Hlavní města na území Bulharska aneb 10 antických hlavních měst

Hlavní města na území Bulharska aneb

10 antických hlavních měst

Středa 18. 02. 2015

http://www.bgnow.eu/news.php?cat=2&cp=0&newsid=33091

Pokud v Bulharsku uslyšíte slovo „hlavní město“ v podvědomí se každému vyrojí pojmenování: Pliska, Preslav, Veliko Trnovo, Plovdiv (byl krátce hlavním městem Východní Rumélie), Sofia. Středověká a nová hlavní města bulharského státu jsou jasné a do dnešního dne důležité a masově navštěvované objekty kulturního dědictví. Možná většina z nás neví, že na územích dnešního Bulharska se nachází alespoň 10 hlavních měst malých království z antických (před římských) období). Je to tím, že na těchto územích žili Trákové (a dočasně i jiní „hosté“), kterých bylo více jak 120 různých národů (od nichž se odvozují známé názvy).

O nich psal Herodot: „Trákové jsou po Indech nejpočetnějším národem na světě. Pokud by byli někým spojeni a žili pod vládou jediného panovníka, byli by neporazitelní a modle mého názoru nejmocnější ze všech, kteří existují“. Žijí však v různých kmenech, které se vždy snaží uchovat si samostatnost a utvořit svůj vlastní stát. Část Evropy osídlená Tráky byla rozsáhlá – jedná se o současná území Bulharska, Rumunska, Moldávie, východního Řecka, Anatolie (v Turecku), Pomoraví a část Makedonie. Podívejme se na hlavní města tráckých (i ostatních ne tráckých) království, na dnešním území. 

Mapa rozmístění tráckých národů v antice

Na rozdíl od situace před nedávnými lety, kdy někteří odborníci tvrdili, že u Tráků nejsou dosud známá žádná konkrétní města, na rozdíl od antických řeckých měst. Dnes je situace taková, že můžeme představit náhled přímo hlavních měst jednotlivých tráckých států a to jsou jen ta na územích dnešního Bulharska - pozn. překladatele

1. Bila Zora je zmiňována antickým kronikářem Titem Liviem jako sídlo Peónských panovníků. Význam pojmenování je opravdu Bílá zora. Do 5. století před n. l. tento trácký národ obýval území v rámcích současného Bulharska a později byl přesídlen Peršanem Dáriem do Asie.

2. Vizia, Bizia, Viza, Vize, Vison (Vizya, Bισυα) byla hlavním městem národa Astitů v 5. stol. před n. l., podle odborníků, kteří se odvolávají na antického spisovatele Strabona. Tento trácký národ ovládal území na jihovýchodních svazích pohoří Strandža (na současné bulharské i turecké straně, podél stávající hranic od roku 1944), tomuto národu vládl dynasticky panovník Terej.

3. Gordion (Gordium) – bylo sídelním městem panovnického rodu Frýgů/Frýgijců. Sídlo dostalo jméno podle moudrého panovníka Gordia, o kterém se psalo v mnoha legendách. Frýgové pocházeli z Asie a po osídlení balkánských území ovládali prostor mezi řekou Belasica a o podél dolního toku řeky Struma.

4. Tile – na počátku 3. století před n. l. se ze střední Evropy na balkánská území zpět vrátili bojovní Keltové. Keltové zde vytvořili svůj státní útvar s hlavním městem Tile v oblasti východní Staré planiny. Tento státní útvar existoval do 20. let 3. století před n. l. Panství Keltů bylo zničeno mohutným povstáním podrobených Tráků.

5. Duasdava, Helis, v překladu „město vlků“ nebo „město slunce“ takto bylo nazýváno hlavní město Gétů. Království Gétů se nacházelo v dnešním severovýchodním Bulharsku. Jeho hlavní město se nacházelo v dnešní rezervaci „Sborjanovo“ nedaleko města Isperich. V časech 4. století př. n. l. se království Gétů prostíralo po obou stranách řeky Dunaje.

6. Jamvorina (Jamphorina) – v překladu „místo s mnoha javorovými stromy“ tak se nazývalo hlavní město tráckého národa Médu/Médijců, jejichž území bylo v pohoří Pirin. Médové byli známí svou bojovností a tím, že z jejich národa pocházel porobený vojevůdce – později zajatý gladiátor Spartakus, jehož vzpoura rozklátila Římskou říši.

7. Perperikon, Perperek (Perpericon, Περπερικον) je místem dnes archeologického komplexu ve východních Rodopech, které stojí na místě megalitické svatyně před 8000 lety, na základech památek města z doby antiky a středověké pevnosti. Patřilo národů se jménem Satrové a město Perperikon bylo jejich posvátným skalním městem, hlavním městem, pevnostní s panovnickým palácem.

8. ? - název hlavního města národa Tribalů stále ještě nebylo vyjasněno. Samotné město bylo lokalizováno v oblasti místa Gradište, nachází se 1,5 km západně od města Vraca, v údolí řeky Leva (podle odborníka Dr. Narcise Torbova, který již sedm sezón se svým týmem provádí výzkum v této lokalitě).

9. Sevtopolis je dávné město, založené tráckým panovníkem Sevtem III., jehož hlavní město království Odrýsů je známé od roku 320 před n. l. Rozvaliny města byly nalezeny a prozkoumány v roce 1948 bulharskými archeology. V pozdějších letech bylo město zatopeno přehradou „Koprinka“ (nedaleko města Kazanlak a dnes leží na dně této přehrady.

10. ? – další nesmírné (na ploše 8 akrů) dynastické centrum panovníka Odrýsů, Amatoka bylo nalezeno na vrchu Kozi gramady uprostřed centrálního pohoří Sredna gora. Podle sdělení vedoucího průzkumných prací Ivana Christova. Jsou zde zachovány architektonické struktury (s vysokými stěnami 2,5 – 3 m a velkým množstvím staveb).

Pramen: 10te

 přeložil: N. Nikolov

Slovanské Védy – dějiny a současnost původem z Rodopských hor

Slovanské Védy – dějiny a současnost

 původem z Rodopských hor

2. 12. 2015, 18:50

http://novorus.info/news/interesno/43086-veda-slavyan-istoriya-i-sovremennost.html

Diskuse o původu písní „Slovanské védy“ pokračují již půldruhého století. Bulharský vědec Kiril Poromanskyj napsal, že zkoumání slovanské dávné kultury by nebylo úplné, pokud by nebyla věnována pozornost unikátnímu sborníku nazývanému «Slovanské védy». Slovo „Véda“ je sanskritského původu a je svým významem «Posvátnou knihou Indů», daný sborník je «Posvátnou knihou Slovanů» z dob védické, prehistorické a předkřesťanské minulosti.

