Jeden dávný trácký příběh

Jeden dávný trácký příběh

Leave a reply

http://novosianie.com/?p=42015

Byla jednou jedna civilizace, která položila základy tohoto světa, dějiny této civilizace jí však byli odcizeny…

Dnes o tom budeme vyprávět malý příběh, dříve než začneme, je zde několik vysvětlivek.

Zde je uvedena tabulka z města Pylos, známá také jako Tripod tablet, číslo: 641 z roku 1952, přeložená Michaelem Ventrisem. Byl to představitel mykénského lineárního písma B. Zde na tabulce, jsou však zjevné znaky lineárního písma A takzvaného ve frýgijské abecedě mízíjské písmeno Г (dodnes používané psané г) a určené znaky, které jsme již viděli v jiných epigrafických památkách.

K pořečtění lineárních písemných znaků docházelo až v dobách 1200 – 1000 př. n. l., kdy na Balkán přichází čtyři řecké národy a ozbrojené hordy Danajské, základy písemných znaků jsou však zachovány. Navíc je důležitým fakt, který se vždy opomíjí sdělit.

Samotný Michael Ventris zpočátku prohlašuje, že lineární písma nemají nic společného s řečtinou nebo předřeckým jazykem, později změnil názor, protože i on je pouhým nadšencem (stejně jako my), zjevně pod vlivem Johna Chaduika se kterým pracuje.

Navarin (řecky Πύλος) je dávné město v Mesenia, někdejší rezidenci krále Nestora. Je to vidět z pozůstatků velkého paláce mykénského Řecka z doby 1700-1200 let př. n. l. (podle Wikipedie).

Podle názoru archeologů, Mykéňané používali již postavené a opuštěné paláce Mínojců, (kteří po mocném výbuchu kráteru na Santorini opustili tuto oblast), pouze lehce kosmeticky poopravili stavby, my v současnosti je tak považujeme za pokračovatele krétsko-minojské kultury, protože jsou blízké způsobem života a tradicemi.

Dnešní překlad nás vrácí v čase po potopě na Černém moři (přesné datování nemáme), odhalíme však jinou skutečnost.

Začínáme tráckým textem:

"Lidio vo Sordo io ii duli sok Ilis osil oti vo daki duli soli.

Ichia vo Tir oki sili Ilo.

Oi midio, iodi oi ii Lido, dii iz Kotis iodi.

Ich duli Sidik iodi Tiliz, oti uro ichi iroi yo, oi oki ich likim ii.
Ii oti Ilio, ich oa vo Ostia, ich vo odi Kizilo, ich asti.
Ti ii soki su ik 6 atii zoti sitis oi la ti vo.

Ii atti acho soko sos.    

Is 6 atii vo Ilis ti ao, iodi kati vo.

Oa ii sol dii oi po.

Ich oka vor ra soki sos. Ii 6 atuio iz ilii.

Ti iodi osios is sitaa acho soki sos. 6 atii vo dulo ichoi, aka ti oi Ilis iodi soki sos.

Oki 6 atii vo, odo acho dii ti iodi oki ik".

Soudový text:

„Strom života (rodu) lýdijského rodu a domu (chrámu Sordo (Sardi, viz mapa) pochází z Ilisu – je jeho větví a rozvětvený civilizovaný rod, vyšlí z vidění (poznání) z Tyru, ze sídliště Ilu. Otec Mýdie přišel do Lida, přichází od Kotise, otce Sidytů.

Otec Tiliz, otec království je i velkým hrdinou, který vyšel s otevřeným zrakem z Lýkijského domu, rodu (chrámu poznání).

Pochází Ilia – otec vašeho stromu z Ostie, ze stromu otce Kizida pochází. Hvězdou domu obdařeni a pokračovali, pili v domě vašeho Boha Sititů.

Přísahu uzavřeli u svého stromu (jeho kořenů) a myra (poznání).

Z vašeho domu se rozmnožili a vydali se pokračovat bohatství (poznání) roznášet.

Pochopte váš strom života (původ vašeho rodu)!

Z vašeho domu vzešli, rozptýlili se vašemu slovu věřit.

Ze stromu světla pochází.

Vydalo se jich 6 od pramene myra (poznání).

Otec jim svěřil úkol rozsévat bohatství (poznání) Sitům – pokračovat a rozšiřovat! V očích (poznání) šestice otců od viděného bohatství přicházejí!

