Neděle 01. 02. 2015
Sedm bulharských států vytvořených na evropském
kontinentě
přeloženo z
bulharštiny
Profesor Oxfordu Norman
Davies napsal ve své pozoruhodné práci "Historie Evropy", že se
Bulhaři stojí "v jádru evropské civilizace." S množstvím faktů,
kategoricky dokazuje, že Bulharsko je nejstarším z národů na kontinentě. Navíc,
podle něj, když Bulharsko bylo státem, Evropa se "chodila ještě rovně pod
stolem."
I když jsme národem,
který jediný v Evropě si uchoval své etnické jméno a název země nezměněné od
doby rozsidlování po Evropě a na Balkáně, zůstáváme i nadále být ostudně
neznalí vlastní dávné historie
Věnuji tento článek bulharskému lidu - národu, kterému
jako jedinému v Evropě se podařilo zachovat si své etnické jméno a název
země neovlivněný od dob založení svého prvního ze svých států na evropském
kontinentu a později na Balkáně, již celých 18 století.
Kořeny našich
lidí je třeba hledat o několik tisíc let před rok 681, který je
definován jako začátek bulharského státu. Bulhaři byli jedni z hlavních hnacích sil historických
událostí ve světě, které se odehrály přinejmenším od 3. tisíciletí před
naším letopočtem i po něm.
Ve světovém
měřítku, sehrál roli mužského principu, kterým bylo "oplodňování"
starověkých národů kulturou, náboženstvím a spiritualitou. Něco podobného
se děje v průběhu událostí, které se odehrály na Balkánském poloostrově od 4. –
8. století. Tehdy Bulhaři přinesli starobylou kulturu a tradice státnosti po
příjezdu do jejich starověké vlasti zpět a vlévají se ke kořenům místní trácké kultury.
Po mnoho let se naše
historická věda drží téze, že Bulhaři jsou malým kočovným kmenem turkitského
původu, který se objevil na historické scéně po smrti panovníka Attily (roku 453).
Tehdy se na konci šestého století dostal do turkitské závislostí (pokud bychom byli Turkité - jak bychom se
dostali do turkitské závislosti 
. Kanasubigi - Kubrat je
osvobodil, nicméně od Avarů !?! a vytvořil stát, která trval téměř 30 let).
Na druhé straně je nevysvětlitelně, proč Byzantinci, kteří nás nemilují, nazývali
tento svaz Veliké Bulharsko!
Omámen takovými
"historické názory" může být člověk uveden ve zmatek, když zaslechne
tvrzení, zesnulého francouzského prezident François Mitterrand, že "bulharský
národ je jedním ze zakladatelů civilizace na naší planetě".
Pokud však
nahlédneme do historických pramenů ze starověku a středověku, stejně tak se spolehneme
na výsledky nedávných archeologických objevů, uvidíme, že Bulhaři jsou
jedním z nejstarších národů zemi. Mají bohaté znalosti astronomie, stavebnictví,
zemědělství, měli svou vlastní písemnost. Jednou z jejich největších výhod bylo,
že všude tam, kde se zastavili, vytvořili státy se stejným názvem (více
než 12 v pořadí), s jejich specifickým zřízením, s uspořádanou
administrativní a vojenskou strukturou a příslušnými vládními tituly.
V íránských učebnicích
dějepisu se píše, že starověcí Bulhaři jsou Indo-Árijského původu a jsou
součástí starověké perské civilizace. Píše se také, že starověcí Bulhaři dosáhli břehu řeky
Dunaje až poté, co byli vytlačeni ze starých perských území.
V předchozích
částech tohoto příběhu jsme hovořili o 5 -státech Bulharů v Asii o jejich přesídlování
ze vzdálených hor Pamíru a Hindúkuše na Kavkaz, a o konci jejich
starobylého a věhlasného království, které Indové a Arabové nazývali Balch a
Balkhara, Arméni - Bulch a Peršané a Tadžikové - Bulgar.
(druhá část)
Sedm bulharských států vytvořených
na evropském kontinentě
(Bulharsko Kubratovo,
Kavkazské (Černé), Povolžské, Panonské, Dunajské, Alcekovo v Itálii a Kuberovo
na Balkáně)
• Položme si
otázku zda je stejné Velké Bulharsko Kána Kubrata, jím vytvořené
po povstání v roce 632 proti Zapadoturkitskému chaganátu a proti Avarům na
územích ležících mezi Kavkazem, Volhou a Karpaty (pojmenované podle Theophana
Zpovědníka jednoduše "Bulharsko při Černém moři“) a Velké Bulharsko,
stát, který je popisován jako "Staré
Veliké Bulharsko" ("TH PALAIA
I MEГAЛI BOUЛГAPIA"), jež očividně existovalo dávno
předtím, než Theophan sepsal svou kroniku v 7. století, a jak se ukazuje v tzv. "Jmenovitém soupisu
bulharských vládců", dokonce od roku 165 n. l. v regionu od Dunaje Kavkazu
a Černomořského povodí?
• Víte, že mladší
bratr Kanasubigi Kubrata - Šam Bat/Sambat/kníže Sámo (v letech 593-653),
byl také pojmenován Kij – vytvořil další Bulharsko nazvané Černé Bulharsko (Duloba
nebo země rodu Dulo/Doudlebové) mezi lety 677 a 690 se stejnojmenným hlavním
městem, které bylo později přeneseno do jím nově budovaného Kyjeva, kterému
bylo souzeno se stát hlavním městem staré Rusi
• Víte, že je
popsáno 500-let historie státu Bulchar - Vanandských Bulharů v severní
Arménii?
V podhůří Kavkazu
Zdroj:
Část druhá
nejstarší záznam o
Bulharech na Kavkaze zanechal asi r. 482 otec arménské historiografie Mojžíš
Horenaci. Ten uvádí, že
"ve dnech vlády Aršaka" v zemi Bulharů na Kavkaze začali
velké nepokoje a jedna část z nich, pojmenovaná podle jejich vůdce Vlandur
Bulkari, vedené Vundem, se usadila v severní Arménii, kde obsadili oblasti s
názvem Vanand.
