Výstroj bojovníků Trojské války. Nejstarší přilby (část třetí)

Výstroj bojovníků Trojské války. Nejstarší přilby (část třetí)

2. října 2015 Vjačeslav Špakovskij

https://topwar.ru/83163-dospehi-voinov-troyanskoy-voyny-shlemy-chast-tretya.html

«Nejstarší přilby»

Již jsme zkoumali meče a dýky, brnění k ochraně trupu a nyní se budeme zabývat ochranou hlavy. V prostoru Egejského moře doby mínojské a první achajské přilby se objevily velmi dávno, v letech 5000 – 1500 př. n. l. Lze to dokládat na základě nálezů keramiky, fresek, soch a dalších artefaktů.

Na kamenných amuletech ze Seskla, datované obdobím mezi lety 5300 – 4500 př. n. l., jsou zobrazeny pokrývky hlavy podobné přilbám, zhotoveným z kůže a ozdobené dlouhými rohy. V rané době Kykladské, datované obdobím let 3200 – 2800 př. n. l., můžeme nalézt jejich vyobrazení. Je také možné, že konická přilba je jedním ze symbolů známého a do dnes nerozšifrovaného Festského (Phaistos) disku (v letech 2000 – 1700 př. n. l.).*) Heindrich Schliemann také nalezl fragmenty přilby – její hřeben a nosič hřebenu, samotná přilba se nedochovala.

Džbán z ostrova Kypr. Zvláštností kréto-mykénské kultury Egejského moře bylo zobrazování na keramice ryb, chobotnic a krakatic. Archeologické muzeum města Larnaka

V Iliadě je zmiňována přilba, zhotovená z kančích klů, což bylo některými považováno za nemístné, přestože popis byl dosti podrobný. Kančí kly byly používány za ochranné destičky na přilbách (v roce 2000 př. n. l.), Mariupol na území dnešní Ukrajiny. To dokládá migrace dávný národů z centrálních a severních částí Evropy do Řecka v letech 2000 – 1800 př. n. l.

Kančí přilba z hrobky č. 515 v Mykénách. Národní archeologické muzeum v Aténách.

V Egině (kolem roku 1800 př. n. l.) byla nalezena zajímavá přilba z kančích klů. Velmi zajímavé a složité přilby z kančích klů s velkými kartáči jsou vyobrazeny na fragmentu fresky z Akrotiri, na číši z paláce v Knóssosu (v letech 1600 – 1550 př. n. l) dále na číši z pohřbu č. 4 v Mykénách ze stejné doby.

Jak byla sestavena typická „kančí“ přilba té doby? Zcela jednoduše z kančích klů se řezali destičky a připevňovali se k sobě přivazováním řemínky. Základem přilby byla konická čepice, nebo sešité kožené nebo plstěné polokoule. Kostěné destičky se našívali vedle sebe do kruhu, směry ohýbání se řadily do různých směrů. Vrchní destičky měly trojúhelníkovou podobu, na vrcholu přilby se nacházela kulatá destička ze slonové kosti, bronzu zde se umísťovalo upevnění hřebenu.

Kančí kly byly používány pro snadné opracování. Na jednu stranu se snadno tříštily, Jejich povrch byl však velmi tvrdý (na rozdíl od sloního klu). V Iliadě nosil Odysseus, panovník nevelkého ostrova právě takovou přilbu. Homér poskytl velmi přesný popis přilby té doby.

 Rekonstrukce „kančí přilby“ provedená Peterem Connolly

Pro členitou přilbu bylo nezbytné získat od dvaceti do čtyřiceti kanců, což v té době zřejmě nebylo tak těžké, poskytovali kůže, kly i maso!

Složená přilba z kančích klů byla také nalezena v hrobce č. 12 v místě Dendra (druhý snímek). Zajímavé přitom se, brnění zde v tomto pohřbu bylo kovové a pouze přilba byla kostěná! Otázkou tedy zůstává, zda majiteli brnění již nestačily prostředky na pořízení bronzové přilby?

„Kančí přilba“ (v letech 1450 – 1400 př. n. l.). Archeologické muzeum Iraklionu

Další rozšířený typ přilby, jsou kožené nebo plstěné, v podobě klobouku s našitými kovovými destičkami. Nebo obráceně kovová helma s tepanými vyvýšeninami, zhotovenými pro okrasu.

Freska z paláce v Pilosu. Zde je s otazníkem: na fresce vyobrazená přilba? Bronzová s kužely a otvory (jaký je jejich smysl?) S otvory pro větrání (takové nejsou známé!)?

