Výzbroj a výstroj bojovníků Trojské války. Meče a dýky (část první)

Výzbroj a výstroj bojovníků Trojské války.

Meče a dýky (část první)

25. září 2015

Vjačeslav Špakovskij

https://topwar.ru/82989-oruzhie-i-dospehi-voinov-troyanskoy-voyny-mechi-i-kinzhaly-chast-pervaya.html

Tato stať je výsledkem výměny názorů na publikované materiály, ze kterých je zřejmý zájem velké části čtenářů o výzbroj Doby bronzové a přesněji zboji a výstroji bojovníků legendární Trojské války. Toto téma je jistě zajímavé. Je všeobecné známé dokonce na úrovni povinné školní výuky v páté třídě. Vše je navíc známo z filmového zpracování událostí a hrdinů té doby. Kromě toho jsou tyto historické události sami o sobě natolik unikátní tím, že o nich lidé vědí z poémy a uměleckého zpracování. Nyní je zřejmé, že pouze vědět o tom nebo projevit odpovídající zájem, znamená získat povědomí o dříve neznámé kultuře. *)

Keramická nádoba z Korintu s vyobrazením postav Trojské války (z doby 590 – 570 letech př. n. l.). Metropolitní muzeum, New York ¹)

 Je nutno začít od samotného počátku. Zejména tím, že mýtus o Troje obklíčené Řeky nebyl až to 19. století doložen přesvědčivými fakty. Ke štěstí celého lidstva dostala romantická dětská představa Heinricha Schliemanna velkou finanční vzpěru (Schliemanna podnikáním zbohatnul na válečných dodávkách v době Krymské války) sám se vypravil do Malé Asie hledat legendární Troju. Po roce 355 našeho letopočtu se tento název nikde neobjevuje. Na základě Herodotova popisu se Schliemann rozhodl pro jediné místo, které se shodovalo s popisem, pahorek vzdálený nedaleko od moře Hisarlik, proto právě zde započal své vykopávky. Začal v roce 1871 a práce zde trvaly dvacet let až do jeho smrti. Navzdory tomu, že nebyl žádným archeologem, že vyhazoval nálezy z místa nálezů a nepopisoval je, vyhazoval vše, co považoval bezcenné a rozkopával až … do okamžiku nálezu „své“ Troje!

Hlavní archeologické vrstvy na ploše Troje/Hisarliku. Barva - hnědá – Troja I., žlutá – Troja II., růžová – Troja III., červená – Troja VII., modrá – Troja VIII-IX.

Nákresy: A. Šepsa

Mnozí odborníci v té době pochybovali, že se skutečně jedná o Troju, nebýt podpory britského ministerského předsedy Wiliama Gladstona a zapojení profesionálního archeologa Wilhelma Dornfelda se začala tajemství dávného města postupně odkrývat. Nejzajímavějším odhalením bylo to, že zde nalezli devět kulturních vrstev, z nichž každá nová Troja byla stavěna na troskách předešlé. Nejstarší byla Troja I. a «nejmladší» Troja IX z římského období. V současnosti je takových vrstev (a podvrstev) evidováno více jak 46, proto je výzkum pravé Troje mimořádné složitý!

Schliemann předpokládal, že pro jeho účely je vhodná Troja II., skutečná Troja má označení VII. Je doloženo, že toto město bylo zničeno po požáru a pozůstatky lidí zde nalezených dokládají jejich násilná úmrtí. Rokem této události byl určen rok 1250 př. n. l.

Ruiny dávné Troje

Při svých vykopávkách nalezl Heinrich Schliemann poklad zlatých ozdob, stříbrných pohárů, bronzových zbraní, proto je považoval za poklad „krále Priama“. Později bylo vyjasněno, že „Priamův poklad“ náleží k mnohem ranější epoše, přesto si jej Schliemann prostě přisvojil. Uskutečnit převoz mu pomohla jeho žena Sofie – spolupracovnice, pomocnice, která potají vynesla šperky a ozdoby z vykopávek. Oficiálně poklad náležel Turecku, kterému zbylo pouze několik drobností. Poklad byl umístěn v Berlínském muzeu, který byl v průběhu 2. světové války ztracen až do roku 1991 se o něm nic nevědělo. Po roce 1991 bylo vyjasněno, že poklad byl, jako válečná trofej vyvezen, a nyní se nachází v Moskvě ve Státním historickém muzeu A. S. Puškina, dnes je možné jej vidět v sále označeném číslem 3.

