Bojová taktika v antice
Nastal čas, aby historikové uznali, že mezi zmizelými Tráky a novými
příchozími na Balkán Bulhary od Pamíru a Altaje je překvapivě mnoho shod. Dá se
dokonce říci, že se těžko hledají rozdíly mezi těmito „kočovnými“ národy.
Zde je další důkaz v pořadí:
Naprosto shodný způsob vedení boje, který dokázal zmrazit nepřítele a činil
z nich dominující sílu na Balkáně po celá tisíciletí. Shoda je neuvěřitelná a
znovu vyvolává důležitou otázku:
„Nejsou Trákové a Bulhaři jeden národ se dvěma jmény?“
(Jméno původního
obyvatelstva Balkánského poloostrova bylo Pelasgové, které nově příchozí na
Balkáně Řekové, hanlivě označovali za Tráky. Po ovládnutí balkánského
poloostrova Římany se místním dostalo nového označení a zejména jejich svobodným
příbuzným žijícím severně od Dunaje – Sarmaté. Zatímco tento lid sám sebe
označuje za Bulhary – pozn. překladatele)
Rozumí se, že důkaz této teorie se vůbec nebude líbit našim sousedům v
jejich snahách dokázat, že Bulhaři jsou příchozí z dalekých zemí na rozdíl od nich,
kteří ovládli tato území teprve „nedávno“.
Zde jsou fakta:
V dávnosti jednotlivé národy utvářeli své armády různým způsobem. Dokonce i
jejich používaná taktika byla rozdílná.
Zatímco Galové kladli důraz na nenadálí útok a sílu prvního úderu, Římané utvářeli
železnou stěnu ze zkušených legionářů, kteří měli za cíl zastavit nápor
protivníka a později ho odrazit, obklíčit, zbavit možnosti manévrování a na
závěr ho dorazit.
Útočící
Galové Illustr. Zvezda/Karatchuk
Bojové postupy potomků Romula byli vždy dobře promyšleny, perfektně
zkoordinovány a sladěny s činností bojových strojů jako například s balistami.
Nebylo náhodné, že si ve druhém století Římská říše podřídila i část Tráků a
rozšířila svou působnost na třech kontinentech. Najednou se však stalo něco
podivného, něco co bylo považováno za nemožné. V letech 169 – 170 strašliví
bojovníci ze zemí severně od Dunaje ne jenom překročili, velkou řeku zničili
římské pohraniční stanice a uskutečnili hluboký průlom, jaký se žádnému
„barbarskému“ národu nikdy nepodařilo uskutečnit.
„Útočníci“ zaplavili celou Trákii a doslovně převálcovali staniční ležení
legií na celém území. Pochod útočníků neskončil v Orfeově zemi, pokračoval až
do samotného srdce soudobého Řecka – až do Thermopyl. Jednalo se o první, ne
však poslední útok proti okupační nadvládě Říma. Po tomto útoku bylo na Balkáně
vystavěno o 800% více pevností než na celém asijském území Římské říše (F.
Curta).
Strach z útočníků přicházejících ze severu byl bezesporu mimořádně veliký,
jinak by nebyla přijímána draze stojící opatření a nebylo zapojeno tolik mnoho
dodatečných zdrojů do obrany podél jižní podunajské hranice.
(Pevnostní stěny Serdiky byly
vystavěny mezi lety 176 – 180 našeho letopočtu viz. http://nikolajnikolov.blogspot.cz/2016/03/pevnostni-steny-mesta-serdika.html )
Pochod svobodných Tráků z území severně od Dunaje
Kdo byli těmi tajemnými bojovníky, kterým se podařilo postoupit stovky
kilometrů na Římem kontrolovaném území? Tito smělí lidí obývali území podél
východních Karpat a severně podél Černého moře. Oficiálně bylo napadení Římem
obsazených území z let 169-170 uskutečněno Tráky Kostoboky (v římské terminologii Sarmaty pozn.
překladatele). Reálným pohledem jeden národ nemohl rozmačkat římskou
vojenskou mašinérii. Je mnohem zřejmější, že se jednalo o koalici různých
příbuzných národů, které se spojili s cílem osvobodit své bratry obývající
území na jih od Dunaje.
Na počátku 2. století přistoupil císař Traján k rozhodnutí pokořit východní
Dakii. Vládce Decebal byl poražen, jeho bohatství bylo odcizeno, tuny zlata a
stříbra zachránily Řím před finanční krizí. Po smrti Trájana žádný jiný vládce
se ani nepokusil vstoupit do hornatých a zalesněných oblastí Dákie.
