Neporušená hrobka tráckého panovníka

 Neporušená hrobka tráckého panovníka

19. října 2020

https://zen.yandex.ru/media/armshistory/nerazgrablennaia-grobnica-frakiiskogo-caria-chto-nashli-arheologi-5f8c603d4ab7c3765ae73900

 

Bronzová hlava panovníka Sevta III., nalezená u vchodu do hrobky.

Dávná minulost ne tak často daruje současníkům svá tajemství: ta jsou ničena časem a (mnohem častěji) lidskou dychtivostí. Přesto se stává, že lidé narazí na neuvěřitelná odhalení. Mezi takové náleží i nález z roku 2004 významně zachované a nerozhrabané hrobky panovníka Odrýského království (Trákie) Sevta III., který panoval v letech 331- 300 př. n. l. Do dějin vstoupil jako bojovník proti moci Alexandra Makedonského: vyvolal povstání a několik let bojoval pro jeho zástupcům a potom – proti jeho následovníkům. Čeho mohl dosáhnout tímto úsilím – dosáhnout přechodu od nadvlády jednoho (Lysimachos) a padnout pod nadvládu jiného (Ptolemaia).   

Přilba panovníka Sevta III.

Hrobka Sevta III. byla nalezena ve známém „Údolí tráckých panovníků“, které se nachází nedaleko města Kazanlak mezi pohořím Stará planina a Sredna gora. První panovnické pohřby zde byly odhaleny již v roce 1944 (Kazanlakská hrobka je datována do konce 4. a počátku 3. století př. n. l.). Jenom v této oblasti na více jak 500 pohřebních hrobek a proto k odkrytí mohyly (hrobky) v místě Goljama Kosmatka (Velká Kosmatka) bylo přistoupeno až v roce 2004.

 

Přilba panovníka Sevta III.

Po otevření mohyly, zde byly nalezena zcela nedotčená hrobka, která se skládá ze tří místnosti, spojených chodbou o celkové délce 28 metrů. To nejdůležitější je, že nejenom čas ale také dávní ničitelé zachovali pohřeb – který obsahuje unikátní a velmi drahé věci. Stačí jen říci, že zlaté předměty, zde nalezené vážily celkem za 1 kilogram. Celkem zde bylo nalezeno 70 předmětů z bronzu a stříbra a 20 zlatých výtvorů. Před vchodem do hrobky byla nalezena rituální pohřební hlava panovníka, zhotovená z bronzu. Vchod do vlastní pohřební síně je uzavřen dvoukřídlými mramorovými dveřmi.

Náholeně panovníka Sevta III.

Panovníkova výzbroj se skládala z bohatě zdobeného meče s pochvou, bronzovou přilbou a z bronzu vytepané náholeně. Na přilbě byl nápis řeckým písmem ΣΕΥΘΟΥ (Sevtovo). Analogické nápisy byly na zlatém poháru a džbánu. Nápisy na předmětech dovolily určit hrobku náležící významnému tráckému panovníkovi.

Meč panovníka Sevta III.

Velký zájem vyvolává meč: typický kopis s ostřím na jedné straně s charakteristickým zahnutým tvarem a neméně charakteristickou rukojetí, bohatě zdobenou zlatou ražbou, gardou a návrším, které bylo silně zahnuté do strany hráze, dodatečně chránící a jistící ruku majitele. Celková délka zbraně je 60 cm. Pochva je zdobena listovým zlatem.

Rukojeť meče panovníka Sevta III.

Hrobka je považována za jednu z nejbohatších ze zde nalezených do současnosti. Trup samotného panovníka však zde nebyl nalezen. Z kosterních ostatků byly nalezeny pouze 4 zuby na podlaze. Co bylo příčinou, jak k tomu došlo to je záhada hrobky a zůstává nerozluštěná. Pohřbení je datováno do let 290 – 275 př. n. l. Kdy a co je nejdůležitější, kde zemřel panovník Sevt III. není také známo.

Přeložil N. Nikolov, 10. 11. 2020

 

 

 

Trácký jezdec a jeho původ

 Trácký jezdec a jeho původ

10. června 2020

https://zen.yandex.ru/media/maximus101/frakiiskii-vsadnik-kto-on-5ee024e623f4620d047c2ba0

Tímto označením jsou označována vyobrazení jezdce na votivních předmětech nebo náhrobních kamenech na územích celé Trákie (severovýchod Balkánského poloostrova). Vyobrazení pocházejí nejvíce ze 3. stoleté př. n. l. do 4. století n. l. Známé jsou také vyobrazení, tráckým příbuzné, tzv. „jezdci z Dakie“ se shodným datováním a významem.

