z Itálie, možná také proto, že neměl kam odcházet. Navíc, si pamatujeme, jak se
zastavil v pod alpinské Galii a otočil se zpět, vedl jednání s piráty, se
kterými se nemohl dohodnout. Je možné, že si nepřál odcházet?
Ne, že byl vojáky
ovlivněn, spíše naopak on přesvědčoval velitele svých armád zůstat a zamířit do
Říma. Avšak prodávat občany Římské republiky, bylo zákonem zapovězeno. Tím
více, že nešlo římského občana prodat mezi gladiátory. Gladiátorské zápasy se v
Římě považovali za natolik ostudné, že dokonce obyčejné otroky nebylo možné
nutit se jich účastnit bez vážného důvodu. Cicero považoval gladiátory za
stejné, jako byli ti nejodpornější zloduši, když se vyjádřil, že „ není v Itálii takového traviče, gladiátora,
bandity, zbojníka, vraha, padělatele závěti, který by ne nazval Catalinu svým
přítelem“. Taktéž Cicero v „Tuskulských besedách“ píše: „Zde gladiátoři, jsou zločinci nebo barbaři“.
Není nic divného, že slovo „lanista“ (majitel gladiátorské školy) znamená v překladu
„kat“.
Gladiátoři, mozaika, villa Borgeze
Gladiátor, mozaika, villa Borgeze
Někteří z úspěšných gladiátorů mohli být velmi mimořádně
populární, avšak zůstávali přitom páriemi – nejvíce přezíranými členy
společnosti.
Výcvik gladiátorů, snímek z filmu, Spartakus, rok 1960
Z jakého důvodu
mohl být prodán Spartakus za gladiátora, pokud byl skutečně římským občanem?
Čím by si zasloužil tolik ponižujícího potrestání? Bylo vůbec něco takového v té
době možné?
V letech, která
předcházela povstání Spartaka, bylo obdobím pro Řím nesmírně těžkým a
nepříjemným. Zcela nedávno skončila tzv. Spojenecká válka (v letech 91 – 88 př.
n. l), kdy proti Římu povstalo původní obyvatelstvo, snažící se vytvořit na
svých územích stát Itálie. Vítězství nepřineslo Římanům ulehčení, protože ihned
následovala První občanská válka (v letech 83 – 82 př. n. l.), ve které na
straně Maria proti Sullovi povstal mnohé polisy Italiků. Ve svém vyprávění o
Spartakově armádě Sallustius potvrzuje, že v této armádě je mnoho „lidí, svobodných duchem a slávou, bývalý
bojovníci a důstojníci Mariovi armády, nezákonně utlačených diktátorem Sullou“.
Plútarchos také
sděluje, že někteří z povstalců byli uzavřeni do temnic pro gladiátory v
důsledku nespravedlivě koupeného majitele, který si dovolil uvrhnout do arény
je, římské občany, hrdinně hájící svobodu před Sullovo tyranií.
Sulla, proti kterému, pokud se dá věřit sdělením
Sallustia a Plútarcha, dříve bojovali vojáci a velitelé Spartakovi armády,
busta, Benátky
Varron přímo sděluje, že „Spartakus byl nespravedlivě uvržen mezi gladiátory“.
Ve prospěch ne
zcela obyčejného Spartakova původu může být i fakt, že v Římě se neustále
bouřili otroci, proti kterým byla nasazována armáda, zatímco gladiátoři do
vystoupení našeho hrdiny k našemu údivu zůstávali pokornými ke svému
osudu. A dokonce po příkladu ukázaného Spartakem, gladiátoři nesmírně dobře
ovládali zbraněmi a předurčení na věčnost se pokusili o vzpouru pouze dvakrát a
pokaždé neúspěšně.
V dobách vlády
Nerona ve městě Preneste byla vzpoura gladiátorů potlačena ochrankou. Za císaře
Proba (ve 3. století) se gladiátorům podařilo dostat se na ulici a to bylo vše.
A najednou, když se ve škole Lentula Batiata zde ocitl „nespravedlivě uvržený“
(podle Varrona) a podobný Helénovi (podle Plútarcha) Spartakus, najednou
gladiátoři povstali, a nejenom, že vyšli na svobodu a začali zároveň porážet
římské legie. Spartakus byl jistě znalým a silným vojákem, avšak takových mezi
sebou druhů v neštěstí bylo nemálo. Podivné je však něco jiného: že jako
vojevůdce Spartakus svým talentem převyšoval své soupeře.
Těžko se dá
uvěřit, že dokonale manévrující v nejtěžších podmínkách mohl velet bývalý
otrok, nebo prostý námezdní voják nebo řadový voják Trák. Je nepochopitelné,
jak mohl cizinec, uvržený mezi čtyřmi stěnami gladiátorské školy, znát cesty a
místopis Itálie, přitom jak v její severní tak i jižní části. Hory, bouřlivé
řeky, lesy a blata – pro Spartaka nebyla překážkou, jakoby neexistovala. Vždy
se nacházel tam, kde chtěl a vždy překonával protivníka. Musíme připomenout, že
Spartakus měl jisté vzdělání, a podle Plútarcha, se od jiných odlišoval
humanitou (ve srovnání se svými druhy zcela jistě). Na druhé straně je tu
otázka proč lidé, kteří získali svobodu po nespravedlivém odsouzení, římskému
občanu, člověku „svobodnému duchem a
slávy“ po prvních vítězstvích se nepřihlašují ke svému původnímu jménu a
nevyhlásit potenciálním stranám, že jdou do Říma, aby obnovili spravedlnost?