Exodus Vundových Bulharů do Arménii se stal v letech 186 nebo 187 po Kristu za
vlády Valaršaka jeho syna a Aršaka (ve skutečnosti jsou oba Parthové z dynastie
Arshakidské), což znamená ze 2. století před naším letopočtem.
Datování události
plně koresponduje s údaji z tzv. "Jmenovitého seznamu bulharských
vládců", který konstatuje, že Bulhaři pod správou rodu Dulo (dynastie) jsou
v Evropě již v roce 165. Některé nepřímé důkazy naznačují, že v
oblasti Azovského a na středním Kavkaze byli Bulhaři již v 1. století n. l.,
a dokonce i století dříve. Jak a kdy přesně, se zde Bulhaři rozmístili, je otázka,
která zůstává otevřená.
Mapa Arménie.
Oblast severně
od jezera Van (červeně označené území arménské vrchoviny dnes v Turecku) je
pramen řeky Kura (Cyrus), kde je místo Kocha (Kola) je bývalá arménská oblast Vanand.
Arménský historik
Horenatci při popisu hrdinských činů Vacharšaka, podal svědectví, že ten dokončil
svou vládu, pokořením Vanandu. Svým sdělením Horenatci sděluje to, že dříve byla
tato oblast nazývána "Baoenan", ale protože kolonizátor Vund, byl
Bulharem, začala být oblast nazývána jménem jeho lidu "Vchndur"
(vh`ndur), tj. Vanand, "a místní osídlení tam dodnes nesou pojmenování
odvozená od názvů svými bratrů a synů."
Mimo jiné také zapsal,
že ve století 2. st. př. n. l. již na Kavkaze existuje bulharský stát.
Kniha ІІ., hlava 9.
"Ve dnech vlády Aršaka (ten byl synem Vaharšaka, to znamená Aršak II. -
pozn) nastal v pásu Velkého Kavkazu velký zmatek, v Zemi Bulharů.
Mnoho z nich se oddělilo, přešli do naší země a žijí po dlouhou dobu v oblasti Kola
/Kogh/ na úrodné půdě s dostatkem obilí.
"Část Vanandských
Bulharů se později přemístila k dnešnímu Lazistanskému hřebenu jižně od
tureckého města Trapezund. Až do počátku minulého století se toto
pohoří nazývalo BALCHAR nebo Bolchar.
Arménie, 2. - 1. století před naším letopočtem.
Krátce poté, co proběhlo
přesídlení Vundovo Bulharů se oblast znovu stala předmětem zájmu arménských autorů.
V roce 198 Bulhaři, Chazaři a Bersilové zaútočili na Arménii, ale u řeky Kura
byli poraženi. V létě roku 227 Bulhaři a Bersilové znovu napadli jih Kavkazu a znovu
byli poraženi. Tentokrát však byli donuceni poskytnout rukojmí, ale také vyslat
pomocný vojenský sbor arménskému král Trdatovi II., který ho poslal do
Severní Mezopotámie k boji proti Peršanům.
Osud kavkazských
Bulharů dramaticky změnil po roce 370, kdy Hunové přešli řeku Volhu a zaútočili
na Alany a po té na Góty. V těchto kampaním bojovali Bulhaři na straně Hunů, převzali jejichž pravidla
vnitřního uspořádání a díky nimž se v letech 378 až 380 objevili první bulharské
osady založené nově v římské provincii Mízie v dnešním severním Bulharsku.
To se jasně
projevuje na mapě Sv. Eusebia Hieronymuse sestavené kolem roku 380,
na kterých v označení římské provincie Mízie, (dnešní severní Bulharsko) stojí
nápis "Mesia hec & Vulgaria" ("Mízie a také
Bulharsko").
V letech 451-453
a 481-484 se Bulhaři z Vanandu a jejich legendární vanandská železná kavalérie
aktivně účastnila arménského národně osvobozeneckého povstání proti Peršanům. Dne 26. května roku 451 v
bitvě Avarajrské je jedno z křídel arménské armády vedeno Bulharem Tatulem Vanandatským
(Tatul Vanandec) a roku 482 v bitvě Nersechapatské je v čele arménské
strategické rezervy další Bulhar - Vren Vanandatský. Rodina Vanandatských si zachovává
své silné pozice mezi arménskou šlechtu až roku 887, kdy je v důsledku povstání
proti arménskému králi zničena.
Po roce 467 přechází iniciativy k posílení
vojensko-politická aktivity od středokavkazských a přiazovských Bulharů k
Bulharům na východním úpatí Kavkazu (zemím dnešního Dagestánu).
V 7. století se Ananij
Širakaci v "Arménské geografii" zmiňuje, že tam obývají dvě
bulharské skupiny - Čdar-bolkar ( Kidaritští Bulhaři) a Duči-Bulkar (v dnešním
Čečensku). Západně od nich jsou Olchontor-blkar (Asparuchovo Unogunduri).
Ti vytvořili státní
svaz, stát Bul(g)char v jehož čele stál první kmen pod názvem Bulhaři. K
tomuto svazku jsou řazeni i Kotragové (Kotragirite), která nebyli bulharským
rodem, pouze s nimi spřízněným. S největší pravděpodobností toto rozdělení časných
Bulharů na skupiny není na základě etnického ale podle místopisného rozdělení nebo
smíšeným příznakem, důkazem je, přípona Bolgar ke každému z těchto jmen.