Velký diadém „Pokladu A“ z období 2400 – 2200 př. n. l.

Bez ohledu na tento poklad je o této době známo mnoho skutečností. Archeologové profesionálové přijali postupy a Schliemannův nález jako výzvu, zohlednili jeho zkušenost a začali kopat na všech místech zmiňovaných v Homérově Idiadě – v Mykénách, Pilosu, na Krétě. Našli „zlatou masku Agamemnona“ a celou řadu dalších předmětů ze stejné doby s velkým množství mečů a dýk. ³)

Velkou výhodou je, že většina nalezených mečů je z bronzu, nebyly železné, proto se dochovaly! Co se dá říci o mečích a dýkách doby Trojské války zmiňují odborníci a historikové různých zemí, včetně „mistra mečů“ Eworta Okchotta je uvedeno v koncentrované podobě…

Podle jejich mínění, rané meče Egejské doby bronzové jsou jedním z nejdůležitějších artefaktů té doby z hlediska mistrovského zpracování a výzdoby. Současně mohly být i rituálními výrobky i reálně používanými válečnými nástroji. Rané meče se vyvíjely z dýk. Forma – dýky vyráběné z kamene. Kámen je velice křehký, dlouhý meč se z kamene nedá vytáhnout. Se zavedením mědi a bronzu se dýky překovali do podoby meče.

Meč – rapír CI. Kudonia, Kréta, délka 83 cm.

Rukojeť téhož meče

Nejrannější meče egejského období byly nalezeny v Anatolii, v Turecku, jsou datovány přibližně do doby 3300 př. n. l. Evoluce chladných zbraní doby bronzové od nože, přes dýku směrem k mečům („rapírum“), optimalizovaným ke smrtelnému úderu (období středního bronzu) k pozdějším typickým mečům se zábranou v podobě listu pozdní doby bronzové.

Jedním z nejstarších mečů Egejského světa pochází z Naxosu (z doby 2800-2300 př. n. l.). Délka tohoto meče je 35, cm, spíše se podobá na dýku. Na Kykladských ostrovech byl také nalezen měděný meč v místě Amorgos.

Délka tohoto meče již dosahuje 59 cm. Několik minojských bronzových krátkých mečů bylo nalezeno v Iraklionu a Sivě. Jejich vzhled ukazuje, že se odvozují z raných plochých dýk.

Jedním z nejzajímavějších vynálezů Egejského bronzového období bylo zhotovení velkého meče. Tato zbraň se poprvé objevila v polovině druhého tisíciletí př. n. l. na ostrově Kréta a na území kontinentálního Řecka, který se odlišuje od všech starších vzorů.

Rekonstrukce paláce Knóssos. Současná podoba. Foto A. Ponomarev.

Územní rozloha paláce je nesmírná, proto je s podivem, že zde výzkum nepokračuje. Foto A. Ponomarev

Analýza některých exemplářů ukazuje, že materiálem je slitina mědi a cínu nebo arzenu. Pokud mají hroty vyšší podíl mědi nebo olova je možné je rozlišit mezi sebou, jedny mají načervenalou barvu a jiné mají stříbřitou podobu. Zda toho bylo docilováno cíleně, aby tyto výrobky vyhlíželi, jako nástroje z drahých kovů jakými jsou zlato a stříbro. Některé meče a dýky mají totiž překrásné vnější provedení, otázkou je zda výsledek byl cílený, nebo se šlo o nepravidelném vkládání nezbytného množství vsádky, není dnes zřejmé. Pro typologizaci bronzových mečů nalezených v Řecku se dnes používá Sandarsova klasifikace, podle které se meče řadí do osmi základních skupin označených od A až po N., dále se řadí do mnohočetných podtypů, ke kterým se v daném případě pro jejich množství nepřihlíží.

Sandersova klasifikace.

