Trojská válka - rekonstrukce meče (část sedmá)

Trojská válka - rekonstrukce zhotovení meče (část sedmá)

12. října 2015 Vjačeslav Špakovskij

https://topwar.ru/83889-troyanskaya-voyna-i-ee-rekonstrukciya-sedmaya-chast.html

Na konci uvedeného tématu Trojské války (ke kterému zbývá připomenout význam povozů, lodí a zmínit se o významu „Mořských národů“) se ozvala celá řada aktivních čtenářů, kteří mě přinutili toto téma rozšířit. Za prvé při výkladu faktického materiálu, podloženého archeologickými nálezy, zazněly dotazy, které se vztahují k taktice používání a zvláště efektivnosti – toho kterého druhu zbraně mykénské doby. Je pochopitelné, že taková věda, jakou je dějepis na tyto otázky odpovědět nemůže, může odpovědět jen prostřednictvím práce odpovědných autorů. Za druhé vznikla polemika vztahující se na zvláštnosti zpracování bronzu. Někomu se zdálo, že bronzový rapír musí být těžký jako pětilitrová nádoba vody, jiný tvrdil, že bronzový odlitek se nedá kovat. Nezbylo než vyhledat názory odborníků z této oblasti. Za třetí jiné zaujaly štíty, jejich konstrukce, možnost odolávat úderům bronzových zbraní a jejich váha.

Bylo nezbytné vyhledat názory lidí, kteří se zabývali rekonstrukcemi starých technologií, lidí s významnými znalostmi a odbornou praxí, kteří by na základě svých zkušeností něco potvrdili, jiné vyvrátili. Moji známí kovolijci bronzových soch se proto nehodili: jedná se o umělce a ne o technology. Zvláštnosti práce s kovem neznají a zbraněmi se nezabývali. Sháněl jsem odborníky známých muzeí a probíral se jejich sbírkami, pracujícími s artefakty a jejich zakázkovou výrobou. Kvalita jejich práce (ohlasy na jejich výtvory) má odpovídat názorům „kabinetních“ historiků, jejich výtvory musí mít značnou úroveň.

Soudobé repliky bronzových mečů: nahoře meč typu H a dole meč typu G.

Po dlouhém hledání se mi podařilo najít tři odborníky pracující v této oblasti. Dva jsou z Anglie a jeden pochází z USA, bylo nutno od nich získat souhlas s používáním jejich odborných textů a fotografického materiálu. Právě díky nim se taje historie otevírají čtenářům, kteří tak mají unikátní možnost shlédnout jejich práce, seznámit se s technologiemi a osobními komentáři k uvedenému tématu.

 Neil Barridja se svým výtvorem s rukách

Začneme tím, že dáme slovo odborníkovi, tím je Neil Barridja, Brit, který se zabývá výrobou bronzových zbraní již 12 let. Považuje pro sebe za nejhorší okamžiky, kdy do jeho dílny přichází „rádoby odborníci“, kteří tvrdí, že to samé by dělali na soustruhu, dvakrát rychleji a za poloviční cenu. „Jednalo by se však o zcela jiný meč“ – odpovídá jim Neil, ne vždy je však přesvědčí. „Co s takovými tvrdohlavými ignoranty“?!. Pokud se budeme zabývat problémem vážně, on sdílí názor anglického historika z 19. století Ricarda Bertona, že „historie vývoje meče je zároveň historií lidstva“. Tím také tyto bronzové meče a dýky zakládaly dějiny, staly se základem – právě naší soudobé civilizace, založené na zpracování kovu a strojů!

Meč typu CI. Délka 74 cm. Váha 650 gramů. Jak je teď vidět, rapíry té doby nebyly vůbec těžké a také s nimi bylo možno šermovat. V celku to znamená, že bronzové meče nebyly o nic těžší než meče železné!