Myslím si, že Prabulhaři
se formovali v několika vlnách migrace národů na Kavkaz ze Střední a Centrální
Asie. Podle arménských zdrojů (Mojžíš Horenaci) se tak stalo nejdříve
ve 2. století před naším letopočtem (Bulhaři Vunda, Vlandurité, Pageritové podle
římských autorů, kteří přicházejí spolu se Siraky), a nejpozději - skupina
Onogurů, Savirů, Saraguritů a Uhrů vyhnaných ze Sogdiany, na západ do Předkavkazí
Hefality v roce 463. Zde (Pra)bulharská
etnogeneze probíhá společně a paralelně s skytskými – alano-sarmatskými kmeny. Po
tomto datu je vydávání "zelených karet" Bulharům na Kavkaz ukončeno. :)
Kdo se nestihnul přesídlit ze Střední Asie, tam zůstává navždy.
Další události
ukazují, že někteří z Alanů, jejichž následníci jsou současní Osetinci, spojili
svůj osud s bulharskými kmeny. Alanové, se ocitli v oblasti etnosféry
Bulharů, přijali jejich zvyky a jazyk, a i pak etnonymum. Asimilace
Alanů Bulhary probíhala od 4. do 10. století. Zvláště intenzivní to bylo v
dobách utváření svazu bulharských kmenů na severním Kavkaze a ve 2 polovině 8.
století, kdy Chazaři přestěhovali část Alanů na severozápadní hranici svého
kaganátu do okolí Horního Donu, kde v té době již žil Bulhaři.
Je zřejmé, že spojení
mezi Bulhary a Alany (potomky Alanů jsou dnešní Osetinci) existuje. Ale
nejsou zdaleka jediným národem na Kavkaze, v jehož žilách je příbuzná nebo
přímo bulharská krev.
Část tzv. "Černých
Bulharů" se přemístila do výšek pohoří Kavkazu a utvořila zde přežívající do dnešního dne
Balkarský národ. Ten obývá území od úpatí
až k nejvyššímu vrcholu v Evropě – Elbrusu.
Ve středním Kavkaze
i do dnešního dne existuje zde velká oblast pojmenována Balkaria, také
připomínající starověkou Balcharu. Balkarci jsou kavkazskými Bulhary, jsou potomky Bulharů
Bat Bajana (panovníka ze 7. stol. n. l.) obývají nejvyšší části Kavkazu. Na
jejich etnogenezi se podíleli také Kumani a Alani. Vyznávají sunitskou verzi
islámu. Hovoří Karačajevo-balkarským jazykem, který je dnes variantou turkitského
jazyka. Balkarští lingvisté, však dnes nalezli tisíce slov v balkarském
jazyce, ne turkitského původu, ale íránského nebo sumerské původu.
V letech 488 až
552 v rámci Suvarské konfederace společné pro Suvary, Chazary a Bersily (východokavkazskými
Bulhary) se podíleli na sérii vojenských kampaní jižně od tohoto pohoří, jednou
byli spojenci Byzance, mnohem častěji na straně Peršanů jako koaliční spojenci
proti Byzantinci. Během pochodu roku 515 jako spojenci Peršanů bojovali Bulhaři
společně až v Sýrii.
V letech 552-553
se nicméně, vztahy mezi Persií a Suvarskou konfederací nevratně zhoršili a vedli
k válce, v důsledku které mnoho suvarských, bersilských a bulharských zajatců
bylo Peršany přesídleno do jihoarménské oblasti Sjunik, (kde Bulhaři založili
provincie Balk se dvěma osídleními jmenovanými Vanand) a v Muganské planině v
dnešním jižním Ázerbájdžánu, kde, až do nedávné doby, nebo stále ještě
existuje hydronym Bolgaru-čaja (bulharská řeka) a osídlení Bolchar, Bolgar Bolgarkent,
Bolgar-kok-tepe.
Na prahu Evropy
Roku 558 byla Suvarská
konfederace poražena Avary. Bulhaři na Kavkaze a regionu Azova zůstávají
v jejich podmanění do roku 632.
V tomto roce 632
- vládce všech Bulharů Kanasubigi (kníže) Kubrat uskutečnil úspěšné povstání
proti Avarům a obnovil nezávislost bulharského státu, těžil přitom z
podpory byzantského císaře Heraclea, od kterého obdržel titul patricius. Bulhaři
zase dostali možnost vyzkoušet pocity mít svou vlastní nezávislou říši.
Jejich armády se vstoupili
do regionu Azova, ve středním Kavkaze a v dalších směrech - na východ ke
Kaspickému moři, na sever do Středního Povolží až po Severský Doněc, za nimiž
žili Slované a Rusové, na západ k řece Dněpru, směrem na jih – k Černému a Azovskému
moři.
Staré Velké Bulharsko
„Jmenovitý seznam
bulharských vládců", zmiňuje, že Bulhaři měli svůj vlastní stát v
Evropě 515 let před tím, než Bulhaři Asparucha překročili Dunaj (roku 680). Tento
text hlásá, "Těchto pět knížat
vládlo nad Dunajem 515 let s ostříhané hlavy. Až poté sem přišel z druhé
strany Dunaje této straně řeky kníže Isperich, tak jest i a dodnes." Tento
bulharský stát vznikl kolem roku 165 v regionu Kavkazu a povodí Černého moře.
Arménský historik
Mojžíš Horenaci (5. století) napsal, že již ve 2. století př. n. l.
existoval na Kavkaze bulharský stát.
Podobná svědectví
lze nalézt na mapě Eusebia Hieronima (roku 268), a také v análech Egishe
Vartapeta (5. století), Zachary Ritora (6. století), Michaila Syrijského (7.
století).
Arménských historik
Vardapet Gevond (8. století) přirovnává Skyty a Sarmaty s Bulhary, kteří
se natrvalo usadili na Kavkaze nejpozději od prvního století před naším
letopočtem. Což je doloženo vládou dvou po sobě jdoucích arménských vládců: Vacharšaka
a jeho syn Aršaka (tj. vláda Artavazda II. a Artašese II). Z celkového kontextu
jeho díla se jasně ukazuje, že hovoří o stejných územích ovládaných Starým
Velkým Bulharskem, na který zůstává nejstarší z Kubratových synů - Bat Bajan.
