Skutečné hranice Podunajského Bulharska
PAVEL SERAFIMOV - THE TRUE BULGARIAN HISTORY
Příběh o útěku knížete Asparucha před Chazary a přesídlení Bulharů na jih
od Dunaje jsou zapsány v každé učebnici dějepisu. Málo lidí si však položí
otázku jak je možné, že se jednomu uprchlíkovi se spoustou zmučených lidí
podařilo zvítězit nad nejsilnější a nejlépe vycvičenou armádou té doby, jakou měla
Římská říše. Je málo těch, kteří vědí, že římská správa na Balkáně vystavěla
osm krát více pevností, než na celém území Říma a v Asii. Přestože zde byla
mocná římská armáda, s velkým počtem opevněných staveb, se podařilo oslabenému
uprchlíkovi, jak popisují knížete Asparucha dějepisné knihy, srazit na kolena
císaře Konstantina Pogonata.
Každému alespoň trochu soudnému člověku je zjevné, že v tomto příběhu něco
skřípe. Na prvním místě je to skutečnost, že území na jih od Dunaje jsou
nazývány Bulharskem již tři sta let před příchodem Asparucha. To prohlašoval
již ve 4. století žijící sv. Jeroným. V pátém století již museli žít na
Balkáně, protože jak poznamenává prof. Cenov, nejdříve zde museli být poraženi,
(zjevně jde o události po Attilově smrti
pozn. překladatele) aby bylo možné propojit hranici mezi Východní a Západní
Římskou říši. V šestém století jsou známí Bulhaři žijící dokonce jižně od pohoří
Hemus (Stará planina), protože z důvodu jejich útoků nechává císař Anastásius
vystavět tak zvanou Dlouhou stěnu - Μακρά Τείχη της Θράκης. Ta se nacházela přibližně 60 – 70 km od hlavního města Římské říše.
Nemělo by to žádnou logiku utrácet velké
množství prostředků do výstavby Dlouhé stěny na ochranu před protivníkem, který
v té době v letech 491-518 se nacházel několik tisíc kilometrů východně na
územích dnešní Ukrajiny (a severního
Kavkazu – pozn. překladatele). Pokud však již Bulhaři obývali území Trákie,
znamená to, že podunajské a pevnosti ve Staré planině vůbec nesloužili k ochraně
Konstantinopole. Jestliže Bulhaři žili v blízkosti hlavního města (východního Říma) v takovém případě byla
výstavba Dlouhé stěny rozumným řešením.
Na základě analýzy této
nepopulární informace prof. Cenov uzavírá, že První Bulharské carství se
nerozkládalo pouze ke Staré planině, ale dosahovalo až k branám Konstantinopole
– „Bulhaři v dobách panování Asparucha již obývali území od Horní Panonie ke
Karpatům, podél Černého, Egejského a Jónského moře“. Ta území zabírala
větší část Balkánu.
Ke škodě věci učenci ze školy Zlatarského neuznali argumenty Cenova. Byly
vnuceny jiné pohledy. Území osvobozená knížetem Asparuchem byla prezentována
jako nesrovnatelně skromné území. Bylo vnuceno mínění, že v té době byla
ustanovena bulharská vláda na jih od Balkánu až v dobách vlády knížete Tervela,
kdy došlo k jeho nevýznamnému rozšíření.
V zásadě mapy
předkládané odborníky nevyjadřují odraz skutečnosti. Mapy jsou sestavovány podle svědectví různých
letopisců. Vždy je otázkou zařazení informací, které z letopisů budou
používány. Pokud by se učenci ke znázornění našich dějin drželi tvrzení Dimitri
Chomatiana, Wilhélma Tirského a dalších byl by výsledek zcela odlišný. Bylo by
zřejmé, že již v 7. století dosahovala hranice Bulharska až ke Konstantinopoli,
že území dnešní Albánie, Makedonie, Srbska a dokonce části Řecka, Turecka a
Chorvatska byli pod jednou správou.