V letech 1860-1870 bulharský učitel Ivan Gologanov (v letech 1839 až 1895), narozený v obci Tirne Bělomořská Trákie, sbíral a zapisoval mezi Bulhary-pomaky (v dobách osmanské nadvlády přijali islám pozn. překladatele) v rodopských horách staré národní písně a legendy. Pocházel ze vzdělané rodiny. Jeden z jeho bratrů byl akademikem a metropolitou (biskupem) ve Skopii, a druhý igumenem (představeným) Bačkovského kláštera. Sám Ivan byl vzdělaný, dokončil řecké učiliště, hovořil starořeckým i novořeckým jazykem, byl dobrým znalcem rozsáhlé mytologie. Také dokončil bulharskou školu, kde získal „slovanské“ jazykové vzdělání. Po jeho dokončení byl Gologanov jmenován učitelem řecké školy v obci Tirna. Jeho vzorem byl Homér, autor Iliady a Odysei. Jeho zdrojem sběru písní byli Bulhaři muslimové, kteří žili v nedostupných horských místech v Rodopech. Dlouhou dobu neměli kontakty s vnějším světem, proto si uchovali svůj folklor ve své paměti. V letech 1867 až 1877 spolupracoval s etnologem S. I. Verkovičem a sbíral lidové písně.

Lidová řeč lidí z pohoří Rodopy je měkká a melodická je velice blízká (spisovnému) jazyku Cyrila a Metoděje, je však jedním z nejstarších bulharských dialektů. Bulharský profesor Benjo Conev potvrzuje, že „podle svého bohatství je mimořádně bohatým a svérázným mikrosvětem slovanského světa“.

Významné zásluhy na vydání dvou dílů «Slovanské védy» náleží S. I. Verkovičovi. Ten v roce 1874 v Bělehradě vydal první knihu, která nesla záhlaví: «Bulharské národní písně z předhistorického a předkřesťanského období, nalezené v Trákii a Makedonii“, vydal Stefan I. Verkovič». Druhá kniha «Obřadní písně pohanské doby, sesbírané podle ústního podání u Bulharů-Pomaků z Makedonie a Rodop», bylo vydáno roku 1881 v Petěrburgu.

Stefan Verkovič se narodil 5. března roku 1821 v obci Ugljara, Bosenská Pasavina. V roce 1835 dokončil základní a střední školu v katolickém učilišti při Sutinském klášteře a byl přijat za kněze, kterým byl 7 let. Od roku 1839 studoval v Zagrebu teologii a později filosofii, pro onemocnění nedokončil vysokoškolská studia. Ve studentských letech byl ovlivněn hnutím Illyrismu – politického a kulturně-společenského hnutí, které si stavělo za cíl spojení podmaněných slovanských národů. Tímto hnutím byl posléze rozčarován. V roce 1855 obcházel bulharská území se záměrem seznámit se s národním eposem.

Navštívil města Niš, Pirot, Radomir, Dupnicu potom se vydal do Sofie, Pazardžiku, Plovdivu, Chaskova. Na další cestě se odklonil na stranu Gjumuržiny, Kavali, Drami a nakonec nalezl stálé bydliště v Serezu. Sbíral staré předměty, zabýval se sbíráním dávných rukopisů, zapisoval národní písně a legendy. Jím sesbírané starožitnosti a rukopisy obohatili muzea a knihovny nejenom v Rusku ale i v západní Evropě. Městu Petěrburgu se podařilo získat pro Ermitáž mnoho archeologických předmětů a Veřejná knihovna získala nádhernou a cennou kolekci dávných slovanských rukopisů.

S. I. Verkoviče napadlo odmítnout názory zahraničních spisovatelů, že Slované nevnesli nic nového do kultury lidstva, spíše jí škodili, čas od času ničivými útoky rozvraceli nashromážděné kulturní bohatství „talentovaných“ národů. Zajímal se o lidovou tvorbu a narazil na stopy takových písní, s jakými se dosud nikdo nesetkal. Písně zaznamenal u Bulharů – Pomaků, žijících v Rodopských horách, proto je nazval «Rodopských objevem».

Staré písně Pomaků jsou nositeli živé védické tradice. Bulhaři-pomaci formálně přijali islám avšak i nadále udržovali užívání dávných obřadních národních písní, zděděných po svých dalekých předcích. Rodopští horalé si uchovali v paměti a předávali vzpomínky z doby Alexandra Velikého. Verkovič nalezl varianty písní o Alexandrovi, dvě písně o Orfeovi také píseň o stěhování národů. V souvislosti se svou sběratelskou činností vydal v roce 1860 „Národní písně makedonských Bulharů“. V čase vydání publikace jej Srbové Pante Serkovič a Miloe Miloevič přesvědčovali, aby je nazval písněmi srbskými a slibovali mu doživotní penzi. Přestože se S. Verkovič na základě pokynů srbské vlády účastnil práce na obrození slovanského povědomí mezi Makedonci, kteří byli vystaveni řecké asimilaci, a turecké nadvládě tyto návrhy odmítl, protože písně byly posbírány na územích tehdejšího Bulharska (pod tureckou nadvládou – pozn. překladatele).

V časech 17. – 19. stoletích probíhalo v Evropě mohutné hnutí revolučního romantismu, který požadoval rozhodné reformy. Dále naléhal na duchovní a politické svobody potlačených národů.

Bulharské obrozenecké hnutí pozvedlo národ do boje s národními utlačovateli – Turky a proti duchovnímu zotročení od řecké církevní správy, která na všech místech bulharských územích zřizovala pouze řecké školy. Vydáním bulharských písní Verkoviče od bratří Miladinových a další vlastenecká vydání měli za cíl probudit národní uvědomění porobeného bulharského národa. Takový cíl mělo dílo „Slovanské védy“. Ivan Golofanov byl za svou revoluční činnost pronásledován a vězněn tureckou správou. Jejich společné dílo bylo velkým vlasteneckým dílem, které dokazuje, že pomaci se hlásili ke svému bulharskému původu, že tento potlačovaný národ měl slavnou a bohatou kulturní minulost, o které hovořil Otec Paisij ve svém díle „Dějiny slavjano bulharské“.