Ve stejném duchu je poselství arabského kronikáře Abu-el-Faradže Grigorius Bar
Gebreje (1226-1286):
"Lidé,
kteří byli původem Skyty, Římané nazývali Bulhary."
Na Kavkaze a na
severním pobřeží Černého moře byli objeveny pozůstatky mnoha bulharských
měst: Bulkar – Balk, Anzin, Himara, Kumuch, Saltovo, Majaki a pravobřežní Cimlianskoe
Gradište a dodnes soudobá sídla BALCHAR a Kubači v Dagestánu.
Za tvůrce Velkého
Bulharska je podle "Jmenovitého seznamu bulharských vládců" považován
panovník jménem Avitochol a jeho posledním známým panovníkem je Kana subigi (Kníže)
Kubrat.
Proč se tedy v naší
vědě tvrdí, že Velké Bulharsko je státem vytvořený Kubratem?
Jen proto, že bylo
přijato dogmatické tvrzení, že první státní útvar vytvořený Bulhary v Předkavkazí
a Azovském kraji je stát Kubratův. A tento stát byl díky sovětské historiografii,
prohlášen za stát nomádský. Přitom tento stát existoval dlouho předtím, než došlo
k jeho „vytvoření podle sovětských
pramenů“. Je však k dispozici pramen z poloviny 6. století syrsky
hovořícího autora Pseudo-Zacharia Ritora(Řečníka), který říká, že v této
oblasti, severně od Alanů, mají Bulhaři svá (kamenná) města.
Velké Bulharsko Kana
Kubrata
Hledání počátečního
roku vytvoření "starověkého Velkého Bulharska" může být odvozeno na
základě "Jmenovitého seznamu bulharských vládců" odvozujícího se na
svého předchůdce na postupu Organa a Kubrata, tím je "Irnik z rodu Dulo".
Studium svědectví
o Irnikovi, jehož dění ve stejné oblasti Přiazovského regionu je datováno po roce
465. Podstatné je to (podle Prisca a Prokopia), že stejný národ v Předkavkazí,
který je znám syrsko-jazyčným autorům Mar Abas Katina a Pseudo-Zachariase Ritora
z období 4. – 6., je nazývají "Bulhary", zatímco známým řeckým autorům
z 6. a 7. stol. (Prokopius, Agatius, Menander, Theophilactus) ... je označují
za "Utigury".
Znamená to, že
řecká svědectví o raných dějinách Utigurů před r. 375 podána Prokopiem Kesariským a jejich historie v
čase po roce 465, jsou ve skutečnosti jediným řecky psaným pramenem v
kronikách, který musí být integrován se syrskými prameny z kronik o Bulharech,
aby byla utvořena věrná podoba příběhu o původu raných kavkazských Bulharů.
Je to úžasné, ale
vědci dnes nazývají Kubratův stát, která byl založen v roce 629 - Velkým
Bulharskem. Nicméně Theophanes Zpovědník mluví o dvou státech.
Stát, který si podmanili Chazaři roku 669 je Theophanem nazýván "Mimo
černomořské Bulharsko" (oddálené Bulharsko), zatímco stát, který předtím
popisuje jako "Staré Velké Bulharsko" zřejmě existovalo dávno
před 7. stoletím, protože autor kroniky je z konce 7. století, by jen
stěží použil název "starověký" ("starý, dávný") stát, který
by byla založen v témže 7. století, jakým byl stát panovníků Organa a Kubrata.
Staré Velké Bulharsko
"Staré Velké
Bulharsko„ je státem utvořeným již roku 165 a trval až do roku 565 na Bosporu
a v Předkavkazí (podle Prokopia), v němž existovalo mnoho bulharských měst (Pseudo Zacharias
Ritor) a je hanbou bulharské historické vědy, že této země se nic nevím. Dále o
panovníkovi jménem Irnik (zmiňovaný ve "Jmenném seznamu bulharských
vládců") Řada zavedených bulharských profesorů mluví nesmysly, že byl
"mýtickou osobu", přitom západní historici (Biyor, Makuart, Runciman,
Vernadsky, Musset) dávno vyjádřili správnou hypotézu, že panovník jménem Irnik
z "Jmenného seznamu bulharských vládců" je vlastně Ernak , třetí syn
Attilův. To je vlastně východní část říše Hunů "biče božího"
Attily (v letech 443-453), která se rozprostírala od horního toku Rýna až do
Indie, kde Bulhaři bojovali společně s Huny.
Po Attilově smrti
roku 453 se Říše Hunů rozpadla a tvoří dvě jádra prabulharského etnika - jedno zůstává
v Panonii a druhé je ve východní části říše v oblasti Azovského moře a podél
Kaspického moře.
Již latinský
spisovatel Enodius Titsijský (v letech 473 - 524) napsal, že před Theodorikem
Velikým, který je rozbil (kolem roku 490), byli Bulhaři neporazitelní a vládli
všemu, včetně oblasti Středního a Dolního toku Dunaje a podél Černého moře.
Na závěr můžeme
říci, že Staré Velké Bulharsko (řecky: Η παλαιά μεγάλη
Βουλγαρία), jak je tento stát nazýván byzantskými autory, je raně středověkým
bulharským státem, který vznik podle "Jmenného seznamu bulharských
vládců", a dalších starověkých textů římských, arménských, byzantských,
arabských a syrských již ve 2 století, po roce 165 n. l. v oblasti Kavkazu a
severně podél Černého moře. Zabíral území ležící od Dunaje, mezi Kavkazem,
Volhou a Karpaty. Ten reprezentoval vojenský svazek Prabulharů a příbuzných kmenů
z části velkého massagetského masivu (podunajských Skythů, - Massagetů, - Hunů -
Getů – Mízů, Mirmidonů a Kimmerijců). Zde je nutno si připomenout slova
kronikáře Jordána z 6. století, který napsal: "Ze země Bulharů pochází
hunská zloba".