Podle této klasifikace je jasně zřejmé, že samotné dávné meče ještě 500 let před pádem Troje (předpokládá se, že se jedná o období 1250 let př. n. l.), byly používány výlučně jako bodné zbraně. Dalších dvě stě let do této války se objevují meče ve tvaru V a vysokým žebrem uprostřed. Rukojeť byla odlévána současně se samotnou čepelí. Pro období kolem roku 1250 jsou charakteristické meče s rukojetí ve tvaru H, které jsou již způsobilé pro bodné i sečné rány. Základ se odléval společně s čepelí, následně se na nich připevňovali dřevěné nebo kostěné rukojeti.

Reálné nálezy rapírů na území Bulharska na výstavě ve Vídni

Podobnost mezi mínojskými trojúhelnými nevelkými meči, nebo dýkami a dlouhými meči může být doložena příkladem nalezeným v Mallii na Krétě (kolem roku 1700 př. n. l.). Zde jsou charakteristické otvory pro nýty v koncové části a výrazně zdůrazněné žebro. Tento meč již neměl rukojeť, shodně jako starší dýky. Rukojeť byla dřevěná a připevňovala masivními nýty. Takovým mečem se nedalo sekat, byl předurčen k bodání! Nesmírně překrásná byla rukojeť, která byla pokryta zlatým gravírovaným listem a jako zábrana byl použit mimořádný kus horského křišťálu.

Dýka přibližně z roku 1500 př. n. l. Délka 24,3 cm. Ozdobena zářezem se zlatým drátem.

Dlouhé meče - rapíry se používali v paláci Mallia na Krétě, v minojských hrobkách, na Kykladských ostrovech, na Jónských ostrovech a ve střední Evropě. Shodně také v Bulharsku, Dánsku, Švédsku a Anglii. Tyto meče dosahují až metrové délky. Všechny mají připevnění rukojeti pomocí nýtu, vysoké žebro tvaru démantu, s výjimkou případů, kdy je na jeho místě umístěn složitý dekor. ²)

Rukojeti těchto mečů jsou zhotoveny ze dřeva nebo slonové kosti, někdy zdobené zlatými pruhy. Meče jsou datovány do doby 1600-1500 př. n. l., nejmladší vzory patří do období 1400 let př. n. l. Délka mečů kolísá mezi 74 až 111 cm. Často k nim naleží i pochvy nebo jejich zůstatky. Na základě těchto nálezů je možné učinit závěr, že jsou zhotovovány ze dřeva a často měli zlaté zdobení. Dále se dochovali kovové a dřevěné detaily, které dovolily provést radiouhlíkovou analýzu těchto výrobků, které umožňují zařadit meče a dýky do období, kde byly zhotoveny a seřadit podle zadání archeologického muzea v Mykénách.

Meče měly bohatě zdobené pochvy s dekory, které se dochovaly až do naší doby. Potvrzením, že těmito meči se nanášely bodné rány, jsou vyobrazení bojovníků bojujících s meči na prstenech a pečetích. Soudobé datování ukazuje, že celá řada mečů byla zhotovena během 200 let Homérovi Trojské války!

Rekonstrukce meče typu F2c provedená Peterem Connolly.

Mnozí historikové poznamenávají, že takové dlouhé bodné meče náleželi do výzbroje „Mořských národů“, znamenitých plavců, známých dokonce v Egyptě na vyobrazeních na stěnách chrámů v Medinet-Abu z doby roku 1180 př. n. l. ⁴)

Je vhodné upozornit na skutečnost, že existuje názor, že tyto meče jsou vhodné pro mnohé údery, než je jejich bezprostřední určení, tyto závěry jsou nepravdivé. Byly provedeny pokusy s replikami takových mečů, které doložily vysokou efektivnost jako bodných nástrojů určených k tomu zasazovat smrtelné údery ve výpadech skutečnými šermíři.

V současnosti jsou nálezy bronzových mečů a dýk v oblasti Egejského moře natolik rozsáhlé, že poskytují zpracování jejich typologie a provést celou řadu zajímavých závěrů. Je zřejmé, že všechny nemohou být zařazeny do období Trojské války. To je nepřípustné! Je možné hovořit o Homérově době, Kréto-mykénské civilizaci, „Egejské oblasti“ atd.