Roku 1867 přijel S. I. Verkovič do Moskvy, zde hledal odborníky – slavisty, kteří by podpořili jeho výzkum a pomohli vytisknout část písní. Později na 1. archeologickém sjezdu v Moskvě předložil S. I. Verkovič obsah písní o Orfeovi ve kterém je ne řeckým mytologickým hrdinou, ale reálnou historickou osobou – geniálním pěvcem a muzikantem, také panovníkem a nejvyšším knězem tráckého národa, který se po tisíc let uchoval v národní paměti Slovanů (Bulharů). To vyvolalo nadšení samovládce-imperátora Alexandra II., pod jehož ochranou probíhal sjezd. Stefan I. Byl oceněn diplomem, zlatou medailí a řádem Svaté Anny. Dále mu byla nabídnuta prestižní pozice na italském vyslanectví ve městě Serez, kam záhy odjel.

Vydáním „Slovanských véd“ byli nadšeni ne jenom Slované, také Němci, francouzští učenci i odborníci z dalších zemí. Dílem byli nadšeni Francouzi Emil Burnov, Albert Dumon, August Dozon, který byl v té době konzulem v Plovdivu, později v Soluni a Janině – člen korespondent Francouzské akademie věd, Slovák Jan Šafařík, Poláci Alexandr Hodko, asistent A. Mickiewicze, Bronislav Gabrovkij, Leopold Gajtler, ruští učenci akademik Izmail Srezňovskij, Vselovod Müller, Vladimír Kačanovskij. Francouzi Dumon a Dozon napsali podrobné zprávy a potvrdili rodopské nálezy. Kačanovkij přijel z Ruska za Gologanovem přesvědčit se, že publikované písně jsou lidovými písněmi národa.

Bulharský spisovatel Nikola Gigov poznamenal, že na „Slovanské védy“ bylo pohlíženo zrcadlem Balkánského poloostrova prostřednictvím dávných písní. Byli to větvičky dávných Tráků. Stefan Zachariev dále ukázal v dopise Verkovičovi: „Našel jsem zde (v Rodopech) některé staré písně, které se vztahovali k Orfeovým písním. Mezi starými rodopskými písněmi se nacházejí i písně „v jazyce neznámém, podobném sanskritu“. Toto byli skutečné originální písně Orfeovi v původním tráckém jazyce. Vyvolalo to spor nejenom v Bulharsku a Balkánském poloostrově i po celé Evropě“.

Na počátku nastávající rusko-turecké války a pod hrozbou zatčení se S. I. Verkovič znovu vrátil do Ruska v roce 1877. Zde věřil Rusku a tvůrčím možnostem ruských odborníků:„…já mohu s pomocí slovanských patriotů vydat sborník v Rusku, kde je tolik vysoce vážených slovanských odborníků, filologů, lingvistů a dalších specialistů slovanské vědy, kteří budou schopni ocenit a posoudit ze všech hledisek tento dlouho a poměrně můj těžce posbíraný materiál“.

Aby získal ocenění ruských odborníků S. I. Verkovič předložil materiály pomáckých písní na 4. archeologickém sjezdu, který proběhl v Kazani 10. srpna 1877. Na kterém významný archeolog a literát, doktor slovanských věd, člen Akademie věd Izmail Ivanovič Srezňovkij představil podrobnou zprávu o nálezu S. I. Verkovičem „Rodopského objevu“.

Pomacké písně označil Srezňovskij významné svým obsahem, zejména tím, že jsou zde uloženy vzpomínky o prvních nálezech a vynálezech člověka na cestě vzdělanosti na příklad o vynálezech pluhu, srpu, lodě a také zmínkách o Trojské válce. Bylo poznamenáno, že S. I. Verkovič nalezl mnohačetné odpovědi z historického hlediska na dávné události, které se událi při přesídlení Slovanů ze své pravlasti, která je společná všem národům indo-evropské rodiny Védická víra v Přírodu byla přenesena Slovany do své nové vlasti a stala se základem jejich náboženského názoru, samostatně se rozvíjejícího vlivem nové přírody, změny klimatických podmínek a hodnotového sebepoznání.

Nehledě na pozitivní ohlasy významných slovanských odborníků, nehledě na svědectví francouzská, lidé nezainteresovaní z části účastníků sjezdu, se proměnili v pseudo-odborníky-skeptiky, kteří nepřipouští možnost existence takových to písní v Bulharsku. Obsah svědectví z dávných dob nemohlo být uloženo v národní poezii podle nich, to bylo jakoby se Verkovič snažil svým sborníkem písní dokázat, že jižní Slované se objevili v Evropě přímo z Industánu. V tomto ohledu se prý Verkovič poněkud zmýlil, podle popisu přírody, zeměpisu a rozmístění sousedních národů, podle přezimování vlaštovek, je v písních vzpomínána pravlast Slovanů snad v severní Africe. Při neznalosti obsahu písní a projevem nekompetence, vystoupili pseudo-odborníci s prudkou kritikou písní. Co je odrazovalo, byl zejména „pohanský“ obsah písní, proklínaný vybranými církevními představiteli po stovky let.

Přestože tito pseudo odborníci nikdy nebyli v Rodopech v místech, kde došlo k zaznamenání písní, v protikladu s francouzskými odbornými tvrzeními o pravosti písní se jim podařilo utvrdit svůj názor na sjezdu a S. I. Verkovič byl obviněn z padělání. Tímto způsobem byla unikátní starobylá Védická kultura („Slovanů“) odsouzena k zapomnění. Ruská „vlastenecká inteligence“, ke které se hlásil S. I. Verkovič, se v podstatě ocitla v pozici dobře míněných, avšak neschopných inteligentních dronů zbavených vlastního úsudku a svobodné vůle.

Právě o tom ve své době psal ruský génius D. I. Mendělejev v knize «Заветные мысли»/“Myšlenky ze závěti“, že hlavní příčina mnoha věků bídy našeho národa – je v prozápadní orientaci naší inteligence, která se stává anti národní ve své vlastní podstatě myšlení, pocity, životem v souladu ustanovením západní (a nikoli národní) kultury. Zvítězil právě tento směr ruské literatury, hájící základy západo-evropského liberalismu, který představovali A. N. Pypin, V. D. Spasovič, V. V. Makušev a další. Zejména tito vystoupili v tisku, se zjevnou kritikou písní vydaných S. I. Verkovičem.