Obdrželi vidění (poznání) od otců!“

A jak jsme již mnohokrát říkali, že poznání bylo pro vybrané a bylo mysticky předloženo, museli jsme nalézt spojení, ze kterých šesti otců se ve svém poznání opíráme.

Pomohlo nám to, že v Bibli a historických pramenech se sděluje, že město Tir nebo Tiras sjednotilo (po potopě) trácký národ (Josef Flavius) – „ Noemovo potomci, dali jména národům – Tiras – Tirasové, však Řekové je nazývali Trákové“, Isidor Sevilský, Etimologiq (9,2-31) ”Tiras ex quo Thraces, quorom non satis immutatum vocabulum est quasi Tiraces”) a cestou prosté logiky, že v Bibli je zapsán strom původu Noémova rodu jsme určili šestici otců – synů Jafeta, vnuků biblického proroka Noého, kteří dali jména národům:

Synové Jafeta, vnuci Noého=jón – moře:

1.     Gorem

2.     Magog(a)

3.     Javan

4.     Tuval

5.     Tiras
6.     Mosoch

Ne na prázdno, protože v jejich jmenech se kryje poslání …

Poselství:

REM GO GA MAGO JAVAN UT VAL TI RA SOM SOCH

Překlad:
MUŽOVÉ TAKTO NAZVANÍ MAGICKÝM SLOVEM BOHA A DANO JIM VIDĚNÍ, DANÉ SVĚTLEM, SLUCHEM A NÁPOJEM.

autoři: Reneta Džunova a Mila Salach

This entry was posted in Дареното знание на нашите деди

on 29. 07. 2016.

přeložil: N. Nikolov 31. 07. 2016

První civilizace v Evropě se zrodila v Bulharsku před 8000 lety

První civilizace v Evropě se zrodila v Bulharsku před 8000 lety

        http://www.bgnow.eu/news.php?cat=2&cp=0&newsid=72369

25. 07. 2016

Nová civilizace postavila největší dvoupodlažní budovy a nejstarší kamenné pevnosti.

Tato civilizace vynalezla průmyslový způsob dobývání soli, zpracování zlata a mědi. Vysoce vzdělaná kultura zde existovala dlouhá dvě tisíciletí a následně záhadně zmizela.

V průběhu těchto dvou významných tisíciletí zde byly postaveny první největší budovy v Evropě – s mimořádně složitou, na tu dobu, architekturou, první kamenné pevnosti, nejstarší zpracované zlato na světě, první promyšlený způsob pro tu dobu dobývání soli a mědi.

Tato civilizace byla na mimořádně vysoké duchovní úrovni.

Disponovala přesnou soustavou ideogramů, které se opakují všude na Centrálním Balkáně i na březích Dunaje. Ve snaze o zdokonalení tito lidé zhotovovali jedny z nejkrásnějších keramik, objektů nadšení na celém světě.

Jejich usídlení zde je spojováno s migrací z Přední Asie. Předpokládá se, že mezi desátým a sedmým tisíciletí př. n. l. byla Evropa velmi řídce osídlena.

“Jednalo se především o lovce, sběrače, kteří kráčeli za divokými zvířaty směrem k severu, v důsledku toho zůstávali jižní zóny méně osídlené bez lidí“ – vysvětlil prof. Nikolov. Nemáme důkazy o přítomnosti obyvatelstva na našem území od 14. do 7. tisíciletí př. n. l. Kromě několika nástrojů z křemenu z doby mezolitu v místě Pobitite kamani, je málo stop život malých skupin lidí v oblasti. V jiných částech země nenalézají archeologové skoro nic z tohoto období.

Situace se mění v devátém tisíciletí př. n. l.

„V té době jednotlivé skupiny lidí z Přední Asie opouštějí území tzv. životodárného půlměsíce – zóny zabírající území dnešního Izraele, Jordánska, Sýrie, Íránu, Iráku, Jihovýchodního Turecka – říká Nikolov. V tomto období dochází k přechodu od přisvojování (okolních předmětů přírody) k pěstitelskému způsobu obživy. Výsledkem je neuvěřitelný vzestup kultury, výstavba kamenných svatyní, kamenné architektury, okrouhlých staveb stavěných lidmi, kteří se vedle lovu věnují i chovu zvířat“.

Podle profesora dochází v této době k neuvěřitelné transformaci myšlení lidí.