Rekonstrukce dvou mečů Naue II. s dřevěnými rukojeťmi v zakončení. Tento typ mečů byl charakteristický pro střední a severní Evropu kolem roku 1000 př. n. l.

Rozšíření podobných zbraní v zemích soudobé Evropy, hovoří o tom, že obchodní vazby v té době byly velmi rozvinuté, než se dosud předpokládalo, na základě toho je možné hovořit o „evropské internacionalizaci“ a „integraci“ v časech Doby bronzové. Konkrétně se to projevuje tím, že existovali národy mořeplavců – „Mořské národy“, které uskutečňovali plavby kolem celé Evropy a rozšířili mykénské a krétské druhy výzbroje a také meče po území celé Evropy.

  

Vyobrazení bojovníků „Mořských národů“ mořeplavců na reliéfu Medinet- Abu

Kde všude nalezneme tento způsob použití tohoto meče, tam kde použití zbraně jako u „námořních divochů“ a obětování bohům. Mimo jiné je možný závěr i o taktice: existoval národ, ve kterém jsou bojovníci kastou dosti uzavřenou. Bojovníci tohoto národa se učili používat své dlouhé bodné meče od dětství. Používání takového meče pro sekání bylo nepřijatelné. Taková rodová kasta v čase vymřela. ⁵)

Meče typu F, znázorněné na fresce z Pilosu (kolem roku 1300 př. .n. l.)

Nastoupili vojáci „masové armády“, na jejich výcvik nebylo mnoho času, ani sil, bodné meče byly velmi rychle nahrazeny sečnými. Úder sečným mečem má intuitivní charakter je lehce ovladatelný pro použití než bodná zbraň. Navíc při použití meče tak složité konstrukce.

Achiles a Agamemnon: římská mozaika z Neapole a … římský meč u Achillova boku

^Komentáře:

^*) Autor se zde zastavuje nad tím, že ještě před příchodem Řeků do Egejské oblasti, zde byla nesmírně rozvinutá kultura. Zatímco oni zde byli nově příchozími z území dnešní Palestýny, jsou jen rybáři a pasáci koz. Přestože nachází tuto civilizaci, místy zcela zničenou po úderu sopky Théra, byla na mnohem vyšší úrovni, než byla úroveň jejich.

¹) Keramické krátery jsou typickými nádobami k ředění vína. Hroznová réva je mystických nápojem Tráků nezbytným ke komunikaci každého tráckého panovníka/kněze s boží plejádou.

 ²) Nositeli technologie při těžbě, zpracování rud, kovotepectví zde byli Trákové a jejich sousedé, kteří rozšiřovali tyto poznatky dále po evropském kontinentě - Keltové. Zatímco trácké osídlení od dávnověku je nejenom Egejská oblast a pohoří Balkánu, jejich prostory rozšíření jsou v Malé Asii, na Kavkaze (Kolchyda), na Krymu a rozsáhlé prostory podél severního Přičernomoří. Proti tomu Keltové se rozsídlili od Balkánu přes Střední až po Západní Evropu.

³) Pohřby panovníků se zlatými maskami se dále vyskytují zejména v údolí tráckých panovníků v podhůří pohoří Stará planina.

⁴) Rozšíření shodných nálezů na Apeninském poloostrově je spojována s Etrusky, o který se již ví, že jejich původ je možné najít v Malé Asii.

⁵) Rodový kastovní systém (předávání zkušeností, tradice, postupů, pracovních návyků z generace na generaci), založený na úzké řemeslné specializaci, dělbě práce v zemědělství, pastevectví, těžbě a zpracování nerostů, opracování kovů až po obchod je typický pro trácké státy na všech územích jejich rozšíření. Unikátní je rozsah rozšíření uvedených tradic od Malé Asie přes Asii Střední až po Indii. Právě v na severu Indického kontinentu se uvedená rodová tradice transformuje v etnickou kastovní tradici.

Překlad a komentáře:

Nikolaj Nikolov 29. 05. 2018