Pokud soudíme podle vyobrazení na starých freskách a obrazech na starých vázách, byly starosti o krásu předmětů velmi významné. Na jednotlivých přilbách byly umísťovány hřebeny s opeřením nebo koňskými žíněmi případně rohy! Nyní bychom si měly ujasnit představu, kdy to bylo možné a kdy ne. Na helmách Vikingů rohy být nemohly, protože po úderu mečem na umístění rohu by došlo ke zlomení vazu bojovníka. Středověcí rytíři měli na helmách všechno možné, zhotovené jen jako lehké ozdoby „z převařené kůže“, lehkého dřeva a barvené sádry. U samurajů z Japonska jsou na helmách kovové rohy ale upevněné tak, že po úderu mečem se samotnému bojovníkovi nic nestalo. 

Z výše uvedeného je nutno uznat, že se dávní obyvatelé Mykén nesekali meči (nemohli se sekat meči – rapíry!), proto jim také pevně umístěné rohy na přilbách nepřekážely. Jakmile se však objevily meče a možnostmi nanesení sečného úderu ze všech těch rohů zůstaly jen koňské ohony a hřeben na vrcholu přilby!

Přilba na váze z Katsamby, Kréta (kolem roku 1500 př. n. l.)

Rohy na přilbách v tomto období byly zpravidla zhotovovány z kančích klů, jeleních rohů, sloní kosti a také kovové. Dva artefakty ze slonové kosti v podobě beraních rohů byly nalezeny v jedné z mohyl v Mykénách (z roku 1550 př. n. l.).

«Střední přilby»

Achajské přilby z období 1500 – 1300 př. n. l. se v mnohém podobají svým předchozím vzorům, znamená to, že proces zdokonalování postupoval velmi pomalu. Typickou zůstává přilba z kůže nebo plsti, obšitá kančími kly s dalšími nášivkami a různými ozdobami. Nejčastěji se jedná o rohy, které mohou být jeden nebo dva vepředu, tři umístěné do různých směrů. Jsou známy i bronzové helmy jako například konická bronzová helma o výšce 18,1 cm (14. až 13. stol. př. n. l.).

Přilba o výšce 18,1 cm (14. až 13 stol. př. n. l.) Dekorování na přilbě ukazuje na uznání předešlé přilby z kančích klů, které pamatuje, proto i zhotovitelé kovových přileb zdobili nové po starém způsobu.

Mimo území pevninského Řecka a ostrovů Egejského moře je možné spatřit achajské bojovníky s přilbami z kančích klů i na egyptském papyru z Tel-el- Amarny (roku 1350 př. n. l.). Na něm jsou někteří z bojovníků vyobrazeni v konických bledě-žlutých helmách, které se podobají těm na obrázcích z mykénských váz. Kousek kančího klu v otvory k upevnění na kožený základ byl nalezen při vykopávkách v místě Per-Ramesu – hlavním městě Ramesse Velkého ve východní deltě řeky Nilu, potvrzují, že takové přilby se nosili i na území Dávného Egypta. Je zřejmé, že je nosili achajští bojovníci – námezdníci. Podobné kly byly nalezeny také v Srbsku (14. až 13. stol. př. n. l.) a na ostrově Kypr.

Pro toto období je možné považovat za doložené nejširší rozšíření „kančích přileb“ a o něco méně kovových – bronzových. Archeologové našli i přilby z uvedeného období nejčastěji na Krétě.

«Pozdější přilby»

«Pozdější přilby» vztahující se zvláště k časům Trojské války (v letech 1300 – 1100 př. n. l.) se liší nejvíce svou různorodostí. Jsou to opět ty samé přilby z kančích klů, ke kterým se začaly připevňovat bronzové detaily. Dá se důvodně předpokládat, že dokonce v 8. století př. n. l. se ještě používaly, přestože již byly používány zřídka.

 Pozdní achajská přilba vyobrazení „Váza bojovníků“ z Mykén (kolem roku 1200 př. n. l.)

Konická rohatá přilba bez otvorů je vidět na soše z Engomy na ostrově Kypr (kolem roku 1200 př. n. l.). Námezdní bojovníci egyptských faraonů jsou prakticky všichni vyobrazeni na egyptských freskách s rohatými přilbami.

Až do naší doby se dochovaly vyobrazení „chlupatých“ přileb, podle všeho zhotovovaných z dlouhosrstých kůží. Mohlo se jednat o obyčejnou polo sférickou čepici, obepnutou na vrchu kůží, tak že autoři kreseb lidí s těmito přilbami je zobrazovali jako dikobrazy. Existuje také názor, že mohlo jít o dlouhé vlasy podepřené bronzovou nebo koženou obručí kolem hlavy. Vyobrazení takových přileb je velmi mnoho což znamená, že se jednalo o jejich popularitě a za druhé pokud se armády stávaly masovými, prostě na všechny se již kančí kly nedostávaly (shodně jako bronzu)! Někteří odborníci předpokládají, že podobné přilby mohly být zhotovovány z kůží ježků!