„Zejména ta je základem principů myšlení soudobého člověka, měli se celá koncepce světa“, vysvětluje profesor.

V této oblasti však dochází k mimořádné změně klimatu a jednotlivé skupiny lidí se vydávají na Balkán. Někteří vybírají cestu přes Egejské moře, využívají mořského proudění a tak se dostávají až do údolních řek Struma, Města a Vardar. Ze Sofijského pole někteří vstupují do Trákie, jiní pokračují směrem do Střední Evropy. Velké skupiny lidí se zde zastavují a začínají stavět svá osídlení v okolí řeky Struma.

V tomto ohledu patří do uvedeného procesu i jedno z nejstarších osídlení Slatina – Sofia. Znamená to, že před 8100 lety se osídlení situovalo podél Slatinské řeky, kdy postupně začalo růst a v jednom momentu plocha jeho rozlohy dosáhla 300 akrů.

„V tomto roce jsme dosáhli až k nejranějším budovám zkoumaného sektoru“ – vysvětluje archeolog. V jedné z nich jsme narazili na zvlněnou podlahu. Zjistili jsme, že se nacházela na rovu, který vymezoval sídliště. Obtáčí se jako duha a dosahuje až k řece. Rov neměl obranou úlohu, avšak podle jeho velikosti soudíme, že nejranější osídlení zabíralo rozlohu 30-40 akrů“.

Díky příznivým klimatickým podmínkám se zde postupně rozvíjí na Centrálním Balkáně, jakož i v Trákii a Tesálii první evropská civilizace.

V důsledku rozvoje se velmi rychle mění i kultura jeho obyvatel.

„Zatímco se v Anatolii se stavěli domy s plochou střechou, pro chybějící dřevěný materiál bylo používáno pálených cihel“ – vysvětluje Nikolov. „Proti tomu zde na Balkáně bylo dostatek hlíny i dubového dříví v dostatečném množství. Zde dosáhli k myšlence nového typu konstrukce – zabíjením dubových klád do 60-70 cm hloubky, vzdálených do 30 cm od sebe, které vyplňují pletivem z větví vymazaných hlínou. Střecha je pevné konstrukce na solidních podporách. Zpravidla je pokrývána špaldovou slámou, která je velmi pevná a místy je kombinována rákosem“.

„Již při prvních vykopávkách jsme v roce 1985 narazili na dům o rozloze 117 m². Přestože, byla zničena záměrným požárem, bylo zřejmé, že se jednalo o mimořádnou stavbu“. – říká profesor. „Šlo o mimořádně pevnou stavbu neuvěřitelné konstrukce. Byla vybavena vším nezbytným. Bylo zde zjištěno tolik informací, že jsem o ní sepsal knihu. Dnes je zkoumána v Rakousku, Německu, Francii a dalších zemích jako o největší a nejlépe zachované budově raného neolitu“.

Učebnice archeologie budou však rychle vyměněny, protože v tomto roce expedice ve Slatině nalezla mnohem větší domy. Přitom ze stejného období a stejného raného osídlení.

„Jedna budova je zcela prozkoumána má rozlohu 142 m² a druhá je ve stavu výzkumu, zatím kolem 130 m². Předpokládám, že dosáhne 160 m², vysvětluje Nikolov. Zajímavostí je, že jsou jednopodlažní s mnoha místnostmi. Pravděpodobně zde žili blízcí příbuzní“.

Při výzkumech sídliště u Mursaleva – mezi místem Dupnica a Blagoevgrad, postaveném o 300 let později, došlo ke změnám konstrukce budov.

„V letech 5700 př. n. l. se začali stavět menší domy o rozloze 60-70 m² avšak již byly dvoupodlažní“ – vysvětluje archeolog. „Jedna rodina žila na jednom podlaží, druhá na druhém podlaží. Stejně tak tomu bylo na neolitickém sídlišti ve Staré Zagoře. Zde nalezená stavba (dnes v muzeu) byla také považována za jednopodlažní, až při podrobné analýze jsem zjistil, že něco neodpovídá této interpretaci. Protože jsem již měl zkušenost, jako objevitel dvoupodlažních budov v Evropě. Pracovali jsme s kolegou Petarem Kalčevem a zjistili jsme, že se v podstatě jednalo o budovu dvoupodlažní“.

Profesor Nikolov nalezl první dvoupodlažní stavbu během roku 1999 v Karanovu, ve stejném roce i v Kapitan Dimitrievu, oblasti Pešterské.