Podle Dimitri Chomatiana nebyli Bulhaři nic jiného, než do té doby známý
trácký národ Mizíjců /Moezians/. V dávnověku část těchto Mízů/Mízijců obývala
Malou Asii a druhá část stejného národa žila v Evropě. Ve 4. století před n. l.
vstoupili do konfliktu s Alexandrem Makedonským a jistá část tohoto národa
odstoupila na sever (za Dunaj). Po jistém čase (v dobách kdy byly síly velkého vojevůdce na východě) se poražení
navracejí a silou mocí obsadili nejenom Malou Skýtii (území Dobrudže), a
vládnou Panonii, Dalmácii, Illiryku, po té celé Trákii dále značné části
Makedonie a Tesálie.:
„… evropští
Mízové, které národ obyčejně zná jako Bulhary. Ti byli vysídleni v dávném čase
vojenskou silou Alexandra z území Brusa Olympu až k Severnímu moři a Mrtvému
moři a potom, co uplynulo mnoho času, s velkým vojskem překročili Dunaj a
obsadili všechny sousední oblasti: Panonii a Dalmácii, Trákii a Illiryk a velká
část Makedonie a Tesálie …“
Oblast Trákie zahrnuje území od pohoří Hemus (Staré planiny) ke
Konstantinopoli, o Makedonii není vysvětlování nutné, Tesálie zahrnuje dnešní
severní Řecko. Na místě Panonie vzniklo mnohem později Maďarsko a území
Dalmácie a Illiryku jsou území dnešních Chorvatů a Srbů.
Z výše uvedeného
je zřejmé, že v dobách Asparucha, kdy došlo, k vyhánění Římanů z uvedených
území byl Bulharský stát mnohem větší, než jak je prezentován některými vědci.
De fakto byl mnohem větší, že je představován v dobách panování cara Simeona I.
Mapa Podunajského Bulharska, reálná hranice je vyznačena červenou linkou
Hranice byla mnohem blíže Konstantinopoli, území zahrnovali poloostrov
Chalkidiki a velké části Tesálie. O tom, že jižní hranice byla nedaleko
hlavního města Římské říše (Byzance), více od Viktora Tirského, který sděluje
následující – „Bulhaři, kteří sem přišli
ze severní strany, zabrali již v dávných dobách rozsáhlou oblast od Dunaje
až ke Konstantinopoli a dále od stejné řeky až k Adriatickému moři“
(„Inter quas Bulgarorum gens inculta а tractu
Septentrionali egressa а Danubio usque ad Urbem regiam et iterum ab eodem
flumine ad mare Adriaticum uni-versas occupaverat regiones“).
Rozhodující slova zde jsou „když
přišli“ a „již v dávných dobách“.
Z toho vyplývá, že příchod Asparucha byl jenom osvobozeneckým hnutím vlastního
území, je teď zřejmé každému pokrokovému člověku. Rozumí se, že pro okupanta –
Římskou říši, jsou bojovníci Asparucha „špinavým
a nečistým národem“. Zlobná určení přicházejí z faktu, že dochází k oddělení
nesmírných území Římské říše a přinucení císaře Konstantina Pogonata platit
daně. Pogonat nejen ztrácí příjmy z bohaté země je zároveň donucen vynakládat
značné prostředky z rozpočtu svým sousedům.
Z vyjádření „již od dávných časů“ je
zřejmé, že Bulhaři byli rozšířeni po celém Balkáně již v raném středověku. O
tom, že bulharská hranice nebyla daleko od hlavního města Římské říše, se
dozvídáme i z dopisu chazarského Chagana Iosifa. Ten napsal o konfliktu mezi
Bulhary a Chazary a umístil jižní bulharskou hranici do blízkosti
Konstantinopole (Kunstandin, překlad V. Gjuzeleva).
Máme k dispozici i jiné údaje, že v 7. století, že bulharské panství nebylo
nijak skromné území na sever od Staré planiny, ale prostíralo se na větší části
Balkánu. Prof. Cenov se opírá o slova anonymního Ravenského kosmografa, který
tvrdí, že podle svědectví Jordanese (roku 550), že na územích Mízie, Makedonie
a Trákie žijí pouze Bulhaři - “Inter vero
Thraciam vel
Macedoniam et Mysiam inferiorem modoBulgari habitant”.
Svědectví Dimitri Chomatiana, Wilhelma Tirského, chagana Iosifa a
Ravenského kosmografa jsou jednoznačné, tyto hodnotné údaje nebyly zpracovány
na mapě Stivena Rancimana ani bulharských odborníků Vaklinova, Rizova,
Koledarova a dalších.
Špatné je, že ti co sestavovali mapu Bulharska,
odřízli nejenom území na jihu ale také území na západě. Připomínám, že mapy
nejsou snímky vyjadřující skutečnost. Mapy je nutno sestavovat podle svědectví
kronikářů. Jedním z důležitých kronikářů byl Pavel Orozius (v letech 375 -
420). Právě on sestavil dílo „Geografie“, ve které zmiňuje, že vně Karintie (Korutany/Rakouska)
jsou území Bulharska.
