Hunové v 6. století. Výzbroj a výstroj
12. 7. 2019
Vaščenko
E., CSc
Předmluva
V literatuře zaměřené na rekonstrukce výzbroje Hunů, je obecně přijato
zabývat se poměrně širokým obdobím. V tomto případě se ztrácí konkrétnost. Je
možné to vysvětlil také tím, že nemáme k dispozici zdroje s konkrétně určeným
obdobím.
Soška jezdce. Severní Čína. Období let 386 - 534.
Britské muzeum. Velká Británie. Foto autora.
Pokračujeme
cyklem statí, zasvěcených Byzanci, spojencům a nepřátelům v 6. století,
pokoušíme se zaplnit mezeru, popisem výzbroje a výstroje Hunů – kočovných
národů, obývajících na územích přiléhajících k hranicím Římské říše.
Je nutno věnovat
pozornost na jeden důležitý aspekt, vyvolávající velké spory v neodborné
literatuře o etnickém základě těch nebo jiných rodových kočovných svazků. Jak
ukazuje srovnávací historická metoda, v čele kočovného rodového svazku vždy
stála mono etnická skupina při zapojení jiných etnických skupin, vstupujících
do takového svazku, zde měly, vždy druhořadou, podřízenou úlohu. Všechny
kočovné skupiny tohoto období stojí na různých stupních svého rodového zřízení
a představují tak bojovný národ, spojený železnou disciplínou, spojenou jediným
cílem – přežít a zvítězit.
Zbytečné
obohacování, majetková diferenciace a „obrůstání tukem“ v tomto okamžiku
přeměňují dominantní kočovný národ na objekt útoků ze strany více chudých,
hladových po úspěchu, skupin a národů. V takové situaci se nachází velké
kočovné svazky (Avaři, Pečeněhové, Polovci), stejně tak i „říše kočovníků“
(turkitské kaganáty, Chazaři), jedině symbióza kočovníků se společenstvími
zemědělců a usedlostí prvních na půdě, přivádí společenství k utváření státních
útvarů (Bulharů, Povolžských Bulharů, Maďarů, Turků).
Úvod
Hunové – jsou
(podle některých pramenů) mongolského původu (podle nejnovějších sibiřského
původu), v 1. – 2. století začali svou cestu od hranic s Čínou směrem na západ.
Ve čtvrtém
století se objevili ve stepích východní Evropy a zničili „svazek národů“, nebo
tzv. „stát“ Hermanaricha. Na místním základě utvořili svůj „svazek národů“, do
kterého vešli mnohé germánské, alanské a sarmatské (íránské) národy, a také
slovanské národy Východní Evropy. Hegemonie v tomto svazku přecházela od jedné
skupiny ke druhé skupině kočovníků.
Vrcholem jejich
moci bylo dosaženo za vlády Attily v polovině 5. století, kdy Hunové málem
zničili západní Římskou říši. Po smrti svého vůdce se svazek rozpadl, nadále
však v 6. století národy kočovníků zůstávali mohutnou vojenskou silou. Římané
na svých hranicích využívali oddíly „barbarů“: hunského původu v 6. století
jako pohraniční oddíly Sacromotisi a Fossatisii, o čemž sděloval Jordanes.
Hunové, jako
federáti (spojenci), tak i jako nájemci, bojovali na straně Říma v Itálii i
Africe, na Kavkaze, a na druhé straně je bylo možné vidět i ve stavu vojsk
vládce Íránu. Bojové vlastnosti těchto kočovníků byly ceněny Římany, kteří je
využívali.
Hunové federáti. Rekonstrukce autora
V bitvě u pevnosti Dara (soudobá obec Oguz, Turecko) v
létě roku 530 sehrálo 1200 hunských jezdců důležitou roli při vítězství nad
Iránci.
Hunové vedeni
Sunikou, Egažou, Simmem a Askanem udeřili na pravém křídle na Peršany a zničili
útvar „nesmrtelných“, Simma osobně zabil praporečníka vojevůdce Varesmana a
posléze i samotného vojevůdce.
V bitvě u Decime
v Africe 13. září roku 533 Hunové federáti sehráli důležitou úlohu, zničili
vojevůdce Gibamunda, zničili celý jeho oddíl. Zde stojí zato zdůraznit, že to
Římané přinutili Huny vypravit se do Afriky.
A vojevůdce
Narses osobně využil sjednaný hunský ústup, v čele tří set jezdců a tím zmátl a
potom zničil 900 Franků.