Hlavním zdrojem o dějinách Velkého Bulharsku jsou kroniky Theophanese z 8. století a patriarcha Nikifora z
počátku 9. století, kdy se předpokládá, že oba používali společný starší původní
pramen.
V roce 632 Kana subigi
Kubrat uzavřel mírovou smlouvu s byzantským císaře Heracliem, kterým Byzanc
uznala nezávislost Bulharů od Avarského Chaganatu.
Některé detaily
o Kubratovi a jeho vztahu s Říší jsou obsažené v etiopském překladu kroniky Jana
Nikijského. Dále jsou bulharské kmeny ze 7. století, uvedeny v arménské
geografii knize "Ašcharacujce“.
Kolem roku 636, byla
Bulharská říše na svém vrcholu – prostírala se od Derbentu na břehu Kaspického
moře do Dněpru a centrálního Kavkazu až po střední tok řeky Volhy. Bohužel,
velikost je jen dočasná.
Podle Theophanese
Zpovědníka, Kubrat před svou smrtí radí svým pěti synům Bat-Bajanovi, Kotragovi,
Asparuchovi, Kuberovi a Alcekovi, že se nesmí rozdělit, bránit se mohou lépe společně
před jinými národy. Jeho synům se nepodařilo splnit přání svého otce. Kana subigi
Kubrat umřel kolem roku 668. Jeho nejstarší syn, Bat Bajan, převzal Velké Bulharsko.
V roce 671 je z východu napadli armády Chazarského Chaganatu a za méně než
jeden rok porazili bulharský stát. Podmanili si hlavní část jeho území.
Proč k tomu došlo?
V polovině 7. století
Velké Bulharsko, již není jednotným státem, začíná se postupně rozpadat. Chazarům
se podařilo získat část území kolem ústí řeky Volhy. V oblasti Dagestánu bylo vytvořeno
polo-nezávislé bulharské knížectví, pouze formálně podřízené Kubratovi. Mnohem
horšími jsou rozbroje mezi jeho nástupci.
V letech 668-669,
ještě za života Kana subigi Kubrata došlo k rozdělení území mezi jeho
nejstaršího syna Bajana a mladšího syna Asparucha a jeho strýce Šam Bata (v
letech 593. - 653). Poslední vládne na Západě, Bajan – v centru a Asparuch na
východě.
Stříbrný orel -
nejcennější nález z hrobu Kana subigi/knížete Asparucha/Espora v obci
Boznessenka (dnešní Ukrajina).
Tady je to, co
napsal v své kronice Theophanes Zpovědník:
"A první
syn jmenoval Bat Bajan, zůstal věrný přísaze svému otci, zůstal se svým
národem v zemi svých prarodičů ... Když se tímto způsobem Kubratův stát
rozdělil na pět částí a jeho synové (a jejich národy) se rozptýlili.
Velký Chazarský národ se vydal na pochod z Berzilie na vnitřní straně Prvního
Sarmatie, ovládl celou druhou stranu Pontijského moře a uznal prvního z
bratří Bat Bajana, knížete prvního Bulharska, za svého poddaného po jeho příslibu placení daní".
"Stejné jak
slíbil, zachoval věrnost příslibu svému otci, a zůstal v jejich zemi u
prarodičů, a tak je tomu do dnešního dne" /Nikifor/.
Dnes je Bat
Bajan možná jediným z Kubratových synů o kterém se mluví nejméně.
Jakoby byl nejméně důležitým, z ostatních vládců bulharské skupiny. Přitom je
Bat Bajan unikátem v Dějinách, tím že jako štít zajistil ostatním bezpečný
odchod bratří na nová území a on sám vystoupal na vrcholy Kavkazu poblíže pevnosti Chumar. Tímto způsobem
zajistil Bulharům kontrolu nad obchodními cestami z Konstantinopole směrem na
západ a z Uralských průchodů ve směru opět na západ. Tento úkol byl úspěšně
splněn Asparuchem, Kotragem a Kuberem, kdy Bulhaři zaujali klíčová místa na
cestách mezi Orientem a Evropou, mezi Východem a Západem.
Ve „Jmenovitém seznamu
bulharských panovníků“ je Bat Bajan zmiňován pod jménem Bezmer.
Bezmer vládl 3
roky, je rodu Dulo, jeho rokem je šegor večem.
Na centrálním Kavkaze dnes existuje celá oblast se
jménem Balkárie, odkazující se na dávnou minulost Balchary. Bulhaři vždy udržovali
tradice pojmenovávání svých měst, proto i město Balch, je dle jejich etnonymu,
označováno za město „bílé, blyštící se“. Balkarci , kteří jsou po krvi
spřízněným národem sami sebe nazývají Malkarci, podle starého obyčeje, písmeno
„B“ se stává nezvučným a přechází v jiný zvuk, jak tomu bylo v Baktrii-Paktrii,
nebo v případě Pliskova grada, které
logicky vyznívá Blizkava grada (Blýskavé
město, pevnost). Poslední hypotéza je podepřena faktem, že město Pliska bylo
nazýváno „slunečným městem“ ve středověké knize „Prorocké sdělení“ Pandecha –
Byzantinci je nazývali Pliska – Pliskova a Pliskuva.
V podstatě četné
názvy „Bílé město“ raných bulharských měst vychází ze sémantiky bulharského
etnonymu (Bulhar-bílý) a znamenají „Bulharské město“, právě ta byla
rozmísťována na hranicích bulharských území. Ve své knize profesor Daevis
tvrdí, že ji při svém zakládání zahrnovalo Asparuchovo
Bulharsko celé dnešní Rumunsko.
Roku 671 na
východě nastoupili armády Chazarského kaganátu. První úder nesli národy
Onogurů, obývající východní části Velkého Bulharska a Utigurů, obývající
jihovýchodní část země tj. národy Asparucha a Kotraga.
