Cena za (znovu) přijetí křesťanství

Cena za (znovu) přijetí křesťanství – nebo zrada tisíciletých tradic 

https://tangrabg.wordpress.com/predatelstvoto/

Staré Velké Bulharsko bylo od svého počátku budováno jako státní útvar, v jehož čele stáli panovníci pokřtění přímo v Konstantinopoli. První panovníkem byl Kubrat (v letech 623-668), který byl vychován společně s císařem a jejich přátelství trvalo, až do císařovy smrti. Společně s Kubratem byl pokřtěn i jeho bratr Sambat/Šámbat a dokonce i Kubratovi synové. Asparuch uprchl k svému strýčkovi Sámovi (Šam Bat, Sambat, kníže Sámo, 593–653) do západní části říše. Tady, mezi slovanskými kmeny, krátký čas pomáhal strýci při vůdcovství nad knížectvím Duloba. Zanedlouho však, byl Sámo zavražděn. Po Sámově smrti Asparuch odtáhl k Dunaji a následně, roku 679 vkročil na císařské území Byzancie. (https://cs.wikipedia.org/wiki/Asparuch) Zejména jeho syn známý Asparuch (žil v letech 681-1018), byl pokračovatelem otcova díla na rozsáhlých územích od Karpat až po Balkán.

Křesťanské tradice a jejich přímé ohrožení bylo důvodem, proč Konstantinopol požádala o pomoc Bulharsko v době Arabského vpádu. Panovník Tervel výrazně přispěl se svou armádou a zničil arabský útok roku 718 před branami Konstantinopole. Jako dík mu za záchranu města mu byl přiznán titul Kesar/Kaicer – císař a po jeho smrti byl Teoktistem prohlášen za sv. Trivelia, prvního bulharského svatého.

Velkou chybou historiků je zamlčování faktu, že Bulharsko mělo přístup na Balkáně ke třem mořím již za vlády knížete Presiana (žil v letech 836 - 852), který ovládal polovinu Černé hory, Albánie a na konci své vlády připojil Filipi a umožnil přístup k pobřeží Bělomořské Trákie a připojil je k bulharským územím po své misijní cestě ke Smoljanům. Právě tak vypadalo bulharské etnické složení, a území státu do roku 864. Málo známou informací je, že Kníže Presian dožil jako oslepený kněz na okraji své říše a jeho hrob se nalézá nedaleko Michalovec na Slovensku (www.sarakt.eu/Epigrafická%20památka.pdf).

 Etnické členění a rodové rozmístění Bulharů v dobách vlády knížete Presiana.

Rozsáhlá území státu byla ztracena v krátkém historickém okamžiku, kdy panovník Boris I (v letech 852-889), byl donucen vnějšími okolnostmi (znovu) přijmout křesťanství pro svůj národ. Toto rozhodnutí nebylo jeho samovolným počinem. Po sedmi po sobě následujících válkách, které prohrál, obdržel od Řeků podmínku, že jeho národ musí přijmout křesťanství, kterou kníže Boris přijímá. Výsledek tohoto zrádného rozhodnutí je popsán:

„Bulhaři povstali proti svému panovníkovi, protože byli odtrženi od víry svých předků a pokusili se jej zabít“ (Zonara).

Co učinil panovník Boris? Povolává Řeky na pomoc v okamžiku, kdy jeho národ jej považuje za slabého vůdce:

„… v té době v Konstantinopoli probíhaly přípravy k další válce s Bulhary, povstalci, ne proti jejich panovníkovi a křesťanům, kterým chtěli takto pomoci…“ (Simeon Logotem).

O něco později hledá car Boris historické omilostnění a zasílá dotazy k papeži Mikuláši I., zda zabití velkého počtu vlastního lidu (jiné víry) není hříchem … A obdržel následující odpověď:

„Ve Vašem výkladu, jakým jste splnil Boží milost a prosadil křesťanskou víru, kdy jste tak učinil, aby byl celý Váš národ, což ten po svém pokřtění nepřijal jednoznačně a s velkým odporem se postavil proti Vám, kdy tvrdili, že od Vás nedostali dobrý zákon a snažili se Vás odstranit a vybrat si jiného na Vašem místě a jak jste připraven proti nim s Boží pomocí, jste je porazili od nejvyšších až po ty poslední a zajali jste je ve svých rukách. Víme jak ze zajatých všichni vůdcové a velmoži včetně jejich synů byli potrestáni mečem, avšak ostatním nebylo ublíženo. Přejete si vědět ohledně těch, kteří byli zbaveni života, zda na Vás nepadá hřích.

K tomu v žádném případě nedošlo bez hříchu, ne však z Vaší viny, kdy i synové, kteří se nezúčastnili záměru svých rodičů a nebyli přistiženi, že by proti Vám povstali se zbraní v ruce a tak byli pobyti společně s viníky.

Sdělujete nám, že jste pokřtil své podané proti jejich vůli, což vyvolalo vzpouru ohrožující Váš život.

Za tento čin Vám náleží chvála, že jste upevnil svou autoritu, kdy jste rozkázal zabít zbloudilé ovce, odmítající se nechat zahnat do koliby.