Analýza nálezů dokládá, že nejstarší „rapíry“ 17. -16. stol. př. n. l. byly také nejsložitějšími, pokud je budeme studovat z pohledu profilu čepele. Je na ní vidět celá řada žeber a drážek. Značně mladší čepele jsou výrazně jednoduší. Je to zbraň bodná, kde k čepeli je připevněná dřevěná rukojeť, spojené mezi sebou pomocí nýtů. Později se rukojeti odlévali společně s čepelí, velmi často jsou zde podle tradice vypouklé hlavice nýtů na rukojeti zachovány, přičemž zábrana byla držákem čepele!

Mykénský zcela odlévaný bronzový meč.

Meče se odlévaly v kamenných nebo keramických formách. Kamenné byly složitější, proto i strany čepele se často lišily jedna od druhé. Keramické formy mohly být jak skládané, tak i úplné, dalo se pracovat podle technologie „ztracené formy“. Základ formy mohl být utvořen z vosku – dvě zcela shodné poloviny, odlité ze sádry.

Autorská hliněná forma.

Měděná (homérovští „Řekové“ bronz nerozlišovali, pro ně to byla také měď) tavenina, používaná v mnohem mladších mečích (u starších tomu tak nebylo!), obsahovala přibližně 8-9% cínu a 1-3% olova. Tyto prvky se přidávali k vylepšení tekutosti bronzu u pracných odlitků. 12% cínu v bronzu je rozhraní – kdy se kov stává velice křehkým!

Co se týče směřování vývoje meče, zde se setkáváme s jednoznačným vývojem od bodné zbraně meče-rapíru k sečnému listovému meči s rukojetí, která je prodloužením čepele! Dále je důležité poznamenat, že analýza zpracování kovu ukazuje následující závěr: ostří čepele bylo u bronzových mečů vždy kované, ke zvýšení pevnosti! Samotný meč byl odléván a řezné ostří bylo vykováno! Provést tak náročnou operaci přitom neporušit žebroví na čepeli nebylo jednoduché! (Ti, kteří o tom psali ve svých komentářích, se mohou radovat! Právě tak tomu bylo!). Proto byl meč pružný a zároveň i pevný současně! Testy ukázali, že takový listový meč dokázal jedním úderem přepůlit pětilitrovou plastovou nádobu s vodou polovinou napříč!

Listový meč z bronzu

Jak vypadá meč, který je vytažen z odlévané formy? Špatně! Na následující fotografii je ukázáno, jak to vypadá a proč je nezbytné ještě velké mnoho času a úsilí, přetvořit polotovar do finální podoby hotového výrobku!

Právě odlitá čepel meče

Je nutno odlámat úštěpky, začít s obrušováním, které se provádí brusivem z křemenného písku. Ještě než se začne s broušením čepele je nutno připomenout, že minimálně 3 mm ostří meče musí být nejdříve překováno! Dále je nutno připomenout, že jen některé z mečů té doby byly zcela symetrické. Z toho je zřejmé, že symetrie v očích tehdejších zbrojířů nebyla zase tak důležitá!

Začátek opracování čepele

Takto vypadá meč zcela připravený k dokončení montáže rukojeti se všemi detaily. Nyní je nutno přinýtovat obložení a zcela začistit čepel, protože leštěný bronz reaguje na doteky ruky.

Poznámka autora: Je podivné, jakými záhyby běží náš život! V roce 1972 v první ročníku pedagogické školy jsem se zaměřil na dějiny Mykénského Řecka a Egypta. Koupil jsem si dvě alba s fotografiemi artefaktů a rozhodl jsem se … zhotovit si bronzovou dýku po egyptském vzoru. Vysekal jsem jej z bronzového plechu list o síle 3 mm a potom, jako o závod piloval čepel pilníkem do výsledného tvaru. Rukojeť jsem vytvořil podle …“egyptského vzoru“ smíchal jsem cement s nitrolakem červené barvy. Vše jsem opracoval, vyleštil a najednou jsem postřehl, že uchopit čepel rukami se nesmí! Potom jsem zjistil, že obklad egyptské rukojeti má mít barvu modrou (červenou barvu považovali za barbarskou!). Můj vlastní výtvor se mi přestal líbit, bez ohledu na množství práce vložené. Vzpomínám se, že jsem ho někomu daroval, takže je u někoho u nás v Penze. Potom jsem zhotovil bronzové zrcadlo své budoucí ženě, které se velice zalíbilo. Mělo jedinou chybičku na kráse, muselo velice často čistit. Nyní po tolika letech se obracím ke stejnému tématu a právě o tom píšu … 