Vzpomínky na legie ztracené o století dříve v Teutonském lese jsou příliš
čerstvé. Žádný vojevůdce si nepřeje postavit se vedle Quintilia Vara, který
ztratil všechny své vojáky. Husté lesy, blata a nedostupné vrcholy nedovolují
použít odzkoušenou tradiční římskou bojovou taktiku včetně osvědčených
střelných zbraní (balisty, hiro balisty, onagry).
Na územích severně od Dunaje museli legionáři bojovat muž proti muži v
soubojích se syny Árese (boha Války), kde potomci Romula často přicházeli o své
hlavy. V dobách pochodu Kostoboků a jejich tráckých příbuzných již přesně znali
římské způsoby vedení válek, kterým se přizpůsobili. Na počátku zasypávali
protivníky šípy, posléze se přeskupili do útoku, po kterém se dávali na útěk,
kterým zaváděli pronásledovatele okupanty do pastí, ze kterých zřídka vycházeli
živí.
Trácká válečná taktika z doby před římskou okupací byla podrobně popsána
Georgi Michailovem: „Trákové při svém
útoku začínali s nesmírným hlukem a bušením zbraní… Každé střetnutí bylo
přizpůsobováno terénu … Každá bitva začínala náporem, ale tak, aby nedocházelo
k promísení jednotek s nepřáteli…útočilo se na pěší útvary hoplitů – Řeků, aniž
by byli sami útočníci ohrožováni, Řekové neměli střelce, ani vrhače kopí, ani
jezdce na koních. Naopak Trákové je zasypávali kopími v běhu, nebo je házeli za
jízdy z koní proti nim a velmi často Řeky napadali a po chvíli se
stahovali...“.
Zajímavé je, že tato trácká bojová taktika byla vlastní i starým Bulharům.
Od Ivana Bogdanova se dozvídáme následující: „Hrozivost Bulharů byla v jejich
útoku. Nehlučně se přiblížili ke
svému cíli, a jakmile, došlo k rozmístění rezervních útvarů, nastoupili do
útoku nejzkušenější bojovníci, kteří zaútočí na nepřítele z úkrytů kopců, lesů
a zeleně se strašlivým hlukem. Pokud byl
nepřítel v číselné převaze, ukazovala se před ním jen malá skupina útočníků,
která na sebe vázala část sil protivníka při následném ústupu, se bojovníci vydávali na útěk. Cílem bylo vyvolat pronásledování nepříteli, obklíčení
pronásledovatelů a jejich postupného ničení…“
Je s podivem, že nikdo obeznámený s bulharskými dějinami nepostřehl fakt,
že bojová taktika starých Bulharů byla identická s taktikou dávných Tráků.
Je pochopitelné, že i zde vidět určitý vývoj, základní prvky však zůstávají
identické. Severní Trákové mají základní bojovou jednotku v podobě jízdního střelce.
Zdrojem této informace je již Tukididés, který tvrdí, že skoro všichni Gétové
jsou jízdními střelci. Geza Feher zdůraznil, že základní zbraní bulharského
kočovného národa byl luk. Tato zbraň v rukách zkušeného bojovníka rozsévala
smrt v řadách nepřátel.
Jinou dosud důležitou podrobností je fakt, že povstání a pochod Kostoboků a
dalších svobodných Tráků se shoduje s počátečním rokem „Jmenovitého seznamu“ (bulharských panovníků), ve kterém je
uvedeno, že 515 let před knížetem Asparuchem předkové měli své knížectví na
druhé straně Dunaje:
“…сii ҃е кнѧз дръжаше кнѧженïе обону страну Дунаѧ лѣтъ. ҃ф.҃еі. остриженами главами…“
Území
severně od Dunaje bylo vždy osídleno svobodnými Tráky. Na tato území, na která Římané
nesmějí ani vstoupit, žili Besové, Gétové, Tiragétové a také Mízové, kteří v
délce 1100 let jsou současně nazýváni Bulhary.
Zdrojem informace o tom, že pod Karpaty žili Besové je Cladius Ptolemeus.
Strabon vyprávěl o Tiragétech a vypověděl i to, že stejně jako Gétové, a stejně
tak i Mízové žijí jižně i severně od Dunaje. Z práce S. Krikina je zřejmé, že v
daleké minulosti Trákové obývali prostory i na Krymu a v zemích Starého Velkého
Bulharska. Po tom co se císaři Trajánovi nepodařilo zcela porazit tyto svobodné
Tráky, je otázka kam se vypařili a jak je možné, že „nově příchozí“ národ
Bulharů zabral jejich sídla? Z jakého důvodu „nový“ národ Bulhaři používá
starobylou tráckou bojovou taktiku?