V jedné noční
bitvě na Kavkaze Hunové-Savirové v pěším útvaru (!), porazili nájemce Peršanů –
Dejlimity.
O bojovnících
Hunech a jejich charakteristických vojenských rysech napsal Prokopius:
Mezi Massagety
byl člověk, vyznačující se výjimečnou odvahou a silou, přestože velel nevelkému
oddílu. Od svých otců a předků dostal čestné právo útočit jako první na
nepřítele ve všech hunských pochodech.
V tomto období
národy Hunů, nebo tak nazývaných Hunů, obývali rozsáhlá prostranství od Panonie
(dnešního Maďarska) až do stepí Severního Kavkazu, podél celého pobřeží Černého
moře. Proto jak je zřejmé se lišili oděvem i výzbrojí. Pokud je Emmian
Marcellin ve 4. století vyobrazil jako „strašlivé divochy“ v oděvech z kůží, s
chlupatýma holýma nohama v kožených botách, tak Prisk, účastník poselstva u
Attily v 5. století je vykresluje ve zcela odlišném obraze skladby národů
podřízených tomuto vůdci.
Etnické složení
Je nutno
pochopit, že byzantští autoři považují „Huny“ žijící ve stepích střední a východní
Evropy za jedny a ty samé. Přestože soudobí jazykovědci a z části i
archeologické údaje nám pomáhají rozlišit různé národy „hunského společenství“
jak v dobové ale i jazykové podobě. Z velké části se zde spojovali jak
ugrofinské tak i indoevropské národy. Je to známé i z písemných pramenů.
Při určování
etnické sounáležitosti národů žijících ve stepích podél hranic s Římany, je zde
mnoho důvodů považovat takové závěry za předpoklady bez uzavření.
Jde o vazbu na
krátká sdělení písemných pramenů nemnohých byzantských autorů i nedostatkem
údajů archeologie.
Zůstaneme u těch
etnických skupin, které jsou zachyceny byzantskými (římskými) autory od 6.
století.
Akacirové – v 6. století se nacházeli ve stepích podél Černého moře.
Bulhaři, nebo Protobulhaři – kmenová únie národa, který podle všeho obýval území stepí podél Černého moře, východně od Akacirů. Také je možné říci národ ne hunského původu. Přepokládá se, že se sem přemístili do této oblasti v časech pádu hegemonie “státu“ Attily. Bitvy Římanů (Byzantinců) s Protobulhary načaly až na konci 5. století.
Je nutno
poznamenat, že tzv. Protobulhaři nebo Bulhaři ovládali rozsáhlá území od Dunaje
až po Předkavkazí. V 6. století část tohoto národa se nachází v Podunají
společně se Slovany, začínají obsazovat Balkánský poloostrov.
Cizinec. Soška. Severní Čína. V letech 386- 534.
Britské muzeum, Foto autora.
Kutrigurové, nebo Kuturgurové – národ žijící v 6. století západně od řeky Donu. Dostávali „dary“ od
Římanů (Byzantinců), přesto prováděli útoky na jejich hraniční pásmo. Po jejich
porážce od Utigurů se část z nich s pomocí Gepidů přemístila v letech 550-551
na římské území a jiná část se později podřídila Avarům.
Utigurové – na počátku 6.
století obývali území východně od Donu, podplacení Justiniánem roku 551 zničili
území Kutrigurů. V 60. letech se podřídili nově příchozím Turkitům (Chazarům). Jiné části národa odešli na protilehlé
strany, jedna na sever k řece Káma, druhá za Dunaj, kde každá část utvářela své
nezávislé státní bulharské útvary – pozn. překladatele.
Alciagirové (Altziagiri)
kočovali, podle Jordanese na Krymu, u Chersonesu.
Savirové obývali stepi
Severního Kavkazu, stávali se z nich nájemní bojovníci Římanů i spojenci
Peršanů.
Hunugurové – hunský národ,
blízký nebo slévající se se Saviry, je také možné, že podstatnými tohoto národa
byly ugrofinské etnické skupiny.
Je nutno zde poznamenat, že politická situace ve stepi se vždy lišila extrémní nejistotou: jeden národ převládal dnes, jiný zítra. Mapa rozmístění kočovných národů nebyla statickou.