Poněkud schématický styl tehdejších umělců nedovoluje podrobně identifikovat takové přilby, což nám ponechává místo pro rozličné hypotetické a spekulativní výmysly.

„Přilba s výrůstky na hlavě“ na úlomku keramiky.

Velmi populární v té době, soudě podle vyobrazení především na egyptských freskách jsou přilby – tiáry nebo přilby diadémy. Soudě podle všeho se jednalo opět o kožené čepice, nebo o plstěné na okraji spojené širokým kovovým pruhem do uzavřeného oválu kolem hlavy majitele přilby. Při pohledu zepředu nebo zezadu se dá předpokládat, že na hlavě je posazeno vědro v cylindrické podobě. Až při pohledu se shora je možné určit, že tomu tak není.

 Přilba – tiára v letech 1200 – 1100 př. n. l.

Pozůstatky takové přilby byly nalezeny na Krétě (kolem roku 1200 př. n. l.). Jiná taková přilba byla nalezena profesorem Ioanisem Moskosem, který ji popsal: Přilba měla cylindrickou podobu (s oválný okrajem), byla s rovnými stranami. Její výška byla 15,8 cm, šířka 18,7 cm – 19,1 cm a délka dosahovala 23 -23,6 cm. Povrch byl ozdoben bronzový pruhy, skládající se z vodorovných žeber, které se střídají s jedinečnými horizontálními pruhy dekorativních příchytek. Uvnitř soudě podle kreseb, se nacházel ježek z koňských žíní, peří a také skutečná tiára z větviček nebo květin?!

Překrásný příklad achajských bronzových přileb byl nalezen v mohyle označené č. XXVIII u místa Tirinfa (kolem roku 1060 př. n. l.). Tento příklad se skládá ze čtyř prvků konického tvaru a dvou dlouhých pruhů o síle kolem 1 mm. Všechny prvky toto přilby mají nevelké otvory po okrajích, používané pro upevnění podkladu a vnitřní výplně.

Prostá bronzová přilba s vrcholem pro upevnění koňského ohonu. Kypr (konec 8. století př. n. l.)

Prosté konické přilby se do značné míry používali do konce achajského období. Jako příklad na achajském kráteru/keramické nádobě z Kypru jsou dva bojovníci na povoze, nosí konické přilby, zde z důvodu stylizace se jiné další prvky pokrývky hlavy nedají určit. Tento kráter svědčí, že v některých případech (často v nebojových situacích) se meče v té době nosily za zády.

Komentář:

*) Všechny pokusy o přečtení znaků na Festském disku, tedy ve staré řečtině nevedli k přesvědčivým úspěchům. S ohledem na to, že znaky shodné z toho disku jsou používány na Balkáně tráckými národy, bylo možné nápis přečíst a přeložit v jazyce starých Pelasgů/tráckého národa ze stejné oblasti.

Přeložil N. Nikolov 30. 05. 2018

Výstroj bojovníků v časech Trojské války. Brnění_část 2

Výstroj bojovníků v časech Trojské války_část 2 - Brnění

29. září 2015 Vjačeslav Špakovskij

https://topwar.ru/83055-dospehi-troyanskoy-voyny-chast-vtoraya.html

Brnění

Shodně jako jsme ukázali ve stati s meči a dýkami se obranné brnění bojovníků Trojské války objevilo mnohem později, než samotná válka začala. Nejstarším prvkem ochranného brnění je bronzová hrudní ochrana nalezená na nekropoli Dendra (hrobka č. 8), která náleží do období let 1550-1500 př. n. l. Na počátku se nálezci domnívali, že se jedná o přilbu, následně upřesnili, že se jedná o hrudní ochranu pravé strany trupu. Jiné části se nedochovali, což vedlo ke vzniku tří hypotéz:

 a) celé brnění bylo na počátku zanecháno v hrobce až později odstraněno

 b) hrudní ochrana symbolizovala celou výstroj

 c) pouze hrudní ochrana byla kovová a vše ostatní z výstroje bylo kožené a rozložilo se v čase

Později na nekropoli Dendry č. 12 (nález z let 1450-1400 př. n. l.) bylo nalezeno brnění bojovníka skládající se z mnoha bronzových částí. 