Jejich boj byl
rychle zastaven – Asparuch ustoupil se
svými Onogurity a částí Kutriguritů na západ a zastavil se na druhé straně řeky
Dněpru, zatímco jeho bratr Kotrag s částí Utigurů a Kutriguritů se přesunul na
sever do soutoku řek Volha a Káma. Roku 672 Byl Bat Bajan poražen a uznal
vazalství pod Chazary. Vládl samostatně po dobu tří let 668-671.
Nástup Chazarů
měl fatální následek rozdělení do dvou Bulharských říší. Dalším následkem je
pozvednutí sebevědomí dosud krotkých Alanů. Bat Bajan jako vazal si zachovál
vládu mezi středním Povolžím a řekou Dněprem. Část těchto tzv. „Černých
Bulharů“ přesídlila do výšin Kavkazu a formovala zde zocelený Balkarský národ žijící v podhůří nejvyššího
vrcholu Evropy – Elbrusu.
Vrchol Balkar
(Ullu Malkar) v Centrálním Kavkazu, kde se zasídlili Bulhaři nejstaršího z Kubratových synů- Bat Bajana – dnešní
Balkarie.
Zajímavý je osud Bulharů
ze západní části říše, kteří po rozpadu Velkého Bulharska zůstali na Severním
Kavkaze, Přiazoví, dolním toku řeky Don a Severního Přičernomoří.
Tato skupina
mladšího bratra Kana subigi Kubrata – Šam
bata (v letech 593-563), je nazýván Kyj, utváří ještě jeden stát, nazývaný Černé Bulharsko (nebo
také stát Duloba – země rodu Dulo) mezi roky 677-690 se stejnojmenným hlavním
městem, sídlištěm, kterému je souzeno později přerůst do role Kyjeva, hlavního
města staroruského státu.
Potvrzení o tom
nalézáme v díle Konstantina VII. Bagrenorodného – O správě říše, který zmiňuje
původní jméno Kyjeva – „Sambatas“, které odpovídá bulharskému Šambat –
zmiňovanému mladšímu bratru Kana subigi Kubrata.
Letopisec Nestor
v díle „Počáteční ruský letopis“ dále píše, že Kij po té, co navštívil Cařihrad
mu bylo umožněno navštívit císaře, žil krátce na Dunaji, navrátil se, aby vládl
ve svém městě Kyjevě, kde ukončil svůj život roku 672.
Kij je legendárním zakladatelem
města Kyjeva, je zmiňován v Počátečním ruském letopise, v spise Džafar tarich a
nepřímo Konstatinem VII. Bagrenorodnim v díle O správě říše. Podle těchto
sdělení žil v 7. století.
Řada odporníků
jako profesor M. I. Artamonov poznamenávají, že jména Kij a jeho mýtických bratrů
nenesou žádné příznaky slovanské příslušnosti, další jako ‚V. N. Toporov
rozpoznává íránské kořeny, jehož stanovisko je rozvíjeno i v sovětské
historiografii.
Počáteční ruský
letopis neukazuje přímo na jeho národnost, pouze píše, že žil na řece Dněstru a
v důsledku toho se jeho lidé nazývali Poljané. Zatímco jiný pramen Džagfar
tarichy jej výslovně zmiňuje za Šambata (Šam bat) bratra Chána Kubrata, synovce
Bat Organa a strýce Asparucha. Na pokyn svého bratra si vybral místo pro
založení sídliště Askal v roce 620, města nejdříve nazývané Baštu (hlavní město panovníka), později Kioba a
Kyjev (Anatolij Železni, Zabitaja instorija Kieva).
„Podle pokynu Kubrata jeho
mladší bratr Šambat roku 620 postavil na místě aulu Askal na vyvýšeninách
Kujan-tau město Baštu a zamířil z něj včele oddílu Bulharů, Ančinců a
Saklanů-Rusů proti nepříteli. Podařilo se mu rychle porazit Avary a převzít
jejich území (na západě)… po tom se Šam bat prohlásil za nezávislého panovníka
a svůj stát nazval Duloba, (podle názvu rodu původu, Duleba, Doudleba?).
Jakmile se to Kubrat dozvěděl, přikázal, svému bratru navrátit se do jeho
služeb, ten však odmítl a dostal z (hlavního města) Baštu přezdívku „Kij“
(„Odříznutý“, „Oddělený“) Iman, Bachši. Džagfar tarichy, Oremburg, 1993, Díl 1., str. 17.
Roku 1908
Vikentij Vjačeslavovič Chvojka (Čeněk Chvojka) nalezl kamenný oltář na suchém
zdivu z neopracovaných kamenů v oválné podobě o rozměrech 4,2mx3,5m a výšce 0,4
m s výsečemi do všech čtyř světových směrů, na jehož jižní straně byl zapalován
oheň, byl umístěn uprostřed před vladimírova města, v samotném středu knížecího
paláce, který historik považuje za oltář knížete Kije.
Pevnostní stěna Andrevské
cesty Kyjeva, pevnost Kamenec v Podolsku.
V 9. – 10. století byzantský císař Konstantin Bagrenorodeni ve své kronice napsal
společně se staro ruským letopisem,že se místní nazývají "Černí Bulhaři",
a arabsko-perští spisovatelé – je označují za "Vnitřní Bulhary."
Z uzavřené smlouvy
z roku 945, mezi kyjevským Knížetem Igorem a byzantským Císařem, lze soudit, že
Černé Bulharsko bezprostředně sousedí s Kyjevskou Rusi severně od Černého
moře, zabírá území až po v Severský Doněc.