„První byla postavena před 7300 lety, pro mě to bylo skutečně šokující, avšak o dva měsíce později v Kapitan Dimitrievu se tento šok opakoval, znovu jsme rozpoznali dvoupodlažní stavbu, ale starší 7700 let – jedna z pozdního neolitu, druhá z raného. Obě s neuvěřitelně složitou architekturou“.

„Utvářeli složité stavební konstrukce, jejichž principy se opakují tisíce let po sobě – jde o proces, který vymezuje rozvoj a rozšiřování první evropské civilizace“, říká profesor Nikolov.

Přeložil N. Nikolov 29. 7. 2016

Je Djadovo bulharskou Atlantidou?

Je Djadovo bulharskou Atlantidou?

https://www.multivselena.com/diyadovo-e-bulgarskata-atlantida/

3. 05. 2015

Stejně tak jako Atlantida bylo dávné město Djadovo opásáno soustřednými kruhovými násypy a stěnami. V místě Djadovo (oblast Sliven, okres Nova Zagora) jsou to tři veliké a dva polokruhy. Platon psal, že mýtický kontinent byl také opásán třemi velkými kruhy, se rvi mezi sebou. Bulharsko-japonská expedice, která prováděla vykopávky v místě Djadovo, zjistila, že i zde mezi výkopy stáli vysoké stěny.

Vedoucí expedice z japonské strany prof. Hitoši Kamuro řekl, že v Djadovu je možné zkoumat život dávných lidí v délce 8 tisíc let.

„Tisíciletý rozvoj neolitických a chalkolitických kultur na Balkáně je spojován s formováním nejstarší lidské civilizace, založené na zemědělství, na dobývání a obchodování s mědí, na hlubokých poznatcích a znalostech. Civilizace zde zachovala stopy nejstarší písemnosti na světě“, sdělila prof. Diana Gergova, vedoucí expedice na bulharské straně.

Platon se odvolává na antického zákonodárce Solóna, který by v Egyptě v jeho hlavním městě Saisu. Tam kněží ukázali Solónovi sloup na kterém byly zapsány dějiny Atlantidy. Po svém návratu Solón vyprávěl, co se mu podařilo přeložit z nápisu na sloupu svému příteli – pradědovi Platona. Podle tohoto příběhu mýtický kontinent zanikl před 11 tisíci lety, možná k tomu došlo i mnohem dříve, proto Egypťané měli několik kalendářů.

Podle japonských vykopávek byla odkryta část násypů z Doby kameno-měděné ve stáří 7 tisíc let. Byl nalezen také jeden z počátku rané doby bronzové před 4500 lety.

Geofyzikální výzkumy byly provedené japonským geofyzikem Vatanebem, který pracoval také v Peru na Plato Nasca.

Podle Platonova vyprávění byl palác Atlantidy vystavěn pod horami, byl obehnán třemi kruhovými stěnami. Šířka mezi stěnami se prodlužovala směrem k moři. Stejný přístup je vidět na nalezených stěnách v Djadovu. Podle Platona obyvatelé Atlantidy vykopali i kanál směřující k moři. Stále není jasné, k čemu sloužili dva polokruhy v Djadovu. Platon tvrdí, že každý průchod k Atlantidě byl ochraňován branami a věžemi, kdy vysoké stěny opásali každou z městských kruhových částí. Podobné stopy jsou vidět i v Djadovu.

„O vnitřním kamenném rvu, máme jisté poznatky, víme, že pokračoval do výše a byl spojen s kamennou stěnou. Bohužel to nemůžeme dnes dokázat, protože nad ním bylo vystavěno pozdější středověké sídliště, které zničilo povrchové struktury“, vysvětlila archeoložka. Podle ní pořád není možné tvrdit o kruzích v Djadovu zda byli ochrannými stěnami, protože výzkumy jsou pořád na počátku.

Podle Platona to byl Atlas, který spravoval Atlantidu, a jeho bratrovi byla svěřena jeho východní část. Ostatním osmi bratrům byly svěřeny menší ostrovy a zbylé části země. Kde se nacházely, není do dnes známo. Nelze vyloučit variantu, že některá z těchto míst byla v Djadovu pro mnoho podobností s mýtickým kontinentem, říkají experti. Je možné, že některá z těchto míst byla právě v Djadovu.