Aby se neopozdili, se proti védistum se hned přidali Konstantin Jireček, Luis Lege, Vatroslav Jagič. Nejvíce kriticky se projevili Bulhaři - prof. Ivan Šismanov a akademik Michail Arnaudov. Ti razili zásadu, že vše co je slovanské, nemůže být antické a že Bulhaři nemohou mít historickou paměť starší, než byla turecká poroba, že se jedná o falzifikaci samotného Gologanova, kterého uráželo, když byl nazýván „selským učitelem“, „lhářem“, „nezdárníkem“, „falzifikátorem“ atd.

St. Stambolov v pozici bulharského předsedy vlády nabízel Gologanovu přesídlení do Sofie a kritikům odpovídal slovy: “Různí soudobí akademici projevili zájem o Rodopské písně, a zda je posbíral z cizích úst, nebo si je vymyslel ve své hlavě, je pro nám Bulharům úplně jedno“.

Jiný směr ruské literatury přinesl překrásný materiál jak z etnografického ale i uměleckého charakteru, vysvětlil mnohé stránky národního života i historického vývoje. Sem patří literáti jako I. I. Srezňovkij, A. A. Krejevkij, I. S. Aksakov, P. A. Bezsonov a další.

V obou literárních směrech vznikly rozdílné názory na aktivní úlohu národa v kulturní historii. Proto se na 4. archeologickém sjezdu v Kazani neposuzovala historická koncepce písní S. I. Verkoviče, byl veden zápas idejí obou směrů, který pro něj skončil neúspěšně.

Verkovič miloval svůj cenný poklad „slovanské“ národní poezie, úplným sebeobětováním bránil pravost posbíraných písní prostřednictvím odborníků, kteří jej podporovali, jak mohli. Byl dokonce pod ochranou samovládce-imperátora Ruska Alexandra II. a mnohých, kteří uznávali slovanskou tvorbu v ruském šlechtickém prostředí, to zastavilo na čas hlasy nepřejících. Proto s pomocí carské rodiny a mnoha darům ze strany známých státních činitelů a zástupců dvorské šlechty – mecenášů a ochránců slovanské literatury vydal v roce 1881 Stefan Iljič druhý díl „Slovanské védy“ v Petěrburgu.

Je nutno poznamenat, že počet přispěvatelů dosáhl počtu 135, včetně členů carské rodiny v počtu 32 lidí; Ministerstva carského dvora, Ministerstva lidového školství, Ministerstva justice a osobně jeho ministra; Ministerstva cest a spojů a jeho ministra; Ministra obrany a jeho ministra; Archeologického institutu; Moskevského a Varšavského generála-gubernátora; Knížete Bulharského; Mitropolity Petěrburského, Novgorodského a Finského; Mitropolity Moskevského; Knihovny Moskevské duchovní akademie a také dalších vysoce postavených osob a kněží ruské Pravoslavné církve.

Zvláště je nutno potrhnout stav tolerantnosti zástupců nejvyšší hierarchie Ruské pravoslavné církve, kteří v zájmu oslavy dávné „slovanské“ kultury a dějin nejenom podpořili, ale tak obětovali osobní prostředky pro vydání předkřesťanské náboženské knihy v těch dobách čistě „pohanského obsahu“. Bylo to v době vzestupu „slovanského“ sebepoznání, kdy ruská dvorská elita nebyla zasažena kosmopolitismem a byla více vlastenecká, než rozrůzněná inteligence, nemocná nihilismem, bez vyznání a omezeným vzděláním.

Po zavraždění samovládce-imperátora Alexandra II. byl S. I. Verkovič zbaven nejvyšší ochrany. Verkovičovi knihy „Slovanské Védy“, zůstali ne bez pomoci přívrženců západoevropských směrů, tak začali být zamlčovány. Situace se ještě zkomplikovala tím, že se S. I. Verkovičovi nepodařilo přeložit pomacké písně do ruštiny a kniha byla nesrozumitelná velkému okruhu čtenářů. V takové situaci pochopil, že se mu nepodaří dokončit úplné vydání pomáckých písní. S. I. Verkovič navždy opustil Rusko a odjel do Bulharska. V Bulharsku bylo dílo „Slovanské védy“ přijato v širokých kruzích společnosti jako dílo dávné národní tvořivosti, kterému náleží vlastenecké city. Z tohoto důvodu Bulharské lidové shromáždění přiznalo S. I. Verkovičovi důstojnou penzi za zásluhy vlasti. Zemřel roku 1893 v Sofii.

V roce 1920 se pokusil ruský slavista P. Lavrov publikovat akademický sborník písní S. Verkoviče, kdy se věnoval jednotlivým národním domácím písním, s odhlédnutím od ostatního materiálu na další dobu. V dalším období však k tomu již nedošlo, proto dávný „slovanský“ epos nedošel v Rusku dalšího rozvoje poznání a ruskému čtenáři je neznámý, ve své době známý jihoslovanský odborník, historik a etnograf Stefan Iljič Verkovič.

Knihy S. I. Verkoviče jsou již více než sto let zamlčovány před společností, na počátku byly označovány za „pohanské“, a v dobách sovětských za náboženské. Žádná z písní zapsaná S. Verkovičem nebyla zařazena do ruských překladů ve sbornících jižních Slovanů. V roce 1976 došlo k velkému vydáním více jak 300 tisíc výtisků dílo „Písně jižních Slovanů“ v sérii Knihovna světové literatury, ani zde však není zmiňována ani jedna z písní, vydané S. Verkovičem. Mlčenlivé spiknutí v Rusku kolem díla „Slovanské védy“ pokračuje i do dnešní doby.

Na konci 20. století se opět v Bulharsku rozhovořili na téma „Slovanské védy“ včetně vzteklé kritiky. Rozhodný odpor kritikům byl dán řadou bulharských vědců, vlastenců, inteligencí a společností. Ivan Bogdanov nejenom s řadou argumentů obhájil dílo „Slovanské védy“ dále předložil program na vytvoření vědeckého institutu se stejným názvem, který by navázal na dílo Stefana Verkoviče a dále posbíral a prozkoumal jeho bohatý archiv, provedením analytické výzkumné práce. Do současné doby jeho program bohužel nebyl realizován.