Nedopustil jste se žádného hříchu, kdy jste projevil takovou krutost: naopak zasluhujete pochvalu, protože jste zničil nepřátele, kteří odmítli se připojit do lůna Apoštolské Církve a tímto způsobem se vyřadili z Království nebeského z národů pod Vaší správou. Nechť se car nebojí zabíjení, pokud to pomáhá udržet podané pokornými nebo pro podřízení se ke křesťanské víře! Bůh Vás odmění za hříchy na tomto světě ve věčném životě.“

Ještě jeden dodatek k bulharskému přepisu Manasievovi kroniky:

„Jakmile on byl pokřtěn, povstali Bulhaři proti němu a chtěli jej odstranit, protože odstoupil od jejich víry. Ten však vystoupil s velkou silou a zvítězil nad nimi, od té doby nechal jedny pokřtít dobrovolně jiné silou“. 

A dále

„Náležím k nově pokřtěnému bulharskému lidu …On (Boris) silou Kristovou a křížem ve znaku zvítězil tvrdě i nepokorný bulharský národ …“ („Zázrak sv. Jiří s Bulharem“ – 10. století).

Tady nastal problém – zrádci (caru Borisovi) se nepodařilo přepravit řeckou armádu na druhou stranu Dunaje a sem křesťanství neproniklo až do 12. století a k tomu došlo, až pokřtěním Kumánů od Maďarů.

Přesto Patriarcha Fotius poučuje Borise I. v jednom ze svých dopisů: „Neukazuj nikomu, že vynaložené úsilí bylo zbytečné a nepříjemnosti, které jsme s radostí učinili pro Vaše spasení“.

Výsledkem provedeného „znovu pokřtění bulharského národa“ došlo ke zmenšení rozlohy bulharského státu o polovinu.

https://tangrabg.wordpress.com/predatelstvoto/

dále poznámky překladatele:

·                    Poslední dobrovolnou územní ztrátou bylo darování území kolem Sremu (dnešní Sremské Mitrovice nedaleko Beogradu) – pro vymezení sídelního místa arcibiskupa sv. Metoděje carem Borisem I. do majetku katolické církve. Nástupce sv. Metoděje se na základě jeho rozhodnutí stal jeho Gorazd, jehož hrob leží dnes v Beratu (dnešní Albánie). Celá tzv. Velkomoravská legenda proběhla na územích kolem řeky jižní Moravy tj. územích dnešního Srbska.

·                    Nesmírný význam na uhájení územní celistvosti bulharského území v té době mělo vystavěné hraniční opevnění val dnes nazývaný „Novákova brázda“ (http://nikolajnikolov.blogspot.cz/2017/02/novakova-brazda-cinska-zed-v-bulharskem.html). Hraniční opevnění po několik století oddělovalo svět křesťanský od světa pohanského, mimo jiné od příbuzných vyznávající dosud víru předků. Náklady na výstavbu, provoz a údržbu byly pro raně středověký bulharský stát nesmírně nákladné.

Vysvětlivky mapě:

Území zabraná Maďary (červená barva)

Bulharská území za vlády cara Borise I. (zeleně)

Bulharská severozápadní území vazalská na Maďarsku (fialová barva)

Osídlení zabraná Pečeněhy/Černými Bulhary (barva pískovce)

Území získaná za vlády Simeona I. (tmavě zelená barva)

Zelená bíle tečkovaná území byla navrácena Byzanci za vlády cara Petra I.

·                    Další přímo astronomické výdaje vynaložil raně středověký bulharský stát při výstavbě a provozu dvou knižních škol (dnes bychom řekli universit), první byla při vladařském sídle v Preslavi a druhá v Ochridu. Zachránění učedníci sv. Metoděje zde přepisovali, překládali církevní díla a další poznatky, až 20-ti tisícům mladých mnichů, kteří zde dostávali nejvyšší vzdělání, a jejich dalším úkolem bylo je šířit do všech koutů Bulharska.

Ochridská škola využívala především katolickou církví uznávanou hlaholici, proto až do 18. století notáři v Chorvatsku zapisovali významné události svého národa tímto typem písma.

Preslavská škola přijala pro rychlejší zapisování svatých textu nový typ písma později nazvaný cyrilice/azbuka, který se stal pro německé církevní zástupce na Velké Moravě důvodem pro zásah proti učedníkům sv. Metoděje po jeho smrti. Náklady na zhotovení středověkých svatých knih (ručně psaných na pergamenu) nesl celý bulharský národ.
Nově vyškolení kněží vyrobili 300 až 400 tisíc knih během 7 let. Ke zhotovení takového počtu knih bylo nutno použít kůže 15-20 milionů jehňat a kůzlat. Z jedné kůže bylo možné vyčinit maximálně 8 stránek a jedna kniha měla minimálně 300 - 350 stránek.

·                    Stovky a tisíce knih z klášterních knihoven a kostelů a byli později v dobách Byzantské nadvlády celými povozy a loděmi vyváženy do dalších zemí dnešního Běloruska, Ukrajiny a Ruska a staly se základem tzv. „Slovanské civilizace“.

Přeložil a doplnil N. Nikolov, 21. 05. 2017