Je také nutno zmínit, že na rozhraní n. l. jsou vyobrazení různých jezdců rozšířena po celé Euroasii. Na severobalkánských vyobrazeních je mnoho společných znaků – standardizované vyobrazení jezdce ve skoku ve směru zleva doprava, jeho oděv vlaje ve větru, souběžně mohou stát vyobrazení symbolů ženským bohyň – stromy, postavy, obětiny, pod nohami koně jsou přítomna zvířata – často psi, lvy, divočáci nebo býci.

Trácký jezdec měl i vlastní jméno – Heros (Cheros), hērōn, heron, eron, příbuzné řeckému slovu „hrdina“ ἥρως, hḗrōs, doslovně „ochránce“, které je odvozováno od jména řecké bohyně Héry (staro řecky Ἥρα, Hērā; Ἥρη, Hērē, mykénsky e-ra; ve významu „ochránkyně, paní“). Jméno Herakles (řecky doslovně „Sláva Heře“) je zřejmé spřízněno s Herosem.

Mimo základního pojmenování tráckého jezdce jsou používány i doplňující jména nebo epiteta – κύριος (pán, hospodář), θεός (bůh), μέγας θεός («Veliký bůh»), sōtēr (spasitel) a iatros («zachránce»). Známé jsou i mnohá trácká jména Herose – Darzalas, Karabazmoc (Carabasmos). Také v podobě tráckého jezdce mohli vystupovat i řečtí bohové – Zeus, Apollon, Helios, Asklépius a Dionisos. Příklad nápisu „Apollon Sgulamenos“ z Plovdivu.

Právě Herosem byl poprvé nazván Perkon (Περκων, Hρωεη Περκωνεη - Hero Perkonei). Jedná se o první písemnou zmínku o bohu Perkunovi, spřízněnému s obecně slovanský Perunem. Písemná fixace jména boha Peruna je známa z chetitský textů (polovina 2. tis. př. n.l.).

Trácký jezdec ze Soluně (1. stol. př. n. l.). Archeologické muzeum Istanbul.

Héros je velmi často vyobrazován na pohřebních stélách, není proto pochyb, že jeho kult je spojován se světem zemřelých předků. Uctívání hrdinů pomáhalo pozůstalým s rozloučením se zesnulým a jemu umožňovalo docílit nesmrtelnosti v záhrobním světě. Zde je nutno připomenout, že samotný Herakles se nejednou spouštěl do záhrobí. Proto je Héros v obraze jezdce – božstvem, průvodcem duší zemřelých. U Germánů je tento jezdec uctíván pod označením „boha mrtvých“ Ódinem (Votanou), u Slovanů – Perunem, u Baltů – Perkunasem.

Pro všechny Indoevropany byl kult koně (jezdce) spojován s přechodem do záhrobního světa. Právě kůň přenášel duše zemřelých do posmrtného přístavu. Kult koní v indoevropské kultuře byl vždy kultem ženským. Je možné si připomenou skandinávské valkýrie, provázející duše zabitých bojovníků do Valhaly. Proto není žádných pochyb, že trácký “Veliký bůh“ Héros byl dříve spojován s dávnými ženskými koňskými bohyněmi – Pirinkir, Šavaškou, Ištar a také s chetitským Pirvem.

Trácký jezdec a ženské božstvo chránící koně 1. – 2. stol. př. n. l.

Celkové určení vyobrazení tráckého (a jemu podobných) jezdců sestavil Saprykin S. Ju. Ve své práci „Náboženství a kulty Pontu helenistického a římského období“.

Základem jeho uctívání – heroizace a předání božství, a lovecké scény sémanticky vyjadřují oslavu vítězství, úspěch a znamená znovu zrození k novému životu. Z toho pramenící heroizace zemřelých v obraze koňského božstva nebo hrdiny a spojení s náboženskými představami. Heroizace a nesmrtelnost je přiblížením se k nesmrtelným bohům, je umožněno ve vědomí lidí cestou sémantického sjednocení jezdce s Nejvyšší bohyní všeho existujícího a jí nabídnutým nápojem nesmrtelnosti, nebo cestou prosté adorace jezdce bohyní. Tak nebo jinak, dvojice boha a bohyně přenášela sémantiku zrození nového života po smrti (to náleží k Eleusinianskému kultu a orgiastické kulty východních ženských božstev), proto také figurovala v předmětech pohřebního inventáře, a figurky koňského boha se kladly do mohyly.