Takových zastánců muselo být.
Například Gaius
Julius Caezar, jehož mladá ambiciózní rodina byla silně postižena Sullovými
represemi, kdy on sám se sotva zachránil. Najednou César, jako vojenský tribun
a oblíbenec Římanů, proč by se on měl spojovat s nepopulárním Crassem, pokud by
neměl silného spojence? Rafaello Djovanoli ve svém románu považuje takový
svazek za zcela možný: právě César varuje Spartakuse o tom, že vzpoura
gladiátorů byla vyzrazena. Avšak ani Caesar, ani nikdo jiný do spojenectví se
Spartakem ne půjde.
Za prvé, by se
zkompromitoval, podporou otrockých povstalců, za druhé, na straně Sullově bylo
zastánců ne méně než u Maria, nikdy nevrátí pozemky získané od diktátora, ani
domy, nezřeknou se hodností. Tím by začala nová občanská válka. V takové
případě bude Řím zničen ne otroky, kteří povstali, ale samotnými Římany. Caezar
to chápe, proto v žádném případě nemůže přijmout Spartakův návrh a všichni
zatím živí příbuzní člověka, který se takto proslavil, budou pravděpodobně
zničeni.
Verze o římském
původu Spartaka je ve zjevném protikladu s mnohými svědectvími vesměs vážených
historiků, kteří prakticky jednohlasně tvrdí, že byl tráckého původu. Ano jak
by se Spartakovi povedlo „sejít ze svého“ uprostřed skutečných Tráků?
K tomu někteří s římských
historiků (například Synesius) nazývají „tráckého“ Spartaka „Galem“: „Ti co
pochází z Gallie Krix a Spartakus, jsou lidmi náležící mezi gladiátory“.
Orozius s ním
nesouhlasí a upřesňuje: „Pod vedením Gallů Krixe a Enomaje a Tráka Spartaka ti
(gladiátoři) obsadily horu Vesuv“.
Znamená to, že
Kriks – Gall, avšak Spartakus, jak sdělují další autoři, je Trákem. Mnozí z badatelů
uvažují, že gladiátoři - Gallové a gladiátoři – Trákové vůbec nemusí být
skutečnými Gally nebo Tráky: zde se nehovoří o národnosti, ale o výzbroji
bojovníků. Gladiátoři, kteří obdrželi galské zbraně, se automaticky stávali
„Gally“, s tráckými zbraněmi – „Tráky“.
Plútarchos píše:
“U nějakého Lentula Batiata byla v Capue
škola gladiátorů, ze kterých většina byly Gally a Tráky“.
Vzniká otázka,
jedná se skutečně o lidi původem z Gallie a Trákie? Nebo – se jedná o
představitele „oddílů“ (korporací) Gallie a Trákie? Mezi gladiátorskými
korporacemi byly ještě například „Samnité“. Otázkou je, zda gladiátorská
specializace Spartaka, byla tím, co zmátlo jeho pozdější biografy? Je také
možné, že je uvedla v pochybnost skutečnost, že v aréně cirku Trák Spartakus
vystupoval v „oddíle Gallů“?
Římský historik
Flor, žijící v 1. – 2. století naší éry, tvrdí, že Spartakus náležel ke
gladiátorské korporaci Mirmillonů (se stříbrnou rybkou na helmicích). Bohužel v
časech Spartakových taková korporace ještě neexistovala. Existovali podle
výzbroje jim podobní gladiátoři …ty nazývaly Gallami! A přesto, mohl Spartakus
vystupovat „v oddíle s Gally“ a protože našeho hrdinu nazývali Trákem, podle
Afinea, Appiana, Plútarcha, Ozoria a Flora – měli všichni na mysli jeho
národnost a ne gladiátorskou specializaci.
Na portrétu v podobě
jezdce nalezený v Pompejích roku 1927, má tento náš hrdina v ruce ne zcela
obyčejný krátký meč, podobný gallskému – ne však válečný, pouze gladiátorský
(bojový gallský meč je delší a ne tak široký).
Fragment nástěnné fresky v Pompejích, rekonstrukce.
Plútarchos píše o
tom, že gladiátoři s radostí vyměnili své „ostudné“ zbraně za skutečné –
bojové. Po řadě vítězství si mohl Spartakus vybrat libovolný trofejní meč,
velmi drahý nebo krásný, avšak do poslední bitvy vyrazil se zbraní, se kterou
se mu bojovalo nejlépe.
Kým tedy byl ve
skutečnosti Spartakus? Je možné, že někdy historikové naleznou dokumenty, které
ukáží v novém světle osobnost znamenitého vůdce římských otroků.
Přeložil: N.
Nikolov 26. 3. 2019