N. J. Merpert cituje
anonymní rukopis perského geografa z konce desátého století "Hudud
al-Alam" ("Na hranicí světa"),
uvádí následující popis hranic Černého (vnitřního) Bulharska: "... východní
hranice lidu vnitřních Bulharů je na místě dolního toku Donu, západní na Dněpru
protékající zemí Slovanů (Sakalibitů) na severu je Severský Doněc, za nimiž
žili Slované a Rusové a na jihu je Černé a Azovské moře.“
Pouze takové umístění odůvodňuje výraz samotného termínu. Národ "Vnitřních
Bulharů" se nachází mezi vnějšími (Podunajskými) a Povolžskými Bulhary,
na které, jak ukazují údaje z "Hudud al-Alam", se tento termín nevztahuje.
"Tento národ je odvážný“ -
napsal perský autor – „navozuje bojovnou
úctu a hrůzu. Jejich povaha je
podobná Turkitům žijících v sousedství s Chazary. Vnitřní Bulhaři válčili se
všemi Rusy, ale obchodovali se všechny, kteří žili kolem nich".
Volžské Bulharsko
Druhý Kubratův syn
- Kotrag, zamířil na severovýchod a
usadil se na středním toku řeky Volhy. Tady po roce 660 se nachází počátek tzv.
Volžsko-Kamského Bulharska.
Z těchto zemí se v
sedmém století vyčlení další skutečně Velký bulharský stát - tzv. Volžské
Bulharsko. Bude trvat 10 staletí. – až během 30 let 13. století bude
poraženo Tatarsko-mongolskou invazí, a bude obnoveno v 15. století pod názvem
Kazaňský chanát nebo Velký Bolgar, a později, v 16. století bude poraženo
Ivanem IV. Hrozným (Velkým knížetem Moskevským), po kterém se nechal titulovat také
Carem Bolgarským, titul si ponechají ruští carové až do roku 1917!
Tak, po dobu
několika let bylo Velké Bulharsko obnovené se zbraní v ruce Kánem Kubratem, opět
rozbito na kusy.
Všechno na Východě
zůstává Chazarům. Asparuch překročil řeky Dněpr a Dněstr a v 70. letech let 7.
století usadil svůj lid v tzv. Ongalu (Oglos, Onglos) – území kolem delty
Dunaje v dnešním Rumunsku a dnešní jižní Besarábii. V roce 675, byl nucen přesídlit
své Unogundury a nejvýznamnější část Dagestánských Bulharů na území kolem delty
Dunaje, kde jejich velký počet byl ohrožován hladověním. Asparuch má jediný
volný směr – probít se cestou na jih, kde ho za Dunajem na územích ovládaných
Římany, čekají krajané, kteří se zde usadili v posledních třech stoletích.
Již ve 4.
století se Bulhaři se usadili v Panonii, a vytvořili zde panonské Bulharsko v
5.- 6. století, v dobách Attilových. Později se někteří z nich společně s
Attilovými Huny dostali až na Apeniny a na území dnešní Francie. Po smrti
Attily v 453, Bulhaři začali systematicky útočit na územích jižně od Dunaje. V
letech 493–499–502, bulharské oddíly napadli Trákii, a na počátku datu
čtvrtého století a jejich se datují první stálé osady na balkánském
poloostrově.
Viděli jsme, že
mapě Sv. Eusebia Hieronymuse, je v té době asi roku 380 při vyznačení místa římské provincie Mízie/Moesie
(současné severní Bulharsko) stojící nápis "Mesia hec &
Vulgaria" ("Mízie tady je také Bulharsko").
V letech 480-486
Byzantský císař Zenon uzavřel spojenectví s Panonskými Bulhary proti
Ostrogotům. Některé z protobulharských kmenů - Utigurite a Kutrigurite
zůstávají v Panonii i po porážce Hunů.
V letech 500-520
Bulhaři proniknou na Apeniny
BULGERIA je pohoří
na jih od Neapole, je nejzápadnější horským hnízdem dávných Bulharů z let 568-569,
když skupina panonských Bulharů byla zahrnuta do armády Langobardů krále Alboina,
který se usadil v severní Itálii. To je důvod, proč v této zemi, existuje mnoho
místních jmen a příjmení jako Bolgar, Bolgeri, Borger.
V polovině 6.
století se čás panonských Bulharů, vedená Kanem Alcekem usadila v zemi Bavorů. V té době je franský král Dagobert
přijal a rozmístil v rodinách místních Bavorů a později nařídil je všechny zabít.
Ti, kteří přežili, uprchli do severní Itálie, nedaleko Benátek.
Jedna část uprchlíků se usadila v Beneventu a Campobassu ve městech Sepinium,
Bovianum a Isernia. Altcekovi byl přiznán titul "Duks." O
dvojjazyčnosti Bulharů až do konce 8. století svědčí Pavel Diakon. Navíc -
v jeho díle "Bulharští migranté v Itálii v 6. století" (z roku 1933)
Vincenzo D'Amico říká, že dokonce až do začátku 15. století si v Itálii etničtí
Bulhaři zachovávali svou identitu. Dne 23. 5.1417 - autor píše, že bulharská
šlechta města Vercelli složila přísahu vévodovi z Milána. O pár dní později
stejná povinnost podali Bulhaři obyvatele Milána.
Kolem roku 1933 napočítal D'Amico počet potomků dávných Bulharů žijících v
Itálii, asi na 3 miliony lidí !!!
Mapa se základem
jména Bulgar v Itálii.
Ostudnou se stala
smlouva, která byla podepsána mezi Byzantskou říší roku 681, Bulhaři zaznamenali
ne konec jedné války, ne nějaký začátek. Kanas/Kníže Espor/Isper Rih (Asparuch)
nastoupil na trůn
Dunajského Bulharska o tři desetiletí dříve v průběhu 70 let 7. století,
kdy byla spuštěna kampaň Onogundurů směrem na jih na druhou stranu Dunaje,
kde již byli významné bulharské osady.
V následující
léta, kdy bulharští jezdci začali spálit vily římských patricijů na předměstích
Konstantinopole, císař byl nucen koupit hanebný mír s Bulhary. Byl donucen
nadále platit daně, a navíc uznat, že za pohořím Hemus je nový stát.