Na počátku 21. století v Rusku začala vycházet řada knih Alexandra Asova, do kterých umístil některé z písní sesbíraných S. Verkovičem včetně knihy „Slovanské védy“ vydané v roce 2003, kdy autor přeložil mnoho písní z „Slovanské védy“ do ruštiny, vytvořil poetické vyprávění, zasvěcené jednotlivým osobám, které představují zvláště zajímavý literární materiál. Bohužel byl přitom ztracen původní kánon a rituál obřadních písní.

V letech 2014-2015 vydalo moskevské vydavatelství „Amrita-Rus“ reprintové vydání dvou dílů S. I. Verkovičových „Slovanských véd“ doplněných ruským překladem V. G. Barsukova. Při překladu je výchozí pomacký text zachován beze změn a ruský text postaven souběžně „sloka od sloky“ pro zachování taktu veršů a kánonu písní.

Celé dílo S. I. Verkoviče zahrnuje celkem 180 000 veršů z nich z 1. a 2. dílu „Slovanské védy“ bylo použito 23809 veršů. Z toho je zřejmé, že dosud nepublikovaných je asi 80% z dědictví epických písní. Ještě mnohem více je nepublikovaných a neprozkoumaných materiálů v archivu S. Verkoviče. Dvě knihy Véd obsahují podání o pohanských božstvech, nadpřirozených bytostech, mytologických hrdinech, dávných panovnících a vládcích. Tyto poznatky jsou z předhistorické, antické a do křesťanské doby přinášejí k nám věčně světlé pravdy, uchované od dávných dob a dokazující pevnost, hloubku mysli a vysokou kulturu védických národních ideálů, víry a filosofie. Zejména díky védickému a jazykovému obsahu byly “Slovanské védy“ odmítány, byl cíleně snižován jejich obsah nebo prohlašovány za zcela vymyšlené.

Bulharský odborník Kiril Poromanskij provedl hlubokou faktografickou analýzu „Slovanských véd“. Napsal, že největší hodnota „Slovanských véd“ spočívá v tom, že legendy zapsané v „Slovanských védách“, byly shromážděny v časech Bulharského obrození 1860-1870, kdy se v Bulharsku silně projevilo národní hnutí za svobodu a lidskou spravedlnost za svůj stát. V písních se mluví o hrdinech a panovnících dávných „slovanských/tráckých“ bulharských předků. Písně jsou posbírány mezi rodopskými a bělomořskými Bulhary – muslimy. Obsahují velké množství reminiscencí z doby pohanských a védských náboženských praktik, charakteristických pro bulharský národ. Písně posbírané mezi těmito Bulhary jsou zapsány ve specifickém bulharském dialektě. Řada sdělení, hovoří o osobách, charakterizující Tráky, kteří se velmi aktivně účastnili utváření bulharského státu. O tom všem vypráví i bulharský spisovatel Nikola Gigov.

Čím a pro koho jsou „Slovanské védy“ nežádoucí? Především je to pravoslavná církev na Balkáně, která nepřipouští informace o tom, že jsme byli pohany, že jsme měli svou mytologii, národní epos a tisíciletou národní paměť. V důsledku tohoto postoje jsou odborníci v Bulharsku málo seznámeni s pohanským obdobím, mytologií a nepřejí si ani nemohou zkoumat dávných dějin, dávají přednost citování byzantských a jiných zahraničních autorů, kteří často nepravdivě vykládali skutečnost.

Nakonec se řada odporných autorů stará o své politické zabezpečení, nenarušit status quo, vnucený „velkými vnějšími silami“ na úkor lidu a státu. Ne bezdůvodně se nám posmívají, že jsme jediný stát, který na všech stranách hraničí sám se sebou, tj. se svými bývalými územími. „Slovanské védy“ nesporně dokazují, že pomaci, kteří přijali islám, jsou Bulhary z Trákie a ne Turci, že Makedonci žili na územích tehdejšího Bulharska a hovořili bulharským dialektem.

Již v dobách sestavení „Slovanských véd“ odborníky i obyčejné lidi povzbudil posvátný obsah svou starobylostí se vším nepohodlným pro projevení pravdivých podmínek a byl zároveň výzvou, že tak „malý národ“ může mít tak starou národní paměť.

Spisovatel Nikola Gigov přidává: «Jak je možné nazývat nás „barbary“ při existenci 300.000 národních bulharských písní (jen zapsaných). Franci má 8.000 národních písní, Německo – 50.000 národních písní a malé zotročené Bulharsko má zaznamenáno 300.000 národních písní. Není to snad ohromný kulturní fenomén Orféova dědictví. V těchto písních i dnes je cítit dech dávných slov a melodií vybroušených v průběhu tisíciletí».

Bulharský akademik Petr Dinekov napsal: «Rozruch kolem „Slovanských véd“ dávno utichl a rozruch se uklidnil. Avšak není všechno vyjasněné v té mimořádné epizodě dějin bulharské folkloristiky. Zdá se mi, že obecnému přesvědčení náleží revize, že sebrané písně Galoganova představují jen prázdně nezdárnou tvorbu. Znamená to, že to je jedním z úkolů, které musí bulharská věda završit bez zbytečné předpojatosti a předsudků ... Je nutno podtrhnout, že Verkovič při sestavování knihy podřídil vše hlavnímu úkolu: odhalit bohatství lyrické písně v bulharské lidové tvorbě. Často s milostnou lyrikou vcházíme do fantastického světa kouzelníků s vílami. Je zjevné, že Verkovič žil s myšlenkou širokého a plánovitého vydání bulharského folkloru, o tom svědčí i záložní materiály v jeho archivu. Sborník Verkoviče tomu otevírá k tomu široký prostor a on nám zobrazuje znamenité bohatství, různorodost a pestrost dějů. Pro cizince je to jeden z nových málo známého světů, který přitahuje nejenom exotikou, jak svou duchovností a lidskostí, ušlechtilostí, prostotou a naivitou. Velmi opravdivým byl Verkovič, když ukázal v úvodu knihy o neobyčejné poetické kráse této tvorby».

V říjnu roku 2015 proběhla ve městě Stavropolu událost, kterou já považuji za konec spiknutí ticha a kritické debaty ve vztahu k dávné památce „Slovanské védy“. Zejména v roce literatury v Rusku na 6. mezinárodním slovanském literárním fóru „Zlatý vítěz“ překladatel a vydavatel reprintu dvou dílů knih S. I. Verkoviče „Slovanské védy“ V. G. Barsukov byl odměněn Zlatým diplomem v nominaci „Literatura v dějinách slovanských národů a literárního zkoumání“.