(Osvědčená taktika dávného jezdeckého
národa, byla dále rozvinuta o použití obrněné jízdy chránící samotného
panovníka. Boj jízdního těžce obrněného útvaru proti pěchotě bylo něco naprosto
nového ve vojenské praxi nevídaného. Proti takovému nepříteli neměli pěší šanci
na úspěch. Římanům nakonec nezbylo než si takéto jednotky smluvně pronajímat.
Je historicky doloženo, že části pronajaté těžké jízdy byli nasazeny i
v Británii na ochranu římského valu. Sarmatská těžká jízda z počátku
2. století našeho letopočtu se tak stala předobrazem středověkého rytířstva
pozn. překladatele).
Bojová
taktika – proč ne. Panovník Krum Strašný používal rituál zhotovování číší z
lebek svých nepřátel, tu nepřevzal od Pamírců nebo Turkitů. Jedná se o starou
tráckou tradici, jak se dozvídáme od Lucia Ania Flora: „Ti (Trákové) prováděli obětiny lidskou krví a pili z lidských lebek“. –They sacrificed to the gods withhuman blood, they
drank from human skulls.”-Fl. Bello Thracico, XXXVIII.III.4
Obyčej holení části hlavy tak, že na zátylku byl ponechán pruh vlasů, nebyl
donesen ze Střední Asie. Plutarchos dokládá to, že Trákové Abanté a Mízové si
nechali holit část hlavy, aby je při čelném boji nemohli nepřátelé uchopit za
vlasy.
”Now the Abantes
were the first to cut their hair in this manner, not under instruction from the
Arabians, as some suppose, nor yet in emulation of the Mysians, but because they were war-like men and close
fighters, who had learned beyond all other men to force their way into close
quarters with their enemies.“ – Plut. Tes. 5.2.
Umělá lebeční deformace není zcela novým fenoménem na Balkáně. Podle J.
Jordanova se tento obřad praktikoval na tomto území již od dob neolitu. S.
Jordanov k tomu dodává, že Trákové a Pelasgové znají obyčej deformování lebky
cíleně. John Lorance Algel také sděluje, že u Tráků existuje umělá lebeční
deformace, těmto důležitým informací nebyla věnována pozornost.
Velmi málo je těch, kteří vědí o neuvěřitelném
objevu Stamena Michailova. Tento odborník zjistil, že staro-bulharská černě
lesklá keramika má dlouhou tradici zhotovování na Balkáně. Stejný autor
předložil solidní důkazy o tom, že posvátný symbol předků znak IYI byl nalezen
na dávné balkánské keramice již před 6000 lety!
Před jistou dobou se stalo již zřejmé, nad hroby významných starých Bulharů
byli navršovány mohyly, stejně tak jako u Tráků. Někteří autoři v údivu jak
vysvětlit tento fenomén, vypustili tvrzení, že starobulharské mohyly se
objevují v údolích řek, trácké tam nejsou. Toto prohlášení nemá žádné
opodstatnění, protože jedna z největších koncentrací tráckých pohřebních mohyl
se nachází v Údolí růží, kterým protékají řeky Tundža a Strjama.
Je to
strašné když si člověk uvědomí, jako nesmysly jsou nám vnucovány, jaké hlouposti
jsou nám nalévány do hlavy jenom a jenom prosadit tvrzení, že Trákové vymizeli,
nebo že byli jen jednou romanizovanou, pohelénštěnou menšinou před příchodem
sil Asparucha v 7. století. Děsivé je to, že už je zjevné, jak důležité
množství informací je ponecháváno nepovšimnuto.
Oprávněnou zůstává otázka – proč? Pokud by Trákové byli divocí nevědomí
barbaři, parazitující příživníci, obchodníci s otroky, neschopní kulturního
projevu, dalo by se uznat, že ze studu se historikové rozhodli ponechat
skutečnost pokřivenou.
Reálně řečeno národ nazývaný v antice Trákové je unikátní. Trákové předali
náboženství a kulturu Řekům prostřednictvím Homéra, Tamira, Lina, Zalmoxise,
Eumolpa, Imarada, Ezopa. V dobách perského útoku Athény zachránil Temistokles
mající trácký původ.
O Orfeovi se tvrdí, že vynalezl písmo, Zalmoxisovi se připisuje, že učil
keltské druidy. Římané od Tráků přejímají kult Dionýsův, Atisův, Kibely a dalších.
Plinius je přesvědčen, že Pelasgové jsou těmi, kteří přinesli abecedu do Lácia.