V polovině 6.
století se do těchto míst přesunul kmenový svaz nemilosrdných stepních válečníků,
Avarů, což vedlo k tomu, že části hunských kočovníků se s nimi spojili a odešli
do Panonie, (nově příchozím z východu,
kterým bylo dovoleno přejít přes území Bulharů až do Panonie, kde měli za úkol
chránit západní hranice – pozn. překladatele), jiní se zaměřili na území
Byzance, další do Íránu. Po pádu západní
Římské říše zde Hunové neměli partnera pro obchod a ostatní mezistátní vztahy,
což donutilo přesunout těžiště, své hlavní sídlo, do stepí pod Kavkazem a řešit
své zahraniční vztahy s východní Římskou říší a posléze s Íránem – pozn.
překladatele.
Historické
památky nám neuchovali vzhled Hunů v 6. století. Autoři té doby nepopisovali
vnější vzhled, zato se podařilo uchovat mnoho zbraní a jiných materiálních
svědectví na územích, která obývali. Je již mnohem méně než v 5. století. Je
možné učinit dílčí závěr, že tzv. Hunové nebo kočovníci ze stepí hraničící s
Římem a Íránem, v množství shodných předmětů výzbroje a opaskových předmětů
atd. měli mezi sebou podstatné rozdíly a zvláštnosti. Podmíněně je možné je
rozdělit na kočovníky, blízké Evropě, kteří přejali nebo se nechali ovlivnit
evropskou obecně barbarskou módou od doby Attily, jako například okrouhlý účes,
košile v podobě tuniky, kalhoty, zasunuté do měkké boty a podobně.
Takovou
zvláštnost je možné nalézt v popisech Priska. Ve stejné době, kočovníci žijící
na východě si uchovali do značné míry otisky staré stepní mody. Archeologické
nálezy a některá vyobrazení, která se zachovala, nám mohou ukázat hranici na
zjevném materiálu u Alanů: nálezy z Krymu nebo mozaiky z Kartága popisují
Alany, ovlivněné germánskou módou, a ze stejné doby Alany na Kavkaze, kteří se
drží „východní“ módy. Je možné přesně určit, evoluci výstroje u Hunů, v časech
jejich popsání Amiánem Marcelinem, je zcela zjevná. Avšak jak poznamenává
archeoložka V. B. Kovaleskaja: “Vymezení hunských nálezů – je pokusem o
vysvětlení soustavy vládnutí, kde je velké množství neznámých“.
Opasek
O významu řemenu
v armádě Říma a Byzance jsme už psali jinde. To jisté můžeme říci o významu
zavěšování výstroje v kočovných společnostech, o významu řemene u kočovníků
raného středověku víme z práce S. A. Pletněvové. O jejich významu v té době
můžeme jen odhadovat použitím retrospektivní metody.
Co se týče heraldických
pásů, existují zde dva názory. Jedni tvrdí, že do evropské módy je přinesli
právě Hunové, jiní tvrdí, že se jedná o čistě římskou vojenskou módu. Důkazem
toho může být, to že zcela chybí v euroasijských stepích v polovině 6. století,
kdy se začínají rozšiřovat v důsledku kontaktů nových národů s Římany.
Opasková výzdoba
se skládala ze základního koženého řemenu opásaného kolem trupu bojovníka a
pomocného řemenu, který se spouštěl zprava do leva, na kterém viselo pouzdro
meče. Ze základního opasku viseli řemínky zakončené kulatým kováním. Zakončení
byla kovová a zdobené různými ornamenty. Ornamenty mohou mýt význam „tamgi“
rodového erbu, který dokládal příslušnost bojovníka k rodu nebo skupině původu.
Množství visících
řemínků, možná, dokládalo o sociálním statusu majitele. Měli zároveň i
praktickou funkci, k řemenu bylo možné připojit nůž, kabelu nebo kožený váček.
Luk
Nejdůležitější
zbraní Hunů je luk, o mistrovském ovládání psali historikové již od okamžiku
příchodu nových národů na hranicích Evropy: Jejich zásluhy je nutno přiznat jako vynikajícím válečníkům, kteří zdálky
bojují luky, umně vybaveným kostěnými zakončeními.
Luk. Tjurki. 6. - 7. století. Mohyla Jakonur, Tuva.
Je nutno
poznamenat, že v 6. století také Římané uměli zacházet s lukem stejně jako
Hunové: „Rozdíl je v tom, že téměř všichni Římané a jejich hunští spojenci jsou
dobrými lukostřelci“.
O významu luku
pro hunské národy hovoří fakt, že se stal atributem pro jejich vůdce, společně
s mečem. Takový luk se lišil zlatou fólií a nesl symbolický význam:
archeologové nalezli dva také luky se zlatým obložením. Navíc Hunové měli i
toulce zdobené foliemi z barevných kovů.