Dendra – brnění

Brnění se skládá z těchto dílů:

a) dvou bronzových plechů o síle 1 mm, které chrání trup válečníka

b) dvou bronzových části na hrudi (analogické avšak neshodující s tvarem nálezu z hrobu č. 8)

c) dvě části ohnutých bronzových plechů, připevněných ke spodní straně hrudní ochrany k ochraně hrudníku

d) dvě trojúhelníkové kusy z bronzu, připevněné k hrudním plechům pro prodloužení brnění

e) bronzový nákrčník

f) šest bronzových plechů, připevněných ke spodní části pancíře – tři vpředu a tři vzadu

 Rekonstrukce brnění z Dendry

Všechny části mají řadu otvorů na okrajích ve velikosti 2 mm, používaných k připevnění podkladu z vnitřní části pancíře. Podklad byl kožený, pozůstatky byly nalezeny na vnitřní straně plechů. Byly také nalezeny tenké nitě z kozí srsti. Silnější otvory do rozsahu 4 mm na krajích všech prvků spojovaly plechy mezi sebou pomocí kožených řemenů.

Velice známá maska Agamemnóna ze zlatem oplývajících Mykén.

Při rekonstrukci brnění se vyjasnilo, že nehledě na podivný vzhled a nemalou váhu, se jednalo dosti ohebné a vhodné pro použití u pěchoty, proti dřívějším předpokladům a tvrzením, že bylo vhodné pouze pro bojovníky na povozech. Experimentální rekonstrukce umožnila vyslovit závěr, že byla sestavována pro boj proti meči a útokům kopím. Dále, že pro používání k lukostřelbě nebylo vhodné. Ochrana krku je velmi důležitá pokud předpokládáme používání mečů u útočníka v podobě typu C a D (v první části stati, zasvěcené vývoji mečů).

Znamená to, že brnění bylo sestavováno především pro ochranu pouze proti mečům, zhotovitele brnění také útoky zohledňovali. Zajímavou zvláštností tohoto brnění je, že plechy jsou jinak silné: pro pravou ruku je projmutí silnější, čímž se zajišťuje větší svoboda pohybu v boji. Je to zároveň důkazem, že „brnění z Dendry“ bylo určeno pro pozemní boje a ne jenom pro přehlídky nebo pro bojovníky na povozech.

Lví brána v Mykénách

Celková váha brnění dosahovala 15 až 18 kg. S ohledem na rozměry hrudních plechů a analýzu kostry, nalezenou v hrobce bylo zjištěno, že bojovník, kterému náleželo brnění z Dendry měl výšku 175 cm, byl štíhlým o celkové váze 60-65 kg.

Nález byl doprovázen fragmenty keramiky z Mykén (z let 1350-1300 př. n. l.). Na střepu je zobrazen kyrys s velkým nákrčníkem zcela rozpoznatelným. Z fragmentu není možné bohužel určit, zda se jednalo o pěšího bojovníka nebo vozataje.

Fragment keramiky s vyobrazením bojovníka v brnění s charakteristickým nákrčníkem.

Je nutno zdůraznit, že většina výše popsaného brnění bylo používáno bojovníky kréto-mykénské kultury tedy mnohem dříve, než proběhla samotná Trojská válka. Pokud za rok pádu Troje je považován rok 1250, jedná se o události v rozdílu 100 až 250 let. Pokud je tato událost datována do roku 1100 nebo rok 1000, jak to určují někteří historikové, jedná se o časový rozdíl ještě větší. Opět zde vzniká otázka kontinuity a délky tradice „achajských“ zbraní. Nakolik to odpovídá ne jenom době nálezů, zde problémy nevznikají, Jinou otázkou je „zda takové brnění z místa Dendry“ legendární Achilles.

„Pochod bojovníků“ – vyobrazení na mykénské váze. Pozornost je možné věnovat rohatým přilbám s hřebeny a kulatými štíty s výřezem na spodním okraji.

S ohledem na to, že brnění by mělo být mimořádnou hodnotou, dá se předpokládat, že jedno brnění se dalo předávat od jednoho pokolení jinému, pokud nebylo zcela zničeno, nebo pochováno společně s bojovníkem v mohyle. Na základě válečných zkušeností se nedá vyloučit také tradičnost starých historických kultur, která byla mimořádná. V Japonsku je tradičně považováno, že stará hodnota je lepší než nová, obroušená čajová miska je hodnotnější než nová!

Ve shodné době v jiných částech Evropy bylo používáno celokované brnění z bronzu a také bronzové kyrysy. Takové byly nalezeny na Slovensku, Maďarsku a Itálii, protože hraničili s „achajskou“ (tráckou) civilizací nebo je přebírali, nebo kupovali, nebo … získávali v boji.