Je nutno ocenit a odvahu nejvyšší poroty „Zlatého vítěze“, která projevila „slovanské“ vlastenectví a občanskou moudrost a také vědeckou odvahu, přijetím rozhodnutí o vyznamenání a reabilitaci v Rusku takové unikátní staré památky jako jsou „Slovanské védy“, které prošli mnohým ponížením a zkouškami, vnucené nepřáteli slovanských národů. Velkou mezinárodní literární a historickou odpovědnost na sebe vzali na prvním místě Předseda komise fóra „Zlatý vítěz“ Vladimír Nikolaevič Krupin – spisovatel, spolupředseda Svazu spisovatelů Ruska; Vladimír Evgeněvič Orlov – literární odborník, ředitel Literárního fóra „Zlatý Vítěz“; Elena Jurevna Gusková – doktor historických věd Institutu slavjanovedenija RAN, akademik Srbské akademie věd a umění; Boris Nikolajevič Tarasov – spisovatel, vedoucí katedry Státního literárního institutu jm. A. M. Gorkého; představitel Ruské pravoslavné církve otec Vitalij (Erkin) a další členové komise za což zasluhují uznání. Největší zásluhy a díky náleží národnímu umělci Ruska, Presidentu Slovanského fóra umění „Zlatý vítěz“ Nikolaji Petroviči Burljajevu, který založil Slovanské literární fórum, sjednotil zástupce kultury, umění a literáty slovanských národů s cílem zachránit a obrodit vysoké mravní ideály v soudobé společnosti v podmínkách degradace kultury a umění.

«Slovanské védy» nezávisle na všem zůstávají ve zlatém fondu bulharské a obecně slovanské kulturní paměti. Jsou nutná zkoumání dávné památky slovanského eposu „Slovanské védy“ a rozpracování programu na vytvoření mezinárodního institutu „Slovanské védy“ v Bulharsku a Rusku s podbočkami ve slovanských zemích, aby svědomití vědci mohli poskládat celý archiv S. Verkoviče v Sofii, Bělehradě, Záhřebu, Petěrburgu a začali společné zkoumání problému, o kterém snil již sám Verkovič.

Rozhodně je nutno potvrdit dialekticky a znalostně starobulharský jazyk, postupně jej přeložit a publikovat celý posbíraný materiál s přidáním nezbytného slovníku, v jazyce ve které byli výše zmiňované písně zapsány.

Tím nejdůležitějším je zařadit do výuky poznání o dávném eposu „Slovanské védy“ do soustavy středního a vysokého školství slovanských národů pro výchovu vlastního uvědomění, lidskosti, ušlechtilosti a vysoké morálky.

Teprve tehdy bude možné odpovědět na otázky, které pokládal S. Verkovič již v 19. století: „Kdo ze slovanských vědců bude tím šťastným, který pronikne první do hloubky vzdělání těchto nám uchovaným pověstem z Rodopských hor? Kdo nám ukáže pramen, osud těchto dávných pozůstatků skoro náboženského rázu? Pozůstatky našich otců z před cyrilského období nebo ještě mnohem starší doby – kdo nám určí a vysvětlí jejich význam v mytologickém a náboženském významu?“

Valerij Gavrilovič Barsukov, akademik Kubáňské národní akademie, držitel Zlatého diplomu 6. mezinárodního slovanského literárního fóra „Zlatý vítěz“.

Centrální informační agentura Novorossie

Novorus.info

Přeložil 6. 12. 2015 Nikolaj Nikolov

Bulharsko před Asparuchem, před rokem 681

Bulharsko před Asparuchem, před rokem 681

http://www.burgasnews.com/istoriya-i-arheologiya/91251-balgariya-e-bila-tuk-mnogo-predi-asparuh 

čtvrtek 3. 9. 2015

Velké spory se vedou na bulharském internetu, zda se v dějepise píše pravda o utvoření bulharského státu (na evropském kontinentě). Na podporu teze, že na původních územích existoval stát se jménem Bulharsko, odborníci a nadšenci-laici přidávají několik důkazů, které jsou viditelné z historických dokumentů. O některých z nich se však tvrdí, že jsou z novější doby, než je vykazováno. Jiní se odvolávají na jazykové analogie, lingvistické zvláštnosti jména Balgaria nebo Bulgaria. A jsou i tací, kteří tvrdí, že Trákové jsou „nevzdělaní, divocí Bulhaři“. Kdo má pravdu, v tomto sporu, posuďte sami.

Mapa Ravenského kosmografa

Jedna z nejvíce posuzovaných a „nežádoucích“ map – mapa Ravenského kosmografa je z 6. století. Byla sestavena více jak 100 před oficiálním rokem 681 (rokem uznání samostatného nezávislého státu Podunajského Bulharska – byzantským Římem). Na něm jsou vyznačena území, která jsou známá pod vyznačenými jmény (jasně jsou vidět pojmenování Trákie a Bulharsko). Mapa je datována jako pozdější avšak její skutečné stáří zůstává nejasné. Na mapě je umístěno Bosporské císařství, které přestalo existovat roku 370 n. l. Mapu někteří označují za mnohem starší než je předpokládané datování, tak uvažují národní nadšenci.

Na mapě světa z 6. století Ravenského kosmografa je vyznačeno jméno „Bulgari“ a následující text: „V Trákii a Makedonii a Dolní Mízii žijí Bulhaři …“ O autorovi těchto slov kosmografovi sděluje Jordanes – gótský historik z 6. století ('Inter vero Thraciam vel Macedoniam et Mysiam inferiorem modo Bulgari habitant'. Ravennati Cosmographus, IV). 

Slovo „modo“ se překládá z latiny jako „pouze“, přestože první tři významy slova jsou „dnes“, „od jisté doby“ a „od nějaké doby“.

Výraz „Trákové“ byl historiky přeexponován zejména v posledním století, není etnonymem, ale všeobecným označením, které charakterizuje více jak 80 příbuzných kmenových skupin. Pod tímto zobecněným názvem je začali nazývat nově příchozí na Balkáně - Řekové. Jde o řecké označení místního původního obyvatelstva Balkánu – nehelénského původu v dobách, které soudobí historikové označují Helénismem. V řečtině neuctivé označení „Trákové“ nabylo významu „nevzdělaní“, „divocí“, „barbaři“ zkrátka „nehéleni“.