Upevňovat detaily rukojeti ze dřeva na kovový základ pomocí nýtů je pracná a odpovědná operace, protože je dřevo křehké (v daném případě je nutno použít jilm, habr nebo buk) a pod údery kladiva se může snadno poškodit!

Hotový meč dílo Neila Barridje

Neil se pochopitelně pokusil zrekonstruovat část typologie mečů podle Sanderse, nebo nejvíce pozoruhodné vzory z nich.

Mykénský krátký meč typu B. Délka 39,5 cm. Váha 400 gramů.

Meč typu G, nalezený na mykénské nekropoli. Délka 45 cm.

Zcela hotový meč typu G s rohatou ochranou. Cena čepele 190 liber, a zcela dotvoření meč se zlatým kolečkem na rukojeti vás bude stát 290 liber!

Meč typu F (velký). Délka 58 cm. Váha 650 gramů

Meč klasického typu Naue II. Pozdní doby achajské, rozšířený po celém území Evropy.

Autor vyslovuje uznání práci Neila Barridje za poskytnuté fotografie svých výtvorů a nezbytné informace.

http://www.bronze-age-swords.com a

https://www.facebook.com/Bronze-Age-Swords-644921868944187

Následuje pokračování

Přeložil N. Nikolov 14. 06. 2018

Zbraně Trojské války. Luky a šípy (část šestá)

Zbraně Trojské války. Luky a šípy (část šestá)

8. října 2015 Vjačeslav Špakovskij

http://topwar.ru/83810-oruzhie-troyanskoy-voyny-luk-i-strely-chast-shestaya.html

Luk a šípy jsou jednou z nejstarších a nejznámějších zbraní dokonce nejpohodlnější zbraní každého lovce. Používání jednoduchého luku a šípů je doloženo v Evropě již od počátku staršího paleolitu (do 10550 let př. n. l.) V Řecku se luk pravděpodobně objevil v dobách neolitu, nikdy však nedosáhl takového významu, jaké měl ve východních (a severních) společnostech Trákie (a Skýtie). V dobách bronzového Egejského světa se největšího rozšíření dostalo dvěma základním typům luku: prostému dřevěnému luku zesílenému šlachami zvířat, které měli za úkol zamezit zlámání luku a zesílit sílu; druhou podobu má složený, které byl sestavován ze čtyř různých druhů materiálu: dřeva, paroží, šlach zvířat a zvířecího klihu. Ke zhotovení bylo vybíráno i několik různých druhů dřeva s rozdílnou pružností.

Odysseus střílí ze svého znamenitého luku. Záběr s filmu „Dobrodružství Odyssea“ (z roku 1954). V hlavní roli Kirk Douglas.

Prosté a složené luky je možno rozdělit do několika typů na základě jejich tvaru: a) prostý ohnutý luk; b) dvakrát vypouklý luk; c, d) dvojitě ohnutý luk; e) dvoustraně ohnutý luk; f, g) trojúhelníkový luk do značné míry charakteristický pro Blízký východ a Egypt doložený na freskách. Některé další luky se ztotožňují s národy, které je používali. Například skytský luk (h) jsou doloženy také v Řecku nejdříve námezdními bojovníky (námezdní trácká policejní služba vykonávala činnost, která se pro samotné občany řeckých měst poněkud nehodila – zjednávala pořádek – pozn. překladatele) a posléze i samotnými Řeky.