Trákové dali nejschopnější císaře Římu. Můžeme začít Maximem Trákem,
Maximem Dákem, Justinem, Justinianem, Konstantinem Velikým, Markianem, panoval
do roku 610, Fokou a mnoho dalších. Nejlepší generálové Věčného města
přicházejí z tráckého prostředí, jakými byli Velizárius a Aecius. V dobách
vlády Konstantina Velikého byl gubernátorem Egypta a Kyrenejky trácký správce
jménem Remetalk.
Panovnické vlastnosti národa nazývaného Trákové nemohou být negovány, mohou
však být zamlčovány, aby nebylo vidět pokračování tradice u starých Bulharů,
kteří jsou fakticky shodným národem. Ne náhodně mnich Fulko napsal: „Bulhaři, které nazývají Tráky podle
předchozích památek“ – „Vulgariorum, quos vocitant Thracas, ut habent monumenta
priorum.“
Jména národů se mění, to je normální, tradice jsou však trvanlivé a naše
tradice jsou pradávné. Nejdůležitější svátky a obřady pocházejí od doby
Orfeovi. Národní kroje nesou prvky s ozdobami našich idolů od rané doby
bronzové. Posvátný znak Bulharů IYI pochází z mnohem starší doby, je zaznamenám
na Balkáně již před 6000 lety. Den svatého Jiří je slabým ohlasem staršího
kultu Tráckého jezdce, jarní oslavy vína (Trifon Zarezan) v sobě skrývají
ohlasy Dionýsových oslav.
Jeden národ nemůže přežít, pokud nezná své předky. Ti jsou jako ukazatele
cesty, jsou příkladem, který je třeba následovat a od vzdálených předků se máme
čemu přiučit. Těm se podařilo nejenom přežít a uchovat kulturu v dobách římské
okupace ale v jistém okamžiku se zástupci našeho národa stali správci v Římě.
Předkové stavěli nejenom na síle a chrabrosti ale také na jednotě,
moudrosti a soudnosti. Jakoby výbušný Ares a krotký Orfeus se podávali ruku s
cíle ochránit svůj národ, a takto se jim to dařilo. Jak se bude dařit dnes nám
navzdory překážkám, zaprodancům a nepřátelům. Ani v čase, ani krvelačnosti se
nepodařilo smazat naši posvátnou zemi, zlé časy pominou, my zůstaneme.
Použitá literatura:
1. Г. Михайлов, Траките, Второ допълнено и преработено издание, НБУ, София,
2015;
2. И. Богданов, Прабългари, Изд. Народна Просвета, София, 1976;
3. В. Бешевлиев, Проучвания върху личните имена у траките, БАН,
Археологически Институт;
4.Епиграфска Поредица Nr. 8, София, 1965;
5. М. Москов, Именник на Българските Ханове, Д-р Петър Берон, София, 1988
6. Ст. Михайлов, Относно произхода на ранносредновековната чернолъскава
керамика в България, Археология, кн. 4, 1961 г.
7. Ст. Михайлов, Към тълкуването на сложния знак IYI и
на израза Медното Гумно, Известия на Народния Музей във Варна 23 (28),
Книгоиздателство “Георги Бакалов”, Варна, 1987;
8. Д. Ангелов, Образуване на Българската Народност, Наука и Изкуство, 1971;
9. Г. Фехер, Ролята и Културата на Прабългарите, Значениетона
прабългарската и старомаджарската култура в изграждането на цивилизацията на
Източна Европа, Библиотека Елбеген, Издателска Къща Огледало, София, 1997;
10. С. Крыкин, ФРАКИЙСКИЙ СУБСТРАТ В АНТИЧНЫХ КОЛОНИЯХ СЕВЕРНОГО
ПРИЧЕРНОМОРЬЯ, Thracia 8, Аcademia Litterarum Bulgarica,
Serdicae, 1988;
11. F. Curta, The Making of Slavs, History and Archaeology of the Lower danube
Region 500-700, Cambridge UniversityPress, 2007;
12. J. L. Angel, The physical Identity of the Trojans, Troy and the Trojan
War: A Symposium Held at Bryn Mawr College, October 1984, еd. M.Mellink, 1999;
13. Strabo, Geography, Books 10-12, transl. H. L. Jones, THE LOEB CLASSICAL
LIBRARY, Harward University Press, London, 2000;
14. Thucidydes, The Peloponesian War, transl. R. Warner, Penguin Books Ltd,
Harmondsworth, 1972; A.Marcellinus, History, Books 27-31, transl. J. C. Rolfe,
THE LOEB CLASSICAL LIBRARY, Harward University Press, London, 2001;
16. ON THE TRIBES OF ANCIENT GAUL
18. Клавдий
Птолемей, География http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Gazetteer/Periods/Roman/_Texts/Ptolemy/3/5*.html
Přeložil: N.
Nikolov 30. 3. 2016