O dalekonosném
luku kočovníků o délce kolem 1,6 metru se dá hovořit jako o „revoluci“ ve
vojenství. Z pohledu archeologie „první“ luky Hunů z 5. století jsou identické
se sarmatskými. Složený luk na svém počátku nemusel mýt kostěné obložení.
Zakončení se skládalo ze čtyř, později dvou ohebných částí s výřezem na konci
pro připojení tětivy; střední kostěné obložení bylo široké a tenké na konci se
seříznutým úhlem. Ve srovnání s 5. stoletím, v 6. století je obložení luku (ve
východoevropských stepích) mnohem masivnější (nálezy z 6. století z města
Engels). Hroty šípů, se kterými je možné se setkat v archeologických památkách:
jsou malé tříhranné, velké se třemi křidélky a ploché kosočtvercové s římsou v
přechodu na řapík, odpovídající síle „hunského“ luku. Zbraň se přenášela v sadě
typu řecké toxofarethry. Takový bojovníci se shodnou výzbrojí, kde je luk a
toulec se šípy jednotnou zbraní, je možné vidět u bojovníků z 2. až 5. století
v Kyrgyzstánu.
Přenášení mohlo
být i oddělené. Známe takový toulec z 6. až 7. století z Kudirge, Altajský
kraj. Výrobním materiálem byla - březová kůra. Parametry: 65 cm dlouhý, 10 cm v
ústí, a 15 cm v základně. Toulce z březové kůry se potahovali tkaninou nebo
kůží, museli být pevné a vyztužené, byly také měkké, jako u jezdců na freskách
z „modrého“ sálu, umístěné v místnosti č. 41 Pendžikentu.
Je nutno
poznamenat, jak nám ukazují archeologické nálezy, bez ohledu na to, jak chudé jsou
životní podmínky kočovníka, výzdobě a výstroji byla věnována nesmírná
pozornost.
Výzbroj svědčila
vždy o statutu bojovníka, který určoval i místo a pozici bojovníka v boji: Jezdec-bojovník
se snažil vlastnit takovou výzbroj, kterou se přímo lišil od ostatních.
Obranná a útočná výzbroj.
Meč.
Tato zbraň, byla
společně s lukem pro hunské národy významným symbolem. Hunové, jako bojovný
národ se klaněli meči jako božstvu, o tom psal v 5. století Prisk, a v 6.
století to opakoval Jordanes.
Společně s meči
Hunové používali podle archeologických údajů také sekery, kopí, přestože o nich
nemáme písemné potvrzení, kromě Iešu Stilista, který psal o to, že Hunové
používali také palcáty.
Již Ammian
Marcelin psal o síle Hunů v bojích s meči. Například zmínil Uldach-Huna,
vedoucího římské a hunské oddíly u města Pizavra (Pezaro) v Itálii, jak meči
posekali alamánské rozvědčíky.
Pokud v nálezech
ze 4. – 5. století nalézáme dostatečné množství nálezů identické hunské
výzbroje, tak ve zkoumaném 6. století je nalezená výzbroj již hypotetická.
Ve stepní zóně
východní Evropy nalézáme dva druhy mečů, lišící se gardou. Meče se zdobeným
křížením ve stylu navíjené inkrustace, je možné nalézt i ve zkoumaném období,
přestože vrchol této „módy“ proběhl v 5. století. Jsou známé takové meče z
konce 5. století a počátku 6. století na černomořském pobřeží Kavkazu a z
Dmitrievky Doněcké oblasti Ukrajiny. Někteří badatelé je považují za
importované z Byzance, což podle našeho názoru nevylučuje jejich držení u Hunů.
Jiné jsou meče s
diamantovou ochranou, jako zbraně z 6. století z Arcibaševa v Rjazaňské oblasti
a z Kamutu na Kavkaze.
Na počátku
století máme k dispozici pochvy zdobené shodně jako v 5. století. Jsou
zhotoveny ze dřeva a kovu, potažené kůží, tkaninou nebo folií z barevných kovů.
Pochva je zdobená polodrahokamy. Je to zjevná imitace bohatství, kdy při jejich
zhotovení je použita zlatá folie a polodrahokamy. Do první poloviny 6. století
jsou meče zavěšené na sponách, nebo jsou zde spony, které se připevňovali
vertikálně. Často zhotovovány ze dřeva, bývají i kovové.