Typy luků podle jejich tvaru

Jeden z nejlépe zachovalých luků náležící do doby Trojské války byl nalezen v hrobce faraona Ramessese II., panujícího v letech 1348 – 1281 př. n. l. Ke zhotovení tohoto luku bylo použito dřevo, rohovina a zvířecí šlachy, byl ozdoben lakem a pozlacen – výzdoba bezesporu hodná důstojného velikého faraona!

Historikové uznávají, že v časech Trojské války bylo používáno obou výše popsaných typů luků: prostých a složených luků východního typu (v tomto případě spíše dle nám známého egyptského vzorku). Není nic neuvěřitelného na tom, že některé luky se stavěly z rohoviny. Například v Egyptě v místě Abydos byl nalezen luk z časů První dynastie sestavený ze dvou rohů antilopy oryx spojených dřevěnou rukojetí. Stejně tak je možné připustit, že Odysseův legendární luk nemohl natáhnout žádný z proradných ženichů, to bylo asi tím, že byl zhotoven z dílů opracované rohoviny.

Autor Antinon se pokoušel zhotovit luk mnohem pružnějším, proto držel rohovinu nad ohněm, která posléze změkla po nahřátí. Ke zhotovení takového luku jsou dostatečné rohovinové destičky vyřezané z rohů divokého kozla, který byl chován jak v Řecku, tak i na ostrovech Egejského moře. Jsou známy rohy, které po své spojení do jednoho celku dosahují až 120 cm, což je zcela dostatečné, z nich sestavit dvě protilehlá zakončení jednoho luku.

Hroty šípů z Pilosu (kolem roku 1370 př. n. l.)

Na základě velkého množství nálezů hrotů šípů nalezených v achajských mohylách a s odkazem na umělecká vyobrazení se dá tvrdit, že střelba z luku byla všeobecně známa od počátku mykénské civilizace a používala se jak při lovu ale také k obraně. Ikonografické památky také dokládají, že luk byl používán bojovníky pěšími, ale také bojovníky na povozech. Zajímavé je, soudě podle Homérových textů, že lučištníci bojovali ne samostatně, ale ukrývali se obrovskými štíty rovnostranného tvaru nebo s velkými kulatými, které nesli štítonoši. Velké rozšíření luku v achajské společnosti také dokládá přítomnost odpovídajících řemeslníků, specializujících se na zhotovování pouze luků a šípů s tím, že tito jsou náležitě za své dílo odměňováni.

Mykénský kráter s lučištníky (kolem let 1300 – 1200 př. n. l.) Nalezen v hrobce č. 45, Enkomy, Kypr (Britské muzeum).

Zakončení střel šítů, nalezené při vykopávkách jak na pevninském Řecku, tak i na ostrovech Egejského moře (po celém území Bulharska – pozn. překladatele) i v Malé Asii, jsou zhotovovány z různého materiálu a mají různou konstrukci. Část zakončení hrotů je z křemene nebo obsidiánu.

Obsidiánové hroty ve tvaru srdce z Pilosu (kolem roku 1370 př. n. l.). Soudě podle tvaru zářezu, mohly být upevněny se dřevem obvázáním žíněmi nebo lepením smůlou a klihem na konci. Je také možné, že tento tvar byl záměrný k tomu, aby se hrot snadno vylamoval a zůstával přímo v ráně.

Je známo, že takové hroty šípů, a jedno jak i vybroušené z kostí zvířat se používaly v boji a při lovu velmi dlouho, protože kov byl drahý a ztráta hrotu, byť zasáhl nepřítele, bylo zbytečným luxusem! Je známo například, že i později angličtí lučištníci v dobách Stoleté války v bitvách u Kresčaku a Poitiers při první možnosti vybíhali ze svých úkrytů a snažili se vytrhávat své šípy z raněných lidí a koní, přestože mohli doplnit šípy ze zásob. Dělali to zcela záměrně, protože zásoby bylo nutno chránit a protože byl nedostatek kovu a množství šípů bylo omezeno.