Významným příkladem „achajského“ brnění je ... příklad kameninové nádoby v podobě kyrasy s náhrudníkem. Z pohřbu na Krétě z paláce v Knóssosu (kolem roku 1350 př. n. l.).

Až do našeho období se velice dobře dochoval bronzový kyras nalezený u Dunaje poblíže Pilismarotu v Maďarsku (v letech 1300 – 1100 př. n. l.)

Kyrasa z Pilismarotu

Byl nalezen fragment náhrudního plechového pancíře na Slovensku (kolem roku 1250 př. n. l.). Dalším je nalezený fragment kyrasu z místa Černá nad Tisou, Slovensko (v letech 1050 – 950 př. n. l.). Pravdou je, že tyto nálezy jsou dílčí, částečné. Jsou však důležité v tom smyslu, že dokazují existenci takového brnění v té době. Znamená to, že bronzové kovové brnění nebylo takovou zvláštností! V podstatě se jedná o zcela skutečné … rytířské brnění, zakrývající trup, šíji a nohy po kolena, nebo plátkové brnění opět velice podobné na mnohem mladší výrobky, zhotovené z bronzu a ne ze železa. Znamená to, že od 15. století př. n. l. do pádu Egejské civilizace je úroveň zpracování kovů velice vysoká.

Mnohem mladší vyobrazení hrdinů a scén Trojské války, zhotovené v časech klasického Řecka, nemají žádnou reálnou souvislost s předešlou minulostí. Na vyobrazeních vidíme pod (nebo nad postavami) označení: Achilles, Ajax, Hektor, jedná se však pouze o umělecké zpracování, spojované se zvláštností lidí té doby a jejich historického myšlení. To co viděli, kolem sebe projektovali do minulosti. Proto jsou na jejich díly štíty ve spodu prohnuté, „přilby mají hřebeny“, a svalnaté kyrasy je nutné z arsenálu bojovníků Trojské války vyloučit. Stejně tak je nutné je vyloučit budoucím tvůrcům knih o „Iliadě“ a „Odyssee“, vydávané zejména pro děti!

Přeložil N. Nikolov 30. 05. 2018

Výzbroj a výstroj bojovníků Trojské války. Meče a dýky (část první)

Výzbroj a výstroj bojovníků Trojské války.

Meče a dýky (část první)

25. září 2015

Vjačeslav Špakovskij

https://topwar.ru/82989-oruzhie-i-dospehi-voinov-troyanskoy-voyny-mechi-i-kinzhaly-chast-pervaya.html

Tato stať je výsledkem výměny názorů na publikované materiály, ze kterých je zřejmý zájem velké části čtenářů o výzbroj Doby bronzové a přesněji zboji a výstroji bojovníků legendární Trojské války. Toto téma je jistě zajímavé. Je všeobecné známé dokonce na úrovni povinné školní výuky v páté třídě. Vše je navíc známo z filmového zpracování událostí a hrdinů té doby. Kromě toho jsou tyto historické události sami o sobě natolik unikátní tím, že o nich lidé vědí z poémy a uměleckého zpracování. Nyní je zřejmé, že pouze vědět o tom nebo projevit odpovídající zájem, znamená získat povědomí o dříve neznámé kultuře. *)

Keramická nádoba z Korintu s vyobrazením postav Trojské války (z doby 590 – 570 letech př. n. l.). Metropolitní muzeum, New York ¹)

 Je nutno začít od samotného počátku. Zejména tím, že mýtus o Troje obklíčené Řeky nebyl až to 19. století doložen přesvědčivými fakty. Ke štěstí celého lidstva dostala romantická dětská představa Heinricha Schliemanna velkou finanční vzpěru (Schliemanna podnikáním zbohatnul na válečných dodávkách v době Krymské války) sám se vypravil do Malé Asie hledat legendární Troju. Po roce 355 našeho letopočtu se tento název nikde neobjevuje. Na základě Herodotova popisu se Schliemann rozhodl pro jediné místo, které se shodovalo s popisem, pahorek vzdálený nedaleko od moře Hisarlik, proto právě zde započal své vykopávky. Začal v roce 1871 a práce zde trvaly dvacet let až do jeho smrti. Navzdory tomu, že nebyl žádným archeologem, že vyhazoval nálezy z místa nálezů a nepopisoval je, vyhazoval vše, co považoval bezcenné a rozkopával až … do okamžiku nálezu „své“ Troje!

Hlavní archeologické vrstvy na ploše Troje/Hisarliku. Barva - hnědá – Troja I., žlutá – Troja II., růžová – Troja III., červená – Troja VII., modrá – Troja VIII-IX.