Skutečné jméno zemí osídlených od nepaměti národem Bulharů bylo BALG, BOLG, BALCH, BOLGA, BALGARIA, BOLGAR, BALKAN, BALCHAŠ, BALACHIA, (též Valachia nebo Vlachia), BOLGARDAG atd. Základem slovo bylo B-L-G/B-L-K analogicky k základu jména bulharského národního jména.

Svědectví kosmografa je zajímavé nejenom tím, že jako panovníka Bulharů jmenuje člověka s tráckým jménem. Existují i jiné údaje spojující název Bulharů s národem Zalmoxise a Orfea. Na mapě Svatého Jeronýma (4. století) je toto území označeno jako Mízie a také Bulharsko. Odborníci vědí přesně, že prosadit jméno jednoho etnonymu na značném území je nezbytné jeho trvalé ovládání územím po dobu 50-100 let. Znamená to, že již ve 3. století na území jižně od Dunaje s jistotou žili Bulhaři. 

V této době – ve 3. století na jih od Dunaje žili Trákové a také římští a řečtí kolonisté. Jakmile jejich předkové nespadali ani do latinské ani do řecké jazykové skupiny, znamená to, že předky jsou ti, které cizí okupanté nazývali Tráky. Zde je nutno poznamenat, že místní lidé, sebe neodlišovali tímto označením.

Výraz Trákové je pořečtěné jméno jednoho místního paleo-balkánského národa. K dobru věci nebo právě naopak se toto označené prosadilo na všechny místní balkánské národy. V pozdějších dobách bylo toto označení zavedeno jako odborný termín, který budeme užívat ještě určitou dobu, dokud nebude zcela nahrazen vhodnějším – dávní Bulhaři.

Jméno „Bulhaři“

Díky epigrafické památce z jižní Trákie dnes víme, že vlastní etnické jméno zde bylo známo již v 1. století. Na darovacím nápise z obce Daždec, oblasti Ivajlovgradu, se setkáváme se zasvěcením bohovi Diovi Blegurovi. Ze stejné doby 1. století, avšak z jiné oblasti – dolního toku řeky Volhy z obce Sosnovka je znám jiný nápis ve znění Ares Blegur.

Protože bohové Ares a Zeus jsou bohové rozdílní svým charakterem, je výraz Blegur označením etnickým, tj. před 2000 let na Balkáně a při dolním toku Volhy žili lidé, kteří nosili jméno Blegurové. Tento výraz není nic jiného než dávná a možná pořečtěná varianta označení pro Bulhary.

Jedna z nejstarších variant vlastního národního jména je zapsáno cyrilicí v podobě бльгар(инъ). Vnější forma zápisu odpovídá epitetu Blegur, kterým jsou nazývání trácko-pelasgijští bohové Ares a Zeus.

Od Británie až po Malou Asii je jméno našich předků svědecky doloženo mnohokrát. Mnohem zajímavější je však, kdy poprvé v dějinách je zmiňováno. Ve které době a při jakých událostech je zmiňováno jméno Bulharů?

Většina odborníků se odvolává na svědectví ze 4. století. Jedná se o slova anonymního římského kosmografa ZIEZI EX QUO VULGARES. Ani naši ani cizí odborníci nevěnovali pozornost zajímavé podrobnosti, že Ziezi je trácké jméno. To je dokumentováno ve variantách Ζισις, Ζεισις, Ζεισζις, Ζια, Ζεισσις.

Další důkazy

1. V kronice ze 7. století vladyky Jana z Nikie je provincie Mízie nazývána „provincií Bulharsko“. Bulharsko není Slavjanie, Slavonie nebo něco v tom smyslu. Píše se tam, že Bulhar Vitalian (Bitalian) narozený v Zaldabě, dnešní město Šumen, se vzbouřil proti císaři Anastásiovi (rok 516, podle jiných v roce 514). Anastásius proti vzbouřenci vyslal vojevůdce Cyrila. Srážka nastala mezi městy Šumen a Varna, po které se Cyril vrátil zpět do Varny a zastavil se tam, zatímco Vitalian zůstal ve své provincii Bulharsko.

2. Byzantský letopisec Teofan potvrzuje: roku 514 Vitalian se vzbouřil proti císaři Anastásiovi a jeho armáda se skládala z náboru Bulharů z oblastí Mízie a Trákie. Co dále píše Teofan o událostech z roku 538: „V tomto roce se dali do pohybu ve Skýtii a Mízii dvě bulharská knížata společně s mnoha Bulhary a dalšími“.

Nejdříve Bulhaři zvítězili nad Byzantinci, ti přivolali posily a na konec porazili Bulhary. Při svém návratu do Cařihradu byla vítězná armáda zastavena v Trákii jiným bulharským vojskem, které zničilo Římany, ze kterých se zachránila jen hrstka lidí.

Teofan, stejně jako později kronikář Jan Malala používají termín RIGES pro titul dvou bulharských panovníků Bulga a Dronga, což je řeckou variantou tráckého panovnického titulu REX, RICH. Tyto tituly jsou prokazatelně používány bulharskými panovníky Aspar-Rich, Tele-Rich, Kot-Rag a další.

5. století

1. Roku 480 byl donucen byzantský císař Zenon se spojit s místními Bulhary, kteří žili mezi Cařihradem a Adriatickým pobřežím. Důvodem bylo, že Zenon byl dotlačen Góty, kteří byli vedeni dvěma spojeneckými gótskými panovníky se shodným jménem - Teodorich. Bulhaři napadli jednoho Teodoricha (syna Triarovia), ten je však odrazil a pokračoval ve výpravě směrem na Cařihrad. Tito Bulhaři před tím byli pod nadvládou Byzance, proto odmítli její nadvládu. To popsal Jan Antiochijský.

Teofan doplnil důvod proč se tak stalo: „A mnoho Bulharů již osídlilo celé území: od Karvuny až po Drač“(dnes Dures, Albánie).

2. „V tom roce (rok 494 našeho letopočtu – podle jiných odborníků roku 5994 od stvoření a podle Teofana roku 502) ti tak zvaní Bulhaři v Ilýrii a Trákii napadali a posléze se stahovali bez toho, aby je člověk spatřil“, zapsal stejný byzantský kronikář Teofan.

3. Roku 447 učedník sv. Hipatia, Kalinik napsal: “Hunský národ, který žije v Trákii, natolik rozmnožil, že zabral více než sto měst a málo chybělo, aby obsadil Cařihrad“. Nedálo se nic dělat, když Hunogurité a Hunogondurité Kána Ispericha jsou dalšími novými příchozími. Říká se, že nově příchozí jsou ze zemí za horami Kavkazu.