Znamená to, že mnoho věků před Asparuchem, již
byla území Panonie, na který se nalézá dnešní území Maďarska, Slovenska, Srbska
a Chorvatska – územím pod jednou vládou. Nelze opomenout i to, že Panonie, byla
územím na kterém Maďaři zastihli své předchůdce Bulhary. V Panonii je bulharské
město Pést, které bylo zmiňováno Claudiem Ptolemeiem před více než tisíci osmi
sty lety město Pesium – Ptol.III.7.
To že město Pést je Pésium bylo zjištěno již v 19.
století - Dr. Wilchelm Friedrich Volger, (Vergleichende Darstellung der alten, mittleren und
neuen Geographie, Hannover, 1837, str. 184). Proč
odborníci, kteří sepsali bulharský dějepis, přehlédli tento důležitý fakt, je
pro mne úplnou záhadou. Touto významnou chybou byla způsobena významná škoda v poznání,
protože nemůžeme hovořit o příchodu Bulharů do východní Evropy v 7. století,
když o půl století dříve, ve II. století Claudius Ptolemeus zmiňuje město s bulharským
jménem ve střední Evropě.
V Panonie je i dávné město Volgum/Bolgum, od jehož jména utíkají vědci jako
ďábel od kadidla. Na starém místě Volgum/Bolgum se nachází dnešní S.
Fenekpuszta- Barrington Atlas of the Greek and Roman World, map 20, P. Kos, M. Šašel Kos.
Přítomnost Bulharů v Panonii staletí před
příchodem Asparucha se vysvětluje konfliktem mezi Bulhary a Langobardy na
těchto územích v letech 440 – 460. Díky nočnímu překvapujícímu útoku Bulhaři
vítězí nad králem Agelmundem, Paul. Deac. “Historia Langobardorum” XVI-XVII. Přitom podle tvůrců našeho
dějepisu by Bulhaři měli být daleko v Přiazoví, avšak svědectví Pavla Orozia,
Pavla Diakona a Claudia Ptolemeia již dávno před tím Bulhaři obývali území
dnešního Maďarska, Slovenska a dalších již v dobách pozdní Antiky.
Archeologové přesvědčivě vědí, že trácké nálezy
jsou nejen na Balkáně a podél Černomořských stepích, na Kavkaze ale také na
územích Chorvatska, Slovinska, Slovenska, Maďarska. Pokrokoví historici dále
vědí, že národ nazývaný Římany jménem Trákové je znám z pozdějších dob jako
Bulhaři. Jedná se o realitu doloženou řadou antropologických a genetických
výzkumů.
Rozšíření starých Bulharů, které v minulosti
nazývali Tráky na tak velkém území, je doloženo tím, že tento národ byl
rozsáhlým národem, který měl možnost postavit nesmírnou armádu. Římské legie se
nezastavovali před hrozbami ani před chytrostí. Římská armáda byla
profesionální a to i v dobách Asparucha. Římská říše (Byzantská) najímala
stovky tisíc vojáků různých národností.
Je bezpochyby zřejmé, že porazit armády Říma k tomu
bylo nezbytné veliké vojsko. Pro udržení rozsáhlého území je zapotřebí opět
veliká armáda, to bylo možné pro nespočetný národ, jakým byli v minulosti v
Evropě Trákové, kteří jsou v pozdějších letech nazýváni Bulhary.
V dobách Asparucha žila jedna část Tráků, již
tehdy nazývaných Bulhary pod nadvládou Říma a další jejich část žila svobodně
severně od Dunaje, kde měli svůj nezávislý stát. Tato informace je zmiňována ve
„Jmenovitém soupisu bulharských panovníků“ ve kterém je jasně řečeno, že 515
let před Asparuchem měli Bulhaři své knížectví na druhé straně řeky Dunaje.
Z tohoto území také napadají Římskou říši se
záměrem osvobození své vlasti od okupantů. První masový útok proběhl v letech
169 - 170. Tehdy osvoboditelé nejenom ničí pohraniční římské útvary, překračují
celou Trákii a zastavují se až u Termopyl. V dalších stoletích pokusy o vyhnání
Římanů pokračují a až v letech 680-681 toho bylo dosaženo.
V letech 680 – 681 nedošlo k založení prvního
Bulharského státu (na evropském
kontinentě, jak tvrdí všechny učebnice dějepisu). Došlo ke spojení dvou
částí národa, jedné, která dříve žila pod římskou nadvládou a té svobodné,
která žila na severní straně Dunaje. Podle údajů „Jmenovitého seznamu …“ jsou
počátky bulharského knížectví již od roku 165 – 170, právě tehdy byl proveden
první pokus o osvobození okupovaných území Římskou říší.