Níže je ukázán, jeden z nejlepších příkladů ikonografie „tráckého jezdce“ helénistického období (2. stol. př. n. l.) ze Soluně (severní Řecko). Obraz bohyně zprava je dobře vyobrazen – jedná se, Velkou matku Kybelé. Zesnuvší hrdina drží v ruce fialu, stejně tak i Bohyně Matka. Had na stromě může být vyjádřením symbolu nápoje nesmrtelnosti.

Důležitou scénou v ikonografii tráckého jezdce – je lov. Přesněji hon na kopytníky (divočáky, býky) lvy a psy. Na reliéfu, z Varny (Bulharsko), je vidět hod lva pod nohami koně a jezdce. Zde je nutno chápat, že lev (symbol Bohyně Matky) personifikuje samotného jezdce. Sražení býka lvem – je vyjádřením příchodu jara, vítězství světla nad tmou, dobra nad zlem atd. Hlava na štítu nad jezdcem je také vyobrazením Veliké Matky v obraze Slunce.

Votivní mramorová deska z Plovdivu (antický Filippopolis) je úloha jezdce na posvátném honu vyjádřena přímo. Rukou drží kořist, kterou demonstruje svou solidaritu se lvem a psem níže. Zprava je zobrazen chrám a tři ženské postavy, symbolizující blahosklonnost bohů.

Trácký jezdec, 1. – 2. stol. př. n. l. Archeologické muzeum Plovdiv, Bulharsko

Níže, jezdec s kopím z Archeologického muzea v Sofii, 1. – 2. stol. př. n. l. Pod nohami koně je lev dávící býka. Zajímavostí je, že přehozem jezdce – je také lví kůže. Ona spojuje jezdce Hérose s Heráklem, který chodil se lví kůží, a Velkou Matku symbolizuje právě lev.

Níže jsou dvě desky z Burgasu, kde jezdec má místo kopí, zvedá dva prsty symbolizující gesto přísahy. Zleva jej vítá božstvo z koruny stromu stejným gestem, hlava na štítu zobrazuje ženskou hlavu. Zprava, ženská postava stojí vedle jezdce. Nepochybně, smysl votivního vyobrazení – je jednota ženského božstva (Veliké Matky) a jezdce shodného významu.

Vyobrazení jezdce zprava pochází z bulharské obce s charakteristickým názvem Pirne, spřízněným se jménem slovanského boha Peruna.

Často jsou na vyobrazeních místo lvů jenom psi, což je možné vyjádřit jako dodatečný íránský motiv. Protože psi, podle Iránců – jsou posvátným božstvem. Zejména proto, že jezdectví o poprvé prosadilo v íránském prostředí.

Trácký jezdec. Pohřební stéla z Varny (Odessos), 2. století př. n. l., Bulharsko

Níže, dvě desky z Plovdivu. Trácký jezdec s netypickým jménem. Zleva, Apollón Sgulamenos, pod ním vyobrazen sražený člověk se zbraní. Scéna, která se vyskytuje zřídka, vyznačuje přání zákazníka tabulky zvítězit nad nepřítelem. Zprava, Héros Karabazmos z Varny (2. stol. př. n. l.).

Dvě pohřební stély ze Soluně, 1. – 2. století s vyobrazením jezdce – provázející do světa zemřelých. Zleva, stéla na počest gladiátora (sekutora) Narcisse, Zprava rodina společně s otroky.

Přeložil N. Nikolov 3. 11. 2020

 

Makedoňané, jako národ blízký s Tráky.

 

Makedoňané, jako národ blízký s Tráky.

Jsou národem blízký s Mykéňany, zejména z dynastie Šachtových hrobek

3. 07. 2020

https://zen.yandex.ru/media/historyrus/makedoniane-kak-narod-blizkii-k-frakiicam-blizost-k-mikencam-osobenno-dinastii-shahtnyh-grobnic-5efdc893c5c63c474b93e812

 

Existuje mnoho dávných svědectví, podle kterých Makedonci jsou považováni za odlišný národ, lišící se od Řeků. Přesto pro řecká opozice tvrdí, že Alexandr Veliký byl Řek, přestože toto tvrzení bylo zavrženo již dávné minulosti oficiálním životopiscem Alexandra Velikého – Arrianem (Flavius Arrianus). Starořecký geograf a historik Arrianus (v letech 95 – 180 n. l.) byl původem z Nikomedie (Vitinie v Malé Asii). Pojmenování Makedonie (řecky Μακεδονία, Makedonía) pochází ze starořeckého slova makednos μακεδνός. Zpravidla se toto slovo vysvětluje jako „vysoký“ nebo „horal“, při popisu dávných Makedonců.