Expedice vedená prof. Petko Dimitrovem v tomto létě bude hledat mýtickou Atlantidu v Černém moři. Na jeho dně již byly nalezeny dávné artefakty. On samotný se zúčastnil několika expedicí v různých mořích při hledání potopeného ostrova.

„Po těchto expedicích jsem přesvědčen, že Atlantida se nacházela někde v okolí Černého moře“, říká Dimitrov.

Platon není jediným zdroje, že Atlantida existovala. Jeden ze starořeckých filosofů Krantor napsal, že Platonův žák Ksenokrates také hledal důkazy o její existenci. Prokal píše, že když Krantor cestoval do Egypta, odhalil zde sloupy, o kterých hovořil Platon a že přečetl nápisy s hieroglyfy.

„Naše datování Djadova i to, co očekáváme, od expedice na Černém moři bude synchronizováno a že nám poskytne nové poznatky o velkých proměnách, které vedli ke ztrátě této vysoce rozvinuté civilizace v chalkolitu, která předcházela založení civilizací v Sumeru a Egyptě“ – říká prof. Gergova. – „Vždy se z půlky předpokládá, že tato civilizace nejenom, že nezmizela, že její nositelé pronikli do různých částí světa“

O lidech z Atlantidy hovořil Platon v tom smyslu, že ovládali území až po Egypt. Právě proto v nekropoli ve Varně nalezl výzkumník Christo Smolenov zlaté destičky s různými mírami a úhly, které později o dva tisíce let posloužili při výstavbě pyramid.

Bulharská Troja

Djadovo je evropskou a bulharskou Trojou, sdělil pro agenturu „168 chasa“ prof. Kančo Kančev.

Zda náhodně nebo ne, německý geolog Eberhard Canger tvrdí, že v okolí Troje se nacházela Atlantida. Nalezl podobnosti mezi sdělením Platona a Trojou nalezenou Schliemannem. Dnes se stejné podobnosti nalézají při vykopávkách v Djadovu.

Argumentů prof. Kančeva, že se Djadovo a Troja vzájemně podobají, je velmi mnoho. Keramika obou míst je naprosto shodná, pevnostní stěny se také shodují, obrané zdivo je podobné, doba, ve které místa existovala v Djadovu i Troje jsou shodné. 

„Období z doby Trojské války je vidět na sídlištní mohyle v Djadovu. Na konci druhého a na počátku prvního tisíciletí př. n. l. se zde objevuje velký počet rituálních jam, keramika je shodná s tou na plástech ve Troje“ – říká Kančev. – „To je potvrzením Homérova sdělení, že Trákové byli spojenci Troje“.

Profesor se vyjádřil, že při zkoumání keramického materiálu z Djadova zjistil, že z vědeckého hlediska mohyla připomíná Troju – jako kulturní centrum, jako způsob ochrany a dalších.

„Prof. Kančo Kančev konstatoval vysokou míru specializace pracovních předmětů. Jsou zde stopa výroby bronzových předmětů, výroby keramiky na hrnčířském kruhu. To svědčí, že tato mohyla měla roli centra pro ostatní soustavu sídlišť“, vysvětlila Diana Gergova. Podle ní je zde i další argument, že toto proto-město připomíná Troju: „Má vlastní násyp/rov, obložený kameny, který dále pokračuje jako kamenná stěna. Rovy u nás nejsou tak mohutné jako v Troje“.

Prof. Kančev tvrdí, že v Djadovu bylo nalezeno mnoho předmětů nejasného účelu. On a jeho kolegové je teprve zkoumají.

„Při zkoumání neznámých předmětů používáme trasologii, která nám ukazuje dynamiku rukodělného procesu, jak se pracovalo, jaké stopy jsou uchovány, zkoumá se mikro-reliéf řezu nástroje, ostrost – říká Kančev. Řešíme, k čemu sloužil daný předmět – na zpracování kůže, obilovin, rákosu, dřeva nebo kostí. Tak dešifrujeme rukodělný proces, také délku používání nástrojů“.

Podle profesora je jediným rozdílem mezi Djadovem a Trojou, že naše mohyla existovala až do pádu Bulharska pod Byzantskou nadvládu.

„Troja měla mnohem kratší život existence“, říká profesor. Dále tvrdí, že nikomu nevnucuje svůj názor, pouze shromažďuje argumenty na podporu této své téze.