Jak je známo existují, dva základní druhy hroty šípů podle jejich nasazování: ploché přivazované/zarážené do výřezu šípu a nasazovací nejčastěji lepené klihem. První se zpravidla odlévaly v kamenných formách a k jejich zhotovení se používalo lehce tavitelného bronzu. Shodnými hroty jsou nasazovány na šípy používané Tráky a Skyty v mnohem pozdějších dobách. 

Skytské hroty šípů (z období 8. stol.– 4. stol. př. n. l.)

Svým tvarem připomínali list nebo trojhran, na svém boku měly ostrý trn, který nedovoloval vytrhnout hrot z rány bez podstatného poškození rány. Narážecí – jsou spíše charakteristické pro období středověku. Ty jsou zhotovovány ze železa a jsou kované, připevňovali se pomocí bočního otvoru hřebíčkem a ovazovali se žíněmi a šlachami. Zajímavostí je, že místem vzniku listových hrotů zakončení šípů jsou euroasijské stepy. Zde se objevily kolem 2 tisíciletí př. n. l. v tzv. Andronovské kultuře. Zde se souběžně objevili i bronzové hroty. Narážecí hroty jsou také známé, neměli však větší míru rozšíření.

Bronzové lité narážecí hroty ze Santorina na ostrově Kréta (rok 1500 př. n. l.)

Tyto hroty se rozšířili až ve Střední Asii a Kazachstánu na počátku 1. tisíciletí př. n. l., kdy se staly rozhodujícím typem. Rozlišovacím znakem euroasijských hrotů byla propracovanost forem, dovolující je snadno klasifikovat. Hroty z dalších oblastí Předního a Blízkého východu se liší různorodost tvarů, což se vysvětluje růzností významu daného druhu zbraně podle jednotlivých oblastí.

Bronzové zakončení hrot šípu, ze 4. stol. př. n. l. Olintus, Chalkidika

Ještě jedním druhem hrotu, který bylo možné nalézt na území Řecka v mykénském období byl hrot upínací, který svým uspořádáním je zmenšenou alternativou kopí (viz. předchozí stať).

Přeložil N. Nikolov 13. 06. 2018

Zbraně Trojské války. Kopí (část pátá)

Zbraně Trojské války. Kopí (část pátá)

7. října 2015 Vjačeslav Špakovskij

https://topwar.ru/83674-oruzhie-troyanskoy-voyny-kopya-chast-pyataya.html

Kopí je bezesporu jedním z nejstarších druhů zbraní, možná nejstarší. Za zcela nejstarší můžeme považovat i sukovici, a z ni vzešlé kopí. Zejména kopí s křemenným hrotem to už je zbraň dokonalá. Od kdy je známé první kopí? Věda to může určit poměrně přesně. Na východě Afriky byly nalezeny dávné hroty kopí. Jejich stáří má přibližně 280 tisíc let, znamená to, že jsou o 80 tisíc let starší než pozůstatky lidí soudobého druhu Homo sapiens a asi o 200 – jiných vzorů analogických artefaktů, které byly dosud považovány za nejstarší vzory takových výrobků!

Byly nalezeny ve formaci Gademottu na svazích zničeného vulkánu v centrální části Etiopie. Dnes tato oblast představuje horský hřbet, který se tyčí nad jedním ze čtyř jezer riftového údolí - malebného jezera Ziwai. V průběhu let velké části středního pleistocénu (přibližně před 125- 780 tisíci lety) se zde nalézalo „obrovské jezero“, spojující všech čtyři současná. Paleontologové zde našli nesčetné pozůstatky antilop a hrochů a 141 zakončení hrotů z obsidiánu. Jejich výzkumem se zabýval Jonatan Zale z Kalifornské university. Jeho zájmovým objektem se stala hrotová zakončení zejména házecích zbraní, a především míra jejich poškození. Důvodem zkoumání bylo, že po úderu těchto zbraní se obsidiánových hrotech objevují trhliny ve tvaru písmene V.