Nákresy: A. Šepsa

Mnozí odborníci v té době pochybovali, že se skutečně jedná o Troju, nebýt podpory britského ministerského předsedy Wiliama Gladstona a zapojení profesionálního archeologa Wilhelma Dornfelda se začala tajemství dávného města postupně odkrývat. Nejzajímavějším odhalením bylo to, že zde nalezli devět kulturních vrstev, z nichž každá nová Troja byla stavěna na troskách předešlé. Nejstarší byla Troja I. a «nejmladší» Troja IX z římského období. V současnosti je takových vrstev (a podvrstev) evidováno více jak 46, proto je výzkum pravé Troje mimořádné složitý!

Schliemann předpokládal, že pro jeho účely je vhodná Troja II., skutečná Troja má označení VII. Je doloženo, že toto město bylo zničeno po požáru a pozůstatky lidí zde nalezených dokládají jejich násilná úmrtí. Rokem této události byl určen rok 1250 př. n. l.

Ruiny dávné Troje

Při svých vykopávkách nalezl Heinrich Schliemann poklad zlatých ozdob, stříbrných pohárů, bronzových zbraní, proto je považoval za poklad „krále Priama“. Později bylo vyjasněno, že „Priamův poklad“ náleží k mnohem ranější epoše, přesto si jej Schliemann prostě přisvojil. Uskutečnit převoz mu pomohla jeho žena Sofie – spolupracovnice, pomocnice, která potají vynesla šperky a ozdoby z vykopávek. Oficiálně poklad náležel Turecku, kterému zbylo pouze několik drobností. Poklad byl umístěn v Berlínském muzeu, který byl v průběhu 2. světové války ztracen až do roku 1991 se o něm nic nevědělo. Po roce 1991 bylo vyjasněno, že poklad byl, jako válečná trofej vyvezen, a nyní se nachází v Moskvě ve Státním historickém muzeu A. S. Puškina, dnes je možné jej vidět v sále označeném číslem 3.

Velký diadém „Pokladu A“ z období 2400 – 2200 př. n. l.

Bez ohledu na tento poklad je o této době známo mnoho skutečností. Archeologové profesionálové přijali postupy a Schliemannův nález jako výzvu, zohlednili jeho zkušenost a začali kopat na všech místech zmiňovaných v Homérově Idiadě – v Mykénách, Pilosu, na Krétě. Našli „zlatou masku Agamemnona“ a celou řadu dalších předmětů ze stejné doby s velkým množství mečů a dýk. ³)

Velkou výhodou je, že většina nalezených mečů je z bronzu, nebyly železné, proto se dochovaly! Co se dá říci o mečích a dýkách doby Trojské války zmiňují odborníci a historikové různých zemí, včetně „mistra mečů“ Eworta Okchotta je uvedeno v koncentrované podobě…

Podle jejich mínění, rané meče Egejské doby bronzové jsou jedním z nejdůležitějších artefaktů té doby z hlediska mistrovského zpracování a výzdoby. Současně mohly být i rituálními výrobky i reálně používanými válečnými nástroji. Rané meče se vyvíjely z dýk. Forma – dýky vyráběné z kamene. Kámen je velice křehký, dlouhý meč se z kamene nedá vytáhnout. Se zavedením mědi a bronzu se dýky překovali do podoby meče.

Meč – rapír CI. Kudonia, Kréta, délka 83 cm.

Rukojeť téhož meče

Nejrannější meče egejského období byly nalezeny v Anatolii, v Turecku, jsou datovány přibližně do doby 3300 př. n. l. Evoluce chladných zbraní doby bronzové od nože, přes dýku směrem k mečům („rapírum“), optimalizovaným ke smrtelnému úderu (období středního bronzu) k pozdějším typickým mečům se zábranou v podobě listu pozdní doby bronzové.

Jedním z nejstarších mečů Egejského světa pochází z Naxosu (z doby 2800-2300 př. n. l.). Délka tohoto meče je 35, cm, spíše se podobá na dýku. Na Kykladských ostrovech byl také nalezen měděný meč v místě Amorgos.

Délka tohoto meče již dosahuje 59 cm. Několik minojských bronzových krátkých mečů bylo nalezeno v Iraklionu a Sivě. Jejich vzhled ukazuje, že se odvozují z raných plochých dýk.

Jedním z nejzajímavějších vynálezů Egejského bronzového období bylo zhotovení velkého meče. Tato zbraň se poprvé objevila v polovině druhého tisíciletí př. n. l. na ostrově Kréta a na území kontinentálního Řecka, který se odlišuje od všech starších vzorů.

Rekonstrukce paláce Knóssos. Současná podoba. Foto A. Ponomarev.