Jednou v časech svého pochodu na východ Alexandr sezval sezení vojevůdců a obrátil na ně následujícími slovy:

„O Makedonci a řečtí spojenci… Sezval jsem vás společně, abych vás přesvědčil vyrazit se mnou, nebo přesvědčit, k návratu“.

Arrian, životopisec Alexandra Velikého, zapsal jeho proslov, který přednesl před svými důstojníky:

„O Makedonci a řečtí spojenci, kteří zde pevně stojíte! Jak velký nebo slavný čin jste mohli uskutečnit, pokud by, jste seděli v Makedonii! Mohli jste bez práce zajistit naší vlastní zemi před útoky sousedů na našich hranicích, Tráků, Ilyrijců a Triblejců, nebo dokonce nám nepřátelských Řeků, kteří by to považovali za dostatečné důvodné a neodpovídající našim zájmům?“ (Arrian, Anavasis, oddíl XXV.)

Z proslovu Alexandra Velikého před svými důstojníky jsou jasně rozlišováni Makedonci a Řekové jako dva odlišné národy.

Jazyk Makedonců byl zjevně blízký tráckému, a blízký později jazyku slovanskému, vždyť v 7. století n. l. dosáhla slovanizace celé oblasti. Je paradoxem, že v Rumunsku a Moldávii došlo v posledních dvou stoletích k návratu jazyka románského (po vnějším nátlaku – pozn.  překladatele), tak je zde očividné, že makedonský jazyk, již od počátku byl blízký slovanskému.

 

Autor: Marsyas – Création personnelle avec Adobe Illustrator (données basées sur R. Ginouvès et al., La Macédoine, Paris, 1992)., CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=1532194

Také obyčeje Řeků a Makedonců se odlišují, a to velice silně, o tom svědčí nálezové předměty pohřebního kultu a také významné mohyly ve Vergině, náležící panovníkům. Nejstarší pohřby jsou zde datovány přibližně do roku 1000 př. n. l. a pozdější jsou z konce helénského období. Je pravděpodobné, že hrobky tohoto provedení jsou pokračováním tradice mykénských šachtových mohyl. V jednom z pohřbů bylo nalezeno zlaté obložení goritu, analogického se skytským z Čertomlykského pohřbu.

Gorit z Verginy, Makedonie

Skytský gorit z Čertomlikského pohřbu.

V pohřbech z Vergini nejsou žádné nápisy z před Helénského období, čímž se liší od pohřbů Helénských. Kromě toho řecké pohřby jsou chudé a chybí zde inventář z archaického období.

V makedonském kultu, shodném se sousední Trákií, jsou používány zlaté masky, pokrývající obličeje zemřelých, jsou tak v Mykénách, ještě v 17. století př. n. l.

Podobně, když Argos roku 468 př. n. l. zničil město a vyhnal jeho obyvatele, následně je přijaly Makedoňané.

Kult posvátného koně, známého u mnohých indoevropských národů je viditelný i u panování Alexandra Velikého. Bucefal není běžný kůň, je posvátným koněm, běžně znázorněným v podobě bělouše.

Jak je vidět u Makedonců jsou zachovávány neměnné indoevropské tradice, již z Doby bronzové. Dokonce Kinana, sestra Alexandra, se zachovala jako bojovnice, a vlastní rukou zabila ilyrskou panovnici Kariju. Kinana (starořecky Κυνάνη, Κύνα, lat. Cynane, Cynna; kolem roku 358 – 323 př. n. l.) – rodná sestra Alexandra Velikého, dcera makedonského panovníka Filipa II. a ilyrské (dardanské) kněžky Audaty.

Podle obyčejů, pravděpodobně i jazykově, měli Makedoňané blíže Trákům a také hovořili shodným jazykem Doby bronzové, z časů mykénských šachtových hrobů.

Erb Argeadů

Erb vyobrazený na larnaxu, schráně určené pro pozůstatky po kremaci, je hvězdou. Na štítech se zpravidla zobrazovala osmicípá hvězda, Alexandr Makedonský v takovém smyslu slova byl zrozen pod hvězdou.

Prameny:

Arrian, Anabasis, oddíl XXV.

Mauro Orbini, Slovanské království, str.172

Plutarchos, Alexandr

James Hall; introduction by Kenneth Clark. Dictionary of Subjects and Symbols in Art

 Přeložil: N. Nikolov, 6. 09. 2020