Knížectví předků bylo založeno v letech 165 –
170 a bylo jen prodloužením staré státní tradice, kterou narušil císař Traján v
letech 105 – 106. Zatímco státní tradice Řeků, Galů, Iberů zůstali přerušené,
bulharské tradice se po šedesáti letech podařilo obnovit a znovu, byly položeny
základy nového státu. Na počátku neměla svou moc, ale již roku 270 došlo k
vyhnání všech římských legionářů a kolonistů ze severní Trákie (Dákie). Za
další čtyři století došlo k osvobození i území na jih od Dunaje.
V dobách vlády císařů tráckého původu, měli
předkové pod římskou správou příznivé podmínky svého života. V. Beševliev
sděluje, že v obcích měli dva starosty, jednoho římského a jednoho vlastního.
Na nalezených nápisech se jméno vlastního starosty psalo před jménem starosty
římského. To je dokladem úcty k našim předkům. Konstantin Veliký pro své Tráky
zakládá samostatnou církevní organizaci.
Přítomnost Tráků na císařském trůně v
Konstantinopoli byla přerušena za vlády císaře Foka v letech 602-610. Nastali
těžké časy, až potom oběma rozděleným bulharským skupinám dochází, že pokud se
nespojí, očekává je asimilace a zničení. Pochopitelně mezi oběma skupinami byli
rozdíly. Byli i tací, kteří požadovali věčnou římskou přítomnost. Způsoby
útlaku obyvatelstva však překročili únosnou mez, která se změnila ve volání po
svobodě a přání vyhnat z Trákie nežádoucího okupanta co nejdříve.
Na štěstí ta část volajících po svobodě a
nezávislosti byla silnější. K té se připojilo nemálo legionářů tráckého původu.
Vojsko bylo nabíráno ze zemědělského obyvatelstva, které výrazně chránilo svůj
starý jazyk a kulturu, kterou císaři cizího původu silně ohrožovali.
Nebyl to zázrak ani nemoc, která donutila císaře
Konstantina Pogonata k útěku před bitvou, nýbrž obrovská armáda. Zbaven podpory
velké části legionářů nezbylo Pogonatovi přiznat existenci „nového“ státu a
počátek placení. Tato daň nebyla ničím jiným než kompenzace a náhradou za šest
století nadvlády, po které Řím ždímal bohatství jedné země. (Šlo zároveň o navázání na tradice, kdy
západní Řím byl donucen platit poplatky/roční daně při nedodržení mezistátních
dohod mezi západním Římem a Hunskou říší, kde Bulhaři měli své rozhodující
pozice již ve 4. století n. l.. Po smrti vojevůdce Attily tvrdí mnozí
odborníci, že jeho synové byli poražení a odešli někam k Volze. Ve skutečnosti národ
zůstal Panonii, pouze hlavní sídlo nového panovníka se přesídlilo dále do stepí.
pozn. překladatele)
Rozumí se, že římští císařové se nesmířili se
ztrátami Trákie. Země to byla bohatá, ze které teklo zlato, stříbro, měď,
železo, obilí a jiná blaha, která udržovala životní úroveň říše. Uznání
Bulharska ze strany Říma bylo velkou ztrátou prestiže, něco na co nebyly
vládnoucí v Konstantinopoli zvyklí. Proto nikdy nekončili zrádná ujednání proti
Bulharsku, neustále docházelo k uzavírání nepřátelských svazků zaměřeným proti
bulharským zájmům.
Zkušenost ukazuje, že po staletí prosperity,
přichází reálná hrozba existence národa, přesto národ přežívá. Nejedná se o
zázrak, jedná se o jednotu národa a vztah jednoho ke druhému. V dobách každé nadvlády se jedni Bulhaři se
vzmáhali a pomáhali jiným. Vždy se našel někdo, kdo pomohl okradeným, mučeným a
zneuctěným a pomstil je.
Dnes je nebe nad námi opět černé a opět máme
situaci jako v minulosti kdy východisko je jenom jedno – podat si ruce a
pracovat společně. Žádnému cizinci nebudou více milí, než jeho vlastní lidé. Každý
si dnes hledí jen svého, každý chce, aby jeho národ přežil. Naše právo je
požadovat totéž, a naší povinností je tak učinit. Dnes jsme tu, protože
předkové překonali své rozdíly a sjednotili se. Abychom zajistili budoucnost
svým dětí, musíme se sjednotit také.
Přeložil N.
Nikolov
9. 12. 2015