Územní rozloha paláce je nesmírná, proto je s podivem, že zde výzkum nepokračuje. Foto A. Ponomarev

Analýza některých exemplářů ukazuje, že materiálem je slitina mědi a cínu nebo arzenu. Pokud mají hroty vyšší podíl mědi nebo olova je možné je rozlišit mezi sebou, jedny mají načervenalou barvu a jiné mají stříbřitou podobu. Zda toho bylo docilováno cíleně, aby tyto výrobky vyhlíželi, jako nástroje z drahých kovů jakými jsou zlato a stříbro. Některé meče a dýky mají totiž překrásné vnější provedení, otázkou je zda výsledek byl cílený, nebo se šlo o nepravidelném vkládání nezbytného množství vsádky, není dnes zřejmé. Pro typologizaci bronzových mečů nalezených v Řecku se dnes používá Sandarsova klasifikace, podle které se meče řadí do osmi základních skupin označených od A až po N., dále se řadí do mnohočetných podtypů, ke kterým se v daném případě pro jejich množství nepřihlíží.

Sandersova klasifikace.

Podle této klasifikace je jasně zřejmé, že samotné dávné meče ještě 500 let před pádem Troje (předpokládá se, že se jedná o období 1250 let př. n. l.), byly používány výlučně jako bodné zbraně. Dalších dvě stě let do této války se objevují meče ve tvaru V a vysokým žebrem uprostřed. Rukojeť byla odlévána současně se samotnou čepelí. Pro období kolem roku 1250 jsou charakteristické meče s rukojetí ve tvaru H, které jsou již způsobilé pro bodné i sečné rány. Základ se odléval společně s čepelí, následně se na nich připevňovali dřevěné nebo kostěné rukojeti.

Reálné nálezy rapírů na území Bulharska na výstavě ve Vídni

Podobnost mezi mínojskými trojúhelnými nevelkými meči, nebo dýkami a dlouhými meči může být doložena příkladem nalezeným v Mallii na Krétě (kolem roku 1700 př. n. l.). Zde jsou charakteristické otvory pro nýty v koncové části a výrazně zdůrazněné žebro. Tento meč již neměl rukojeť, shodně jako starší dýky. Rukojeť byla dřevěná a připevňovala masivními nýty. Takovým mečem se nedalo sekat, byl předurčen k bodání! Nesmírně překrásná byla rukojeť, která byla pokryta zlatým gravírovaným listem a jako zábrana byl použit mimořádný kus horského křišťálu.

Dýka přibližně z roku 1500 př. n. l. Délka 24,3 cm. Ozdobena zářezem se zlatým drátem.

Dlouhé meče - rapíry se používali v paláci Mallia na Krétě, v minojských hrobkách, na Kykladských ostrovech, na Jónských ostrovech a ve střední Evropě. Shodně také v Bulharsku, Dánsku, Švédsku a Anglii. Tyto meče dosahují až metrové délky. Všechny mají připevnění rukojeti pomocí nýtu, vysoké žebro tvaru démantu, s výjimkou případů, kdy je na jeho místě umístěn složitý dekor. ²)

Rukojeti těchto mečů jsou zhotoveny ze dřeva nebo slonové kosti, někdy zdobené zlatými pruhy. Meče jsou datovány do doby 1600-1500 př. n. l., nejmladší vzory patří do období 1400 let př. n. l. Délka mečů kolísá mezi 74 až 111 cm. Často k nim naleží i pochvy nebo jejich zůstatky. Na základě těchto nálezů je možné učinit závěr, že jsou zhotovovány ze dřeva a často měli zlaté zdobení. Dále se dochovali kovové a dřevěné detaily, které dovolily provést radiouhlíkovou analýzu těchto výrobků, které umožňují zařadit meče a dýky do období, kde byly zhotoveny a seřadit podle zadání archeologického muzea v Mykénách.

Meče měly bohatě zdobené pochvy s dekory, které se dochovaly až do naší doby. Potvrzením, že těmito meči se nanášely bodné rány, jsou vyobrazení bojovníků bojujících s meči na prstenech a pečetích. Soudobé datování ukazuje, že celá řada mečů byla zhotovena během 200 let Homérovi Trojské války!

Rekonstrukce meče typu F2c provedená Peterem Connolly.

Mnozí historikové poznamenávají, že takové dlouhé bodné meče náleželi do výzbroje „Mořských národů“, znamenitých plavců, známých dokonce v Egyptě na vyobrazeních na stěnách chrámů v Medinet-Abu z doby roku 1180 př. n. l. ⁴)

Je vhodné upozornit na skutečnost, že existuje názor, že tyto meče jsou vhodné pro mnohé údery, než je jejich bezprostřední určení, tyto závěry jsou nepravdivé. Byly provedeny pokusy s replikami takových mečů, které doložily vysokou efektivnost jako bodných nástrojů určených k tomu zasazovat smrtelné údery ve výpadech skutečnými šermíři.