4. Manasievova kronika tvrdí, že v dobách vlády císaře Anastasia (v letech 491-518) Bulhaři již obsadili dolní Ochridskou zemi a celou Makedonii. To samé bylo sepsáno i Paisiem Chilendarským, kronikářem, aniž by tato informace byla zapsána v učebnicích dějepisu.

4. století

1. Na mapě ze 4. století sestavené Sv. Jeronýmem (v letech 331 – 420), zapsal jméno bulharských území v antice - Mesia hec & Vulgaria (Mízie/Moesie zde je Bulharsko). Mapa byla sestavena na základě mnohem starších map – vladyky Eusevia Kasarijského (v letech 270-338), který je také nazýván „otcem církevní historie“. Tato mapa se zachovala v opise z 12. století.

2. Chronograf z Momzenu (Anonymní římský chronograf) z roku 354 zmiňuje Bulhary, kteří žijí na stávajících územích již od těch dob.

3. Císař Konstantin Veliký (žijící v letech 274 - 337) aby snížil, zničující útoky Bulharů, učinil z jejich území (na kterých žili) - zvláštní administrativní celek – téma (pod ochranou Cařihradu), napsal o tom císař Konstantin Porfirogenet. Zde se jedná o útoky ze strany Bulharů ze Starého Velkého Bulharska (z území dnešní Ukrajiny), zatímco místní Bulhaři již byli římskými a posléze i byzantskými občany. Důvodem bylo, že Bulhaři vytvářeli problémy v provincii a císař pro vlastní klid a východisko ze situace, dal celé Trákii autonomii.

4. Bulhaři jsou zmiňováni ještě jednou při oslavách v dobách Konstantina Velikého, na které byli pozváni místní národy Bulhaři, Modří (Venéti) a Zelení (Řekové), jakož i různé jiné národy.

5. Ve svém díle „Nedelnik“ píše autor Sofrinius Vračanský o době vlády císaře Konstantina: „Druhou bitvu učinil císař Konstantin s Byzancí, kdy panoval v Bulharsku, obsadil Byzanc a přenesl své hlavní město z Říma do Byzance kolem roku 330 po Kristu, nechal Bizantion přejmenovat svým jménem na Konstantinopol“.

6. Francouzští historikové byzantologové Charles Decange (v letech 1610 - 1688), Le Kien a další zahajují soupis arcibiskupů Bulharska od Protogena Serdikijského (Sofijského), který žil v letech Konstantina Velikého ve 4. století.

7. Anastasius Knihovník (v letech 810 – 879/880) sděluje, že po rozdělení Římské říše roku 364 za vlády císařů Valentiniana I. (v letech 321-375) a Valenta (v letech 328-378) „se bulharský národ vzbouřil a zabral obě strany Dunaje“. Anastasius Knihovník také vysvětluje, že „BULHAŘI SJEDNOTILI SVOU VLAST, NA ZÁKLADĚ SVÉHO RODOVÉHO PRÁVA“.

Z výše uvedeného vyplývá, že na konci 4. století znamenali Bulhaři silný národ, schopný odebrat Byzanci podunajské provincie. Důležité je poznamenat, že Anastasius vysvětluje události s jistou podrobností, že Bulhaři sjednotili svá území na základě jejich rodného práva. Těmito provinciemi byli dvě části Epiry (Starý a Nový), celá Tesálie a Dardánie.

8. Podle Teofana, Staré Bulharsko hraničilo na jihu až na Bosporu.

9. Podle Jordanese, „V Dolní Mízii, Trákii nebo Makedonii pouze Bulhaři žijí“.

10. Roku 499 v kronice Komese Marcilina se píše, že u řeky Curty, dnes Čorlu, Bulhaři porazili vojevůdce Arista. Byzantinci museli panicky prchat až za Bospor.

Dosud neznámé megality nalezené nedaleko obce Zlatosel

Dosud neznámé megality nalezené nedaleko obce Zlatosel

9. 9. 2015, středa

http://novinite.bg/articles/99258/V-Zlatosel-otkriha-neizvestni-dosega-na-naukata-megaliti

snímek: https://bg.wikipedia.org

Nové, pro vědu dosud neznámé megalitické stavby, byly popsány expedicí vedenou odborníkem na Trákii prof. Valeriem Fólem. O novém nálezu se píše v novém čísle časopisu „Spisanie 8“.

Jedna z nově nalezených staveb je dolmen (prostora vzniklá složením kamenných desek), který podle prof. Fóla je dosud největším, nalezeným na bulharském území. Dolmeny (podle bretaňského jazyka: taol maen – kamenné stoly) jsou megalitickými stavbami, postavené z několika napříč postavených kamenných desek, které utvářejí komoru na kterou je shora položena jiná kamenná deska. Název pochází z vnějšího tvaru pro Evropu obvyklých konstrukcí – zvedáním desky na kamenné podpory připomínající stůl.

Pouze vrchní deska megalitu zabírá plochu více jak 25 m2. Mimo rozměry stavba vyniká svým umístěním – nalézá se v pohoří Sredna gora nad obcí Zlatosel, oblasti Brezovo. Dolmeny v této oblasti nebyly zaznamenány, tento nález rozšiřuje areál, ve kterém je tato architektura a stavební tradice zaznamenána na bulharském území – dosud se mělo za potvrzené, že dolmeny jsou rozšířeny pouze v oblastech Sakar, Strandža a východní Rodopy.  

Dolmen má perfektní orientaci na východ a podle archeoastronoma doc. Alexeje Stoeva vyjadřuje velmi dokonalé astronomické poznatky.

Dolmeny jsou hrobkami a jsou nejstaršími příklady monumentální pohřební architektury na bulharských územích. Tato nad obcí Zlatosel je velmi raná (alespoň z 2. tisíciletí př. n. l.). Jedná se o rodinnou tráckou panovnickou hrobku, nebo místního dynastického roku. O existenci tráckého dynastického centra v této oblasti se ví již dávno.

Expedice narazila na gigantické kamenné „vejce“, postaveno na špičce na místě záměrně vyhloubené prohlubně v původní skále. Podle profesora Fóla to vyjadřuje víru dávných lidí, spojenou s posvátností kamene a symbolizuje zrození život. Na záměrně vyrovnané skále kolem vejce jsou vyhloubeny obětiště, rituální plochy a schody.