Orfeus a Euridika v Japonsku

V dávném tráckém a ve světě kolem středozemního moře byl Orfeus božím synem Apollóna, byl knězem a panovníkem Odrísie a Makedonie, tvůrcem tajemství. Herodot tvrdí, že Orfeus byl Trákem, který učil, že lidská duše je nesmrtelná. Orfeovo učení je těsně spojeno s kultem Veliké bohyně – matky a jejích dvojčat – Artemidy a Apollóna. Aby vrátil svou Euridiku na svět, vydal se do říše Hádese neviditelného světa v hlubinách Země. Zvuky své liry uspal Cerbera hlídacího psa podzemního království, usmířil Persefonu manželku Hádese a dostal souhlas odvést Euridiku zpět na Zemi. Cestou porušil závazek, že na ní nesmí pohlédnout, dříve než jí odvede. Orfeus tak navždy ztratil svou milou.   

Toto je jedním z nejpopulárnějších mýtů i v Japonsku, zjistila prof. Gergová. Bratr a sestra Idzanami a Idzanagi jsou dvě pohádková božstva. Měli tři děti – vládce tří nebeských sfér.

Amaterasu – bohyně Slunce, Susa – cukeemi – bohyně Měsíce a Noomi – oko bouří. Sluncem spálená Idzanami se měla odebrat do světa mraků a mrtvých. Idzanagi si přál vrátit jí na Zemi, proto se vydal na cestu do země mrtvých. Když osvětlil zapáleným zubem hřebenu, jako pochodní svou Idzanami a uviděl, že její tělo je v rozkladu a je mrtvá. Přiblížení se ke smrti zasáhlo i jeho.

Vnuk sluneční Amaterasu byl vyslán na zemi, zde založil věčnou císařskou dynastii. Amaterasu mu svěřila posvátné předměty – zrcadlo, meč a jaspis – symboly Slunce, Měsíce a blesku.

„Již v nejranějším období šintó znamenalo v Číně cestu ke hrobkám duší předků. Byla to Orfeova cesta a výprava Idzanagi. Cesta za poznáním, za odpovědí na otázku co se děje po smrti“, vysvětluje prof. Gergova. Podle ní je Orfeovo učení formulováno na základě tisícileté moudrosti, že duše je nesmrtelná.

Kontakty před 7 tisíci lety

Prof. Diana Gergova objevila, že dávné artefakty z Bulharska byly nalezeny až v dalekém Japonsku, stejně jsou jako trácké hrobky a svatyně existují i v japonské variantě.

„V nejstarších mytologických památkách japonské kultury je obsažen „Orfický motiv“, spojený s kosmologií dávného Japonska“, říká archeoložka. Stále ještě není zjištěno, zda se jedná o náhodu, nebo zda se zde neskrývají neprobádané kontakty mezi národy, žijící u nás a na japonském území.

„Pozoruhodné je, že na dvou od sebe mimořádně vzdálených místech světa, v zemi Orfea a Euridiky a zemí Idzanami a Idzanagi, byl mýtus cesty až k nebytí spojen s významnou architekturou hrobek a pohřebního rituálu – upozorňuje archeoložka. Se shodnými mýty a rituálními předměty, na počátku nové epochy – železné a dynamickými dějinami „mořských národů“ mezi kterými jsou i Trákové a později i Japonci“.   

Podle ní se Orfeovy reformy staly viditelné v archeologickém materiálu množstvím svatyní, skalními výklenky, dokonalými hrobkami té doby.

„Zajímavá byla reakce japonských architektů, když jsem jim ukazovala výsledky průzkumu v sakrálním a politickém hlavním městě tráckých Gétů místě Dausdava v Národní rezervaci Sborijanovo“ – vzpomněla profesorka. Zde souběžně se Sveštarskou hrobkou byly nalezeny hrobky s unikátními klouzavými vraty, které jsou charakteristické pro hrobky nejposvátnějších. „Už je zřejmé odkud pocházejí naše posuvné dveře“, ozvali se japonští architekti, jakmile je spatřili. Profesorka je přesvědčena, že množství keramických nádob, hrobek, skalních oltářů, pokladů a společných mýtů mezi našimi zeměmi a Japonskem hovoří o tom, že se nejedná o náhodu.

„Jakým způsobem se přenášely myšlenky – zda po neprozkoumaných plavbách argonautů a mořských národů jakými byli Trákové nebo po nekonečných prostorech Euroasie, teprve budeme zkoumat“, říká Gergová.  

Přeložil: N. Nikolov 26. 07. 2016