Na vrcholu písmene «V» se dá zjistit bod, ze kterého se mohly štěpit. Čím více k okrajům písmene V, tím vyšší byla rychlost tvorby štěpin v obsidiánu. V prvním okamžiku bylo kopí na oběť vrženo, dále udeřilo do cíle hozeno silnou rukou.

Vyobrazení „pochodu bojovníků“ na mykénské váze. Pozornost budí listové špičky hrotů a podivné tvary vrhačů kopí.

Je zřejmé, že vynález házecí zbraně bylo nesmírným krokem před ve srovnání se zbraněmi bezprostředního úderu (kamenná zakončení na házecích kopích se objevují v archeologických letopisech přibližně před 500 tisíci lety). Umožnilo to lovcům snížit riziko střetu s potenciálně nebezpečnou zvěří (býkem, hrochem) a značně rozšířilo sortiment získaného úlovku.

Až do tohoto vynálezu se mělo za uznané, že házecí zbraně se objevily přibližně před 60 – 100 tisíci lety. Nejstarší z nalezených hrotů/špiček mají 80 tisíc let. Po nich se objevil luk a šípy, dále vrhací kopí. Bylo zcela logické předpokládat, že všechny tyto vynálezy náleželi Člověku Rozumnému, vždyť vymyslet a zhotovit házecí zbraně značně složitější než zbraně bodné nebo řezné. Jakmile se tyto druhy zbraní objevily v rukách našich předků, došlo k jejich rozšíření do celého světa a vytlačení jiných představitelů rodu Homo.

Nejnovější údaje vyvracejí tuto představu a říkají, že kamenné hroty byly používány nejenom našimi bezprostředními předky ale i představiteli jiné skupiny, mnohem starší africké populace. Sám Zale uvažuje, zhotovitelem hrotů byl především člověk Hiedelbergu – nejpravděpodobnější předek Člověka rozumného a taktéž neandrtálců.

Jedno z nejstarších kovových zakončení Achajské doby datované lety 2700 – 2300 př. n. l. nalezené na ostrově Amorgos – Kykladské souostroví.

Není nutné se trápit otázkou, že se nikdy nedozvíme, od koho převzali lidé rodu Homo sapiens, nebo zda je vynalezli zbraně samostatně. Mnohem důležitější je vědět, že v období (před 200 – 300 tisíci lety) došlo velmi závažné evoluci člověka: objevili se jeho nové rysy a mnohem složitější nástroje, ukazující na změnu chování (tím i změny myšlení).

Podle všech tehdy začali lidé mezi sebou hovořit. Není důležité, že k tomuto nálezu došlo v Etiopii. Vynaleznout bylo možné na různých místech i kdo co vynalézal. Hlavní je, že v tak vzdálené době se dávní lidé mohli vzájemně ohrožovat na velkou vzdálenost! Přestože kamenná zakončení jsou používána i v naší době primitivními národy ne tak často. Například kopí australských domorodců jsou celodřevěná, znamená to, že představují jen zaostřený klacek!

Přesně takovou trofejí – obroušené dřevěné kopí a dřevěným harpunovým zakončením bylo zajištěno roku1779 na Havajských ostrovech ostrovanům, při zabití kapitána Jamese Kuka. Na Šalamounových ostrovech se používala kostěná zakončení kopí shodně také kopí s vybroušenými dřevěnými zakončeními … proč by takovými kopími neházeli také naši vzdálení předkové v době kamenné, vždyť takový materiál byl zcela dostupný!

Na základě také historické exkurze do minulosti není se potom čemu divit, že dávní obyvatelé Kréty a Achajci také používali kopí a oštěpy. Při vykopávkách nejstaršího řeckého osídlení, jakými jsou místa v Sesklo a Dimini, náležící do rané a střední Doby bronzové byly nalezeny zakončení kopí ve velkém množství a je možné je nalézt velmi často.