V současnosti jsou nálezy bronzových mečů a dýk v oblasti Egejského moře natolik rozsáhlé, že poskytují zpracování jejich typologie a provést celou řadu zajímavých závěrů. Je zřejmé, že všechny nemohou být zařazeny do období Trojské války. To je nepřípustné! Je možné hovořit o Homérově době, Kréto-mykénské civilizaci, „Egejské oblasti“ atd.

Rekonstrukce dvou mečů Naue II. s dřevěnými rukojeťmi v zakončení. Tento typ mečů byl charakteristický pro střední a severní Evropu kolem roku 1000 př. n. l.

Rozšíření podobných zbraní v zemích soudobé Evropy, hovoří o tom, že obchodní vazby v té době byly velmi rozvinuté, než se dosud předpokládalo, na základě toho je možné hovořit o „evropské internacionalizaci“ a „integraci“ v časech Doby bronzové. Konkrétně se to projevuje tím, že existovali národy mořeplavců – „Mořské národy“, které uskutečňovali plavby kolem celé Evropy a rozšířili mykénské a krétské druhy výzbroje a také meče po území celé Evropy.

  

Vyobrazení bojovníků „Mořských národů“ mořeplavců na reliéfu Medinet- Abu

Kde všude nalezneme tento způsob použití tohoto meče, tam kde použití zbraně jako u „námořních divochů“ a obětování bohům. Mimo jiné je možný závěr i o taktice: existoval národ, ve kterém jsou bojovníci kastou dosti uzavřenou. Bojovníci tohoto národa se učili používat své dlouhé bodné meče od dětství. Používání takového meče pro sekání bylo nepřijatelné. Taková rodová kasta v čase vymřela. ⁵)

Meče typu F, znázorněné na fresce z Pilosu (kolem roku 1300 př. .n. l.)

Nastoupili vojáci „masové armády“, na jejich výcvik nebylo mnoho času, ani sil, bodné meče byly velmi rychle nahrazeny sečnými. Úder sečným mečem má intuitivní charakter je lehce ovladatelný pro použití než bodná zbraň. Navíc při použití meče tak složité konstrukce.

Achiles a Agamemnon: římská mozaika z Neapole a … římský meč u Achillova boku

^Komentáře:

^*) Autor se zde zastavuje nad tím, že ještě před příchodem Řeků do Egejské oblasti, zde byla nesmírně rozvinutá kultura. Zatímco oni zde byli nově příchozími z území dnešní Palestýny, jsou jen rybáři a pasáci koz. Přestože nachází tuto civilizaci, místy zcela zničenou po úderu sopky Théra, byla na mnohem vyšší úrovni, než byla úroveň jejich.

¹) Keramické krátery jsou typickými nádobami k ředění vína. Hroznová réva je mystických nápojem Tráků nezbytným ke komunikaci každého tráckého panovníka/kněze s boží plejádou.

 ²) Nositeli technologie při těžbě, zpracování rud, kovotepectví zde byli Trákové a jejich sousedé, kteří rozšiřovali tyto poznatky dále po evropském kontinentě - Keltové. Zatímco trácké osídlení od dávnověku je nejenom Egejská oblast a pohoří Balkánu, jejich prostory rozšíření jsou v Malé Asii, na Kavkaze (Kolchyda), na Krymu a rozsáhlé prostory podél severního Přičernomoří. Proti tomu Keltové se rozsídlili od Balkánu přes Střední až po Západní Evropu.

³) Pohřby panovníků se zlatými maskami se dále vyskytují zejména v údolí tráckých panovníků v podhůří pohoří Stará planina.

⁴) Rozšíření shodných nálezů na Apeninském poloostrově je spojována s Etrusky, o který se již ví, že jejich původ je možné najít v Malé Asii.

⁵) Rodový kastovní systém (předávání zkušeností, tradice, postupů, pracovních návyků z generace na generaci), založený na úzké řemeslné specializaci, dělbě práce v zemědělství, pastevectví, těžbě a zpracování nerostů, opracování kovů až po obchod je typický pro trácké státy na všech územích jejich rozšíření. Unikátní je rozsah rozšíření uvedených tradic od Malé Asie přes Asii Střední až po Indii. Právě v na severu Indického kontinentu se uvedená rodová tradice transformuje v etnickou kastovní tradici.

Překlad a komentáře:

Nikolaj Nikolov 29. 05. 2018