Bulharské státy kolem
roku 800
Země založená Kanas/knížetem
Asparuchem, ve kterém kněží odměřovali čas nejlépe v Evropě, protože znali,
pohyby nebeských těles, je zemí, kde na rozdíl od pozlaceného Versailles o 1000
let dříve se lidé koupají ve veřejných lázních, je zemí, kde se staví
hrady a města (a hraniční opevnění v
Evropě neznámá), země hrdá, krutá a vytrvalá, vytrvala na 13
století, a byla pojmenována Dunajské Bulharsko, na rozdíl od Volžského
Bulharska, nebo také I. bulharský stát na Balkáně
V 80. let 8. století
zbývající panonští Bulhaři, vedení Kuberem, se vzbouřili proti Avarům. Na
stranu Bulharů se přidala i část zajatců přijatých Avary ve válkách s Byzancí. To
je pravděpodobně důvod, proč Kuber a jemu podřízené kmeny se vydali na jih do území
Makedonie. Poblíž dnešního města Bitola navázal Kanas/Kníže Kuber mírové vztahy
s Byzancí a přestěhoval se na okraj Soluně. Tím došlo k vytvoření
vojenského spojenectví mezi Kuberovými Bulhary a kmenovým svazem Sklavinitů
-. "místních slovanských kmenů" na území říše, namířené proti
Byzantinci.
/V souvislosti s
výrazem "místní slovanské kmeny" – je nutno si připomenout, že v
tomto století 5. – 6. století, zde je ve skutečnosti, bulharská skupina
"jižních Slovanů", do které patří severní kmeny potomci Tráků
– Dáků a Gétů společně s částí Antů, kteří znovu osídlili území Mízia, Trákie
a Makedonie, stejně tak Panonie, Dalmácie a Illyricum, jakož u velkou část
Makedonie a Thesálie, kde se mísí s potomky původního obyvatelstva Tráků -
Pelasgů, Mízů, Frýgijců, Etrusků, Ilyrů a Skytů/.
Výsledkem je Kuberovo
Bulharsko, které bylo založeno v roce 680 v dnešní Makedonii. Do války
proti Byzanci se zapojili oba dva bratři jak - Asparuch tak i Kuber. Tím
Bulharsko odtrhlo od byzantských území 100000 km2 plochy.
V roce 688 Byzanc
zrušila smlouvu a napadla Bulharsko, cestou narazila na Kuberovu armádu a znovu
ztratila území. Kanas/Kníže Kuber je zabral jako svou odměnu za vítězství nad
Byzanci.
První pokus o
sjednocení mezi Kuberovým a Asparuchovo Bulharskem se nezdařil. Druhý pokus
uskutečnil později Kana subigi Krum se svým odhodláním spojil území dvou bulharských
států. Zaútočil na Byzanc použitím nového přístupu. Vypravil armádu podél
dolního toku řeky Struma, kde zničil byzantskou hlavní armádu v blízkosti města
Seres. - 400 km od hranic Dunajského Bulharska. Poté si podmanil Serdiku, pak
se připojil území Kjustendilu Blagoevgrada a Perniku.
Bulharsko po sjednocení Asparuchova
a Kuberova Bulharska během vlády Kana Kruma
Co můžeme říci na
závěr, že po smrti Kubrata, v důsledku vnitřních sporů a tlaku Chazarů, vládcem
obnovený stát Bulharů z roku 632 (byl založen již v roce 165). Stát byl nazván Velkým
Bulharskem, začal se rozpadat. Kanas/Kníže Asparuch vytvářil Dunajské
Bulharsko a mladší bratr Kubratů Kana subigi Šam bat (v letech 593-653)
vedl Černé Bulharsko (neboli zemi jménem Duloba) s hlavním městem v
Kyjevě (v letech 677 až 690 g). Kanas/Kníže Kuber založil Kuberovo Bulharsko,
založené v roce 680 v dnešní Makedonie. Volžské Bulharsko je název druhého
Velkého Bulharska ze zbývající části bulharského národa na územích podél řeky
Volhy od roku 660, v čele s
hlavou státu Kanas/Knížetem Kotragem dalším ze synů Kanasubigi Kubrata.
Bulharské státy
zanechali hlubokou stopu v historickém procesu svou vysoce rozvinutou státní organizací
a vnitřním rámcem pravidel s dobře organizovanou administrativní a vojenské
strukturou. Bulharská
myšlenka státnosti dokazuje mimořádnou životaschopnost. Kromě migrace a dokonce
i po ztrátě nezávislosti jsou bulharské státy znovu obnovovány. V
Evropě, Bulhaři vytvořili druhý státní systém po Římské říši, který byl
zásadně odlišným od řecko-římského modelu – nebyl otroctvím.
Bulharsko je nejstarší
evropskou země, trvá více než osmnáct století (od 165d. dnes) pod
stejným názvem. Je zachován dnes
bulharských národem.
V roce 2015 oslaví
1850 rok od vytvoření Starého Velkého Bulharska a 1335 let od založení Dunajského
Bulharska.
Zdroje a výklad
Všechny názvy
použité v této publikaci královské tituly jsou v souladu s těmi, které je uvedeny
v originálu Uvarova přepisu "Jmenovitého seznamu bulharských vládců", jakož i tituly psané na
kamenných nápisech nalezených na území První bulharské říše za vlády panovníků
Omurtaga a Malamira.
... Související
příspěvky ... "Konec dávné Balchary a bulharská migrace na Kavkaz a do
Evropy"
14. Dům Orákula
- pozůstatky obydlí kněze z nejpozdějšího období svatyně ze 4. století
n. l. V této době se duchovní centrum přemístilo na sever na zálivu „Sv.
Paraskevi“, kde byl vystavěn klášter. Kult
zasvěcený Bohyni Matce zde přechází k uctívání Sv. Paraskevi ochránkyně
rodiček. 