 Kovový hrot z Kykladských ostrovů.

Existuje také klasifikace v té době nalezených zakončení kopí, která není tak zajímavá a přehledná jako je klasifikace mečů, proto není nutné jí tady uvádět. Na základě hlavní charakteristiky zasluhuje tento druh zbraní podrobné popsání. Podle vyobrazení se kopí lišila ve třech variantách: velmi dlouhé, středně dlouhé a krátké.

Upevnění plochého typu zakončení, nalezených na Kykladských ostrovech a na Krétě (16. století př. n. l.)

Nejdelší mohly dosahovat délky 3 až 5 metrů, používali se v raném období a dokonce jejich používání je potvrzeno v Iliadě. Mohly být zbraní pěších, kteří je drželi oběma rukama a používali je proti nepříteli v bitvě také proti nebezpečnému zvířeti v dobách lovu. Tato byla opatřována především mohutnými bronzovými zakončeními. Proti tomu mnohem kratší kopí byla používána ve všech etapách pozdní doby bronzové. Krátká kopí byla používána k házení a v průběhu boje z blízka nebo lovu. Často se nedá odlišit od šipek tj. speciálních házecích kopí.

Co se týče nálezů zakončení kopí, tak nejranější vzory, nalezené na území Egejského světa, je listové měděné zakončení, datované do období 2700 – 2300 let př. n. l., které bylo nalezeno na ostrově Amorgos na Kykladském souostroví. Zajímavý je tvar tohoto zakončení a způsob uchycení na násadě. Je zde vidět jeho umísťování do rozštěpu nebo výřezu a jeho upevnění provazem nebo šlachami. Je možné, že takové upevnění nebylo dostatečně pevné a lehce se rozvazovalo. Proto další zakončení (poměrně trvale) zaměnili pomocí – čepu. V letech 1600 – 1200 př. n. l. se taková čepovaná zakončení z mědi a bronzu rozšířila na území Egejského světa a nahradili zakončení předešlého typu.

Hroty kopí z období 1600 – 1200 let př. n. l. nalezená na Kypru.

 Upevňování hrotového zakončení pomocí čepu.

Originalita upevnění je zde zjevná. Je zde vidět, že čep je umístěn do rozštěpu násady na jedné straně. Zakončení se vymazávalo lepidlem z klihu a ovazoval se provazem nebo zvířecími šlachami. Takové upevnění bylo mnohem pevnější než předešlé, proto byla práce s kopím pohodlnější i v boji a při lovu. Samotné zakončení byla pevnější, a uprostřed bylo podlouhlé žebro.

Zakončení z Pilosu (kolem let 1350 – 1200 př. n. l.)

Na konci pozdní doby achajské se objevil další způsob upevnění nasouvací na zaostřenou dřevěnou násadu.

Bronzové zakončení z pohřbu v Azině (kolem roku 1300 př. n. l.)

Jiné příklady hrotů kopí ze srovnatelného období a různých nálezů v Bulharsku. Ukázka z výstavy Národním historickém muzeu v Sofii

http://nikolajnikolov.blogspot.cz/2018/02

Krátké šipky se používali nejenom k házení, ale také k boji z blízka což dokládá freska z Pilosu, kde jeden ze soupeřů zasáhl krátkým kopím svého protivníka. Je zajímavé, že bojovník přestože je prakticky obnažený, nosí na hlavě přilbu z kančích klů a nohy mu chrání obuv až ke kolenům.

Freska z Pilosu

Podobné vyobrazení – krátká šipka nebo kopí, bojovní má v krátké kalhoty, kančí přilbu, chráněné holeně na fresce z Mykén.

 Freska z Mykén.

Takovýto trojzubec byl nalezen při vykopávkách achajského osídlení poblíže Chala Sultan Tekke na Kypru a je datován do 12 stol. př. n. l. Nejde o klasickou zbraň, spíše šlo o použití trojzubce při lovu ryb.

Přeložil: N. Nikolov, 8. 06. 2018