V 6 století se
technologie výroby pochvy neměnila, pouze je méně zdobná. Hlavní odlišnost u
pochvy meče je jiný způsob připevnění k nosnému řemeni, na plášti se objevily
ploché boční výstupy v podobě písmene „p“ na vnitřní straně, pro připevnění
řemeny k opasku. Meč je připevnil k opasku na dvou řemenech pod úhlem 45°, což
usnadnilo nasedání do sedla.
Přestože autoři
té doby nepíší nic o sekerách, jako o zbraních Hunů, někteří badatelé považují
sekeru za zbraň pěchotní. Právě sekera z Chasautu (severní Kavkaz) dokládá něco
jiného. Vypadá jako předobraz nástroje kouzelníka. Na jedné straně je část
sekery, na straně opačné zaostřený konec, který se dal použít na prorážení
brnění.
Co se týče
brnění, o kterém jsme psali v jiné stati, většinová ochrana v té době se řadila
k lamelárnímu brnění, je také možné se setkat s brněním šupinkovým. Ve Státním
historickém muzeu je uloženo také zachovalé článkové brnění z této doby,
nalezené v Kerči.
Stejně tak je
možné hovořit o přilbách té doby, kdy je nejvíce
užívaným typem rámová přilba svérázné konstrukce, nalezeno společně se sekerou u
Bosporu. Přilba je také uložena v Archeologickém muzeu v Kolíně nad Rýnem, v
Německu, nalezená pravděpodobně na jihu Ruska. Co se týče první z nich je často
spojována s Avary, kdy rámové přilby jsou nacházeny v jejich mohylách, nebo
mohylách jejich sousedů a spojenců (Bulharů), Langobardů (Kastel Trozino.
Mohyla 87). Podle všeho Avaři při svém postupu mnoha oblastmi, mohli přebírat
tento typ přilby od místních kočovníků.
Přilba. Jižní Rusko. 5. – 6. století. Nález č. D977.
Archeologické muzeum Kolín. SRN. Foto autora.
Laso
Toto je zbraň a
pracovní nástroj kočovníků, jak je vidět z písemných pramenů, používaných Huny
v 6. století. O tomto psali Malala a Theofan Byzantský.
Roku 528 v časech
vpádu Hunů do provincie Skýtie a Mízie/Moezie, se místní stratégové vypořádali
s jedním oddílem a posléze narazili na jiný jezdecký oddíl. Hunové proti nim
použili lasa: „Godila, vytasil svůj meč,
přesekl řemen a osvobodil se. Konstantiol byl sražen lasem z koně na zem. Askum
byl zajat“.
Celkový vzhled
Jak jsme psali
výše, vnější vzhled Hunů se časem značně proměnil od okamžiku jejich příchodu na
hranice „civilizovaného“ světa až do zkoumaného období. Toto poznamenal
Jordanes:
Zdá se, že
vítězili nejenom v boji, také budili nesmírnou hrůzu svým vzhledem; jejich
vzhled děsil temnotou, nehledě na obličeje, kdy je možné říci, na ošklivé masky
s otvory místo očí. Jejich divoký vzhled prozrazoval krutost ducha…
Vzrůstem nebyli velicí, avšak převyšovali ostatní rychlostí svých pohybů a
jízdními schopnostmi; jsou širocí ve hrudi, hbití při střelbě z luku a jsou
vždy vzpřímení díky pevnosti šíje.
Dá se
předpokládat, že Hunové obývající území na hranicí Impéria se odívali podle
obecně barbarské módy, jak je vyobrazena na rekonstrukcích vydavatelství
„Osprey“, podle Grehema Sumnera.
Národy kočující
ve stepích východní Evropy a Předkavkazí se spíše odívali podle tradičních
pravidel kočovníků, jako na fresce z Afrasieba (Muzeum historie, Samarkand,
Uzbekistán), tj. široký a dlouhý kabátec s přesahem doleva, široké kalhoty a
plstěné holínky.
V soudobých
vydáních se často vyskytují kočovníci s kníry, natočenými dolu jako u
Záporožců. Nemnohé dochované památky z oné doby ukazují jezdce-kočovníky s
kníry, natočenými vzhůru, trčící, aniž by spadly.
Přilba. Bospor. 4. – 6. století. Státní historické
muzeum. Moskva. Rusko. Foto autora.
Při shrnutí výše
uvedených údajů, je nutno poznamenat, že jsme se dotkli otázek spojené s národy
obývajícími území při hranicích Byzantské říše ve stepích severního
Přičernomoří a východní Evropy. V literatuře jsou označováni jako Hunové. Při příchodu Hunů do této oblasti jsou
uvedené prostory Řeky a Římany označovány jako území sarmatská. Samotní
Sarmaté, měli povědomí o svém původu, od svého příchodu z území Střední Asie,
sami sebe označovali za Bulhary. V dohodě mezi Sarmaty a Huny, došlo k jejich
vzájemnému propojení, nikoliv pohlcení většinových Sarmatů menšinovou části
Hunů. Hunové, kteří převzali vedení po vzájemné dohodě, dodali tomuto
spojenectví nový rozměr a sílu a tím i nové jméno v dějinách – pozn.
překladatele.
Šesté století je
obdobím, kdy se s nimi setkáváme naposledy, byli pohlceni zapojeni do souhrnu
kočujících zde národů, kteří se rozšířili o další vlnu nově příchozích z
východu (Avarů), nalezli nové rozvinutí v rámci následného státního útvaru
Protobulharů.
Prameny a
literatura:
Аммиан. Марцеллин. Римская история/ Перевод с
латинского Ю. А. Кулаковский и А. И. Сонни. С-Пб., 2000.
Иордан. О происхождении и деянии гетов. Перевод Е. Ч. Скржинской. СПб., 1997.
Малала Иоанн „Хронограф"// Прокопий Кесарийский Война с персами. Война с вандалами. Тайная история. СПб., 1997.
Прокопий Кесарийский Война с готами/ Перевод С. П. Кондратьева. Т.I. М., 1996.
Прокопий Кесарийский Война с персами/ Перевод, статья, комментарии А. А. Чекаловой. СПб., 1997.
Степи Евразии в эпоху средневековья. М., 1981.
Хроника Иешу Стилиста/ Перевод Н. В. Пигулевской // Пигулевская Н. В. Сирийские средневековая историография. С-Пб., 2011.
Айбабин А. И. Этническая история ранневизантийского Крыма. Симферополь. 1999.
Амброз А. К. Кинжалы V в. с двумя выступами на ножнах// СА. 1986. № 3.
Амброз А. К. Кочевнические древности Восточной Европы и Средней Азии V–VIII вв.//Степи Евразии в эпоху средневековья. М., 1981.
Казанский М.М., Мастыкова А. В. Северный Кавказ и Средиземноморье в V–VI вв. К вопросу о формировании культуры варварской аристократии// ГУП «Наследие"// ttp://www.nasledie.org/v3/ru/?action=view&id=263263
Ковалевская В. Б. Кавказ и аланы. М., 1984.
Сиротенко В. Т. Письменные свидетельства о булгарах IV–VII вв. в свете современных им исторических событий// Славяно-Балканские Исследования, М., 1972.
Иордан. О происхождении и деянии гетов. Перевод Е. Ч. Скржинской. СПб., 1997.
Малала Иоанн „Хронограф"// Прокопий Кесарийский Война с персами. Война с вандалами. Тайная история. СПб., 1997.
Прокопий Кесарийский Война с готами/ Перевод С. П. Кондратьева. Т.I. М., 1996.
Прокопий Кесарийский Война с персами/ Перевод, статья, комментарии А. А. Чекаловой. СПб., 1997.
Степи Евразии в эпоху средневековья. М., 1981.
Хроника Иешу Стилиста/ Перевод Н. В. Пигулевской // Пигулевская Н. В. Сирийские средневековая историография. С-Пб., 2011.
Айбабин А. И. Этническая история ранневизантийского Крыма. Симферополь. 1999.
Амброз А. К. Кинжалы V в. с двумя выступами на ножнах// СА. 1986. № 3.
Амброз А. К. Кочевнические древности Восточной Европы и Средней Азии V–VIII вв.//Степи Евразии в эпоху средневековья. М., 1981.
Казанский М.М., Мастыкова А. В. Северный Кавказ и Средиземноморье в V–VI вв. К вопросу о формировании культуры варварской аристократии// ГУП «Наследие"// ttp://www.nasledie.org/v3/ru/?action=view&id=263263
Ковалевская В. Б. Кавказ и аланы. М., 1984.
Сиротенко В. Т. Письменные свидетельства о булгарах IV–VII вв. в свете современных им исторических событий// Славяно-Балканские Исследования, М., 1972.
autor
Vaščenko E., CSc
přeložil N.
Nikolov 29. 11. 2019